Zimní

Tenhle semestr jsem se blogu příliš nevěnovala. Ne že by nebylo o čem psát, tady se stále něco děje. Spíš vůbec nebyl čas a vlastně kvůli tomu ani nálada. Měla jsem také problémy s FB a podobnými stránkami, mezi které se počítá i ta moje blogová. Dám sem pár věcí, tak jak mě napadnou:

1) Wushu vystoupení

Viděla jsem zase několik wushu vystoupení naší školy. Náš taiji tým si dělá vystoupení podle sebe, učitel Xie se do toho samozřejmě nehrne, a tak se vlastně dokola obměňuje stará šablona. Naposledy do toho přidali pěkné pasáže z qigongů, což se mi velice líbilo, jenže celkově to vyznělo tak, že chang quan je super na koukání a zbytek je nudný tanec. Ještě že se pod to náš učitel nepodepisuje, protože by mu to na jménu rozhodně nepřidalo. Viděla jsem několik vystoupení, kde bylo jasně vidět, že i taiji a qigong mohou být na vystoupení velice pěkné až dech beroucí, ale bohužel ne v tomhle podání. Na druhou stranu tým qigongu cvičí pod vedením přísné učitelky Lai a výrazně se zlepšili. Během tréninků okoukávám metody a různé triky, ona opravdu dává pozor na každý milimetr. Jestli to ale dopadá na úrodnou půdu kromě tří lidí těžko říct. I když… vždycky mě pobaví, když lidi říkají, že v Číně mají tohle a tohle a tohle je špatně a tohle je hloupé atd. Číňané jsou tím vyhlášení, ale to neznamená, že jinde to není. Hodně z vás mi potvrdí, že i na našich trénincích se většinou najde jen pár lidí, kteří umí opravdu poslouchat a něco z toho, co bylo řečeno časem provést nebo alespoň nezapomenout. Nedej bůh dokonce i pochopit. Zmínila jsem nezapomenout, protože to je z těch tří věcí (provést, nezapomenout, pochopit) nejjednodušší a zvládne to každý, pokud chce – když už na to nemá hlavu, tak si to prostě napíše nebo dnes jednodušeji natočí. Já sama mám hodně špatnou paměť, takže jsem si musela najít hodně pomůcek, jak si aspoň něco zapamatovat. No a to porozumění, s tím to není nijak slavné. I když kolikrát rozumím víc než spolužáci – ale to jen proto, že se snažím porozumět  a používám selský rozum. Že to, logiku a ironii mají Číňané nastavené úplně jinak, to už víme. Nebo to víte aspoň teď .-).

Obor wushu vystoupení své nejnovější číslo pojalo po vojensku, příběh byl asi dobrý, všichni kolem se bavili… Zlepšili se, aby ne, když mají skvělé učitele, ale téměř nulové základy jsou prostě znát. Náš profi tým na vystoupení nezklamal ani v nejmenší, s papírovými paraplíčky byli prostě skvělí.

2) Zdraví

Po 3 měsících, kdy jsem měla buď teploty, chřipky, rýmu, kašel, málo bílých krvinek (na prvním měření 1.94, na druhém 3.20… normál je 4-10), mi zbyla už jen nějaká nemoc kůže, která se mě drží už měsíc, i když i to se zlepšilo.

3) Některá přísloví…

… jsou velice pravdivá, například: Trpělivost růže přináší, Pro dobrotu na žebrotu, Potrefená husa se vždycky ozve…

4) Číňané profesionálové

Číňané musejí být odborníky v hned několika oborech, protože až na výjimky, jsou buď neochotní nebo/a to ani neumí. David si nenechá nic líbit a dokáže se pěkně naštvat. Takhle už na některá místa ani nemůžeme jít… :-D V jedné menší expresní společnosti u nás jsme se pohádaly, protože mě ty ženské prostě strašně točily, jak byly líné a nic nevěděly – a to jsme ten balík chtěli poslat jen po Šanghaji. Potom jsme ale ¾ hodiny hledali jiný expres, abychom zjistili, že je také kousek od nás :-).

5) Trénink

Snažím se v poslední době víc běhat. Sice to nebolí, ale prostě mě to nebaví, takže vydržet tu hodinu je pro mě trochu jako za trest. Dobrý pocit poté to zatím vyvažuje jen trochu. Začala jsem zase posilovat a potěšilo mě, že po takové dlouhé době na tom mám břicho, záda a nohy (kromě dřepů s činkou, tam mám teď jen 55 kg) stejně, na ruce a hrudník mám teď cca o 5 kg méně. Jinak trénuji sama, abych měla víc času na diplomku a podobné věci. Jedinou výhodou netréninku je, že se tělo víc uvolní a je tím pádem o něco rychlejší. Zbytek samozřejmě už jen samé nevýhody – kdyby to bylo jinak, tak by nikdo necvičil, že jo :-). Mít tyhle znalosti a úroveň ve dvaceti, tak bych byla víc než nadšená, v mém věku je už tělo na některé věci celkem dost staré. Na druhou stranu hodně z toho jsou výmluvy a spousta lidí dokáže neuvěřitelné věci i v padesáti… i když to záleží na spoustě věcech… no ale nebudeme si to kazit :-).

