Byla
jsem si jedno odpoledne zacvičit v Borském parku. Kousek ode mě si kopalo
asi pět kluků – ne moc fešáci, tak jsem to dál už nezkoumala. Po chvíli slyším:
„Prosim vás paní, kopněte nám ten balon.“ Rozhlédla jsem se kolem sebe, vlevo v trávě
ležel mladý pár a jinak nikde nikdo. Podívala jsem se zpět na kluky, kteří na
mě nechápavě zírali. Když už se jeden z nich chystal, že si pro něj dojde
sám, dovtípila jsem se, že to tedy asi mluvil na mě, a kopnula jsem mu míč
zpátky. Zdvořile poděkovali. Až pak jsem si všimla, že jim bude tak 17 – 18 let.
Tak jak to, že jsem PANÍ?! Vždyť jsme skoro stejně staří, ne? V poslední době
si nějak víc a víc uvědomuji, že už mi bude 25 let, ale nepřijde mi to zase až
tak moc. Jestli já jsem pro ně paní, jak by oslovili moji mamku? Nebo jen tak
staře vypadám? Vím, že mladí vnímají všechno nad dvacet jako staré… ale vlastně
i touhle větou se od nich už distancuji.
Pamatuji si, jak jsem ve svých asi 21 letech četla noviny a
tam stálo, že kdesi v řece utonula 20letá žena. Dlouho jsem nad tím
přemýšlela a ptala se ostatních, co jsem, protože jsem si jako žena
nepřipadala. Jak se to vlastně pozná? V Číně se osoba ženského pohlaví
označuje jako žena po svatbě. Jinak je to prostě holka/slečna (女孩, 女生) Až do svého příjezdu do Číny jsem na to přestala
myslet. Tam jsem se dozvěděla, jak již jsem řekla, že jsem dívka, to mi udělalo
radost – záhada vyřešena. Když jsem se na léto vrátila domů, nějak to na mě
opět padlo. Chodila jsem po úřadech a doktorech. Všude jsem byla paní či
dokonce mladá paní. I doktor, ke kterému chodím odmalička, na mě najednou volal
„paní Krumpálová“. To je moje mamka, ne já. V obchodech se ještě občas
zadaří a jsem „slečna“. Dospěla jsem k myšlence, že když mě tak oslovují,
měla bych se asi i podle toho chovat. Ale to je jak?! Mile a vědoucně se
usmívat, elegantně se pohupovat v bocích, ale ne příliš lacině, zjemnit
gesta rukou, nesmát se jako malý oslík, raději se jen přirozeně usmívat,
nacvičit si „dospělácký“ podpis na všechna ta potvrzení, mluvit sofistikovaně,
vynechat průpovídky jako „ty, hele“, „jako fakt, jo?“ a podobně…
Kamarádi se ke mně chovají stále stejně, pokud se něco
změnilo, důvodem určitě není věk. Lidé, se kterými jsem se seznámila až nyní,
mě však už berou trochu jinak. Je to cítit, ne že ne. Občas na mě jejich
chování vyvíjí tlak, nevědomě mě nutí, abych se chovala v souladu s jejich
přístupem ke mně. Protože je to ale nepřirozené, brzy si toho všimnu, uvolním
se a vrátím se k tomu, co je mé současné já. V poslední době to ale
hodně kolísá. Každý si během života nasazuje mnoho masek. Jen to nechce
přehánět, aby se nestalo, že si pak už člověk není jistý, která vrstva je jeho
pravou tváří.
Pěkné, hlavně ten závěr. Není nad to být sama sebou :)
OdpovědětVymazatFascinující ...nad čím ty nepřemýšlíš :D
OdpovědětVymazatNaprosto chapu, presne si pamatuju, kdy me poprve oslovili pani a taky jsem z toho byla chvili v soku (na druhou stranu to ale funguje i obracene--to uz jsem byla zdatna tricatnice a v USA po me chteli ridicak na dukaz, ze mi uz bylo 21, kdyz jsem kupovala lahev vina :-) Vek je proste jenom cislo, ktere vubec nestoji za to, aby ho clovek vnimal...
OdpovědětVymazatSouhlasim s Petou, at uz behem zivota dobrovolne ci nedobrovolne nosime jakekoliv masky a hrajeme jakekoliv role, byt sam sebou je osvobozujici...