Wushu & kungfu

Různě po netu najdeme správné a dostačující definice mnoha slov a výrazů. Proto mě mimochodem udivuje, že spoustu výrazů používáme špatně. Tím netvrdím, že všechno vím. Ale když nevím, tak si to najdu nebo se zeptám. V dnešní době internetu je to fakt zvláštní…

Takže to řeknu jednoduše, jak se to vysvětluje tady v Číně, pokud to nebude stačit nebo se nebude líbit, tak existuje mnoho jiných zdrojů.

Pokud cvičíme čínské bojové umění, tak cvičíme WUSHU, jde o souhrnný název pro všechna čínská bojová umění včetně třeba taiji nebo bagua. Wushu má v dnešní době ale dva významy:

a) čínská bojová umění,

b) moderní wushu

Na univerzitě, pokud řeknu, že cvičím wushu, tak automaticky myslí, že jde o moderní. Musím tedy říct, že cvičím taiji. Pokud chci říct, že cvičím tradiční wushu, tak:

a) cvičím tradiční wushu

b) uvedu přesně o jaký styl se jedná (shaolin quan atd.)

I v Číně kolikrát lidé nevědí, co si pod pojmem „wushu“ představit, takže je samozřejmě jednodušší říct „kungfu“, protože tento pojem díky filmům znají všichni. Vždycky si ale najdu čas, abych jim vysvětlila, že cvičím „wushu“.

KUNGFU

Například se uvádí, že jde o vynaložené úsilí v určitém časovém období nebo tak… to se dohledává dobře. Dobré kungfu může mít třeba i kuchař, pokud mu to jde od ruky a chutná to. Můj taiji učitel například řekl: „Sestava yi lu je dobrá pro cvičení kungfu (练功夫), pro prohlubování kungfu.“ Nebo: „Po přibližně třech letech tvrdého tréninku budete mít dobré základy a můžete začít vědomě pracovat na vašem kungfu.“ Nebo se říká: „Ten má ale dobré kungfu.“ A tak…

I proto jsem ráda, že mám tu příležitost studovat v Číně a vidět věci trochu jinak, než jsem je viděla v Čechách. Nejen u nás chybí WUSHU KULTURA (武术文化). Nestačí jen naučit studenta obloukový kop a přímý úder. Mnoho učitelů taiji umí krásně mluvit o energiích, meridiánách, dokonce i o puntíčkovaných aurách… ale většinou se nějaké té kultury wushu nedočkáte. Prostě si myslím, že wushu rozvoj nestojí jen na kvalitních atletech nebo na tom, kolik lidí srazíte k zemi, ale i na vědomostech. Proto jde o bojové umění a ne jen o sport.

Proč si cvičenci karate nebo TKW dokáží pamatovat názvy všech technik, ale my ani ty základní pojmy neovládáme?

Trénink

Minulý týden jsem moc necvičila, protože mě to jednak nebavilo a byla jsem nějak nemocná. Koukala jsem na filmy s Bruce Willisem, a hlavně na „Yippee-ki-yay, motherfucker!“ :-)  (Smrtonosná past) a super byl film Cop Out (asi Poldové) – doporučuji! Pár hlášek z jeho filmů zde: http://www.mademan.com/mm/10-best-bruce-willis-quotes.html

Moc jsem necvičila znamená, že jsem byla 5 dní ze 7 aspoň na 1,5 hodiny, žádné posilování. V pondělí po výletě jsem ještě lenošila, v úterý jsem zase začala. A začátky jsou těžké vždycky… je jedno, pokolikáté už začínáte. Bolela mě kolena, záda, navštívila mě i stará zranění kotníku a kyčle nebo svalů kolem… no prostě samá radost. Takhle můžu na nějakou soutěž zapomenout. Robert chodí kolem 14. hodiny na taiji, tak cvičíme spolu a je legrace. Občas dorazí i Levi a to je pak dvojnásobná sranda. Jsem ráda, že nemusím cvičit úplně všechno sama, to je často na mozek. Už pomalu začínám chápat, jak moje tělo pracuje. Věděla jsem, že to ve středu půjde o dost lépe. Ale překvapilo mě, jak dobře to šlo a hlavně -  že mě tělo ani tolik nebolelo. A postupem týdne se všechno zlepšuje. Ve čtvrtek jsem měla skvělý trénink. Naučila jsem se si to užít, i když jsem sama a nejde mi to. Poslouchám hudbu, povídám si (koučuju se :-))…jednu písničku jsem si ale musela smazat ze seznamu, protože mě to nutilo zpívat a pouštět si ji stále dokola, takže jsem buď nemohla cvičit nebo dýchat… takhle bych toho moc neudělala :-). Tento týden se zlepšuji každý den, až mě to děsí, protože pak zákonitě přijde dlouhá fáze, kdy to prostě nepůjde. Zlepšuji se ale ve věcech, o které příliš neusiluji – které jsem trénovala třeba před měsícem.

