Je
strašně jednoduché vynášet soudy o jiných lidech, zemích... Člověk by měl být
dost dobře informován a sledovat změny, protože co platilo včera může dnes být
už úplně jinak. Včera jsem četla rozhovor na Lidovkách s Češkou, která
žila v Pekingu před 20 lety a teď se tam vrátila i s rodinou. V nadpisu
stálo, že bychom si v Číně neměli dovolit na ulici vysmrkat. Já jsem s tím
nikdy problém neměla, a to ani na vesnici. Občas dokonce i zahlédnu Číňany
profukovat si nos do papírového kapesníku (látkové se tady moc nevedou). Tenhle
týden si náš Wushu šéf na přednášce dělal srandu, že Číňané už pokročili.
Předtím si do kapesníků utírali jen zadek, dneska už i pusu a nos... :-D
Čím
delší dobu tady jsem, tím méně si troufám si o něčem dělat názor. Jeden den mě
Číňané vytočí jako třeba dnes. Pan Yang mi přišel říct, že budu mít na měsíc
korejskou spolubydlící. Řekla jsem mu, že s tím nemám problém, pokud mají
spolubydlící i všichni ostatní. Jsem na doktorském studiu a oficiálně bych měla
bydlet sama na pokoji. Tak ať napřed dají spolubydlící všem jazykovým
studentům, bakalářům a magistrům. Tak že prý jo, ale ať jim vyndám tu druhou
postel z pokoje na chodbu, že ji odnesou do 5. patra. Teď je deset hodin
večer a nikdo nepřišel. Tak jsem si dala na dveře zámek, aby mi ji nemohli sami
vzít, když tady nebudu. On sice přišel minulý týden shifu, aby mi vyměnil
zámek, ale vůbec nezamyká, takže je to jako kdyby tady nebyl. A problém se
spínači v bytě taky nikdo nevyřešil. Pak se na mě rozesměje pán v kantýně,
dá mi extra porci lilku, popovídá si se mnou a mám hned lepší náladu. Babička,
co prodává sojové mléko mi ještě poděkuje za to, že jsem si koupila poslední
kelímek. Se stěhováním mi přišlo pomoct 10 kluků z týmu. Včerejší taxikář
byl také super. V dešti se ještě běžel ven zeptat na cestu. Někteří studenti
jsou tady naprosto zabednění, někteří jsou zase hodně chytří a vyčnívají z davu.
Není to prostě tak jednoduché, jak by se zdálo.
Dnes
se Lukas vrátil s vážnou tváří a rozpovídal se až po chvíli. Co mi předtím
vyprávěl, tak mi přišla jejich trenérka jako správná ženská, která ví, jak na
něj. Asistentka trenérky je naopak moc na peníze a obírá je. Obě mají prý
metody tréninku, které ne vždy sedí, tak je z toho občas rozladění. Dnes
přišel ale vytočený do běla. V ostatních týmech je běžné, že po určitých
letech tréninku dostává atlet měsíční plat několik tisíc yuanů. V provincii
Anhui například cca 4000 RMB, i když nedosáhli na žádné dobré místo. Tady v týmu
dostávají někteří peníze, i když výsledky nic moc. Lukas je nyní šampionem Číny
ve své kategorii a měl dostat jen jednorázově 2000 RMB a zatím nedostal nic.
Další peníze také nedostal a jen ho obírají. Zatímco ostatní, pokud při vážení
překročí hranici nemusí nic platit, Lukase tento týden skásla o 500 RMB –
protože váží o 2 kg víc než by podle nich měl. Po těch letech sám ví, co na něj
platí a rozhodně to není celé dny nic nejíst a makat přes 6 hodin denně. V dubnu
nastupuje na první letošní soutěž, původně mělo být všechno hrazeno a dnes se
dozvěděl, že si bude muset účast zaplatit sám a pokud vyhraje, tak mu to
proplatí – další sliby. Takže se rozhodl, že na soutěž pojede tak nebo tak, pro
sebe. A poté, pokud nebude dostávat plat, jako je normální na jiných místech,
tak odejde z týmu a ze školy a najde si práci. Vždy když přijede cizí tým
nebo delegace, tak musí s ostatními cvičit a předvádět on, protože je
nejlepší a trenérka si chce zachovat tvář. Za celou její kariéru to byl zatím
jen on, kdo získal celostátní titul a stal se sportovcem nejvyšší kategorie.
Ostatní lidi z týmu kromě jedné slečny nemají žádné výraznější úspěchy.
Navíc je pomáhal trénovat. Jestli ho nechá jít, tak to fakt nechápu. Ale vidím
to i u nás v Taiji týmu. Dobré lidi učitel nechal jít, protože se mu
dostatečně nestarali o dítě a teď nemá, kdo by mu chodil na vystoupení a tréninky
značně upadají. Všichni si jedou jen na sebe a nekoukají dopředu. Pokud se za
rok účastní 4 soutěží, když se k tomu připočítají náklady na ubytování a
stravu, které musí platit škole, tak se jeho náklady vyšplhají za jeden rok na
víc než 10 000 RMB, což přitom, že nemůže pracovat, protože denně cvičí a
studuje, je fakt pálka. Na jednu stranu byl rád, že jejich trenérka nejede přes
mrtvoly, když se zraní, tak jim najde doktora, nechává si je u sebe i se
zraněním. Metody tréninku jsou ale jako pro koně, sám dostává největší nálož, ale
nic z toho mu nevadilo, už má ale dost zneužívání a neférovosti. Ostatní z týmu
jen klopí hlavy a mlčí. Tak to není ale jen v Číně, v jiném měřítku
jsem to zažila sama u nás. Bylo mi ho strašně líto, když mi to všechno
vyprávěl, navíc vím, jaké má tréninky. Tohle jsou skutečné problémy. Vyrůstal
na vesnici, neměli na boty, tak běhal bosý a v zimě na rukou nosil
ponožky, protože neměli rukavice, hráli si v řece s blátem. Na škole
ho vybrali na judo a ve 12 letech začal mít strach, co s ním bude, jestli
se dostane na školu nebo bude muset hned jít pracovat, tak každou sobotu sám od
sebe vstával v 5 hodin ráno, aby se dostal na tréninky šanghajského profi
týmu, kam jen tak neberou. Vydržel tam docházet pravidelně a trénovat s nimi,
i když jako malý neuzvedl ani polovinu z toho, co ostatní. Řekl si, že
když je slabší, tak musí být agresivnější a divočejší. Vydržel a trenér si o
něj zažádal, stál na seznamu na prvním místě. Naštěstí je přes to všechno
optimista. A docela mě to už i ovlivňuje :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat