Shrnutí před odjezdem

Sice už nechodím do školy, ale stejně toho moc nestíhám. Blíží se mi odjezd, tak většinu času trávím buď v tělocvičně, s přítelem a nebo spím. No řekněte, nabitý program :-)).

Taiji

Taijisté se připravovali na soutěž, takže jsem každý večer cvičila s nimi. Na začátku všichni společně pod bedlivým dohledem učitele, potom se to rozdělilo na soutěžící a nesoutěžící, takže jsem cvičila s Tang Lin Xiou a hodně sama, což má také co do sebe. Zvlášť v taiji. Učitel se ale stále věnuje všem a je na mě moc hodný. Opakuji všechny sestavy, 56ku jedu na výdrž, už se mi daří dát ji celou aniž bych byla vyplivnutá. Nejvíc mě baví yilu. Je to prostě jako tradiční wushu, jenom pomalejší. I když i tady jsou rychlejší pasáže, a protože to má fajin, tak to není jenom dejchárna :-). Často bývám po dopoledním cvičení hodně unavená a na taiji se mi již nechce, ale držela jsem se a vždy šla.

Moderna

Dřu každý den. A jsem hodně překvapená, že mi tělo drží a vždy jsem schopná odcvičit, co se po mně chce. Každý večer jsem ztuhlá, ráno se mi nechce vstávat, protahování bolí. Ale jakmile začnu se základními pohyby, tak je to najednou v pohodě. Konečně mám hotové obě sestavy (meč, kopí). Du Hui mě žene hodně kupředu, i když kromě wushu mě nejvíc učí snášet kritiku, kolikrát i neoprávněnou. Vytvořily jsme poslední část meče. A hned se rozčilovala a divila, že to nezacvičím tak rychle, jak by si představovala. A že mám občas vokna. A že stále chybuji ve vyhazování meče. Aurora je v tomhle prý bezchybná. Aby nebyla po tolika letech v Číně vedle profíků. Věnujeme se tomu na konci tréninku, kdy už jsem hodně unavená, po každém pokusu (vydařeném i nevydařeném) slyším její nechápavou kritiku… dnes jsem to cvičila sama a hned to šlo líp, protože mě nikdo neprudil :-D. Meč jsem si ve středu ale zlomila, tak si do Čech přibalím ještě jeden – nový a lehčí. Sice se den ode dne lepším, ale nestačí to. Cvičebně jsem stále na úrovni začátečníka.

Zdraví

Překvapivě mi nic velkého není. Žaludek stále zlobí, ale neomezuje mě to příliš. Zraněná nejsem, jen občas se něco ozve. Večer mě bolívá krk a mezi lopatkami, když se chci ohlédnout, bolí to. Ale přes den je to v pořádku. Kotník občas, překvapivě levé koleno, kyčel bolí jen při protahování. Levý lýtkový sval mám stále natažený. Pravou ruku jsem si dnes zase narazila :-D. Takže jsem vlastně zdravá :-).

Přátelé

Mrzí mě, že v létě v Číně propásnu jednu větší wushu soutěž a několik přátel, kteří sem přiletí. Na druhou stranu je fajn se na chvíli vrátit domů, moc se těším, až vás všechny uvidím! Program mám celkem nabitý, myslím, že budu unavenější než tady, ale stojí to za to! :-) S pár čínskými přáteli jsme se v poslední době sblížili ještě víc, a to mě také hodně těší. Jane mi dneska dala jako dárek klobouk. Pamatovala si, že jsem se jednou zmínila, že se mi to líbí… Od září tady začne studovat i Olča Hábrová a přijedou noví cizinci.

Jinak, přijela se sem podívat jedna učitelka, která působí v Kanadě a dělá výzkum ohledně taiji – ne pro profíky, ale pro obyčejné lidi. Spolupracuje tady s CCTV. Pokud zítra bude čas, chtěla by se se mnou sejít. Pokud nebude, uvidíme se až v září. Je to hodně zajímavá příležitost, tak snad to dopadne. Od tohoto léta je u mě totiž na plánu začít všechno uskutečňovat, a tohle by byl příjemný start.