Skoky udržuji na přibližně stejné úrovni. První je zpravidla nejlepší a pak se to postupně kazí. Poslední se také povede. Nechce to prostě moc přemýšlet, ale vnímat. Jsem teď ve fázi, která by mě ještě před rokem rozčilovala, ale teď už mě to příliš nevzrušuje. Na základní verze skoků mám tělo už připravené, občas mám i techniku celou správnou… jenže mám špatné načasování. Trenéři se mi diví – „Vždyť jsi to před chvílí skočila, tak proč ne teď? Udělej to prostě stejně a je to!“ Jenže to prostě nejde. A čím víc se člověk snaží, tím míň to jde. I když mi skoky moc nejdou, tak mě baví ze všeho nejvíc. Neunaví mě to, takže můžu skákat i hodinu v kuse. Baví mě, jak stačí maličký detail a všechno je jinak. Když se mi náhodou povede, co jsem chtěla, tak je to čirá radost.

Cvičit celé části sestav mě teď nebaví, protože většinu neudýchám a jsou tam pak velké prostoje. Tak cvičím vybrané kombinace v řadách – tři v jedné, minimálně 6 řad, podle toho, jak mě to baví. V úterý mě to štvalo celé: v první části jsou samé skoky, v druhé části se mi nedaří vyskočit, ve třetí mě bolí kotník a čtvrtá mě moc nebaví… :-D Ve čtvrtek to najednou všechno šlo a daleko rychleji než normálně. Takže: výkyvy v tréninku a kondici jsou naprosto normální a člověk si tím nesmí nechat zkazit náladu a vydržet.

Na závěr posiluji – každý den něco jiného, aby byl čas na regeneraci a abych se nenudila. Trénink mi vychází takhle:

1) 10 min na protažení – dlouhý strečink na začátku se nám tady prostě neosvědčil – člověk vychladne, zatuhne, a strečinkem sval ztrácí cca 20 % své síly.

2) 20 – 30 min základní pohyby – podle toho, jak mě to baví

3) 40 – 60 min skoky – záleží, na co se zaměřuji

4) 30 – 60 min sestava

5) 30 min – posilování – 4-5 sérií od každého cviku

6) strečink podle toho, jak se cítím a podle toho, jestli pak mám hned taiji nebo pauzu

Teď je to sranda, protože sice svaly bolí, ale nejsem tak vyčerpaná. Z jara začneme běhat sestavu a to je moje nejméně oblíbené…

NA TAIJI pomáhám Robertovi s yilu, už si ji pamatuje celou, takže začneme trochu měnit pohyby. K tomu si opakuji všechny sestavy, které jsem se doteď tady na učila, abych to nezapomněla. Víc cvičím fajin, nějak to teď víc jde. Levi mě učí er lu, jsem za první třetinou. Učím se to pomaleji než normálně, protože Levi má pohyby hodně abstraktní, takže chvíli trvá, než pochopím, o co jde. Jakmile mi ale ukáže aplikaci, tak to jde hned. Má prostě jiný přístup a je zajímavé si to zažít. Pak se věnujeme sebeobraně, qinně a tak. Techniky samotné jdou dobře, protože mám dobré učitele, ale reakce a najednou něco vymyslet, to je moje slabá stránka, tak na tom teď začínáme pracovat, pak budu postrach ulic! :-) Učitel Xie nám vyprávěl, že když ještě zápasil v tuishou, tak každý chodil oblečený, jak chtěl, takže se pracovalo i s oblečením, když to rozhodčí neviděl. Zatlačit například hlavičku zipu do hrudní kosti bolí jako čert… jak mě to baví… :-)