Jinak si teď na nic moc nevzpomínám…

Studium - semifinále

Obtížnost života v Šanghaji se rok od roku stupňuje. První rok byla legrace, protože jsme měli jen lehké hodiny čínštiny a jinak volno pro sebe. První a druhý rok studia byl vyčerpávající v tom, že jsem měla od rána (8:00) do večera (někdy i 21:40) hodiny nebo tréninky, takže jsem většinou vyrážela ráno a vracela se večer. Navíc všechno komplet v čínštině, takže jsem si hodně rychle musela najít nějaký způsob, jak si z hodin odnést něco, podle čeho si to, čemu jsem nerozuměla v průběhu výuky dostudovat. A stejně tak, jak si nastudovat knihy v čínštině, protože přečíst jednu by mi trvalo několik měsíců a ještě bych si většinou nebyla jistá významem. Naštěstí magisterský obor není, co se zkoušek týče, tak drsný jako bakalářský, kde dělají lidem hodně problémy. Druhý rok mi navíc „zpříjemňovala“ příprava na diplomku – nekonečné porady s vedoucím, přičemž jestli jsem si z každé odnesla jednu trochu hodnotnější informaci, bylo to hodně, dále prezentace před učiteli, kteří byli na té první mimořádně nepříjemní. Asi proto, že jsme s Aurorou (která se na první kolo nedostavila) úplně první cizinci/cizinky, které tady studují wushu mgr obor, cizí bakaláře mají vlastně také poprvé, tak nějak sami nevědí. Tenkrát mě hodně vytočili, takže tu druhou jsem projela hodně rychle, všechno odkývala a šla jsem. Překvapilo mě, že podruhé na mě byli nějak o dost hodnější, hlavně Liu Tong Wei se hodně snažil, abych všechno správně pochopila. A třetí rok? To je práce na diplomce. No jo, ne každý to tady má jako placené prázdniny…

S diplomkou taky vůbec nebyla sranda, protože vlastně až do někdy října jsem nevěděla, o čem přesně budu psát – okruh byl, ale nic do detailu. Dvěma koly prezentací jsem prošla se značně odlišným tématem, i když také šlo o taiji a bylo to někde v Evropě :-). Vzhledem k tomu, že jsme se s mým vedoucím nesešli na společných zájmech co se výzkumu týče, jsem nebyla schopná si udržet své původní téma – literaturu a případnou pomoc jsem našla až příliš pozdě, tak snad jindy. Vybrala jsem si tedy to nejjednodušší, a to taiji v ČR. Každý cizinec píše o tom, jak je to u nich, tak proč ne – hlavně aby to bylo rychle a prošlo to. Víc smysluplné věci dělám mimo. Ne že by to byla práce o ničem, jen jsem se prostě zajímala o něco trochu jiného a měla k tomu už i celkem zajímavé podklady. Nicméně během vytváření téhle diplomky jsem se seznámila se zajímavými lidmi, s některými jsme se i spřátelili, nahlédla na taiji zase jinýma očima, vyslechla si hodně jiných názorů.. prostě jsem se toho docela dost naučila. Za pomoc budu děkovat, až budu po všem, protože ještě určitě nějakou potřebovat budu :-).

Dnes jsem dokončila diskusní část k dotazníkům, byly celkem tři, takže všechno to tabulkování,

počítání, porovnávání a vypisování dalo dost práce. Vyšlo to ale na hezkých 28 stránek. Měsíc a půl jsem z diplomky byla hodně nervózní, protože moje bakalářka na ZČU měla celkem 116 stránek. Od diplomky bych na základě toho čekala daleko víc – jak to ale napíšu, když na to mám cca 3 měsíce? No a pak mi řekli, že stačí 30-35 stránek – čínsky, takže anglicky tak 50-60 v závislosti na obsahu (text, tabulky atd.). To tedy znamená, že jsem v půlce, a to jsem vlastně jen vypisovala, co vidím v předpřipravených tabulkách. Trochu mě to už uklidnilo, ale stejně – už aby to bylo za mnou, protože tady prostě člověk nikdy neví.

Cvičit chytře...

Jak jste již uhádli, tenhle semestr jsem toho moc nenacvičila. V srpnu jsem 14 dní učila, pak jsem byla na soutěži v Jiaozuo, 2 týdny cestovala s rodinou a rodiče tady zůstali až do října. To je hodně dlouhý čas, takže samozřejmě následné cvičení hodně bolelo a vůbec se mi do toho nechtělo. Zvlášť když teď mám starosti s diplomkou a pár dalšími projekty. Do toho mě a Roberta teď obden pronásleduje reportérka z pekingské CCTV, budeme natáčet program o cizincích, kteří v Číně cvičí wushu – hlavně taiji a qigong. Je to přes Čínskou asociaci zdravotního qigongu, ve které je členem náš učitel Xie, takže nás doporučil. Slečna se ptá na úplně všechno, povídá si o nás s učiteli, u mě vyzvídá o Robertovi a naopak. Kolikrát už je to celkem na hlavu, ale když jí člověk nastaví hranice, usadí ji zpět, jakmile se je snaží je překročit, ale přitom jí dá hodně materiálu, tak to jde. Přeci jen mám trochu mozek. Věta: „Budeme dobré kamarádky, jo? Když máš problém, je ti smutno, s přítelem se nedaří nebo cokoliv, zavolám ti a poklábosíme!“ No jasně, a příští měsíc o mně vyjde knížka :-D. Klasicky se ještě neví, kdy a kde se bude točit. Pevně doufáme, že to bude v Pekingu, protože takhle budeme mít výlet zadarmo a mám tam ještě pár míst a přátel, které chci navštívit. Tak uvidíme…Nejdříve mi učitel doporučil, abych si nastudovala materiály o qigongu, tak jsem si to všechno našla a snažila se. Jenže se ukázalo, že to po mně určitě nikdo chtít nebude, tak jsem toho zase nechala, teď na to fakt není moc času. Když jsem s učitelem cvičil tuishou, hned se mě na to všechno ptal. Ani nebyl překvapený, ale hlavně je to dobrá příležitost potkat zajímavé lidi, což je pravda.