Můj vedoucí

Tento týden sice už nemám školu, ale stejně jsem nějak vycucnutá. Tréninky mě ničí. A Číňané snad ještě víc. Když od někoho potřebuji pomoct, tak má hned milion výmluv, proč se to nedalo zařídit. Jinak by to ale udělal/a, jsme přeci přátelé. Samozřejmě že na začátku nic nebylo problém :-D. Nic se ale neděje, všechno nakonec dopadlo :-D.

Ya Qiang mi nedávno hlásil, že potkal mého vedoucího, který se na chvíli vrátil z Ameriky. Bylo mi divné, že se neozval. Že zase neděláme nějaké pokusy od rána až do večera a podobně. Druhý den mi hned přišla sms, abych jim přišla pomoct do zasedačky, že tam dorazí nějací wushu experti. V sobotu ve 13:50. To bych nesměla mít zase jeden z těch delších rozhovorů s tréninkem. Do sprchy jsem se dostala ve 13:45, takže jsem jasně dorazila pozdě. Cestou jsem ještě potkala kamaráda Brooka, který nutně potřeboval vědět, kam jdu a co tam budu dělat. Já sama moc nevěděla, tak jsem ho prostě vzala s sebou a bylo :-D. Na místě jsem naštěstí pochopila. Všechny ty pokusy, které tady Zhu Dong vedl nyní dospěly vyhodnocení a celé to mělo být představeno skupině odborníků, kteří to měli buď odklepnout nebo zamítnout. Jeden učitel měl přednášku o tom, co tady celou dobu dělali, byla prezentace i s videem. Potom se vedla debata – každý z odborníků měl několik otázek a náš tým musel odpovídat (učitelé, studenti samozřejmě jenom roznášeli čaj, fotili a tak :-) ). Pak jsme všichni museli ven, protože se začalo jednat o tom, jestli ano nebo ne. Docela by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby „ne“. Naštěstí to ale dobře dopadlo, protože řekli „ano“. Čekala jsem, že všichni začnou jásat, už jsem si připravovala pravici, abych jim popřála :-). Ale nic. Zhudong se jenom usmál, poděkoval spolupracovníkům a bylo. Klábosila jsem se spolužáky, pak si na mě učitel udělal čas, aby se mnou probral mou neexistující diplomku. Mluvili jsme dlouho. Hlavně on. Mluvil zajímavě, v hodně věcech jsme si notovali. Jenže když jsme došli na křižovatku, zjistila jsem, že vlastně k diplomce nevím nic. Tak mi chvíli trvalo, než jsem se zdvořile rozloučila.

V pondělí jsem dostala zprávu, že nám navrhuje, abychom se všichni v úterý v poledne sešli v jeho laboratoři, abychom prodiskutovali diplomky. Celý den jsem ze spolužáků dolovala čas. Večer se mi to konečně podařilo zjistit. Trénink končím kolem 12. hodiny, ve 13. u něj, to je akorát. Dnes jsem během tréninku měla nebývalé množství telefonátů. Během tréninku neodpovídám, většinou ani nekoukám, kdo to je. To je můj svatý čas. Stejně jako spánek. Tentokrát jsem ale měla „pocit“. Tak jsem mrkla. Naháněli mě s tím, že v 11h se jde do restaurace a diskutovat se bude tam. Super, já končím o hodinu později, potřebuji sprchu. Sháněli mě hned dva spolužáci, takže jsem jim musela zvlášť vysvětlovat, co dělám a proč nepřijdu, i když seděli spolu v jedné restauraci. Pak mi dali učitele, kterému jsem to vysvětlila již úspěšně a domluvili jsme se, že mu pošlu email, protože 21. června se vrací do USA.

Tady se prostě předpokládá, že se studenti zdržují výhradně v areálu školy a nemají nic jiného na práci než sedět na pokoji nebo v knihovně. 

