Nové zkušenosti

Jeet Kun Do

Roderigue z Kamerunu se doma věnoval hlavně tomuto stylu, prý tam měl 3 roky vlastní klub, který vedl. Ukazoval mi spoustu jejich videíí a bušili do sebe pěkně. A že mě něco naučí... Šli jsme k sandistům, tam jsme se nejdříve rozběhali a potom „pumpovali“, jak říkal – různé kliky (ano, některé jsem nezvládla :-D), švihadlo (to mi taky strašně šlo :-D) a další cviky na nohy a břicho – všechno v pěti sériích. Rodrigue zbožňuje výklady, dokáže mluvit hodiny. Na cvičení mi to trochu vadilo, ale na druhou stranu dokázal i jednoduchou věc pěkně a logicky vysvětlit, tak jsem se nechala poučit, protože umět mluvit je ve většině případů zárukou úspěchu. Pak jsme přešli na otužování předloktí, břicha a oblasti žeber. Že jsou to zároveň výborné cviky na reflexy. Nepárá se s tím, když jsme cvičili na sandě ve dvojici, jeho partner si stěžoval, že to strašně bolí a my se mu smáli. No a teď jsem se nesmála... musela jsem se soustředit, abych to v té rychlosti nepopletla, jsem na tohle fakt hloupá, a pak, fakt to bolelo jako čert. Když člověk překousne ten první nástup bolesti, tak se to pak už dá, protože ten pocit se tak nějak rozmělní, bolest se rozprostře a pokud se pohyb a jeho síla nijak zvlášť nezmění, tak se nezmění ani síla bolesti. Když jsme skončili, tak jsem měla červené ruce a čekala jsem, že budu mít večer pěkné modřiny, ale měla jsem jich pár jen na kosti, to když jsem se blbě trefila. Pak mi ukázal základní stání, kroky a vysvětlil některé odlišnosti od sandy. A chtěl hned, abychom si dali volný „zápas“. To mi moc nešlo, protože jsem dřevák. Tak jsme pak přistoupili na různé držení, shozy apod. A to mi zase už šlo – přeci jen jsem chodila chvíli na judo a na tuishou s sebou občas mrskáme o zem. Problém je v tom, že jsem pomalá, bych potřebovala každou techniku trénovat samostatně a dlouho a pak by to šlo. Takhle je to spíš víc o štěstí, jestli se zrovna trefím. Když se netrefím, tak musím rychle vymyslet, jak jinak ho sundat a to se ne vždy podaří. Nešlo mi ho ale zvednout do vzduchu. Na druhou stranu, když zvedal mě, tak jsem si vzpomněla, co nás kdysi učitel učil, aby nás nemohli zvednout moc vysoko a švíknout s námi – zaháknout se za nohu a podrazit ji, případě si pomoct loktem. Na závěr jsme měli protahování a uvolňování ve dvojici. Ještě že tam nikdo nebyl a neslyšel, jak jsem křičela. Určitě byl předtím dobrý, ale už to přeci jen nějakou chvíli nedělal a když mi protahoval záda, tak to udělal tak, že jsem se pak dva dny nemohla zahnout.

