V posledních
týdnech jsem buď nedělala nic nebo strašně moc věcí najednou, tak jsem si to
musela trochu lépe rozvrhnout. Taiji tým má teď tréninky zvláštně, zatím to
vypadá jen na dva dny v týdnu, takže zbytek mám pro sebe. Snažím se
minimálně obden chodit běhat na pás – mám dvě varianty: pomalejší tempo 60min
nebo rychlé tempo s vyšší zátěží na 30min, tak uvidím, co bude mít lepší
výsledek. I když je to náročnější, tak mi víc sedí těch 30-40min, protože mi to
vyjde akorát na jeden díl seriálu (v posilce máme školní wifi :-) ) a hlavně
tak nestrávím v tělocvičnách celý den. Dopoledne chodíme s Lukaiem posilovat.
Jednou týdně dělám těžké posilování nohou, naposledy jsme dřep s činkou vytáhli
na 95kg/6 opakování. Tento týden jsme se k tomu nakonec nedostali, protože
jsem nemocná. Taijiquan teď cvičím víceméně sama nebo se spolužáky, učitele
vídám málokdy. Ale ani to tolik nevadí, protože pracuji na tom, co jsem
posbírala na trénincích s ním a než se dostanu na další schůdek, tak to
bude stejně trvat. Odpoledne trénuji s Miri z Norska – učím ji chen
56 a ona mě učila Baji quan. Občas se k nám přidá Andy z Itálie a
Kaili (Čína), tak děláme základní pohyby, skoky a prostě blbneme. Co takhle z kraje
pozoruji, Baji quan má fali podobné jako chen, i když tedy práce nohou
(chodidel) je pro mě velký nezvyk. Někdo má nadání, že zvládne dobře zacvičit
třeba 10 sestav a všechno to vypadá jako ten daný styl... ale já ne. Mně trvá
všechno moc dlouho, nedovedu si přestavit, že bych měla cvičit jednu
shaolinskou sestavu, jednu bajiquan, jednu taiji, jednu nanquan, changquan...
Baji quan jsem začala s tím, že když stále cvičím jen laojia yilu, bude
fajn mít něco rychlejšího a nového. Jenže jsem se doučila základní podobu
laojia erlu a najednou je toho moc. Takže toho asi nechám. Mým cílem teď je
zlepšit yilu, začít s erlu, tuishou a uvolnit kyčle.
Na
nohy jsem si našla dobré cviky, které mi zatím fungují a při cvičení TJQ je to
dost znát. Také konečně trochu víc chápu mechaniku pohybu v našem stylu,
tak se snažím dopracovat k tomu, aby to šlo přirozeně. O sobotních
trénincích s námi cvičí hodně studentů učitele Xie zvenku a všichni mě
chválí, což je pro mě dost nezvyk. Teď na posledním tréninku mě nechal učitel
vést začátečníky (protože neměl žádného volného Číňana), a když jsme docvičili,
tak mi zatleskali. Také jsem zaslechla, že se na mě učitele ptali. Je tam pár
lidí, kteří chodí za mnou a cvičíme
spolu, pak jim pohyby opravím. Sama vím, že necvičím moc dobře, takže nějaká
chvála na mě moc neplatí, ale funguje to jako motivace k tomu, abych se
tomu dál věnovala. Sama cítím, že jsem se za poslední půl rok zlepšila, ale
nemám žádná videa, nikdo mi to neřekl, když už mi tady někdo něco řekne, tak
jde o kritiku. Na posledním tréninku jsem se zeptala učitele na základní postoj
mabu, jestli to chápu dobře a co tam mám opravit. Tak se mi potvrdilo, že jsem
předtím pana Arogantního pochopila dobře a jsem na správné cestě. Ukázal mi také
rozdíl našeho stylu a Chen Jia Gou, u nás to vypadá jako „ždímání ručníku“ ale
opět – chce to ukázat si to, špatně se to popisuje. Takže po hodně dlouhé době
mám do cvičení TJQ motivaci. Velice mě odrazuje, když nevím, jak „by to mělo
být“ a na všechno mi řeknou, že je to špatně, ale už ne jak by to mohlo být
dobře. Problém není v tom, že by bylo TJQ tak strašně tajemné a
neuchopitelné – problém je v přístupu učitele a studenta. Zajímavé také
je, že když člověk trénuje danou sestavu „jen“ pro sebe a nikoho ji neučí, jeho
přístup k ní a chápání pohybů se hodně liší. Miri z Norska Baji quan hlavně
trénovala, takže když mě učila, nedokázala dané pohyby provést správně v pomalém
tempu a pokaždé dané pohyby odcvičila jinak. Po prvním týdnu se to hodně
změnilo, protože nad sestavou přemýšlela trochu jinak a hlavně viděla moje
problémy a musela se k nim nějak postavit. Alespoň jednou jsem někoho
učila každou z TJQ sestav, které jsem se tady naučila – ale šlo jen o
pohyby. V laojia yilu nemám větší problémy, protože učitel to hodně
vysvětloval, ukazoval, mohli jsme si to osahat a navíc, často ji někoho učím.