Nedělní dobrodružství s Jane

Na neděli jsem byla domluvená s Jane, že spolu půjdeme na večeři. V neděli ráno z toho už byl oběd. Měly jsme se sejít až ve 12:30, abych se stihla po tréninku osprchovat a zkrášlit. S Caiem se to zase protáhlo, protože se ukázalo, že oba máme od tréninku (směru) jiná očekávání. Když jsem dorazila na kolej, Jane tam už na mě čekala – o hodinu dřív, než jsme se domlouvaly. Tohle je také čínský zvyk. Vzala jsem jí k sobě na pokoj a chvíli jsme si povídaly, protože hned po tréninku se prý nemůžu jít osprchovat (špatné pro kůži). Mrkly jsme spolu také na pár taiji videí. Když jsem se připravila, dorazila ještě naše taiji kamarádka. Ona má hromadu jmen a to čínské si stále nepamatuji přesně. Předtím si říkala Sophia, teď má nové jméno Eva… :-D Přijela na kole, Jane také. To znamená, že se nejde pěšky a nejede se ani busem, nýbrž na kole. Na Wu Jiao Chang. Já kolo nemám, a protože jsem těžší, tak jsem nabídla, že jednu z nich svezu, nechtěla jsem se nechat vést. To jsem si troufla jenom s Dannym, protože vím, že ten to ušlápne :-D. Na Evy kole mohou jet dva lidé, tak se na něm trochu projela a pak ke mně naskočila i ona. A to se mi to rozkvrdlalo na všechny strany. Křičely jsme obě :-D. A pak jsme to zkusily ještě několikrát, ale výsledek podobný :-D. Ještě nikdy jsem na kole nevezla dalšího člověka. A už vůbec ne na čínském kole, které bylo mrňavé (kolena jsem měla fakt skoro až u brady), vrzalo, brzdy brzdily divně… :-D Eva se mě stále ptala: „Ty fakt umíš jezdit na kole? Ne, viď?“ Jane to vyřešila. Svoje menší kolo dala Evě a přisedla si ke mně s tím, že mi věří. Tady se ukázalo, že je to fakt kamarádka :-D. No, opravdu to pak jelo nějak dobře. Sice jsem se na začátku neodvážila udělat žádný jiný pohyb, ale jely jsme :-D. Jane mě stále uklidňovala a povzbuzovala :-D. Před sebou jsme měly dvě větší křižovatky, kde jsem musela zatáčet, to byla věc :-D. Měla jsem ale neskutečné štěstí, že nic moc nejelo a vždy mi skočila rychle zelená. Pak už to byla sranda, už jsem si zvykla a bavilo mě to. Občas ale foukal vítr v protisměru a zvedal mi sukni, tak mi ji Jane musela zezadu držet :-D. Navíc jsme byly strašně rychlé, Eva vůbec nestíhala :-D. Zaparkovaly jsme hned před restaurací.

Čínské restaurace v Číně se těm v ČR moc nepodobají nejen chuťově. Číňané jsou ochotní na místa u stolu čekat před restaurací i hodiny. Před mnoha restauracemi tak uvidíte hodně židliček, které tam jsou již pro čekající budoucí hosty připravené. Lidé čekají, hrají hry na telefonu, brouzdají po netu, povídají si, často jí nějaké malé mlsky… tak si krátí čas.

Naše restaurace byla vyhlášená mořskými potvorami. Minulý rok nás tam vzal Cai Si Wu na oslavu svých narozenin. Tentokrát jsme objednali kotlík s krevetami, sladkými brambory, rýžovými tyčinkami, kousky chobotnice a bůhví čím dalším. K tomu jsme přidávaly další talířky (až posbírám všechny fotky, dám to na Rajče). Eva je nervózní člověk, takže během čekání na místo si odběhla něco „vyreklamovat“. S Jane nás usadili ke stolu, ale tam se jí nelíbilo, protože jí za zády přebíhaly děti z WC a cákaly na ní. Tak si vydobyla nové místo. Moc pěkné :-). Objednala mi džus z vodního melounu, moje oblíbená věc :-). Když se vrátila Eva, přiobjednala ještě další jídlo a daly jsme se do toho. Po nějaké době se s námi Eva ale rozloučila, protože se musela vrátit do tělocvičny na trénink. Před soutěžemi se tady trénuje každý den dvakrát, a to i v sobotu a v neděli. S Jane jsme probraly všechno možné, servírka nám snad sedmkrát dolévala horkou vodu. Tohle je na čínských restauracích fajn, že vám zadarmo dají horkou vodu, někdy horký čaj. Jenže ty sklenice jsou tak mrňavé… :-D