Angličtina - čínština

Často se v posilovně setkáváme se sandisty a judisty, kteří tam chodí a makají jako zběsilí. Takže se známe už čtyři roky, ale nikdy jsme nijak víc nepovídali. Dohodli jsme se, že budu Lu Kaie učit angličtinu a on mě čínštinu. Angličtina mu v porovnání s ostatními, které jsem učila či jim jen pomáhala, opravdu dobře. Po třetí společné hodině zvládáme maličko těžší než základní konverzaci. I výslovnost má dobrou. Jsem se zase dozvěděla věc. Mezi koníčky uvedl „koukat se na jídlo“. Když se prý v týmu večer nudí, tak listují nabídkami restaurací na netu a říkají si, co by si dali, kam příště půjdou a co si určitě musí objednat... :-D Co se týče mojí čínštiny, tak je to bída. Jak on tak Roderigue mi řekli, že největší můj problém je výslovnost. Sice s tím má problém většina cizinců, jenže zůstávají v tom, že jim Číňané většinou rozumějí, a tak se tomu příliš nevěnují. Takže jsme se zaměřili právě na tu výslovnost a je to o nervy. Sám mi vymýšlí různé kombinace a říkanky, na kterých se to učím. Jedno slovo mi prý extra nejde „chuan tong 传统“ = tradiční. A tím mě trápí vždy v úvodu. To můžu říct 20 a 2x z toho to bude dobře a přitom mi přijde, že to říkám stejně jako on. Má trpělivost, ale vždycky se mi směje a překládá mi, co jsem to zase řekla za hloupost. Místo na lodi prý stále říkám na posteli... :-D Když dojdou nápady, vytáhneme základní knihy, co jsem si půjčila od Roderigua a tam předčítám články a on mi to opravuje nebo mi předčítá. Nevím, co je typického pro lidi z provincie Anhui, ale pro něj je typické to, že když se rozjede, tak z něho vypadne něco, co je pro mě jako jedno strašně dlouhé slovo, vůbec nedokážu odlišit, kde jedno slovo začíná a kde končí. To mu pak vždycky řeknu: Tak a teď mi to řekni čínsky!

Taijiquan

Tréninky TJQ běžely normálně. Když šli do parku jeden den, tak jsem se nezúčastnila, protože jsem měla práci a pak jsem šla cvičit sama. Jednu neděli jsem taky vynechala, protože jeden den v týdnu bych přeci jen nemusela cvičit... Jinak jsem chodila stále. Vypadá to, že jsem přišla na to, co by mi teď mohlo pomoct. Často jsem měla sádru na obou kotnících a i potom se mi často zvrtávaly. Jenže v té době jsem byla hloupoučká a nenapadlo mě, že to mám začít protahovat a posilovat co nejdříve. Až naposledy, co se mi to v ČR stalo, jsem si nenechala dát sádru a rozchodila jsem to o dost rychleji. Jenže se to se mnou už táhne. Naposledy jsem si nohu zvrtla asi před rokem, ale nebylo to naštěstí moc. Pravá noha je v pohodě a už se mi i víc protáhla, ale levá je zabitá. Tam jsem měla problém i s lýtkovým svalem a achilovkou. Je to začarovaný kruh. Protahuji to každý den tak, že to je cítit ale nikdy ne do extrému, že by mi tekly slzy. Ale i tak to levá noha prostě nedává. V pondělí jsem na ní na tréninku nemohla moc došlapovat, tak jsem cvičila s taiji tyčí fali, posilovala a protahovala se. Večer jsem si udělala lázeň a namasírovala jsem si to, ale druhý den mě to zase bolelo a zatuhlo to. Přitom jsem si ověřila, kdyby mě to víc pustilo dolů a uvolnilo se to, tak by se mi TJQ cvičilo o dost lépe. Když jsme cvičili venku, měla jsem boty, které se nosí třeba na aerobic, mají zvýšenou patu. A jak se mi cvičilo – nebolela mě kolena, neměla jsem unavená stehna, mabu mi bylo příjemné... prostě žádný problém. Ale jak se k tomuhle dostat, aniž bych přišla o kotník, to nevím :-/.