Relax v Suzhou

Také jsem si dopřála krátké volno, během kterého jsem na cvičení, školu ani nic podobného vůbec nemyslela. V sobotu jsem šla na oběd s Jane. Pozvala jsem ji na sendvič a krémovou tykvovou polévku. Potom jsme zašly do zdejšího nákupního centra na WJC – ale ne toho značkového. Do toho, co vypadá jako sofistikovanější tržnice, kde se smlouvají ceny ostošest, kde byste nad většinou zboží jen obraceli oči v sloup (boty s tygrovaným potiskem, hnědými chlupy kolem a zlatými písmenky na nártu :-D), ale občas se tam najdou moc pěkné věci. Po nákupech nám vyhládlo, tak jsem byla pozvaná na kávu a smaženou rýži. A pak ještě na zákusek. Ale potom už jsem musela pospíchat na metro, protože jsem měla být do hodiny na vlakovém nádraží, kde jsem měla sraz s Milanem a jejich partou. Když jsme se s Milanem měli sejít prvně, domluvili jsme se, že počkám na nádraží. Všechno sedělo – KFC, číslo dveří metra… jenže to bychom nemohli být oba na jiném vlakovém nádraží :-D. Dlouho jsem nejela metrem, takže tyhle dva víkendy jsem si metra užila ažaž.

Do Suzhou jsme jeli rychlíkem, takže celá cesta trvala necelých 30 minut – za 39,50 RMB. Cizinci si posedali dobře, zato Číňanka měla problém najít své sedadlo… A přitom je to všechno tak pěkně značené. Fakt jsem překvapená, že v Číně na nádraží ani v metru nemám sebemenší problém. Větší strach jsem měla z nádraží v Praze. Tady pokud člověk kouká, tak se vždycky dostane, kam chce. A ani nemusí umět čínsky, protože to mají i v angličtině nebo v pinyinu. Hotel, ve kterém jsme bydleli, byl veliký a luxusní – vezměte, že už 3 roky jsem skoro stále na koleji… :-) Pokoj byl v nejvyšším 19. patře a okna od země ke stropu, takže se zase potvrdilo, že mám strach z výšek. Nejvíc mě z celého místa nadchla vana, která byla na můj vkus trochu malá, ale samozřejmě to stačilo. Mít vanu na koleji, tak se mi tady žije hned o dost lépe, fakt! Je to úžasný relax. Četla jsem si průvodce po městě, všude wifi, tak jsem to porovnala i s Wikipedií, vyřídila si mejly… prostě nádhera. Navíc by mi to určitě pomohlo na mé bolavé tělo. Po Suzhou jsme jezdili taxíky a nic levného to tedy není, jen když jsem pak v pondělí jela na nádraží, stálo mě to 82 RMB.

Byli jsme se podívat na Tygřím kopci, kde je pagoda, která trochu připomíná šikmou věž v Pise, foto zde: http://kacnupi.rajce.idnes.cz/Suzhou_s_Milanem/

Celkově se mi tam moc líbilo, ale ještě hezčí to bude z jara, kdy se bude všechno zelenat. Příště bych se chtěla podívat do taoistických chrámů, které jsem viděla z taxi. Největší problém bylo najít dobrou restauraci. Samozřejmě tam jsou vyhlášená místa, jenže nám se vždy povedlo zahnout tam, kde buď nebyla žádná a nebo taková, která nás moc nelákala. Stejně tak potom večer sehnat taxi. Naprosto mě překvapilo, že mi všichni rozuměli. Ať jsem řekla cokoliv, jakkoliv… To není jako tady, kdy si ze mě spolužáci dělají srandu, že na ně nemám mluvit česky, že to neumí :-). Když jsem pak v pondělí ráno čekala v hotelu na taxi, jeden ze zaměstnanců si se mnou povídal a také žádný problém, hovor plynul naprosto přirozeně. A nemusela jsem se hlídat, abych mluvila pomalu a artikulovala, jak mě kdysi učil Brook :-D. Líbilo se mi, že když mi otevíral dveře od taxi, položil hřbet ruky na horní část, abych se neuhodila do hlavy… A ještě mi zamával, krásný servis.

Opravdu potřebuji někdy vypadnout, dva dny úplně stačí, a cítím se jako nová. První dva roky to ale nešlo, protože jsem trénovala 7 dní v týdnu a byla jsem ráda, když jsem se někam dostala aspoň v neděli odpoledne. Od září mám neděli volnou, ale tak nějak to nestačí, jednou za čas to chce na delší dobu :-).

