Zpět na "koleji"

Na kolej jsem dorazila v sobotu na oběd, takže jsem musela čekat, než se někdo vrátí z oběda. Paní mi pak řekla, že prý bydlím na stejném pokoji jako předtím a že spolubydlící ještě nedorazila. Tak jsem si vzala pár věcí a vydala se tam. Otevřu dveře a vidím, jak se mi tam vyvalují dva Vietnamci. Tak jí to jdu nahlásit. A ona se diví, že mi už spolubydlící dorazila, když se nikde nenahlásila. Napotřetí pochopila, že to jsou dva kluci. Tak zvedla sluchátko a že to vybaví. Prý mám být na 107, to je v přízemí hned vedle našeho krámku, prý tam jsou už dvě Vietnamky. To bude dočasné řešení, v pondělí mě přesunou jinam, teď nejsou pokoje. To se mi samozřejmě nelíbilo, tak jsem od nich zavolala TingTing, abych se dozvěděla to samé. Normálně nic moc neříkám, ale tentokrát mě to fakt vytočilo, tím víc, jak jsem byla nevyspalá a hladová. Prý že je víkend a nedá se nic dělat a navíc jsem přijela o týden pozdě. Tak když teď nemají pokoj, jakto, že před týdnem by ho měli? Prý ještě nedorazila spousta lidí. No tak to asi znamená, že pokoj mají, ale nemají to naplánované, že jo. No, nejsou pokoje. A v pondělí nějakým kouzlem najednou budou... V argumentech se nad nimi vyhrává snadno, ale uhádat si svoje, to mi prostě nikdy nešlo. Tak jsem šla do pokoje, kde už byly obě Vietnamky, známe se, jsou moc milé. Naše Vietnamky jsou takové jemné a pokud jich není moc, tak jsou nehlučné. Obě byly se současnou situací nespokojené, ale samozřejmě to nikde jinde než v klidu na pokoji neprojevily. Jedna „teta“ mi řekla, až se domluvím se svým vedoucím, že zatlačí na Ding laoshi a dostanu dobrý pokoj. 1) Nepotřebuji „dobrý“ pokoj, potřebuji jen pokoj, kde už zůstanu, abych se mohla konečně nastěhovat. 2) Jakmile budu po svém vedoucím, kterého jsem zatím neviděla, něco chtít, budu muset hned i já recipročně HODNĚ pomáhat, a když ho neznám, tak se do ničeho zatím nehrnu. Musím říct, že ani v tom přízemi by mi nevadilo bydlet, protože tam je velký stůl s hodně přihrádkami a velkým úložným prostorem. Sice bychom tam byly tři, ale když se to porovná, tak bych měla asi i víc prostoru než předtím s Nok (moje bývalá spolubydlící, která se už vrátila do Thajska) :-D. Problém jen je, že je to u kol, takže by nám tam každé ráno houkaly mopedy, třískaly by se kola... a samozřejmě tam bude dost prachu a bordelu. Výhled nic moc, většinu času by bylo zataženo, a navíc je tam smrad, jak to bylo nějakou dobu zavřené. Takže prostě doufám, že tam bydlet nebudu. Klidně ve třech, ale od druhého patra výš. To, že studenti doktorského oboru mají mít pokoj sami pro sebe, a že to tak skoro u všech bylo až do loňského roku, nemá smysl připomínat. Kancelář už jakou dobu ví, kdo přijede, takže to prostě mohli mít už naplánované. Také ví, jaké mají kapacity, takže když se jim tam nevejdeme, tak buď mají nabídnout náhradní ubytování, když máme to plné stipendium a nebo prostě nepřijímat tolik studentů. No, postěžovala jsem si barvitě na Wechat i jsem poslala zprávu Hrdinovi – nikdo z kanceláře samořejmě nereagoval. Možná že jsem je i naštvala, protože jsem napsala, že mi bylo řečeno, že je víkend a nedá se nic dělat, ale jak může někdo odpočívat, když svou práci udělal špatně... :-D Nemohla jsem najít ručník, peřiny a polštář byly divné, smrdělo to tam, tak jsem se prostě sbalila a šla na hotel. Asi jsem moc velká kytička, ale prostě bych tam nebyla. Nemám problém bydlet na hostelu, už jsem spala na spoustě podezřelých míst, spala jsem i v dodávce nebo na vlakovém nádraží, ale teď a tam jsem prostě nechtěla. Přijela jsem z domova s nějakými standardy, navíc mě bolela záda, jak jsem tahala ta zavazadla a nevyspalá. Co mi ve skutečnosti tak vadí je fakt, že v pondělí se to bude řešit a budu se muset zase stěhovat. Ale já přijela už týden po začátku semestru, to znamená, že to budu muset dohánět, ne že budu někde běhat po koleji a teprve se stěhovat. Stěhovat se je únavné, ale jde o to, že to není  všechno. Nejdříve musím zajít do obchodu, koupit savo nebo něco podobného a celé to tam umýt. Nejsem náročná na úklid, to doma ví moc dobře, ale na koleji je prostě humus a když už to tam uklízejí, tak to jen šmrdlají hadrem s vodou – žádné přípravky. To se mimo jiné děje i na hotelu, to že je přes záchodové prkénko nápis „Vydesinfikováno“ nic neznamená. Bývalý přítel s rodinou mají hotel, byla jsem tam svou druhou zimu, takže vím, jak to na hotelu chodí. V pátém patře mám 6 krabic s věcmi, které si musím nastěhovat, u kamarádky pračku... Takže celé to stěhování na pár hodin prostě bude a člověk se při tom zapotí. Že jsem nepřímo napsala, že kancelář odvádí svou práci špatně? Každý má znát své povinnosti. Já jako student mám pilně studovat, mít co nejlepší výslekdy a reprezentovat školu. K tomu ještě pomáhám s novými studenty. Kancelář nám tohle má umožnit a to se teď prostě neděje. Na pondělí si budu muset jít koupit nové cvičební boty, protože svoje mám prostě někde v krabici a nevím kde. Navíc jak věci byly tři měsíce v zatuchlé místnosti, tak to všechno smrdí, musí se to vyprat. Takže prostě budu teď pár dní závislá jen na tom, co jsem si s sebou přivezla.
K tomu jsem se šla podívat na naše „parkoviště“ a co myslíte... zamkla jsem si tam kolo a není tam. Takže si budu muset koupit nové. Čínská simkarta nebyla 3 měsíce v telefonu, ale jsem prý dlužná 100 RMB, musím si tedy koupit zbrusu novou kartu s novým číslem. Jediné, co fungovalo, byl internet na pokoji.

