pondělí 25. února 2013

Nahoru a dolů


„Život zkouší naši vůli různě, buď tím, že se neděje vůbec nic a nebo že se najednou děje všechno.“ Toť volný překlad doprovodného obrázku… A nevybrala jsem to náhodně. Během Jarních svátků jste si jistě všimli, že se nic nedělo. A to nejenom u mě na blogu. Najednou se všechno obrátilo…

Z toho uveřejnitelného uvedu jeden příklad své neskutečné blbosti. Mamka mi vždycky vyčítala, že dělám všechno na poslední chvíli. A protože se snažím na sobě pracovat, tak jsem se na nový pas a vízum začala připravovat už v listopadu. Zavolala jsem si na konzulát, zjistila vše potřebné a začátkem ledna jim tam pas odnesla. Že to nebylo bez problémů už víte z jednoho článku. Ale pas jsem dostala. Ten nový, biometrický s tajnou anténkou :-). Ve stejnou dobu jsem zašla i k nám do kanceláře, zeptat se, jak dlouho trvá nové vízum. Řekli mi, že je čas, ať zase zajdu po svátcích. Tak super, měla jsem radost, jak to všechno klape. Jenže to bych se nemohla překouknout. Čísla mi nikdy nešla, ale i tak nechápu, jak jsem to dokázala. Domnívala jsem se, že mi vízum vyprší spolu s pasem v březnu. Možná jsem se překoukla, protože ve starém pasu mám čínská víza hned tři, netuším. Když jsem v pondělí přišla do kanceláře, abych si zodpovědně vyřídila nové studentské vízum, oznámili mi, že už je prošlé. A opravdu, 4. února mi končilo. Pokud se jedná o pár dní, tak je to prý bez problému, když člověk uvede dobré výmluvy. Jenže 21 dní je prý už dost. Pokud překročíte o měsíc, budete se muset vrátit zpět do své země a tam se opět snažit dostat vízum, což jak jsem slyšela, se zpřísnilo a pokud budete mít takovýhle škraloup, tak to bude trvat dlouho – to víte, byrokracie. No, tak hlavně, že nemusím zpátky… ale prý budu muset zaplatit celkem vysokou pokutu. Na to jsem rovnou řekla, že peníze nemám, kdybych měla, tak nepotřebuji stipendium a nežiji na koleji. Navíc mi doma vyřizovali novou bankovní kartu, kterou mi Péťa doveze začátkem března… prostě se to hezky sešlo :-D. Strávila jsem v kanceláři snad hodinu, během níž mi TingTing vysvětlovala stále dokola o co jde, volala všude možně, vypisovala mi žádosti. Pak mi řekla, že musíme čekat na telefonát z čínské něco-policie, kteří rozhodnou, kolik zaplatím. Že mám zůstat na pokoji a čekat. Ve chvíli, kdy mi tohle všechno řekla, se mi udělalo špatně od žaludku… ale už jsem se naučila všechno řešit s chladnou hlavou a hned hledat řešení. A ta se i objevila, tak jsem to tak vzala. Když je člověk hloupej, tak nepomůže ani tátovo „Všechno kontroluj aspoň 3x!“ Vrátila jsem se na pokoj a po půl hodinách běhala do kanceláře, abych zjistila co je nového, protože kvůli vízu se musí na dvě různá místa, která jsou od sebe metrem cca 2 hodiny. Jenže v kanceláři nikdo, buď byli na obědě, měli polední klid a nebo něco zařizovali. Už bylo půl čtvrté, tak jsem se tam vydala znovu. To už jsem měla štěstí a začalo se něco dít = vypisovaly se další papíry a opět se telefonovalo. Se mnou tam byla jedna Japonka, která také překročila uvedenou dobu. Jenže ne o tolik dní a Japonci snad mají 2 týdny v Číně zdarma nebo co… za tuhle informaci neručím, protože jsem začala poslouchat až v půlce. Spolu s Ting Ting jsme vymyslely moje skvělé výmluvy, dostala jsem to i písemně. I když ono by možná stačilo říct jen, že jsem retard :-D. Dostala jsem hromadu papírků s adresami, jmény a telefonními čísly. To už byly skoro čtyři hodiny a zavírají v 17h. Rozloučila jsem se s tím, že ten den stihnu všechno, protože zatímco první místo (kde se platí za vízum), je cca 20 min od nás, to druhé (kde se podává žádost o vízum) je někde v Pu Dongu, to znamená 1,5h metrem. Ya Qiang měl čas, tak jsme rychle skočili do taxíku a vyrazili jsme. Na místě jsme se chvíli motali, hlídači nás posílali na různá místa, protože mi v kanceláři nevysvětlili, co že vlastně tam chci. Nakonec jsme zavolali pánovi, se kterým se to řešilo celý den. On řekl, ať přijdu tak pozítří, že o tom ještě jednají. A to už mě rozčílilo, přece jsem nestrávila celý den na pokoji kvůli tomuhle. Navíc taxi bylo za 25 yuanů, kdežto autobusy po městě za 2 yuany. Zavolala jsem TingTing, ta mu také zavolala a řekla mi, že tedy příště, že mi dají vědět. Ya Qiang mě uklidňoval, že tohle znamená, že nebudu muset tolik platit. Tak teda jo, ale taky mi to mohli říct dřív… zvlášť když s ním TingTing komunikovala celý den.
Tohle je přesně to, proč prostě neřeknu, že Čína je skrz na skrz špatná a většinou nepíšu nic negativního. Ono se to často v dobré obrátí nebo to přebije něco pozitivního. No a také proto, že se snažím přizpůsobit situaci a vyjít z ní co nejlíp to jde. Sice jsem tím strávila celý den, zbytečně jsem utratila za taxi, ale na druhou stranu to snad dobře dopadne. Kdyby to bylo u nás, tak by se o mě nikdo nezajímal, sice by to všechno proběhlo asi rychleji, ale platila bych do poslední koruny. No a pak jdete po ulici a jak se snažíte manévrovat mezi lidmi, jeden na vás málem plivne… Tady je to stále nahoru a dolů, pokud se tím člověk nechá strhnout, tak nedopadne dobře. Chce to plynout s proudem, ale držet se svého cíle.

