Učitel Xie byl zase
pozván učit do Německa, takže jsme 15 dní cvičili sami. Do Šanghaje se v té
době vrátil i pan Arogantní, který se hodně změnil – tedy aspoň co se týče mě,
protože na ostatní byl hodný už předtím. Bez dětských žertů se to u nás nikdy
neobejde, ale už se s ním dá i mluvit a zdá se, že se mnou mluví rád,
protož po trénincích trávíme hodiny různými debatami. Prvně, co mě viděl
cvičit, mi hned řekl, že je vidět, že jsem dlouho pořádně necvičila a že mám
kromě jiného špatně směry. Že on je má v některých pasážích taky jinak
jsem mu neřekla :-). Jsem ráda, že spolu občas cvičíme, protože můžu stejnou sestavu
vidět zacvičenou stejně - ale jinak. Taky mě povzbuzuje, abych se nebála
učitele Xie na cokoliv zeptat, že rád odpoví, že ho to potěší. Od mistra Qina
jsem zvyklá, že je lepší se neptat a bála jsem se, že si učitel Xie bude
myslet, že nemám mozek. Navíc se před ním nějak stydím. Jenže učitel Xie se
stydí taky, neskutečně. Je to až úsměvné, jak člověk jako on, jeden z nejlepších
ve svém oboru, si během proslovu ke studentům, mne prsty kapsu, v rozhovoru
jeden na jednoho mluví ze začátku strašně tiše a plaše a uvolní se až po nějaké
době. V Taiji quan a Wushu je naprosto sebevědomý, což neznamená jako
často u nás, že to dá každému sežrat, všechny nakonec hodí na zem, aby viděli,
kdo je tady nejlepší. Jak jsem už říkala, během tréninku se neostýchá vzít do
ruky knihu, nechá nás na něm všechno zkoušet – cítit, jak pracuje pasem (nebojí
se, že bychom mu ukradli nějaké tajemství jako většina učitelů), kroutit mu
rukama, lámat mu je, na každou techniku má protitechniku, nic si nenechává pro
sebe. Proč taky – pokud student dře, zaslouží si to a bude se dál a dál
zlepšovat – mimo jiné díky učiteli – pokud student nedře, všechny ty informace
mu budou stejně zbytečné. Minule jsme s Levim mluvili o učiteli a strašně
se mi smál: „On je strašně stydlivý, ty jsi stydlivá… o čem teda mluvíte? To na
sebe jenom koukáte?“ Když se sejdou dva takhle stydliví lidé, tak je to těžké –
zvlášť odlišného pohlaví, kdybych byla kluk, tak by to bylo jednodušší – viz Robert
a Levi. Ale nevadí, občas máme momenty :-). Nedávno projevil dobrý názor, že
bychom měli mít povoleno psát diplomku a vůbec studovat anglicky, v cizině
se taky studuje anglicky. Pan Arogantní mi řekl, že si o mě myslí, že jsem prý
hodně pracovitá (bejvávalo) a bezelstná, že cvičím Taiji pro Taiji, neučím se
sestavy proto, abych je pak prodávala. Levi si myslí, že cvičím proto, abych
učila, protože se učím všem sestavám a opakuji je, i když on sám je taky umí
:-/. Samozřejmě že pak učit budu, učitel i doufá, že budeme Taiji quan předávat
dál, ale cvičím všechno, protože v týmu se to tak dělá. Mohla bych stát
mimo a cvičit si svoje jako pár lidí, ale chtěla jsem to zkusit po jejich. Myslela
jsem si, že pokud je člověk v týmu, tak musí a také jsem chtěla zapadnout,
protože jsem byla nová a neuměla čínsky. To jsem ještě nevěděla, že člověk mezi
Číňany nezapadne ani po 10 letech dennodenního kontaktu s nimi.
Nejdříve to byl strašný
chaos. Ne proto, že se jednotlivé styly od sebe v těch povrchových věcech
celkem dost liší – forma dlaně, způsob ukračování, směry, dynamika cvičení atd.
