Íránský wrestling

Ve čtvrtek jsme se s učitelem měli sejít u wrestlerů,  že prý budeme mít trénink s nějakým Američanem z univerzity v Chicagu. Z Taiji týmu dorazili všichni a těšili jsme se, co to bude. Nakonec se ukázalo, že půjde jen o přednášku, tak jsme byli celkem zklamaní. Od nás bylo cca 12 lidí, připojili se i judisti z našeho profi týmu – holky i kluci, takže nakonec nás bylo přes třicet. Všichni jsme si měli sednout do kruhu a poslouchat. Protože se Robert teď u učitele těší velké přízni a je to také Američan, tak měl překládat. Požádal mě o pomoc, kdyby náhodou. Tak jsem si sedla vedle a nechala to na něm, protože se jinak tvářil neohroženě. Třebaže se stále tvářil sebejistě, moc mu ten překlad nešel, tak jsem si stoupnula vedle něj a když potřeboval nějaké slovíčko, tak jsem mu pomohla. Pak se ale pan Khashayar moc rozkecal a Robert řekl, že to budu muset přeložit já, protože si to nepamatuje. Pak už jsme se střídali. Když šlo o něco komplikovanějšího, tak jsem překládala já, zbytek Robert. Docela nám to šlo. A teď o co šlo. Pan přednášející je původně z Iránu, kde byl trenérem národního týmu wrestlerů. Oni mají svůj vlastní wrestling, který má prý přibližně 5000 let historie. V Indii mají Pehlwani, v Iránu je ten název podobný, obojí se překládá jako „válečník“, bohužel si teď nepamatuji ten přesný název. Pan Khashayar nyní působí v Americe, kde mají hned několik klubů a je ambasadorem světové federace tohoto wrestlingu. Jeho prací je cestovat po světě, propagovat a nabírat nové lidi. Pokud vidí, že je někde fakt zájem, tak tam vytvoří klub, zabezpečí pro ně zdarma veškeré vybavení a začnou je trénovat. Zajímalo by mě, kde berou tolik peněz... Když se ptal studentů, jestli ho už viděli, tak se nepřihlásil nikdo. Lu Kai mi pak druhý den řekl, že si vzpomněl, že s ním trénovali nějaké zvláštní posilování. On je u nás na univerzitě prý střídavě už tři roky a „spolutrénuje“ wrestlery. Účelem té čtvrteční přednášky bylo představení tohoto stylu a zaujmout hlavně holky, protože na světě ještě neexistuje žádný ženský tým v tomhle stylu. V roce 2016 se bude v Jakartě pořádat velká soutěž, na které by chtěl v rámci exhibice prezentovat historicky první ženský tým a příště by ženy už normálně soutěžily. Spolupracuje už se Šanghajskou univerzitou, kde jsou z toho prý nadšení, ale nemají žádné vybavení, takže jim teď všechno dováží a instalují. No, u nás z toho tolik nadšení už nebyli. Nepoužíval žádné odborné termíny, takže překlad fakt nebyl problém, i když jsem s tím vůbec nepočítala. Judisti mi pak říkali, že ten Američan toho řekl tolik, ale my potom mluvili jen krátce. Ne že bych nevěděla co říct, jenže on všechno mlel stále dokola. Dalo by se to shrnout do 20 minut, ale jemu to trvalo skoro hodinu. Nemělo to úplně dobrou strukturu a hlavně, i když říkal, že má za ženu Číňanku, v Číně se pohybuje a rozumí jí, tak mi přišlo, že vůbec. Přestože na univerzitě je, tak se moc nepřipravil na tohle prostředí a lidi. Trenérka mi pak sama (slušně) řekla, že to moc okecává, že chtějí vidět nějakou akci, chtějí si to vyzkoušet. S tím pán nepočítal, ale musím říct, že se s tím popral dobře a nakonec to všechny zaujalo. Vybral jednoho kluka, který se hlásil, ten si oblékl jejich speciální kalhoty (ukazoval nám dva typy: tradiční a soutěžní) a potom nám, jak zápas probíhá od začátku do konce. Předvedl dokonce hned několik technik a vysvětlil základní pravidla. Musím říct, že byl fakt dobrej. Schválně jsem se tedy studentů zeptala, kolik si myslí, že mu je let. Tipovali 34 let a zůstali koukat, když jsem jim řekla, že mu je 47 let. Takže s tímhle opravdu uspěl. Pak se chtěl v základním postavení s holkama (snad budoucími wrestlerkami) vyfotit před čínskou vlajkou. Náš učitel je na cizince zvyklý, ale trenérka judistů moc ne a byla dost v rozpacích. Atleti se nesmí nefotit jen tak a jen tak s někým, natož trenéři. Proto vybrala studenty od taijistů a pár holek, které nejsou tak „profláknuté“, svým šampionkám řekla, ať zůstanou sedět. Roberta a mě tam chtěl taky, tak čekám, až nám ty fotky pošlou :-). Potom si chtěl promluvi ještě s trenéry, ale ti se na to moc netvářili – jednak měli trénink a pak, sami nez souhlasu univerzity nemohou nic říct. Tak jsem mu to vysvětlila, a on stále že to chápe a že to nevadí a že má ještě poslední věc a pak ještě víc poslední věc... Slyšela jsem trenérku, jak si povídá s naším učitelem a říkala mu: Tak když nám výjezd a všechno zaplatí, tak pojeme, aspoň bude zábava, v Jakartě jsem ještě nebyla! :-) Judisti mají v říjnu hned dvě soutěže, v listopadu další a blíží se jim taky národky, takže na takovéhle věci nemají moc náladu, zvlášť když přesně neví, o co jde a co z toho můžou mít. Tak jsem pak tomu pánovi řekla, že by bylo dobré, až sem přijede příště, aby to oznámil dopředu, našel si někoho, kdo umí výborně čínsky, aby mu k tomu připravil materiály a našel cestu jak to prezentovat Číňanům tak, že je to opravdu zaujme. On byl úžasně nadšený ze všeho a do všeho šel naplno, mít takový elán... Taky mi říkal, že až přijede příště, tak se můžu připojit k tréninkům. Tak ze mě bude třeba nakonec i wrestlerka. :-D

