Víkend ve Wuxi

Víkend

Cvičila jsem jen v sobotu, v neděli byla celá škola zavřená kvůli zkouškám. A že jsem v sobotu jela jako motorová myš :-). Takhle dobře se mi už dlouho necvičilo, opravdu. Jela jsem skoro bez pauz celou dobu a necítila jsem se unavená. Jen hodně zpocená.

Večer jsem se měla sejít s kamarádem Chen Hui, se kterým jsem se poznala v Praze na taiji. Tento rok bude v Praze promovat, ale v Číně už dlouho pracuje jako architekt. Pravidelně sem jezdí, ale dokázali jsme se sejít až teď. Pozval mě spolu se dvěma přáteli/kolegy na večeři do centra. Zeptala jsem se Ya Qianga, které metro mi tam jede. Sama jsem se nepodívala, a to byla chyba. Samozřejmě že mi začal hlásit, který autobus tam jede. Ale já se ptala na metro. Řekl mi tedy trasu a vyrazila jsem. Abych na té zastávce zjistila, že jsem vystoupila špatně, nikdo tu adresu neznal. Pak mi jeden pán poradil, že mám jet ještě o stanici dál a tam se zeptat. Tam už věděli, ale stejně mě posílali ze strany na stranu, když už bylo jasné, že dorazím pozdě, zavolala jsem si taxi a nechala se tam odvést. A bylo to pěkně daleko od všech míst, kam mě ostatní posílali. Dorazila jsem pozdě jen asi o 7 minut, tak to nebylo tak zlé. Seděli jsme v boxíku s klimatizací na molu hned vedle řeky. Z oken jsem viděla všechny ty mrakodrapy moderní Šanghaje. Večer je Perlová věž barevně osvětlená a po řece pluje hromada výletních lodí, lodí-restaurací atd. Ya Qiang mi řekl, že pokud je v téhle části města v ulici u řeky číslo popisné do 100, jedná se o hodně dobrou adresu. Tohle bylo číslo popisné 60. Kolik stálo jídlo netuším, ale málo to nebylo. Netroufala jsem si tam fotit, tak jen popíšu: malé bílé krevetky s hnědou omáčkou, nějakou natrhanou trávu, jehněčí s kostí, vepřové s hodně tučnými částmi, ryba na sladko (ta byla moc dobrá) a ještě něco. Pak nám každému přinesli menší misku s víčkem, uvnitř byl nějaký vývar s různými věcmi. U Chen Hui jsem zahlédla kuřecí pařátek :-D, byly tam i datle a tak. Hodně slané. A knedlíčky, které máme v kantýně k snídani, jen o něco větší a měkčí. Stále se mě na něco ptali, celkem jsem rozuměla, ale občas jsem si to musela nechat od Chen Hui přeložit do čínštiny, které bych rozuměla :-D. Po večeři jsem se prošla centrem na metro, na WJC na mě čekal Ya Qiang a dali jsme si ještě mléčný čaj. Doufám, že už ho mají i v ČR, tohle by mi z Číny u nás fakt dost chybělo… :-/

V neděli jsem musela vstát v pět ráno, abychom to stihli včas na nádraží HongQiao. Jelo nám to myslím v 7:25. Jeli jsme rychlovlakem, ten můžete vidět na fotkách na mém Rajčeti :-). Ya Qiangův kamarád ve Wuxi (obrovské město, i když se to na první pohled nezdá) otevíral školu bojového umění a pozval nás tam, všechno platil O:-). Nevím, jestli mu Ya Qiang řekl, že z prvního setkání (v kantýně) s ním jsem měla dojem, že je to spíš nevychovanec – podle toho, jak se ke mně choval, ale tentokrát na mě byl milý a choval se slušně. Se školou mu pomáhalo ještě víc lidí, mezi nimi i jeden jejich bývalý spolužák, který učí v jedné místní wushu škole. Trochu jsem nepochopila, proč se tak angažuje, když jde vlastně o jeho konkurenci, ale tohle jsou čínské věci, tomu se nemusíme snažit porozumět. Takže jsem se tam ukázala, aby všichni viděli, že učitel zná cizince, že s nimi v Šanghaji spolupracuje a tak :-D, vyfotili jsme se a bylo hotovo. V pauze jsme vyšli ven práskat dělobuchy na oslavu otevření školy a tak. Kluci všechno připravili a čekali jsme, až bude přesně XX:36 minut, protože šestka představuje hladkou cestu bez nesnází. XX:46 to být nemohlo, protože čtyřku nemají rádi. Dvojku jsme propásli, pětka byla daleko, navíc ta dvě čísla nemají takový náboj. A tři plus šest je devět, a to je hóódně dobré číslo :-).

Po obědě nás ten druhý učitel měl vzít na výlet, protože ten kamarád zase učil. Všichni o Yan Wei říkali, že cvičí úžasně a jeho malí žáčci si ze soutěží odnášejí většinou první místa. O jednoho z nich má zájem i náš Šanghajský tým, který cvičí tady na škole (ze kterého je i můj kouč). Cvičit jsem ho neviděla, ale kousek od oka má pěknou jizvu. A když se na něco soustředil, bylo to na něm prostě vidět, opravdu. Kromě toho měl samozřejmě nabušená stehna a nohy trochu do „O“. Půjčil si auto od kamaráda a vyrazili jsme. Cestou tam jsem byla hodně ospalá, takže jsem klimbala a ničemu nevěnovala pozornost. Jeli jsme přes hodinu, když jsem ale zeptala, v jakém že to jsme městě, odpověď zněla Wuxi. Je to fakt obrovské město. Po prohlídce chrámu jsme ochutnali místní tofu a pak zašli na trh. Chtěli mi ukázat trh s květinami, ale všechen čas jsme nakonec strávili na trhu s rybičkami, ptáky atd. Do nové školy patří akvárko s rybičkami, takže ho dlouho vybírali (+všechny ty náležitosti). Cestou k autu jsme si ještě dali povinně mléčný čaj. Na WC jsem si jako ostatní neodskočila, říkala jsem si, že budeme za chvíli zpátky ve škole. A neudělala jsem dobře. Příhoda s parkováním mě měla varovat. Když jsme totiž parkovali, ukázalo se, že ten kluk to až tak moc v ruce nemá. Než odjelo auto a my měli volné místo, čekali jsme vedle, trošku z kopečka to bylo. Pak na nás kamarád mával, že můžeme přijet. Ale my nemohli, prostě se nedokázal rozjet (vzpomněla jsem si na mamku :-D). Kamarád mával a nechápal :-D. Cestou zpět mu to ze začátku chcípalo různě po silnici. Pak už jen na křižovatkách. To se většinou rozjel fakt na poslední chvíli, takže auta za námi už museli čekat na další zelenou. Tak jsem se už dlouho nezasmála, fakt že jo. Kamarád, který seděl vedle něho, měl strach, že nám takhle nevystačí benzín, tak jsme se stavili ještě na pumpě. Nejdříve zaparkoval špatně, protože měl ten otvor na druhé straně. Pak jsme zaparkovali správně a zase se smáli. A nevšimli jsme si, že obsluha (ano, v Číně za vás všechno udělají) už pěkně dlouho stojí u okénka a čeká :-D. Tak tedy otevřel dveře a chvíli na sebe koukali. Pak mu došlo, že by to měl otevřít. Ale nevěděl, kde se to otevírá. Až to pak našla obsluha :-D. Pak nám nějak stále skákaly zelené, až byl smutný, že nemá příležitost si zkusit starty. Ale dočkal se. A nezklamal, většinou mu to chcíplo, ale lepšil se. Mít ještě tak dvě hodiny, tak by mu to šlo. A že prý to není jeho auto a dlouho neřídil. Jeho spolujezdec měl opravdu trpělivost, stále mu radil a upozorňoval. Fakt na všechno dávali velký pozor – kolem školy zpomalit, házet blinkry… Až jsem si říkala, jestli jsme stále ještě v Číně :-). Yan Wei cvičí wushu, takže k řízení přistupuje podobně. Něco mu nešlo, tak to stále zkoušel, nebyl z toho naštvaný, naopak si ze sebe dělal legraci. Stále zkoumal, proč se mu to tentokrát nepovedlo, a jak to zlepšit. Když přijedu příště, tak mě prý vezme do dalšího chrámu. Jestli bude řídit on, rozhodně jedu :-).