Nová výzva - Er lu!

Taiji pro mě nikdy nebyl takový osobní boj jako u moderního wushu – naprosto jiné pocity. Taiji mě kromě jiného učí být sama se sebou, nebát se toho a cítit se při tom příjemně. Není to lehké, ale čím dál tím častěji, zvláště když cvičím yi lu, se sama se sebou – sama v sobě – cítím prostě dobře. Další pocity při taiji ještě neumím moc dobře popsat, ale cítím jak mě to po malých krůčcích mění. Rychlejším tempem to postupuje pokud cvičím s učitelem. A je jedno, jestli tu sestavu umím nebo ne. Cvičit s ním je prostě zážitek.

Nedávno jsem v tělocvičně byla jen já a učitel. Po chvíli dorazil Robert. Nebyla jsem si jistá, jestli nechce učitel cvičit sám, ale když jsem tam byla, tak jsem se k němu připojila. Vím, že kdyby nechtěl, poslal by mě potom dělat něco jiného. Cvičili jsme qigong Da Wu a potom sestavy. V poslední době si učitel opakuje všechny sestavy. Předtím jsme spolu sami cvičili sestavu sun stylu a ztratili jsme se hned na několika místech. Žádný učitel ani Mistr není Bůh, aby byli slepě uctívaní. To je další z věcí, které mám na učiteli Xie ráda – přes všechno jeho umění a moudrost, je stále lidský. Když zapomene, přizná to, zasměje se, klidně se mě zeptá, jak je to dál, když v tuishou povodí Leviho, tak se směje a má z toho upřímnou radost.

Ten den jsme začali s s yangem – 8 forem (2x), 16 forem (2x), 24 forem (1x). Potom sun, wu (吴). Když dorazil Zhan Qing Ran s letenkami pro učitele, šli jsme s Robertem sami cvičit yi lu. Během cvičení mi učitel dával jasné rady nejen ke cvičení ale i k učení ostatních v budoucnosti. V poslední době mi hodně povídá a už se tolik neostýchám pokládat otázky. Tak nějak bere jako samozřejmé, že budu v budoucnu učit. Taiji jsem nikdy učit nechtěla, ale s ním je to tak přirozené, a kdyby mi nevěřil, tak by mě na tu cestu nesměřoval ani nepřipravoval. Rozhodně nebudu nejlepší učitelka, ale už nebojím. Učím se přijímat věci tak, jak přicházejí. Prý měním názory každých 5 minut, ale myslím, že tohle je přirozený průběh věcí. Žádný den není stejný, informace které platily včera dnes už mohou být překonané,  každým rokem má člověk více a více zkušeností, více znalostí. To všechno musí ovlivnit jeho přístup. A že si tvrdohlavě stojím za svým? Pokud nevěříte tomu, co děláte, jak to můžete dělat dobře? Až se ukáže, že jsem se mýlila, tak prostě přejdu jinam. Teď už to umím i lépe přiznat. Zjistila jsem, že to není žádná slabost – mýlí se každý.

Př. Od začátku až do minulého týdne se mi nelíbil wu (吴) styl. Pohyby jsou složité, neseděly mi, mé zatuhlé kotníky také moc nepomáhaly (při chůzi vpřed/vzad se špička nikam nevytáčí, prostě se „kráčí“, jenže kráčejte si v nižším gongbu, když jste zatuhlí). Takže jsem se to prostě nenaučila. Minule jsem to cvičila s učitelem a najednou mi ty pohyby přišly krásné, elegantní, hlavně na slečnách se mi hodně líbí. A co mě překvapilo, pohyby byly příjemné na bedra, která mě zase hodně bolí.

