Studenti se baví...

O víkendu na studentské soutěži, trochu ale i o studentském životě a na závěr trochu víc o wushu...

DEN PRVNÍ - Neděle

Část mě nikdy nevyroste.

V neděli jsme měli sraz na recepci v 6:20 s tím, že v 6:30 vyrazíme. Dorazila jsem o pár minut později, ale nikdo si toho ani nevšiml, protože byl všude brajgl. Naskočili jsme do minibusu a zjistili, že nám chybí Korejci. Celkem tři. Dva se podařilo Ting Ting najít na koleji, třetího jsme odchytli na blízké křižovatce. Co tam dělal, netuším. Moc se mu ale asi nechtělo, už předtím odmítl sexy obleček, co mu Ting Ting nutila pro jeho vystoupení s naší Tweety (Vietnam) – roztleskávač/ky. Od školy jsme se odpíchli tedy až po 7. hodině ráno. Cesta trvala přibližně hodinu – do obřího zábavního&sportovního areálu u Zhu Jia Jiao. Pěkně pršelo, drobet jsme se ztratili, do haly jsme museli pěšky… ale dorazili jsme stejně příliš brzo. Celá sláva se začala až po 9. hodině.

Jelo celkem deset sportovců: já, Anniesa (Seyšely), Fafa (Madagaskar), tři Korejci, dva Vietnamci, Eric (Ghana), Eiffel (Čína). K tomu samozřejmě Ting Ting, učitelka Li s rybářským kloboučkem (jako náš „trenér“, z čehož jsme si dělali srandu celou dobu :-D), na chvíli šéfka Piao, jeden Číňan (rozhodcoval někde basket) a Číňanka jako podpora a GPS :-). No a řidič…

Po představení rozhodčích začala první část – tanečky, rozpleskávání apod. Po každém vystoupení následovala dlouhá pauza, než vyhlásili body, takže jsme se šíleně nudili a taky byla pěkná zima. Univerzit se účastnilo celkem 18 (všechny ze Šanghaje), takže bylo všude stádo lidí, hlavně tedy tmavších – takže všude bylo živo a sranda. Naše roztleskávač/ky nastoupili hned jako první, což nás dost znevýhodnilo. Navíc jsme neměli moc info, takže jsme nasadili jen dva lidi a to udělalo také hodně. Bodů jsme dostali malinko, i když se jim to povedlo. Na oběd jsme se dostali až po 11. hodině. Ale stálo to za to – tříhvězdičkový hotel. V Číně je kvalita hotelů většinou o dost vyšší než ve srovnání s našimi stejné kategorie, takže to tam vypadalo prostě krásně. Jídlo formou švédských stolů. Samé čínské jídlo samozřejmě, jedny nudle, které se tvářily italsky a pak různé koláčky a suché dortíky. A croissanty! :-) Stoly jsme neměli rezervované, takže jsme se o ně museli poprat. Fafa chudák skončil vedle učitelky Piao, která mu kladla na srdce, aby jedl pomaličku, že je čas. No tak se do toho položil… jenže za chvíli jsme se už zvedali s tím, že musíme mazat. Prostě to nedojedl. Ani zabalit si to nestihl :-D. Takže další památná věta z výletu: „慢慢吃!“ Ubytovaní jsme byli cca 5 minut od restaurace, což je pěkná procházka – pokud zrovna neprší. Museli jsme si nějakou dobu počkat, než nám uklidí pokoje, takže jsme se přesouvali z jednoho do druhého – podle toho, který byl už uklizený. Chvíli jsme měli klid a pak jsme museli zase vyrazit – na basketbal. Hráli Eric, Korejec a Eiffel. Ze začátku se moc nedařilo, protože byli nervózní a hráli dvě hry bez pauzy. Potom už se výrazně zlepšili a něco i vyhráli. S Fafou jsme to sledovali z tribuny, většinu jsme prokecali… Zjistila jsem, že nejsem jediná, kdo si zapomněl zažádat o nové vízum včas O:-). Na poslední hru jsme sešli dolů. Rozhodčí nedávali pozor a zapomněli nám přičíst body. Říkám jim: „Přičtěte nám bod.“ Fafa na prstech ukazuje „2“ jako že máme mít celkem dva body. Oni to špatně pochopili a přičetli nám rovnou dva, takže jsme měli celkem tři. No, dilema – máme jim říct, že nás špatně pochopili? Chvíli nám trvalo, než jsme se přiznali… :-) Eric si udělal bouli o jednoho Asiata, který ale skončil s rozseknutým retem. Ještě jsme na ně čekali, než se omluvili, poplácali po zádech… no a mohli jsme na večeři. Následoval večerní blok vystoupení, kde jsme měli nasazenou Anniesu a Tweety. Anniesu Ting Ting přivádí k šílenství, takže se posílila vodkou v lahvi od ledového čaje :-D. Ting Ting nakecala, že bude mít pak lepší hlas. Potom už na pokoj. Večer nás čekala porada o tom, co se bude dít druhý den. To byla  totiž bojovka na cca 5 km po areálu spojená s řešením různých úkolů a otázek. Mohlo se zúčastnit jen 6 lidí, tak mě ušetřili. Byla jsem ráda, že nemusím běžet, ale byla škoda, že jsem se nemohla přidat, protože to byla sranda.

Pokoje byly pěkné, velká televize i dobrá sprcha. Bydleli jsme po dvou, já s Anniesou – i když ji Eric lákal na jídlo :-). Nemohla usnout, protože vypila celý Redbull, tak jsme ještě kecali, ale pak už jsem byla fakt unavená. Ona zabrala až někdy kolem 4. ráno.

