Zimní trénink 1

TAIJIQUAN

V sobotu chodí cvičit lidé „z venku“, je tam jedna paní, říká si Steffens, a jeden pán, kterému je 66 let a vždy jdou za mnou, abych jim koukla na pohyb, abych s nimi cvičila. Pán mě rovnou oslovuje „učitelko“. Tak mu každý týden vysvětlím, že učitel je Xie Ye Lei, já jsem jenom studentka. Tihle lidé jsou uvolněnější, nemusí soutěžit o učitelovu přízeň a cvičí rádi, takže se s nimi cvičí daleko lépe než s lidmi z týmu. Pán má horší paměť a nevydrží cvičit dlouho, tak je to pro mě výzva, protože na to nejsem zvyklá. Učitel nám říká, jak máme cvičit s lidmi v jeho věku a kondici, ale sama jsem ještě nikdy nikoho takového neučila. Moje mamka je o pár let mladší, ale duševně a fyzicky na úplně jiné úrovni. Jsou tady lidé, kterým je kolem 40 let a jsou na tom o dost hůř. Učila jsem ho krátkou část, opakovali jsme to třikrát ve vyšším postoji a pak mě zastavil s tím, že si musí odpočinout, že cítí kolena a už není nejmladší. Překvapilo mě to, protože z týmu to neznám, ve zlatých časech jsme cvičili bez větší pauzy i 2 hodiny. Laojia yi lu nám v normálním tempu trvá cca 12 minut, pomalu asi 20 minut. Učitel nás nechával to zacvičit 3x, pak krátká pauza a pak zase. Jsem proto ráda, že se v sobotu setkám s tolika různými lidmi, vidím, jaký styl cvičení vyžaduji, kde mají problémy, co jim naopak jde. Pán třeba nevydrží dlouho, pamatuje si pomalu, ale na druhou stranu cvičí pohyby uvědomněle a dává do toho svůj vlastní smysl, takže jsem s ním v několika pohybech odhalila jiné užití, než mě samotnou napadlo. Nejsou to mí studenti, takže mám kolikrát dilema, jak je učit – učit jen pohyby a učit je „tak nějak“ (což tady lidi zvenku ze začátku všichni mají) nebo učit je do detailu, opravovat chyby... Většina si samozřejmě občas postěžuje na kolena, takže je vždy nechám, aby mi zacvičili kousek a pak jim vysvětlím, proč je kolena bolí, u kterých pohybů si mají dát extra pozor na jejich provedení. Náš učitel přijde sám jen za někým, ale pokud za ním přijdete sami s nějakou otázkou nebo problémem, tak všechno zodpoví do detailu. To mám na něm strašně ráda. Nenechá si nic pro sebe a vysvětlí to tak, že to chápeme. Navíc to sám předvede, nechá nás si na něj sáhnout nebo nás opraví. Z Wushucentra jsem byla bohužel zvyklá, že se takhle ptát je špatné, takže mám ještě i teď kolikrát blok a hodně přemýšlím, jestli se mám na to zeptat. I když vím, že když se zeptám, učitel bude vědět, že mám o cvičení zájem a přemýšlím nad tím. Prostě o dost jiný přístup. Jsem teď ale ve stádiu, kdy rozumím, jak by ty pohyby měly být (v závislosti na té úrovni, na jaké jsem), musím to prostě víc cvičit a makat na tom, další okecávání mi v tom nepomůže. Takže se teď většinou neptám.  Až se dostanu zase o něco dál, tak bude čas na další otázky a „bádání“. Takže ani tolik nevadí, že teď cvičím většinu času sama, jen je to trochu výzva co se týče motivace a pevné vůle. Jen bych ale potřebovala, aby na mě někdo kouknul a řekl mi, že takhle to je špatně, aby na mě někdo při cvičení sáhnul...

Vlastní pocit a jak je to ve skutečnosti se hodně liší. Pracovala jsem teď na postojích a přechodech mezi nimi podle našeho systému a jak jsem se minule fotila venku při cvičení, tak mi mabu zase přišlo nějaké divné. Porovnávala jsem to s fotografiemi spolužáků a mělo by to být stejně, jenže to moje stále vypadá divně, hranatě. Ptala jsem se tedy učitele na moje mabu, co je na tom špatně. Váhu jsem měla dobře, řekl mi, že mám víc rozevřít kolena, uvolnit kyčle... To mi říkají od začátku a je to věc, co prostě trvá. V posledním roce se mi to o hodně zlepšilo, už nemám tak vystrčený zadek a horní polovinu těla mám rovně, ale nestačí to. Hodně jsem se teď protahovala a během toho jsem zjistila, že to také není to nejdůležitější – spousta lidí neudělá provaz ani rozštěp a stejně v postojích sedí „dobře“. Jak to vidím teď, je to pro mě 50% o protahování a 50% o správném uvolnění, takové to „napjaté uvolnění“, při tom je pocit z postoje úplně jiný. Mám také dost ztuhlou oblast bederní páteře. Ramena a záda cítím docela dobře, ale dole jako kdyby to nebylo moje. Hodně jsem to pocítila, když jsme s Manuelem posilovali záda – jinak než jsem byla zvyklá. Nezvedali jsme celou horní polovinu těla najednou, ale rolovali jsme a v určitém bodě jsme prostě nebyla schopná to rolovat postupně část po části – necítila jsem to. Když jsem minulé léto učila qigong Pěti zvířat, četla jsem k tomu hodně teorie, nějak jsem to pochopila – hlavně co se týče 含胸拔背 (Taiji Zen to vysvětluje takto: https://www.youtube.com/watch?v=UJEAKNXDnD0&spfreload=10). Po návratu zpět do školy jsem se na to ptala učitelky Zhang, kterou jsem minulý semestr na qigong, a pochopila jsem to správně, ale je tam ještě jeden směr, kterým se záda „otvírají“, na který jsem nepřišla. Při tomto pohybu se „neboulí“ jenom hrudník, ale celá záda – ten název dost plete... I když možná tím, že se takhle uvolní hrudník a vyboulí záda, by to mělo dolů dojít přirozeně, takže to tam není zmíněné... A nebo je to jiná technika a jsem úplně vedle :-D. Dole, právě v té části, kde mi to nejde, je důležitý bod Mingmen, který sice cítím, ale neumím s tím pracovat.

Učitel má jiný styl výuky, než bych užila já – jeho „bližší“ studenti se učí rovnou lao jia yi lu. Učí se celkem dost pohybů najednou a stále se přidává – záleží na každém, kolik si pamatuje a časem se prostě v závislosti na svém tempu dopracuje ke konci sestavy. Během těch hodin tréninku učitel ukazuje pohyby, opravuje, vysvětluje... Ale maličko pochybuji, že tenhle přístup je v začátku dobrý, protože lidé sice ty věci vnímají, ale nezabudují to do svého vlastního cvičení. Každou sobotu děláme hodně základních pohybů a kroků a během sestavy učitel ukazuje, že tam všechny ty základy jsou – ale v začátku si to jen málokdo spojí. Takže třeba během cvičení základů to dělají dobře, ale pak v sestavě špatně... Má ale hned několik studentů, kteří jsou s ním už několik let a cvičí dobře. Jsou to všechno muži a všichni mají hodně rádi tuishou.

TUISHOU

Tuishou jsem se díkybohu začala konečně víc věnovat. Tedy díky Lukaiovi, který to se mnou trénuje. Minule skončil na tréninku dřív a přišel mě vyzvednout do wushu tělocvičny. V té době jsme zrovna cvičili tuishou, tak se k nám přidal a mohla jsem si všechno vyzkoušet. Ale to, že je někdo hodně dobrý v jednom bojovém sportu/umění, neznamená, že bude hned dobrý v jiném. Na druhou stranu se bude učit hodně rychle. Když děláme ding bu tuishou – na místě, tak většinu z toho vyhraju, to jen když se naštve a použije hodně síly nebo zareaguje rychle, tak nemám šanci, protože jsem pomalá. V huo bu tuishou – volném, je to už složitější, protože je to přeci jen judista :-), tam většinou nemám šanci :-). Minule jsme se dívali na video, kde jednoho Číňana nepřetlačilo ani 7 lidí. Smáli jsme se, protože to video bylo hodně umělé, ale řekla jsem mu, že jsme to zkoušeli na učitele Xie opravdu ho nikdo nepřetlačil. A že tomu nevěří, tak jsem mu řekla, že to můžeme zkusit spolu. Myslela jsem to jen jako srandu. A když jsem stála stále na stejném místě, myslela jsem, že si ze mě dělá legraci on. Jenže on fakt tlačil, co mohl. Nemohl to pochopit, takže mě ten den hned několikrát vytáhl, že to zkusí. A nic. Nepřetlačil mě. Na tréninku dokáže 80x zvednout a odhodit 110kg panáka, má obrovskou sílu. Pak to na tréninku zkoušel s ostatními z týmu a natočil mi to. Vybral si ty nejtěší borce – všichni mají přes 100kg a všechny v pohodě odtlačil. Ale mě ne a ani jsem se u toho nezapotila, kdyžto on byl rudý v tváři. Tak jsem mu důležitě vysvětlila: „Tohle je Taijiquan!“ :-D Tím se nechlubím, spíš je fakt zajímavé, jak stačí změnit chápání síly a techniky samotné a výsledek je o dost jiný. Čekáme, až se vrátí Tank z prázdnin a pak zkusíme tuishou s ním, protože byl na hodně soutěžích a je v to dobrý. Lukai trénuje i s wrestlery, boxerem a sandisty, a přestože pohyby v tuishou samy o sobě mu přijdou jako nudné, tak ale vidí, že za tím něco je, takže to chce zkusit. Sama jsem mu vysvětlila tu trošku, co jsem se tady naučila a nedávno mi řekl, že mu to teď pomáhá i v judu! Tak se těším, až si zacvičí s někým, kdo tomu fakt trochu rozumí a pak to budeme cvičit spolu. Minulý týden jsem Stefffans učila základní pohyby tuishou, protože všichni dělali tuishou a nechtěla cvičit sestavu. Nechtěla jsem jí učit, protože o sama moc neumím a i jsem jí to řekla, prý že nevadí, že to umím stejně lépe než ona. A bylo to dobře, protože jsem konečně pochopila jeden z pohybů, který mi moc nešel. Taiji čínština se mi zhoršila, takže jsem musela najít způsob, jak jí to vysvětlit bez velkých slov a povedlo se.

JUDO

Začali jsme opět s judem.  Jednak proto, že mě zatím nechytlo běhání a nebaví mě to, judo je pro mě výborné na hubnutí. A pak proto že mě to baví :-). Netuším, čím to bylo, ale poslední tři dny mám velikou sílu – je to kontrast k tomu, že jsem vytšinu ledna byla nemocná. Možná je to tou kouzelnou vodičkou, co jsem dostala, vitamíny, které beru...kdo ví. Na leg press mám nový rekord = 150kg/12x, tzn. že to ještě není moje maximum. Holky z judo týmu, které jsou těžší než já dávají 110kg. Nedávno jsem přemýšlela, v čem by mi to mohlo pomoct, protože moc „výhod“ nemám. Ten den jsme zrovna šli na judo a zkusila jsem použít víc nohy a střed těla, když jsme byli na zemi, a fungovalo to výborně. Byla jsem pochválená, že jsem se hodně zlepšila, sama to cítím, ale na druhou stranu zase vidím, kde všude mám nedostatky a jako vždy, je jich daleko víc než těch světlých stránek. Maličko se mi zrychlily reakce, jenže vždy když chci udělat nějaký pohyb, tak jsem strašně neohrabaná, připadám si jako hroch. Před dvěma dny se mi podařilo Lukaie zvednout ze země s tím, že jsem ho měla na ramenech. Byli jsme oba překvapení, nečekali jsme, že bych ho takhle mohla zvednout. Najednou jsem nevěděla, co s ním. Nakonec jsem ho hodila na zem a nasadila mu páku na loket. V jiném okamžiku se mi povedlo ho shodit na zem, aniž bych nad tím nějak zvlášť přemýšlela – na levé straně se mi nedařilo, najednou jsem ho zahákla pravou nohou, zvedla do vzduchu a byl na zemi. On překvapený – nemyslel, že by mě to napadlo. Já nadšená, protože jsem taky netušila, že by mě něco takového napadlo. Na zemi jsem mu předvedla dvě „techniky“, které prý v životě neviděl. V jedné jsem mu zkroutila ruku za zády, jak nás předtím učil Xie laoshi ve stoje. Ve druhé jsem ho nějak přetočila na krk, držela obě ruce a zahákla jeho nohy, takže se nemohl pohnout. Naučil mě páku na ruku, která když se provede správně, tak je fakt výborná – minimum síly a energie, zatímco protivník nemá šanci se z toho dostat a bolí to jako čert. Mají tam spoustu vychytávek a líbí se mi, jak pracují s úplně celým tělem – každá část může být rozhodující – pohyb kyčle, krku, stlačení tepny... Lukai je výborný učitel, učí mě za chodu a vždy jen to, co jsem schopná na mojí úrovni bezpečně provést. Všechno vysvětlí tak, že to dává smysl, nechá mě všechno vyzkoušet až do konce. Pokud techniku jen naznačím, tak řekne, ať to udělám pořádně. Občas se rozkašle, točí se mu hlava... ale jsou na to prý zvyklí. Občas se stane, že na tréninku někoho přiškrtí tak, že zůstane ležet na zemi a s nepřítomným výrazem se klepe, tak ho pak musí oživovat. Když s ním někteří lidé trénují, mají pocit, že není tak dobrý, protože ho hodí, nasadí mu páku atd. Jenže kdyby je nenechal si to vyzkoušet, nezlepšovali by se. Viděla jsem ho na tréninku, na soutěži, a když si z něho někdy utahuju, tak mi předvede jak normálně nastupuje na svého soupeře a jde z toho hrůza. Když jsem viděla poprvé, jak se na mě hrne, tak jsem ztuhla, rozesmál se. Něco takového nám vysvětloval i Xie laoshi. Vždy když spolu cvičíme, vím, že mě nechává. Pokud se mi nedaří, nedá mi šanci, ale jakmile správně nastoupím, povolí trochu a dá mi příležitost celou techniku provést. Stejně tak když jsme na zemi a snažím se dostat z držení. Kdyby chtěl, tak se ani nehnu. Když ale vidí, že se snažím, dá mi prostor, abych se z toho zkusila dostat a pokračujeme dál. Večer se mi vždy třesou ruce :-).

