středa 22. srpna 2012

Lidský labyrint


Studovat lidi a jejich chování je úžasná a nikdy nekončící činnost. Můžete si myslet, že někoho na 100 % znáte, že jste jeho nejbližší člověk, že vše chápete (i když kolikrát nerozumíte), vždyť před vámi plakal a vy jste plakaly před ním. Ale pak se objeví něco na vaší časové přímce, po které jste kráčeli hezky souběžně, objeví se bod, který vás rozdělí. Fyzicky či mentálně. Citově či rozumově. Stačí jedna věta a vy najednou víte, že s tím člověkem už nikdy nechcete být, i když jste si ty krásné city k dané osobě opečovávali tři čtyři roky, někdy i déle. Začnete uhánět jiným směrem, co nejdále od něj. Někdy takových bodů musí být víc, vydržíte spoustu nesmyslů, nedorozumění, nespravedlností, pokušení… už se ale neprotínáte na každém centimetru, kráčíte vedle sebe jako dvě rovnoběžky. Obojí jsem si vyzkoušela. Blesk z čistého nebe. Dlouhodobé udržování rovnováhy na vratké stoličce. Lidé jsou nevyzpytatelní. A mohli jste spolu vést nekonečné a ty nejupřímnější hovory. A mohli jste spolu vybrečet jedno celé moře. A mohli jste se ujišťovat, že to spolu zvládnete, protože se máte rádi a není to jen tak nějaká láska. Časem si prý můžeme lépe porozumět. Někdy. Často jde spíš o zvyk, o setrvačnost, udržování nějaké úrovně. A tajemství přibývá. Moji rodiče jsou spolu přes 25 let. Spoustu věcí se zlepšilo, dokáží spolu komunikovat daleko lépe než předtím. Stále jsou mezi nimi ale hluchá místa, situace, ve kterých si nedokážou dost dobře poradit. Někdy, protože nechtějí, někdy, protože nevědí jak. To je jedna věc, kterou si člověk musí uvědomit. Toho druhého možná znáte, ale neznáte ho celého. Lidské tělo možná máme víceméně prozkoumané, ale lidská duše je neohraničená, nedá se obsáhnout.
Věcí druhou je, že většina z nás nezná ani sebe sama. Kolikrát překvapíme sami sebe. Kolikrát si (vědomě i nevědomě) protiřečíme. Kolikrát říkáme něco jiného než myslíme a myslíme něco jiného než cítíme. Jak se v nás má vyznat někdo „zvenčí“, když i my samotní často tápeme? Čím dál tím víc si uvědomuji, že nevím, kdo jsem a co doopravdy chci. Po každém rozhovoru ve mně tato pochybnost ožije. Nejlepší je nic příliš nepitvat, přijímat věci tak, jak přicházejí, a být za to šťastný. To ne každý dokáže, zvlášť u nás. Vidím v sobě obrovské rozpory, které se obávám řešit, a tak se držím té rady a doufám, že nebudu jednou litovat. Vždy jsem měla velký problém přiznat svou chybu a omluvit se. Zapracovala jsem na tom a navenek se mi to daří. Sama sobě se ale stále omluvit nedokáži, a tak ani sebelítost nemá šanci. Nikdy jsem si neodpustila žádnou z bot, které jsem udělala. Jen prostě jedu dál, protože mě to zpomalovalo, a na to už nemám čas. Nejdříve jsem vše zarputile analyzovala, každé slovíčko i jeho postavení ve větě. Poté jsem se snažila už jen hledět kupředu, jít si za svým, i kdyby se to neshodovalo s mým vnitřním přesvědčením, s mou touhou. Ale je to součástí plánu. Plány mě drží nad vodou. Proto mám v zásobě snad celou abecedu plánů pro případ, že by některý z nich nevyšel. Okamžitě se vytasím s jiným – žádná prodleva, ve které bych měla čas se utápět sama sebou. S tím nemám dobré zkušenosti. V Číně mě učí žít okamžikem. Ve cvičení se mi to daří čím dál tím lépe. V životě mi to nahání hrůzu. Být jen sám se sebou, nemít se za koho schovat, nemít nic, co by odvedlo pozornost jinam… Být sám se sebou, být přítomný sám v sobě, to je to nejtěžší – zvlášť když si s sebou člověk táhne životem hromadu kamení, které tíží jeho srdce, zastírají mysl a lámou mu záda.
Ty nejjednodušší věci jsou zároveň těmi nejsložitějšími:
Chceš, aby ti bylo odpuštěno? Nejdříve odpusť sám sobě.
Chceš, aby tě lidé respektovali/milovali? Nejdříve respektuj/miluj sám sebe.
Pokud člověk nezačne od sebe, vše, na čem si zakládal, vše, co nabyl, mu odnese jeden lehký závan větru. Možná, že procestoval celý svět, učil se od mistrů, poznal mnoho a mnoho lidí a krajin a zvyků a zlozvyků…na konci bude však stát opět s nahou zadnicí, tak jako na začátku.

2 komentáře:

  1. No jo,

    Já to měl čas, že jednu chvíli mi zmizely všichni guru - už nebyli tak chytří a vševědoucí. Je mi to smutné,

    Pak je tu ta otázka s partnerem. Co když někdo s kým jsi dlouho, začne měnit svůj životní směr?

    Mě pořád přijde, že tady lidi málo poslouchají a akceptují ty druhé

    OdpovědětVymazat
  2. A je to i ve cvičení, že se lidé neumějí dívat a kolikrát ani nechtějí. Tím vyhazují oknem nejenom své peníze :-).

    OdpovědětVymazat