Pak jsme se vydaly po krámech. To jsem ale netušila, jak se s Jane nakupuje. Moc dobře, to musím uznat. Jenže strašně dlouho. Jsem zvyklá zajít do obchodu, koupit co potřebuji a jdu domů. Tady ne. Tady se celý ten několikaposchoďový obchoďák projde pomalinku celý (ještě že byl večer a některé krámky už měly zavřeno :-D). Musím říct, že to místo se mi hodně líbilo. Některé kousky oblečení tam byly fakt šílené, kýčovité, ale některé na druhou stranu strašně pěkné. A tady se smlouvá cena, takže se dá dost ušetřit. Příště už nakupuji hlavně tam :-). Jane je neskutečně výmluvná, jen dvakrát se stalo, že prodavačku neukecala k ceně, kterou si představovala. Co je super, že prodavačky tady nejsou tak agresivní a zákeřné jako na Qipu lu. Naopak byly přátelské, rády si povídaly, kecaly, ale nevymýšlely si zase až tolik. Jane tam chodí často, takže se se spoustou z nich už zná. Dost jsem se držela, koupila jsem si jen jedny černé šaty. Takový styl jsem nikdy na sobě neměla, jsou hodně zajímavé a jednoduché. Jane byla úplně nadšená a nebylo to poradenství typu: „Ale jo, jde to, si to kup, jestli chceš“. Tak jsem si je vzala. Prodavačka chtěla nejdříve 180 RMB, Jane to usmlouvala na 60 RMB a pak ještě na 55 RMB, protože tam byla malá dirka. „Buď nám zítra přivezete nové šaty a dáme vám 60 RMB a nebo to zašijete na místě za 55 RMB.“ Tady totiž mají každý kousek jen jednou a v jedné velikosti – buď se trefíte nebo ne. Jane toho nakoupila spoustu a ke konci jsem jí ještě musela založit :-D. Tohle je jedna z věcí, proč ne všem sedne. Je hodně přímá, moc se neostýchá, nechodí kolem horké kaše. Jednou řekla, že mě nechce obtěžovat. Když jsem jí ujistila, že je to v pořádku, tak už se věnovala jen smlouvání :-D. Potom se se mnou chtěla domluvit na další den, že mi ty peníze dá. Nebyla to závratná suma, tak jsem jí řekla, že to po ní zpátky nechci. Chvíli byla 不好意思 (v čínských falešných rozpacích), pak jsme se domluvily, že jsme přeci kamarádky a tohle není nutné. A ona: „Tak já se přestanu stydět.“ :-) A už se o tom nemluvilo. Takhle je to fajn, někteří to neustále omílají dokola. Ona mi často nosí dárky, pomáhá mi, když je třeba, ten nedělní oběd vyšel kolem 600 Kč…

Oblečením to ale neskončilo. V horním patře mají vše co se týká mobilních telefonů, manikúry atd. Jane miluje designové věci. A miluje francouzskou značku Channel, říká tomu [šnel]. Často si pořizuje nové kryty na telefon. Když učila taiji, uspořila si na iPhone, tak mu teď dopřává zajímavé kabátky. Má jeden svítivě oranžový, bytelný. Pak další bílý se spoustou barevných kamínků, velkým svítivím křížem a dvěma černými pírky nahoře. Nechává si to dělat u známého, který pochází z Taiwanu a všechno to navrhuje a dělá sám. Ještě že tam měl dvě židle, protože tam to bylo fakt na dlouho. Měl tam několik krytů, které sám polepil malými věcičkami. Všechno to bylo celkem podobné, ale Jane se neuměla rozhodnout. Jeden kryt jí přišel strašně cool a trochu klučičí, to se jí líbilo. Na dalším byl kříž, což jí strašně bere, i když není zarytou křesťankou. Další kryt tam měl karty na poker, pistoli, dvě podkovy od sebe, že připomínaly znak Channel. Diskutovala s pánem, jaké z toho má pocity, jak by to možná bylo lepší… Každý kryt si dávala na telefon a pak k obličeji a sledovala se v zrdcadle. Předstírala, že telefonuje, aby viděla, jak to vypadá. Vybrala si. Konečně. Jenže pak zjistila, že barvy jsou trošku jiné. A barva krytu, který si vybrala, není až tak super, tak si nakonec vybrala ten druhý kryt. Tím to neskončilo. Přinesla si tam ještě disk, který chtěla polepit, tak se řešilo tohle. Pak si vzpomněla, že na soutěž nechce mít řasenku, ale nalepovací řasy, tak přesvědčila prodejce, aby jí k tomu všemu zadarmo dal jedno balení falešných řas z Japonska (72 RMB). Pak jsme pokračovaly vedle pro sponky do vlasů a milion dalších věcí. Koupila mi prstýnek, který jsem si tam vybrala :-). Překvapilo mě, že jsem nějaký čínský vůbec dokázala dostat na jiný prst než malíček.

Když jsme skončily, bohužel stále pršelo. Fakt průtrž mračen, která začala už v době, kdy odcházela Eva, která nám tam nechala obě kola. To bylo fajn, až na to, že já nedokážu jet na kole a v jedné ruce držet deštník. Zvlášť ne v čínských ulicích, kde se musíte stale vyhýbat lidem, kličkovat mezi auty a dalšími piráty silnic a chodníků. Co teď? Kdyby bylo po mém, tak prostě vyjedeme zpátky, déšť ne déšť. Jane měla svůj slunečníček. Jenže to prostě nejde. Tady se někteří bojí deště jako čert kříže. Tak jsme si šly sednout do Starbuck, než přestane pršet. Tady je fajn, že si můžete sednout do restaurace/kavárny a nemusíte si nic objednávat, abyste se necítili trapně, že tam jenom tak sedíte. Tady to nevadí. Dokonce jsme si přinesly své lahve s čistou vodou :-D. Jenže ono to nepřestávalo. Co teď? Přítel na mě v poslední době vůbec neměl čas, teď nastala chvíle, kdy by se měl opět ujmout přítelovské role a zachránit mě, tak jsem mu zavolala. Než dorazil, skočily jsme s Jane ještě do drogerie, protože si chtěla koupit pudr, aby jí to na soutěži slušelo :-D. Tam už se ale dalo platit kartou :-). Ya Qiang nepochopil, že nedokážu řídit s deštníkem, naštěstí přijel ve velké pláštěnce, kterou mi pak dal. Oba se mi smáli a Jane mě fotila :-D. Cesta zpátky byla také legrace. Občas jsme jeli všichni tři vedle sebe, povídali si, mně káplo něco do oka a málem jsem jednoho z nich sestřelila, Ya Qiang mě jednou špatně navedl, tak jseme pak musela seskakovat z vysokého obrubníku. Přímo do louže... Ještě že jsem měla crocsky, ty byly ale plné vody :-D. Ya Qiang na mě šplouchal vodu z deštíku a smál se jako malej, křižoval mi cestu... měl štěstí že jsem na kole jela naposledy asi před třemi lety a ruce jsem měla schované pod pláštěnkou :-). Zaparkovali jsme, rozloučili se s Jane a ještě zašli na menší večeři.

Čína, Země středu

Často se diskutuje o tom, jestli se Čína změní. Kdy už dojde „naší demokracii“, která je jediná správná, jediná lidská, i s těmi problémy, které teď máme. Na ZČU jsem si zapsala předmět Východní filosofie a umění. Paní profesorka povídala o tom, že pokud se Číňané něčím řídí přes 5000 let, za pár desítek let se to jenom těžko změní.

Tento rok čínská vláda sama přiznala, že se víc a víc obrací k tradičním hodnotám čínské kultury. Už se nedrží v izolaci jako dřív, možná trochu podle japonského vzoru si berou z ciziny, co se jim hodí a přizpůsobují to svým podmínkám (i když bych řekla, že tohle se ne až tak úplně daří, zvlášť když jsou ty podmínky tak různorodé). Čína nechodí válčit do jiných zemí, ale i tak se rozpíná. Po svém. Tak, jak to dělala od začátku. V minulosti jí stačilo, když jiné kmeny uznaly svrchovanost Číny, jako Země středu. Čína je přijala pod svá křídla výměnou za nějaké ty „poplatky“ a hlavně, za věrnost a oddanost – slib, že bude-li potřeba, Čína se na ně může spolehnout. Mimochodem, tenhle princip oddanosti panovníkovi hezky popisuje Gu Hong Ming v knize The Spirit of the Chinese people.

