Zimní práznidny

Na nový čínský rok bylo v plánu odjet do provincie Gansu, odkud pochází můj přítel. Psi v Číně nemůžou cestovat vlakem, letadlem ani autobusem, vypadalo to tedy tak, že budeme muset Papričku odložit do pejskárny. Nakonec jsme se rozhodli, že ho propašujeme, protože když člověk jede autobusem, nemusí na osobní prohlídku, ta se týká jen vlaku. Takže jsme pejska 24. ledna strčili pěkně do vnitřní kapsy bundy a vyrazili jsme – proto jsem chtěla psa mrňavého, protože je tady se zvířaty hodně potíží. Autobus měl 30 minut zpoždění, ale nakonec jsme se do něj všichni nasoukali a jelo se. Čekalo nás 21 hodin cesty… Malej byl hodnej, vzali jsme mu plenku, kterou měl ve své tašce, tak se na ní zašel vyčůrat a bylo.Žádné problémy. Při každé zastávce jsme ho vzali ven, ale moc se mu nechtělo. Během cesty nám pouštěli všechny díly Čelistí :-D. Sezení nebylo z nejpohodlnějších, moc jsme toho nenaspali. Asi 3 hodiny před cílem se zajelo na odpočívadlo a řidiči oznámili, že si musí také odpočnout. Nemohou přesáhnout určitý počet hodin řízení bez spánku, takže prostě zamkli autobus, vzali si deku a usnuli. Tak nevím, proč tam ti řidiči byli dva… 25. ledna dopoledne jsme dorazili do Xianu, kde jsem se zase utvrdila, že tohle místo prostě nemám ráda. Poslali nás na úplně jiné autobusové nádraží… tam jich je snad víc než v Šanghaji… A protože jsme dorazili později, autobus to Jing Chuanu nám ujel a museli jsme tam čekat 4 hodiny v KFC. Na další autobus jsme vyrazili o něco dříve a dobře jsme udělali, protože tam bylo víc lidí než v neděli na šanghajském Bundu. Táhly se vedle sebe dlouhatánské fronty k autobusům, jedna vedle druhé. U našeho busu bylo prázdno, tak jsme se pohodlně usadili a pak už dorazili prodejci novin, vody, sušenek… když si všichni nakoupili, co chtěli, zvedli jsme kotvu. Jak jsme vyjeli ze Xianu, krajina kolem se rozvlnila a čím blíž jsme byli k cíli, tím se kopce tyčily výš a výš.

Před cestou měl David obavy, jestli se mi u něj doma bude líbit, protože bydlí na vesnici. Zeptala jsem se, jestli mají vodu a elektřinu. Rozchechtal se, že samozřejmě, že mají televizi, pračku… No, tak to bude v pohodě. A prý mají kolem 300 000 obyvatel. „To místo, kde bydlíte?“ Prý jo. No tak to musí být obří vesnice teda… Po těchto informacích jsem se ničeho nebála. Když jsme dorazili do Jingchuanu, myslela jsem, že jsme na místě. Je to sice malé město, ale město to je, to bude určitě ono. A prý že musíme ještě autobusem. Hmm, tak to budeme bydlet někde na předměstí asi… Autem to bylo víc jak půl hodiny. A čím víc jsme se vzdalovali od městečka, tím divočeji to venku vypadalo. Všude se táhly pásy ovocných stromů, teď tedy jen jejich holých větví – ovoce v Šanghaji je často právě z Gansu, kde je směšně levné (tedy pokud nesněží). V létě se tu prý všechno zelená, jenže teď byla zima a vše bylo hnědé. Gansu, to je hlína. Všude kolem. Do většiny kopců jsou vyřezané terasy – jednak proto, že se na těch plochách pěstuje obilí, ale také proto, že se ta hlína používá na výstavbu domů, pálení cihel… Pokud je trochu větrno, po krátké procházce máte hlínu i v uších. Náš pes je bílohnědý, ale když se vrátil z venku, tak byl prostě jen hnědý… :-D

Auto zastavilo na první pohled uprostřed ničeho. Vystoupili jsme, pobrali batohy a šli se přivítat s Davidovo rodiči. Museli jsme přejít most, který se klene nad hlavní silnicí, a pak už se před námi objevily krátké řady typických čínských venkovských domů. Hodně z nich stále hliněných, ty novější již z cihel. Zajímalo by mě, kde je těch 300 000 lidí… Tady na místě jich žije jen pár desítek. Po okolí jsou rozeseté podobné usedlosti a společně s městečkem Jing Chuan to teprve dá těch 300 000. Celé to patří pod město Ping Liang, které je přibližně 4 hodiny cesty odtud.

Nikdy jsem nebyla uvnitř podobného čínského domku. Všechny jsou čtvercového tvaru s vysokými zdmi, takže nikdo nevidí dovnitř. Dveře bývají masivní, za nimi se skrývá menší dvorek po stranách lemovaný dveřmi, které vedou do obytných místností. Jak to tady a v okolí vypadá, uvidíte na fotkách, napíšu jen pár zajímavostí.