Zimaaaa

ZIMAAAAA

Až do ledna bylo všechno super, druhá polovina ledna je ale mrzutá – zima i na pokoji, Antonio hlásil, že má na pokoji 17°C, a klimatizaci to fakt trvá, takže ji většinou nepoužívám. Jednou nám tady dokonce i sněžilo, ale hned to roztálo. Jinak občas prší a je to celé takové neveselé. Takže jsem samozřejmě stále nemocná. Jeden den si dobře zacvičím, druhý den jsem slabá jako čajíček a nemocná, třetí den začínám zase od začátku, protože mám zesláblé nohy a zadýchám se i do třetího patra. Tak jsem poslední tři dny cvičila na pokoji a nikam jsem nešla... ta moje ne-imunita je fakt na nervy. Judisté letos dostali nějakou zázračnou vodičku, která má zlepšit imunitu, bojovat proti nemoci a slabosti, proti nádorům a rakovině. Tak to piju taky a uvidíme, jaké to bude mít doopravdy účinky :-). Je to ale jejich tajemství. Stejně tak, že některé týmy před soutěží dostávají beránčí penisy, holubí polévky a podobné věci. :-) Začátkem ledna jsem měla jet na svatbu do Henanu, ale noc předtím jsem začala zvracet apod., trvalo to až do rána, takže jsem nakonec byla jen v nemocnici, kde mi řekli, že mám otravu jídlem a mám pít ty rýžové polévky, které tak strašně miluju. Předepsali mi léky za 180RMB, tak jsme je nevyzvedli a místo toho šli za tetou do lékárny, která mi dala podobné léky za 150RMB. Drželo mě to ve větším asi tři dny a pak už to bylo o hodně lepší. No a od té doby se to se mnou nějak táhne.

Spolubydlící mi odlela domů už před dvěma týdny, tak máme teď na pokoji pánvičku, hrnce, a občas si vaříme. Nejdelší dobu trvá to všechno nakrájet, zbytek je pak už rychlovka. Minimum oleje a hlavně to skvěle chutná. Ale jsou tři plotýnky pro asi 20 lidí, co jsou v týmu, takže ne vždy se na nás dostane.

NEMOCNICE CHANGHAI

Koncem loňského roku jsem doprovázela do nemocnice Miri (Norsko), která si při fotbalu zrakvila koleno. Nejdříve jsme párkrát jely taxíkem a pak mi byl svěřen moped, tak jsem jí vozila po okolí... a přežily jsme to! :-) MRI bohužel ukázalo, že to tam má zpřetrhané a k tomu něco i s meniskem, takže to bylo hodně neveselé. Některé to překvapí, ale Miri si nemocnici ChangHai nemohla vynachválit, prý je v porovnání s nemocnicemi u nich o dost profesionálnější, lepší, doktoři vědí, co dělají... Je pravda, že nám odpověděli na všechny dotazy dost detailně, dostaly jsme i brožurky k prostudování... Kolik tady stojí operace (dostanete umělý vaz či co)? 40 000 – 60 000 RMB. Ale můžou vás vzít do týdne, v nemocnici zůstanete 2-3 dny a můžete domů. Navíc je tahle nemocnice celkem vyhlášená, ročně provádějí přes 200 těchto zákroků. Miri o to hodně stála, ale její pojišťovna by jí to neproplatila. Takže si musela koupila ortézu za asi 3000 RMB! a rychle domů. Pojišťovna jí zajistila místo v business class, kde je víc místa pro nohy, zajistili jí odvoz na letiště a čekali tam na ní s vozíčkem... tomu se říká péče! :-) V Norsku to vypadá, že ten umělý vaz nedělají a stále nemá termín – snad v létě...

