Taiji quan

* Varování autorky: Článek je delší, pokud vám to vadí, tak to nečtěte. .-)

Teď už to bude druhý týden, co nám oficiálně začaly tréninky. I předtím ale probíhaly (pokud byl učitel v SH) tréninky sobotní, které jsou prostě bezkonkurenční. To se sejdou nejrůznější lidé, náplň cvičení je hodně pestrá. Vlastně je to hodně nahuštěné, ale člověku to vůbec nepřijde. Býváme rozdělení na dvě skupiny – děti cvičí po zahřátí a strečinku cvičí základní pohyby (kopy, skoky, podmety, základní postoje a přechody mezi nimi, základní Taiji kroky) a „dospělí“ začínají qigongem. Ten se mění každým týdnem – jednou je to Ba Duan Jin, potom Da Wu, jindy 12 Gong fa… Myslím, že dát si qigong na začátek a na konec tréninku je dobrá věc, aspoň mně to sedí. Po qigongu plynule přejdeme na základní pohyby a Taiji kroky, jejich složení se také trénink od tréninku mírně mění, a tak to prostě nás méně trpělivé vůbec nenudí. Následuje krátká pauza, během které se protáhnu. Učitel rozdělí skupiny a obchází nás podle nutnosti. Když ví, že nám nejde jedna pasáž, tak k nám vždy v tu pravou chvíli přijde a cvičí s námi. Skupinově cvičíme lao jia yi lu třikrát – to je podle učitele minimum. Potom následuje tuishou. Dnešní trénink byl jeden z těch nejlepších. Nejdříve jsme v řadách projížděli různé pohyby s fali. Pravá strana mi trochu jde, ale levá je zakletá :-/. Potom jsme hráli „tuishou hry“ – první byla na stabilitu a na reflexy a druhá už na vnímání pohybů protivníka, na tok síly a qi atd. Následovalo využití prvních pár pohybů ze sestavy a pak byla volná zábava – volné tuishou. Kdo nechtěl, mohl si cvičit sestavy, qigongy, povídat, protahovat se…

Učitel Xie Ye Lei má svoje mouchy, možná že jsem tady i některé zmínila. Ale co se týče učitelství, lepšího učitele (a nejen bojových umění), jsem zatím nepotkala. On sám to shrnul do několika bodů:

-         učitel by měl být pokorný a zdvořilý ke všem, ať jsou na jakékoliv úrovni, sociálním postavení apod.

-         neměl by být egoistický, ale naopak otevřený, sdílný...předávat vše co umí. Ne že se bojí, že by náhodou někdo mohl být lepší než on, a tak mu schválně háže klacky pod nohy nebo si něco nechává pro sebe

-         měl by neustále studovat, získávat zkušenosti a vyvíjet se

Podle něho je učitelství celoživotním posláním a učitel by studentu měl dát, co může. Tím se řídí vždy. Sám několikrát zmínil, že učit Taiji na univerzitě není moc ono, protože studenti většinou cvičit nechtějí. Spousta jiných by si našlo způsob, jak nasytit vlka, aniž by ovečka došla k úhoně (jak se tomu děje hodně například u čínských učitelů v zahraničí). Učitel Xie ne. Ať se ho kdokoliv na cokoliv zeptá, vždy mu zdvořile odpoví dlouhým souvětím a vysvětlí i příbuzné aspekty. Na trénincích si na něj můžeme sahat, abychom cítili, jak zapojuje a uvolňuje svaly, jak používá sílu… Na tuishou si to s ním může každý vyzkoušet. Učitel trpělivě drží, nechává si drtit ruce, vysvětluje co člověk dělá špatně, jak to opravit. Opravdu si nenechává nic pro sebe (samozřejmě záleží na úrovni daného člověka), když naučí jeden pohyb, následně nebo další hodinu naučí i protipohyb = jak se z toho dostat. Dnes nám během tuishou něco vysvětloval a Tank byl najednou na zemi. Ukázal nám to tedy ještě jednou, ale stejně jsme nic neviděli. Tank pak měl jen červený hřbet ruky a nevěřícně koukal. Učitel vyvinul mírný tlak na určité místo na hřbetě ruky, nikomu z nás se to nepovedlo napodobit. Učitel se však nikomu nesmál, nekritizoval, jen ukázal další možnost, jak provést podobný pohyb, a to se nám už dařilo. Pracuje se strašně malými detaily, které jsou často obtížné pochytit. Když se ho chystá někdo uchopit za ruku, kolikrát jenom zatne svaly, napne se mu kůže, a to uvolní sevření a je to. Dnes také chvíli „zápasil“ s Robertem a neubránil se úsměvu, bylo vidět, že má radost, že se může na někom trochu víc vyřádit, protože Robert toho vydrží hodně a používá mozek.

