Dnes
jsem si byla vyzvednout studentskou kartu, tentokrát už je to bez fotky, jinak
to vypadá stejně. Takže už budu moct zase chodit do naší vyhlášené kantýny na
ty krysy a broučky J.
Ona mi paní Pomatená Li měla dát ještě rozvrh atd., ptala jsem se jí schválně,
jestli je to takhle všechno, jestli nemusím nic podepsat, jestli oni mi nic
nechtějí... A prý ne. Tak ještě že jsem chytrá a rozvrh jsem si sehnala už o
víkendu J. Dál
jsem se zastavila na recepci, říkali přeci, že mě v ponděli už nadobro
ubytují. A prý snad příští týden. Jak příští týden, říkali jste v pondělí.
Slečna začala žbleptat, že se nedá nic dělat, tak jsem se vydala k naší Všemocné
šéfové, aby mi řekla, co tedy bude. A že je to složité. To tam už dorazila
slečna recepční a když se jí Všemocná zeptala, tak jí odpověděla, že by se to
mělo vyřešit do dvou týdnů. To snad ne, vždyť mi před chvílí říkala, že ten
týden bude jeden :-D. Oni odvádějí svou práci na nic a já jim to mám
usnadňovat? Prý kdo dřív přijde, dřív má pokoj, a že já dorazila pozdě. 1) Všem
v kanceláři jsem to nahlásila, než jsem odjela domů a Hrdinovi jsem to
psala ještě dvakrát během svého pobytu doma. Odepsal mi vždy, že vše ok. Na
post o tom, že vyrážím do Šanghaje mi ještě napsal, že mě vítá. – Prý jí nikdo
nic neřekl. No tak to je ale chyba ve vaší komunikaci, ne u mě. 2) Oni přeci už
dávno vědí, kdo dorazí a přibližně i kdy, takže můžou všechno naplánovat ještě
před začátkem semestru. Teď jsou na normálních pokojích studenti čínštiny,
kteří mají podle nařízení bydlet v prvním patře po třech. Jsou tu také
lidé, kteří nemají s ničím problém a nic nedělají. Také studenti, kteří si
ubytování platí = peníze do kapsy kancelářským. Tak jsem jim rovnou řekla, že
tohle není hotel, že tady mají být studenti se stipendiem a oni někde jinde.
Nebo půjdu zpátky na hotel a oni mi ho zaplatí. Tak to by prý nešlo :-D. Že prý
je budou odsouvat někam poblíž školy, ale bude to trvat. Jo, tak to mě
nezajímá. Mám plné stipendium a jako studentka doktorského studia bych měla mít
nárok na samostatný pokoj = bez spolubydlící. S tím samozřejmě nepočítám, mně
stačí jen prostě už mít jistý pokoj a klid. Prý je teď moc studentů, že to
příští rok bude lepší – to mám čekat do příštího roku? To určitě ne. Už jsem se
neudržela a řekla jim, že znají kapacitu ubytovny a podle toho by měli přijímat
studenty, aby jim zabezpečili ubytování. To se na mě Všemocná už hodně přísně
podívala, tak jsem to ukončila s tím, že to prostě nemá smysl a že budu
tedy počítat s tím, že mě tento týden přestěhují. Recepční mi pak ještě
řekla, že mi už věci odstěhovali. Jak jako odstěhovali? Oni mi je z pokoje
na pátém patře prostě dali na chodbu – kromě velké krabice, kterou neunesli.
Takže jsem si všechno musela přestěhovat do prvního patra, kde mám provizorní
stanoviště. Samozřejmě to bylo v čase oběda, tak tady nikdo nebyl.
Roderigue se objevil až když jsem se chystala na poslední, nejlehčí, krabici,
tak mi ji odnesl. Aby si to vyžehlil, tak mu mám dát vědět, až se budu zase stěhovat, že mi pomůže :-). Co
mi vadí, je jen to stěhování a fakt, že žiju v krabicích, ve kterých teď
nemůžu nic najít, nemám konvici, boty na cvičení... Vietnamky mi někam
odstěhovali, tak jsem na pokoji sama, tak aspoň si tady můžu roztahat věci.
Odpoledne byl za mnou jeden z kanceláře, že se mi omlouvají, že to brzy
vyřeší. Tenhle je moc milý. Potom mi ještě i řekli, že právě tenhle byl
zjišťovat situaci v pátém patře a že se o mě strachoval :-D. Ono to vadilo
i těm Vietnamkám – jedna letos končí doktorské studium, druhá je v druhém ročníku,
takže mají dost práce. Jenže většina lidí tady drží zobák.
Žádné komentáře:
Okomentovat