Když jsme jeli na večeři, nebudu už zmiňovat, že Yan Wei chtěl zaparkovat tam, kam se prostě nemohl vejít… Ani jsme nestačili dosednout na židle a už se kluci snažili číšnice naverbovat do své školy: „Slečno, vy byste se krásně hodila na yógu…“ „Myslíte?“ „No rozhodně, slušelo by vám to!“ Slečna se červenala… „A my čistě náhodou dnes otevřeli školu, kde je i yóga…“ :-)

Úterní myšlenky

V Číně je třeba trpělivosti. Snažila jsem se všechno jasně vysvětlit, napsala jsem to jednoduchou jasnou čínštinou, navíc jsme to řešili už pár měsíců. A stejně se mě pak Číňan zeptá, jestli to nepůjde udělat tak a tak (i když jsem mu minulý večer už jasně a jednoduše vysvětlila, že tak rozhodně ne) a co si o tom myslím. Myslím si, že jsem to psala naprosto zbytečně, ty jsi ignorant a blbec k tomu… To mu samozřejmě neřeknu, jen přihodím, že v tom případě musíme celý plán překopat. „A proč, jak to že to nejde?“ Jen zkopíruji vysvětlující část ze včerejší korespondence. A to pak tedy že jo. Když se nám něco podobného stalo minulý týden, tak sám připustil, že zapomněl a že je hloupý. Zíral přitom na mě a čekal, že mu to začnu vymlouvat. Jen jsem kývla: „To si také myslím.“

Už mi je jasné, proč jsou tady špičkoví sportovci ne úplně dobrými studenty. Pokud sportují fakt dobře, tak anglicky z nich vymáčknete maximálně pozdrav. Trénují-li denně třikrát (kromě nedělí, které prospí a projí), nemají už čas, energii ani chuť na studium. Já cvičím těch 6-7 hodin v kuse (pár minut na přechod mezi tělocvičnami a převlečení do suchého), takže ušetřím nějaký čas, který oni tráví odpočinkem, spánkem a nic neděláním. Takže v tom čase zvládnu ještě nějaké to studium, i když teď toho zvládám fakt pramálo. Včera jsem přišla na pokoj už v pět hodin. Hodila jsem prádlo do pračky, vysprchovala se a lehla si na postel. A bylo mi krásně. Usnula bych hned. Jenže to nešlo, kamarád potřeboval pomoct s nějakým překladem a já měla také nějaké povinnosti. Takže než se mi vypralo prádlo, všechno jsem to udělala a ve 20:30 už jsem byla v posteli. V úterý jsem vstala v 7:30, zašla si pro snídani. Během jídla vyřešila, co se dalo. Na hodinu čínštiny, kde každý představuje svou diplomku si beru sešity, abych si dopsala, co sama potřebuji. Pak trénink až do večera. Večer se sejdu s tím kamarádem, abych mu dovysvětlila bílá místa v překladu. A pak doufám budu mít chvíli čas a energii, abych udělala něco podle svého studijního plánu. A nejhorší na tom je, že nejsem ani v nejmenším špičkový sportovec, ach jo. Na druhou stranu určité pokroky jsou znát a to nejen ve cvičení, ale i na váze. Navíc je to jen teď a tady, že můžu takhle hodně cvičit. Pak budu hodně ráda, když si pro sebe vyšetřím hodinku denně, řekla bych.

Na podzim ve stánku s ovocem vedou mandarinky. Přes zimu se prodává cukrová třtina nebo co to je (žvýká se to a zbytek vyplivne). Teď jsme přešli už na ananas a jablko-hrušky mají konečně zase trochu chuť. V létě jsou jasné melouny a jablko-hrušky skvěle šťavnaté.

Petr Doktor mi tvrdí, že tady mají holky a kluci k seznámení jiné podmínky. Myslím tím cizince. Občas nad tím přemýšlím a nemůžu si pomoct: Kluci i holky cizinci tady mají stejnou šanci na seznámení se. Podle mě jde spíš o toho kterého člověka. Jasně, Američané mají přátele, protože jsou Američany, ale také ne nutně. Našeho Testamenta (netuším z jaké africké země) občas vídám hned s několika čínskými děvčaty. Naposledy tancovali na chodníku. Jo, on je vášnivý tanečník. Vždycky čeká v mezipatře, až lidi přejdou a před zrcadlem si s otevřenou pusou nacvičuje svoje kreace :-). Vietnamský učitel bojového umění má přátel hromadu, a to i na jiných čínských univerzitách. Pan Hugger má čínskou přítelkyni, seznámili se na volejbalu a už jsou spolu skoro rok. Kolik měl čínských přítelkyň Filip, to počítat nebudu, viď :-D. Ke mně se hlásí jak holky, tak kluci. V neděli jsem si kupovala nudle k večeři a jeden zdejší student se se mnou chtěl seznamovat. Stejně tak jsem se spřátelila s jedním běžcem cestou do tělocvičny. Tak vlastně začalo i moje přátelství s Ester. Na FB si mě našlo lidí z univerzity, kteří tento ďábelský nástroj používají :-). Samozřejmě je hodně Číňanů, kteří se stydí. Takže opět, nejde ani tolik o národnost nebo pohlaví, ale o lidi samotné.

Co jsem dělala minulý týden

Jak jsem se minulý týden chválila, že jsem hodně zhubla a vypadám k světu, tak za pár dní se mi to podařilo opět změnit. Rekord to není, ale je to znát, ach jo. No, nevadí. Nakoupila jsem si breezry, čokoládu, mám tu zelený čaj a ovoce. Čekají mě zase celé dny v tělocvičnách, tak se toho nebojím :-).

O svém pondělním cvičebním rekordu jsem už psala. V úterý se mi cvičilo jako dlouho už ne. Lehké nohy, skoky šly dobře, v sestavách uvolněná. Dokonce se mi dvakrát povedl přední podmet 720° bez pádů. A to jsem normálně ráda, když dám 540° a nezhroutím se při tom k zemi. Kolikrát jsem po docvičení skákala radostí a tleskala si :-D. Chtěla jsem napsat lidem zprávu, jak jsem úžasná, ale ovládla jsem se :-).