Co se sestavy a mého cvičení týče. Největší problém jsou teď namožené nohy, než se do toho zase trochu dostanu. Když mě viděla Jane cvičit, tak mě pochválila, že jsem se zlepšila, dokonce řekla, že cvičím líp než většina mých spolužáků. Kdybych měla větší rozsahy a uvolněnější klouby, tak by na mě prý neměli. A neřekla mi to jen ona. Dnes udělali spolužáci demonstraci jednomu německému kamarádovi našeho učitele. Po jejich docvičení mi jeden ze studentů učitele (zvenku) pochválil, že cvičím líp než oni. Tenhle pán dokonce vždy – pokud není učitel po ruce – cvičí podle mě a ne podle nich. Na závěr mu vždycky trochu opravím pohyby, podle toho, co učitel zmiňoval a je z toho celý veselý :-). Jane ještě dodala, že cizinci se v tomhle s Číňany prostě nemůžou poměřovat – jsme ztuhlí. Na druhou stranu – a nemusíme chodit daleko – když se podíváme na Martina Rohela nebo Martinu Slabou – tak to i u cizinců jde :-). Nejsem žádný génius, ani talent na Wushu nemám. Jde o to, že mě cvičení baví, poslouchám, co učitel říká, a to nejen ušima. V týdnu jsme nejdříve cvičili základní kroky z yangu 42, které nám učitel detailně vysvětlil. Následně jsme začali cvičit yang 42 a co myslíte – kromě dvou studentů a mě to všichni dělali zase postaru. Občas je učitel mírně zkritizuje: „Když tomu rozumí i cizinec, jak to že to nedokážete udělat?“ K tomu poslouchání nejen ušima. Zjistila jsem, že když člověk neumí jazyk, kolikrát je to výhoda (pokud to umí využít), protože se naučí do cvičení a studia zapojovat všechny smysly, nejen sluch, tak nějak čte mezi řádky. Nedávno jsme cvičili a učitel nám za chodu opravoval jeden pohyb. Rozuměla jsem, co říkal, takže jsem se na něj automaticky nepodívala a zacvičila jsem to podle toho, co jsem slyšela. Když jsem se pak ohlédla, zjistila jsem, že to vypadalo trošku jinak, bylo tam jiné užití – sluch prostě nestačí.

Je také strašně zajímavé, jak stačí s učitelem sestavu (kterou už cvičíte několik let) zacvičit jednou jedinkrát a člověk se dozví strašně moc nových věcí. Co mám na Taiji ráda je ten vývoj, nekončící proces. Něco třeba nechápete několik let, děláte to stále špatně a pak stačí, abyste se jednou na učitele podívali nebo si to i sami zacvičili – v jiné náladě, s jinými informacemi… a najednou to tam je. Doklapne to a sedí to. Pak se vám to po určité době zase trochu změní v závislosti na vašich zkušenostech, nových informacích atd. Stejné je to i v životě. Co mě ale překvapilo, že kromě ztuhlých nohou a stability se moje Taiji ani po 3 měsících téměř necvičení nezhoršilo. Naopak bych řekla, že se zlepšilo, protože se mi uvolnilo tělo a nějak se to do mě asi víc zakořenilo. Pohyby jsou pro mě zase o něco přirozenější a jasnější. Rozhodně tomu přispělo, že jsem o zimních prázdninách procházela hodně textů o teorii qigongů, koukala na videa a sama si nad tím přemýšlela. Ve cvičení se teď zaměřuji na dvě věci – aby pohyb vycházel z pasu a na střídání napětí a uvolnění na správných místech a ve správných situacích. Proto si myslím, že mi řekli, že jsem se zlepšila, aniž bych tentokrát nějak výrazně fyzicky dřela. V poslední době hodně využívám zrcadla (učitel doporučuje také focení a natáčení se). Spoustu pohybů dělám stále špatně. V zrcadle jsem si všimla, že hned na začátku ten můj pohyb vypadá divně, ale nevěděla jsem, v čem je problém, protože jsem vše dělala podle doporučení a oprav – díky zrcadlu jsem přišla na jednu z chyb, kterou jsem dělala při 含胸拔背 – mírně jsem při tom vytahovala paže kupředu. To mi připomíná jednu starou diskuzi na bojovaumeni.cz, kde se asi na pěti stránkách dohadovali o jednom pohybu, které popisovali jako mírný náklon kupředu. Někdo tvrdil, že oni to nedělají a dotyčný, který to dělá, by si měl dobře pročíst základní principy Taiji quan, ve kterých žádné předklony nejsou (jestliže mluvíme fakt o předklonu, tak se můžeme podívat třeba na wu吴 styl taiji quan, kde se většina pohybů jede v náklonu takovém, že tělo tvoří se zadní nataženou nohou (gongbu) přímku – mimochodem, pokud člověk přijde na správné provedení, tak je to výborné na záda)… Nicméně, po přečtení té diskuze jsem konečně pochopila, o čem mluví, a to právě o含胸拔背. Kdyby to bývali učitelé trochu jasněji vysvětlili nebo aspoň pojmenovali a studenti by si to pak vyhledali… tak by je to ušetřilo ty hodiny v diskuzi, ve které se k tomu stejně nedobrali. I když, je jasné, že někteří lidé se v těch diskuzích prostě vyžívají :-). To jsem byla znovu ráda za učitele Xie, který nám to vysvětlil hned, když na to přišla řada. Na každém tréninku nám to připomíná a opravuje.