Jako kdyby učitel věděl, co mi v posledních týdnech leží v hlavě. Cvičit taiji v týmu je o dost jiné než cvičit v týmu modernu. Učitel nás nechává růst poměrně nadivoko, zatímco v moderně se zaštipuje každá větvička. V taiji to tedy klade daleko větší nároky na člověka samotného, na jeho přesvědčení, odhodlání, vůli, rozhodnutí, samostatnost… Občas mám ráda svobodu, ale občas bych se ráda nechala vodit za ručičku. Často nevím, na co se zaměřit. Proto jsem byla tak vděčná Panu Arogantnímu, když mě opravil. V pátek mi učitel rovnou řekl, že se teď mám zaměřit hlavně na správné provedení pohybů (ve všech stylech). Pravidelně si opakovat všechny styly a pomalu se doučit to, co ještě neumím, protože každý učitel prý dokáže učit 2-3 roky. Až potom se ukáže jeho skutečná úroveň, jestli má co nabídnout. Pokud s vámi zůstanou studenti 5 a více let, nebudete špatný/á :-). Myslím ale, že se nemusím tolik zaměřovat na „umění učení“, ale jak říkal, mám prostě prohlubovat své taiji. Učitel musí mít co nabídnout a zároveň musí stále pracovat na svém kungfu, a to nezískáte nad knížkami. On sám, když mu nedorazí studenti, tak prostě cvičí. Řekl mi, že bych každý den měla cvičit sestavu (vybrala jsem si yi lu) 3 – 5x. Od 3. opakování už to člověk drobet cítí. On sám, když to nezacvičí minimálně 5x, tak pocit prý není takový. Když ještě studoval, tak každý den cvičil minimálně 15x. Nejvíce dával až 30 opakování denně. Když vezmete, že jednou to trvá cca 13 minut, tak to vychází hned na několik hodin denně – jen jedna sestava! K tomu tuishou atd., to fakt asi v tělocvičně i spal. Ale do toho se zvládal ještě učit. Někdo si na konci masíruje svaly, někdo medituje a někdo cvičí qigong – když jsem unavená, bolí mě po cvičení nohy atd., mám si prý zacvičit qigong.

Levi mě začal učit er lu a učitel mu i jednou dal za úkol, aby mě naučil další pohyby. Levi tady je už osm let a je to taková moje encyklopedie. Dostala jsem k sestavě i trošku přednášku, v čem se liší od yi lu. A opravdu – úplně jiný pocit. Ukázal mi dvě provedení. Na soutěžích je prý často vidět styl: jeden fa jin, stop, druhý fa jin, stop… Další možností je to prostě rozběhnout a zastavit se až na konci. To je styl mého učitele. On vidí yi lu jako proti jednomu protivníkovi v jednom okamžiku, zatímco er lu je proti několika útočníkům v jednom okamžiku – podle toho se i liší nejen fa jin ale i pohyby samotné – jsou více abstraktní. Trochu mi ale vadí, že když mě Levi učí, už má ty pohyby „abstraktnější“, preferovala bych spíš se to naučit podle pravítka a pak si to sama zaoblit, ale ono je to jedno, protože učitel je tady. Říkala jsem, že je moderna rychlá a ne vždy se mi daří být přítomná v každém pohybu. Er lu, tam selhávám dokonale. Kolikrát se mi stane, že po jednom fa jin mi najednou vypne mozek a ten další prostě už nenavážu. Chce to víc tréninku – je to nová výzva! :-) Navíc teď umím jen kousek, ale když skončím, tak jsem vodvařená.

I když se mi kolikrát na taiji odpoledne už nechce, tak si pak vždycky říkám, že jsem udělala dobře, že jsem šla :-).

Wushu mi dává rovnováhu

S Robertem jsme si jednou změřili, jak dlouho nám trvá zacvičit chen styl yi lu – 11 minut střední rychlostí. Já si vždycky myslela, že to musí být alespoň 20 minut…

Zatímco wushu, to byla láska na první pohled, k taiji si musím svůj vztah budovat. A ne vždy je to sranda. Vůbec netuším, jestli bych si taiji sama vybrala. Začala jsem cvičit, protože mi Mistr Qin tehdy řekl, že mám už starší tělo, shaolin není až tak zdravý a že bych se měla začít věnovat hlavně taiji. Shaolin jsem neopustila, prostě jsem k tomu ještě přibrala taiji. Ze začátku mě to bavilo jen s Mistrem, protože s ním baví prostě všechno. Nijak výrazně pozitivně jsem cvičení nevnímala, pokračovala jsem hlavně proto, že když něco začnu, tak většinou už neskončím, protože si říkám, že když už jsem se tomu věnovala, byla by škoda skončit. A také jsem na taiji potkala hodně dobrých přátel.