DEN DRUHÝ - pondělí

V pondělí ráno nás Ting Ting telefonem vzbudila v 6:45 a vyrazili jsme na snídani. Z vařených vajec a různých závitků se nám dařilo vytvářet zajímavé tvary v původních čínských rozměrech :-D (viz foto). Fafa si na závěr donesl zmuchlaný croissant. Říkám mu: „Fafa, vyhráls, to vypadá jak hovno…“ No a všichni jsme lehli :-D. Pak už jsme museli na stanoviště. My ostatní jsme po startu mohli na pokoj odpočívat. Pořadatelé dali max 1,5 hodiny, oni to zvládli za 38 minut, ale Fudan je dal o 3 minuty, protože chytrá Číňanka, která nesoutěžila, ale běžela jako doprovod to spletla a nešla postupně po stanovištích, takže se museli vracet. Fafa je fotbalista, takže mu běh nečiní žádné potíže, musel tahat Anniesu, která se courala. První věta, když se vrátila byla: „Fuck man, Fafa is sooo fucking serious about running…!“ :-D Ve dvanáct jsme vyrazili na oběd. Většina z nás už seděla u stolu. Za zády jsme slyšeli jednu učitelku, jak se diví, kde jsou všechna kuřecí stehna. Po chvíli se vynořil Eric a zbořil nás, protože měl na talíři horu kuřecích stehen. A za ním Fafa, který pobral ten zbytek. Vietnamci ujížděli na kukuřici a Anniesa zase miluje vejce. Dělali jsme si srandu, že ve sportu tady sice nevynikáme, ale co se týče jídla, tak to jsme jednoznačně první.

Měli mít věci na odpolední vystoupení – speciální/zvláštní sporty (1. část – skákání přes švihadlo a další tradiční čínské sporty/hry, 2. část - wushu). Zapsali nás do třetí skupiny. Když byl čas, pěkně jsme se zařadili, já už zahřátá, protažená… A pak vyhlásili pauzu. Půl hodiny. Měla jsme aspoň příležitost vyzkoušet si povrch, protože jsem se k tomu prostě nedostala. Zjistila jsem, že to neklouže a mají to pěkně měkké, tak jsem zařadila i ten překážkový sed, který mě doučila Péťa Kotě – ještě se zvedám moc zeširoka a na koberci mi to klouže. Kdežto tady byla nějaká měkká guma, do které jsem se dobře zapíchla a v pohodě se zvedla. No jo, to jsou triky O:-). Normálně je tenhle pohyb v chen 56 na pravou stranu. Ukázalo se, že mi to celou dobu nešlo proto, že mě stále bolí pravá kyčel. Takže jsem si to v sestavě předělala nalevo a je to – člověk si musí umět pomoct. Jinak tedy ta sestava byla zkrácená, protože jsem nesměla přesáhnout 4 minuty. Když jsem si opakovala sestavu, jedna paní si mě celou natáčela. A pak mě pochválila, ukázalo se, že je to nějaká učitelka wushu, která je tady se svými studenty. V každé skupině byli tři týmy, my jsme byli na řadě poslední. Na švihadlo jsme měli celkem 6 lidí a byli prostě super. Fafa to vyhrál i tady – tentokrát svými skoky :-). Přede mnou byl dračí tanec o devíti lidech a asi šestičlenné družstvo na základní wushu pohyby. Jak naši vyběhli na scénu, tak jsem tam osiřela a byla trochu nervózní. Potom mi ale někdo skočil na záda – Eric. Všichni se za mnou vrátili a povzbuzovali mě, Fafa natáčel zprava, Anniesa zleva :-). Když podruhé a naposledy vyhlásili naši univerzitu, vyběhla jsem na pódium. Pozdravila jsem, přihlásila jsem se, že jsem připravená a spustili hudbu. Vybrala jsem svou oblíbenou, na kterou vystupuje náš taiji tým. Cítila jsem se drobet ztuhle, jak jsem byla trochu nervózní, ale cvičilo se dobře. Občas mi to vyšlo i na hudbu, což jsem se divila, protože jsem to ještě na poslední chvíli musela trochu upravit – když mi konečně řekli přesný časový limit. Trochu jsem to nevychytala s místem, protože jsem začala víc napravo, ale doskočila jsem si tam, tak jsem byla nakonec všude. V rámci mého osobního průzkumu musím přiznat, že jsem se cítila dobře, nepřihodila se mi žádná katastrofa. Normálně se moc netleskalo, pokud nevystupoval tým, který měl větší zázemí. Proto mě strašně zaskočilo, když jsem skončila a ozval se velký potlesk. Jak jsem byla překvapená, tak jsem odbíhala zrovna směrem, kde nebyly žádné schody, seshora prostě nejsou vidět. Jeden z asistentů mě naštěstí včas nasměroval, takže jsem to vytočila správným směrem. Měla jsem co dělat, abych sešla dolů, podlamovaly se mi nohy – nejvíc nervózní jsem totiž vždycky až po vystoupení – to se třesu, ztuhnu a kašlu klidně i hodinu potom. Cestou za našima mi spousta lidí ukazovala vztyčený palec, chválili mě. Z toho jsem byla mimo už úplně, protože jsem nic takového nečekala. Fafa mi pak říkal, že všichni kolem mě říkali, jak jsem dobrá a profi (ono totiž kdybyste viděli, s čím měli možnost srovnávat – ale o tom později). Učitelka Li nadšená, že jsme jasně první, Ting Ting mě objímala. Číňan Eiffel mě taky strašně chválil, ale řekla jsem mu: „Celou dobu, co cvičím v Číně, jsem mezi Číňany a vždycky ta z nejhorších – proto se mi teď špatně chápe, že najednou někdo říká, že to bylo dobré.“ V téhle překvapivé atmosféře se mi lehce podlehlo a na chvíli jsem se opravdu cítila fajn, že jsem odvedla dobrou práci. Navíc jsme tuhle sekci víc jak s přehledem vyhráli. Následovala vyhlášení výsledků – naše univerzita byla po prvním dni 15. z 18. škol, doběhli osmí a celkově jsme to vytáhli na mou šťastnou třináctku. Po tom velkém pondělním úspěchu nás to všechny překvapilo a zklamalo. Ale rychle jsme to zahnali, protože… - pěkný hotel, dobré jídlo, výlet a velká sranda – všechno zadarmo – takže příště jedeme zase. Navíc jsme si usmlouvali i omluvenku do školy – tím se povzbuzovali na startu před během: „Omluvenka! Omluvenka! Na tři dny! Na týden! Na měsíc!“ :-) Všude jsme se fotili. Když nás jedna slečna fotila na telefon jednoho z Korejců, najednou mu začal zvonit! :-D Tak se muselo čekat, než si to vybaví. Chvíli jsme hledali autobus, potom věci… mezitím Anniesa s Fafou zaběhli do restaurace a ukradli tři lahve piva, tak jsem taky jednu dostala. To mi ale neměli dělat, protože jsem to taktak vydržela na kolej, strašně se mi chtělo na záchod… :-D