V minulém článku jsem zmínila, že komplexně cvičí Taiji quan jen minimum z nás. Do té většiny se počítám samozřejmě i já. Taiji na univerzitě není pro zdraví a není pro kungfu. Člověk si tyhle rozdíly musí uvědomit, než do nějaké školy přijde. Učitel se nás jednou ptal, pro co na univerzitě Taiji cvičíme. Pomineme-li peníze, kvůli kterým to tady cvičí většina lidí :-D. Taiji a Wushu na univerzitě se zaměřuje na techniku, která by měla být perfektní. Jede se podle jasně daných standardů forem. Nejsme profesionální atleti jako lidé z profi týmů, jsme ale profesionálové v tom smyslu, že „bychom měli“ mít perfektní techniku. A nemusí to být nutně tak, že to sami zacvičíme skvěle, ale že známe principy, rozumíme jim, dokážeme je aplikovat a předat dál. Někomu se standardní formy a provedení příčí a odmítá to cvičit. Když jsem přišla na univerzitu, tak jsem o Taiji nevěděla nic. Opravdu, po 2 letech cvičení Taiji v ČR jsem stejně zjistila, že nevím nic. Jak vtipně poznamenal jeden Američan: „Než jsem přišel sem, myslel jsem si, že všechny moje pohyby jsou Wushu. No a zjistil jsem, že z toho Wushu nebylo téměř nic.“ :-) Nechtělo se mi hledat nikde venku školu Taiji, kde to cvičí „pro zdraví, pro kungfu, pro spirituální rozvoj apod.“, Levy učitele Xie vynášel do nebes, tak jsem se upsala univerzitnímu Taiji týmu a bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat, protože tenhle systém, tahle forma tréninku mi sedla. Mám ráda logiku, systém, přirozenost, a to výuka učitele Xie dává. Dávám přednost zprvu jasným pravidlům či určitým zvykům (i když se třeba pak zpětně budou jevit jako špatná – ale to není chyba, protože pomohly člověku dostat se na další stupeň – jak jsem říkala několikrát, všechno to záleží na zkušenostech a informacích které člověk v dané chvíli má – a to se neustále mění), na základě nichž si člověk pohyby osvojí, cvičí je správně (= dají se aplikovat, nic ho nebolí a naopak se mu třeba i zdraví lepší) a stanou se přirozenými. Když dostane člověk tento základ, jde pak už snáze si s pohyby hrát, improvizovat, zapojit fantazii, zkoušet různé formy provedení a hledat, co člověku sedí nejlíp. Pokud člověk nezná základní pravidla, třeba o napětí a uvolnění, pokud se je nenaučil přirozeně zabudovat do sestavy, tak bude výkyv v kvalitě cvičení, ve zlepšování se, natož v hledání a porozumění pohybům veliký. Mně k tomu pomohl právě ten standard, a pak už hlavně učitelova verze Taiji quan, kterou teď co se týká chenu beru za svůj standard, protože i když je těžké to zacvičit líbivě na oko (je to hodně bojově pojaté), tak mě to baví a sedí mi to. Je také možné, že mi tahle verze sedí právě proto, že mi to bylo trpělivě a pochopitelně vysvětleno, ověřeno v tuishou a i na vlastním těle. Musím říct, že mě potěšilo, když ke mně loni po jedné soutěži přišel jeden učitel a ptal se mě, jestli cvičím u pana Xie Ye Lei, že prý to poznal z mých pohybů.

