PhD. - Tréninky

Bojové sporty

V úterý ráno od 8:00 máme tréninkovou hodinu „bojové sporty“. Je to více méně sanda ale s tím, že zkoušíme nebo jsou nám aspoň vysvětleny i techniky, které v sandě povolené nejsou. Třeba hlavička čelem :-D.  Že prý se nemusíme bát, že bychom si rozrazili lebku, ta je nejtužší, že maxímálně kůži si sedřeme. A ať si to zkusíme do pytle, ale lehce, protože bychom si mohli hnout s krkem... :-D Nicméně jsem zjistila, že ráno taky dokážu cvičit. Nástup byl klasicky vojenský s Wushu pozdravem. Potom nám učitel do detailu vysvětlil základní postoj v sandě a zkoušeli jsme si to. Dál jsme se rozběhali, následoval strečink v kruhu, během kterého nám učitel vysvětlil, co bude náplní a cílem tréninků. A pak už jsme šli k pytlům. Bylo nás tam jen 8, tak to dobře odsýpalo. Učitel nám vysvětlil techniku a pak jsme ji každý u svého pytle trénovali a učitel nás obcházel. Dvě minuty to mohly být. První jsme dali hák. Ukázal nám tři provedení, ale jako nejjednoduší určil ten stranou pěsti, tak jsem dělala to. Ukázal nám pár rozdílů sandy a boxu. Hlavně nám stále říkal, ať jdeme níž, otáčíme se jen kolem vlastní osy – nevytahujeme se za úderem, a při předním úderu, abychom nezvedali patu přední nohy. To byla dvě kola. Potom jsme dělali údery lokty, protože jsme neměli nic na ruce, tak abychom se hned nezranili. Hned nám při té příležitosti řekl, co na těle je nejslabší, jak si to máme chránit a přihodil pár zranění lidí z profi týmu. Také dvě kola a pak kop stranou – nejdříve do holeně a pak k pasu. Si mě vytáhl, abych to předvedla a ostatní měli říkat, co je tam špatně. Učitel řekl, že hlavně stojím moc blízko. Nemůžu stát podobně blízko jako kdybych chtěla bouchat rukama – na to mám ty ruce. Takže mám jít ještě dál a prostě si tam „dojít“. Pak jsme dělali ještě nějaké věci a šli se protahovat a povídat. Prý se bude sandařská tělocvična přesouvat a Wushu by se mělo taky renovovat, prý je takhle wushu tělocvična už 30 let. To mimo jiné znamená, že tam ty koberce jsou 30 let. A nemyslím si, že by se luxovaly :-D. Profi tým vedle si to luxuje a zametá, to jo. Jsem to taky párkrát po tréninku dostala nastarosti. Když jsme se na konci protahovali, přišla tam skupina prý oborových sandistů. Také se zahřívali běháním dokola, dohromady s údery a kopy. Dva byli moc blízko. Neviděla jsem to, jen jsem viděla, že to byl kop s otočkou. A pak jen jednoho kluka, jak otřeseně stojí na místě, po chvilce mu začala téct krev z nosu a lehl si na zem. A asi 40kg slečna vedle něj – ta ho sejmula.

Společný trénink

Každou středu večer máme společné tréninky pro mgr a doktorské studenty wushu. Vede je náš spolužák, ještě si nepamatuji jméno, ale je ze severovýchodu Číny. Jediný člověk, kterého jsem z tého oblasti do téhle doby znala, byla Zhan Jun Nan, profi wrestlerka (dělala jsem s ní rozhovor, ale zatím není dost fotek, aby se dal publikovat). No a oba dva jsou pěkně drsní, i když mi jsou asi po hrudník. Na prvním tréninku se nás sešlo celkem dost, asi 15, z toho tři cizinci: Roderigue (Kamerun), Jaka (už USA) a já. Šlo o klasický Wushu trénink. To znamená rozběhání, kotouly atd. (i když kotouly se moc nedělají a hodně Číňanů je neumí). Potom kopy, základní přechody, všechny základní skoky. Potom jsme cvičili techniky z changquan. Náš „trenér“ původně řekl, že nás naučí základy od všeho (máme na to přeci jen 3 roky), ale myslel to tak, že základní kombinace z changquan budeme dělat na každém tréninku, ale bez sestavy – tu si z toho můžeme poskládat sami. Takže opravdu začneme nanquanem. Vysvětlil nám pár charakteristik a ukázal základní kroky stylu. Takže nejdříve nacvičíme kroky (步法). Na konci jsme se protahovali a povídali. No, vypadá jako univerzální wushista. Takový většinou umí od každého něco a nic pořádně, například takoví Sběratelé sestav a stylů... :-) Ale tenhle je opravdu na profi úrovni, stačí jeden pohyb a je to jasné. Vlastně stačí jeden pohled – to mi přišlo, že mu najednout nějak zhoustlo a zčernalo obočí, když nám předváděl, jak se máme „dívat“ J. Z toho, co říkal, tak to vypadá, že jeho hlavní styl je Tongbei quan. Říkal nám, že Tongbei quan je hodně „stylů“ a škol a to, co je na soutěžích není tradiční Tongbei, protože tradiční na soutěže nechodí. Oni vlastně nemají ani sestavy. Mají prostě techniky, které trénují samostatně, na pomůckách a pak se sparring partnerem. Popisoval nám, jak to chodí v tradiční škole, protože se někdo ptal, jak to tedy, že je tolik škol a cvičí to jinak, jak se pozná, co je a co není Tongbei. Řekl, že jde jednak o úroveň daného člověka, že se to hned pozná na technice. A pak, jak úplný a ucelený systém daný učitel vyučuje. Každý učitel má desítky studentů, ale většina cvičí jen na povrchu a hlouběji se nikdy nedostanou. Učitel si vybere svých pár studentů a těm na základě jejich schopností, upřímnosti a pracovitosti předává poměrnou část svého umění. Může se klidně stát, že to učitel nestihne předat všechno a některé věci zemřou s ním. Jeho mistrovi je 72 let a prý ho ani teď v zápase nepřekoná, že má ocelové tělo :-), mistr jeho mistra je stále naživu, žije v Šanghaji a je mu přes 90 let. Když se měl stát oficiálním studentem svého učitele, musel prý napsat nějakou esej, to jsem moc nepochytila o čem, vykonat nějaké další věci... každá škola to má prý trochu jinak a nemluví se o tom. Čínsky se tomu říká 拜师 (baishi). Tímto se člověk stane oficiálním studentem a nositelem daného stylu, učitel se stane jeho Mistrem(-otcem), 师父. Když ho požádali, aby nám něco ze svého umění ukázal, odmítl s tím, že je to zakázané. Nesmí fotit fotky, natáčet video, ani se s Tongbei quan nikde prezentovat. Kromě tohoto, nám prý dá všechno, co má (co se týče cvičení samozřejmě! :-P). Tím myslel, že si nebude nechávat nic pro sebe, co umí, se nás pokusí naučit, můžeme se na cokoliv zeptat. Ale nechtěl nám nic ukázat – jednak už měl v týdnu vystoupení s ostatními v tělocvičně a zbytek uvidíme, až budeme společně cvičit. O pauze jsem se ho tedy šla zeptat na hvězdu bez rukou, protože i když všichni tvrdí, že je to jedno z nejlehčího, tak mi to doteď nejde. Když jsem trénovala, tak jsem skoky, sice jen 360° nebo malinko víc, dávala, ale tohle prostě ne. Tak mi ukázal jeden nácvik, který jsem ještě neuměla a řekl, že do dvou měsíců mě to naučí :-). Tak odvážná bych nebyla, i když to řekl potom, co viděl, jak to dělám. Prý zvedám zadní nohu moc pomalu, ale švih před dopadem mám dobrý, že prý mám silné břišní svaly. Bývávalo... Když jsem trénovala s Duhui, musela jsem dělat různé cviky na „core“ – celý ten pás, kde mám teď už jenom tu pneumatiku :-D – každý den jsem to cvičila kromě neděle. A bylo to sakra znát. Nejdříve posílit – přestala jsem mít problémy se stabilitou, ustávala jsem dopady, žádné pérování v pohybech, žádné přehnané předklánění horní poloviny těla při skocích a nohu jsem při skoku měla nad úrovní ramene. To, že jsem skákala 10 cm nad zemí a byla ve všem extrémně pomalá, to je už věc jiná :-D. Když jsem zesílila, tak jsme dělali různé nácviky zaměřené na výbušnost, tam se mi osvědčila ta guma, resistant band nebo tak. Tu používají i v týmu, samozřejmě tu nejtvrdší :-D. Koupila jsem si ji doma, tak s tím zkusím zrychlit tu nohu na hvězdu. Dlouho jsem už neposilovala a ten pocit je úplně pryč. Abych to konečně dokončila, na soutěžích se náš učitel nejlépe umístil s Taijiquan, 42 yang – nějaké mistrovství Číny. Roderigue byl ten večer trochu rozladěný, protože není zvyklý, že by mu něco nešlo a nikdo ho nechválil. Kdežto mě chválili hodně, protože z toho, jak vypadám, by nikdo asi neřekl, že aspoň něco udělám :-D. Prý jasný, jsem pomalá a těžká, ale pohyby mám hodně „standardní“ – tzn. Že to vypadá, jak by to mělo vypadat (v rámci mých velice omezených možností samozřejmě :-D), to mi říkají všichni. Za to musím poděkovat svým dvěma trenérům, kteří se se mnou ty čtyři roky trápili – Cai Si Wu a Duhui. Třebaže jsem cvičila v ČR 10 let Shaolinquan a nijak jsem se neflákala, tak jsem přijela do Číny a zjistila jsem, že dělám strašně moc chyb i v základech. A přitom to stačilo jen normálně vysvětlit a z holky, co pohyby sice znala, ale dělala všechno špatně, je holka, která cvičí jako stokilový šnek, ale techniku má víceméně správně. Takže na metody výuky, přistup učitele a to, kdo je dobrý učitel a kdo ne, kdo me mistr a není mistr... na to mám hodně jasné názory. A většinou se moc lidem nelíbí.

Bagua Taiji Jian (meč)

Vede to učitelka, která nás měla během mgr studia na Bagua zhang – neučila to ona, pozvala si na to studenta. Tentokrát učí sice sama, ale způsobem, že přijde o 40 min pozdě (takže nás spolužák učil nanquan), potom honem honem aby toho bylo co nejvíc. Nejdřív mi toho přišlo moc, ale po chvíli to začalo do sebe zapadat a pamatovala jsem si to všechno. Rodrigue z toho byl hodně rozčarovaný, protože meč začal cvičit až teď v posledním týdnu, a to yangový, takže se mu pohyby drobet pletou. Je to zajímavá směska, pohyby jsou taiji, kroky bagua.

Zdravotní Qigong

Na to máme mou oblíbenou učitelku Zhang Yun Ya, tu jsem si pozvala i na obhajobu své diplomky. Jejím manželem je trenér našeho profi Wushu týmu. Na začátku každého (tříhodinového) tréninku nás čeká aspoň 10 min zhan zhuang – stání. Dál jsou v plánu tři qigongy:
1) Ba Duan Jin (Osm kusů brokátu), protože je prý technicky jednoduchý a zvládneme ho rychle. Z první hodiny musela učitelka utíkat na schůzi, tak jsem to dostala na povel a měla jsem naučit první čtyři formy. A jako na potvoru jsem zrovna tenhle qigong příliš neopakovala, protože jak mám zatuhlé kyčle a je tam spousta mabu, tak mě to prostě netěší cvičit :-). Dala jsem to dohromady, ale na 100% to nebude
2) Wu Qin Xi, 3) Ma Wan Dui – Tyhle dva qigongy musí umět každý, kdo studuje Wushu na Šanghajské sportovní „univerzitě“, protože právě u nás se tyto dva qigongy upravily do dnešní podoby. Máme na to „patent“ :-). Také v tom naši studenti vyhrávají většinu soutěží. Stejně jako třeba Wuhanská sportovní „univerzita“ se zasloužila o dnešní Yi Jin Ying.