Cestou jsem se odvážila podívat na video a probralo mě to už úplně. Bylo to velice špatné, až se mi chtělo brečet. Vždycky mě překvapí, jak se osobní pocit liší od reality. Jsem dost sebekritická a když se jednou za uherák fakt pochválím a cítím dobře, tak se prostě netrefím. Chvíli mi trvalo, než jsem se z toho dostala. Jak? Tak jak dělám všechno v Číně. Prostě pokračuju. Člověk má nějakou možnost vždy, „没办法“ až na výjimky neexistuje. Stejně tak já – můžu se na celé cvičení vykašlat a dělat něco pro mě smysluplnějšího. Nebo pokračovat a snažit se to dělat lépe než doposud a doufat, že jednou nebudu litovat, že jsem teď byla tak tvrdohlavá. Abych nelitovala, tak se teď snažím být víc s lidmi a chodit víc ven, protože tohle je to, co mi tady moc chybí. Sice to znamená, že mám méně času a jsem unavenější, když chci všechno stihnout, ale zjistila jsem, že to stojí za to. Beru věci tak, jak přicházejí, to ale neznamená, že mi to musí být příjemné, ve skutečnosti nesnáším změny. Nakonec jsem se podívala na video ještě jednou, abych  to zhodnotila už s chladným srdcem. Nebylo špatně úplně všechno, tak nejsem až tak ztracený případ, našla jsem si body a podbody, na kterých musím zapracovat. Prostě jenom musím víc cvičit a víc studovat. No a už prostě nikdy nevěřit lidem, když mě chválí. Rozhodně nejsem expert, ale za tu dobu už prostě poznám, co je dobré a co ne, takže se raději na sebe podívám sama a pak si nechám od někoho poradit.

K WUSHU

Vědět nestačí, musíme uplatňovat.
Chtění nestačí, musíme činit.

