Trénink

Minulý týden jsem moc necvičila, protože mě to jednak nebavilo a byla jsem nějak nemocná. Koukala jsem na filmy s Bruce Willisem, a hlavně na „Yippee-ki-yay, motherfucker!“ :-)  (Smrtonosná past) a super byl film Cop Out (asi Poldové) – doporučuji! Pár hlášek z jeho filmů zde: http://www.mademan.com/mm/10-best-bruce-willis-quotes.html

Moc jsem necvičila znamená, že jsem byla 5 dní ze 7 aspoň na 1,5 hodiny, žádné posilování. V pondělí po výletě jsem ještě lenošila, v úterý jsem zase začala. A začátky jsou těžké vždycky… je jedno, pokolikáté už začínáte. Bolela mě kolena, záda, navštívila mě i stará zranění kotníku a kyčle nebo svalů kolem… no prostě samá radost. Takhle můžu na nějakou soutěž zapomenout. Robert chodí kolem 14. hodiny na taiji, tak cvičíme spolu a je legrace. Občas dorazí i Levi a to je pak dvojnásobná sranda. Jsem ráda, že nemusím cvičit úplně všechno sama, to je často na mozek. Už pomalu začínám chápat, jak moje tělo pracuje. Věděla jsem, že to ve středu půjde o dost lépe. Ale překvapilo mě, jak dobře to šlo a hlavně -  že mě tělo ani tolik nebolelo. A postupem týdne se všechno zlepšuje. Ve čtvrtek jsem měla skvělý trénink. Naučila jsem se si to užít, i když jsem sama a nejde mi to. Poslouchám hudbu, povídám si (koučuju se :-))…jednu písničku jsem si ale musela smazat ze seznamu, protože mě to nutilo zpívat a pouštět si ji stále dokola, takže jsem buď nemohla cvičit nebo dýchat… takhle bych toho moc neudělala :-). Tento týden se zlepšuji každý den, až mě to děsí, protože pak zákonitě přijde dlouhá fáze, kdy to prostě nepůjde. Zlepšuji se ale ve věcech, o které příliš neusiluji – které jsem trénovala třeba před měsícem.

Skoky udržuji na přibližně stejné úrovni. První je zpravidla nejlepší a pak se to postupně kazí. Poslední se také povede. Nechce to prostě moc přemýšlet, ale vnímat. Jsem teď ve fázi, která by mě ještě před rokem rozčilovala, ale teď už mě to příliš nevzrušuje. Na základní verze skoků mám tělo už připravené, občas mám i techniku celou správnou… jenže mám špatné načasování. Trenéři se mi diví – „Vždyť jsi to před chvílí skočila, tak proč ne teď? Udělej to prostě stejně a je to!“ Jenže to prostě nejde. A čím víc se člověk snaží, tím míň to jde. I když mi skoky moc nejdou, tak mě baví ze všeho nejvíc. Neunaví mě to, takže můžu skákat i hodinu v kuse. Baví mě, jak stačí maličký detail a všechno je jinak. Když se mi náhodou povede, co jsem chtěla, tak je to čirá radost.

Cvičit celé části sestav mě teď nebaví, protože většinu neudýchám a jsou tam pak velké prostoje. Tak cvičím vybrané kombinace v řadách – tři v jedné, minimálně 6 řad, podle toho, jak mě to baví. V úterý mě to štvalo celé: v první části jsou samé skoky, v druhé části se mi nedaří vyskočit, ve třetí mě bolí kotník a čtvrtá mě moc nebaví… :-D Ve čtvrtek to najednou všechno šlo a daleko rychleji než normálně. Takže: výkyvy v tréninku a kondici jsou naprosto normální a člověk si tím nesmí nechat zkazit náladu a vydržet.

Na závěr posiluji – každý den něco jiného, aby byl čas na regeneraci a abych se nenudila. Trénink mi vychází takhle:

1) 10 min na protažení – dlouhý strečink na začátku se nám tady prostě neosvědčil – člověk vychladne, zatuhne, a strečinkem sval ztrácí cca 20 % své síly.

2) 20 – 30 min základní pohyby – podle toho, jak mě to baví

3) 40 – 60 min skoky – záleží, na co se zaměřuji

4) 30 – 60 min sestava

5) 30 min – posilování – 4-5 sérií od každého cviku

6) strečink podle toho, jak se cítím a podle toho, jestli pak mám hned taiji nebo pauzu

Teď je to sranda, protože sice svaly bolí, ale nejsem tak vyčerpaná. Z jara začneme běhat sestavu a to je moje nejméně oblíbené…

NA TAIJI pomáhám Robertovi s yilu, už si ji pamatuje celou, takže začneme trochu měnit pohyby. K tomu si opakuji všechny sestavy, které jsem se doteď tady na učila, abych to nezapomněla. Víc cvičím fajin, nějak to teď víc jde. Levi mě učí er lu, jsem za první třetinou. Učím se to pomaleji než normálně, protože Levi má pohyby hodně abstraktní, takže chvíli trvá, než pochopím, o co jde. Jakmile mi ale ukáže aplikaci, tak to jde hned. Má prostě jiný přístup a je zajímavé si to zažít. Pak se věnujeme sebeobraně, qinně a tak. Techniky samotné jdou dobře, protože mám dobré učitele, ale reakce a najednou něco vymyslet, to je moje slabá stránka, tak na tom teď začínáme pracovat, pak budu postrach ulic! :-) Učitel Xie nám vyprávěl, že když ještě zápasil v tuishou, tak každý chodil oblečený, jak chtěl, takže se pracovalo i s oblečením, když to rozhodčí neviděl. Zatlačit například hlavičku zipu do hrudní kosti bolí jako čert… jak mě to baví… :-)