Na taiji se nám od pondělí změnil cvičební systém. Jak jsem předtím potřebovala jen pořádně protáhnout lýtka, uvolnit kyčle… teď je potřeba všechno, protože na začátku jedeme klasickou wushu rozcvičku. Když jsme se protahovali. Učitel Xie si párkrát zastínoval proti zrcadlu a šel se protáhnout s námi. Provaz skoro dosedl, kdyby fakt chtěl, nebyl by to problém. Rozštěp měl dokonalý. Ukázal různé druhy kliků: několik normálnějších, na hřbetech ruky, na prstech, na dvou prstech s jednou nohou ve vzduchu atd. Většinu toho zvládl jenom Florens, ostatní se většinou nechytali. Pak už nás nechal normálně cvičit. Po kopech a dalších základních pohybech jsme dělali i kotouly a podobné věci. Pan Arogantní si u jednoho pořádně natloukl určitá místa :-). Je legrační vidět Krále koberce, jak mu něco nejde a jak se s tím vyrovnává :-). Když pak další dny vedl rozcvičky on, vyhýbal se cvikům, které příliš neovládá :-). Během cvičení sestavy mě i učitel pochválil, že jsem hodně zhubla. To až mě uvidí v pondělí… :-) Cvičíme teď hlavně wu sestavu (武), 56ku a taiji duilian, ze kterého umím ale jen menší půlku, protože se s Tang Lin Xiu na trénincích střídáme a většinou nesejdeme. Zbytek si cvičíme, když učitel odejde a my máme splněné úkoly, které nám dal. Minulý týden jsem zapracovala na tom, abych se doučila tu novou sestavu a připomněla většinu starých, už jich je na mě celkem dost: 56ka, yi lu, 40 yang, sun sestava, wu sestava, půlka taiji souboje. Do toho ještě občas cvičím (ale nepamatuji si) 42 yang, 24ku a ten druhý wu styl, který mi zatím přijde nejtěžší, největší nezvyk. V pátek se do cvičení nechtělo nikomu, určitě i proto, že se zase dost ochladilo. Hned jak učitel odešel, hodně jsme zvolnili tempo. Opakovali jsme si sestavy, ale moc to nedřeli… Yao Ming se připravuje na přijímačky k policii, tak si oprášila sestavu s halapartnou. Napoprvé hvězdu s halapartnou neskočila. Podruhé už bez problému. Všechno celkem šlo, jen vždycky skončila hodně zadýchaná. Starší studenti tento rok už končí a ne všichni se dostali na mgr. studium. To platí pro ni ale třeba i pro pana Arogantního. Je to zvláštní, že už je tam pak nebudeme mít. Sice nás je teď na taiji fakt hromada, ale bez nich to už nebude ono. Je nás teď tolik, že se už na jeden koberec při společné sestavě nevejdeme. Změna je cítit, lidé si teď víc povídají, drží při sobě ještě víc než předtím. Na tréninky opět začal chodit můj oblíbený Li Yang, vždycky si hodně povídáme a cvičíme spolu. Je neskutečně líný, na druhou stranu, když se škola připravuje na nějaké vystoupení, tak je většinou jeho součástí (meč, kopí). Ukázal se po strašně dlouhé době i Brook, který teď studuje doktorské studium a píše na téma 国术. Je fajn být v kruhu přátel, cvičit s nimi, smát se s nimi, chodit s nimi na jídlo, probírat blbosti i závažnější věci. Konečně jsem opět v kontaktu s Esther. A moc mě potěšilo, že jsme se na FB našly s mou dávnou kamarádkou ze ZŠ, která už má krásné miminko. Jak se mi teď nedaří v pár věcech, přátelství mi jenom kvetou.

Kamarád-spolužák mě poprosil o pomoc s „překladem“ článků, které mu poslal náš vedoucí z USA. Je to v angličtině, oni to musí zpracovat a pak mu čínsky napsat, o čem to je, co se dozvěděli atd. Měl toho hromadu, tak jsem si půlku vzala na starost já. V pátek ráno byl na hodině strašně ospalý, prý šel spát až ve čtyři ráno. Chudák. Jenže on byl v KTV zpívat, ne že by se věnoval úkolům od učitele :-D. Trochu mě to naštvalo, měl štěstí, že až na jeden (o vývoji figurín na crash testy) to bylo hodně zajímavé, tak jsem se něco i dozvěděla. Tenhle týden mě vůbec naštvalo strašně moc věcí a lidí, proto jsem se také dala zase na jídlo. Většina z toho už je naštěstí za mnou, štíhlá linie tedy přede mnou :-). Nechť mi je bratránek příkladem, fakt na sobě zapracoval! :-)

Nový cvičební rekord

Mám nový cvičební rekord :-). Vydržela jsem cvičit 7,5 hodiny, pak mě z tělocvičny ale vyhnal hrozný hlad :-D.

8:00 – 9:20 = sanda

9:25 – 10:30 = posilování (prsa, triceps, předloktí, zápěstí), běh (rychlost: 8,5, čas: 30 min)

11:00 – 13:00 = můj trénink: protažení, základní pohyby, kopí

13:00 – 15:00 = qigong (5 zvířat a Ba Duan Jin)

15:00 – 16:00 = taiji (wu武, 56, sun)

Zítra je v plánu hodin šest: ranní posilování, po obědě vlastní trénink a taiji na závěr. I když jsem byla teď hodně nemocná, tak mi všichni říkají, že jsem zhubla, dokonce i váha :-). A je to na těle vidět :-)

Posilování

Posilování je kapitolou samo o sobě. Hromada lidí se tomu věnuje, hromada lidí to odsuzuje. Hromada názorů, nikdy se ve všem neshodneme. Vnímáme to jinak, na každého z nás to působí jinak, bla bla.

Když jsem cvičila ve WC, tak jsme se posilování skoro nikdy nevěnovali (ono když trénink trvá jednu hodinu, tak na to také nezbývá moc času :-) ), na sandě jsme to občas dělali, ale nechodila jsem pravidelně, tak netuším. Na soustředění bylo času víc, občas to bylo i organizované, ale působilo to na mě: „Hurá, dáme si do těla! Nevím proč, pro ten pocit, ne! Aby to pořádně bolelo, abych udělal/a víc opakování než vedle funící kolega.“ Občas jsem chodila s kamarádem do posilovny, ale v tom nebylo nic víc než si prostě zacvičit, držet se v „kondici“. Občas jsem posilovala doma, pro ten pocit a s vidinou toho, že třeba budu taky líp vypadat :-). Takže jsem sem přijela s tímhle: Posilování mi může pomoct skvěle vypadat (viz fotky fitness slečen :-) ), mít obrovské svaly a zvednout auto (kulturistika). BTW, všimli jste si, že jak se jim zvětšují svaly, ale některé části jejich těla zůstávají stejné, působí tím pádem opticky menší? O:-) To aby si pak s sebou pak pro jistotu nosili pravítko v případě nutné obhajoby :-). Ono je to znát ale i u slečen, pokud nemají zrovna silikony… Takhle „vzdělaná“ jsem sem přijela. Danny, který tohle všechno má v malíčku, mě z omylu hned vyvedl s tím, že správné posilování je důležitou součástí tréninku (a nejenom wushu). V posilovně tady potkáte nejrůznější sportovce, že většina z nich cvičí špatně teď nemá smysl rozebírat. Na dráze kolikrát po tréninku vidím i atlety, jak dřou činky, posilují s vlastní vahou nebo s kamarádem. Každý sport chce ale odlišné metody. Naučila jsem se tady toho hodně, ale ne moc vědecky, tak omluvte způsob, jakým vám to budu předávat :-). Jak je to tedy ve wushu?