Co se týče ostatních wushu vystoupení, byla to katastrofa. Abych to vysvětlila: Nenechala jsem si ujít žádné vystoupení – ať už wushu, tanec, zpěv… Na našem studentském životě v Číně se mi líbí, že děláme věci, které by nás normálně doma nenapadly, které by nám přišly trapné… ale tady je to všechno prostě normální, hlavně že je sranda a lidi se vyřádí, protože i když se jedná o soutěž, celé je to hlavně jedna velká pařba, která spojuje lidi z celého světa. To mi přijde prostě super. Druhou věcí je, že mě jakákoliv vystoupení prostě fascinují. Jednak proto, že si lidi dali tu práci něco nacvičit a pak, že prostě miluju tanec, zpěv atd. – to je jeden z nejlepších vynálezů lidstva. Kolikrát to vibruje celým mým tělem a přistihnu se, že se pohupuju do rytmu, aniž bych to vnímala. No a když vidíte, jak si to na pódiu užívají, je jim jedno, že by je jinde nepřejícní vypískali s tím, že jsou trapáci, tak to prostě nadchne i vás. Jedna slečna byla se švihadlem na jevišti sama, neměla ani hudbu a na začátku působila hodně nervózně, škobrtala. Tak jsme jí prostě všichni udělali hudební doprovod tleskáním a najednou to rozjela a předvedla pěkně těžké věci. Párkrát se stalo, že s vystupujícími tančilo skoro celé hlediště. Takže z tohohle pohledu tyhle akce prostě miluju. Zpět k wushu. Na taiji byli kromě jedné skupiny všichni asi začátečníci, protože cvičili základní sestavy (jedna slečna sama a pak ve skupinách) a měli většinu základních chyb. Jeden černoch vystoupil asi jen proto, aby vystoupil, protože zacvičil tři mabu a hotovo. Ale měl z toho radost a nějak nás tím nakazil, takže nás to těšilo s ním. Dva kluci byli na nan quan a jeden na nan dao. Pohyby si vybrali pěkné, jeden křičel fakt pěkně a tvářil se jako v akčním filmu. Slečna ze Švýcarska vystupovala s chang quan a základním mečem. Záleží, jak dlouho cvičí a v jakém objemu, takže se to hodně špatně posuzuje a hodnotí. Když řeknu, že cvičili jako CIZINCI, tak věřím, že mi někteří z vás rozumí. Jak se dřív čínští wushisté dali poznat podle stylu cvičení, z jaké provincie pochází (tady si neodpustím rýpnutí – po přijetí wushu na OH, se ztratí i ten drobet, co v tom ještě zůstal, ale o tom třeba jindy), u cizinců je to tohle – nulová práce boky a pasem, shrbení, pokrčené nohy a ruce, vytáhnutý krk, stáhnutí do sebe nebo přehnaně „ven“, hledání zlata po zemi, špatná používání síly, mizivé uvolnění, žádný výraz v očích, pérování v postojích, kynklání se, po dopadu poskakují ještě párkrát, než to ustálí, přecenění vlastních možností… Něco z toho (v různých dávkách) skoro každý „normální“ cizinec prostě má. Pak jde o to, jestli si toho jsou vědomi a jestli na tom chtějí pracovat. Samozřejmě že i tady se objevilo pár expertů, kteří o wushu zasvěceně hovořili a učili ostatní – spolu se všemi svými chybami. Tohle všechno je z velké části ale o učiteli. A mít čínského Mistra/šampiona ne vždy znamená výhru. V Čechách jsem cvičila 10 let a říkali, že necvičím špatně. Potom jsem přišla do Číny. Věděla jsem, že necvičím dobře. Ale netušila jsem, že všechny ty „chyby cizinců“, které jsem vyjmenovala před chvílí plus mnoho dalšího mám také a i základní pohyby a postoje mám „nedobře“. Až tady jsem doopravdy začala cvičit wushu. Až tady jsem začala opravdu chápat, o čem wushu je a o čem rozhodně není. Na jednu stranu jsem smutná, že jsem tomu věnovala tolik let a objektivně pro nic za nic a to mi nikdo nevymluví. Samozřejmě jsem vděčná za všechny přátele, které jsem během cvičení potkala atd. ale teď mám na mysli čistě jen wushu. Na jednu stranu je opravdu nesmírně těžké najít dobrého učitele, ale na druhou je to i má chyba, protože jsem až moc dlouho nevěděla, co fakt chci a pak – nechtěla jsem to tak moc, abych si pro to opravdu „došla“. Teď mi je 26 let, opravdu jsem začala cvičit před 3 lety. V Čechách jsem si stačila zničila kyčel a záda a to mě provází i v Číně. Co cvičím tady, tak kromě nějakých těch nehod prostě žádná opravdová zranění. Nejsem už ve věku, kdy by šlo všechno lehce a bez bolesti (ať už fyzické nebo psychické). Pro mě je už pozdě, snad vy budete chytřejší a rozhoupete se dřív.

Protože wushu prostě za to stojí!

Moderna s Du Hui

Ve čtvrtek ráno od 9:00 zase trénuji s Du Hui. Už je trpělivější, nekřičí, neříká mi něco na způsob toho, že jsem neschopná… takže už se mi s ní cvičí zase o poznání lépe. Nedávno na soutěži získala dvě první místa –jedno za dvojité háky a jedno za tong bei quan. To asi vysvětluje, proč její rány teď tak bolí, z tong bei je pěkně omlácená. Jednou mi dala takovou herdu do zad, že jsem se musela rychle nadechnout zpátky :-). Nejvíc dostávám ale na zadek, protože ten mám věčně tam, kde by být neměl :-). Základní pohyby moc necvičíme, protože z nich jsou vlastně sestaveny sestavy, takže se více věnujeme těm a skokům. Tedy, tento týden jsme skákaly 1,5 hodiny a zbytek se posilovalo, sestavu si prý mám doladit s Cai Si Wu. Tím si nejsem moc jistá, protože s ním se ve cvičení v poslední době víc a víc rozcházíme. Spíš to po třech letech vypadá na konec… ale uvidíme.

Du Hui nemá problém nechat mě mezi skoky „posilovat“. Pokud kopu špatně, nechá mě kopat „na sucho“ třeba 20x na maximum a pak hned pošle skákat, abych ten pocit náhodou nezapomněla. To je i jeden z důvodů, proč nás „mlátí“, někdo zase rád štípe – cítíte pak danou část těla o dost víc, takže se na ni při cvičení víc soustředíte. No a další důvod je, že kolikrát lidi moc zvolní, nesoustředí se a rána je probere = prevence zranění :-). Cizinci strašně sní o tom mít tréninky na čínský styl, ale pochybuji, že kdybych tohle uplatňovala na studentech v cizině, že by se někdo z nich vrátil. V USA bych mohla skončit i za mřížemi. My když jsme unavení, tak si dáme prostě pauzu. Tady když jsou unavení, tak jedou ještě víc. Na Du Hui se mi líbí, že umí pohyb rozpitvat na nejmenší části, které piluji a potom zase skládám dohromady. Musím říct, že si často připadám naprosto marná, když musíme rozpitvávat skoky, které ostatní skáčou úplně normálně, aniž by to nějak zkoumali. Utěšuji se, že na druhou stranu budu mít techniku alespoň nastudovanou do nejmenších detailů :-). Všechno u mě probíhá tak, že první pokus vyjde dobře, další se kazí a až po nějaké době se to zase zlepší – to když nad vším přestanu tolik přemýšlet. Kromě břišních svalů a okolí mám prý síly dost. S mojí výškou v týmu skáčou 900°, takže to také není problém. Můj problém je rychlost, plynulost, správné užití síly a koordinace pohybů – toho se mi nedostává. Jo, a mám těžké nohy, tak mám naordinované běhání – 2x týdně 40 minut. Když jsem pak viděla vedle na koberci Číňany, z nichž už nikdo necvičí každý den, vůbec neposilují, ale stejně létali jako na pérkách, tak jsem si řekla, že to prostě musím zvládnout – základní verze všech skoků, jednou to prostě půjde– jako u všeho je to o správné technice – tu teď znám, párkrát jsem to cítila, už to jen dostat z hlavy do těla.