POHŘEB PO ČÍNSKU

Ono to bude asi všude, jen jsem se tady teď nějak víc setkala – ať už z vyprávění nebo z internetových diskuzí atd. Je tu dost mladých kluků, kteří se prodávají. Svalnatí sportovci jsou nejvíc v kurzu, Lukai dostává hodně podobných nabídek: orál = od 800 RMB, anál = od 2000 RMB. Takové nabídky se těžko odmítají :-). Jeden kluk, který býval v jejich týmu, než se zjistilo, že má astma, pracoval v jednom baru, kde takhle obsluhoval zákazníky. Před dvěma týdny ho převezli do nemocnice, protože měl něco se žaludkem, rychle zhubnul asi 8 kg.Minulou sobotu večer jsme se vrátili z kina a na Wechatu jsme si přečetli, že zemřel. Prý měl rakovinu a do týdne už nebyl. Všichni z týmu z toho byli ne až tak špatní jako překvapení, dokola opakovali: byl tady a nejednou není. V neděli se jich houf vydal k němu domů na první rozlučku. Pak jsme všichni zašli na večeři. To bylo také poprvé, co jsem je viděla jinak než na cestě na/z tréninku. Asi 12 obrovských kluků (Lukai je nejnižší) a dvě holky, u kterých je těžko rozeznat pohlaví. Zbytek týmu zůstal na koleji. Hlavní trenérka byla v té době na svatbě, a ač s nimi ten kluk už přes rok netrénoval, je už prý týden každý den pěkně naštvaná. A na tréninku je to také znát: každý den základy (jeden pohyb i 200x), velké posilování, kartáčování podlahy... pak všechny seřve – kromě Lukaie, protože to je její nový miláček – její první šampion. Dnes je oficiální rozloučení s tím klukem. Všichni chtěli jít, ale trenérka to zakázalo, tak nakonec odjelo jen 5 lidí. Všichni se oblékli do starého tmavého oblečení, protože jim trenérka řekla, že v tom nesmí zpátky na pokoj, nejdříve to musí vyprášit a vyprat. Po pohřbu jdou ještě na procházku do obchodu, aby to ze sebe vyklepali a lépe se to pralo... Jinak by to přineslo neštěstí do domu.

PRÁZDNINY V TÝMECH

Pro všechny tady prázdniny znamenají odpočinek, pro profi týmy to znamená ještě větší dřinu než normálně. Zatímco Wushu týmy tady cvičí jen 1x denně (2-3h) a už mají prázdniny, judo, wrestling, box atd., všichni teď trénují víc jak 6 hodin denně. V neděli přijede trenér z Japonska, takže v neděli nebude vytoužené volno, ale rovnou trénink. Dalších 14 dní vůbec netuším, jak bude vypadat. Vždycky měsíc před soutěží vypadá Lukai jako chodící mrtvola, protože musí hubnout (= 2 malé mističky jídla denně a málo vody) a hodně makají, až týden před zápasem je volnější. Ten měsíc nemá smysl mu něco říkat, protože to stejně zapomene, a i když o něčem mluvíme, někdy mu trvá dlouho, než mu to dojde.

Zprávy z tělocvičny

V posledních týdnech jsem buď nedělala nic nebo strašně moc věcí najednou, tak jsem si to musela trochu lépe rozvrhnout. Taiji tým má teď tréninky zvláštně, zatím to vypadá jen na dva dny v týdnu, takže zbytek mám pro sebe. Snažím se minimálně obden chodit běhat na pás – mám dvě varianty: pomalejší tempo 60min nebo rychlé tempo s vyšší zátěží na 30min, tak uvidím, co bude mít lepší výsledek. I když je to náročnější, tak mi víc sedí těch 30-40min, protože mi to vyjde akorát na jeden díl seriálu (v posilce máme školní wifi :-) ) a hlavně tak nestrávím v tělocvičnách celý den. Dopoledne chodíme s Lukaiem posilovat. Jednou týdně dělám těžké posilování nohou, naposledy jsme dřep s činkou vytáhli na 95kg/6 opakování. Tento týden jsme se k tomu nakonec nedostali, protože jsem nemocná. Taijiquan teď cvičím víceméně sama nebo se spolužáky, učitele vídám málokdy. Ale ani to tolik nevadí, protože pracuji na tom, co jsem posbírala na trénincích s ním a než se dostanu na další schůdek, tak to bude stejně trvat. Odpoledne trénuji s Miri z Norska – učím ji chen 56 a ona mě učila Baji quan. Občas se k nám přidá Andy z Itálie a Kaili (Čína), tak děláme základní pohyby, skoky a prostě blbneme. Co takhle z kraje pozoruji, Baji quan má fali podobné jako chen, i když tedy práce nohou (chodidel) je pro mě velký nezvyk. Někdo má nadání, že zvládne dobře zacvičit třeba 10 sestav a všechno to vypadá jako ten daný styl... ale já ne. Mně trvá všechno moc dlouho, nedovedu si přestavit, že bych měla cvičit jednu shaolinskou sestavu, jednu bajiquan, jednu taiji, jednu nanquan, changquan... Baji quan jsem začala s tím, že když stále cvičím jen laojia yilu, bude fajn mít něco rychlejšího a nového. Jenže jsem se doučila základní podobu laojia erlu a najednou je toho moc. Takže toho asi nechám. Mým cílem teď je zlepšit yilu, začít s erlu, tuishou a uvolnit kyčle.

