Spisovně?

Někdy kolem 13. roku mi přišlo přirozené vyjadřovat se ve spisovném jazyce. Písemně kdykoliv a ve všem, pravidla jsem ovládala velice dobře. V ústním projevu mi přišly spisovné koncovky zvláštní. Spíš šlo o zvyk, více naposlouchané jsem měla ty nespisovný, tudíž mi přišly přirozené. Pár mých blízkých lidí se tak však i vyjadřovalo a přišlo mi to příjemné. Neměla jsem potřebuje je napodobovat, ale naučilo mě to víc si uvědomit styl, jakým mluvím a usměrnit ho do formy, která se mně samotné líbila. Na vejšce jsem si často psala s kamarádem, který mi pak pověděl, že to na něj působí hodně zvláštně, když mu píšu tak spisovně. Začala jsem nad tím více přemýšlet a uvolňovat písmenka. Dá se na to hledět hned z několika úhlů. Člověk by si měl zachovávat sám sebe, na druhou stranu se nebránit vývoji a říká se, že moudrý člověk se umí přizpůsobit situaci. V tom mimo jiné také tkví inteligence. A já si hrozně přála být inteligentní a moudrá.

Když jsem se teď v létě sešla s lidmi, s těmi spisovnými, kdykoliv jsem otevřela ten svůj již zhrublý zobák, uvědomovala jsem si, jak se moje mluva za ta léta proměnila. Najednou mi to rvalo uši, jak to proboha mluvím? Strašně jsem si na to však navykla a špatně se toho zbavuje. Je to podobné jako s kouřením. Když má člověk dovolenou, dokáže se víceméně ohlídat. Pak opět nastoupí do práce, do kolektivu, kde kouří snad každý, a už v tom jede znovu. Vyzkoušela jsem si více možností a nejvíc mi sedí ta spisovnější forma. „Píši“ výjimečně, „píšu“ pravidelně. Avšak spíše „děkuji“, přijde mi to libozvučnější, i když ne zpravidla upřímnější.

Přečetla jsem pár knih a zjistila, že ne vše psané musí být nutně spisovné. Někdy to dané postavě nebo stylu prostě nesedí. Nedokážu si třeba představit Forresta Gumpa mluvit spisovně.

V angličtině mě baví mluvit jako dlaždič, s Dannym jsme si pěkně notovali, naučil mě naprosto skvělé slovní obraty. Není to však můj srdeční jazyk, ten každý vnímá jinak. Čínsky mluvím také trochu odlišně – jednak jsem zatím omezena svými malými znalostmi a hlavně, každý jazyk odráží povahu daného národa. Tím neříkám, že jsou Američané sprosťáci, nadávky mají ale velice pestré a je to prostě zábava.

I tím, že si hledám „svůj jazyk“ se snažím poskládat sama sebe, tak jak jsem nyní. Mnohé to o člověku vypovídá.

Strašně mě baví máminy průpovídky, které snad jednou opravdu vydám, stojí za to:

„Ámen, z kostela spad kámen, zabilo to kněze, proč ten vůl tam leze.“ nebo různá přirovnání: „Stojí jako děvka u fary.“