Jak mě Du Hui tento týden učila nový prvek? Dopadla jsem z motýlka normálně na nohy a říká mi – spadni na zem. Co? „No, lehni si – takhle a takhle. Takhle příště přistaneš.“ To jako hned z letu? „Jo.“ Tak jsem s sebou párkrát prostě tak nějak švihla o zem a že prý tak nějak. „Prostě to dělej, jak říkám, a hlavně se neboj, to je celé.“ V životě jsem to neviděla, tak nějak jsem si to dokázala představit v hlavě, ale stejně mi to v tu chvíli nebylo moc jasné. Večer jsem si to pak trochu promítala v hlavě, tak snad to bude příště už lepší. Ona vždycky přijde s nějakými vychytávkami.

Na závěr mi prý dá těžké posilování na břicho, protože ho mám slabé. A to jsem si myslela, že kecá a že jí ukážu. Bohužel měla zase pravdu. U prvního cviku po mně chtěla 100 opakování – dala jsem půlku. U druhého 30 a pak vzpory – minuta na každou stranu. Tři kola. A že oni všechno dělají o polovinu víc/delší dobu. Říkám jí, že oni jsou ale profici a ona překvapeně: „A ty ne?“ No, očividně asi ne…

18. března 2013

Dnes jsem nestihla cvičit meč, tak jsem šla rovnou na taiji. Většinou přicházím jako první, a to kolikrát chodím tak akorát. Učitel Xie vyzvídal, jak jsem na tom s diplomkou. No, to bych taky ráda věděla. Vedle je prý můj vedoucí, tak bych za ním měla zajít. Jak mě se nechtělo. Ale bylo mi to doporučeno. Tak jo… Jane říkala, že co se Zhu Dong vrátil z Ameriky, tak je o dost jiný, lepší. No a zdá se to být pravda, protože jsme spolu diplomku dnes konzultovali již počtvrté, ale poprvé jsem dostala nějaké užitečné podněty. Tak možná, že ji i dopíšu :-). Dnes mě bolelo celé tělo, protahování bylo za trest. Říkala jsem si, že by bylo fajn, kdybychom dnes nejeli základní pohyby. Samozřejmě že mi nic takového nepoštěstilo. A ještě jsme to k tomu jeli jako v nějakém kungfu filmu. Ve dvou řadách a pěkně synchronně. To je prý jedna z metod výuky a také způsob jak zvýšit úroveň studentů. Projeli jsme všechny základní kopy a pohyby a držela jsem se dobře. Potom jsme přešli na základní taiji kroky a kousky ze sestav. Byla jsem v řadě u učitele, tak mě občas i opravil. Jsem vždycky nadšená, když mi ukazuje takové ty pidi detaily. V půlce nás zastavil a dostali jsme přednášku o tom, co odlišuje profesionály od rekreačních wushistů. Nejde o to, jestli dáte nohu až k hlavě nebo skočíte 900°. Důležitá je preciznost a bezchybnost pohybů. I když jsou 24,40 a 42 yangové sestavy, neznamená to, že jde o stejné pohyby, že mají stejný „pocit“ – liší se od sebe. A my bychom měli vědět čím a být schopní to zacvičit. Kladl nám na srdce, abychom po tréninku studovali v knihách. Myslíte si, že to někdo z nich udělá? Ani náhodou, většině z nich je to srdečně jedno. O to víc mě štve, že většina kvalitní literatury je v čínštině, tudíž pro mě nedostupná. Protože bych si to ráda všechno nastudovala. Ptala jsem se Leviho, aby mi doporučil nějaké knihy v angličtině, protože se v tom vyzná. Jeho odpověď? „V angličtině? Žádná! Ale v čínštině taky najdeš pěkné blbosti.“ Takže nezbývá než to, co dělám teď – cvičím, odkoukávám od učitele, píšu si to a natáčím si videa. Potom 2x 42, 2x wu(吴) a dál každý podle toho, s čím půjde na soutěž. S kamarádkou jsem zacvičila yangovou 40, protože s ní jde na soutěž a nepamatovala si jí. Celé tělo mě bolelo a cvičit se mi vůbec nechtělo, tak jsme povídali s Levim, a když se učitel vrátil, všichni jsme se zase začali tvářit strašně pilně. Zopakovala jsem si všechny sestavy, které jsem se tady naučila a šla jsem si pro jídlo, protože v 18 hodin jsem měla sraz s Robertem v posilovně – nohy. Na leg press jsem dala 130 kg, což je můj rekord, ale byla jsem nějaká slabá, šlo to ztuha. Zakopávání mi dalo ale největší práci, protože levou nohu mám přetaženou a už 14 dní mám něco s pravým lýtkem a začíná mě to omezovat. Jsem nějaká rozbitá a to teprve začínám :-/. No a zítra zase…