Topení ani klimatizaci tady nehledejte, ve většině místností jsou stará kamna, která vytápí místnost, vaří se na nich voda… Vodu tady mají, ale ne tekoucí. Nosí se ze studny nebo z nedalekého pramene, který vytéká z jednoho kopce. Když se chce člověk umýt, voda se ohřeje na kamnech a nalije do lavoru. V létě super, v zimě je to ze začátku o zdraví, protože je tu strašná zima. Jak venku tak vevnitř. Včera ráno jsem se probudila a na okně byla jinovatka a led. Zvenku i zevnitř! I v místnosti nám jde pára od pusy. Proto většinu času trávíme na posteli, která je postavená z několika vrstev hlíny, kamenů nebo cihel a dá se také vytápět. Pro jistotu máme ještě elektrickou podložku, kdyby nám byla zima. Postel je to hodně tvrdá, polštáře jsou plněné suchými bylinkami, takže jsou také pěkně tvrdé. No, na lepší posteli jsem ještě nespala!!! Záchod mají v jiné části domu, klasický turecký záchod řízlý naší kadibudkou. Takže žádný problém. Horší už to bylo u jejich příbuzných, kteří mají záchod venku. Na poli vyhloubili mělkou jámu, místo zahradili dvěma deskami z rákosí a je to.

Celý týden se chodí po návštěvách, bez přestání se jí, pije, kdo kouří kouří… Sice jsme nebyli nikde moc cestovat, protože první týden jsme se museli věnovat příbuzenstvu a potom začalo sněžit… ale i tak mám zážitků, že by to vydalo na knihu… protože Číňané jsou prostě… jiní. Vztahy rodičů a dětí, rodičů a jejich rodičů, rodičů mezi sebou, dětí a prarodičů, příbuzenstva, přátelství, zvyky, každodenní život, důvody k tomu co dělají a nedělají, plány a cíle… Pokud vás něco zajímá, dejte vědět - pokud k tomu budu něco mít, tak o tom napíšu.

Mrkněte na fotky na Rajčeti, budu tam postupně přidávat další alba: http://kacnupi.rajce.idnes.cz/

Obrat k lepšímu

Jak jsem již říkala minule, že sem dávám odkazy na články neznamená, že s nimi souhlasím, nemám dostatek informací ani zkušeností. Ale myslím, že studovat si různé zdroje, i když se to zrovna neshoduje s názorem, který jsem si vytvořil/a, protože to říkají všichni, protože se mi ta představa víc líbí, protože jsem si to přečetla v 10 stejných článcích… myslím si, že číst různé zdroje, porovnávat, hledat si, zapojit víc mozkových buněk než normálně – to je dobrá cesta k tomu, aby si člověk nějaký ten stabilnější vlastní názor vytvořil a nemusel ho měnit zase až tak často. Na druhou stranu taky nemusíme mít názor na všechno .-). Taky jsem koukala jako tele na nová vrata, když jsem zjistila, že třeba pan Osho, od kterého mám několik knih a karty, byl v USA odsouzen jako zločinec, vyhoštěn a byl mu zakázán vstup hned do 21 zemí (http://en.wikipedia.org/wiki/Osho). No, tenkrát mě nenapadlo si o něm nic kromě jeho myšlenek hledat.

Aby se neříkalo, že podobné informace jako byly v těch minulých českých článcích jsou výmyslem jen jednoho člověka, který si to buď tahá z paty nebo sosá z jediných pravých čínských zdrojů, tak dole jsou další články (a opět, že je sem dávám neznamená, že s nimi souhlasím… už mi to trochu připomíná jako nutnost napsat na víčka kávových kelímků, že obsah je horký a hrozí opaření :-) ). Pro základ se člověk nemusí ani příliš namáhat, protože informace, že Dalajláma byl od roku 1954-1964 ve straně, jsou i na anglické verzi Wikipedie (na české verzi je tato informace třeba vynechána: http://cs.wikipedia.org/wiki/T%C3%A4ndzin_Gjamccho). Už se tam ale nepíše, že je to neskutečný řezník, třeba tam byl z donucení apod.., no kdo ví:

http://en.wikipedia.org/wiki/14th_Dalai_Lama

-http://chinavitae.com/

-http://www.theage.com.au/news/business/behind-dalai-lamas-holycloak/2007/05/22/1179601410290.html

-http://www.newspiritualbible.com/index2

Jinak jsem si zase o sobě přečetla, jak příšerný člověk jsem, Never Ending Story, asi :-). Musím říct, že nás ty neustálé zmínky o mně vždy rozesmějí :-D.

A co se nejnověji děje?

Konečně finišuji s diplomkou, překvapivě dva měsíce před termínem. Zítra jdu na poradu k vedoucímu, který sice co se týče témat nebyl příliš užitečný, ale k samotnému zpracování mívá dobré rady a tipy. Má hodně analytické myšlení a smysl pro detail, to mi sedí. Tak mi držte palce, ať to dobře dopadne a nemusím to všechno předělávat. Jako slepý k houslím jsem se dostala k projektu, zadaným jednou brazilskou nevládní organizací sídlící v Sao Paulu. Mám vytvořit plán a realizaci několikadenní aktivity pro znevýhodněné děti, se zaměřením na wushu. To je jedno z toho jednoduššího. Další projekty se táhnou už nějakou dobu a konec v nedohlednu – i když, v poslední době všechno hezky odsýpá, tak se to třeba také pohne. Musím ještě zjistit, kdy budu mít promoci, protože mě v červnu pozvali na nějakou akci Univerzity Palackého v Olomouci, kde bych měla mít snad i přednášku, ale letos to asi nedopadne :-/.

Sice prý stále mám málo času, ale nepamatuji si, že bych to někde psala. Spíš mám problém se zdravím, neustálé chřipky, rýmy, teploty aspol. mě odstavily hned na několik měsíců a značně mi to znepříjemnilo život. Samozřejmě také cvičení, se kterým začínám tak nějak od začátku. Nejhorší na tom všem je, že nikdy nevím, kdy budu zase nemocná. V poslední době jsem byla zdravá tak jeden dva dny a pak hned zase mrtvá. Alespoň že kůži už mám v pořádku.

