Nová výzva - Er lu!

Taiji pro mě nikdy nebyl takový osobní boj jako u moderního wushu – naprosto jiné pocity. Taiji mě kromě jiného učí být sama se sebou, nebát se toho a cítit se při tom příjemně. Není to lehké, ale čím dál tím častěji, zvláště když cvičím yi lu, se sama se sebou – sama v sobě – cítím prostě dobře. Další pocity při taiji ještě neumím moc dobře popsat, ale cítím jak mě to po malých krůčcích mění. Rychlejším tempem to postupuje pokud cvičím s učitelem. A je jedno, jestli tu sestavu umím nebo ne. Cvičit s ním je prostě zážitek.

Nedávno jsem v tělocvičně byla jen já a učitel. Po chvíli dorazil Robert. Nebyla jsem si jistá, jestli nechce učitel cvičit sám, ale když jsem tam byla, tak jsem se k němu připojila. Vím, že kdyby nechtěl, poslal by mě potom dělat něco jiného. Cvičili jsme qigong Da Wu a potom sestavy. V poslední době si učitel opakuje všechny sestavy. Předtím jsme spolu sami cvičili sestavu sun stylu a ztratili jsme se hned na několika místech. Žádný učitel ani Mistr není Bůh, aby byli slepě uctívaní. To je další z věcí, které mám na učiteli Xie ráda – přes všechno jeho umění a moudrost, je stále lidský. Když zapomene, přizná to, zasměje se, klidně se mě zeptá, jak je to dál, když v tuishou povodí Leviho, tak se směje a má z toho upřímnou radost.

Ten den jsme začali s s yangem – 8 forem (2x), 16 forem (2x), 24 forem (1x). Potom sun, wu (吴). Když dorazil Zhan Qing Ran s letenkami pro učitele, šli jsme s Robertem sami cvičit yi lu. Během cvičení mi učitel dával jasné rady nejen ke cvičení ale i k učení ostatních v budoucnosti. V poslední době mi hodně povídá a už se tolik neostýchám pokládat otázky. Tak nějak bere jako samozřejmé, že budu v budoucnu učit. Taiji jsem nikdy učit nechtěla, ale s ním je to tak přirozené, a kdyby mi nevěřil, tak by mě na tu cestu nesměřoval ani nepřipravoval. Rozhodně nebudu nejlepší učitelka, ale už nebojím. Učím se přijímat věci tak, jak přicházejí. Prý měním názory každých 5 minut, ale myslím, že tohle je přirozený průběh věcí. Žádný den není stejný, informace které platily včera dnes už mohou být překonané,  každým rokem má člověk více a více zkušeností, více znalostí. To všechno musí ovlivnit jeho přístup. A že si tvrdohlavě stojím za svým? Pokud nevěříte tomu, co děláte, jak to můžete dělat dobře? Až se ukáže, že jsem se mýlila, tak prostě přejdu jinam. Teď už to umím i lépe přiznat. Zjistila jsem, že to není žádná slabost – mýlí se každý.

Př. Od začátku až do minulého týdne se mi nelíbil wu (吴) styl. Pohyby jsou složité, neseděly mi, mé zatuhlé kotníky také moc nepomáhaly (při chůzi vpřed/vzad se špička nikam nevytáčí, prostě se „kráčí“, jenže kráčejte si v nižším gongbu, když jste zatuhlí). Takže jsem se to prostě nenaučila. Minule jsem to cvičila s učitelem a najednou mi ty pohyby přišly krásné, elegantní, hlavně na slečnách se mi hodně líbí. A co mě překvapilo, pohyby byly příjemné na bedra, která mě zase hodně bolí.

Jako kdyby učitel věděl, co mi v posledních týdnech leží v hlavě. Cvičit taiji v týmu je o dost jiné než cvičit v týmu modernu. Učitel nás nechává růst poměrně nadivoko, zatímco v moderně se zaštipuje každá větvička. V taiji to tedy klade daleko větší nároky na člověka samotného, na jeho přesvědčení, odhodlání, vůli, rozhodnutí, samostatnost… Občas mám ráda svobodu, ale občas bych se ráda nechala vodit za ručičku. Často nevím, na co se zaměřit. Proto jsem byla tak vděčná Panu Arogantnímu, když mě opravil. V pátek mi učitel rovnou řekl, že se teď mám zaměřit hlavně na správné provedení pohybů (ve všech stylech). Pravidelně si opakovat všechny styly a pomalu se doučit to, co ještě neumím, protože každý učitel prý dokáže učit 2-3 roky. Až potom se ukáže jeho skutečná úroveň, jestli má co nabídnout. Pokud s vámi zůstanou studenti 5 a více let, nebudete špatný/á :-). Myslím ale, že se nemusím tolik zaměřovat na „umění učení“, ale jak říkal, mám prostě prohlubovat své taiji. Učitel musí mít co nabídnout a zároveň musí stále pracovat na svém kungfu, a to nezískáte nad knížkami. On sám, když mu nedorazí studenti, tak prostě cvičí. Řekl mi, že bych každý den měla cvičit sestavu (vybrala jsem si yi lu) 3 – 5x. Od 3. opakování už to člověk drobet cítí. On sám, když to nezacvičí minimálně 5x, tak pocit prý není takový. Když ještě studoval, tak každý den cvičil minimálně 15x. Nejvíce dával až 30 opakování denně. Když vezmete, že jednou to trvá cca 13 minut, tak to vychází hned na několik hodin denně – jen jedna sestava! K tomu tuishou atd., to fakt asi v tělocvičně i spal. Ale do toho se zvládal ještě učit. Někdo si na konci masíruje svaly, někdo medituje a někdo cvičí qigong – když jsem unavená, bolí mě po cvičení nohy atd., mám si prý zacvičit qigong.

Levi mě začal učit er lu a učitel mu i jednou dal za úkol, aby mě naučil další pohyby. Levi tady je už osm let a je to taková moje encyklopedie. Dostala jsem k sestavě i trošku přednášku, v čem se liší od yi lu. A opravdu – úplně jiný pocit. Ukázal mi dvě provedení. Na soutěžích je prý často vidět styl: jeden fa jin, stop, druhý fa jin, stop… Další možností je to prostě rozběhnout a zastavit se až na konci. To je styl mého učitele. On vidí yi lu jako proti jednomu protivníkovi v jednom okamžiku, zatímco er lu je proti několika útočníkům v jednom okamžiku – podle toho se i liší nejen fa jin ale i pohyby samotné – jsou více abstraktní. Trochu mi ale vadí, že když mě Levi učí, už má ty pohyby „abstraktnější“, preferovala bych spíš se to naučit podle pravítka a pak si to sama zaoblit, ale ono je to jedno, protože učitel je tady. Říkala jsem, že je moderna rychlá a ne vždy se mi daří být přítomná v každém pohybu. Er lu, tam selhávám dokonale. Kolikrát se mi stane, že po jednom fa jin mi najednou vypne mozek a ten další prostě už nenavážu. Chce to víc tréninku – je to nová výzva! :-) Navíc teď umím jen kousek, ale když skončím, tak jsem vodvařená.

I když se mi kolikrát na taiji odpoledne už nechce, tak si pak vždycky říkám, že jsem udělala dobře, že jsem šla :-).