Prázdnota

Zamyslete se nad oním otřepaným rozdílem mezi optimistou a pesimistou: stejnou částečně naplněnou sklenku s vínem optimista označuje „z poloviny plnou“ a pesimista za „z poloviny prázdnou“. Banalita. Ale dá se to dovést ještě dál: realista by nad tou diskusí zřejmě mávl rukou a víno by jednoduše vypil. Léčící se alkoholik by se na sklenku ani nepodíval. Nihilista by sklenku i s obsahem mrštil o zem. A tak dál.

Při úvahách nad tímto rčením si je třeba uvědomit užitečnost pojmu prázdnota. Prosto, kde vín není, je stejně důležitý jako ten, kde víno je. Při hodnocení oné situace vnímáme něco, ale současně vnímáme i nic. Jedno podtrhuje, definuje a povyšuje to druhé.

A ještě jiný pohled: Sklenku bychom nikdy neměli nalévat plnou, protože požitek neposkytuje jenom vlastní pití, ale také vůně, které sklenka udržuje nad hladinou vína. Ten prázdný prostor tedy vlastně vůbec prázdný není, ale abychom to ocenili, musíme zapojit další smysl.

Jeden buddhistický mravoučný příběh vypráví o mnichovi, který potkal muže, jenž celý život hledal krásu a pravdu. „Našel jste, co jste hledal?“ zeptal se ho mnich. „Ne,“ odpověděl muž. „Tak to je báječné,“ řekl mnich. „Co je na mém marném hledání báječného?“ chtěl vědět hledat pravdy. „No že se pořád máte na co těšit,“ vysvětlil mu mnich.

Jenom do otevřené mysli se vejdou ještě další poznatky. Přerostlého a použitého je třeba se zbavit, aby se vytvořil prostor pro to, co se teprve učíme.

V tradičních japonských domcích si lidé stěny nepřeplácávají různými cetkami a obrazy; Japonci si totiž myslí, že si tím způsobem z umění děláme tapetu – že už je pak nevnímáme jinak, než jen jako pozadí. Na každé zdi bývá proto vyhrazeno jediné místo pro jediný obraz, který občas vyměňují podle ročního období. Říkají tomu tokonama. Když dají něco krásného do tokonamy, každý si toho uměleckého předmětu všimne a ocení jej, zcela vědomě mu věnuje pozornost.

Vždycky počátkem ledna si do tokonamy u nás doma věšíme japonský svitek – kaligrafický obrázek kruhu, vytvořený jediným tahem štětcem. Namaloval jej Sesuo, nejvyšší kněz kjótského chrámu Rakušan, a připsal tam ještě japonským písmem slova „Prázdnota, nevyčerpatelný poklad“. Mám tento obrázek rád, protože mi připomíná ještě nenaplněné možnosti následujících dvanácti měsíců.Je to vlastně zenový pozdrav, vyjádření onoho našeho „Šťastný Nový rok“.

Na závěr ještě něco k předchozímu článku o různém humoru. Stačí se podívat na čínské filmy a o čínském humoru je většinou jasno. Dávám sem odkaz na kraťas, který natočil člen pekingského wushu týmu, Wu Di.

http://v.youku.com/v_show/id_XNDQyMjExNDIw.html