Letos Číňané nějak extra blázní, celý týden se nám nedařilo koupit lístky na vlak. Jsou o tom i články na

netu, že hrozí, že se spousta lidí nedostane na svátky domů. Letenky do Xianu jsou kolem 1000 RMB, což platit nehodlám – zatímco ze Xianu do Šanghaje jen za pár stovek :-D. Takže jsme nakonec koupili lístky v lehátkovém dálkovém autobuse – pojedeme 24 hodin! :-D Připravuji si tedy čtivo, filmy, hudbu a hlavně baterky do foťáku, protože to bude stát za to. Nový rok budu slavit na čínském venkově poblíž města Lanzhou, které je hlavním městem provincie Gansu. David mí říkal, že všude kolem města jsou hory, měla by tam být tedy kupa sněhu, který jsem už 3 roky neviděla. Mají hodně zajímavé tradice, například průvod na chůdách :-). V Šanghaji se kvalitní tradiční čínská medicína za rozumnou cenu shání hodně těžce, tak mám slíbené, že tam na mě mrknou. Vždycky říkám, že když člověk chce o něčem mluvit, měl by to mít vyzkoušené, nastudované z nejrůznějších (i neoblíbených) úhlů, takže zkusím i tohle, snad nepřijedu v ještě horším stavu :-D.

Strávíme tam 14 dní, protože jednak to chci všechno zažít a pak, mám slíbené návštěvy chrámů a hlavně – pohoří Kun Lun. Četla jsem o tom místě hodně hezkou knihu od Soni, na Wikipedii o tom píší jako o ráji Taoismu a je to i jedno z center čínských bojových umění. Budu si muset ale asi koupit boty do sněhu na hory :-/. No prostě se tentokrát těším jako malá holka! Před odjezdem se ještě ozvu, zasypu vás pak fotkami! .-)

Počteníčko

Všude je spousta článků a názorů, které na věc pohlížejí většinou z podobného úhlu pohledu. Z jiné strany to nabízí například Pavel Frost. Neříkám, že se vším souhlasím, protože mám málo informací a vlastních zkušeností, abych si nějaký stabilní názor mohla sama vytvořit. Myslím ale, že je zajímavé si přečíst zase něco jiného. I kdyby s tím člověk třeba nesouhlasil, ale donutí ho/ji to na věc nahlédnout zase trochu jinak a drobet potrápit mozkové buňky. Zajímavé jsou i komentáře pod články.

- Falun gong:

http://www.blisty.cz/art/48033.html

- O prezentaci Číny českými médii (celkem rozděleno na 4 díly):

1) http://www.vasevec.cz/blogy/cina-media-pokrytectvi-pravdy-lasky-1dil

2) http://www.vasevec.cz/blogy/cina-media-pokrytectvi-pravdy-lasky-2dil

3) http://www.vasevec.cz/blogy/cina-media-pokrytectvi-pravdy-lasky-3dil

4) http://www.vasevec.cz/blogy/cina-media-pokrytectvi-pravdy-lasky-4dil

- O Tibetu:

http://www.vasevec.cz/blogy/vlajka-pro-tibetopravdu-pro-tibet

Zimní

Tenhle semestr jsem se blogu příliš nevěnovala. Ne že by nebylo o čem psát, tady se stále něco děje. Spíš vůbec nebyl čas a vlastně kvůli tomu ani nálada. Měla jsem také problémy s FB a podobnými stránkami, mezi které se počítá i ta moje blogová. Dám sem pár věcí, tak jak mě napadnou:

1) Wushu vystoupení

Viděla jsem zase několik wushu vystoupení naší školy. Náš taiji tým si dělá vystoupení podle sebe, učitel Xie se do toho samozřejmě nehrne, a tak se vlastně dokola obměňuje stará šablona. Naposledy do toho přidali pěkné pasáže z qigongů, což se mi velice líbilo, jenže celkově to vyznělo tak, že chang quan je super na koukání a zbytek je nudný tanec. Ještě že se pod to náš učitel nepodepisuje, protože by mu to na jménu rozhodně nepřidalo. Viděla jsem několik vystoupení, kde bylo jasně vidět, že i taiji a qigong mohou být na vystoupení velice pěkné až dech beroucí, ale bohužel ne v tomhle podání. Na druhou stranu tým qigongu cvičí pod vedením přísné učitelky Lai a výrazně se zlepšili. Během tréninků okoukávám metody a různé triky, ona opravdu dává pozor na každý milimetr. Jestli to ale dopadá na úrodnou půdu kromě tří lidí těžko říct. I když… vždycky mě pobaví, když lidi říkají, že v Číně mají tohle a tohle a tohle je špatně a tohle je hloupé atd. Číňané jsou tím vyhlášení, ale to neznamená, že jinde to není. Hodně z vás mi potvrdí, že i na našich trénincích se většinou najde jen pár lidí, kteří umí opravdu poslouchat a něco z toho, co bylo řečeno časem provést nebo alespoň nezapomenout. Nedej bůh dokonce i pochopit. Zmínila jsem nezapomenout, protože to je z těch tří věcí (provést, nezapomenout, pochopit) nejjednodušší a zvládne to každý, pokud chce – když už na to nemá hlavu, tak si to prostě napíše nebo dnes jednodušeji natočí. Já sama mám hodně špatnou paměť, takže jsem si musela najít hodně pomůcek, jak si aspoň něco zapamatovat. No a to porozumění, s tím to není nijak slavné. I když kolikrát rozumím víc než spolužáci – ale to jen proto, že se snažím porozumět  a používám selský rozum. Že to, logiku a ironii mají Číňané nastavené úplně jinak, to už víme. Nebo to víte aspoň teď .-).

Obor wushu vystoupení své nejnovější číslo pojalo po vojensku, příběh byl asi dobrý, všichni kolem se bavili… Zlepšili se, aby ne, když mají skvělé učitele, ale téměř nulové základy jsou prostě znát. Náš profi tým na vystoupení nezklamal ani v nejmenší, s papírovými paraplíčky byli prostě skvělí.

2) Zdraví

Po 3 měsících, kdy jsem měla buď teploty, chřipky, rýmu, kašel, málo bílých krvinek (na prvním měření 1.94, na druhém 3.20… normál je 4-10), mi zbyla už jen nějaká nemoc kůže, která se mě drží už měsíc, i když i to se zlepšilo.

3) Některá přísloví…

… jsou velice pravdivá, například: Trpělivost růže přináší, Pro dobrotu na žebrotu, Potrefená husa se vždycky ozve…

4) Číňané profesionálové

Číňané musejí být odborníky v hned několika oborech, protože až na výjimky, jsou buď neochotní nebo/a to ani neumí. David si nenechá nic líbit a dokáže se pěkně naštvat. Takhle už na některá místa ani nemůžeme jít… :-D V jedné menší expresní společnosti u nás jsme se pohádaly, protože mě ty ženské prostě strašně točily, jak byly líné a nic nevěděly – a to jsme ten balík chtěli poslat jen po Šanghaji. Potom jsme ale ¾ hodiny hledali jiný expres, abychom zjistili, že je také kousek od nás :-).

5) Trénink

Snažím se v poslední době víc běhat. Sice to nebolí, ale prostě mě to nebaví, takže vydržet tu hodinu je pro mě trochu jako za trest. Dobrý pocit poté to zatím vyvažuje jen trochu. Začala jsem zase posilovat a potěšilo mě, že po takové dlouhé době na tom mám břicho, záda a nohy (kromě dřepů s činkou, tam mám teď jen 55 kg) stejně, na ruce a hrudník mám teď cca o 5 kg méně. Jinak trénuji sama, abych měla víc času na diplomku a podobné věci. Jedinou výhodou netréninku je, že se tělo víc uvolní a je tím pádem o něco rychlejší. Zbytek samozřejmě už jen samé nevýhody – kdyby to bylo jinak, tak by nikdo necvičil, že jo :-). Mít tyhle znalosti a úroveň ve dvaceti, tak bych byla víc než nadšená, v mém věku je už tělo na některé věci celkem dost staré. Na druhou stranu hodně z toho jsou výmluvy a spousta lidí dokáže neuvěřitelné věci i v padesáti… i když to záleží na spoustě věcech… no ale nebudeme si to kazit :-).

Jinak si teď na nic moc nevzpomínám…

Studium - semifinále

Obtížnost života v Šanghaji se rok od roku stupňuje. První rok byla legrace, protože jsme měli jen lehké hodiny čínštiny a jinak volno pro sebe. První a druhý rok studia byl vyčerpávající v tom, že jsem měla od rána (8:00) do večera (někdy i 21:40) hodiny nebo tréninky, takže jsem většinou vyrážela ráno a vracela se večer. Navíc všechno komplet v čínštině, takže jsem si hodně rychle musela najít nějaký způsob, jak si z hodin odnést něco, podle čeho si to, čemu jsem nerozuměla v průběhu výuky dostudovat. A stejně tak, jak si nastudovat knihy v čínštině, protože přečíst jednu by mi trvalo několik měsíců a ještě bych si většinou nebyla jistá významem. Naštěstí magisterský obor není, co se zkoušek týče, tak drsný jako bakalářský, kde dělají lidem hodně problémy. Druhý rok mi navíc „zpříjemňovala“ příprava na diplomku – nekonečné porady s vedoucím, přičemž jestli jsem si z každé odnesla jednu trochu hodnotnější informaci, bylo to hodně, dále prezentace před učiteli, kteří byli na té první mimořádně nepříjemní. Asi proto, že jsme s Aurorou (která se na první kolo nedostavila) úplně první cizinci/cizinky, které tady studují wushu mgr obor, cizí bakaláře mají vlastně také poprvé, tak nějak sami nevědí. Tenkrát mě hodně vytočili, takže tu druhou jsem projela hodně rychle, všechno odkývala a šla jsem. Překvapilo mě, že podruhé na mě byli nějak o dost hodnější, hlavně Liu Tong Wei se hodně snažil, abych všechno správně pochopila. A třetí rok? To je práce na diplomce. No jo, ne každý to tady má jako placené prázdniny…

S diplomkou taky vůbec nebyla sranda, protože vlastně až do někdy října jsem nevěděla, o čem přesně budu psát – okruh byl, ale nic do detailu. Dvěma koly prezentací jsem prošla se značně odlišným tématem, i když také šlo o taiji a bylo to někde v Evropě :-). Vzhledem k tomu, že jsme se s mým vedoucím nesešli na společných zájmech co se výzkumu týče, jsem nebyla schopná si udržet své původní téma – literaturu a případnou pomoc jsem našla až příliš pozdě, tak snad jindy. Vybrala jsem si tedy to nejjednodušší, a to taiji v ČR. Každý cizinec píše o tom, jak je to u nich, tak proč ne – hlavně aby to bylo rychle a prošlo to. Víc smysluplné věci dělám mimo. Ne že by to byla práce o ničem, jen jsem se prostě zajímala o něco trochu jiného a měla k tomu už i celkem zajímavé podklady. Nicméně během vytváření téhle diplomky jsem se seznámila se zajímavými lidmi, s některými jsme se i spřátelili, nahlédla na taiji zase jinýma očima, vyslechla si hodně jiných názorů.. prostě jsem se toho docela dost naučila. Za pomoc budu děkovat, až budu po všem, protože ještě určitě nějakou potřebovat budu :-).