Na nohy jsem si našla dobré cviky, které mi zatím fungují a při cvičení TJQ je to dost znát. Také konečně trochu víc chápu mechaniku pohybu v našem stylu, tak se snažím dopracovat k tomu, aby to šlo přirozeně. O sobotních trénincích s námi cvičí hodně studentů učitele Xie zvenku a všichni mě chválí, což je pro mě dost nezvyk. Teď na posledním tréninku mě nechal učitel vést začátečníky (protože neměl žádného volného Číňana), a když jsme docvičili, tak mi zatleskali. Také jsem zaslechla, že se na mě učitele ptali. Je tam pár lidí, kteří chodí za mnou  a cvičíme spolu, pak jim pohyby opravím. Sama vím, že necvičím moc dobře, takže nějaká chvála na mě moc neplatí, ale funguje to jako motivace k tomu, abych se tomu dál věnovala. Sama cítím, že jsem se za poslední půl rok zlepšila, ale nemám žádná videa, nikdo mi to neřekl, když už mi tady někdo něco řekne, tak jde o kritiku. Na posledním tréninku jsem se zeptala učitele na základní postoj mabu, jestli to chápu dobře a co tam mám opravit. Tak se mi potvrdilo, že jsem předtím pana Arogantního pochopila dobře a jsem na správné cestě. Ukázal mi také rozdíl našeho stylu a Chen Jia Gou, u nás to vypadá jako „ždímání ručníku“ ale opět – chce to ukázat si to, špatně se to popisuje. Takže po hodně dlouhé době mám do cvičení TJQ motivaci. Velice mě odrazuje, když nevím, jak „by to mělo být“ a na všechno mi řeknou, že je to špatně, ale už ne jak by to mohlo být dobře. Problém není v tom, že by bylo TJQ tak strašně tajemné a neuchopitelné – problém je v přístupu učitele a studenta. Zajímavé také je, že když člověk trénuje danou sestavu „jen“ pro sebe a nikoho ji neučí, jeho přístup k ní a chápání pohybů se hodně liší. Miri z Norska Baji quan hlavně trénovala, takže když mě učila, nedokázala dané pohyby provést správně v pomalém tempu a pokaždé dané pohyby odcvičila jinak. Po prvním týdnu se to hodně změnilo, protože nad sestavou přemýšlela trochu jinak a hlavně viděla moje problémy a musela se k nim nějak postavit. Alespoň jednou jsem někoho učila každou z TJQ sestav, které jsem se tady naučila – ale šlo jen o pohyby. V laojia yilu nemám větší problémy, protože učitel to hodně vysvětloval, ukazoval, mohli jsme si to osahat a navíc, často ji někoho učím. Teď ale učím Miri a Manuela chen 56, kterou jsem „jen“ cvičila a občas mi trvá, než přijdu s řešením daného problému a zjistila jsem, že některým pohybům jsem do téhle doby zase až tak moc nerozuměla. Ne že bych tomu teď rozuměla, ale zase jsem se posunula jinam. Tím, že učím další lidi se samozřejmě sama zlepšuji, ale nezlepšuji se jen v provedení pohybu ale i v přístupu k vlastnímu tréninku. Kolikrát student nechápe nebo není schopný daný pohyb provést ne proto, že by na to neměl ale proto, že mu v tom brání vlastní návyky a ego. A tohle se mění jen horkotěžko. Na tohle byla výborná trenérka Du Hui, kterou jsem měla na moderní meč. Vyvíjela na mě takový tlak, že kdybych to všechno neodhodila, tak bych to nedala. Jenže ne každý se takovému přístupu podvolí, spousta lidí začne s trenérem během tréninku diskutovat: Proč je to tak a ne jinak, nemůžu to udělat, protože mám jiné postavení kyčlí atd. Pokud jsem s něčím nesouhlasila nebo jsem tomu nerozuměla, nechala jsem si to pro sebe a snažila jsem se to zkoušet podle jejího návodu. V 99% se ukázalo, že měla pravdu a chtělo to „jen udělat“. Ve zbylých případech jsme si po tréninku sedly a prodiskutovaly to, aby mi to bylo jasné.