Jak to dělá dnes? Přijde mi že podobně. Sítě rozhodila v chudé Africe. Pamatujete si ještě, že tam v nedávné minulosti nevpustili Dalajlámu z obavy, co by tomu řekla Čína? I IWUF (Mezinárodní Wushu Federace) se zaměřila trochu víc na rozvoj wushu v Africe. Ceremoniálu ku příležitosti předání ceny míru čínskému disidentovi se „diplomaticky“ nezúčastnilo hned několik zemí. Čína nabízí podporu mnoha zemím:

http://ekonomika.idnes.cz/kypr-vzkazuje-pomoc-nabizi-i-rusko-a-cina-fpv-/eko-zahranicni.aspx?c=A120613_192745_eko-zahranicni_neh

A určitě to nedělá jenom ze solidarity. Jedním z největších věřitelů Ameriky je právě Čína.

http://zemanovahana.blog.idnes.cz/c/274280/Tao-te-ting-a-nadcasovy-Lao-c.html

Na druhé straně stojí, že si Číňané velice rychle dokáží osvojit ty „zlozvyky“ cizinců, které se jim hodí. Když se nám to pak nelíbí, argumentují tím, že my to přeci také děláme. A to nemusíme mluvit na úrovni států, že jo :-). Problém je často ale v tom, že si to osvojí po svém – tedy jinak, než to chápeme my. Kolikrát mi přítel vyčítá, že co říkám nemá logiku, že by mělo mít, když jsem z ciziny, kde jsme logiku vymysleli. Ono to má logiku má, ale ne takovou, jak to chápou Číňané :-D.

Když pan Gu Hong Ming v roce 1915 psal svou knihu, vysvětloval problém Evropy v přílišném militarismu. Číňané to nepotřebují, protože mají „morální sílu“. Zajímalo by mě, co by napsal po masakru v roce 1989 a po zásazích proti dalším nepokojům. V roce 2007 vydalo americké ministerstvo obrany tohle prohlášení: „Čínské kroky v určitých oblastech se zdají více a více neslučitelné s jejich politickými prohlášeními.“ 13. března 2011 to bylo v historii vůbec poprvé, kdy čínská válečná loď vplula do Středomoří. Oficiálně šlo o součást humanitární mise k záchraně čínských státních příslušníků během libyjské civilní války. Obecně je to však vnímáno jako pokus o zdůraznění čínské přítomnosti na vojenské úrovni. A že je čínská lidová armáda největší na světě, se nemusí ani zmiňovat. V roce 2009 dala do zbrojení oficiálně $ 70 bilionů, neoficiálně se mluví o sumě mezi $ 105 – 150 bilionů).

Číňané a Čína někdy působí jako roztomilé pandy, duté jako bambus, kterým se živí. Odhlédneme-li od náročnosti a nákladů, kdo by si ale pandu pořídil jako domácího mazlíčka? Viděla jsem ty ostré zuby… :-/

No, myslím, že učit se čínsky se v budoucnu ukáže jako rozumný krok… :-D

Balení nadvakrát

Na nástěnce se objevil nový papír. Stojí na něm, že cizinci, kteří se o prázdninách chystají domů, mají si sbalit všechny věci, které na svém pokoji mají a uloží se někde v budově. Pokud tak neuděláme, udělá to za nás „teta“, za ztráty a zničeniny neručí, je to náš problém. Takže jsem je nakonec nevočůrala. Měly jsme totiž se spolubydlící v plánu, že jim řekneme, že já se vracím domů a ona ne. Ve skutečnosti se na nějakou dobu vrací. Takhle by nám zůstal pokoj. Jenže mi došlo, že je tady ještě možnost sestěhovat zbylé studenty do jednoho pokoje, jako se to stalo loni Regisovi (Brazílie). Tak jsme se domluvily, že věci si sbalím já, protože jich mám méně, a pokud dají na léto Nok jinou spolubydlící, budou bydlet v našem pokoji, abychom věděly, co se tady děje a ta špína byla naše a ne cizí :-). Horší ale je, kam dát ty svoje věci, protože cestovní tašku si samozřejmě beru s sebou domů. Dát do do velkých pytlů je řešení, ale v případě, že na to pak budou ve skladu házet další a další věci. Přítel prý najde řešení, tak jsem to zatím z hlavy vypustila… Pan Chu asi potřebuje nové auto… :-D