Určitě jste si všimli, že většina wushistů nejsou nabušená hovada. Ale opět, i zde každý styl vyžaduje trochu jiný přístup. Stačí se podívat na lidi z týmu, nemusíte je vidět cvičit, a hned poznáte, kdo dělá chang quan, kdo nan quan. I když nohy mají občas oba zástupci podobně obrovské. Když jsem viděla fotky trenéra z doby, kdy ještě cvičil, tak na tom byl podobně jako Bobo, který dělá nanquan. Ale jiný tvar –a tím nemyslím do O nebo do X, ale ty svaly prostě vypadají jinak. Na holkách se třeba také dobře pozná, že cvičí taiji. Oproti normální čínské holce (velikost „čínské jídelní hůlky“) má macatá stehna – ale zase, ne každá. Někteří wushisti mají fakt pěkné svaly, někteří vypadají, že byste je nejraději vzali na vydatné jídlo. Obecně platí, že na chang quan je lepší štíhlejší tělo, nanquan potřebuje dobrou základnu a ruce jako dvě větvičky vám při poctivém cvičení rychle zmizí. Ať už „velcí“ nebo „malí“, wushisti určitě nejsou kulturisti. Wushu je rychlé, a to i wushu tradiční. Čím víc posilujete pro objem, tím ztuhlejší a pomalejší budete. Samozřejmě se to dá zmírnit protahováním, doplňujícími cviky atd., ale vždy vám to bude trochu na obtíž. Na druhou stranu pro normální věci vám to bude k velkému užitku – budete líp vypadat = líp se cítit, a líp se cítit i po fyzické stránce, budete mít kondičku, hodně toho zvednete a i uběhnete (pokud to kombinujete, jak jsem psala). To je trochu vidět tady na Robertovi (USA), který má fakt „tělo“ :-). Bude zajímavé ho vidět na tréninku chang quan, jak se s tím popere a jakou nejlepší cestu si pro to najde. On sám přiznal, že se věnuje posilování hodně proto, že je to tak trochu „jednodušší“, tak nějak bezpečné prostředí, které se až tolik nemění, je si v tom jistý, neklade to na něj tolik nároků. Nedá se to porovnávat třeba s tréninkem sandy, který je strašně komplexní (a také samozřejmě zahrnuje posilování). Na druhou stranu jsem četla rozhovor s jedním učitelem hungaru, který posilování úplně zavrhoval. Jenže, on pak následně přiznal, že nějaké posilování dělají, navíc v systému jejich školy se na to klade důraz. Je to sice hra se slovíčky, ale velice důležitá. Není prostě posilování jako posilování. No a můj trenér mi už na úplně prvním tréninku s ním sdělil, že posilování teď bude mou nedílnou součástí. Jak já byla nešťastná! Není totiž bolest jako bolest, jak už jsem kdysi zmiňovala. Na bolest při protahování jsem zvyklá, bolest při posilování mi dělá problémy. Danny byl naprostý opak, dokázal zvednout skoro cokoliv, kolikrát si stěžoval, že na škole v posilce je málo závaží :-D. Ale protahování pro něj bylo naprostým mučením, při kterém by se přiznal i k tomu, co neudělal.

Pro nováčky ve wushu je důležitá postupná příprava, ne na to hned skočit :-). Je to podobné jako jsem psala v minulém článku, že se teď věnuji posilování těch menších věcí – kotníky, kolena, zápěstí atd. Chce to dobře zpevnit: 1) Aby se pak mohlo postupně nakládat víc, 2) prevence proti zranění. A nakládat budeme časem víc, aby se nám zlepšovaly skoky, rychlost, výbušnost atd. Velice důležité je pravidelně posilovat břicho a záda: a) při skocích vám nebude horní polovina těla plandat a líp se udržíte v ose, b) při podmetech a podobných cvicích lépe udržíte stabilitu a mnoho dalšího. Šikmé břišní svaly spolu s dalšími hrají důležitou roli při strašně moc technik (všechna přetáčení se, meč, kopí…). Všichni víme, že pas je základ – rychlejší a jistější přechody z postoje do postoje, plynulejší pohyby atd. K čemu máme nohy, víme, že jo :-) Strašně moc lidí je ztuhlých v ramenou = pomalé ruce, údery bez šťávy atd. Co jsem tady, tak jsem ramena neposilovala (když si odmyslím cviky, při kterých se ramena přirozeně zapojují). Za to třeba prsní svalstvo, triceps, předloktí, zápěstí – na tom všichni makají hodně. Zaměřuji se na zbraně, takže to beru z téhle stránky. Ale u chang quan nebo hua quan jsem to také cítila podobně. Základní techniky s mečem, to je kromě jiného hlavně – pas, triceps, předloktí, prsa, zápěstí. Kopí je podobné. Ramena nechte uvolněná, poděkují vám :-). Svoje dělá hodně už samotné cvičení, ale to nestačí, takže používáme činky, závaží, pytlíky a vesty s pískem. Pro ilustraci vezmu třeba bench press: dolů pomalu, nahoru co nejrychleji (bacha na lokty, nepropínat do maxima). To je základ pro téměř veškeré posilování, které tady děláme (moderna). Jedním z hlavním cviků na skoky (samozřejmě se to musí doprovodit dalšími jako žabáci, výskoky, výskoky na lavičku a různé nácviky – nácviky jsou STRAŠNĚ důležité u hodně věcí) je dřepování s činkou. Sice se také snažíme postupně zvedat víc a víc, ale nejsme vzpěrači, takže to jede na stejném principu, který jsem uvedla předtím. Dřep pomalu dolů (Na úroveň, ze které se odrážíte. Pokud najíždíte na bailian z polovičního dřepu, nemusíte s činkou jít až do bobku) a pak vystřelit co nejrychleji vzhůru (bacha na kolena, nepropínat na maximum). Na plná chodidla, na špičky, přímo do lehkého výskoku = kombinovat různé metody podle potřeby. Kluci z týmu zvedají dvojnásobek až trojnásobek své váhy – ale samozřejmě to nejedou desetkrát. Jakou váhu zvládnout, tu jedou víc. Svoje maximum dají dvakrát, třikrát a hotovo. Mně trenér stanovil hranici 100 kg. O prázdninách jsem dávala 75 kg a cítila jsem, že půjde víc, ale záda moc nesouhlasila. Takže teď dělám opět přípravu – kolena, záda a břicho. Do toho posiluji nohy jinými cviky. Pak přejdu na činku. Dobré je si ji párkrát zvednout čistě bez závaží, ta naše váží 20 kg. Osahat si to, vychytat si „styl“ a pak přidávat. Pokud už jsem trochu ve formě, začínám rovnou na padesáti. Pamatuji si, že když jsem tenhle cvik jela poprvé, také jsem tam měla padesát, a myslela jsem, že umřu. Trenér mě musel jistit. A pak už jsem to zvládala sama pod dohledem a mohli jsme přidávat. 75 kg půjde dobře, protože už v létě to nebylo moje maximum, ale víc uvidíme. Čím jste výš, tím je každé kilo znát. Důležitý je po sérii sprint, vyzkoušet si výskok. A když budete dřepovat, dělejte to fakt jako kdybyste se chystali odrazit. Když budete posilovat lýtka – výstupy na špičky – tak fakt myslete jako kdybyste se zrovna odráželi. Buďte v tom pohybu. On si to mozek taky líp spojí dohromady. A i když to bolí, nešulte to, děláte to pro sebe. Nedělejte velkou nálož každý den a hlavně, aspoň trochu si to plánujte.