Judo

Když chci prý jít na tuishou a Lu Kai je profi judista, tak že mě něco naučí i ze svého oboru – protože dnes co lidi dělají na tuishou zápasech je spíš wrestling než něco jiného. Z Taijiquan jsem se přesunula rovnou do wrestlingové haly, kde jsem dostala horní část jejich oděvu – úplně nové, kalhoty jsem odmítla dopředu, protože na mě určitě žádné nemají. :-D Nikdy jsem to na sobě neměla a překvapilo mě, jak je to těžké a tvrdé. Byly mi vysvětlené základní postoje a úchopy a pak jsme šli hned na různé hody. Nejdříve mi to ukázal na mně, pak jsme to trénovali nanečisto a pak jsem ho měla hodit. Krok a jak všechno funguje jsem pochopila hodně rychle, všechno je to stejné – push-pull. Problém byl ale sehrát celé tělo najednou. Mám problém, když tlačím, abych ještě k tomu táhla a s načasováním. A samozřejmě jsem pomalá. Taky mi bylo blbé ho stále házet na zem, když právě skončil druhý trénink, ale když jsem ho nehodila, tak mi vždy řekl, že to mám dokončit. Těmhle lidem to už prostě nevadí. Když byli malí, měli s sebou házet 200x a víc za trénink, tak už jim to nepřijde. Jak jsem dělala jen hodně základní věci, tak to bylo pěkně jasné a přímočaré, všechno tam bylo pěkně vidět a cítit – dávalo to smysl – a sama jsem poznala, že to nebylo úplně dobře a dokázala jsem i říct proč. Párkrát se mnou taky hodil (do měkčího), abych věděla. Spíš než to, co jsem vyjmenovala jako problémy, mi řekl, že nestojím pevně na zemi a i když se už chystám hodit, tak se tam stále šteluju. Prý „přijdu, hodím a jdu“ :-D. Jednou se mi to tak pěkně povedlo, ale neustála jsem to a končila taky na zemi. Začal se mi smát, že jsem hloupoučká, že přeci nemůžu taky spadnout, zvlášť když to bylo konečně dobře. Ještě dlouho nad tím kroutil hlavou a připomínal mi to. Tak je to prostě vždycky, když cvičíte s někým z místních profi týmů – na začátku nedokážou pochopit, že někdo dělá základní chyby, ty prostě už neexistují. Příště přidáme další hody a práci na zemi. Protože pojedou brzy na soutěž, mají prý přeplněnou lékárničku, tak jsem dostala tygří náplasti a nějakou vietnamskou vodičku na kotník, tak snad to pomůže. Oni takovými věcmi léčí všechno a očividně to funguje. Taky mě zaujalo, že před soutěží už moc nedřou. Měsíce před soutěží mají nějvětší nálož, 2 týdny před soutěží to už jenom šolíchají. To u nás v Taiji týmu to je úplně jinak – u nás to šolíchají celý rok a 2 týdny před soutěží dřou jako koně a mají i dvoufázové tréninky :-D.