Konečně mám vízum

Dnes ráno šlo všechno podle plánu, vstala jsem v 7 hodin, to mám v jiné dny ještě půlnoc. Až v metru jsem zjistila, že si nejsem tak úplně jistá, kde mám vystoupit, ale odhadla jsem to. Přeci jen jsem tam jela už podruhé – tentokrát ale už opravdu pro vízum. Metrem tady moc nejezdím a většinou jsem měla štěstí, že nebylo moc lidí. Ale co jsem zažila dneska, bylo neskutečné. Nával od začátku až do konce. VŠUDE. LIDÉ BYLI VŠUDE. Na každé stanici jsme nabírali nové a nové cestující, i když nikdo nevystoupil. Měla jsem dobré místo, tak mi to bylo celkem jedno, ale ostatní se strašně mačkali, tvářili se, že je všechno bolí. Nikdo ale nevypadal otráveně, nikdo po celou dobu neřekl ani slovo, maximálně si odfoukli. Inteligenti nastupovali s batohy na zádech. Metrem zněly výstrahy a napomínání cestujících, aby dávali pozor na své bezpečí, protože jsme zrovna ve špičce. Od té doby, co jsem viděla videa o tom, co máme dělat, kdyby se s metrem něco stalo, tak se při každé jízdě cítím tak nějak divně. Moc mi nepřidalo, když zase něco hlásili a já rozuměla jen „nebezpečí“. Hlavně klid… Podruhé jsem znervózněla, když se blížila moje výstupní stanice, protože už jsem viděla, jak se všichni připravují, že vypálí. Jakmile se dveře otevřely, vystrčili mě ven. Jenže já netušila, na kterou stranu se vydat a zůstala jsem stát, abych si přečetla ukazatele. Jenže oni by se přese mě přehnali jako tsunami, musela jsem se uklidit na bezpečné místo, počkat, až přejdou a potom jsem si v klidu přečetla, kam se mám vydat. Na úřadě všechno vypadalo jednoduše – vyzvednout si pasy v prvním patře u okénka. Fajn. Cedule v čínštině mě posílala doleva, kde ale byly jen kopírky a nebo úzká místnost s umývárkami, která vedla na další kopírovací stanoviště. Zašla jsem si chytře na infocentrum, jenže mě poslali na místo, odkud jsem přišla. To samé paní od kopírek. Až Číňanka na recepci mi ukázala správný směr – úplně někam jinam, kde byly jen cedule „kavárna“. Asi usoudila, že bych si měla dát kafe… Naštěstí přepážky byly hned naproti, tak jsem to všechno zvládla a na kolej se vrátila v 11 hodin. Takže už mám oficiálně vízum až do příštího února (400 RMB) a nejsem kriminálník :-).

Je to boj...

Nedávno jsme si zase s Robertem nad kávou povídali o Číňanech. Nadhodila jsem, že jsem fakt ráda, že nejsem Číňanka a on to zazdil: „I am happy too, cuz I don´t want to have a small dick.“ No, nebylo to zrovna, co jsem v té chvíli měla na mysli :-). Jane se přes velkou snahu nedostala na magisterské studium na SUS, vyhořela na angličtině. Vzali k nám třeba Tang Lin Xiu, která nedá dohromady pořádnou anglickou větu. Jane sem přišla z jednoho z mnoha henanských wushu týmů a to se tady hodně cení. To ale také znamená, že se chudák nezastaví. Neustále ji učitelé posílali učit wushu po celé Šanghaji. V listopadu byla na velkém vystoupení v Koreji, přestože to nejdříve odmítla, protože se to krylo s důležitou soutěží. Nato si ji pozvalo vedení školy do kanceláře a řeklo jí, že nemá jinou možnost. V lednu učila na Taiwanu atd. Neměla tedy moc času soustředit se na učení a nepomohlo jí ani to, že vstávala každý den v 5:30 a chodila spát až po půlnoci. Ke konci vypadala vyloženě nezdravě. Čínští studenti tady prostě nemají svobodu. Kdyby odmítla pomoc učitelům, měla by sice čas na učení, ale stejně by se se vší pravděpodobností na mgr. nedostala, protože… vždyť víte. Neměla na výběr. Dostala nabídku vrátit se na Taiwan, tak teď doufáme, že jí to vyjde a příští rok zkusí přijímačky znovu. Ten rok mi bude fakt strašně chybět… Vyprávěla mi pak dál o zákulisí našeho taiji týmu a řeknu vám, život to není vůbec jednoduchý – od rána do večera soutěž o to, kdo bude vypadat lépe před učitelem, intriky… Všichni se tam baví se všemi, ale tak nějak mají vždy jen jednoho bližšího kamaráda a s ostatními vytváří aliance podle toho, jak se jim to hodí. My jako cizinci stojíme mimo, protože pro ně nepředstavujeme konkurenci. Ale třeba taková YouYou se se mnou ráda poměřuje, i když je samozřejmě velice přátelská. Co odešli starší studenti, tak je náš tým nějak rozdělený, nepůsobí tak pospolitě jako předtím. Možná i to je důvod, proč to učitel vzal teď víc přísně, ale zatím to nefunguje.