Na to se dá snadno zvyknout, pokud člověk dodržuje základní pravidlo: „Mysli na
to, co děláš“. Horší už jsou odlišnosti sestav v jednom stylu. Doteď si
nepamatuji yang 24. Osobně mi přijde, že tam ty pohyby jsou poskládané tak
nějak divně – ale třeba mi to po pár letech naopak sedne. Neučím se jí, protože
to jsou všechno základy a když bude potřeba, tak ji dám dohromady podle videa
za chvíli. Pak máme sestavy yang 42 a 40, která je tradiční. Ty se liší výrazně
přenášením váhy, pozicemi rukou atd. V tom občas všichni plaveme – kdy je
u kopu špička nahoru a kdy ne, kdy je u bílého jeřába dlaň vytočená ven a kdy
ne… Učitelova lao jia yi lu a standardní 56 se od sebe liší také dost, ale je
mi to nějak přirozenější, asi proto, že je to můj hlavní styl. Yang a chen
cvičím nejvíce, protože ty se učí nejvíce. Pak máme sun a dva wu styly. Od
každého naštěstí jen jednu (soutěžní) sestavu, takže to jde. Občas nám učitel
ukáže tradiční provedení, ale to jen pro ilustraci. Nejprve mi yang přišel až
na ty vysoko zvednuté nohy, spoustu pubu a tak celkem jednoduchý. To proto, že
to učitel učil jednoduše. Teď kromě praktického užití pohybů přidává i práci s pasem
a tělem vůbec a v dynamice pohybu mi to přijde teď obtížnější než chen,
protože když tam přecházíme z napětí do uvolnění, tak je tam tak trošku „pauza“,
kdy se jakoby nic neděje, v yangu je to podobné, jenže pohyby musejí pořád
plynout – jak to tedy udělat, aby TO tam bylo, ale aby byl pohyb plynulý? :-/
Když jsem se dívala na učitelovo vystoupení, bylo to zase úplně jiné, než nás
učí – pro nás to dělá viditelné, ty „pauzy“ jsou fakt znatelné. Když sám cvičí,
tak jsou ty pohyby tak malé, že pokud člověk o tom neví, tak to tam jen těžko
uvidí. Ono i to volné oblečení dělá svoje. Kdyby učitel cvičil v třeba v gymnastickém,
tak by všechna ta práce těla pěkně vynikla :-). Co mi cvičení všech hlavních
stylů přineslo?
Mám Taii quan zase o
něco víc ráda, protože vidím, že i přes ty rozdíly je to všechno jedno. Pokud
člověk dobře zvládá jeden styl, tak dá dobře i ten další, i když samozřejmě
změnit pocit, který se do toho vkládá a který pozorovatel dostává, je dost
těžké. Yang je jako voda v jezeře, chen jako řeka, soutěžní sun je hodně
svižný s dlouhými kroky… Bylo to i hezky vidět na cvičení s mistrem Qinem,
kdy jednu a tu samou techniku učil jak na Shaolinu, Taiji, tak na Sandě. Stejná
technika – trochu jiné provedení. Když se občas nechám unést, tak zjistím, že
jsem přešla z jednoho stylu do druhého… Včera mi třeba po nějaké době
přišlo, že cvičím yi lu nějak strašně dlouho, pak mi došlo, že jsem tam měla
jednu část už potřetí a stále se nemůžu dostat ke konci :-D.
Co se učitel vrátil z Německa
(kam snad i emigruje :-)), tak tréninky dost frčí, je to výborné. Makáme každý
den. V poslední době si oblíbil opravovat sestavu za chodu. Stačí první
část sestavy, v každém postoji zastavit, počkat než nás opraví, než se
vypovídá (až v těch chvílích si člověk uvědomí, jak strašně upovídaný je :-)),
a leje z nás. Vysvětlil, jak se správně uvolnit a prodýchat, abychom
vydrželi stát v postoji dlouho – opravdu to funguje – paže nejsou tak
unavené a tělo neztvrdne. Jenže mi to zatím nefunguje na nohy, tam si myslím,
že to chce prostě trénink :-). Učí teď hodně qinnu a práci s partnerem při
tuishou víc než samotné zápasy. Při té vší kritice, kterou jsem schytala od
pana Arogantního, mi vysvitla naděje. Mám špatné postoje spíš kvůli špatné
metodě ne tolik kvůli ztuhlým kyčlím. Víc jsem se na to zaměřila a je to lepší.
Přestalo mě bolet levé koleno a stehna mi víc vydrží. Ale stále to není ono. A
prý že mě to odnaučí, ale pak se na tréninku neukázal a já měla obhajobu. Rád
se vytahuje, je teď učitelovou pravou rukou - pro mě to ale znamená, že mě
občas učí, abych viděla, jak je úžasný, takže mi to nevadí. Musím říct, že mě
po roce začalo Taiji zase bavit. Ano, nebavilo mě. Ne že bych k tomu měla
odpor, ale když jsem pár dní necvičila, tak mi to nevadilo. S Levim jsme
jednou na začátku zacvičili yi lu 3x, pokaždé jinak a strašně mi to sedlo. Takže
pokud máme „volnou zábavu“, tak to tak dělám a pokud je čas, tak se snažím
udělat opakování víc, když jsem tam byla sama, tak i 10x. Jednou to vychází v průměru
na 15 minut v normálním tempu – pomalu na necelých 20 min. Rychle uvolněně
nebo s fali na 12-15 minut. Je pro mě nepředstavitelné, že učitel cvičíval
30x denně – ráno, odpoledne a večer. Nemít na práci nic jiného (což v té době
neměli), tak to časově není problém. Nohy musí mít neskutečně nabušené...