A k tomu posilovaní jako prevence zranění. Vyplývá to už z toho, co jsem psala výš. Tady razí metodu, že co bolí, to se má posílit. Trenér samozřejmě hned ví, co potřebuju posílit, ale vždy se zeptá, kde se cítím slabá, kde cítím problém nebo co mě bolí. Když jsem s ním začala skákat, ozvalo se mi pravé koleno, nosila jsem návlek. Pravidelně jsem dostala nakázáno posilovat svaly kolem kolene a dělat různé nácviky, jezdit na ortopedu atd. Tohle posilování je ale jiné – žádné „co nejrychleji nahoru“, tady chce všechno dělat hodně pomalu – nahoru i dolů. I různé poskoky a přeskoky chce ze začátku brát pomaleji a jistěji. A rozhodně ne žabáky. Viděla jsem, jak Aurora posilovala po operaci kolene. A mám teď z první ruky, jak to vypadá i od trenéra. Ten se před pěti lety zranil (klasické wushu zranění) a ukončil sportovní kariéru. Aurora po stejném zranění tři měsíce čekala, nic nedělala, bála se atd. I když je skoro dva roky zpátky, stále má problémy se slabými nohami a skoky jí nejdou (a to už nabrala hodně svalů, předtím měla stehno jako já lýtko). Hrozí, že se opět zraní. Můj trenér hned po operaci začal s každodenním posilováním atd. A kdykoliv mi dokázal na tréninku ukázat skok v plné kráse – bez zahřátí, rozcvičení, v pantoflích. Pokud musel na soutěž, tak jel ale bez větších skoků, protože to přeci jen není takové a při soutěži hraje svou roli i stres (i když on je samozřejmě nejlepší a nejúžasnější :-) ). Minulý měsíc byl na poslední operaci. Operovali ho ve dvanáct hodin. Dorazila jsem za ním ve čtyři hodiny a nic na něm nebylo znát. Vedle leželi dva další se stejným problémem (jednomu se to stalo během basketbalu, jeden měl tu smůlu, že při procházce :-( ), celí zelení a bez síly. Můj trenér se hned ptal, co jsem mu přinesla k jídlu a chlubil se, že tu nohu sice zatím moc necítí, ale může s ní hýbat, po dvou dnech ho pustí a další týden hned začne se cvičením. A pak už bude zase skákat. Po dvou týdnech už v pohodě běhá po koberci, předcvičuje, jen skokům se zatím vyhýbá. Občas spolu i posilujeme. Chce to prostě aktivní a trpělivý přístup, udělat si z toho zvyk (flexibilní) a věřit. V zimě mě hodně trápilo tříslo. Jak jsem necvičila, tak se to zlepšilo, ale po taiji se mi opět ozvalo. Začala jsem panikařit a řešila, co s tím. Přítel mi to párkrát namasíroval, ukázal, jak to můžu dělat i sama a řekl, že to ale musím dělat každý večer před spaním, a pak se nemusím ničeho bát. Často jsem líná, nechce se mi, ale už si na to zvykám. Těch 5-10 minut denně prostě mám. A je to znát. Při taiji jsem stále zatuhlá, ale hlavně – nebolí to!

Moderní taiji nedělám, ale bude to fungovat na podobných principech. Chce to prostě zkoumat a ne slepě kopírovat. Chci skákat XFJ. Musím zjistit, jaké svaly při tom zapojuji a ty posilovat. Nácviky přizpůsobit tak, aby odpovídaly daným pohybům, které se pak objevují v samotném skoku. Když si vyzkoumáte, jak tělo při cvičení opravdu funguje, ušetříte si hodně času a námahy. Anatomii a podobné věci jsem studovala jen okrajově, ale během cvičení jsem se toho naučila strašně moc – od učitelů, trenérů i sama od sebe. Takhle kolikrát, když děláme nějaké aplikace na taiji, spolužačkám a spolužákům vysvětluji, jak danou techniku provést a proč to nebolí, když to dělají oni a proč ano, když to na nich zkusím já. Některé pokročilejší techniky samozřejmě stále zatím nechápu. Je jedna, která se zdá strašně jednoduchá, zkouším ji na různých lidech, kteří mi přijdou do cesty, ale nedaří se. Učitel jen přijde, zmáčkne a už je mi do pláče :-D. On vysvětluje základní principy, ukazuje hodně variant. Vysvětluje a ukazuje i ty obtížnější, ale tam už nás nechává hledat samotné. K něčemu musíme prostě dospět sami – někdo dřív, někdo později. Někdo nikdy :-/. Někdo mi kdysi řekl, že každý člověk má jen dvě nohy, dvě ruce… takže i když je wushu tak krásně komplexní, dá se v tom najít cesta a „logika“. Co se týče posilování v taiji, tohle je složité a nepřijde mi to až tak důležité. Samozřejmě, pokud vás bolí kolena, můžete zkusit to posílit a uvidíte. A nebo si vzít příklad z Čibiho, který se naučil prostě „správně“ stát a problém nemá :-). Co se dá asi nazvat taiji posilováním je třeba stání v postojích, jenže přitom se snažíme uvolnit co nejvíc, vnímat vlastní tělo. Abych vydržela stát déle třeba v mabu, pomáhá mi dýchání a představa, že jsem strom v lehkém vánku. To nám vysvětlil učitel Xie, když jsme nezvládali „čekat“, než nás všechny opraví. S dávkou sebeovládání, které je na začátku potřeba, to funguje. Na fali prostě trénují pohyby ze sestavy a nebo s taiji kopím (s tou obrovskou tyčí), máme tady různé velikosti. Pan Arogantní (Zhan Qing Ran), je náš šampion na tuishou. Loni v Shangdongu ve své kategorii vyhrál, teď se připravuje na další soutěž, která bude v červnu. Maká velice. Na začátku si sám cvičí yi lu – ve vysokých postojích, pokaždé se zaměřuje na jiné aspekty. Pak trénuje s námi, pokud je to potřeba. Jinak dál maká na yi lu. Někdy ve vyšších postojích, bez fali, někdy jede naplno se vším všudy. Ostatní členi univerzitního taiji týmu teď zatím cvičí všechno možné, jak učitel naplánoval. On ne, on má náplň tréninku jasnou a nikdo mu k tomu nemusí nic říkat. Ke konci tréninku si vezme to taiji kopí a posiluje s ním. Hned potom klikuje – na hřebech rukou a pak hned ještě normálně. Pauza a znovu. Když má s kým, občas jede tuishou. Takhle to dělá každý den, občas do toho zapojí ještě břicho. Na uvolnění si opět dá yi lu, někdy i qi gong. Je unavený. Je unavený moc, ale každý den do toho jde znovu. A nikdo ho nemusí pobízet. Pak tu máme další šampionku, Madelin, která rok ale necvičila, protože se připravovala na magisterské zkoušky. To už jsem psala, že na tom byla hodně špatně. Ale každý den dřela a učitel Xie se jí hodně věnoval, protože sama občas té bolesti a únavě podléhala a odpočívala. Ta cvičí 56ku a meč. A potí se jako kůň. Máme tu ještě jednu slečnu, Yao Ming. Pochází z wushu rodiny, její sestra cvičí někde v Shaolinu. Cvičila s učitelem Xie ještě než nastoupila na univerzitu a cvičí prostě úžasně. Také si cvičí, jak uzná za vhodné. Není-li fakt před soutěží, tak ji učitel do ničeho nehoní. Ona občas jen tak sedí, pozoruje ostatní, jde se podívat vedle k týmu moderního wushu. Někdy si opakuje. A někdy najednou začne cvičit a tu chvíli všichni kolem přestávají cvičit a jen ji pozorují. Všichni z taiji týmu si prošli moderním wushu, někteří se taiji začali věnovat až na univerzitě. Když jsem jednou zase přišla zraněná na taiji, pan Arogantní se mi smál a říkal, že bych měla cvičit fakt jen taiji, při tom se mi nic nestane. Proto mimo jiné on sám cvičí taiji. Skoky mu nedělaly dobře, při XFJ do provazu se zranil. Taijisty nikdy nevidíte posilovat. Jen tedy Madelin často seděla na imaginární židličce nebo v dřepu dlouhé minuty, aby se dostala do formy – to jí nakázala Yao Ming a přísně na ní dohlížela :-). Když se jí její svěřenkyně zeptala, jak to že ona takové problémy nikdy nemá, ta jen odpověděla, že už toho má odcvičeno dost :-). Taijisty ale velice často vidíte běhat – sprinty hned po sestavě na uvolnění nohou nebo delší běhy. Často je také po sestavě můžete vidět ve stojce, jak si vyklepávají nohy :-). Zajímavé také je, že šampioni z různých oborů spolu hodně kamarádí. S ostatními také mluví, ale není to takové kamarádství :-D.

