Léto se krátí

Doma mi zbývají už jen tři týdny. A rozhodně jsem necvičila tak, jak jsem si to plánovala. Ale už při vytváření těch plánů jsem s tím ani tak moc nepočítala. Díky odpočinku mi dnes snad po roce při záklonu nebolí v kříži. Všechno se mi v hlavě dobře srovnalo. Když už jsem šla cvičit, tak bylo cítit, že jsem daleko uvolněnější = rychlejší. Je to jednak tím, že nemám unavené tělo neustálým cvičením a také tím, že jsem v pohodě, a i když mě trápí hodně věcí, lépe s tím umím pracovat. Podobně to plánuji provozovat i v Číně – makat jako předtím, ale občas si dát delší volno než jedno odpoledne. Už teď mám naplánováno pár výletů, tak doufám, že to všechno vyjde. Než se do toho všeho zase dostanu, nejblíž to vypadá na Hong Kong příští rok v únoru.

Odvrácenou stranou mince je, že strašně rychle zlenivím a pomalu se do toho dostávám. To už jsem měla v plánu začít makat tento týden a nebyla jsem skoro ani jednou. Plánuji jít dnes, ale zároveň i přemýšlím, že se nic nestane, když půjdu až v úterý :-D. Kdyby šlo třeba o tenis, který neříkám, že je lehčí, ale minimálně ne tak pestrý jako wushu. Nebo kdyby šlo aspoň o skupinovou záležitost… tak to jde lépe a radostněji. Nemám tady poblíž nikoho, s kým bychom měli podobný tréninkový systém. V Číně mám jenom Auroru, ale nemáme čas na společné tréninky a ani je nechceme. Spolu plánujeme jenom kondičku. Dnes si půjdu zaběhat do lesa (to mě v SH nepotká) a zacvičit taiji. V pondělí celodenní výlet s rodiči. V úterý půjdu do Borského parku – nejdříve si zacvičit sama a poté pomoct pár lidem se cvičením. Pak už to snad pojede – abych se nevrátila do Číny jako naprostá tragédka. Jakmile se už vykopu ven, tak to jde. Opět jsem si potvrdila, že jakmile skončím, tak mám problém začít. To znamená, že končit už prostě nebudu. To si raději přivstanu nebo půjdu spát déle. Za tohle mučení – fyzické i psychické – mi to nestojí.

Musím říct, že srpen utíká daleko rychleji než červenec. Někdy si tady připadám, jako kdybych pryč vůbec nebyla, kdybych Čínu nikdy nezažila. Jediné, co na to ukazuje, jsou ty věci, které jsem přivezla a to, že jsem jiná. A takhle bych se nikdy nezměnila, kdybych v ČR zůstala, byť třeba v Praze. Čím víc se blíží datum odletu, tím víc je mi úzko. Kdyby Čína byla Německo, mohla jsem být doma často a nepřijít o nic s rodinou. To je jediná věc, co mě trápí. Jinak mě tady opravdu nic nedrží a nic by mě nevolalo zpět – samozřejmě kromě mých ambicí, chci si vyzkoušet jak jsem na tom. Moc se zpátky do Číny těším. Vím, že to bude zase o něco lepší než ty dva roky předtím. Budu daleko víc schopná dělat si věci podle svého. A jsem také připravená víc makat. Víc jak rok jsem se tam hledala, až jsem se našla, utvářela jsem novou Káťu. Zbytek času jsem se rozjížděla a řešila věci, které se člověka prostě drží, nestačí si jen říct: Tak a takhle to bude. Všechno to začíná rozhodnutím. A pak to záleží na silné vůli, což je moje velká slabina.

Už mi je jasné, že se tady nestihnu sejít se všemi, se kterými bych chtěla. Nejde o to, že ty lidi nechci vidět. Naučila jsem se ale také lépe si stanovit priority. Opravdových přátel mám jenom pár (ano, stále jsem asociál :-)). Raději budu trávit čas s rodiči, kteří jsou těmi nejdůležitějšími lidmi, než popíjet s lidmi, se kterými jsem nebyla v kontaktu třeba celý rok. To doufám všichni chápou. A pokud ne, je to jejich řekla bych snad i škoda. I když ne každý má samozřejmě takové štěstí na rodiče jako mám já. Proto to berte spíš podle svého. Jak se říká: Pohár hořkosti má každý jinak hluboký. Nebo tak nějak. To znamená, že se ostatní prostě většinou nedají soudit. Někdo má smůlu, někdo má sice štěstí, ale nedaří se mu jinde, někdo má všechno, ale trpí psychickou poruchou. Ne každý je tlustý jenom kvůli tomu, že by se cpal od rána do večera. Takže jsem moc ráda, že jsem se viděla se všemi, se kterými jsem se viděla. Pokud jsme se neviděli, máme i jiné komunikační prostředky. Normálně bychom se přeci také nevídali každý týden. Se spoustou lidí jsem v kontaktu přes internet a jde to dobře.

Užívejte léto!