Od března učitel moc neučí, protože buď byly soutěže nebo cestoval po celém světě a učil (Kuba, Rusko, Portugalsko, Německo…). Koncem října byla pro Číňany nejdůležitější soutěž v Sichuanu – umístí-li se dobře, získají certifikáty, které jim značně usnadní budoucnost. Specifikem této soutěže, že jednou z kategorií je sestava v páru = dva lidé chen 56 synchronně. Udělá-li jeden sebemenší chybu, má smůlu i ten druhý. Na to dojela Jane. Cepovala Zhang Ming Zhen 2,5 měsíce, ale zbytečně. Věci, co říkala, byly jasné i mně a dokázala jsem je opravit, ale ona ne…Na druhou stranu Jane je dost tvrdá učitelka a ne každému to sedí. V den D měli ráno právě tuhle kategorii, kde udělala Zhang Ming Zhen dvě menší chyby a automaticky je to srazilo na 3. místo, i když jinak by byly jasnými favoritkami. Hned ten den večer soutěžila Jane s 56kou znovu – tentokrát už sama a získala první místo. Připomínám, že tady se sjíždí profíci z celé Číny a je to velice velice prestižní soutěž. Ve skupinové sestavě to bohužel pokazila. Chtěla se položit do fali a vějíř ji z ruky na pár vteřin vypadl, že to vypadalo hodně špatně, ale elegantně ho chytila, že jí všichni hlasitě tleskali a chválili. Jenže je to z 5. místa sesunulo na 9. místo, takže všichni byli nadšení. Jinak kluci se neumístili moc dobře. V létě mě seznámila s taiji profíkem Ma Ding Chao z profesionálního henanského týmu. Ten i tentokrát ve všech kategoriích obhájil první místa. A to jde v poslední době z filmu do filmu. V létě jsem měla možnost vidět ho na tréninku, když si testoval nový oblek pro tuto soutěž, pak jsme sledovali videa, vysvětloval, proč tak a ne jinak, důležitost hudby a spoustu dalších věcí. Jak jsem již psala, ty dva dny tam mi daly strašně moc. Nedávno jsem pro něj překládala prezentaci k novému kungfu filmu, na kterém zatím pracují, takže je všechno samozřejmě strašně tajné. Ale vypadá to moc dobře.

Po této soutěži se všechno opět vrátilo do normálu, ale protože mám moc věcí, rozhodla jsem se spíš cvičit sama, protože s učitelem to trvá moc dlouho – moc rád povídá. Občas přidá něco nového, ale většinou jen opakuje, co už říkal… většina studentů to totiž většinou pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven – pro ně to jsou kolikrát naprosto nové informace. Také si nemůžu přijít a odejít kdy chci. Jak už jsem psala, i když to tak nevypadá, učitel je hodně tradiční a některá pravidla se prostě vyplatí dodržovat. Člověk nikdy neví, co se bude dít – protože také neví, kdo ze studentů dorazí, a tak učitel musí být hodně kreativní a improvizovat. Naučili jsme se novou krátkou chenovou sestavu, kterou vymyslel pro potřeby učení začátečníku, hodně mi sedí. Občas opakujeme úplně všechny sestavy, co jsme se učili/i neučili. Celkem asi 4 yangové sestavy (24,40,42 a ještě něco), chenové (12, 16, 56, yi lu, er lu atd.), sun, wu a wu. Kolikrát je to dost mišmaš, ale dá se to, pokud se člověk soustřední. I když jde o jeden styl, hodně se liší v detailech a celkovém pocitu. Baví mě si s tím hrát a měnit to. Myslím si, že člověk by se měl udržovat flexibilní nejen co se týče protažení těla. Cvičit něco tak jen proto, že tak jsem se to naučil/a a už to tak nějaký pátek dělám a myslím si, že je to dobré… no, myslím, že je lepší sbírat zkušenosti. Tím, že cvičíte jinou sestavu nebo úplně jiný styl se hodně naučíte i v rámci toho „svého“. V týmu se jede stylem – rychle se naučit, pomalu cvičit. Na nikoho se nečeká, naštěstí po roce tady už v pohodě stíhám. A ten styl mi tady přijde dobrý, protože tak se člověk naučí nejvíc – nikdy nevíte, jakou část bude učitel učit – pokud dané pohyby neumíte, cvičit s ním je o ničem – protože jediné, na co budete dávat pozor je, kde je vaše levá ruka, pravá noha, kam se otočit… a to je škoda. Preferuji tedy si všechno pamatovat a je jedno, že ne přesně za sebou. Takhle můžu lépe soustředit na detaily – učitel také neučí každý den, takže pokud promarníte příležitost, máte kolikrát smůlu i dalších několik měsíců a od spolužáků se učit není úplně dobré, protože to každý cvičí jinak. Proč jsem myslím také už zmiňovala.

Vždy mi učitel říkal, že cvičit víc wushu stylů není dobré – kdo sedí jednou prdelí na několika hrncích nedělá nic pořádně. Jasně, to je známé, jenže jim se to dobře říká, když cvičí odmalička a všechny ty základy už mají – tradiční, povinné sestavy, zbraně, základy… Tento týden učitel najednou otočil, že musíme umět i jiné věci, a tak v rámci rozcvičky někdy jedeme i chang quan (jo, jsme tým taiji :-) ). Proč najednou taková otočka? Protože se wushu opět povinně vyučuje na základních školách a tam budete 24 taiji učit jen stěží. Takže přeci jen jsem to měla naplánované celkem chytře.

V poslední době necvičím s trenérkou, protože nemám čas každý den pilně trénovat a byla by to ztráta peněz. Naplánovala jsem si tréninky, které jsou víc nahuštěné a ušetřím čas. Navíc potřebuji do jara shodit ta kila, která jsem tady nabrala, aby se mi pak zase lépe skákalo  mohla bez ostudy na tuishou zápasy :-). Denně mi to vychází na cca 3 hodiny – střídám modernu, taiji, posilování a běhy. S Robertem občas chodíme běhat a trénovat tuishou. Na týmové tréninky chodím hlavně v sobotu, protože učitel učí lao jia yi lu, jsou tam známí mimo školu, je tam Jane a mám tam slečnu na tuishou. Při každém zápasu nás sleduje její otec, tak kolikrát i přemýšlím, jestli ji na tu zem mám hodit nebo ne :-D. Obě jsme pár měsíců tuishou necvičily. Takže si to dáme zlehka – pro techniku. No výborně. Jenže zase sklouzla do svého tempa a nedalo se nic dělat. Jednou mě hodila do zrcadla, poté na zem a zatlačila žebra tak, že jsem chvíli nemohla dýchat, prostě sranda. Je o poznání rychlejší než já, já připomínám spíš hlemýždě. Takže mi zbývá ji než nechat poskakovat kolem, kontrolovat situaci a čekat. Nebaví mě ale s lidmi stále používat tu samou techniku. Vím, že když udělám to a to, tak zaboduji. Ale proč to dělat stále – to nemá moc velký přínos. Spíš se snažím opravit své chyby a snažit se nebýt hozena. Když někdo stojí nízko a pevně, jde to ztuha, ale jde to. Jenže zatím umím jen dvě techniky, které ukazoval učitel a používat je stále dokola mě také nebaví. Jak jsem říkala, učím se ale hodně pomalu a potřebuji v klidu opakovat a trénovat – na což tady nemám kromě té Číňanky nikoho. Proč? No proto no… Jane se teď soustředí víc na sandu a tuishou, takže se snažíme trénovat spolu. Já jsem těžší, takže má se mnou co dělat a musí se snažit a má se mnou trpělivost, abych zkoušela techniky, i když zase musím dávat pozor, protože je trochu kytička. Ale to nevadí, takhle se naučím kontrolovat sílu a hlavně – nejdůležitější je technika. Naučit se pevně stát a tlačit jako buvol… to není zase až tak těžké.