V Šanghaji taiji také nebylo mou první volbou, byla to spíše taková z nouze cnost, protože nic jiného nebylo na skladě. Ale už první trénink v týmu mě nadchl. Poznala jsem taiji zase z trochu jiné strany, zjistila jsem, že se u toho člověk i pěkně zapotí, že z toho bolí celé tělo, že to není nuda a není to jen pro stařečky – v týmu je věkový průměr 20 let. Učitel Xie změnil můj náhled nejen na taiji ale i na wushu samotné. Hodně mě ovlivnil i v mnoha jiných aspektech. Říká mi, že toho cvičím moc, kdybych měla jen taiji, tak bych se zlepšovala rychleji. Tohle je zatím jediný bod, ve kterým se názorově rozcházíme. Když byl malý, také toho cvičil víc, já prostě necvičím odmala. Taiji i moderní wushu mi dávají jiné pocity a už se neobejdu ani bez jednoho. Zatím mě více než taiji samotné ovlivňuje můj učitel. Nejvíc z celé Číny mě ale změnilo moderní wushu.

Když jsem byla malá, říkali mi, abych tolik neběhala, abych tolik nekřičela, abych seděla v klidu. Jenže jsem zatuhla, zablokovala jsem se. Moderní wushu mi vrací sebevědomí a uvolňuje ty ventily. Není nad pocit, když běžím po koberci, skáču… samozřejmě pokud můžu dýchat nebo pokud se nezakopnu a podobně :-). Samozřejmě nemůžu říct, že jsem úplně jiný člověk, ale v mnohém mě právě wushu změnilo – pokud bych se nezměnila, nemohla bych v něm pokračovat. Určitě mě teď nenapadne všechno, ale namátkou:

a) Když se mi něco nepovede a trenér mi vytkne věci, kterých jsem si vědomá neodpovídám: „Já víííím, prostě to teď nevyšlo!“ V klidu si vyslechnu trenéra, i když mi tu samou věc opakuje už po několikáté a není to pro mě nic nového. Jednak tím dávám najevo respekt a důvěru, také pokoru a pak – za to si ho platím – takhle nejsem na všechnu analýzu sama, navíc je to moje zrcadlo, můžu se uvolnit a nepřemýšlet zbytečně moc – od toho mám v té chvíli jeho. No a kdybych to fakt věděla, tak bych to přeci udělala, ne? Že jsem jen zapomněla? Nevěděla – zapomněla = stejný výsledek.

b) Učím se být přítomna v daném okamžiku a opravdu všechny starosti a zbytečné myšlenky nechat před tělocvičnou. Byla doba, kdy jsme s trenérem neměli zrovna růžové vztahy. Několikrát jsem mu to dala i celkem okázale najevo. Ale pokud si už někoho vyberete, tak mu musíte důvěřovat. Pochybnosti se proberou v klidu po tréninku. Naučila jsem se, že i kdyby po mně chtěl jakoukoliv ptákovinu, tak ji bez řečí udělám. Po tréninku se zeptám, k čemu to je atd. Trenér nikdy neodvětí, že to není můj problém, ale vždycky všechno vysvětlí. Moje trenérka je sice o 5 let mladší než já, ale během tréninku se k ní chovám se stejnou úctou jako kdyby byla o mnoho starší. A ona mě už tolik nepeskuje :-).

c) Naučila jsem se nic nevzdávat. Už se mi daří nevybuchovat tolik vzteky, ani vztek nepotlačuji, tak nějak se rozplyne. Zajímavé, že jsem se to naučila zrovna při moderně a ne při taiji :-/. Jednak jsem se cítila divně, když jsem se vztekala před trenérem, a pak – zatemňuje to mysl – a to už cvičit nejde vůbec. Trenér mě naučil ovládat se a směrovat myšlenky jiným, lepším směrem. Netvrdím, že si nikdy nezakleju, svá oblíbená slůvka ve všech třech jazycích používám celkem často, ale není to ze vzteku. Když jsem tady začínala a něco se mi nepovedlo, tak jsem prostě zastavila. Když se mi při skoku ve vzduchu něco nepovedlo, tak jsem dopadu už nevěnovala pozornost, protože jsem si nadávala. Du Hui do mě doslova vtloukla, že mám být soustředěná a dělat své po celou dobu – ať se děje cokoliv. A Cai mě naučil, že místo těch blbostí, které mi létaly hlavou, mám situaci zanalyzovat, najít řešení a pokračovat. V životě to beru stejně a musím říct, že to šetří hodně času. V posledním roce čtu více o taoismu. I když nemůžu říct, že se se vším hned ztotožňuji, je to směr, který mě velice oslovil a už se tak trochu nechávám unášet proudem.