S Manuelem (Peru) teď cvičíme tuishou, máme různé verze a je to zábava. Občas se k nám připojí i Liz (Kuba) a další lidé. Stále se mi moc nedaří začlenit do toho různé aplikace z qinna, ty dám samostatně, ale v tuishou většinou ne. V čem mi to hodně pomohlo je, že se mi ukázalo, jak různí lidé reagují na mou oblíbenou strategii a jaké chyby v ní dělám. Minule přišel i Lukai, tak jsme měli možnost zkusit si to zase ve spojení s jiným bojovým sportem. Judo jsem delší dobu necvičila, protože byl na závodech a pak se z toho 2 týdny oklepával. Teď už jsme ale zase začali a potěšilo mě, že jsem ty techniky nezapomněla a jsou maličko přirozenější než předtím. V začátku mi dával hodně příležitostí a nečekal, že některé techniky dokončím, takže se mi povedlo ho párkrát hodit. Jeden z mých problémů je, že se chopím příležitosti, ale pak si to rozmyslím s tím, že to asi nebude fungovat a už to nedokončím. Jenže teď už to není takový čajíček, včera se mi ho nepovedlo hodit ani jednou, protože přestože se pohyboval lehce ze strany na stranu, v tu správnou chvíli vždycky stál jako strom a nešlo s ním hnout. Nehledě na to, že vždycky ví, co udělám ještě dřív, než si to sama rozmyslím :-). Naposledy jsem se tedy spíš učila jak předvídat a bránit se, abych nebyla hozena. Ale na zemi se mi dařilo, poslechla jsem jeho radu, že se nemám soustředit na konkrétní techniku, protože mi tak utečou všechny ostatní, že mám prostě nechat tělo, aby to udělalo. Jednou se mi povedlo nasadit mu páku tak, že jsem se přitom moc nenadřela, a i když je o dost silnější než já, tak se z toho nedostal, protože jsem mu drtila loket. Vůbec jsem to nečekala. Na závěr jsme posilovali ve dvojici, kdy ho mám držet za oděv nebo za ruce a krk a v chůzi vzad přitahovat k sobě a pouštět. Judo hala je fakt rozlehlá, po třech opakováních (tam a zpátky) jsem byla úplně hotová. Oni takhle dělají 20 opakování přes celou halu a ještě s tím, že toho člověka, kterého si přitahujete někdo drží ze zadu za pás nebo za nohy. Mají tam spoustu různých vychytávek na trénink výbušnosti a síly. Jejich trenérka má v poslední době v oblibě velké kolo od traktoru, které je přivázané k tlustému lanu omotanému izolepou, protože tak to víc klouže  a je to náročnější. Musí to kolo přetáhnout přes celou tělocvičnu, pak si do něj stoupnout a odnést ho zpět na start. Někdy celou cestu podloží černými deskami, co jsou v posilce, protože na těch pneumatika vůbec nekouže a je to větší výzva. V šatně mají na tyčích pověšené pevné pruhy látky, které se svěsí dolů. Oni sedí na zemi a přitahují se ke stropu jen rukama – všechno samozřejmě na čas a milion opakování. Po hodině a půl tréninku jsem zhubla 1kg (které jsem pak na večeři zase nabrala :-)) a druhý den jsem nemohla propnout ruce v lokti, protože jsem měla namožené bicepsy a zavřít ruku v pěst mi také nejde, protože mám namožené prsty. Když už nic jiného, tak se mi mírně zlepšila fyzička a hlavně mám pevnější postoje.

Tak snad mě ta nemoc brzy přejde a budu moct pokračovat! :-)

O Kohoutkovi a slepičce

V posledních dnech si připadám jako v pohádce O Kohoutkovi a slepičce. V létě jsem se vracela brzy domů, takže jsem si nestihla vyzvednout diplom. Když jsem se vrátila, zjistila jsem, že to není „vyzvednout“, ale že si to člověk musí zasloužit – a to nejen tím, že diplomku úspěšně obhájí.