Školní rozvrh

Včera se mě učitelka Lai ptala, jak to že studenti Wushu na doktorském oboru mají tak málo hodin. Copak já vím? Bakaláři mají hromadu tréninku, na kterých někteří docela dřou, k tomu hromadu hodin ne přímo wushu povahy. Na mgr oboru jsme předmětů měli dost,k tomu každý den školní tréninky a já ještě chodila odpoledne cvičit k týmu. Jenže druhý rok, když nastoupil Robert, tak jim tréninky skoro všechny vzali a zbyla jen sanda a zdravotní qigong. Letos je to zase trochu jinak. Ono hodně záleží na každém, co chce a jak moc bude dřít, protože se můžeme účastnit jakýchkoliv wushu hodin – od bakalářských po doktorské. Vlastně i z jiných oborů, pokud s tím bude daný učitel souhlasit. Takže někdo má hodin strašně málo, někdo pobíhá po areálu od rána do večera. Já chodím na všechny možné tréninky, do učebny mě na nějakou hodinu navíc nedostanou.

V pondělí a středu máme volno.  Takže dopoledne chodím cvičit (byla jsem zatím jen jednou kvůli stěhování) a odpoledne jsem s Taiji týmem. K tomu máme ve středu večer společný trénink se spolužáky. V úterý ráno mám výživný trénink sandy a odpoledne TJQ s týmem. Večer máme tříhodinovou přednášku o vědeckých výzkumech. Ve čtvrtek ráno je nějaký trénink s učitelem Wangem v rámci oboru Wushu pro vystoupení, ještě jsem tam ale nebyla, možná budu místo toho cvičit sama. Od 13:00 máme trénink Taiji Bagua meč a pak hned trénink s TJQ týmem. V pátek ráno cvičíme zdravotní Qigong, ve 13h přednáška s vedoucím naší katedry, taky něco o výzkumech. Tahle přednáška končí po 16. hodině a je to fakt výzva, protože jeho činština není standardní. Ptal se čínských studentů, jestil mu rozumí a oni odpověděli, že většinou jo. Ale když se po nich podíváte, tak to nebude tak slavné. A teď jak mu máme rozumět my? :-D Učitel Dai je vedoucím práce Roderigua, takže si myslím, že bude mít dost práce :-), tohohle pána se všichni bojí. Měla jsem ho na dvou prezentacích diplomky (a můj bývalý vedoucí mi ho navrhoval i k obhajobě, aby Aurora dostala „lepší“) a na přijímacím pohovoru. Na druhém setkání s ním už byl slušný, mluvil pomaleji, všechno mi pěkně vysvětlil a bylo to. Moje první prezentace, to byl horor, jsem pak proplakala celé odpoledne. Roderigue ho během přednáškách nahrává a já jsem si ho párkrát natočila. Na konci naší třetí hodiny (mé první, protože jsem se vrátila později) jsme se měli všichni postupně před tabulí představit, uvést, čím jsme se zabývali na mgr oboru, co budeme zkoumat teď a co plánujeme potom. V jiných jazycích jsem nikdy neměla problém, ale v čínštině jsem vždycky nervózní, protože se nedokážu vyjádřit tak, jak bych chtěla. A když v tom člověk žije 4 roky, tak ho to buď nakopne a nebo odradí. Vzhledem k tomu, jak se mi dařilo v jiných oblastech, tak to u mě byl ten druhý případ, takže teď to musím všechno dohánět. Nicméně mě a Roderigua učitel pochválil, že jsme mluvili k věci, nevykecávali jsme se a v pár minutách jsme zodpověděli všechny otázky. Na závěr právě zdůraznil, že pro nás je mimo jiiné velice důležité, jak se prezentujeme na veřejnosti, protože když svůj výzkum neprosadíme, jako by nebyl, a to je pravda.

Hlavně publikovat!

