Zimní trénink 1

TAIJIQUAN

V sobotu chodí cvičit lidé „z venku“, je tam jedna paní, říká si Steffens, a jeden pán, kterému je 66 let a vždy jdou za mnou, abych jim koukla na pohyb, abych s nimi cvičila. Pán mě rovnou oslovuje „učitelko“. Tak mu každý týden vysvětlím, že učitel je Xie Ye Lei, já jsem jenom studentka. Tihle lidé jsou uvolněnější, nemusí soutěžit o učitelovu přízeň a cvičí rádi, takže se s nimi cvičí daleko lépe než s lidmi z týmu. Pán má horší paměť a nevydrží cvičit dlouho, tak je to pro mě výzva, protože na to nejsem zvyklá. Učitel nám říká, jak máme cvičit s lidmi v jeho věku a kondici, ale sama jsem ještě nikdy nikoho takového neučila. Moje mamka je o pár let mladší, ale duševně a fyzicky na úplně jiné úrovni. Jsou tady lidé, kterým je kolem 40 let a jsou na tom o dost hůř. Učila jsem ho krátkou část, opakovali jsme to třikrát ve vyšším postoji a pak mě zastavil s tím, že si musí odpočinout, že cítí kolena a už není nejmladší. Překvapilo mě to, protože z týmu to neznám, ve zlatých časech jsme cvičili bez větší pauzy i 2 hodiny. Laojia yi lu nám v normálním tempu trvá cca 12 minut, pomalu asi 20 minut. Učitel nás nechával to zacvičit 3x, pak krátká pauza a pak zase. Jsem proto ráda, že se v sobotu setkám s tolika různými lidmi, vidím, jaký styl cvičení vyžaduji, kde mají problémy, co jim naopak jde. Pán třeba nevydrží dlouho, pamatuje si pomalu, ale na druhou stranu cvičí pohyby uvědomněle a dává do toho svůj vlastní smysl, takže jsem s ním v několika pohybech odhalila jiné užití, než mě samotnou napadlo. Nejsou to mí studenti, takže mám kolikrát dilema, jak je učit – učit jen pohyby a učit je „tak nějak“ (což tady lidi zvenku ze začátku všichni mají) nebo učit je do detailu, opravovat chyby... Většina si samozřejmě občas postěžuje na kolena, takže je vždy nechám, aby mi zacvičili kousek a pak jim vysvětlím, proč je kolena bolí, u kterých pohybů si mají dát extra pozor na jejich provedení. Náš učitel přijde sám jen za někým, ale pokud za ním přijdete sami s nějakou otázkou nebo problémem, tak všechno zodpoví do detailu. To mám na něm strašně ráda. Nenechá si nic pro sebe a vysvětlí to tak, že to chápeme. Navíc to sám předvede, nechá nás si na něj sáhnout nebo nás opraví. Z Wushucentra jsem byla bohužel zvyklá, že se takhle ptát je špatné, takže mám ještě i teď kolikrát blok a hodně přemýšlím, jestli se mám na to zeptat. I když vím, že když se zeptám, učitel bude vědět, že mám o cvičení zájem a přemýšlím nad tím. Prostě o dost jiný přístup. Jsem teď ale ve stádiu, kdy rozumím, jak by ty pohyby měly být (v závislosti na té úrovni, na jaké jsem), musím to prostě víc cvičit a makat na tom, další okecávání mi v tom nepomůže. Takže se teď většinou neptám.  Až se dostanu zase o něco dál, tak bude čas na další otázky a „bádání“. Takže ani tolik nevadí, že teď cvičím většinu času sama, jen je to trochu výzva co se týče motivace a pevné vůle. Jen bych ale potřebovala, aby na mě někdo kouknul a řekl mi, že takhle to je špatně, aby na mě někdo při cvičení sáhnul...