Dnes jsem dokončila diskusní část k dotazníkům, byly celkem tři, takže všechno to tabulkování,

počítání, porovnávání a vypisování dalo dost práce. Vyšlo to ale na hezkých 28 stránek. Měsíc a půl jsem z diplomky byla hodně nervózní, protože moje bakalářka na ZČU měla celkem 116 stránek. Od diplomky bych na základě toho čekala daleko víc – jak to ale napíšu, když na to mám cca 3 měsíce? No a pak mi řekli, že stačí 30-35 stránek – čínsky, takže anglicky tak 50-60 v závislosti na obsahu (text, tabulky atd.). To tedy znamená, že jsem v půlce, a to jsem vlastně jen vypisovala, co vidím v předpřipravených tabulkách. Trochu mě to už uklidnilo, ale stejně – už aby to bylo za mnou, protože tady prostě člověk nikdy neví.

Cvičit chytře...

Jak jste již uhádli, tenhle semestr jsem toho moc nenacvičila. V srpnu jsem 14 dní učila, pak jsem byla na soutěži v Jiaozuo, 2 týdny cestovala s rodinou a rodiče tady zůstali až do října. To je hodně dlouhý čas, takže samozřejmě následné cvičení hodně bolelo a vůbec se mi do toho nechtělo. Zvlášť když teď mám starosti s diplomkou a pár dalšími projekty. Do toho mě a Roberta teď obden pronásleduje reportérka z pekingské CCTV, budeme natáčet program o cizincích, kteří v Číně cvičí wushu – hlavně taiji a qigong. Je to přes Čínskou asociaci zdravotního qigongu, ve které je členem náš učitel Xie, takže nás doporučil. Slečna se ptá na úplně všechno, povídá si o nás s učiteli, u mě vyzvídá o Robertovi a naopak. Kolikrát už je to celkem na hlavu, ale když jí člověk nastaví hranice, usadí ji zpět, jakmile se je snaží je překročit, ale přitom jí dá hodně materiálu, tak to jde. Přeci jen mám trochu mozek. Věta: „Budeme dobré kamarádky, jo? Když máš problém, je ti smutno, s přítelem se nedaří nebo cokoliv, zavolám ti a poklábosíme!“ No jasně, a příští měsíc o mně vyjde knížka :-D. Klasicky se ještě neví, kdy a kde se bude točit. Pevně doufáme, že to bude v Pekingu, protože takhle budeme mít výlet zadarmo a mám tam ještě pár míst a přátel, které chci navštívit. Tak uvidíme…Nejdříve mi učitel doporučil, abych si nastudovala materiály o qigongu, tak jsem si to všechno našla a snažila se. Jenže se ukázalo, že to po mně určitě nikdo chtít nebude, tak jsem toho zase nechala, teď na to fakt není moc času. Když jsem s učitelem cvičil tuishou, hned se mě na to všechno ptal. Ani nebyl překvapený, ale hlavně je to dobrá příležitost potkat zajímavé lidi, což je pravda.

Od března učitel moc neučí, protože buď byly soutěže nebo cestoval po celém světě a učil (Kuba, Rusko, Portugalsko, Německo…). Koncem října byla pro Číňany nejdůležitější soutěž v Sichuanu – umístí-li se dobře, získají certifikáty, které jim značně usnadní budoucnost. Specifikem této soutěže, že jednou z kategorií je sestava v páru = dva lidé chen 56 synchronně. Udělá-li jeden sebemenší chybu, má smůlu i ten druhý. Na to dojela Jane. Cepovala Zhang Ming Zhen 2,5 měsíce, ale zbytečně. Věci, co říkala, byly jasné i mně a dokázala jsem je opravit, ale ona ne…Na druhou stranu Jane je dost tvrdá učitelka a ne každému to sedí. V den D měli ráno právě tuhle kategorii, kde udělala Zhang Ming Zhen dvě menší chyby a automaticky je to srazilo na 3. místo, i když jinak by byly jasnými favoritkami. Hned ten den večer soutěžila Jane s 56kou znovu – tentokrát už sama a získala první místo. Připomínám, že tady se sjíždí profíci z celé Číny a je to velice velice prestižní soutěž. Ve skupinové sestavě to bohužel pokazila. Chtěla se položit do fali a vějíř ji z ruky na pár vteřin vypadl, že to vypadalo hodně špatně, ale elegantně ho chytila, že jí všichni hlasitě tleskali a chválili. Jenže je to z 5. místa sesunulo na 9. místo, takže všichni byli nadšení. Jinak kluci se neumístili moc dobře. V létě mě seznámila s taiji profíkem Ma Ding Chao z profesionálního henanského týmu. Ten i tentokrát ve všech kategoriích obhájil první místa. A to jde v poslední době z filmu do filmu. V létě jsem měla možnost vidět ho na tréninku, když si testoval nový oblek pro tuto soutěž, pak jsme sledovali videa, vysvětloval, proč tak a ne jinak, důležitost hudby a spoustu dalších věcí. Jak jsem již psala, ty dva dny tam mi daly strašně moc. Nedávno jsem pro něj překládala prezentaci k novému kungfu filmu, na kterém zatím pracují, takže je všechno samozřejmě strašně tajné. Ale vypadá to moc dobře.