Takhle budu pokračovat, než dopíšu diplomku, pak najedu na plán č. 2.

Chovatelská

Jako novopečená chovatelka divoké zvěře se teď zmíním (dlouze, jak je mým zvykem) o zvířatech v Číně. Že Číňané jí všechno, se ví. O provincii Guandong se říká, že jí všechno, co léta kromě letadla, všechno co má čtyři nohy kromě stolu atd. Mimochodem, dnes mě doktor na kožním varoval, abych teď nějakou dobu nejedla mořské plody, jehněčí a psí maso. A to jsme si chtěli Papričku o víkendu upéct, protože mu stále něco je… :-D

ZOO

Zážitkem už je jenom jít do místní zoo – zejména je-li nějaký svátek a všude je hromada lidí. To znamená strašný řev, všude fronty, smetí… A nejvíc smetí je překvapivě ne v odpadních koších ale ve zvířecích výbězích. Hází jim párky, brambůrky v obalu. Na spícího lva za hlasitého křiku: „Hloupej lev,“ hází plné půllitrovky, aby ho vybudili k nějaké akci. Jenže lev je už asi zvyklý a nehne ani ocasem… Mám pár fotek a i pár videí. Nějakého génia napadlo hodit do výběhu paviánů zapalovač… Zaměstnanci zoo jen zvířatům vozili jídlo a tím to pro ně skončilo. Takže asi tak. Kdyby Čína neměla zase nějaký zajímavý „zákon“, že kdo kritizuje Čínu v určitých oblastech, nad asi 500 znaků, tak se také může stát, že skončí na cca 5 let za mřížemi, tak bych napsala zajímavý článek o cizinci v čínské zoo do čínských novin, ale ještě bych tady potřebovala 3 roky zůstat – na svobodě… :-)

Strasti chovatele

Rozhodli jsme si, že si koupíme pejska. Něco jako útulek v Číně neexistuje. Jak si psa najít?

a) V rodině, kde nějakého mají, jenže většina Číňanů si oblíbila všemožné varianty pudlů a pinčů, kteří se mi moc nelíbí, a nebo veliká plemena, což je pro mě teď prostě hodně nepraktické. A další problém, většina lidí nenechá feny mít štěňátka, protože těhotná prý nevypadá hezky, má vytahané cecíky a já nevím, co ještě.

b) V obchodech se zvířaty – což je asi nejlepší varianta, ale člověk musí hodně hledat.

c) Nebo ve „velkoobchodech“, kde jsou všichni nemocní.

Chtěla jsem čivavu, protože ji má bratranec a je s ní spokojený, navíc je to malinký psík, kterého strčím do kabelky a může se mnou prakticky všude. Navíc toho moc nesní. První, kterého jsme si vybrali, nebyla čistokrevná čivava, což tolik nevadilo, byl z nich nejlepší. Po cestě domů byl moc hodný, vůbec nezlobil. Doma pak v noci začal mít průjem, třást se a prostě mu vůbec nebylo dobře. I tak byl ale výborný, protože jsme si ho nechali na posteli, aby nebyl sám, když mu není dobře, vždycky když se mu chtělo na záchod, sám se zvedl a hledal způsob jak seskočit. A protože to bylo moc vysoko, vždy jsme ho sundali. Když byl hotový, tak si zase zaškrábal a bylo. K ránu už měl ve stolici krev, tak jsme ho odnesli k doktoru. Registrace = 640 Kč. Udělali mu testy a že je to špatné. No, tak jsme ho odnesli, protože na tu danou chorobu jsme měli „záruku“. No, s těžkým srdcem, protože se mi nelíbí vzdávat se, navíc, kdo ví, co s ním tam pak bude. Jenže opravdu nemám každý den cca 1500 Kč na injekce – v průběhu jednoho týdne a pak kdo ví. Majitel samozřejmě tvrdil, že mu nic není, dal mu nějakou pastu, psík dlabal a vypadal lépe, tak jsme hodně váhali, ale nakonec jsme si vzali jiného z jiného obchodu. Ten byl o měsíc starší a divoch. A co myslíte, večer začal strašně kašlat, chudinka. Takže další den jsme hledali novou veterinu, protože v té první se mi nelíbilo. Máme poblíž jednu uličku, kde prodávají zvířata, kytky, keramiku, stříhají pejsky a je tam i ordinace. Hodně místních pejsků tam chodí, tak jsme tam zašli. Doktorka přišla, poslechla si, co mu je, ani se na něj nepodívala, a než jsem stačila cokoliv říct, už mu dávala injekci. Chudákovi tekla krev. To mě hodně odradilo. Zítra prý ale máme přijít ještě jednou. No tak dobrá, uvidíme, jaké to bude, když tak odejdeme. Další den na 11h jsme tam naklusali – za velkého deště. Čekáme venku a po 10 minutách nám přijde odevřít paní z vedlejšího psího salonu s tím, že doktorka nepřijde. Proč? Protože PRŠÍ. Kdybychom nebyli objednaní… Kdyby nám dala vědět… no a nemocný pejsek se může dostavit, ale doktorka ne? A že nám tu injekci píchne ta paní, jen zavolá doktorce o informace. Když jsme se ptali na pár věcí, neodpovídala a nervózně nám odvětila, že se to teď snaží zjistit, ať počkáme. To David už nevydržel a seřval ji tak, že tam prostě už nikdy nemůžeme jít, ani kdybychom chtěli. Našli jsme další veterinu, která nebyla špatná. Hodně věcí nám vysvětlili, udělali stěry, testy – ty raději dvakrát, aby to bylo přesnější… A že dnes 8 (!!!) injekcí a pak po 5 dní každý den 3 injekce – každý den 480 Kč. No, co jsme měli dělat… Jenže malý se nelepšil, pak jsem si konečně vzpomněla, že Aurora vzala svou kočku do jedné nemocnice v centru, kde mluví i anglicky a mají tam cizince-lékaře. No tak jo. Jenže nemůžeme metrem, protože psi do metra v Číně nesmí, a jak kašlal, tak by se pašoval blbě, takže jsme se vezli pěkně v taxíku – 237 Kč jedna jízda. Jo a uprostřed ruháče jsme ještě měli menší nehodu – ťuklo nás BMW, tak jsme ještě museli čekat, než to řidiči vyřídí. Po telefonu nám zapomněli říct, že od 12h do 13h odpočívají, my tam dorazili po 12.h, protože normálně v tu dobu se už pracuje. Takže jsme ještě museli čekat hodinu. Potom už to šlo dobře. Čínský doktor registrace = 768 Kč, cizinec = 1280 Kč. Nejsme zase až takový blázni, čínský doktor stačí. Prohlédli nám ho a prohlásili, že to může být psinkový kašel ale i psinka a dělat teď testy nemá cenu, protože dostal ty injekce a výsledky by byly falešné. To je prý častá metoda jak majitelů tak lékařů – dávají jim léky, které ovlivní výsledky, že neukáží žádnou velkou nemoc, takhle si člověk psa nechá a chodí pro léky každý týden = utratí hodně peněz a pak mu za pár měsíců pes umře a je vymalováno. Pokud v Číně nemůže věřit ani doktoru (ať už jde o veterinu nebo lidského lékaře), co máte dělat? Na netu jsou články, ale všechno si sami prostě nevygooglujete, od toho jsou lékařské obory, od toho se každý na něco specializujeme…