Nevím, jaký na to máte názor a ráda si ho vyslechnu, ale většina vědeckých výzkumů týkajících se zdravotních přínosy TJQ mi zvedá mandle. TJQ je v této oblasti zkoumáno na univerzitách ale i nezávislými odborníky něco přes 20 let, Čína se zdravotnímu Qigongu věnuje prý od roku 2004. Když jsem byla u předchozího vedoucího, jeho zaměřením byly právě takové výzkumy a experimenty. Jak to vypadalo jsem už vyprávěla, takže to jen shrnu: Natlačí do toho strašně moc peněz, tváří se strašně moc důležitě, ale všechno to vědomě a často i nevědomě odfláknou. Do žurnálu napíšou „Taijiquan hao“ (TJQ je dobré) a jdou na další podobný výzkum. Samozřejmě, že se to někde dělá i pořádně. Jenže některé kurzy trvají třeba jen 12 týdnů. I během takhle krátké doby odpadne spousta testovaných, výzkumníci se nezabývají vnějšími vlivy, o osobě vyučujícího se neví nic apod. Když se objeví kladný rozdíl mezi pre a post testem, třeba jen o setinku, tak už jásají, že Taijiquan hao. Nedej bože, když se výsledky zlepší malinko výrazněji, to už Taijiquan hen hao (moc dobré). Problémů je přitom spousta. Když lidé nic nedělají a najednou se začnou věnovat nějaké aktivitě přiměřené jejich možnostem, tak se jejich stav samozřejmě zlepší. To ještě neznamená, že TJQ hao, to znamená jen že daný druh pohybu hao. Ve studiích, kde se lidé nezlepšili nebo se dokonce zhoršili, se většinou nezamýšlí nad tím, proč tomu tak je. Všude se uvádí, že testovaný vzorek cvičil pod vedením kvalifikovaného instruktora, co to ale znamená? V jedné studii, která aplikovala program založený na Taijiquan zvaný Tai chi Movement for Better Balance na národnostní menšiny žijící v určité oblasti v USA, byli vybráni bilingvní pracovníci komunitních center a dobrovolníci, kteří prošli dvoudenním školením, pak jim byly ještě v průběhu 6 měsíců nabídnuty doplňující kurzy trvající 1,5 hodiny, kterých se nezúčastnili všichni. A tohle jsou jejich kvalifikovaní instruktoři. Sice šlo „jen“ o osm pohybů vycházejících z yang 24 forem přizpůsobených tak, aby přímo cílily na problémy s rovnováhou – požadovaným efektem je, že se sníží riziko pádů u lidí nad 65 let věku. Samozřejmě se ukázalo, že jeden z instruktorů, který se sám věnoval TJQ delší dobu, dokázal cviky lépe vysvětlit a jeho studenti dosáhli lepších výsledků, ale to nic neměni na tom, že práce shrnuje svůj projekt jako úspěšný – takto „vytrénovaní“ instruktoři dokáží kvalitně předat daný program a studenti dosahují dobrých výsledků. Můj vedoucí mi nabalil podobných článků celou sadu, protože chce, abych začala psát něco podobného ve formě shrnutí (kterých je víc než dost), komentářů a „dopisů“, které toho moc neříkají. Naštěstí se v posledních letech začínají ozývat hlasy, a to i z řad výzkumníků, že takto vedené výzkumy dostatečně neprokazují, že Taijiquan hao, že postupy nejsou kvalitní, že postrádáme metody proto, aby se to dalo opravdu studovat. Naše učitelka Zhang Yun Ya řekla na přednášce to samé. Ona zdůrazňuje, že rozdíl Qigongu, Taijquan a třeba Jógy od ostatních „sportů“ je v tom, že musí obsahovat tři části: tělo, dech, mysl. Tyto tři části musí být v rovnováze. Po 12 týdnech tréninku (2-3x týdně 60 min, přičemž jen málo testovaných osob přijde na všechny lekce) ne každý zvládne všechny pohyby zacvičit technicky správně, třebaže se jedná o hodně zjednodušenou verzi. Jde přeci o úplně nový pohyb a přístup k němu. V dotazníku k mé diplomce nemálo lidí uvedlo, že jim v začátku přišly pohyby TJQ nepřirozené. Pokud nestojí správně tělo, nebude se správně dýchat. Pokud se nedýchá správně, nebude správně „pracovat“ ani mysl. Dnes jsem četla cestou v metru hned několik výzkumů a všechny začínali větami typu:

·         

• Taijiquan je odvozené z čínského bojového umění. (Takže to není bojov umění?)
• Taijiquan je sled pomalých plynulých pohybů, a proto je vhodný především pro starší lidi. (Jakou dobu se snažíme lidi přesvědčit, že TJQ není jen pro starší generaci a není jen pomalé a teď tohle?)
• Výzkum pomůže opravit chyby v dnešním pojetí TJQ a názorech na totocvičení. (To byl zrovna výzkum, který propagoval program TJQ Movement for Better Balance. Ještě jsem to neviděla, ale podle popisu to je pro mě zdravotní cvičení vycházející z TJQ, ale není to TJQ. A tohle chce lidem říkat, co je „pravé“ TJQ? V tom případě i Moderní wushu je Wushu.

Už po první přednášce na toto téma jsem si vymyslela téma práce, ale asi zase neuspěju. Chápu, že se bez přestání provádí moře výzkumů, aby podpořily myšlenku toho, že TJQ hao, aby se to stalo všeobecně uznávaným tvrzením, aby to začaly podporovat státní organizace, aby do toho začaly mohutně investovat organizace soukromé. Aby to trochu pomohlo lidem a aby z toho bylo hodně peněz. Takže nemůžu přijít s myšlenkou toho, že to je celé na h***o. Musím to ještě promyslet.:-D Nebo opravdu skončím u shrnování výsledků výzkumů, hledání jejich slabých míst, shod a přínosů... Což mi ale přinese publikování v prestižních časopisech a žurnálech, to je taky neoficiální důvod, proč můj vedoucí přesedlal z propagace Wushu kultury na zdravotní aspekt TJQ, protože v tomhle oboru se publikuje zdarma a na hooodně vysoké úrovni. Už má naplánováno, do kterých papírů přispěju a cílem těchto tří let bude být otisknutá (samozřejmě s ním společně) v jednom ze dvou nejprestižnějších žurnálů, co se týče medical science. Chlubil se mi, kde všude co publikoval. Kdo nepublikuje, jako by nebyl... Nabídl mi tři směry, kterými se můžu ubírat. Jeden jsem už zmínila (a to by ho samozřejmě nadchlo nejvíce, protože si kvůli mě, nevzal žádného mgr studenta z Ameriky), psychologii Wushu (ale tam se publikuje za peníze) a nebo kulturu ve výuce Wushu... no a o tom se nepublikuje... :-D

Už bydlím!