Po této soutěži se všechno opět vrátilo do normálu, ale protože mám moc věcí, rozhodla jsem se spíš cvičit sama, protože s učitelem to trvá moc dlouho – moc rád povídá. Občas přidá něco nového, ale většinou jen opakuje, co už říkal… většina studentů to totiž většinou pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven – pro ně to jsou kolikrát naprosto nové informace. Také si nemůžu přijít a odejít kdy chci. Jak už jsem psala, i když to tak nevypadá, učitel je hodně tradiční a některá pravidla se prostě vyplatí dodržovat. Člověk nikdy neví, co se bude dít – protože také neví, kdo ze studentů dorazí, a tak učitel musí být hodně kreativní a improvizovat. Naučili jsme se novou krátkou chenovou sestavu, kterou vymyslel pro potřeby učení začátečníku, hodně mi sedí. Občas opakujeme úplně všechny sestavy, co jsme se učili/i neučili. Celkem asi 4 yangové sestavy (24,40,42 a ještě něco), chenové (12, 16, 56, yi lu, er lu atd.), sun, wu a wu. Kolikrát je to dost mišmaš, ale dá se to, pokud se člověk soustřední. I když jde o jeden styl, hodně se liší v detailech a celkovém pocitu. Baví mě si s tím hrát a měnit to. Myslím si, že člověk by se měl udržovat flexibilní nejen co se týče protažení těla. Cvičit něco tak jen proto, že tak jsem se to naučil/a a už to tak nějaký pátek dělám a myslím si, že je to dobré… no, myslím, že je lepší sbírat zkušenosti. Tím, že cvičíte jinou sestavu nebo úplně jiný styl se hodně naučíte i v rámci toho „svého“. V týmu se jede stylem – rychle se naučit, pomalu cvičit. Na nikoho se nečeká, naštěstí po roce tady už v pohodě stíhám. A ten styl mi tady přijde dobrý, protože tak se člověk naučí nejvíc – nikdy nevíte, jakou část bude učitel učit – pokud dané pohyby neumíte, cvičit s ním je o ničem – protože jediné, na co budete dávat pozor je, kde je vaše levá ruka, pravá noha, kam se otočit… a to je škoda. Preferuji tedy si všechno pamatovat a je jedno, že ne přesně za sebou. Takhle můžu lépe soustředit na detaily – učitel také neučí každý den, takže pokud promarníte příležitost, máte kolikrát smůlu i dalších několik měsíců a od spolužáků se učit není úplně dobré, protože to každý cvičí jinak. Proč jsem myslím také už zmiňovala.

Vždy mi učitel říkal, že cvičit víc wushu stylů není dobré – kdo sedí jednou prdelí na několika hrncích nedělá nic pořádně. Jasně, to je známé, jenže jim se to dobře říká, když cvičí odmalička a všechny ty základy už mají – tradiční, povinné sestavy, zbraně, základy… Tento týden učitel najednou otočil, že musíme umět i jiné věci, a tak v rámci rozcvičky někdy jedeme i chang quan (jo, jsme tým taiji :-) ). Proč najednou taková otočka? Protože se wushu opět povinně vyučuje na základních školách a tam budete 24 taiji učit jen stěží. Takže přeci jen jsem to měla naplánované celkem chytře.

V poslední době necvičím s trenérkou, protože nemám čas každý den pilně trénovat a byla by to ztráta peněz. Naplánovala jsem si tréninky, které jsou víc nahuštěné a ušetřím čas. Navíc potřebuji do jara shodit ta kila, která jsem tady nabrala, aby se mi pak zase lépe skákalo  mohla bez ostudy na tuishou zápasy :-). Denně mi to vychází na cca 3 hodiny – střídám modernu, taiji, posilování a běhy. S Robertem občas chodíme běhat a trénovat tuishou. Na týmové tréninky chodím hlavně v sobotu, protože učitel učí lao jia yi lu, jsou tam známí mimo školu, je tam Jane a mám tam slečnu na tuishou. Při každém zápasu nás sleduje její otec, tak kolikrát i přemýšlím, jestli ji na tu zem mám hodit nebo ne :-D. Obě jsme pár měsíců tuishou necvičily. Takže si to dáme zlehka – pro techniku. No výborně. Jenže zase sklouzla do svého tempa a nedalo se nic dělat. Jednou mě hodila do zrcadla, poté na zem a zatlačila žebra tak, že jsem chvíli nemohla dýchat, prostě sranda. Je o poznání rychlejší než já, já připomínám spíš hlemýždě. Takže mi zbývá ji než nechat poskakovat kolem, kontrolovat situaci a čekat. Nebaví mě ale s lidmi stále používat tu samou techniku. Vím, že když udělám to a to, tak zaboduji. Ale proč to dělat stále – to nemá moc velký přínos. Spíš se snažím opravit své chyby a snažit se nebýt hozena. Když někdo stojí nízko a pevně, jde to ztuha, ale jde to. Jenže zatím umím jen dvě techniky, které ukazoval učitel a používat je stále dokola mě také nebaví. Jak jsem říkala, učím se ale hodně pomalu a potřebuji v klidu opakovat a trénovat – na což tady nemám kromě té Číňanky nikoho. Proč? No proto no… Jane se teď soustředí víc na sandu a tuishou, takže se snažíme trénovat spolu. Já jsem těžší, takže má se mnou co dělat a musí se snažit a má se mnou trpělivost, abych zkoušela techniky, i když zase musím dávat pozor, protože je trochu kytička. Ale to nevadí, takhle se naučím kontrolovat sílu a hlavně – nejdůležitější je technika. Naučit se pevně stát a tlačit jako buvol… to není zase až tak těžké.

Takhle budu pokračovat, než dopíšu diplomku, pak najedu na plán č. 2.

