"Paní, kopněte nám ten balon"

Byla jsem si jedno odpoledne zacvičit v Borském parku. Kousek ode mě si kopalo asi pět kluků – ne moc fešáci, tak jsem to dál už nezkoumala. Po chvíli slyším: „Prosim vás paní, kopněte nám ten balon.“ Rozhlédla jsem se kolem sebe, vlevo v trávě ležel mladý pár a jinak nikde nikdo. Podívala jsem se zpět na kluky, kteří na mě nechápavě zírali. Když už se jeden z nich chystal, že si pro něj dojde sám, dovtípila jsem se, že to tedy asi mluvil na mě, a kopnula jsem mu míč zpátky. Zdvořile poděkovali. Až pak jsem si všimla, že jim bude tak 17 – 18 let. Tak jak to, že jsem PANÍ?! Vždyť jsme skoro stejně staří, ne? V poslední době si nějak víc a víc uvědomuji, že už mi bude 25 let, ale nepřijde mi to zase až tak moc. Jestli já jsem pro ně paní, jak by oslovili moji mamku? Nebo jen tak staře vypadám? Vím, že mladí vnímají všechno nad dvacet jako staré… ale vlastně i touhle větou se od nich už distancuji.

Pamatuji si, jak jsem ve svých asi 21 letech četla noviny a tam stálo, že kdesi v řece utonula 20letá žena. Dlouho jsem nad tím přemýšlela a ptala se ostatních, co jsem, protože jsem si jako žena nepřipadala. Jak se to vlastně pozná? V Číně se osoba ženského pohlaví označuje jako žena po svatbě. Jinak je to prostě holka/slečna (女孩, 女生) Až do svého příjezdu do Číny jsem na to přestala myslet. Tam jsem se dozvěděla, jak již jsem řekla, že jsem dívka, to mi udělalo radost – záhada vyřešena. Když jsem se na léto vrátila domů, nějak to na mě opět padlo. Chodila jsem po úřadech a doktorech. Všude jsem byla paní či dokonce mladá paní. I doktor, ke kterému chodím odmalička, na mě najednou volal „paní Krumpálová“. To je moje mamka, ne já. V obchodech se ještě občas zadaří a jsem „slečna“. Dospěla jsem k myšlence, že když mě tak oslovují, měla bych se asi i podle toho chovat. Ale to je jak?! Mile a vědoucně se usmívat, elegantně se pohupovat v bocích, ale ne příliš lacině, zjemnit gesta rukou, nesmát se jako malý oslík, raději se jen přirozeně usmívat, nacvičit si „dospělácký“ podpis na všechna ta potvrzení, mluvit sofistikovaně, vynechat průpovídky jako „ty, hele“, „jako fakt, jo?“ a podobně…

Kamarádi se ke mně chovají stále stejně, pokud se něco změnilo, důvodem určitě není věk. Lidé, se kterými jsem se seznámila až nyní, mě však už berou trochu jinak. Je to cítit, ne že ne. Občas na mě jejich chování vyvíjí tlak, nevědomě mě nutí, abych se chovala v souladu s jejich přístupem ke mně. Protože je to ale nepřirozené, brzy si toho všimnu, uvolním se a vrátím se k tomu, co je mé současné já. V poslední době to ale hodně kolísá. Každý si během života nasazuje mnoho masek. Jen to nechce přehánět, aby se nestalo, že si pak už člověk není jistý, která vrstva je jeho pravou tváří.