V prvním patře jsem bydlela skoro 5 dní. Neměla jsem pak už žádné spolubydlící, bylo to tam celkem čisté, takže jsem si nemohla moc stěžovat. Jenom jsem tam prostě žila provizorně, nemohla jsem si vybalit, prádlo neschlo atd. Na recepci mi řekli, že musím prostě počkat, až se dva Vietnamci sestěhují k sobě, že nemají moc času. Když už to byl druhý den a stále nic, tak jsem si na ně zaklepala. A samozřejmě o ničem nevěděli. Tak jsem zašla pro recepční, aby to vyřešila. No a ještě ten den jsem se mohla začít stěhovat. To by to tam ale nemohlo být tak zasviněné. Zašla jsem si tedy do obchodu pro čistidla a rukavice s tím, že si to večer vydrhnu a druhý den se nastěhuji. Jak jsem s tím začala, tak mě to i přešlo. Končím tady čtvrtý rok a všechno jsme si tady řešili sami. Když se pračky zhoršily a nikdo to neřešil, tak jsme si se spolubydlící napůl koupily pračku. Když se mi rozbila skříň, tak jsme to s Robertem opravili... Teď jsem si řekla, proč bych jim to měla usnadňovat, když si svou práci odvádějí na nic. Vrátila jsem se na pokoj s tím, že druhý den na ně vytáhnu nejvyšší eso, které mám v rukávu. Jako kdyby to věděli... Cestou do školy mě zastavil Yang laoshi s tím, jestli jsem se přestěhovala, protože ten den už budou ke mně stěhovat tři Vietnamce. Tak jsem mu řekla rovnou, že se tam nastěhovat nemůžu, protože je to strašně špinavé, žije tam gekon a hromada brouků a spousta věcí je rozbitých, například postel, které upadly obě zadní nohy. A že to prý zařídí. A světe div se. Když jsem se vrátila z tréninku, tak bylo najednou všechno čínsky čisté a hlavně, všechno opravené, dokonce mi do koupelny dali nový větrák, vyměnili mi ten odpadní štuplík v umyvadle, přivrtali dveře od skříně... Teta mi ještě dovytřela podlahu a špitla, že mi dala novou peřinu, ale polštář nemá, bude lepší, když si koupím svůj, protože ty školní jsou moooc špinavé. Svůj už mám dlouho, jenže ho nemůžu najít, to je ale zase jiný příběh. Tohle člověk prostě nemá šanci pochopit. Pokud se celý pokoj dá dát do pucu za 3 hodiny, proč to takhle neudělají na celé koleji a tím jím odpadnou všechny starosti? Všechno prostě nějak bude, záleží na situaci a pomalu to přijde... Nebo to může být také tím, že nejsou k ničemu nuceni – většina lidí je nespokojených, ale většinou nic neřeknou (nebo to neřeknou na správném místě), takže se pak fakt nedá nic dělat. Kdyby mi dělali problémy dál, tak mi slíbil vedoucí, že se domluví s naším nejvyšším šéfem. Podle pravidel čínského stipendia mají například studenti doktorandského studia nárok být sami na pokoji a studenti čínštiny nemohou být sami na pokoji. Do dnešního dne byl jeden jazykový student na pokoji určeném doktorandům, byl tam sám, a nikomu to nevadilo do doby, než se ozval Roderigue, že se chce přestěhovat, protože jeho soused je sice super, ale chrápe a nenašli nic, co by na to pomohlo. Už dva týdny čekal na to, až se situace vyřeší a celé noci nemohl spát. Jak mají černoši sněhobílé bělmo, tak ho chudák měl celé rudé.

Už jsem zmiňovala, jak Číňané čistí, takže i když mi teta hodně pomohla, tak mi to stejně trvalo něco kolem 5 hodin, než jsem to tady celé vyčistila s tím, že některé úložné prostory budoucí spolubydlící jsem nechala na ní, aby to neměla tak jednoduché. Další věcí bylo stěhování krabic. Najednou to vypadalo, že mám strašně moc věcí, navíc všechno oblečení musím vyprat, protože z těch krabic smrdí. Pár věcí doteď nemůžu najít... Jinak už víceméně v pohodě bydlím, lednici jsem si ukradla z prvního patra, protože mi bylo jasné, že bude trvat dlouho, než by tu mou rozbitou opravili. Gekona jsem viděla naposledy před 3 dny, ale šváby mu asi moc nejedou, protože jich moc neubylo. Přiznám se, že jsem se první noc budila, jsem měla nepříjemný pocit, že mi vleze do postele nebo že se probudím a bude na mě koukat. První ráno se neobjevil, zato jsem měla na prostěradle rozmáčknutého švába, jsem holt těžká váha :-D. Jinak je pokoj fajn. S postelí se nedá moc hýbat, protože jí padají nohy, tak jsem nakonec nic moc nepřestavovala. Jsem dál od okna, takže tady nemám tolik světla, ale když vidím, co sem všechno leze a jak se práší, tak se k oknu tentokrát moc nehrnu. Včera v noci mi napsal pan Hrdina s tím, že ho moc trápila moje situace, ale ze své pozice s tím nemohl nic udělat. A že mi samozřejmě strašně věří a že jsem úžasná. On má s každým skvělé vztahy, ale když dojde na lámání chleba, tak najednou nemá požadované postavení :-D. Myslela jsem si, že si pro mgr diplom zajdu do kanceláře, podepíšu nějaký papír a hotov. A samozřejmě to tak jednoduché není. Musím zajít na sedm různých míst, kde mi dají razítko. Ten papír odnesu do naší kanceláře a až pak mi diplom vydají. Mám ale takový pocit, že bude problém i s diplomem samotným. Aurora měla všechno v angličtině, Levy v čínštině. Tak jsem zvědavá, co dají mně, bych chtěla obě verze...

