Studovat
lidi a jejich chování je úžasná a nikdy nekončící činnost. Můžete si myslet, že
někoho na 100 % znáte, že jste jeho nejbližší člověk, že vše chápete (i když
kolikrát nerozumíte), vždyť před vámi plakal a vy jste plakaly před ním. Ale
pak se objeví něco na vaší časové přímce, po které jste kráčeli hezky souběžně,
objeví se bod, který vás rozdělí. Fyzicky či mentálně. Citově či rozumově. Stačí
jedna věta a vy najednou víte, že s tím člověkem už nikdy nechcete být, i
když jste si ty krásné city k dané osobě opečovávali tři čtyři roky, někdy
i déle. Začnete uhánět jiným směrem, co nejdále od něj. Někdy takových bodů
musí být víc, vydržíte spoustu nesmyslů, nedorozumění, nespravedlností,
pokušení… už se ale neprotínáte na každém centimetru, kráčíte vedle sebe jako
dvě rovnoběžky. Obojí jsem si vyzkoušela. Blesk z čistého nebe. Dlouhodobé
udržování rovnováhy na vratké stoličce. Lidé jsou nevyzpytatelní. A mohli jste
spolu vést nekonečné a ty nejupřímnější hovory. A mohli jste spolu vybrečet
jedno celé moře. A mohli jste se ujišťovat, že to spolu zvládnete, protože se
máte rádi a není to jen tak nějaká láska. Časem si prý můžeme lépe porozumět.
Někdy. Často jde spíš o zvyk, o setrvačnost, udržování nějaké úrovně. A
tajemství přibývá. Moji rodiče jsou spolu přes 25 let. Spoustu věcí se
zlepšilo, dokáží spolu komunikovat daleko lépe než předtím. Stále jsou mezi
nimi ale hluchá místa, situace, ve kterých si nedokážou dost dobře poradit. Někdy,
protože nechtějí, někdy, protože nevědí jak. To je jedna věc, kterou si člověk
musí uvědomit. Toho druhého možná znáte, ale neznáte ho celého. Lidské tělo
možná máme víceméně prozkoumané, ale lidská duše je neohraničená, nedá se
obsáhnout.
Věcí druhou je, že většina z nás nezná ani sebe sama. Kolikrát
překvapíme sami sebe. Kolikrát si (vědomě i nevědomě) protiřečíme. Kolikrát
říkáme něco jiného než myslíme a myslíme něco jiného než cítíme. Jak se v nás
má vyznat někdo „zvenčí“, když i my samotní často tápeme? Čím dál tím víc si
uvědomuji, že nevím, kdo jsem a co doopravdy chci. Po každém rozhovoru ve mně
tato pochybnost ožije. Nejlepší je nic příliš nepitvat, přijímat věci tak, jak
přicházejí, a být za to šťastný. To ne každý dokáže, zvlášť u nás. Vidím v sobě
obrovské rozpory, které se obávám řešit, a tak se držím té rady a doufám, že
nebudu jednou litovat. Vždy jsem měla velký problém přiznat svou chybu a
omluvit se. Zapracovala jsem na tom a navenek se mi to daří. Sama sobě se ale
stále omluvit nedokáži, a tak ani sebelítost nemá šanci. Nikdy jsem si
neodpustila žádnou z bot, které jsem udělala. Jen prostě jedu dál, protože
mě to zpomalovalo, a na to už nemám čas. Nejdříve jsem vše zarputile analyzovala,
každé slovíčko i jeho postavení ve větě. Poté jsem se snažila už jen hledět
kupředu, jít si za svým, i kdyby se to neshodovalo s mým vnitřním
přesvědčením, s mou touhou. Ale je to součástí plánu. Plány mě drží nad
vodou. Proto mám v zásobě snad celou abecedu plánů pro případ, že by
některý z nich nevyšel. Okamžitě se vytasím s jiným – žádná prodleva,
ve které bych měla čas se utápět sama sebou. S tím nemám dobré zkušenosti. V Číně
mě učí žít okamžikem. Ve cvičení se mi to daří čím dál tím lépe. V životě mi
to nahání hrůzu. Být jen sám se sebou, nemít se za koho schovat, nemít nic, co
by odvedlo pozornost jinam… Být sám se sebou, být přítomný sám v sobě, to
je to nejtěžší – zvlášť když si s sebou člověk táhne životem hromadu
kamení, které tíží jeho srdce, zastírají mysl a lámou mu záda.
Ty nejjednodušší věci jsou zároveň těmi nejsložitějšími:
Chceš, aby ti bylo odpuštěno? Nejdříve odpusť sám sobě.
Chceš,
aby tě lidé respektovali/milovali? Nejdříve respektuj/miluj sám sebe.
Pokud člověk nezačne od sebe, vše, na čem si zakládal, vše, co
nabyl, mu odnese jeden lehký závan větru. Možná, že procestoval celý svět, učil
se od mistrů, poznal mnoho a mnoho lidí a krajin a zvyků a zlozvyků…na konci
bude však stát opět s nahou zadnicí, tak jako na začátku.
No jo,
OdpovědětVymazatJá to měl čas, že jednu chvíli mi zmizely všichni guru - už nebyli tak chytří a vševědoucí. Je mi to smutné,
Pak je tu ta otázka s partnerem. Co když někdo s kým jsi dlouho, začne měnit svůj životní směr?
Mě pořád přijde, že tady lidi málo poslouchají a akceptují ty druhé
A je to i ve cvičení, že se lidé neumějí dívat a kolikrát ani nechtějí. Tím vyhazují oknem nejenom své peníze :-).
OdpovědětVymazat