Aby toho nebylo málo, večer jsem si zašla zakopat do pytle, abych se trochu uvolnila. A šlo to skvěle, měla jsem radost, že nejsem unavená, naopak jsem měla sílu, pytel se mi pěkně houpal… A pak se mi stalo to, před čím mě Robert varoval… a já si to všechno píšu do sešitu, abych na to nezapomněla… :-D Pokud kopnete do pytle ve chvíli, kdy už máte nohu nataženou, tak… pokud máte štěstí, tak to jen bolí jako čert. Pokud štěstí nemáte, tak to znamená pár volných týdnů. Jak jsem tak seděla na zemi, říkala jsem si, že mě aspoň nebude nic vyrušovat od psaní diplomky… :-D Ale měla jsem štěstí a po chvíli to bylo v pohodě. Už jsem to ale nepokoušela a jen jsem boxovala. Brzy jsem to ale zabalila, aby se mi ještě nestalo něco s rukama, když mám ten den takové štěstí v neštěstí. Nic mě nebolelo celý večer, až když jsem šla spát, se to ozvalo. A druhý den se mi nechodilo zrovna dobře. Konečně jsem se dokopala do tělocvičny na modernu… no, dokulhala jsem tam. Protáhla jsem se, zkusila kopy… ale nebyla v tom žádná jistota. Tak jsem šla zase zpátky, večer aspoň do posilky s Robertem a snad zítra už to půjde. Pokud nebudu zase někde lítat kvůli vízu. Ono by to možná šlo i dnes, ale měla jsem strach, abych si neudělala něco horšího, protože tohle bude za pár dní ok.

Že mi pár dní tekla jen studená voda, že mi teta dala místo prostěradla povlak na deku, že jsem byla nemocná, že se mi rozbilo to a to, že mi zase blázní žaludek, že… to ani nepíšu, protože na druhou stranu mi Robert opravil dveře, naučila jsem se už drobet jezdit na kole a nepoužívat levou ruku, cítím se silnější, začala jsem být zase trochu sociální, rozchodila jsem konečně po 2 týdnech weixin na telefonu… Tak to prostě je…

Žádné komentáře:

Okomentovat