PhD. - Tréninky

Bojové sporty

V úterý ráno od 8:00 máme tréninkovou hodinu „bojové sporty“. Je to více méně sanda ale s tím, že zkoušíme nebo jsou nám aspoň vysvětleny i techniky, které v sandě povolené nejsou. Třeba hlavička čelem :-D.  Že prý se nemusíme bát, že bychom si rozrazili lebku, ta je nejtužší, že maxímálně kůži si sedřeme. A ať si to zkusíme do pytle, ale lehce, protože bychom si mohli hnout s krkem... :-D Nicméně jsem zjistila, že ráno taky dokážu cvičit. Nástup byl klasicky vojenský s Wushu pozdravem. Potom nám učitel do detailu vysvětlil základní postoj v sandě a zkoušeli jsme si to. Dál jsme se rozběhali, následoval strečink v kruhu, během kterého nám učitel vysvětlil, co bude náplní a cílem tréninků. A pak už jsme šli k pytlům. Bylo nás tam jen 8, tak to dobře odsýpalo. Učitel nám vysvětlil techniku a pak jsme ji každý u svého pytle trénovali a učitel nás obcházel. Dvě minuty to mohly být. První jsme dali hák. Ukázal nám tři provedení, ale jako nejjednoduší určil ten stranou pěsti, tak jsem dělala to. Ukázal nám pár rozdílů sandy a boxu. Hlavně nám stále říkal, ať jdeme níž, otáčíme se jen kolem vlastní osy – nevytahujeme se za úderem, a při předním úderu, abychom nezvedali patu přední nohy. To byla dvě kola. Potom jsme dělali údery lokty, protože jsme neměli nic na ruce, tak abychom se hned nezranili. Hned nám při té příležitosti řekl, co na těle je nejslabší, jak si to máme chránit a přihodil pár zranění lidí z profi týmu. Také dvě kola a pak kop stranou – nejdříve do holeně a pak k pasu. Si mě vytáhl, abych to předvedla a ostatní měli říkat, co je tam špatně. Učitel řekl, že hlavně stojím moc blízko. Nemůžu stát podobně blízko jako kdybych chtěla bouchat rukama – na to mám ty ruce. Takže mám jít ještě dál a prostě si tam „dojít“. Pak jsme dělali ještě nějaké věci a šli se protahovat a povídat. Prý se bude sandařská tělocvična přesouvat a Wushu by se mělo taky renovovat, prý je takhle wushu tělocvična už 30 let. To mimo jiné znamená, že tam ty koberce jsou 30 let. A nemyslím si, že by se luxovaly :-D. Profi tým vedle si to luxuje a zametá, to jo. Jsem to taky párkrát po tréninku dostala nastarosti. Když jsme se na konci protahovali, přišla tam skupina prý oborových sandistů. Také se zahřívali běháním dokola, dohromady s údery a kopy. Dva byli moc blízko. Neviděla jsem to, jen jsem viděla, že to byl kop s otočkou. A pak jen jednoho kluka, jak otřeseně stojí na místě, po chvilce mu začala téct krev z nosu a lehl si na zem. A asi 40kg slečna vedle něj – ta ho sejmula.