Teď ale učím Miri a Manuela chen 56, kterou jsem „jen“ cvičila a občas mi trvá,
než přijdu s řešením daného problému a zjistila jsem, že některým pohybům
jsem do téhle doby zase až tak moc nerozuměla. Ne že bych tomu teď rozuměla,
ale zase jsem se posunula jinam. Tím, že učím další lidi se samozřejmě sama
zlepšuji, ale nezlepšuji se jen v provedení pohybu ale i v přístupu k
vlastnímu tréninku. Kolikrát student nechápe nebo není schopný daný pohyb provést
ne proto, že by na to neměl ale proto, že mu v tom brání vlastní návyky a
ego. A tohle se mění jen horkotěžko. Na tohle byla výborná trenérka Du Hui,
kterou jsem měla na moderní meč. Vyvíjela na mě takový tlak, že kdybych to
všechno neodhodila, tak bych to nedala. Jenže ne každý se takovému přístupu
podvolí, spousta lidí začne s trenérem během tréninku diskutovat: Proč je to tak a ne jinak, nemůžu to udělat,
protože mám jiné postavení kyčlí atd. Pokud jsem s něčím nesouhlasila
nebo jsem tomu nerozuměla, nechala jsem si to pro sebe a snažila jsem se to
zkoušet podle jejího návodu. V 99% se ukázalo, že měla pravdu a chtělo to „jen
udělat“. Ve zbylých případech jsme si po tréninku sedly a prodiskutovaly to,
aby mi to bylo jasné.
S Manuelem
(Peru) teď cvičíme tuishou, máme různé verze a je to zábava. Občas se k nám
připojí i Liz (Kuba) a další lidé. Stále se mi moc nedaří začlenit do toho
různé aplikace z qinna, ty dám samostatně, ale v tuishou většinou ne.
V čem mi to hodně pomohlo je, že se mi ukázalo, jak různí lidé reagují na
mou oblíbenou strategii a jaké chyby v ní dělám. Minule přišel i Lukai,
tak jsme měli možnost zkusit si to zase ve spojení s jiným bojovým
sportem. Judo jsem delší dobu necvičila, protože byl na závodech a pak se z toho
2 týdny oklepával. Teď už jsme ale zase začali a potěšilo mě, že jsem ty
techniky nezapomněla a jsou maličko přirozenější než předtím. V začátku mi
dával hodně příležitostí a nečekal, že některé techniky dokončím, takže se mi
povedlo ho párkrát hodit. Jeden z mých problémů je, že se chopím
příležitosti, ale pak si to rozmyslím s tím, že to asi nebude fungovat a
už to nedokončím. Jenže teď už to není takový čajíček, včera se mi ho nepovedlo
hodit ani jednou, protože přestože se pohyboval lehce ze strany na stranu, v tu
správnou chvíli vždycky stál jako strom a nešlo s ním hnout. Nehledě na
to, že vždycky ví, co udělám ještě dřív, než si to sama rozmyslím :-).
Naposledy jsem se tedy spíš učila jak předvídat a bránit se, abych nebyla
hozena. Ale na zemi se mi dařilo, poslechla jsem jeho radu, že se nemám
soustředit na konkrétní techniku, protože mi tak utečou všechny ostatní, že mám
prostě nechat tělo, aby to udělalo. Jednou se mi povedlo nasadit mu páku tak,
že jsem se přitom moc nenadřela, a i když je o dost silnější než já, tak se z toho
nedostal, protože jsem mu drtila loket. Vůbec jsem to nečekala. Na závěr jsme
posilovali ve dvojici, kdy ho mám držet za oděv nebo za ruce a krk a v chůzi
vzad přitahovat k sobě a pouštět. Judo hala je fakt rozlehlá, po třech
opakováních (tam a zpátky) jsem byla úplně hotová. Oni takhle dělají 20
opakování přes celou halu a ještě s tím, že toho člověka, kterého si
přitahujete někdo drží ze zadu za pás nebo za nohy. Mají tam spoustu různých vychytávek
na trénink výbušnosti a síly. Jejich trenérka má v poslední době v oblibě
velké kolo od traktoru, které je přivázané k tlustému lanu omotanému
izolepou, protože tak to víc klouže a je
to náročnější. Musí to kolo přetáhnout přes celou tělocvičnu, pak si do něj
stoupnout a odnést ho zpět na start. Někdy celou cestu podloží černými deskami,
co jsou v posilce, protože na těch pneumatika vůbec nekouže a je to větší
výzva. V šatně mají na tyčích pověšené pevné pruhy látky, které se svěsí
dolů. Oni sedí na zemi a přitahují se ke stropu jen rukama – všechno samozřejmě
na čas a milion opakování. Po hodině a půl tréninku jsem zhubla 1kg (které jsem
pak na večeři zase nabrala :-)) a druhý den jsem nemohla propnout ruce v lokti,
protože jsem měla namožené bicepsy a zavřít ruku v pěst mi také nejde,
protože mám namožené prsty. Když už nic jiného, tak se mi mírně zlepšila
fyzička a hlavně mám pevnější postoje.
Tak
snad mě ta nemoc brzy přejde a budu moct pokračovat! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat