Na
pražském letišti probíhalo všechno dobře, nikde žádné fronty, takže jsem se
k bráně dostala celkem rychle, nechala jsem se zkontrolovat, poprvé mi
prohlíželi i boty a chodidla... A pak mi řekli, že odtud se do Moskvy neletí. Jak jako že se neletí odtud? Vždyť je to B1,
já tady mám B1 a dvě B1 nejsou ne? To nejsou,
ale jste tady moc brzy! Zůstat jsem tam nemohla, takže mě po asi půl
hodině kontrolovali znovu. Během čekání jsem viděla Airport Security – jedna
starší paní a pán, který silně kulhal. To se člověk hned cítil bezpečně :-D. Seděla jsem přímo před bránou, pomalu se kolem
mě začali stahovat Korejci. Nejdříve jedna paní vlevo, jeden pán vpravo. Pak
další a další... a nakonec kolem mě stál celý zájezd asi 20 lidí. A protože
jsem seděla ve středu asi těch nejhlavnějších, tak stáli všichni
v půlkruhu kolem nás, koukali na mě, co dělám, jestli taky na ně koukám...
No, zlatá čeština...
Tentokrát Aeroflot zklamal, jídlo nic moc. Přede mnou seděli Číňané, tak jsem měla radost, že jim rozumím a nezapomněla jsem toho tolik. Jeden přes uličku si prstem psal znaky do zprávy, tak jsem schválně koukala a rozuměla! To byl ale odstavec, všechno oddělené jen čárkami, tečka byla jediná, a to na konci. Oni vůbec tak zvláštně oddělují věty a tvoří text. Vždycky, když mi pošle Číňan text k překladu z čínštiny do angličtiny nebo jen z jeho angličtiny do lepší angličtiny, to fakt rostu. Ani Američané tomu prostě nerozumí... Vedle Číňan byl strašně žíznivý, stále se dožadoval vody. Letuška si ho ne vždy všimla a dvakrát tak do něj vrazila a polili Korejce, který seděl za Číňanem. Samozřejmě, že jen vedle nich byl bordel na zemi. Někoho ale překvapí, že kdo chrchlal a vytahoval nudle až bůhví kam, nebyl Číňan ale Korejec. Na letišti v Moskvě je to v celkem malé (tedy v transferu, jinde jsem nebyla), uličky úzké a kolem dokola obchody. Takže se tady s batohem na zádech, naditou kabelkou a notebookem v ruce fakt špatně běhá. Tentokrát mám sice dost času, ale na druhou stranu mám zase hlad a co je dobré je za rubly. Zajímalo by mě, kolik lidí, kteří tady přesedají, mají rubly. Marfuša u kasy mě fakt vytočila. V duty free shopech je vše za rubly nebo za eura, jenže to je samý chlast, kosmetika a čokoláda. Dost jsem váhala nad nějakou lahví, protože jsem se moc nevyspala a čeká mě dlouhý let, ale brány si pletu i normálně, co teprve po litrovce alkoholu... Tak jsem si nakonec vybrala KitKat, vystála jsem si jednu frontu, kterou přede mnou beze slova zavřeli. Jednak si Rusové stále myslí, že jsem Ruska a tedy jsem asi na hlavu, když na ně nereaguji. A pak, jsou prostě na ránu. Jestli Rusko a Čína budou vládnout světu, tak se můžeme rozloučit s nějakou slušností, ohledy apod.
Jinak je fajn, že je na letištích internet, i když tedy ne všude. V Moskvě se to mění fakt po metrech, takže mám už z minula vytipované sedačky. Když jsme u WiFi, nadchlo mě, že je i u nás v Hypernově, v Šanghaji jsem nezaznamenala, že by měli volný internet v supermarketu. Takhle aspoň když člověk nakupuje a potřebuje poradit, má na koho se obrátit – ať už je to kamarád nebo Google :-).