Odpoledne jsem tedy vyrazila na hotel, kde mám pěkný pokoj s velkou postelí, ručníky a pantofle hned dvojí. Televize, internet na pokoji, všechno v rámci možností čisté. Letos jsem si doma moc neodpočala. Byla jsem nemocná a řešila spoustu věcí. Poslední dní doma jsem nic náročného nedělala, ale cítila jsem se hodně unavená. Přijedu do Šanghaje a hned první den mě ve škole takhle vytočí. Čekala jsem, že na pokoji bude hodně uklízení, že budu mít třeba hnusný stůl, že budu mít dvě spolubydlící, že nepůjde internet... ale tohle prostě ne. Opravdu mě to znechutilo. Když jsem ležela na hotelové posteli, říkala jsem si, že už mi to za to nestojí. Sice jsou to všechno zkušenosti, ale už taky nepotřebuju všechno. Když vidím, že jsem mohla být doma, najít si práci, být s normálními lidmi... a já se plácám tady... Protože si všechno moc beru a vším se hodně trápím, udělala jsem si systém, který mi pomáhá fungovat. Vždy, když mám špatnou náladu nebo jsem smutná, tak detailně hodnotím celou situaci, abych přišla na to, co přesně je příčinou mých pocitů a nálad. Když už vím, co to je. V tomhle případě je největší problém to, že týden začnu tak, že budu chodit do školy, stěhovat se bůhví kam a kolikrát, trénovat, diskutovat s vedoucím, řešit objednávky z e-shopu a ještě nějaké další záležitosti. Vzhledem k tomu, jak se teď cítím fyzicky a hlavně psychicky, tak to bude prostě strašně moc. Když už znám příčinu/příčiny, tak si určím, jak to budu řešit, udělám si detailní plán a podle toho prostě jedu až do konce jako robot. Někteří lidé jsou splachovací, někteří odolní... mě dokáže trápit celý den i to, že do někoho ve frontě omylem strčím. Takhle si s sebou nesu vlastně všechno, co se mi a lidem kolem mě stalo – tedy všechno, co si pamatuji, v tomhlem jediném mi nahrává ten problém s krátkou pamětí, který očividně mám. Trápí mě, co jsem před rokem někomu řekla, co jsem neřekla... Než se naučím se s tím nějak vyrovnat, tak používám tuhle robotickou metodu, abych mohla fungovat a osvědčilo se to. K tomu mě nějak začalo bolet břicho a nemám na nic chuť, tak snad to bude znamenat jen to, že trochu zhubnu.

V pondělí budu moudřejší a nebo napíšu zase nějaký "pochvalný" článek. :-)