Takže malej dostal antibiotika – pokud kašel a hlavně pšíkání zmizí, znamená to, že nemá psinku a asi nám neumře. No, tak jo, překvapilo mě, že za to chtěli jen 64 Kč. Během těch 10 dnů se mu to různě měnilo. Lepšilo, ale nemizelo, tak to vypadalo špatně. Navíc si někde uhnal nějakou vyrážku, stále se lízal a kousal, až místy krvácel. Takže jsme se k nim vydali znovu. Prý budeme muset čekat 40 min, ale naše doktorka Terri je moc fajn a vzala nás hled. Všechno jsme probrali, celkem v ordinaci strávili ¾ hodiny! Nejdříve se řešil kašel. U malinkých pejsků je prý možné, že kašel a pšíkání nezmizí hned úplně, ale bude se to zlepšovat – i to je možnost, takže se psinka odsunula trochu dále a „obyčejný“ kašel už také přichází v úvahu – dostal další antibiotika a nějaký penicilín a uvidíme. A co ta kůže? No, s tím bychom teď nic moc nedělali, nejdůležitější je ten kašel. No dobře, ale kouše se až kňučí a my to už máme taky, na netu jsem četla, že se dělají stěry. No, ty můžeme udělat, ale výsledky nebývají moc přesné a bude krvácet. Posvítili na něj fialovým světlem, viděli jsme, jak má suchou kůži a ty nejhorší místa. Ty mu pak oholili a začali drásat žiletkou, aby získali kapky krve. Jenže jak je malý, tak mu to moc neteklo. Je to velký bojovník, vůbec nekňučel, ale na nožičce neměl moc masa a tam ho to fakt bolelo, tak řval jako tur, až se dovnitř přihnala Terri s tím, že si myslela, že to je kočka, co je vedle v ordinaci, nenapadlo jí, že to kňučí náš psík :-D. No, všichni říkají, že se podobá spíš na kočku, myš, prasátko… Výsledky samozřejmě nic neukázali. Vzali mu ještě krev a kromě dvou věcí – červíka a ještě něčeho – měl všechno v normě, což doktorku velice překvapilo, vzhledem k tomu, že normálně jí a hraje si, tak to vypadá, že s námi ještě nějakou dobu vydrží. Kožní nemoci připadají v úvahu 3, přičemž svrab je přenosný i na lidi, a protože se drbeme i my, tak dostane Frontline – ten hubí i blechy = 2 mouchy jednou ranou. No výborně. Pak jsme dostali šampon, prášky, další Frontline, tekutý prášek na červa, plastový límec – všechno dovezené z ciziny… = 2368 Kč. Netuším, jaké jsou ceny v ČR, ale veterina v Číně mi přijde šíleně drahá. Naštěstí malý už kašle jenom zřídkakdy, zlobí jako čert, většinou by jedl, až by praskl… takž už asi zbývá jen ta vyrážka.. Za 2 týdny jedeme na kontrolu a doufám, že letos se ani jeden z nás už u doktora neukáže. Sice zbývá už jen 1,5 měsíce do nového roku, ale těžko říct…

Takže, je-li to možné, v Číně na veterinu ani k jinému lékaři nechoďte. A nebo si holt připlaťte za cizince-lékaře – máte-li na to, jinak jsou to všechno velice hororové a vysilující zážitky – jak pro vaši peněženku, tak pro vás samotné.

A jak psy vidí většina Číňanů? Kromě toho, že se jí. Většinou to jsou starší lidé, kteří mají pejska, aby utěšili svou samotu a ke psům se chovají jako k dětem – nosí je, oblékají a obouvají i v létě, nechávají stříhat do všech možných tvarů, barví jim chlupy… mají svá místa, kde se každodenně scházejí a debatují. Jsou to prostě pro ně další děti. Hodně psů je také tlustých. Naše čivavka má teď 1,25kg, viděli jsme jednu, která měla 8kg!!! Normálně mají 2-3 kila.