Musela jsem zaběhnout do obou knihoven. V jedné mi dali razítko s tím, že nemám vypůjčené žádné knihy a v té druhé jsem odevzdala dvě kopie diplomky v papírové podobě a pak i elektronické. Dnes to byla komedie. Vybrala jsem se do administračky, aby mi změnili heslo pro přístup na naše stránky, protože to začátkem roku měnili a nefunguje nám to. Potom jsem přešla na Wushu katedru, kde jsem dostala razítko. Když jsem měla tohle všechno, tak jsem se zase mohla vrátila do administračky (stejná kancelář), kde bych měla dostat další razítko. Jenže nemám razítko z naší koleje (že jsem zaplatila účet za elektriku atd.), i když to byla spodní kolonka. Tak jsem šla na kolej, jenže recepční se bude vdávat, takže odjela nakupovat a pán, co ji zastupuje tam je jen aby se neřeklo. V kanceláři mi učitelka Li řekla, že je to špatně, že nejdřív mi mají dát razítko v administračce a pak teprve u nás. Tak jsem jí řekla, že jsem se zrovna odtamtud vrátila a tam mi řekli, že mám jít na kolej. A že to je špatně, že takhle ne. V tom se do toho vložil James Chu, aby vypadal jako záchranář, ale nic nevyřešil. Nakonec jsem řekla, aby si to domluvili mezi sebou, protože když půjdu zpět, tak mi řeknou, že napřed musím mít razítko z koleje. Tak si zavolali, zjistili, že je to vlastně jedno. Tak jsem šla zpět. Paní mi všechno vypsala a pak se zjistilo, že papírová diplomka není podepsaná od mého vedoucího. Ještě jednu kopii musím odevzdat na koleji, takže jsem to šla nejdříve dotisknout, abych nemusela chodit za vedoucím dvakrát. No a vedoucí tam samozřejmě nebyl. Zjistila jsem aspoň, že by měl být v Číně. Kde, to se neví. Napsala jsem mu zprávu, ale prý má zasedání a ozve se mi později. A neozval. A tím to zase skončilo. Dokud mi to nepodepíše a recepční se nevrátí, tak diplom nebude.

Další pěkná věc je 培养计划 , něco jako „plán rozvoje“.  Hned v první části si máme vylít srdéčko o tom, jak se budeme usilovně snažit zlepšit ve všech aspektech života, Číňané přidávají, jak milují svou zemi a oddávají se marxistickým myšlenkám... Následuje výpis předmětů – tady nastal další problém, o tom později. Dál o čem bude diplomka, jak ji hodláme sesmolit a proč je naše téma důležité. Předposlední část je o tom, kde a co budeme pracovat, až si to tady odkroutíme. Celkem to má 8 částí, tyhle byly takové nejzábavnější. Samozřejmě to musí být podepsané od vedoucího. Zpět k předmětům. Že jsem se na školní stránky nemohla přihlásit jsem už říkala, to se naštěstí vyřešilo. Jenže když jsem se tam přihlásila, tak jsem zjistila, že je mi to tentokrát na nic, protože tam nemůžu najít seznam všech předmětů, jen ty, které už mám hotové. Takže jsem to do plánu zkopírovala od spolužáka a budu doufat, že máme předměty totožné. Větší problém je, že musíme mít nejméně dva předměty z jiné katedry. Na jednom jsem 3x chyběla, protože jsem jednou zaspala (odpolední hodina :-D) a dvakrát se mi nechtělo... a zítra máme nějakou diskuzi... v čínštině, chodí tam se mnou Rodrique, který má čínštinu výbornou, tak tam budu za hloupoučkou cizinku, která nerozumí. Pak to vypadá, že mám odpoledne další hodinu, jenže na stránkách to nemám zanesené, takže fakt netuším. Na druhou stranu je to dobře, že to tam není, protože jsem tam už 4x nebyla a tahle mám aspoň výmluvu – jsem to nevěděla, když to tam není napsané... :-) Takže ještě zítra přežít tyhle dvě hodiny a bude zase dobře. První je o speciální přípravě sportovců před soutěžemi. Nerozumím úplně všechno, ale učitel hodně zmiňuje Liu Xianga – čínského překážkáře s nešťastnou achilovkou. Minule ho tam jeden student pomlouval, jak si vůbec může dovolit v takovém stavu jít na soutěž. Na to mu učitel řekl, že při jiné soutěži s tím měl také problém, ale najednou vyhrál, tak všichni doufali, že to tak dopadne i v tom dalším případě. Ptal se nás, jestli je důležitá soutěžní podlaha (koberec  atd.) na trénink techniky... Velká diskuze. Na moderní Wushu je to podle mě jednoduché. Na nandu je důležitý soutěžní koberec, když ne tak aspoň odpružená podlaha. Na zbytek je to jedno, protože spousta lidí má problémy i se základy, nemluvě o pohledech, rytmu atd. Pokud je ale podlaha od soutěžního koberce moc odlišná a určitý čas před soutěží si to na tom nemůžou vyzkoušet, tak bude s velkou pravděpodobností problém – viz Aurořina kolena a na Youtube je video Itala, který se zrakvil přímo během sestavy, protože nebyl zvyklý na odpružení koberce.  Další předmět by měl být o tom, jak dělat sport zdravě... na to jsem v Číně zvědavá. :-D