Chovatelská

Jako novopečená chovatelka divoké zvěře se teď zmíním (dlouze, jak je mým zvykem) o zvířatech v Číně. Že Číňané jí všechno, se ví. O provincii Guandong se říká, že jí všechno, co léta kromě letadla, všechno co má čtyři nohy kromě stolu atd. Mimochodem, dnes mě doktor na kožním varoval, abych teď nějakou dobu nejedla mořské plody, jehněčí a psí maso. A to jsme si chtěli Papričku o víkendu upéct, protože mu stále něco je… :-D

ZOO

Zážitkem už je jenom jít do místní zoo – zejména je-li nějaký svátek a všude je hromada lidí. To znamená strašný řev, všude fronty, smetí… A nejvíc smetí je překvapivě ne v odpadních koších ale ve zvířecích výbězích. Hází jim párky, brambůrky v obalu. Na spícího lva za hlasitého křiku: „Hloupej lev,“ hází plné půllitrovky, aby ho vybudili k nějaké akci. Jenže lev je už asi zvyklý a nehne ani ocasem… Mám pár fotek a i pár videí. Nějakého génia napadlo hodit do výběhu paviánů zapalovač… Zaměstnanci zoo jen zvířatům vozili jídlo a tím to pro ně skončilo. Takže asi tak. Kdyby Čína neměla zase nějaký zajímavý „zákon“, že kdo kritizuje Čínu v určitých oblastech, nad asi 500 znaků, tak se také může stát, že skončí na cca 5 let za mřížemi, tak bych napsala zajímavý článek o cizinci v čínské zoo do čínských novin, ale ještě bych tady potřebovala 3 roky zůstat – na svobodě… :-)

Strasti chovatele

Rozhodli jsme si, že si koupíme pejska. Něco jako útulek v Číně neexistuje. Jak si psa najít?

a) V rodině, kde nějakého mají, jenže většina Číňanů si oblíbila všemožné varianty pudlů a pinčů, kteří se mi moc nelíbí, a nebo veliká plemena, což je pro mě teď prostě hodně nepraktické. A další problém, většina lidí nenechá feny mít štěňátka, protože těhotná prý nevypadá hezky, má vytahané cecíky a já nevím, co ještě.

b) V obchodech se zvířaty – což je asi nejlepší varianta, ale člověk musí hodně hledat.

c) Nebo ve „velkoobchodech“, kde jsou všichni nemocní.

Chtěla jsem čivavu, protože ji má bratranec a je s ní spokojený, navíc je to malinký psík, kterého strčím do kabelky a může se mnou prakticky všude. Navíc toho moc nesní. První, kterého jsme si vybrali, nebyla čistokrevná čivava, což tolik nevadilo, byl z nich nejlepší. Po cestě domů byl moc hodný, vůbec nezlobil. Doma pak v noci začal mít průjem, třást se a prostě mu vůbec nebylo dobře. I tak byl ale výborný, protože jsme si ho nechali na posteli, aby nebyl sám, když mu není dobře, vždycky když se mu chtělo na záchod, sám se zvedl a hledal způsob jak seskočit. A protože to bylo moc vysoko, vždy jsme ho sundali. Když byl hotový, tak si zase zaškrábal a bylo. K ránu už měl ve stolici krev, tak jsme ho odnesli k doktoru. Registrace = 640 Kč. Udělali mu testy a že je to špatné. No, tak jsme ho odnesli, protože na tu danou chorobu jsme měli „záruku“. No, s těžkým srdcem, protože se mi nelíbí vzdávat se, navíc, kdo ví, co s ním tam pak bude. Jenže opravdu nemám každý den cca 1500 Kč na injekce – v průběhu jednoho týdne a pak kdo ví. Majitel samozřejmě tvrdil, že mu nic není, dal mu nějakou pastu, psík dlabal a vypadal lépe, tak jsme hodně váhali, ale nakonec jsme si vzali jiného z jiného obchodu. Ten byl o měsíc starší a divoch. A co myslíte, večer začal strašně kašlat, chudinka. Takže další den jsme hledali novou veterinu, protože v té první se mi nelíbilo. Máme poblíž jednu uličku, kde prodávají zvířata, kytky, keramiku, stříhají pejsky a je tam i ordinace. Hodně místních pejsků tam chodí, tak jsme tam zašli. Doktorka přišla, poslechla si, co mu je, ani se na něj nepodívala, a než jsem stačila cokoliv říct, už mu dávala injekci. Chudákovi tekla krev. To mě hodně odradilo. Zítra prý ale máme přijít ještě jednou. No tak dobrá, uvidíme, jaké to bude, když tak odejdeme. Další den na 11h jsme tam naklusali – za velkého deště. Čekáme venku a po 10 minutách nám přijde odevřít paní z vedlejšího psího salonu s tím, že doktorka nepřijde. Proč? Protože PRŠÍ. Kdybychom nebyli objednaní… Kdyby nám dala vědět… no a nemocný pejsek se může dostavit, ale doktorka ne? A že nám tu injekci píchne ta paní, jen zavolá doktorce o informace. Když jsme se ptali na pár věcí, neodpovídala a nervózně nám odvětila, že se to teď snaží zjistit, ať počkáme. To David už nevydržel a seřval ji tak, že tam prostě už nikdy nemůžeme jít, ani kdybychom chtěli. Našli jsme další veterinu, která nebyla špatná. Hodně věcí nám vysvětlili, udělali stěry, testy – ty raději dvakrát, aby to bylo přesnější… A že dnes 8 (!!!) injekcí a pak po 5 dní každý den 3 injekce – každý den 480 Kč. No, co jsme měli dělat… Jenže malý se nelepšil, pak jsem si konečně vzpomněla, že Aurora vzala svou kočku do jedné nemocnice v centru, kde mluví i anglicky a mají tam cizince-lékaře. No tak jo. Jenže nemůžeme metrem, protože psi do metra v Číně nesmí, a jak kašlal, tak by se pašoval blbě, takže jsme se vezli pěkně v taxíku – 237 Kč jedna jízda. Jo a uprostřed ruháče jsme ještě měli menší nehodu – ťuklo nás BMW, tak jsme ještě museli čekat, než to řidiči vyřídí. Po telefonu nám zapomněli říct, že od 12h do 13h odpočívají, my tam dorazili po 12.h, protože normálně v tu dobu se už pracuje. Takže jsme ještě museli čekat hodinu. Potom už to šlo dobře. Čínský doktor registrace = 768 Kč, cizinec = 1280 Kč. Nejsme zase až takový blázni, čínský doktor stačí. Prohlédli nám ho a prohlásili, že to může být psinkový kašel ale i psinka a dělat teď testy nemá cenu, protože dostal ty injekce a výsledky by byly falešné. To je prý častá metoda jak majitelů tak lékařů – dávají jim léky, které ovlivní výsledky, že neukáží žádnou velkou nemoc, takhle si člověk psa nechá a chodí pro léky každý týden = utratí hodně peněz a pak mu za pár měsíců pes umře a je vymalováno. Pokud v Číně nemůže věřit ani doktoru (ať už jde o veterinu nebo lidského lékaře), co máte dělat? Na netu jsou články, ale všechno si sami prostě nevygooglujete, od toho jsou lékařské obory, od toho se každý na něco specializujeme…

