Bez srandy to nejde

můj zimní sexy outfit

Styl humoru se liší národ od národu. Číňané se moc nesmějí českým komediím a nám kolikrát ty jejich vtípky přijdou podivné. Nemůžu nevzpomenout na mou první cestu do Číny s QF a studenty z WC. Jeli jsme po rozbité silnici v hodně starém mikrobuse, místo sedaček seděli na dřevěných lavičkách, které k podlaze nebyly přimontovány, takže s každým hrbolem jsme nadskočili, každý si dal aspoň jednou pěknou do hlavy o střechu auta. Strašně jsme se tomu smáli a stále přisazovali. QF nás káral, že bychom se měli trochu uklidnit a řekl: „Musíte být míň vtipní, tak jako já.“ A nechápal, že jsme dostali další záchvat… 

Danny a Pedro - sexy kolej

Humor se liší také rodina od rodiny. Skoro každá rodina má navíc svá vlastní slova, která jiní nepoužívají, kterým ostatní nerozumí. Humor se liší také člověk od člověka. Humor je strašně důležitý a není to jenom fráze. Na začátku mého pobytu v Číně jsem tam žila 14 dní jako naprostý trosečník, protože i když tam cizinci byli, nevěděli jsme o sobě. Číňané se neobtěžovali říct nám, že tam je kromě nás i někdo jiný. My se neuměli zeptat. A nepotkali jsme se, protože kromě jídla jsme většinou zůstávali na pokoji, protože jsme byli naprosto ztracení. Čtrnáct dní. Nikomu jsem nerozuměla, nic jsem si nedokázala přečíst, na jídlo jsem chodila do jedné a té samé restaurace (ještě jsem neměla kartu do jídelny), kde věděli, co si dávám a bez ptaní mi to přinesli. Když jsme se chystali na zdravotní prohlídku, byli jsme překvapení, kolik cizinců ve škole najednou je. Většina z nich ale byli Asiaté, kterým jsem nerozuměla a nebo Američané, kteří se bavili mezi s sebou a vystačili si. Co teď? Buď budu dál sama a nebo se někam vmáčknu. Dala jsem se do řeči s Američany a na cestě zpět na kolej jsem je upřímně požádala: „Když někam půjdete, dejte mi prosím vědět, už tady nechci být sama.“ Všichni ten pocit znali, takže mě vzali mezi sebe. Alespoň nějakou dobu jsme spolu drželi, vyráželi na výlety, na jídlo a strašně moc se nasmáli. Byly to mé zatím nejlepší časy v Šanghaji. Protože jsme drželi spolu a protože byla sranda. V tu chvíli jsem si to samozřejmě tolik neuvědomovala, až teď zpětně vidím, jaké to bylo super. Pračky byly na mém patře, když šel někdo prát, zastavil se u mě a pokecali jsme. Nebo jsme si prostě sedli na schody v patře a kecali, dokud se to nevypralo. Někdo se k nám připojil, přinesl tu čínskou limonádu (rozuměj pivo) a za chvíli už nás tam bylo i osm. Legrace byla v zimě. Já chodila po chodbách v čepici, šále, rukavicích, sportovní soupravě (někdy i v zimní bundě) a vysokých pletených ponožkách od mamky, ve kterých jsem měla zastrčené tepláky, aby mi tam nefoukalo + crocsky. Pak se u praček objevil Danny – obrovský hromotluk v zimní čepici z Peru s pletenými lamami a bambulkami, s růžovými rukavicemi s velkými bílými zajíci, ve svetru, basketbalových kraťasech a pantoflích od pantáty. Smáli jsme se jeden druhému, ale když dorazil Pedro (Brazilec, který viděl sníh poprvé až v Šanghaji) ve svém plážovém ohozu a svetru, už jsme smíchy plakali. S Angličanem Benem jsme rádi chodili do čínské jídelny hrát karty (ligretto nebo tak nějak). S Dannym jsme si hodně sedli, protože si oba rádi děláme srandu z toho druhého a všeho kolem nás. Lidi nás kolikrát moc nechápali, ale my měli záchvaty. Bože, a Carlos (Brazílie), ten byl nejvíc. Wushu cvičil moc hezky, ale na ostatní věci byl tak nějak pomalejší, na hodinách stále koukal zaujatě do stropu, jako kdyby mluvil s Bohem. A jednou přišel s tím, že mu paní v krámu říkala, že dnes večer, v 18:45 přijde zima, tak abychom se připravili :-D. Nebo Rus Rodienko…expert na konspirační teorie, hlavně ty týkající se Ameriky. Stále nás nutil dívat se na dokumenty na tohle téma a dlouze o tom rozpravoval, v angličtině se silným RRRRuským přízvukem. Pak nám přijel Němec Florens, který s námi sice netrávil tolik času, ale když už, tak to stálo za to. Dal se dohromady s jedním Číňanem, jedním z mála, který má opravdu skvělý smysl pro humor. Jmenuje se Billy, říkáme mu Happy Billy, protože prostě takový je, naprosto přímý a spontánní. Studuje teď v Nizozemí a minulý týden se mi i s Florensem prostě pozval domů s tím, že by rád poznal české domorodce :-D. Bohužel jim to nevyšlo, tak příště.