Íránský wrestling

Ve čtvrtek jsme se s učitelem měli sejít u wrestlerů,  že prý budeme mít trénink s nějakým Američanem z univerzity v Chicagu. Z Taiji týmu dorazili všichni a těšili jsme se, co to bude. Nakonec se ukázalo, že půjde jen o přednášku, tak jsme byli celkem zklamaní. Od nás bylo cca 12 lidí, připojili se i judisti z našeho profi týmu – holky i kluci, takže nakonec nás bylo přes třicet. Všichni jsme si měli sednout do kruhu a poslouchat. Protože se Robert teď u učitele těší velké přízni a je to také Američan, tak měl překládat. Požádal mě o pomoc, kdyby náhodou. Tak jsem si sedla vedle a nechala to na něm, protože se jinak tvářil neohroženě. Třebaže se stále tvářil sebejistě, moc mu ten překlad nešel, tak jsem si stoupnula vedle něj a když potřeboval nějaké slovíčko, tak jsem mu pomohla. Pak se ale pan Khashayar moc rozkecal a Robert řekl, že to budu muset přeložit já, protože si to nepamatuje. Pak už jsme se střídali. Když šlo o něco komplikovanějšího, tak jsem překládala já, zbytek Robert. Docela nám to šlo. A teď o co šlo. Pan přednášející je původně z Iránu, kde byl trenérem národního týmu wrestlerů. Oni mají svůj vlastní wrestling, který má prý přibližně 5000 let historie. V Indii mají Pehlwani, v Iránu je ten název podobný, obojí se překládá jako „válečník“, bohužel si teď nepamatuji ten přesný název. Pan Khashayar nyní působí v Americe, kde mají hned několik klubů a je ambasadorem světové federace tohoto wrestlingu. Jeho prací je cestovat po světě, propagovat a nabírat nové lidi. Pokud vidí, že je někde fakt zájem, tak tam vytvoří klub, zabezpečí pro ně zdarma veškeré vybavení a začnou je trénovat. Zajímalo by mě, kde berou tolik peněz... Když se ptal studentů, jestli ho už viděli, tak se nepřihlásil nikdo. Lu Kai mi pak druhý den řekl, že si vzpomněl, že s ním trénovali nějaké zvláštní posilování. On je u nás na univerzitě prý střídavě už tři roky a „spolutrénuje“ wrestlery. Účelem té čtvrteční přednášky bylo představení tohoto stylu a zaujmout hlavně holky, protože na světě ještě neexistuje žádný ženský tým v tomhle stylu. V roce 2016 se bude v Jakartě pořádat velká soutěž, na které by chtěl v rámci exhibice prezentovat historicky první ženský tým a příště by ženy už normálně soutěžily. Spolupracuje už se Šanghajskou univerzitou, kde jsou z toho prý nadšení, ale nemají žádné vybavení, takže jim teď všechno dováží a instalují. No, u nás z toho tolik nadšení už nebyli. Nepoužíval žádné odborné termíny, takže překlad fakt nebyl problém, i když jsem s tím vůbec nepočítala. Judisti mi pak říkali, že ten Američan toho řekl tolik, ale my potom mluvili jen krátce. Ne že bych nevěděla co říct, jenže on všechno mlel stále dokola. Dalo by se to shrnout do 20 minut, ale jemu to trvalo skoro hodinu. Nemělo to úplně dobrou strukturu a hlavně, i když říkal, že má za ženu Číňanku, v Číně se pohybuje a rozumí jí, tak mi přišlo, že vůbec. Přestože na univerzitě je, tak se moc nepřipravil na tohle prostředí a lidi. Trenérka mi pak sama (slušně) řekla, že to moc okecává, že chtějí vidět nějakou akci, chtějí si to vyzkoušet. S tím pán nepočítal, ale musím říct, že se s tím popral dobře a nakonec to všechny zaujalo. Vybral jednoho kluka, který se hlásil, ten si oblékl jejich speciální kalhoty (ukazoval nám dva typy: tradiční a soutěžní) a potom nám, jak zápas probíhá od začátku do konce. Předvedl dokonce hned několik technik a vysvětlil základní pravidla. Musím říct, že byl fakt dobrej. Schválně jsem se tedy studentů zeptala, kolik si myslí, že mu je let. Tipovali 34 let a zůstali koukat, když jsem jim řekla, že mu je 47 let. Takže s tímhle opravdu uspěl. Pak se chtěl v základním postavení s holkama (snad budoucími wrestlerkami) vyfotit před čínskou vlajkou. Náš učitel je na cizince zvyklý, ale trenérka judistů moc ne a byla dost v rozpacích. Atleti se nesmí nefotit jen tak a jen tak s někým, natož trenéři. Proto vybrala studenty od taijistů a pár holek, které nejsou tak „profláknuté“, svým šampionkám řekla, ať zůstanou sedět. Roberta a mě tam chtěl taky, tak čekám, až nám ty fotky pošlou :-). Potom si chtěl promluvi ještě s trenéry, ale ti se na to moc netvářili – jednak měli trénink a pak, sami nez souhlasu univerzity nemohou nic říct. Tak jsem mu to vysvětlila, a on stále že to chápe a že to nevadí a že má ještě poslední věc a pak ještě víc poslední věc... Slyšela jsem trenérku, jak si povídá s naším učitelem a říkala mu: Tak když nám výjezd a všechno zaplatí, tak pojeme, aspoň bude zábava, v Jakartě jsem ještě nebyla! :-) Judisti mají v říjnu hned dvě soutěže, v listopadu další a blíží se jim taky národky, takže na takovéhle věci nemají moc náladu, zvlášť když přesně neví, o co jde a co z toho můžou mít. Tak jsem pak tomu pánovi řekla, že by bylo dobré, až sem přijede příště, aby to oznámil dopředu, našel si někoho, kdo umí výborně čínsky, aby mu k tomu připravil materiály a našel cestu jak to prezentovat Číňanům tak, že je to opravdu zaujme. On byl úžasně nadšený ze všeho a do všeho šel naplno, mít takový elán... Taky mi říkal, že až přijede příště, tak se můžu připojit k tréninkům. Tak ze mě bude třeba nakonec i wrestlerka. :-D