Některé věci se u mě stále ještě nezměnily, jsou příliš hluboko, ale všechno je proces. A čím méně se snažím, tím lepší výsledky jsou.

Wushu mi pomáhá získat rovnováhu.

Rock ´n´roll, baby!

Tyhle dva dny prostě nemohly být lepší…

Včera odpoledne se mi tak nějak uzavřel další kruh. Někteří z vás si možná ještě pamatují na Pana Arogantního ze začátků. Včera se vzdal svého oblíbeného tuishou, přisedl si ke mně a povídali jsme si přes hodinu – jen tak o životě, o škole, o cvičení, o našich plánech do budoucna. Ať už je to s jeho záměry jakkoliv, chová se ke mně zase jednou slušně, dokonce přátelsky zdraví. Ale hlavně – opravil mi velkou chybu v taiji mabu. A nebylo to jenom naťuknutí, vracel se k tomu několikrát, prakticky mi vysvětlil proč tomu tak je, nastavil mě do toho, tlačil mi do kyčlí a šlapal na stehno… bolelo to jako čert. Ale už to chápu! Potom mě pozval, že se můžu přidat k jeho studentům, které učí základy a začátek yi lu. Věnoval se mi, dokonce opravdu zná mé jméno :-). Pomohlo mi to v mnohém. A tím se celá ta naše telenovela tak nějak uzavřela. Levi mě začal učit er lu, že prý už je na čase :-D.

Večer jsem nakupovala v Auchanu a tomu byste nevěřili… Na eskalátorech ke mně přistoupila Číňanka a spustila rusky. Čínsky jsem odpověděla, že rusky neumím a začaly jsme se bavit. Když zjistila, že tady cvičím wushu, mi představila svého manžela, který stál za námi. Že prý od 8let cvičí luo han quan a bagua zhang. Vyměnili jsme si kontakty, pozvali mě k sobě domů na jídlo, a že by mě pán mohl i něco naučit. A to zrovna když přemýšlím, že mi tradiční chybí a ráda bych se učila. Už jsem říkala Jodymu, jestli by mě nenaučil něco z shaolin quan, ale protože jsou prázdniny, ještě jsme se k tomu nedostali. I kdyby to s tím pánem a paní nevyšlo, i tak mi to udělalo radost!

Po měsíci mi dorazil vánoční balíček od Dannyho z USA, to jsem měla radost neskutečnou!

A teď ta nejlepčejší zpráva ze všech a za celou dlouhou dobu co cvičím wushu:

Jak jsem již psala, v sobotu mě trenér Yang pochválil. Dnes mi Cai po QQ ještě pověděl, co předtím zapomněl, protože chtěl se svým trenérem probrat své záležitosti. Když jsem si tam trénovala svoje a oni dva se bavili, trenér Yang se na mě ptal a Cai mu pověděl můj příběh – kdy a proč jsem sem přišla, co cvičím a proč. Už jsem říkala, že pan Yang je ve wushu komunitě hodně vážený, že jo. A jeho příklad mě kolikrát dodal kuráž v tom, že člověk nemusí být skvělý atlet, ale i tak může být i skvělý trenér. On sám necvičil nijak oslnivě. V jeho době byly skoky 540° pecka největší a on dával dobře a vždy jen 360°. A teď je váženým trenérem, všichni jeho svěřenci skáčou 720°+mabu bez problémů. A i po zranění kolene se většina z nich může vrátit. Du Hui, se kterou v úterý trénuji, je toho příkladem. Říká se o něm, že mu stačí jeden pohled a pozná, jaké jsou vaše možnosti. Samo za sebe mluví i to, že ho Aurora uctívá, a to je co se týče trenérů a jejich znalostí hodně kritická. No prostě – řekl, že necvičím špatně, 不错, že cvičím lépe než Aurora (to jsem vyvalila oči nejvíc) a že v létě můžu na šanghajskou wushu soutěž. A že prý určitě neskončím poslední. To bych si musela zlomit meč, zakopnout se… mimochodem, tohle všechno se mi děje normálně, takže nejásejme… :-D