Vlastní pocit a jak je to ve skutečnosti se hodně liší. Pracovala jsem teď na postojích a přechodech mezi nimi podle našeho systému a jak jsem se minule fotila venku při cvičení, tak mi mabu zase přišlo nějaké divné. Porovnávala jsem to s fotografiemi spolužáků a mělo by to být stejně, jenže to moje stále vypadá divně, hranatě. Ptala jsem se tedy učitele na moje mabu, co je na tom špatně. Váhu jsem měla dobře, řekl mi, že mám víc rozevřít kolena, uvolnit kyčle... To mi říkají od začátku a je to věc, co prostě trvá. V posledním roce se mi to o hodně zlepšilo, už nemám tak vystrčený zadek a horní polovinu těla mám rovně, ale nestačí to. Hodně jsem se teď protahovala a během toho jsem zjistila, že to také není to nejdůležitější – spousta lidí neudělá provaz ani rozštěp a stejně v postojích sedí „dobře“. Jak to vidím teď, je to pro mě 50% o protahování a 50% o správném uvolnění, takové to „napjaté uvolnění“, při tom je pocit z postoje úplně jiný. Mám také dost ztuhlou oblast bederní páteře. Ramena a záda cítím docela dobře, ale dole jako kdyby to nebylo moje. Hodně jsem to pocítila, když jsme s Manuelem posilovali záda – jinak než jsem byla zvyklá. Nezvedali jsme celou horní polovinu těla najednou, ale rolovali jsme a v určitém bodě jsme prostě nebyla schopná to rolovat postupně část po části – necítila jsem to. Když jsem minulé léto učila qigong Pěti zvířat, četla jsem k tomu hodně teorie, nějak jsem to pochopila – hlavně co se týče 含胸拔背 (Taiji Zen to vysvětluje takto: https://www.youtube.com/watch?v=UJEAKNXDnD0&spfreload=10). Po návratu zpět do školy jsem se na to ptala učitelky Zhang, kterou jsem minulý semestr na qigong, a pochopila jsem to správně, ale je tam ještě jeden směr, kterým se záda „otvírají“, na který jsem nepřišla. Při tomto pohybu se „neboulí“ jenom hrudník, ale celá záda – ten název dost plete... I když možná tím, že se takhle uvolní hrudník a vyboulí záda, by to mělo dolů dojít přirozeně, takže to tam není zmíněné... A nebo je to jiná technika a jsem úplně vedle :-D. Dole, právě v té části, kde mi to nejde, je důležitý bod Mingmen, který sice cítím, ale neumím s tím pracovat.

Učitel má jiný styl výuky, než bych užila já – jeho „bližší“ studenti se učí rovnou lao jia yi lu. Učí se celkem dost pohybů najednou a stále se přidává – záleží na každém, kolik si pamatuje a časem se prostě v závislosti na svém tempu dopracuje ke konci sestavy. Během těch hodin tréninku učitel ukazuje pohyby, opravuje, vysvětluje... Ale maličko pochybuji, že tenhle přístup je v začátku dobrý, protože lidé sice ty věci vnímají, ale nezabudují to do svého vlastního cvičení. Každou sobotu děláme hodně základních pohybů a kroků a během sestavy učitel ukazuje, že tam všechny ty základy jsou – ale v začátku si to jen málokdo spojí. Takže třeba během cvičení základů to dělají dobře, ale pak v sestavě špatně... Má ale hned několik studentů, kteří jsou s ním už několik let a cvičí dobře. Jsou to všechno muži a všichni mají hodně rádi tuishou.

TUISHOU

Tuishou jsem se díkybohu začala konečně víc věnovat. Tedy díky Lukaiovi, který to se mnou trénuje. Minule skončil na tréninku dřív a přišel mě vyzvednout do wushu tělocvičny. V té době jsme zrovna cvičili tuishou, tak se k nám přidal a mohla jsem si všechno vyzkoušet. Ale to, že je někdo hodně dobrý v jednom bojovém sportu/umění, neznamená, že bude hned dobrý v jiném. Na druhou stranu se bude učit hodně rychle. Když děláme ding bu tuishou – na místě, tak většinu z toho vyhraju, to jen když se naštve a použije hodně síly nebo zareaguje rychle, tak nemám šanci, protože jsem pomalá. V huo bu tuishou – volném, je to už složitější, protože je to přeci jen judista :-), tam většinou nemám šanci :-). Minule jsme se dívali na video, kde jednoho Číňana nepřetlačilo ani 7 lidí. Smáli jsme se, protože to video bylo hodně umělé, ale řekla jsem mu, že jsme to zkoušeli na učitele Xie opravdu ho nikdo nepřetlačil. A že tomu nevěří, tak jsem mu řekla, že to můžeme zkusit spolu. Myslela jsem to jen jako srandu. A když jsem stála stále na stejném místě, myslela jsem, že si ze mě dělá legraci on. Jenže on fakt tlačil, co mohl. Nemohl to pochopit, takže mě ten den hned několikrát vytáhl, že to zkusí. A nic. Nepřetlačil mě. Na tréninku dokáže 80x zvednout a odhodit 110kg panáka, má obrovskou sílu. Pak to na tréninku zkoušel s ostatními z týmu a natočil mi to. Vybral si ty nejtěší borce – všichni mají přes 100kg a všechny v pohodě odtlačil. Ale mě ne a ani jsem se u toho nezapotila, kdyžto on byl rudý v tváři. Tak jsem mu důležitě vysvětlila: „Tohle je Taijiquan!“ :-D Tím se nechlubím, spíš je fakt zajímavé, jak stačí změnit chápání síly a techniky samotné a výsledek je o dost jiný. Čekáme, až se vrátí Tank z prázdnin a pak zkusíme tuishou s ním, protože byl na hodně soutěžích a je v to dobrý. Lukai trénuje i s wrestlery, boxerem a sandisty, a přestože pohyby v tuishou samy o sobě mu přijdou jako nudné, tak ale vidí, že za tím něco je, takže to chce zkusit. Sama jsem mu vysvětlila tu trošku, co jsem se tady naučila a nedávno mi řekl, že mu to teď pomáhá i v judu! Tak se těším, až si zacvičí s někým, kdo tomu fakt trochu rozumí a pak to budeme cvičit spolu. Minulý týden jsem Stefffans učila základní pohyby tuishou, protože všichni dělali tuishou a nechtěla cvičit sestavu. Nechtěla jsem jí učit, protože o sama moc neumím a i jsem jí to řekla, prý že nevadí, že to umím stejně lépe než ona. A bylo to dobře, protože jsem konečně pochopila jeden z pohybů, který mi moc nešel. Taiji čínština se mi zhoršila, takže jsem musela najít způsob, jak jí to vysvětlit bez velkých slov a povedlo se.