Společný trénink

Každou středu večer máme společné tréninky pro mgr a doktorské studenty wushu. Vede je náš spolužák, ještě si nepamatuji jméno, ale je ze severovýchodu Číny. Jediný člověk, kterého jsem z tého oblasti do téhle doby znala, byla Zhan Jun Nan, profi wrestlerka (dělala jsem s ní rozhovor, ale zatím není dost fotek, aby se dal publikovat). No a oba dva jsou pěkně drsní, i když mi jsou asi po hrudník. Na prvním tréninku se nás sešlo celkem dost, asi 15, z toho tři cizinci: Roderigue (Kamerun), Jaka (už USA) a já. Šlo o klasický Wushu trénink. To znamená rozběhání, kotouly atd. (i když kotouly se moc nedělají a hodně Číňanů je neumí). Potom kopy, základní přechody, všechny základní skoky. Potom jsme cvičili techniky z changquan. Náš „trenér“ původně řekl, že nás naučí základy od všeho (máme na to přeci jen 3 roky), ale myslel to tak, že základní kombinace z changquan budeme dělat na každém tréninku, ale bez sestavy – tu si z toho můžeme poskládat sami. Takže opravdu začneme nanquanem. Vysvětlil nám pár charakteristik a ukázal základní kroky stylu. Takže nejdříve nacvičíme kroky (步法). Na konci jsme se protahovali a povídali. No, vypadá jako univerzální wushista. Takový většinou umí od každého něco a nic pořádně, například takoví Sběratelé sestav a stylů... :-) Ale tenhle je opravdu na profi úrovni, stačí jeden pohyb a je to jasné. Vlastně stačí jeden pohled – to mi přišlo, že mu najednout nějak zhoustlo a zčernalo obočí, když nám předváděl, jak se máme „dívat“ J. Z toho, co říkal, tak to vypadá, že jeho hlavní styl je Tongbei quan. Říkal nám, že Tongbei quan je hodně „stylů“ a škol a to, co je na soutěžích není tradiční Tongbei, protože tradiční na soutěže nechodí. Oni vlastně nemají ani sestavy. Mají prostě techniky, které trénují samostatně, na pomůckách a pak se sparring partnerem. Popisoval nám, jak to chodí v tradiční škole, protože se někdo ptal, jak to tedy, že je tolik škol a cvičí to jinak, jak se pozná, co je a co není Tongbei. Řekl, že jde jednak o úroveň daného člověka, že se to hned pozná na technice. A pak, jak úplný a ucelený systém daný učitel vyučuje. Každý učitel má desítky studentů, ale většina cvičí jen na povrchu a hlouběji se nikdy nedostanou. Učitel si vybere svých pár studentů a těm na základě jejich schopností, upřímnosti a pracovitosti předává poměrnou část svého umění. Může se klidně stát, že to učitel nestihne předat všechno a některé věci zemřou s ním. Jeho mistrovi je 72 let a prý ho ani teď v zápase nepřekoná, že má ocelové tělo :-), mistr jeho mistra je stále naživu, žije v Šanghaji a je mu přes 90 let. Když se měl stát oficiálním studentem svého učitele, musel prý napsat nějakou esej, to jsem moc nepochytila o čem, vykonat nějaké další věci... každá škola to má prý trochu jinak a nemluví se o tom. Čínsky se tomu říká 拜师 (baishi). Tímto se člověk stane oficiálním studentem a nositelem daného stylu, učitel se stane jeho Mistrem(-otcem), 师父. Když ho požádali, aby nám něco ze svého umění ukázal, odmítl s tím, že je to zakázané. Nesmí fotit fotky, natáčet video, ani se s Tongbei quan nikde prezentovat. Kromě tohoto, nám prý dá všechno, co má (co se týče cvičení samozřejmě! :-P). Tím myslel, že si nebude nechávat nic pro sebe, co umí, se nás pokusí naučit, můžeme se na cokoliv zeptat. Ale nechtěl nám nic ukázat – jednak už měl v týdnu vystoupení s ostatními v tělocvičně a zbytek uvidíme, až budeme společně cvičit. O pauze jsem se ho tedy šla zeptat na hvězdu bez rukou, protože i když všichni tvrdí, že je to jedno z nejlehčího, tak mi to doteď nejde. Když jsem trénovala, tak jsem skoky, sice jen 360° nebo malinko víc, dávala, ale tohle prostě ne. Tak mi ukázal jeden nácvik, který jsem ještě neuměla a řekl, že do dvou měsíců mě to naučí :-). Tak odvážná bych nebyla, i když to řekl potom, co viděl, jak to dělám. Prý zvedám zadní nohu moc pomalu, ale švih před dopadem mám dobrý, že prý mám silné břišní svaly. Bývávalo... Když jsem trénovala s Duhui, musela jsem dělat různé cviky na „core“ – celý ten pás, kde mám teď už jenom tu pneumatiku :-D – každý den jsem to cvičila kromě neděle. A bylo to sakra znát. Nejdříve posílit – přestala jsem mít problémy se stabilitou, ustávala jsem dopady, žádné pérování v pohybech, žádné přehnané předklánění horní poloviny těla při skocích a nohu jsem při skoku měla nad úrovní ramene. To, že jsem skákala 10 cm nad zemí a byla ve všem extrémně pomalá, to je už věc jiná :-D. Když jsem zesílila, tak jsme dělali různé nácviky zaměřené na výbušnost, tam se mi osvědčila ta guma, resistant band nebo tak. Tu používají i v týmu, samozřejmě tu nejtvrdší :-D. Koupila jsem si ji doma, tak s tím zkusím zrychlit tu nohu na hvězdu. Dlouho jsem už neposilovala a ten pocit je úplně pryč. Abych to konečně dokončila, na soutěžích se náš učitel nejlépe umístil s Taijiquan, 42 yang – nějaké mistrovství Číny. Roderigue byl ten večer trochu rozladěný, protože není zvyklý, že by mu něco nešlo a nikdo ho nechválil. Kdežto mě chválili hodně, protože z toho, jak vypadám, by nikdo asi neřekl, že aspoň něco udělám :-D. Prý jasný, jsem pomalá a těžká, ale pohyby mám hodně „standardní“ – tzn. Že to vypadá, jak by to mělo vypadat (v rámci mých velice omezených možností samozřejmě :-D), to mi říkají všichni. Za to musím poděkovat svým dvěma trenérům, kteří se se mnou ty čtyři roky trápili – Cai Si Wu a Duhui. Třebaže jsem cvičila v ČR 10 let Shaolinquan a nijak jsem se neflákala, tak jsem přijela do Číny a zjistila jsem, že dělám strašně moc chyb i v základech. A přitom to stačilo jen normálně vysvětlit a z holky, co pohyby sice znala, ale dělala všechno špatně, je holka, která cvičí jako stokilový šnek, ale techniku má víceméně správně. Takže na metody výuky, přistup učitele a to, kdo je dobrý učitel a kdo ne, kdo me mistr a není mistr... na to mám hodně jasné názory. A většinou se moc lidem nelíbí.

Bagua Taiji Jian (meč)

Vede to učitelka, která nás měla během mgr studia na Bagua zhang – neučila to ona, pozvala si na to studenta. Tentokrát učí sice sama, ale způsobem, že přijde o 40 min pozdě (takže nás spolužák učil nanquan), potom honem honem aby toho bylo co nejvíc. Nejdřív mi toho přišlo moc, ale po chvíli to začalo do sebe zapadat a pamatovala jsem si to všechno. Rodrigue z toho byl hodně rozčarovaný, protože meč začal cvičit až teď v posledním týdnu, a to yangový, takže se mu pohyby drobet pletou. Je to zajímavá směska, pohyby jsou taiji, kroky bagua.