Líbil se mi Tamary komentář k jednomu článku, kde stálo, že zvyknout se dá na všechno. Wushu vám fakt posune možnosti až na neuvěřitelná místa. Ale musíte naslouchat svému tělu.

Čtyři stránky… začínám se dostávat do formy i tady :-D

Změna přístupu k tréninku

Tento sobotní trénink jsem se HODNĚ rozčilovala. Měla jsem totiž pocit, že minulý semestr byl k ničemu. Tak nějak jsem si ani snad nepamatovala, co jsem dělala, žádný větší pokrok, ale snad všechno se zhoršilo. A protože jsme teď „hrozně super kámoši, kteří si všechno můžou říct“, tak jsem mu to vpálila. Tedy, původně jsem nechtěla, ale když si naběhl a zeptal se, tak jsem se neudržela. Sama jsem koukala, jak mám najednou plynulou čínštinu :-D. Probrali jsme to do detailu, ale na většinu věcí jsem si odpověděla sama hned po tom, co jsem to ze sebe dostala a byla jsem správně po čínsku strašně 不好意思 (styděla jsem se :-D) a omluvila jsem se. Trénink je jako vztah, jsou na to dva lidé (případě větší cvičební skupiny jsou tam ještě spolucvičenci). A to i v případě, že si trenéra/Mistra/učitel/doplňte si platíte. Nemůžete čekat, že vy platíte a druhá strana všechno udělá za vás. Pokud se nedaří, nastane problém, skoro nikdy to není chyba jen trenéra. Něco na podobné téma jsem psala i Petrovi, konečně jsem si také i vlastní slova jednou vzala k srdci :-). Rozčilovala jsem se, že po půl roce cvičení žádný pokrok, spíš naopak. Zeslábla jsem, půlku odcvičím tak, že pak z koberce sbírám plíce, některé techniky se zhoršily, o skocích ani nemluvě. A to je všechno kvůli tobě, trenére, nedával jsi pozor, udělal jsi chyby. Člověk některé věci strašně rád zapomíná a v umění výmluv se orientuje velmi dobře. Stejně tak já. Zapomněla jsem hned několik důležitých věcí. V zimě jsem měla hned několik zranění: propíchlou ruku :-D, tříslo mě omezovalo hodně, bolela záda, ozýval se loket. Do toho jsem byla často nemocná. Byla jsem na výletě v Henanu, trenér byl doma. Nohy jsme neposilovali, protože mi to tříslo většinu času nedovolovalo, je fakt, že jsem to občas cítila i při běhu. Horní polovinu těla také ne, protože jsme se snažili o co největší uvolnění. Ztuhlost trenér označil za mou největší brzdu. To byl náš cíl spolu s koordinací pohybů a lepším porozuměním. Navíc jsem v té době cvičila proto, že jsem chtěla a mým záměrem bylo učit – takový trénink se od výkonnostního liší. Teď jsem se probrala ze zimního spánku s jiným záměrem. Celá překvapená, že se s tím novým záměrem moje tělo neshoduje. Stěžovala jsem si, že neskáču, nemám sílu, nemám rychlost. Jenže my pracovali na jiných věcech. A jak jsem byla zaslepená, nevšimla jsem si, že těch věcí jsme více méně dosáhli. Kolikrát jsem sama sebe překvapila, že mi pohyby na sebe líp navazují, jsou plynulejší. I když jsem neposilovala, tak se mi občas daří skočit bailian podobně jako předtím. Čím to je? Zkušenost a také koordinace a uvolnění. Neříkám, že v tomhle směru jsem již „hotový člověk“, ztuhlost zůstává mým celoživotním nepřítelem, ale nebyl to promarněný půl rok. Už vidím, kolik mi to dalo. Děláme mi teď novou sestavu s kopím a pohyby se učím o dost rychleji než předtím. Po týdnu už to zvládnu dobře plynule, bez mých typických záseků. Co se mi líbí na trenérovi, že se stále učí a snaží se pro svoje svěřence hledat co nejlepší metody, což mi také klade na srdce. Sám přiznal, že i když se stále zlepšuji, některé jeho metody na mě neseděly. Podlehl mé netrpělivosti a honbě za co nejvíc v nejkratší možné době. Učil mě tedy strašně moc věcí najednou. Do toho jsem se ještě snažila porozumět, proč mě (a ostatní, když jsem docházela na jiné jeho tréninky) učí tak a tak, jaké to má a nemá účinky. Chtěla jsem prostě vědět všechno s tím, že nemám moc času. A také s tím, že platím, tak z toho musím vytřískat co nejvíc :-). Pokud člověk chce pouze porozumět, a to jen zhruba, je tahle metoda celkem dobrá. Ale pokud se chce člověk opravdu zlepšovat a porozumět doopravdy, není to to pravé ořechové. Sama jsem chtěla změnit cvičební styl kvůli přípravě na soutěž – míň zkoumat, víc cvičit a ono to časem docvakne. Ale v sobotu mi došlo, že tohle je správná cesta ke všemu, nejen k soutěži. Tím netvrdím, že to chce slepě cvičit svoje a ničím se nezabývat. Sledovat učitele, sledovat spolucvičence, sledovat sebe, to je nutnost. Ale nezkoumat příliš. Wushu prostě plyne, tak se nesnažte zastavit a bádat, kam že to plyne a proč zrovna tam a ne jinam. Časem se to dozvíte. Chce to ale používat srdce, jak říká náš Mistr Qin. Navíc pokud sami k té zkušenosti dorazíte, když si to sami objevíte, má to daleko větší cenu a trvanlivost, než kdyby vám o tom někdo stokrát vyprávěl. I v životě se snažíme dobromyslně uchránit lidi od chyb, které jsme sami udělali. Někdy by bylo dobře, kdyby nás poslechli. Někdy si to ale prostě musí vyzkoušet sami. Nesnažte se někomu vysvětlit, jak chutná čokoláda (pokud se zrovna necvičíte v řečnických schopnostech :-) ), on si ji sám ochutná, až přijde čas a zjistí si to sám pro sebe. Navíc, v tomhle případě – co chutná vám nemusí chutnat druhým :-/. Německý kamarád Florens mi dovezl sýr. Byla jsem za něj šťastná, skoro jsem se rozplakala (kdo ochutnal mléčné výrobky v Číně, ty v normálních cenových relacích, chápe :-D). Jenže, tenhle je něco na způsob našich olomouckých tvarůžků. Přítel to zhodnotil krátce: „To není možný, to fakt jíte? Naše smradlavé tofu smrdí míň a chuť už má normální. Tohle chutná ještě hůř než to smrdí!“ Takže mi ta německá cihlička dál leží v lednici :-(.