Takhle se tedy budu balit hned dvakrát: 1) do skladu, 2) domů…

Cvičební boty

Tady jedno video, aby bylo vidět, že wushu není žádná sranda:

http://www.youtube.com/watch?v=fuh3w10N5Po

Ale (Itálie) mi říkal, že nebyl zvyklý na koberec, který na té soutěži měli. Když se Auroře stalo podobné zranění kolene, bylo to podle trenéra proto, že na soutěži byla v ráži, najednou jí to kvůli tomu skákalo výš = jinak než na tréninku. Nebyla na to zvyklá a nepřizpůsobila tomu techniku. Takže není od věci si dopředu zjistit, jak vypadá soutěžní povrch ještě předtím, než začneme tam začneme soutěžit. Pokud cvičíte celou dobu na parketách a pak najednou přejdete na profi koberec, budete překvapení, jak vám to bude létat, a nesoustředíte se na dopad. Některé povrchy víc kloužou, některé naopak. Na normálním koberci udělám podmety v pohodě, na modrém mám trochu problém. Jednou se mi tam také dopad rozjel z mabu do rozštěpu, což zabolelo, protože rozštěp mám hodně špatný :-D. No a boty jsou také každé jiné. Na trénink jsou podle mě nejlepší klasické feiyue. Proč? Ve skutečnosti nejsou nejlepší, ale v porovnání cena X výdrž, vycházejí nejlépe. Při náročnějším tréninku vydrží tak měsíc. Za 30 yuanů. Super pekingské vydrží měsíce možná dva. Za 180 yuanů. Mám teď kromě feiyue ještě jedny (černé) se silnější podrážkou. Na taiji jsou skvělé a myslím, že vydrží fakt hodně dlouho. Na modernu je nenosím, protože podmet s nimi neotočím ani o 180° :-D. To je daň za vyšší a drsnější podrážku… Na soutěže jsou podle mě nejlepší ty pekingské se slabou podrážkou. Nejen že jsou pěkné, ale úžasně sedí. Jako kdybyste na nohou nic neměli, ale přitom dobře drží, podmety a jiná točení jdou jako po másle, výborně ohebné. Když nepočítám ty od Nike nebo Li-ning (které jsem nevyzkoušela, protože jeden pár je kolem 900 Kč), tak jsou bezkonkurenčně nejlepší.

Velký pokrok ve cvičení

Když jsem si v sobotu myslela, že jsem moc unavená, to jsem ještě nevěděla, co mě čeká v pondělí. Začátek tréninku jsem vydržela jen díky myšlence na to, že se v úterý na všechno vykašlu a budu odpočívat. Po základech jsem tentokrát nedělala samostatné skoky, ale rovnou části sestav, kde mám náběhy na skoky. To mě dost rozhodilo. Sílu na skákání jsem celkem měla, ale na běh už ne. Neplakala jsem, ale tělo se na to už párkrát připravovalo. Když mě Du Hui poslala zase na začátek, abych pokračovala, najednou jsem se přistihla, že nejdu na místo, ale vracím se zpátky k lavičce :-D. Chtěla jsem si prostě lehnout a už se nehýbat. Vydržela jsem ale, protože na tu krátkou část jsem energii vždy někde našla. A tak jsem postupovala krok za krokem až ke konci tréninku. Když mě pak Du Hui plísnila za XFJ a za to, že hned nezacvičím poslední 4. část meče, kterou mi zrovna ukázala, tak už jsem měla vypnuto. Aurora skončila a procházela kolem nás, smála se na mě. Dnes mi zrovna říkala, že Du Hui je fakt Hitler. Řekla dokonce, že nechápe, jak taková malá holčička může být tak „zlá“ :-D. Myslím, že když přežiji tuhle trenérku, tak pak už každého, a nejen v tělocvičně. Nakonec jsem přeci jen jak ten meč tak ten skok udělala tak nějak, že bylo vidět, že to drobet chápu. A byl konec a už jen posilování a tam na mě „zlá“ není, takže i když to bolí, tak se na tuhle část těším :-). I přesto mám ale pocit, že mám víc síly a malinko jsem se zrychlila (v částech, které cvičím víc).