Zdravotní Qigong

Na to máme mou oblíbenou učitelku Zhang Yun Ya, tu jsem si pozvala i na obhajobu své diplomky. Jejím manželem je trenér našeho profi Wushu týmu. Na začátku každého (tříhodinového) tréninku nás čeká aspoň 10 min zhan zhuang – stání. Dál jsou v plánu tři qigongy:
1) Ba Duan Jin (Osm kusů brokátu), protože je prý technicky jednoduchý a zvládneme ho rychle. Z první hodiny musela učitelka utíkat na schůzi, tak jsem to dostala na povel a měla jsem naučit první čtyři formy. A jako na potvoru jsem zrovna tenhle qigong příliš neopakovala, protože jak mám zatuhlé kyčle a je tam spousta mabu, tak mě to prostě netěší cvičit :-). Dala jsem to dohromady, ale na 100% to nebude
2) Wu Qin Xi, 3) Ma Wan Dui – Tyhle dva qigongy musí umět každý, kdo studuje Wushu na Šanghajské sportovní „univerzitě“, protože právě u nás se tyto dva qigongy upravily do dnešní podoby. Máme na to „patent“ :-). Také v tom naši studenti vyhrávají většinu soutěží. Stejně jako třeba Wuhanská sportovní „univerzita“ se zasloužila o dnešní Yi Jin Ying.

První letošní trénink s Taiji týmem

V pondělí máme týmové tréninky až v 18h večer. Jsem právě spíš večerní typ, ráno maximálně qigong a lehce sestavu. V úterý v 8:00 mám něco v sandařské tělocvičně, jestli tobude nějaký větší pohyb, tak to asi nedam. Část spolužáků se připravuje na nějakou soutěž ve dvojicích, takže stále dokola cvičí chen 56. Dala jsem si to s nimi dvakrát, abych si to trochu zopakovala a pak jsem s Robertem cvičila yilu. Učitel mě jen pozdravil a pokračoval k Robertovi, protože byl dotáčet něco k tomu dokumentu o cizinci cvičícím qigong v Pekingu. Robert je teď miláček – předcvičuje a s učitelem si tokají :-). Byli tam dva studenti zvenku, takže učitel dělal yilu od začátku do asi druhé části, tak jsem si to aspoň všechno zopakovala. U všeho nám ukázal aplikace a pak jsem si to zkoušela s Robertem. S ním cvičím ráda, protože má trpělivost, nechá mě si všechno vyzkoušet a ukáže mi i jiné věci. Jediný problém je, že se prostě stále potíme a má tak nejen obrovské ale i kluzké předloktí :-D. Když jsem tak na to všechno koukala, tak u nás je to TJQ prostě pojaté jinak, než doma. Jde i o tréninky pro lidi zvenku – tam je jediná změna v tom, že se na začátku cvičí qigong a základní pohyby. Ale na práci s pasem, dýchání, sehrání pohybů... není kladen žádný důraz, prostě se tomu nevěnujeme. Samozřejmě nám to učitel řekne, když vidí, že to děláme špatně, ale nevěnujeme se tomu, nedrží nás za ručičku. Prostě cvičíme sestavu, tu nám stále předcvičuje, opravuje, vysvětluje užití – dnes zase řekl, že pokud nerozumíš, k čemu ty pohyby jsou, tak nemůžeš cvičit TJQ. No a nějak k tomu asi dojdeme. Pokud se budeme sami snažit, což jsem si vyzkoušela během minulého roku. Cvičila jsem prostě jen sestavy a aplikace, s dlouhou taiji tyčí trénovala fali... a nezaznamenala jsem žádný pokrok. Tedy kromě toho fali, které se zase rychle ztratilo. Dobré je, že učitel na všechno odpoví, všem pomůže, sám řekl, že si máme říct, co chceme cvičit, že on sám neví, co chceme, nemáme se stydět. Pokud na to budeme mít, tak nás to učit bude (nebo najde někoho, kdo nás to naučí a on doladí detaily). Takže ve středu ho s Robertem požádáme o er lu. Tu už jsem probrala dvakrát narychlo s Levym, jenže on učí hodně abstraktně a to mi zrovna moc nevyhovuje. Libí se mi, že nám učitel ukazuje, k čemu každý pohyb je, proč tam je, porovnává svoje provedení se stylem z Chen Jia Gou a i s tím, jak to cvičil kdysi. Sestava je strašně živá věc, strašně moc možností. U jednoho pohybu, kdy s nápřahy ustupujeme dozadu ukazoval, že pravá ruka jde za záda, aby člověk mohl nepozorovaně vytáhnout nůž a následně ho hodit na protivníka. Pokud uděláme pohyb níž, můžeme vzít do ruky třeba písek a hodit to tomu před námi do očí. Některé údery jsou skutečné, některé falešné. Ukázal nám tři druhy fali – falešné, jednoduché a složené. Tam, kde mi to přišlo jako zbytečné mávaní rukama navíc, tak je to najednou matení protivníka a čekání na příležitost. Líbí se mi, jak se dají pohyby modifikovat. Misto na místě se pohyb dá udělat v kroku či běhu. Nákrok může být nejrůznějším kopem či podmetem... Některé pohyby jsou podobné s nanquan, s xingyiquan... Prakticky všude se to dá udělat výbušně. Levy mi vyprávěl, jak kdysi učitel cvičíval er lu – to byl prostě běh z jednoho konce na druhý plný fali, že se spousta lidí divila, jestli to je taiji nebo co to vlastně je. A že ten koberec je dlouhý, Levy má snad dva metry, ale dostane se jen do půlky koberce. Ať cvičí jak chce, tak má fali stále oddělené, kdežto učitel jede jako sbíječka. 

V tomhle mě TJQ strašně baví. Jenže ono to s tím "Pokud ti to funguje, tak je to správně" není jen tak. Robertovi funguje skoro všechno, ale sestavu zacvičí tak, že to moc jako TJQ, na které jsme zvyklí, nevypadá. Některé pohyby budou fungovat, i když budete mít třeba vystrčený zadek. Také samozřejmě záleží, na koho to děláte - na někoho funguje všechno :-D. Takže mi to zas přijde jako soustředění se jen na jeden prvek. Ono jde ale i o to, že studenti z univerzity základy už mají, takže chyby jako my už většinou nedělají, a studenti zvenku většinou prostě jen tak cvičí.