Tvrdím, že některé věci jsou prostě dané kulturním prostředím, ze kterého ten daný člověk pochází, ale vždy se prostě najdou výjimky. S Číňany jsem se nikdy tak dobře nezasmála jako s jinými cizinci. Stejně tak s Afričany není taková sranda (alespoň s těmi, které jsem poznala). Pak tu ale máme Šťastného Billyho (Číňan), který je prostě skvostný. Jednou mě na ulici odchytila skupina Jamajčanů (pingpong) a jeden z nich se kasal, že dělá i kickbox a wushu. Aby mi to dokázal, udělal provaz o pouliční lampu. Ve svých 43 letech. A střízlivý :-). Skvělou zábavu jsme měli většinou bez alkoholu nebo jen po pár skleničkách. Aby si to člověk užil, nepotřebuje se opíjet.

Jak jsem teď doma, mám čas vzpomínat na své dva roky v Číně a také trávím víc času se svými českými přáteli, poznávám nové lidi. A je to stejné. S některými sranda prostě není. Ať přemýšlím jak chci nebo se nechám unášet hovorem, tak je to stále vážné. Na někoho vtipy neplatí. Někdo se i usměje, ale dál si pokračuje ve své zasmušilosti, prostě si naše buňky humoru nesednou.. S některými to ale funguje, naladíme se na stejnou vlnu a pak se prostě smějeme celý večer. Dnes jsem v hospodě potkala Honzíka s jeho španělským švagrem. Vůči neznámým lidem a kolikrát i vůči známým bývám často rezervovaná, ale s těmi dvěma byla prostě legrace. Výborně jsem se bavila, uvolnilo mě to a zase jsem na nějakou dobu získala jiný náhled na své problémy – uvolněnější. Tohle mi v Číně poslední rok moc chybělo. I proto jsem tak zestudeněla. Když se člověk nemá s kým od srdce zasmát, až nemůže popadnout dech, je to smutný život, a může mít štěstí, kolik chce. Hodně jsem za tu dobu zvážněla. Občas si s někým popovídám přes kameru, s rodiči je vždycky dost sranda, ale přes počítač to není takové. I když, jak jsem říkala, výjimky jsou, ale je jich málo, takže žít v Číně jen s Číňany bych nemohla. Potřebuji nějaké cizince, se kterými se můžu dobře pobavit o čemkoliv. Potom bych si i v život v Číně dokázala představit. Když se v Číně trápíte, řeknou vám: „To bude dobré, to přijde, musíš se víc snažit.“ Někdy je to ok, ale když si z vás někdo začne dělat srandu a vytáhne vás ven, to je hned jiná. To se v mé Číně nikdy nestalo. Asi mají moc stresu…

Co se týče humoru víc sednu s klukama. Neberou si tak osobně, když si z nich utahuju – a klidně místo pozdravu. Tím neříkám, že jsem se s holkama nikdy nenasmála .-).

Sranda je strašně důležitá, bez ní bych nepřežila!!!

„Sám sobě byl nejlepším kamarádem – pořád byl sám, ale nikdy nebyl osamělý,“ řekla truchlící vdova na pohřbu svého manžela. „Ale já si vždycky říkala že když je sám, tak je ve špatné společnosti.“