Změna mého přístupu k tréninku je znát velice. Nejen že postupuji rychleji, ale mám z toho větší radost a pokaždé nemůžu dospat, jak se těším do tělocvičny. A metodu změnil i trenér. 1) Pobízí mě víc do cvičení a nenechává mě tolik mluvit. Zjistili jsme totiž, že většinou prostě jenom hledám důvody, proč to nejde, místo abych se zaměřila na to, jak by to mohlo jít. U jednoduchoučkého tengkong feijiao jsem se stále kvůli něčemu rozčilovala, sváděla to na desítky věcí. Přestal mě poslouchat a trpělivě argumentovat. Prostě vysvětlí, je to proto a proto, zkus to takhle. No, a funguje to. Když chci, promluvit si o tom můžeme do většího detailu po tréninku nebo si to můžu ve volnu podle svého zkoumat. 2) Nechce po mně tolik věcí najednou, musím probírané věci fakt pochopit a pak jdeme na další. Když něco nejde, tak to prostě rozkrokuje se mnou a můžeme to opakovat pomalu klidně i desetkrát. Zajímavé ale je, že v neděli jsme takhle zvládli probrat celou polovinu meče – do velkých detailů a tak, že teď to pomalu zacvičím prostě dobře. Navíc už mi to nemusí vysvětlovat desetkrát. Co se mi zdálo nepřekonatelné stačilo ukázat mi dvakrát a najednou to bylo jasné. Takhle nám to předkládal i Mistr Qin: U nás, abychom se naučili mluvit/číst/psát, se musíme naučit abecedu. Pak dokážeme skládat slova a z nich tvořit věty. Wushu je stejné. Podobný princip se uplatňoval nejen na tréninku, ale i když jsem se učila cizím jazykům nebo hře na flétně. Na slova mého hudebního učitele jsem si v neděli kolikrát vzpomněla: Rozkouskovat, co nejde rychle napřed trpělivě pomalu. Co zvládneš dobře pomalu pak rychle není takový problém. Takže teď v tréninku postupuji o dost rychleji než předtím. A další věc, která mi docvakla, když jsem četla tu mnohokrát zmíněnou diplomku. Píše se v ní, že západní člověk je více v minulosti a budoucnosti, zatímco Číňané se pohybují v přítomnosti. Dá se to aplikovat i na trénink a to už jsem sama několikrát zmiňovala – chce to být plně přítomný v daném pohybu, který zrovna cvičíte. Výsledky jsou pak opravdu úžasné. Ne vždy to samozřejmě jde tak hladce. Často se mi stává, že mám mozek pomalejší než tělo nebo naopak. Chce to tedy opět zpomalit, víc opakovat a pak se do toho opět dostanu. Když skáču, musím být přítomná ve všech částech skoku – ve výskoku, v otočce, v dopadu… A ne se soustředit jen na odraz, temno a dopad. Když člověk zvládá být přítomný v pohybech na tréninku, je zajímavé si to vyzkoušet před lidmi na vystoupení/na soutěži. To je zase něco trochu jiného a ukáže vám to hodně. Proto jsem i zastáncem toho, že by se každý měl těchto akcí aspoň někdy účastnit. Naučíte se hodně o sobě a když zvládnete trému během vystoupení, třeba vám to pak půjde líp i během ústní zkoušky, kdo ví :-).

Teď tedy cvičím pomalu a pečlivě všechny techniky. Když to jde, přidávám rytmus, trochu rychlosti atd. Takhle to budeme dělat a budu doufat, že až budu potřebovat cvičit třeba rychle, tak to půjde. Nic jiného mi nezbývá :-D. Tento týden mám přípravné posilování, tzn. menší věci – kotníky, kolena, zápěstí atd. K tomu samozřejmě záda a břicho, to se musí, a ne proto aby to hezky vypadalo. Tohle je trochu zajímavé – moderní wushu je hlavně pro tu estetiku, ale jejich tělo kolikrát až tak krásně nevypadá :-D. K posilování se vyjádřím potom. No a příští týden začínáme s nakládačkou: víc a víc váhy – víc a víc rychle. No a běhat, ach jo :-(.

Nemoc, Strečink

V minulém článku jsem se asi dvakrát odvolávala na trénink, teď přišel ten čas :-).