JUDO

Začali jsme opět s judem.  Jednak proto, že mě zatím nechytlo běhání a nebaví mě to, judo je pro mě výborné na hubnutí. A pak proto že mě to baví :-). Netuším, čím to bylo, ale poslední tři dny mám velikou sílu – je to kontrast k tomu, že jsem vytšinu ledna byla nemocná. Možná je to tou kouzelnou vodičkou, co jsem dostala, vitamíny, které beru...kdo ví. Na leg press mám nový rekord = 150kg/12x, tzn. že to ještě není moje maximum. Holky z judo týmu, které jsou těžší než já dávají 110kg. Nedávno jsem přemýšlela, v čem by mi to mohlo pomoct, protože moc „výhod“ nemám. Ten den jsme zrovna šli na judo a zkusila jsem použít víc nohy a střed těla, když jsme byli na zemi, a fungovalo to výborně. Byla jsem pochválená, že jsem se hodně zlepšila, sama to cítím, ale na druhou stranu zase vidím, kde všude mám nedostatky a jako vždy, je jich daleko víc než těch světlých stránek. Maličko se mi zrychlily reakce, jenže vždy když chci udělat nějaký pohyb, tak jsem strašně neohrabaná, připadám si jako hroch. Před dvěma dny se mi podařilo Lukaie zvednout ze země s tím, že jsem ho měla na ramenech. Byli jsme oba překvapení, nečekali jsme, že bych ho takhle mohla zvednout. Najednou jsem nevěděla, co s ním. Nakonec jsem ho hodila na zem a nasadila mu páku na loket. V jiném okamžiku se mi povedlo ho shodit na zem, aniž bych nad tím nějak zvlášť přemýšlela – na levé straně se mi nedařilo, najednou jsem ho zahákla pravou nohou, zvedla do vzduchu a byl na zemi. On překvapený – nemyslel, že by mě to napadlo. Já nadšená, protože jsem taky netušila, že by mě něco takového napadlo. Na zemi jsem mu předvedla dvě „techniky“, které prý v životě neviděl. V jedné jsem mu zkroutila ruku za zády, jak nás předtím učil Xie laoshi ve stoje. Ve druhé jsem ho nějak přetočila na krk, držela obě ruce a zahákla jeho nohy, takže se nemohl pohnout. Naučil mě páku na ruku, která když se provede správně, tak je fakt výborná – minimum síly a energie, zatímco protivník nemá šanci se z toho dostat a bolí to jako čert. Mají tam spoustu vychytávek a líbí se mi, jak pracují s úplně celým tělem – každá část může být rozhodující – pohyb kyčle, krku, stlačení tepny... Lukai je výborný učitel, učí mě za chodu a vždy jen to, co jsem schopná na mojí úrovni bezpečně provést. Všechno vysvětlí tak, že to dává smysl, nechá mě všechno vyzkoušet až do konce. Pokud techniku jen naznačím, tak řekne, ať to udělám pořádně. Občas se rozkašle, točí se mu hlava... ale jsou na to prý zvyklí. Občas se stane, že na tréninku někoho přiškrtí tak, že zůstane ležet na zemi a s nepřítomným výrazem se klepe, tak ho pak musí oživovat. Když s ním někteří lidé trénují, mají pocit, že není tak dobrý, protože ho hodí, nasadí mu páku atd. Jenže kdyby je nenechal si to vyzkoušet, nezlepšovali by se. Viděla jsem ho na tréninku, na soutěži, a když si z něho někdy utahuju, tak mi předvede jak normálně nastupuje na svého soupeře a jde z toho hrůza. Když jsem viděla poprvé, jak se na mě hrne, tak jsem ztuhla, rozesmál se. Něco takového nám vysvětloval i Xie laoshi. Vždy když spolu cvičíme, vím, že mě nechává. Pokud se mi nedaří, nedá mi šanci, ale jakmile správně nastoupím, povolí trochu a dá mi příležitost celou techniku provést. Stejně tak když jsme na zemi a snažím se dostat z držení. Kdyby chtěl, tak se ani nehnu. Když ale vidí, že se snažím, dá mi prostor, abych se z toho zkusila dostat a pokračujeme dál. Večer se mi vždy třesou ruce :-).