Na zdraví!

Rok 2013 bude, co se týče zdraví, asi dlouho těžko překonatelný, protože tolik problémů, co jsem letos měla, vydá za celé ty tři roky tady.

Leden a únor se nesl ve znamení chřipek a různých nachlazení. Březen a duben celkem šly – občasná

nachlazení, přetažené svaly, namožená záda, problémy se zažíváním… nic velkého. Ale koncem března se mi něco zaneslo do oka a bylo z toho „Červené oko“ (Red eye). Jak se to projevuje? Člověku během noci nateče oko/oči tak, že se ráno probudí a myslí si, že ještě sní nebo že je ještě hluboká noc, protože prostě nic moc nevidí. Většinou bývá jedno oko lepší, druhé horší, takže když se povede po dlouhém snažení s menšími bolestmi rozlepit to šťastnější oko a jde se podívat do zrcadla, tak to je spíš noční můra. Být to modré, tak to vypadá spíš jako pořádný monokl. Stále vytéká hnis a nebo to schne a lepí se to k sobě, těžko říct, co je lepší. Zhorší-li se to, přijde bolest hlavy, zimnice, teplota… takže samozřejmě i nespavost. No a prý je to ze špíny, třeba z posilovny… no, kdo ví. Po 2 týdnech jsem se toho zbavila a v květnu nanovo.

V červnu jsem si opět propíchla ruku mečem. Tentokrát pokročili, takže mi nabídli: a) jako prvně – tři injekce (1. do ruky, 2. do zadku, 3. umrtvovák do rány – to jsem minule už fakt omdlela, protože mi po těch injekcích nebylo dobře, v nemocnice 3 hodiny a nalačno…), b) zalepit. Finančně to vycházelo podobně a byla jsem tak ušetřena té 3. injekce, tak jsem si vybrala nějaké německé geniální lepidlo. Po týdnu to vypadalo jako špatný nápad, protože se mi odlupovala kůže tak, že jsem nevěděla, jestli je to ta stará nebo jestli mi to srostlo špatně. Naštěstí to dobře dopadlo. S takhle obmotaným pahýlem jsem ještě šla na Šanghajskou taiji soutěž a musela narychlo trochu upravit pohyby, protože o nějakém plácání do nohou jsem si mohla nechat jen zdát a fali… no, netrénovala jsem to, nechávala jsem si to na soutěž – buď to vydrží nebo praskne. A vydrželo, asi mám dobře qi :-D.

Jako tradičně se o prázdninách dostavily žaludeční problémy, kdy kdykoliv jdu jíst ven, jako první musím zkontrolovat, zda je v restauraci WC, protože co do sebe dostanu, hezky rychle zase vyjde ven. V tomhle období jím nejvíc rýže, rajčat, okurky, cukety a melounů. Podívám-li se na jiné jídlo, tak se mi vůbec nechce jíst nebo hůř, zvedá se mi žaludek. Něco podobného mě potkalo i během cestování s rodiči. Měla jsem fakt štěstí, že na hoře Song v té době bylo strašně málo lidí a ne nonstop takové srázy jako na Emei – tam člověk s průjmem fakt trpí – z vlastní zkušenosti… Jak naši odjeli, tak se ohlašoval pomalu podzim. Šanghajské počasí má hned několik zvláštních charakteristik – jedna z těch nejprotivnějších je velmi rychlá proměna – pár hodin pálí sluníčko a najednou nastane zima. Takže jsem samozřejmě byla kolikrát nemocná. Po narozeninách jsem najednou na ulehla s teplotami a zimnicí, neustále jsem se potila a nemohla toho moc sníst – čtyři dny v kuse. Mysleli jsme si, že to je prostě chřipka nebo tak. Neustávalo to však, vydali jsme se tedy do nemocnice, kde mi udělali krevní testy. Ukázalo se, že mám strašně málo bílých krvinek. Doktor na výsledky nevěřícně koukal, stále ho otáčel v ruce a divil se: Jak to, že to má tak nízko? Běžné je mít 4-10 nevím čeho. Na prvním měření jsem měla 1.94. Tak jsem dostala 4 krabičky léků a poslali mě druhý den ráno ke specialistovi, na kterého jsme čekali 3 hodiny 20 minut. Teď si vezměte, že tam čekáte, nalačno, potíte – chvíli vám je zima, chvíli horko, kolem vás ty hrůzy čínské nemocnice… Po tom dlouhém čekání se na mě doktor ani nepodíval a řekl, ať jdu znovu na krev. Tam jsme dohromady čekali 1,5 hodiny – víc jak hodinu hodinu, než na nás přišla řada a cca 20 min na výsledky. A to tam měli 7 odběrových okének! Naštěstí se ukázalo, že se mi to zvýšilo a už jsem byla kousek pod limitem, takže mám pokračovat s prášky a za měsíc si zase zajít na testy. Zatím se mi to drží kousek nad limitem. Tohle byl zatím asi největší strašák. Prášky už neberu, protože letos jich do mě strkali strašně moc…

Když jsme u těch nemocnic, tak někteří z vás již četli, nováčkům ve zkratce vysvětlím, jak to tady v nemocnici chodí:

Je jedno, jak jste na tom špatně – nejprve musíte k recepci, kde vás, pokud jste noví, nejdříve nechají vyplnit „zákaznický formulář“ a dostanete kartu = zdarma. Viděla jsem člověka na lůžku, kterého přejela motorka, neměl jednu botu, třásl se a tekla mu krev – stejně tam musel čekat, než mu tu kartu vypíšou, kolikrát mu ani nerozuměli, co říká a nevěděli, co mají vyplnit například do kolonky telefonní číslo. Potom se přesunute o pár metrů doprava, kde si vystojíte frontu u okénka, kde zaplatíte za to, že se na vás doktor podívá = 64 Kč (kolik je to u nás, 30 Kč, že jo? :-) ). Potom se vydáte na průzkumnou cestu po nemocnici, abyste našli své oddělení. Mimochodem, lidi na lůžkách si rodina/přátelé vozí po nemocnici sami. Viděla jsem i zraněné lidi, jak je nesli jiní na zádech, když nebyla křesla ani lůžka… Žádní zdravotní bratři brázdící haly s pacienty, na to zapomeňte – pěkně sami. Máte-li štěstí, počkáte si přes hodinu. Nemáte-li, což je častější, čekáte cca 4 hodiny a těžko říct, jestli na vás ten den vůbec dojde řada. A že vám je špatně? To je váš problém. Nečeká se v čekárně nýbrž u doktorů v ordinaci – vypadá to tak, že kolem jeho stolu stojí, dřepí, polehává stádo Číňanů, předbíhají se a překřikují. Viděla jsem, jak se tam jeden svíjel na kolenou na zemi – počkej si, až na tebe přijde řada a uhni, potřebujeme převézt stolek na druhou stranu. Takže i když vyhlásí vaše číslo a jméno, není to ještě výhra – musíte se prodrat davem a překřičet je. Jak jsem cizinka, tak mám výhodu, že jak tam přijdu, hodně lidí zmlkne a kouká na mě s otevřenou pusou – takže mám příležitost vysvětlit, co mi je. Během toho musím odpovídat na klasické dotazy hrnoucí se na mě ze všech stran: Odkud jsi, kolik ti je, jsi vdaná? Doktor vám napíše, jaké testy máte podstoupit a jdete. Jdete si to napřed to přízemí opět zaplatit (po vystání fronty, ve které se každý snaží přeskočit). Po zaplacení nanovo hledáte to správné místo. V nemocnici Chang Hai mají třeba hned několik odběrových míst – jenže záleží, na jakém oddělení vám napsali doporučení. Takže se stalo, že jsme si vystáli frontu a zjistili, že musíme jinam. Testy naprosto stejné… Čekáte na výsledky. S výsledky naštěstí už nemusíte čekat, záleží jen na vás, jak se vám povede prodrat davem ke stolku vašeho lékaře. Ten vám napíše léky, jdete si je zaplatit, vyzvednout… a je to. Návštěva nemocnice vyjde cca na 6 hodin, z čehož jste u lékaře 10-15 minut – v závislosti na hlasitosti davu kolem.

Co dalšího? Nedávno mi vypadla plomba, kterou mi tak mistrně zabudovali loni – o stomatologii v Číně jsem psala a rozhodně nedoporučuji. Po tom zážitku jsem odmítla někam dojít, ale našli mi jinou nemocnici, a proto že to bolelo, jsem se tam nakonec vydala. Vypadalo to tam moc pěkně, moderní, čisté a žádná fronta, no super. Kousek zubu = 8000 Kč. Ne, děkuji. V ČR mi dělali celý nový porcelánový zub za cca 3000 Kč. Nechala jsem si dát něco provizorního za 480 Kč a počkám na svého českého lékaře. Pak jsme měla 2 týdny silný kašel. Jak teď nemůžu cvičit až moc pravidelně, tak se mi po sobotním tuishou souboji s kamarádkou tak klepaly nohy ještě 4 dny potom, že i po rovině jsem nemohla chodit. No a co myslíte, pejsek bydlí v 6. patře, můj pokoj je ve 4. patře, takže jsem na schodech strávila hodně času. Dál nám onemocněl pejsek – čínští veterináři, to je další velké téma. Co se pejsek začal kousat, dostali jsme také nějakou vyrážku. Po týdnu jsme zašli za veterinářem, protože Paprička jedl antibiotika a nemohl moc ven, navíc to nevypadalo tak špatně. Dozvěděli jsme se, že má buď alergii na bleší kousnutí, blechy, něco a nebo svrab, což je asi nejpravděpodobnější, protože se to přenáší na lidi a my se také drbeme. Našla jsem si to na netu a opravdu to tak vypadalo – no skvěle, na kožním jsem tady ještě nebyla… :-( Zašla jsem do školní nemocnice, protože tam je to levné. A prý to se psem nemá žádnou spojitost a je to jen proto, že jsem byla v poslední době hodně nemocná. No tak jo… 3 dny jsem jedla a pila medicínu a nic. Tak jsem tam zašla znovu a zmínila tuhle nemoc, a že prý těžko říct a musím jít do slavné nemocnice Chang Hai. Ne, děkuji. Zajela jsem si k tetě do lékárny, dala mi sulfátovou mast za 14,50 Kč. Druhý den jsem si tam jela ještě pro 3 tuby, protože první den jsem vymazala ¾… Zlepšilo se to, ale nic moc. po 3 dnech se to naopak zhoršilo, tak jsme dnes zašli do jiné nemocnice. Doktor svrab naštěstí smetl ze stolu s tím, že mám ekzém. Když jsem se ptala proč, tak prý alergie. Hmm, a na co? No alergie? Proč, na co mám dávat pozor? No alergie! A nejez to a to a myj se jen vodou. 2 dny injekce do zadku, pilulky a mastička. Tak snad se pán nespletl. Pravdou je, že se to o dost zlepšilo…

Jsem zvědavá, co se mi do konce roku ještě přihodí… přeci jen jsem ještě neoběhla všechna místní oddělení… :-D

TAJČI V ČR - DOTAZNÍKY

Dobrý den,

Obracím se na Vás s prosbou o vyplnění a o rozšíření 2 anonymních dotazníků, které tvoří jednu z praktických částí mé diplomové práce v rámci magisterského studia Tradiční čínské sporty – Wushu na Šanghajské sportovní univerzitě v Číně.