Takže malej dostal antibiotika – pokud kašel a hlavně pšíkání zmizí, znamená to, že nemá psinku a asi nám neumře. No, tak jo, překvapilo mě, že za to chtěli jen 64 Kč. Během těch 10 dnů se mu to různě měnilo. Lepšilo, ale nemizelo, tak to vypadalo špatně. Navíc si někde uhnal nějakou vyrážku, stále se lízal a kousal, až místy krvácel. Takže jsme se k nim vydali znovu. Prý budeme muset čekat 40 min, ale naše doktorka Terri je moc fajn a vzala nás hled. Všechno jsme probrali, celkem v ordinaci strávili ¾ hodiny! Nejdříve se řešil kašel. U malinkých pejsků je prý možné, že kašel a pšíkání nezmizí hned úplně, ale bude se to zlepšovat – i to je možnost, takže se psinka odsunula trochu dále a „obyčejný“ kašel už také přichází v úvahu – dostal další antibiotika a nějaký penicilín a uvidíme. A co ta kůže? No, s tím bychom teď nic moc nedělali, nejdůležitější je ten kašel. No dobře, ale kouše se až kňučí a my to už máme taky, na netu jsem četla, že se dělají stěry. No, ty můžeme udělat, ale výsledky nebývají moc přesné a bude krvácet. Posvítili na něj fialovým světlem, viděli jsme, jak má suchou kůži a ty nejhorší místa. Ty mu pak oholili a začali drásat žiletkou, aby získali kapky krve. Jenže jak je malý, tak mu to moc neteklo. Je to velký bojovník, vůbec nekňučel, ale na nožičce neměl moc masa a tam ho to fakt bolelo, tak řval jako tur, až se dovnitř přihnala Terri s tím, že si myslela, že to je kočka, co je vedle v ordinaci, nenapadlo jí, že to kňučí náš psík :-D. No, všichni říkají, že se podobá spíš na kočku, myš, prasátko… Výsledky samozřejmě nic neukázali. Vzali mu ještě krev a kromě dvou věcí – červíka a ještě něčeho – měl všechno v normě, což doktorku velice překvapilo, vzhledem k tomu, že normálně jí a hraje si, tak to vypadá, že s námi ještě nějakou dobu vydrží. Kožní nemoci připadají v úvahu 3, přičemž svrab je přenosný i na lidi, a protože se drbeme i my, tak dostane Frontline – ten hubí i blechy = 2 mouchy jednou ranou. No výborně. Pak jsme dostali šampon, prášky, další Frontline, tekutý prášek na červa, plastový límec – všechno dovezené z ciziny… = 2368 Kč. Netuším, jaké jsou ceny v ČR, ale veterina v Číně mi přijde šíleně drahá. Naštěstí malý už kašle jenom zřídkakdy, zlobí jako čert, většinou by jedl, až by praskl… takž už asi zbývá jen ta vyrážka.. Za 2 týdny jedeme na kontrolu a doufám, že letos se ani jeden z nás už u doktora neukáže. Sice zbývá už jen 1,5 měsíce do nového roku, ale těžko říct…

Takže, je-li to možné, v Číně na veterinu ani k jinému lékaři nechoďte. A nebo si holt připlaťte za cizince-lékaře – máte-li na to, jinak jsou to všechno velice hororové a vysilující zážitky – jak pro vaši peněženku, tak pro vás samotné.

A jak psy vidí většina Číňanů? Kromě toho, že se jí. Většinou to jsou starší lidé, kteří mají pejska, aby utěšili svou samotu a ke psům se chovají jako k dětem – nosí je, oblékají a obouvají i v létě, nechávají stříhat do všech možných tvarů, barví jim chlupy… mají svá místa, kde se každodenně scházejí a debatují. Jsou to prostě pro ně další děti. Hodně psů je také tlustých. Naše čivavka má teď 1,25kg, viděli jsme jednu, která měla 8kg!!! Normálně mají 2-3 kila.