K té formě. Dnes nám učitel předvedl jednu část lao jia yi lu ve svižnějším tempu. Pak za ním přišel ten Němec a říká mu, že se to strašně podobalo Shaolin quan. A je to fakt. Učitel nám někdy řekne: Tenhle pohyb je  Xing yi quan, tenhle  Nan quan, tenhle Bagua zhang… mezi styly se dá plynule přecházet. Jednomu spolužáku, oborem nan quan, učitel přirovnal některé principy fali právě k nan quan, a najednou to klukovi šlo o dost lépe. Jednou nám učitel vyprávěl historku z nějakého vystoupení, kdy za ním potom přišli i jiní učitelé a říkali mu: „Nevěděli jsme, že dnes budete cvičit Xing yi quan.“ A učitel na to: „To já taky ne, myslel jsem, že cvičím chen taiji quan! :-D“ Všechno je to prostě JEDNO.

Ke standardním verzím jako je třeba yang 42, chen 56 atd. Pokud jde člověk na soutěž do téhle standardní kategorie, tak je vyžadováno, aby to cvičil standardně. Nevím, jak v cizině, ale na čínských soutěžích pro Číňany (ano, v Číně jsou soutěže pro cizince a pak soutěže pro Číňany) se to hodnotí hodně striktně. Proto vždy před soutěží s učitelem pilujeme právě tohle. Kondičku, opakování atd. si pak každý už jede sám nebo ve skupině. Učitel si vždycky přinese výukový manuál a když si není jistý, nějakým pohybem, tak si odejde vedle, nalistuje si danou část a podívá se, jak to má správně být. A my na něj čekáme v postoji… :-) Nemá problém si jít pro knížku a držet ji v ruce, zatímco nám předcvičuje. V určitém postoji se vždy zastaví, nalistuje, zkontroluje a pokračujeme dál. A to i když opravoval sestavu jiným učitelům naší školy, kteří se také chystali na soutěž - pro ně to je už hlavně možnost vyjet za zábavou, tak se vždy těší, když je univerzita vyšle reprezentovat. Škola je spokojená, protože přivezou medaile, učitelé taky, protože měli volno :-). Nejvíc se dřelo minulý podzim, protože v listopadu byla pro naše studenty nejdůležitější soutěž (bez cizinců). Cvičili jsme všichni, ale učitel vybral jen pár lidí, kteří dostali šanci se zúčastnit – pokud se dobře umístí, získají profesionální certifikát, který se tady cení převelice – jde totiž o jednu z nejvyšších národních soutěží. Soutěž byla jak individuální (každý sám), ale i ve dvojicích, což je vždy kámen úrazu. Vždy se strategicky vytvoří dvojice tak, že ti nejlepší nejsou nikdy spolu, ale jsou s těmi o trošku horšími, které táhnou a je tak šance na víc medailí. Jane tak byla ve dvojici s Zhang Ming Zhen, která je právě jedna z těch, která to i po 100 opravách zacvičí postaru. Dvojice trénovaly každý den 3x, aby měly pohyby totožné - rozsah, provedení, výšku, rychlost, rytmus, sílu atd. Jane byla favoritkou, což se potvrdilo v individuální chen 56. Jenže ve dvojici kvůli 2 chybám Zhang Ming Zhen klesly z prvního místa na třetí. Minulé léto jsem s Jane navštívila henanský profi Taiji tým a viděla trénovat kluka Ma Ding Chao právě na tuhl soutěž, kterou jako posledně zase vyhrát.

No, jinak by teď měla být u nás v plánu lao jia er lu (kvůli čemuž si myslím, že teď víc pilujeme fali), tak snad se jí dočkám :-).