Na to, jak se tvrdí,že pro Číňany není jednoduché vycestovat, tak jich bylo plné letiště v Moskvě. Sešly se najednou lety do Guangzhou, Hongkongu a Šanghaje. Číňanky pobíhaly po free shopech a nakupovali, Číňané seděli před obchody s pohledy přilepenými k telefonům. Do Šanghaje jsem odlétala ve 21:30. To už bylo ale velké letadlo, takže byly dlouhé fronty. Sedla jsem si tedy vedle na lavičku a čekala, až to všechno přejde. Seděla jsem v letadle až někde vzadu, takže chvíli trvalo, než jsem se dostala k sedadlu, protože Číňané jsou strašně živí, to není jako my, že se usadíme a hotovo. Číňané si chodí povídat se známými, dělají si čaj, chodí si pro vodu, vyndavají si kufry a znovu přeskládávají... Ale jinak musím říct, že cesta do Šanghaje byla moc příjemná. Kolem mě seděli Číňané, kteří byli spolu po severských státech Evropy: Švédsko, Finsko a Norsko. Měli stále co povídat a nalévali mi zelený čaj Železnou bohyni. Letěli tedy se severu do Šanghaje a pak ještě přestupovali na letadlo do Hongkongu. Ten, co seděl vedle mě, byl ze Šanghaje, tak jsem dostala vizitku. Po mé levici seděla mladá pěkná slečna, která se vracela z Turecka, kde 2 týdny sama cestovala. Byla moc příjemná, anglicky mluvila dobře, ale povzbuzovala mě, abych mluvila čínsky. Z porozumění se mi naštěstí nic neztratilo, ale výslovnost se mi zhoršila, jak jsem 3 měsíce skoro nemluvila. A protože v Turecku létala mimo jiné také v horkovzdušném balóně, tak už i umím, jak se to řekne čínsky J. Pracovala v Shenzhenu pro jednu americkou firmu, půl roku byla v jejich firmě dokonce i v Kalifornii. Teď už se vrátila domů, do Changzhou, kde pracuje v rodinné firmě zabývající se plasty. Nebaví jí to, tak aspoň takhle vyjíždí po světě. Malajsie, Indie, Tibet třikrát (mám tam prý jet co nejdříve, protože se to už hodně změniloú, Egypt... Příště chce do Ujgurska... No, povídaly jsme si dlouho. Stihla jsem kromě toho i 3 filmy, a když už to vypadalo, že bych snad i usnula, tak jsme začali přistávat, takže z toho stejně nic nebylo. V prvním letadle jsme měli oběd, ale moc mě to nenadchlo. V tom druhém to už bylo dobré, dokonce jsme dostali i papírové menu – kuřecí maso s nudlemi a kari nebo ryba s bramborem a spoustu dalších malinkých věcí. Často nás letušky obcházely a nosily pití. Ráno bylo na výběr z omelety a palačinky s džemem, a opět spousta malých chlebíčků atd.
Na letišti pak už byly velké fronty, měla jsem dost věcí, takže mě už začínaly bolet záda. Nic se mi neztratilo, tak jsem vyrazila na bus. Už jsem zapomněla, jak daleko se musí jít, tak jsem si v půlce už vzala i ten vozíček, už bych to asi neutáhla. Autobusem se člověk pohodlně za hodinku dostane na Wu Jiao Chang za 20 RMB a potom taxíkem až do školy (14 RMB).
Tentokrát Aeroflot zklamal, jídlo nic moc. Přede mnou seděli Číňané, tak jsem měla radost, že jim rozumím a nezapomněla jsem toho tolik. Jeden přes uličku si prstem psal znaky do zprávy, tak jsem schválně koukala a rozuměla! To byl ale odstavec, všechno oddělené jen čárkami, tečka byla jediná, a to na konci. Oni vůbec tak zvláštně oddělují věty a tvoří text. Vždycky, když mi pošle Číňan text k překladu z čínštiny do angličtiny nebo jen z jeho angličtiny do lepší angličtiny, to fakt rostu. Ani Američané tomu prostě nerozumí... Vedle Číňan byl strašně žíznivý, stále se dožadoval vody. Letuška si ho ne vždy všimla a dvakrát tak do něj vrazila a polili Korejce, který seděl za Číňanem. Samozřejmě, že jen vedle nich byl bordel na zemi. Někoho ale překvapí, že kdo chrchlal a vytahoval nudle až bůhví kam, nebyl Číňan ale Korejec. Na letišti v Moskvě je to v celkem malé (tedy v transferu, jinde jsem nebyla), uličky úzké a kolem dokola obchody. Takže se tady s batohem na zádech, naditou kabelkou a notebookem v ruce fakt špatně běhá. Tentokrát mám sice dost času, ale na druhou stranu mám zase hlad a co je dobré je za rubly. Zajímalo by mě, kolik lidí, kteří tady přesedají, mají rubly. Marfuša u kasy mě fakt vytočila. V duty free shopech je vše za rubly nebo za eura, jenže to je samý chlast, kosmetika a čokoláda. Dost jsem váhala nad nějakou lahví, protože jsem se moc nevyspala a čeká mě dlouhý let, ale brány si pletu i normálně, co teprve po litrovce alkoholu... Tak jsem si nakonec vybrala KitKat, vystála jsem si jednu frontu, kterou přede mnou beze slova zavřeli. Jednak si Rusové stále myslí, že jsem Ruska a tedy jsem asi na hlavu, když na ně nereaguji. A pak, jsou prostě na ránu. Jestli Rusko a Čína budou vládnout světu, tak se můžeme rozloučit s nějakou slušností, ohledy apod.