Sobota nebyl dobrý den, co se týče cvičení. S trenérem jsme si nějak nesedli. U skoků to šlo, protože jsem se zlepšila – no a nebylo to jeho zásluhou. Co se týče sestavy, tak jsem s ním nesouhlasila, ale samozřejmě jsem nic neřekla a dělala, co řekl. Na konci jsem čekala informace a plán na letní soutěž, protože jsme o tom mluvili už v týdnu. Ale samozřejmě nic. Jen to, že samozřejmě půjdu s taiji, mečem a kopím. Neskutečně mě vytočil. Jak můžu jít s kopím, když jsem ho půl roku necvičila. Navíc to chce trochu upravit i meč. Tohle je další pravidlo v téhle naší malé komplikované společnosti – spoléhat sám na sebe, nikdo jiný vám fakt nepomůže. V téhle náladě jsem přišla na taiji. Po společném začátku jsme se rozdělili, učitel mě nechal vést pár lidí zvenku při opakování yilu. Ti ale pak zmizeli za čínským spolužákem – protože je to přeci Číňan, tak tomu rozumí víc. Zůstali u mě jen dva a ptali se na detaily, tak jsem jim to vysvětlila v praxi a když jsem je pak sledovala s učitelem, tak to tam hned měli, to mi udělalo radost. V sobotu cvičím tuishou s jednou slečnou, protože se v květnu chystá do Hongkongu. Jela bych taky a moc ráda, ale 5000 RMB za celý ten výlet je až moc. To si raději dám víc soutěží na pevnině. Slečna je samozřejmě lehčí a menší než já, alespoň pak nebude mít takovou práci se slečnami v své kategorii. Říkám jí: Nejdříve bychom měly pilovat techniky, protože obě moc nevíme, co dělat. A na závěr si dát pár soutěžních kol. Samozřejmě že to vyznělo do ztracena a jely jsme natvrdo od začátku do konce. Potom jí poradili, že má zrychlit kroky. Tak začala kolem mě hopsat do kruhu. Mám hodně pomalé reakce, takže kdybych ji v tom nechala pokračovat, riskovala bych, že udělá něco, co neuvidím. Tak jsem jí tam zakročila a přehodila. Jenže se mě držela jako klíště, neměla jsem kam dát ruce, tak jsem se musela převalit přes ní. Vůbec jsme s sebou třískaly o zem v jednom kuse. Padat mi nevadí, protože až na jednou, kdy jsem si narazila drobet koleno, mě to nebolí. Učitel k nám raději párkrát přišel a nabádal, abychom to vzali spíš hrou a zkoušely techniky… no jo, jako kdybych to neříkala na začátku. Když tam byl, tak to šlo. Jakmile se vzdálil, tak zase lup o zem. Myslím, že jsem se trochu zlepšila, víc jsem to cítila a dokázala jsem i nějakou tu techniku začít, ale většinou jsem ji nedotáhla, byla moc pomalá, málo razantní atd. Když jí zaháknu levou nohu, tak jde k zemi skoro vždycky. Říkám jí – dělej s tím něco, kdybychom byly na soutěži a já to o tobě věděla, tak nedělám nic jiného. A co myslíte? Správně – jako bych nic neřekla. Jak to stále nemám osahané, tak jsem se snažila zkoušet různé věci, abych věděla, jak fungují, a to samozřejmě vedlo k mnoha hloupým chybám. Ten den mě to párkrát neskutečně vytočilo. Když jsem jí zahákla přední nohu už potřetí, ona se svalila pode mě, takže jsem ji musela přeskočit do kotrmelce, protože mě strhávala na sebe…už jsem to nevydržela a jak jsem se zvedala, česky jsem nahlas zaklela a řekla něco jako: To snad není možný, už potřetí a furt dokola! Jinak mě to s ní ale baví, protože konečně někdo, kdo do toho jde. Když učitel něco ukáže, zkusím to pak na ní, aby si to mohla nacvičit, ona mi také dá příležitost. Příště budeme víc trénovat techniky a pak zápas. Dala jsem jí nějaké tipy na běhání, protože nemá dobrou fyzičku – vydrží míň než já a to už je fakt špatný… :-D Co jsem ten tak vypozorovala je, že potřebuji zrychlit pohyby a zlepšit fali. No ale co myslíte, všichni chodili za ní, jestli je unavená a radili jí. Mě se nezeptal nikdo. Ještě jí radili, jak mi lámat lokty. Ale oni neví, že jsem je slyšela :-P. Jen na konci za mnou učitel přišel s tím, že si mám pořádně protáhnout ramena a ruce. Prostě to nebyl dobrý den. Večer jsem pak neměla co dělat, učit jsem se už nechtěla, na film jsem koukat nechtěla. No tak jsem si cvičila na pokoji, protože venku pršelo. Už druhý den jsem cvičila před spaním a musím říct, že to pomáhá, když mám špatnou náladu nebo se tady cítím sama. Počasí je také lepší, tak prostě budu chodit v noci cvičit. Cítím, že se mi zase zhoršilo spojení mozek-svaly, tak na tom musím zapracovat.