1. Tajči v ČR – učitelé tajči – dotazník je určen učitelům tajči v ČR, kteří učí samostatně, mají svou vlastní školu tajči nebo v některé z českých škol tajči vyučují
   odkaz: https://docs.google.com/forms/d/1wh6K_jX7RAk4QRzsneB6qya-UaZeHqJXpT0VU6VovkM/viewform

2. Tajči v ČR – studenti tajči – dotazník je určen všem studentům tajči, mohou se ho zúčastnit samozřejmě i učitelé tajči
   odkaz:ttps://docs.google.com/forms/d/1B5kuChViaVAkcUPQYWxWf1ZzixraTbvUiac1PklMOpw/viewform

3. Tajči v ČR – veřejnost – dotazník je určen široké veřejnosti, která tajči necvičí
   odkaz: https://docs.google.com/forms/d/1n9RzbBT-Kbg3qnkJGVbQ_P2todOZb4t6GSYKE-Fna64/viewform

Výsledky budou poskytnuty České federaci wushu a na žádost také českým školám tajči a jejich studentům. Věřím, že přispějí k zlepšení úrovně českého tajči, ukáží preference a názory studentů, nabídnou nové možnosti propagace a spolupráce mezi jednotlivými školami. Na jejich základě bude také možné lépe odhadnout budoucí vývoj tajči u nás a potřeby potencionálních studentů a závodníků.

Zároveň bych zástupce jednotlivých škol poprosila o jakékoliv informace o vaší škole a o tajči v ČR (historie, osobnosti, vývoj atd.).

Velmi děkuji za pomoc a přeji hezký den,

Kateřina Krumpálová

KKrumpalova@gmail.com

Rozbitý Facebook!

Protože jsem letos v jednu chvíli měla věcí až nad hlavu a v té druhé jsem z toho byla tak vymletá a líná, že jsem nic nedělala, v posledních dnech toho bylo až moc. Většinu času jsem věnovala tvorbě dotazníků. Myslela jsem si, že to půjde dobře. A nešlo…

První věcí bylo dotazníky vůbec vytvořit – vymyslet otázky, poskládat, navrhnout jejich formu. Potom je poslat učiteli ke schválení a přeložit do češtiny, abych jejich pilotní verzi mohla poskytnout hodným duším na zkoušku. Na základě jejich ohlasů a učitelových podnětů jsem dotazníky opět upravila a hledala, kde bych je mohla zveřejnit. To zabralo asi nejvíce času. Ono se řekne: Na netu je toho spousta… A to je často i ten problém. Je toho opravdu spousta, ale vyhovujících jen velice málo. SurveyMonkey naprosto vyhovovala mým požadavkům, takže jsem do ní začala hustit své otázky. U 10. mě to zastavilo s tím, že pokud chci větší rozsah, musím si zaplatit minimálně 20 dolarů/měsíc. Dál mi kamarád doporučil stránku, kterou má vyzkoušenou, jenže je celá jen v němčině. Další stránky jsou hodně primitivní a nedovolují mi vytvořit dotazník ani ze 65% tak, jak jsem původně navrhla.Takže jsem nakonec přeci jen skončila u Google docs. Není to úplně podle mých představ, ale dá se s tím spokojit. Ještě jsem si tak úplně neprostudovala možnosti analýzy, to bude další peklo. Zatím, co jsem viděla, že Google nabízí není dostatečné, tak uvidím, co tam dál objevím. Jinak doufám, že to půjde překlopit do Excelu. Budu se prostě co nejvíc snažit vyhnout našemu slavnému SPSS, o kterém kromě jednoho cizince, kterého jsem se ptala, nevěděl tady nikdo. Číňané to používají snad v každé práci… Nebo to aspoň prohlašují. Já to mám v Metodách také zmíněné… :-D

Takže tedy Google… spasitel lidstva… Několikrát mě pěkně naštvali, ještě že mě neslyšeli. A několikrát jsem se už prostě viděla za měsíc doma, protože ty dotazníky prostě nedokážu udělat a zabalím to tady. Až takhle divoké to bylo, když se mi nedařilo opravit otázku, která nevycházela správně u prvního dotazníku. Když mi u druhého dotazníku nešly odesílat odpovědi, i když jsem vše dělala stejně jako u toho prvního. Obrátila jsem se o pomoc na help centrum i na fórum uživatelů – bez odpovědi. Po dvou hodinách jsem na to přišla sama. Nastal další problém, odeslané odpovědi se mi nezobrazují v sešitě. I když s prvním dotazníkem v tomhle ohledu není žádný problém. Zdá se, že je každému dovoleno zaslat na fórum jen jeden příspěvek asi denně, takže jsem si s tím musela zase poradit sama. Po pár hodinách to najednou začalo všechno fungovat. Zatím to všechno vypadá v pořádku.

Další fází bylo hledání respondentů. Poslala jsem to všem, co mám v kontaktech a pak začala na internetu hledat školy tajči. A že jich je hafo. Nebo jedna škola má hned několik odlišných stránek, což pak hodně mate a určitě se stane, že dotazníky někomu přijdou několikrát. Další stránky nemají uvedený kontakt vůbec nebo jsem ho nenašla. Nebo se dají kontaktovat jen formou formuláře, s čímž nemám dobré zkušenosti, když jsem psala na irské školy, tam se to zdá být velkým hitem. Ale pak mi hlásily, že jim to přišlo v roztodivných podobách…

Co se mi ještě stalo…pár dní mi nějak blbnul Facebook, toho si někteří z vás všimli.A teď už ho mám rozbitý úplně. Ještě stále můžu vidět většinu toho, co píšete a můžu z jiných stránek odesílat odkazy na FB, ale sama na FB už nic psát, měnit atd. nemohu. Uvidím, až se vrátím, co se s tím bude dát dělat. Absolutně se v tom nevyznám. A všechno se to pokazí zrovna ve chvíli, kdy by to bylo potřeba, protože na FB má hodně škol své stránky.

Prostě miluju, když si někdo stěžuje, že její/jeho problémy/bolest/smůla atd. jsou největší na světě. Každý máme něco. Taky mi tady většina z toho, co jsem si malovala, nevyšla. Někdo se s tím prostě dokáže lépe vyrovnat, přesměrovat se nebo nemá potřebu se o tom šířit. Dnes večer mě čeká 14ti hodinová cesta vlakem do Pekingu, vsedě, protože už neměli lehátko. Moc toho tedy nenaspím, tak si beru počítač s sebou, aspoň zase něco stihnu udělat. Pak celý den v Pekáči a druhý den brzy ráno jedu na letiště vyzvednout mou rozvětvenou rodinu!!! :-)