Zahanbí nás vůbec ve všem – ty jeho provazy, rozštěpy, kliky na hřbetech rukou,
na prstech… On nemachruje, má prostě ze sebe dobrý pocit :-). A stále nám říká,
že není v ničem výjimečný, když on může, my také můžeme, chce to jen
správný trénink. Je to pravda, ale málokdo to fakt udělá. Jak říkal Levi: „Chtěl
bych cvičit, ale někdy si řeknu, že si dám volno, pak se zapovídám, pak mi do
toho něco přijde…“ Máme život prostě nastavený jinak. Učitel to měl jasné už
odmalička a nejen že to chtěl, ale bylo to pro něj přirozené jako spánek jako
dýchání.
Když teď přemýšlím nad
Taiji quan, tak opravdu nevím, co říct, protože ať člověk řekne skoro cokoliv,
tak je to jednoduše vyvratitelné. Kromě tedy takových těch dogmat jako že se
sestava má cvičit jen pomalu a pokud ne, tak to není Taiji quan :-D. Chtěla
bych ale opravit, co jsem napsala minule –že asi nevadí, když to lidi necvičí
tak úplně správně, že to nějaký dobrý efekt vždycky mít bude. Na jednu stranu
je to pravda, protože lidé, kteří se normálně nehýbají, tak najednou vykonávají
nějakou fyzickou aktivitu. Najednou 1 hodinu nemusí na nic myslet, nemusí být
za nic zodpovědní – na to mají učitele, výborně si odpočnou. A tak dále. Co se
ale týče pohybů, tak pokud nejsou technicky správně, tak jsou v určitém časovém
horizontu (záleží na objemu cvičení) zdraví škodlivé až nebezpečné. Technika je
strašně důležitá a přitom to do určité úrovně není žádná věda – stačí dodržovat
principy TJQ – s tím prostě člověk nemůže šlápnout vedle. Jednoduchý
příklad s tím, že koleno nemá přesáhnout špičku.
Bojově: Pokud přesahuje, váha
je moc vepředu a postoj není tak stabilní.
Filosoficky: Například, že nic
nemá být ani moc vlevo ani moc vpravo – zlatý střed.
Zdravotní hledisko: Kolenní kloub se
tolik nezatěžuje, pobírají to svaly kolem a kolena nebolí (alespoň ne kvůli
tomuto pohybu :-D). Všechny ty pohledy jsou provázané a pokud máte dobře jedno,
tak bude dobře i to druhé atd. Pokud se pohyby tak, jak je člověk dělá, dají
použít, tak jsou určitě správně nejen podle principů TJC, ale i po zdravotní
stránce. Lidé, co tvrdí, že se Taiji quan má cvičit jen pomalu, jinak to není
TJQ, tak vlastně popírají jeden ze základních principů změny, kdy střídá se
pomalost a rychlost. Je to celé vlastně složitě jednoduché.
Kamarád Angličan cvičil
tři roky v Chen Jia Gou. A protože to bylo spolu s dalšími skoro 90
studenty a jejich učitel byl žák jednoho mistra, který je žákem nějakého
velkého mistra… tak je moc neopravoval - cvičil s koleny dovnitř. A
protože cvičil každý den cca 3 hodiny, tak teď má problém vyjít i do schodů. Já
to pocítila hned po pár dnech, kdy mě hodně bolel kotník a lýtko, takže mi to
trochu změnilo postoje aniž bych si toho nějak zvlášť všimla a koleno začalo
hodně bolet. Stejně tak jsem nedávno udělala fali bez většího zahřátí a špatně
a tři dny se mi z toho vzpamatovávala záda. Správná technika je základ a
to nejen v TJQ. Když lidé i po 6 letech cvičení při úderech stále plně
propínají loket… tak je zázrak, že ho stále mají. Kolikrát se lidem po měsících
či letech cvičení zdraví mírně zhorší, ale většinou říkají, že to je ze
squashe, že mají v práci moc stresu a jsou unavení atd. A nikdy jim
nepřijde, že je to ze cvičení. TJQ není cvičení pro babky, může být i
nebezpečné! A vím, co říkám :-D.
Žádné komentáře:
Okomentovat