Nemoc a studium tady

Na tréninku opravdu funguji tak nějak jinak, než normálně (a co teprve během menstruace, jak jsme se s Péťou shodly :-DD). Myslím, že i to je jeden z důvodů, proč lidi wushu tak pohltí. Proč chtějí dál a dál cvičit a nevadí jim, že tomu obětují tolik času. Takové pocity zažívám jak na taiji, tak při moderně. Prostě s tím už nejde přestat, a ne proto, že by šlo o zvyk. U mě se cvičební zvyk velmi rychle vytrácí. Stačí, abych týden necvičila a hned si odvyknu, nějak nemám potřebu se zase chodit mučit do tělocvičny. Ale je ve mně něco, co mi nedovolí přestat. A to něco spolu se zkušenostmi mi pomáhá překonávat i ty úvodní fáze po nic nedělání. A co si budeme povídat, už po třech dnech nemoci je na tom člověk dost bídně. Tuto zimu jsem nemocná snad každý týden. Pondělí a úterý jedu naplno. Středu až pátek se léčím a pak cvičím zase o víkendu. Minulý rok jsem uplatňovala metodu, kdy jsem cvičila prostě stále a bylo jedno, že jsem byla nemocná. Co si pamatuji, tak to celkem šlo (asi jsem nebyla tak moc nemocná) až na jednou, kdy jsem po intenzivním týdenním cvičení s trenérem v době nemoci byla následujících 14 dní slabá jako moucha. Tento rok jsem to zkusila jinak, a to necvičit a léčit se. Jenže tady to není jako doma, kdy jsem byla nemocná a hotovo, nic jsem nemusela. I když mám přítele, který by pro mě udělal všechno, snažím se většinu věcí obstarávat sama. A tady člověk prostě stále musí něco dělat. Když jsem šla na konzulát, tak mi moc dobře nebylo. Ale jít jsem musela, protože pak zase nebude čas nebo budu muset dělat něco jiného. Školní hodiny tady fungují jinak, až na ty nepřínosné je třeba chodit na všechny – téměř v jakémkoliv stavu. Co jsem viděla, naše třída má 100 % účast dokonce i na volitelných wushu předmětech. Výjimky jsou během zkouškového, kdy občas dorazí na hodinu pozdě, protože psali test v jiné učebně. To my, když jsme dopsali na ZČU test, tak jsme šli slavit :-D. A kdybych nechodila na školní tréninky, byla bych sama proti sobě – když člověk opravdu chce, může se naučit hodně moc, a hlavně – zadarmo :-). Proto trochu nechápu, proč teď někteří spolužáci nechtějí chodit na volitelný qigong, který patří k jedněm z nejkvalitnějších hodin. Qigong, který nás minulý semestr učila učitelka Liu Jing byl o ničem. Ale oni zase mají své důvody, kterým rozumím, nic prostě není tak jednoznačné. Učitel Xie je trochu tradiční v tom, že kdo moc nechodí, toho moc neučí. Na druhou stranu chápe, že my cizinci máme studium ztížené, minulý rok jsem na žádném tréninku nechyběla, byla jsem i v létě až na poslední týden. Jen prostě musím zase každý den a časem to bude dobré. Sama cvičit také musím pravidelně, pokud necvičím, jde to pak ztuha a bolí to. Zrovna v sobotu, když jsem jela základní kopy, rozhodla jsem se, že pauzu už prostě ne, i kdybych byla sebevíc nemocná, tak do tělocvičny aspoň na základní wushu půjdu. Za tu bolest poté to nestojí, fakt že ne. Samozřejmě jde i o to, že na čem jste předtím makali, jste během těch tří dní zase ztratili (ne zcela, ale je to dost znát).

Strečink

Na protahování teď mám svou metodu (skombinovala jsem víc rad, kterých se mi dostalo a přizpůsobila to pro své tělo) a funguje. Během „ztuhlých“ dní se protahuji trpělivě, vydatně, ale neničím se za každou cenu. Další den to hned jde o poznání lépe a den poté můžu zase o kousek níž/výš než předtím. Na žebřinách už si zvládnu dát levou nohu k hlavě (bokem :-)), bez opory to nejde tak vysoko, ale chvíli na určité úrovni vydržím. Tohle půjde. Dotknout se špičkou čela je pro mě ale hodně vzdálená a nejistá budoucnost. Nejvíc jsem ale ráda za to, že se mi zlepšil pravý provaz, ještě chvíli a dosednu i ten, což se mi zatím nikdy nepodařilo. Moje zimní pauza přinesla hodně špatného, na druhou stranu mě už pravá noha nebolí, jen je ztuhlejší než levá, takže se s ní dá dobře pracovat. Co se týče protahování, je dobré dát studentům nějaký systém, základ. Jednak jim to pomůže, aby věděli, jak se protahovat, když cvičí sami. A také to trochu odvede pozornost od bolesti. Časem si ale každý vytvoří svůj vlastní systém, který na něj nejvíc působí. Protahování před a po tréninku je ale jiné. Co jsem viděla, tak hodně lidí má tendenci se před tréninkem protahovat strašně dlouho a vlažně. Takže pokud se před cvičením zahřáli, než se dají do cvičení, stačí „vystydnout“. Rozvláčněný strečink je možná příjemný a uvolní vás, ale nepřipraví tělo na věci, které budou následovat. A to jsou většinou základní kopy. Při těch se snažíme kopat často co nejvýš to jde, co nejrychleji to je, co nejsilněji to je (při zachování uvolnění) atd. Na netu jsem se dostala článku, který se zabýval jednou americkou studií. Zkoumali tam dvě skupiny sportujících lidí. Jedni se po tréninku protahovali, další ne. V závěru mezi oběma skupinami nezpozorovali téměř žádné rozdíly. Došli tedy k tomu, že strečink po tréninku není důležitý. Když to řeknete lidem, kteří jsou už dlouho zvyklí se po tréninku protahovat, mávnou nad tím rukou, že oni jsou na to zvyklí, určitě jim to pomáhá. Až přibude víc takových studií a bude to prokazatelnější, tak nad tím možná začnou uvažovat. Mě učili, že protahovat se ANO. Sama mám samozřejmě zkušenost s obojím a musím říct, že až tak velký rozdíl v tom necítím. V týmu se po tréninku příliš neprotahují, ani trenér to po mně nevyžaduje. Ale také mě jen tak nepustí domů. Důležité je uvolnění, a k tomu kolikrát pomůže i strečink (vše nejlépe v suchém oblečení). Po taiji se často s Tang Lin Xiou okopáváme, šlapeme na sebe a tak, to fakt pomáhá moc. Navíc každý je jiný, zvlášť v začátcích se nedoporučuje po tréninku hned vyběhnout na jídlo nebo prostě domů. Musíme se zklidnit, tepová frekvence se sníží… aby to s námi náhodou pak nešlehlo :-D. Po běhu by se také nemělo jen tak zastavit. Chce to snížit tempo, vyklusat si a nebo to aspoň trochu vychodit. Když jsme v létě jeli polovinu sestavy a víc za sebou, často jsem nemohla dýchat. Chtělo se mi zvracet a první reakce byla – sednout si, lehnout si a umřít. Trenér mě vytáhl zpět na nohy a donutil mě si vyklusat. Nebo se se mnou aspoň prošel kolem koberce a vysvětlil proč. Stejný důvod, který jsem již uvedla.

Bývalý přítel tělocvikář mi jednou povídal, jak se připravoval na zkoušku z gymnastiky, ze kterého ho jednou už vyhodili. Nejen že se samozřejmě víc protahoval, ale před zkouškou si zalezl do horké sprchy, nahřál se a protáhl se tam. Angličan Ben, který tady studoval minulý rok dělal to samé každý den (a Danny se rozčiloval, že je ve sprše i půl hodiny :-D). Tak to dělám také. Protahuji nohy a teď se hlavně snažím protáhnout stehna a uvolnit je. Nějak to zatím ale nefunguje, a to to dělám už pár měsíců. Nejhorší je, když pak večer sedím u počítače, učím se, povídám si s vámi a tak. Když se pak zvednu, mám stehna jako kámen. Jako teď :-(.