Páteční tuishou

Dnes dorazili na trénink noví bc studenti, kteří se teď učí 45 wu(吴) shi. V tělocvičně je moc nevidím, tak není divu, že si sestavu ani po 2 týdnech nepamatují. Mně to vyhovuje, protože jsem kvůli vízu na těch hodinách nebyla a začala jsem vlastně až včera a to rychlokurzem s Jane. V jedné pasáži je učitel káral s tím, že „cizinka si to pamatuje a vy ne?“ Po té době, co s učitelem Xie cvičím, už mi přijdou ty pohyby hodně přirozené a jsem navyklá na jeho rytmus. Navíc tady fakt platí, že každý se dívá, ale ne každý vidí. Potom nás předal Ma Duo Lin, aby nás to naučila a vrátil se ven učit qigong. Doladila jsem si s ní hodně detailů. Přihodila se situace, o které jsem si myslela, že se stává jen mezi cizinci. Ma Duo Lin ukázala pohyb o něco jinak, než učitel Xie a studenti se hned ozvali, že je to špatně. Nakonec se ale ukázalo, že její a učitelův pohyb je totožný, jen rozsah jiný. Studenti jen tupě opakovali pohyby, aby je měli standardní pro soutěž, ale nic v nich neviděli. Stejnou aplikaci, kterou nám u toho ukázala, pak předvedl i učitel. Za cizince jsou kolikrát i samotní Číňané. Když jsme se dostali k první části, učitel nás zastavil s tím, že už toho bylo dost, protože wu je celkem náročný. Jak jsem si včera chválila, že mi to pomáhá na záda, dnes mě z toho záda pěkně bolela, ale ty pohyby jsou prostě příjemné – pokud se v nich nestojí moc dlouho. Přešli jsme na tuishou. To bylo poprvé, co jsem se mohla zúčastnit opravdového tréninku tuishou, protože normálně to cvičí jen kluci a holky vedle sestavy, maximálně nějaký slabší odvar. Jeli jsme ve dvou řadách základní kroky, přísuny… potom ve dvojicích různé základní techniky shozů, strhů, fali… hodně zajímavé, ale některé pohyby pro mě zatím velice nepřirozené. Hlavně držet váhu vepředu… Vím, že už jsem to říkala kolikrát, ale učitel Xie je prostě úžasný. Vše nám ukazoval, pobíhal po koberci jako mladík, nikdo ho nepřetlačil a co dokáže s tělem za pohyby je naprosto neskutečné – chvíli měkký, pružný a přilepený na protivníka jako žvýkačka, jakmile nastane správná chvíle, neskutečně tvrdý a razantní. To se nedá popsat, to se musí vidět. A ani potom člověk prostě nechápe. A vše, co říká, má vyzkoušené. Všechny ty historky nejsou jen odposlechnuté, ale zažité. Rozpovídal se o tuishou v dobách, kdy ještě závodil, používalo se hodně nepříjemných technik, které sice nebyly povolené, ale rozhodčí neměl šanci je vidět a pak to bylo slovo proti slovu a do toho se nikdo nepouštěl, prostě se jen snažil, aby se to příště už nestalo. Štípalo se, tahalo za kůži… no, zkuste se chytit za bůček (kdo ho nemá, tak za kůži :-P) – pevně stisknout a zatáhnout, bolí to jako čert. Spolužák měl po ukázce učitele Xie bok celý rudý, a to ho ještě šetřil. Po tomhle jsme přešli na qinna a různě si kroutili ruce. Učitel přišel k jednomu ze studentů a povídá mu: „Pomůžu ti trochu protáhnout ruce :-),“ a začal si s ním hrát a vodit ho po koberci ze strany na stranu. „Jeho ruka se pak stane vaší vlastní.“ U mě se vyřádil na palci a cítím ho ještě teď a to už je 6 hodin po tréninku. Víte co, studenti se snaží držet, co to jde, protože nechtějí klesnout v učitelových očích. Řekl nám, že on sám nikdy neposiloval v posilovně, takhle udělaný je prostě jen díky wushu – hlavně tuishou. Vždy když někam přijde poprvé učit qigong, tak si ho zkoumavě prohlíží, jestli jako vážně, protože vypadá spíš na zápasníka.

Dnes to byla opravdu výživná hodina. V sobotu mě zase čeká tuishou se slečnou, tak snad se mi na ní něco povede vyzkoušet… :-)

Svět jako na dlani

Ať už potkáme v životě kohokoliv a na jakkoliv krátkou/dlouho dobu, může nás hodně naučit, i o nás samotných. Pokud tedy chceme… To je po wushu další věc, za kterou jsem tady moc vděčná. Nejsem sice až tak sociální typ, ale i tak jsem poznala pár lidí a od každého jsem se hodně naučila. Víte co, rodiče vám to můžou říkat stokrát, ale pokud to nepřijde ve správný okamžik, ve správném rozpoložení, tak to prostě nepřijmete. Naučila jsem se tady konečně i poslouchat. Myslím, že je velká škoda se držet jen svého, protože takovouhle příležitost člověk podruhé nedostane. Už jen když to vezmu ze cvičebního úhlu:  Máme tady dva černé pásy na TKW (USA, Rusko), Rod je výborný i na judo. Společně s Brazílií si dělají výměnné lekce – jednu hodinu TKW, druhou hodinu jiu-jitsu. Ve městě je i černý pás na jiu-jitsu. Brzy na chvíli zase dorazí Florenc (Německo), který byl ve státní reprezentaci v judu. Danny byl zase od wrestlingu, amerického fotbalu, basketu až po posilovnu. Dál tu máme Inda na jógu, pár osobních trenérů, jejichž tělo je důkazem, že v ne/určitých mezích všechno jde – jak jsem zmínila minule toho rotvajlera a ratlíka, víte… :-) Pak tu máme samozřejmě Číňany všeho druhu, od kterých se člověk naučí hlavně to, co se nedělá :-). Každý má také hodně odlišnou životní filosofii, a proto mě hodně baví s nimi povídat a hlavně poslouchat. Takhle nemusím ani nikam jezdit, celý svět mám tak nějak na jednom místě :-). Nejvíce mě změnilo samozřejmě wushu a potom právě lidé tady. Líbilo se mi, co nedávno řekl náš Brazilec: Je jedno, jestli nemáme peníze, nemáme práci, všechno jde do háje, ale vždy když vyjdeme ven, se nejdříve podíváme na neb,e a to nám dá jistotu, že bude všechno dobrý. Američan zase přidává svůj pohled na věc: „Shit happens…“ :-) Zároveň i víc vnímám své přátele z ČR, o to víc si jich cením, protože udržovat kontakty na dálku není jen tak, i když máme Internet a takové vymoženosti.