Jinak je fajn, že je na letištích internet, i když tedy ne všude. V Moskvě se to mění fakt po metrech, takže mám už z minula vytipované sedačky. Když jsme u WiFi, nadchlo mě, že je i u nás v Hypernově, v Šanghaji jsem nezaznamenala, že by měli volný internet v supermarketu. Takhle aspoň když člověk nakupuje a potřebuje poradit, má na koho se obrátit – ať už je to kamarád nebo Google :-).
Na to, jak se tvrdí,že pro Číňany není jednoduché vycestovat, tak jich bylo plné letiště v Moskvě. Sešly se najednou lety do Guangzhou, Hongkongu a Šanghaje. Číňanky pobíhaly po free shopech a nakupovali, Číňané seděli před obchody s pohledy přilepenými k telefonům. Do Šanghaje jsem odlétala ve 21:30. To už bylo ale velké letadlo, takže byly dlouhé fronty. Sedla jsem si tedy vedle na lavičku a čekala, až to všechno přejde. Seděla jsem v letadle až někde vzadu, takže chvíli trvalo, než jsem se dostala k sedadlu, protože Číňané jsou strašně živí, to není jako my, že se usadíme a hotovo. Číňané si chodí povídat se známými, dělají si čaj, chodí si pro vodu, vyndavají si kufry a znovu přeskládávají... Ale jinak musím říct, že cesta do Šanghaje byla moc příjemná. Kolem mě seděli Číňané, kteří byli spolu po severských státech Evropy: Švédsko, Finsko a Norsko. Měli stále co povídat a nalévali mi zelený čaj Železnou bohyni. Letěli tedy se severu do Šanghaje a pak ještě přestupovali na letadlo do Hongkongu. Ten, co seděl vedle mě, byl ze Šanghaje, tak jsem dostala vizitku. Po mé levici seděla mladá pěkná slečna, která se vracela z Turecka, kde 2 týdny sama cestovala. Byla moc příjemná, anglicky mluvila dobře, ale povzbuzovala mě, abych mluvila čínsky. Z porozumění se mi naštěstí nic neztratilo, ale výslovnost se mi zhoršila, jak jsem 3 měsíce skoro nemluvila. A protože v Turecku létala mimo jiné také v horkovzdušném balóně, tak už i umím, jak se to řekne čínsky J. Pracovala v Shenzhenu pro jednu americkou firmu, půl roku byla v jejich firmě dokonce i v Kalifornii. Teď už se vrátila domů, do Changzhou, kde pracuje v rodinné firmě zabývající se plasty. Nebaví jí to, tak aspoň takhle vyjíždí po světě. Malajsie, Indie, Tibet třikrát (mám tam prý jet co nejdříve, protože se to už hodně změniloú, Egypt... Příště chce do Ujgurska... No, povídaly jsme si dlouho. Stihla jsem kromě toho i 3 filmy, a když už to vypadalo, že bych snad i usnula, tak jsme začali přistávat, takže z toho stejně nic nebylo. V prvním letadle jsme měli oběd, ale moc mě to nenadchlo. V tom druhém to už bylo dobré, dokonce jsme dostali i papírové menu – kuřecí maso s nudlemi a kari nebo ryba s bramborem a spoustu dalších malinkých věcí. Často nás letušky obcházely a nosily pití. Ráno bylo na výběr z omelety a palačinky s džemem, a opět spousta malých chlebíčků atd.
Na letišti pak už byly velké fronty, měla jsem dost věcí, takže mě už začínaly bolet záda. Nic se mi neztratilo, tak jsem vyrazila na bus. Už jsem zapomněla, jak daleko se musí jít, tak jsem si v půlce už vzala i ten vozíček, už bych to asi neutáhla. Autobusem se člověk pohodlně za hodinku dostane na Wu Jiao Chang za 20 RMB a potom taxíkem až do školy (14 RMB).
Žádné komentáře:
Okomentovat