Po 2,5 letech cvičení moderny, kdy jsem to nebrala až tak vážně, protože na to nemám talent, jen mi ten pohyb prostě dělá radost… po mnoha zraněních, z nichž dvě (záda, kyčel) se mi táhly celý rok… po mém dramatickém zranění nosu (ze kterého se vyklubala mrňavá jizva vedle nosu :-D) a ruky (jeden steh :-D)… hlavně po tom, co jsem to několikrát chtěla vzdát s tím, že to nemá smysl, cvičím stále na nic a jen se v tom plácám… Když jsem dorazila do tělocvičny s náplastí na nosu, Pan Arogantní, i když jsme se v té době už nebavili, mi starostlivě pověděl: „Ty bys měla cvičit jen taiji, moderna je pro tebe moc nebezpečná!“ On sám toho nechal, když jednou dopadl XFJ do provazu tak, jak by kluci neměli… :-) Sice to není hmatatelné jako nějaký diplom nebo medaile, ani ve skutečnosti necvičím dobře… ale i tak je to pro mě největší zpráva za celou tu dobu, co cvičím. No, přiznám, brečela jsem jako želva! :-) Teď už fakt věřím, že jde všechno…

Káťa drobet pracuje

V poslední době se mi v Číně zrovna dvakrát nelíbí, nebýt limitovaná tím, že mi na konzulátu složitě zařizují nový pas, vrátila bych se domů na 1 – 2 měsíce, to byl můj plán ke konci loňského roku. Domů bych se dostala, jenže by mě pak asi nepustili zpátky do Číny. A můj nový pas by v té době už byl v Šanghaji, to by nebyla zrovna dobrá situace :-). Dokonce jsem sehnala i krásně levnou letenku. Bohužel…

Proč že bych chtěla na chvíli odjet? Čím víc se člověk zaplétá s Číňany, tím víc je to pro něj náročnější – zvlášť pokud si věci víc bere, víc nad nimi přemýšlí, víc důvěřuje apod. Rozhodně bych ale neodjela nadobro ani na Číňany nenadávám, až takové katastrofy se mi nedějí, navíc zastávám názor, že jde o přístup, protože pokud máte přístup ne dobrý, nebude se vám vést dobře nikde. Jak většina z vás z Facebooku ví, starám se teď Ya Qiangově společnosti Ruo Hai o kontakty v zahraničí, zatím jsme stále u kroku jedna = dodávat wushu zboží do ciziny. Ani nevíte, kolikrát jsem si nadávala, že jsem na hodinách IT nedávala větší pozor, protože by mi to ušetřilo hromadu času. V těchto věcech se fakt nevyznám a dostanu úkol vytvořit nabídku zboží, katalog, ceník atd. Jo a teď ještě navrhnout webovky a nakrmit je informacemi :-D. Strávila jsem nad tím hromadu hodin a stejně se mi každý trochu zkušenější člověk vysměje. Druhá věc je, že získávat informace z čínské strany je velice zdlouhavé, vysilující… To je jen takové nastínění, proč jsme na Facebooku před pár dny změnili jméno naší stránky. Celý příběh k tomu by byl na daleko víc než je můj obvyklý článkový objem, a to už je co říct :-D. Nejdůležitější ale je, že je vše už hotové. A co víc, první zákazník (Německo) se nemohl dočkat oficiální verze, tak jsem mu dnes musela poslat tu „předoficiální“. Mám z toho velikou radost, protože jsem tím strávila hodně času. Další z úspěchů je, že se mi po měsíci (!!!) podařilo získat informace o wushu kobercích (fotky, ceny), které jsem obratem poslala do Nizozemí, kde se můj známý velmi úspěšně snaží dostat svou wushu školu na první místo v zemi. Další z mých úkolů, co se týče Nizozemí, je zajistit tam vízum na léto pro svého trenéra, dojednat všechny podmínky tak, aby tam mohl jet učit moderní wushu na cca 30 dní. Zrovna dnes jsme si povídali přes QQ. Řekla jsem mu, že bylo opravdu štěstí, že jsem ho poznala (proč prozradím později), a on mi pověděl to samé. Mimo jiné nebýt mě, tak by asi nikam nejel. S touhle myšlenkou jsem přišla minulý rok, ale jeho trenér ho požádal, aby jel učit na Ukrajinu, tak se to muselo zrušit. Tentokrát vše nasvědčuje tomu, že to vyjde. Bohužel na léto už mám jiné plány, tak mu nebudu asistovat, což byl původní plán, ale nevadí, není všem dnům konec. Náš vztah je hodně zvláštní, ale mám v něm přítele, na kterého je spoleh, který mě poslouchá a podporuje.