Na taiji jsem původně vůbec nechtěla jít, ale přesvědčila jsem se, protože kdo se chce zlepšit, prostě cvičit musí, že jo :-). Učitel se věnoval jenom lidem, kteří jdou na soutěž a ještě učil taiji meč, tak jsem měla celý večer ve své režii. Na začátku jsem cvičila s Tang Lin Xiou, ale ta byla úplně vyplivnutá, po chvíli to zabalila. Po prvním kole yangové sestavy, jsem měla pocit, že kyčle budou problém. Bolely a ani ošklivé pubu mi nešlo. Tak jsem se víc protáhla a pak jsme cvičily 3x chen 56ku. A koukala jsem jako blázen. Tělo krásně prohřáté. Mohla jsem skoro tak nízko, jak jen jsem chtěla, při přechodech mezi postoji mě nic nebolelo, nezasekávala jsem se. Stehna mi držela. Pak jsem dala několikrát i všechny ostatní sestavy. Dařilo se mi dobře soustředit. Jeden Číňan, který vedle cvičil meč, se dokonce na chvíli zastavil a koukal se na mě :-D. Po nějaké době už jsem přeci jen měla unavené nohy a trochu mi to rušilo pozornost, tím se mi zhoršila stabilita. Ale i tak jsem jela dvě hodiny jen s jednou pauzou na čůrání :-D. Po sestavě jsem se prošla po koberci tam a zpět a začala cvičit znovu. Propotila jsem dvě trika a všechno ostatní se na mě lepilo. Na závěr teď ráda cvičím yi lu – vysoké postoje, uvolněně, fa jin. Na konec jsem si na chvíli lehla na koberec a sledovala ostatní, jak připravují skupinovku s vějíři. Protáhla jsem se, uvolnila nohy a vypravila se na kolej. Učitel se na mě hezky usmál, tak mě možná cvičit i viděl :-). Měla jsem z toho obrovskou radost, ještě nikdy jsem taiji takhle necvičila. Potvrdil se můj dojem, že uvolněnější kyčle by mi hodně ulehčily. A vyvrátil se můj pocit, že ještě nejsou dost. Samozřejmě nejsou, ale když jsem dobře zahřátá, tak to také není až tak hrozné. Takže už si nestěžuji na tohle počasí, na cvičení je fakt skvělé.

Dnes jsem se do tělocvičny vypravila, abych jela podle plánu. Základy jsem zvládla, skoky trochu také, ale pak už jsem se nedokázala soustředit, nějak jsem se cítila unavená. Tělo sice celkem fungovalo, ale byla jsem prostě líná. Tak jsem to všechno vzala rychleji a šla na oběd. Celý den jsem pak přemýšlela, jestli půjdu na taiji nebo ne, nakonec jsem zůstala doma. Doufám totiž, že ve středu budu zase trochu ve formě a půjde mi to stejně dobře jako v pondělí večer. Volno jsem měla naposled minulé úterý. Tentokrát jsem to plánovala na pátek, abych zvládla trénink s Caiem, ale až do pátku prostě nevydržím. Takže jsem to dnes měla lehčí, v pátek to dám také lehčí a na víkend to snad dobře vyjde. I když těžko říct, protože dnes jsem měla dřepovat s činkou, ale sama jsem si na to netroufla, tak to budu dělat zítra. A nohy se mi po tom teď zotaví až třetí den :-/. Plánovat trénink je pěkná věda, co teprve u profi atletů, když se připravují na soutěž… Udělala jsem si nějaké jednoduché testy na tepovou frekvenci, vychází mi to moc dobře, tak uvidím na tréninku.

Cítím se teď celkem podivně. Tak nějak napruženě, jako kdybych byla stále na koberci a měla začít cvičit. A to i teď, když sedím za stolem. Nohy mám unavené, tak chodím jako kačer, ale když je potřeba cvičit, tak mě to moc neomezuje, jen delší kusy sestavy nedávám. Myslím, že jsem se dostala opět o schod výš, protože se takhle cítím už delší dobu, není to jenom někdy. Aurora mi dnes dala nějaké energetické nápoje, které pijí v týmu, tak je vyzkouším. Prý to funguje dobře proti křečím, to je dobře, protože včera už se o mě jednou pokoušela.

Jak jsem dnes cvičila jen ráno, tak se mi podařilo sfouknout všechno, na co normálně nemám energii (vyprat, uklidit, napsat úkol z biochemie, blogovat :-), učit se, dobře jíst, umýt si všechny boty a tak :-).