Trénink byl od 18.h do 21 hodin. Pak jsem si ještě šla koupit večeři (ano, pěšky, protože kolo se mi ztratilo), vyprala jsem si v ruce prádlo (pračku mám ještě u kamarádky) a dojedla jsem až někdy před 23. hodinou. V úterý ráno vstávám v 6 hodin, abych stihla do první hodiny vytrávit (ano, stále mám žaludeční problémy) a odpoledne bych se měla sejít s vedoucím, abych mu řekla, že vůbec netuším, o čem bude má disertace. Když jsem si četla o tom, jak spolupráce studenta-vedoucího a samotná práce na práci vypadá v Evropě nebo v USA, tak jsem se musela smát. Moje diplomová práce je čistě moje práce, učitel mi spíš dělal problémy než aby mě usměrňoval nebo snad pomáhal. Ale sama jsem na to nebyla, jste mi pomáhali všichni! .-) Tak dobrou noc :-)

Kocourkov

Dnes jsem si byla vyzvednout studentskou kartu, tentokrát už je to bez fotky, jinak to vypadá stejně. Takže už budu moct zase chodit do naší vyhlášené kantýny na ty krysy a broučky J. Ona mi paní Pomatená Li měla dát ještě rozvrh atd., ptala jsem se jí schválně, jestli je to takhle všechno, jestli nemusím nic podepsat, jestli oni mi nic nechtějí... A prý ne. Tak ještě že jsem chytrá a rozvrh jsem si sehnala už o víkendu J. Dál jsem se zastavila na recepci, říkali přeci, že mě v ponděli už nadobro ubytují. A prý snad příští týden. Jak příští týden, říkali jste v pondělí. Slečna začala žbleptat, že se nedá nic dělat, tak jsem se vydala k naší Všemocné šéfové, aby mi řekla, co tedy bude. A že je to složité. To tam už dorazila slečna recepční a když se jí Všemocná zeptala, tak jí odpověděla, že by se to mělo vyřešit do dvou týdnů. To snad ne, vždyť mi před chvílí říkala, že ten týden bude jeden :-D. Oni odvádějí svou práci na nic a já jim to mám usnadňovat? Prý kdo dřív přijde, dřív má pokoj, a že já dorazila pozdě. 1) Všem v kanceláři jsem to nahlásila, než jsem odjela domů a Hrdinovi jsem to psala ještě dvakrát během svého pobytu doma. Odepsal mi vždy, že vše ok. Na post o tom, že vyrážím do Šanghaje mi ještě napsal, že mě vítá. – Prý jí nikdo nic neřekl. No tak to je ale chyba ve vaší komunikaci, ne u mě. 2) Oni přeci už dávno vědí, kdo dorazí a přibližně i kdy, takže můžou všechno naplánovat ještě před začátkem semestru. Teď jsou na normálních pokojích studenti čínštiny, kteří mají podle nařízení bydlet v prvním patře po třech. Jsou tu také lidé, kteří nemají s ničím problém a nic nedělají. Také studenti, kteří si ubytování platí = peníze do kapsy kancelářským. Tak jsem jim rovnou řekla, že tohle není hotel, že tady mají být studenti se stipendiem a oni někde jinde. Nebo půjdu zpátky na hotel a oni mi ho zaplatí. Tak to by prý nešlo :-D. Že prý je budou odsouvat někam poblíž školy, ale bude to trvat. Jo, tak to mě nezajímá. Mám plné stipendium a jako studentka doktorského studia bych měla mít nárok na samostatný pokoj = bez spolubydlící. S tím samozřejmě nepočítám, mně stačí jen prostě už mít jistý pokoj a klid. Prý je teď moc studentů, že to příští rok bude lepší – to mám čekat do příštího roku? To určitě ne. Už jsem se neudržela a řekla jim, že znají kapacitu ubytovny a podle toho by měli přijímat studenty, aby jim zabezpečili ubytování. To se na mě Všemocná už hodně přísně podívala, tak jsem to ukončila s tím, že to prostě nemá smysl a že budu tedy počítat s tím, že mě tento týden přestěhují. Recepční mi pak ještě řekla, že mi už věci odstěhovali. Jak jako odstěhovali? Oni mi je z pokoje na pátém patře prostě dali na chodbu – kromě velké krabice, kterou neunesli. Takže jsem si všechno musela přestěhovat do prvního patra, kde mám provizorní stanoviště. Samozřejmě to bylo v čase oběda, tak tady nikdo nebyl. Roderigue se objevil až když jsem se chystala na poslední, nejlehčí, krabici, tak mi ji odnesl. Aby si to vyžehlil, tak mu mám dát vědět,  až se budu zase stěhovat, že mi pomůže :-). Co mi vadí, je jen to stěhování a fakt, že žiju v krabicích, ve kterých teď nemůžu nic najít, nemám konvici, boty na cvičení... Vietnamky mi někam odstěhovali, tak jsem na pokoji sama, tak aspoň si tady můžu roztahat věci. Odpoledne byl za mnou jeden z kanceláře, že se mi omlouvají, že to brzy vyřeší. Tenhle je moc milý. Potom mi ještě i řekli, že právě tenhle byl zjišťovat situaci v pátém patře a že se o mě strachoval :-D. Ono to vadilo i těm Vietnamkám – jedna letos končí doktorské studium, druhá je v druhém ročníku, takže mají dost práce. Jenže většina lidí tady drží zobák.