Kocourkov

Dnes jsem si byla vyzvednout studentskou kartu, tentokrát už je to bez fotky, jinak to vypadá stejně. Takže už budu moct zase chodit do naší vyhlášené kantýny na ty krysy a broučky J. Ona mi paní Pomatená Li měla dát ještě rozvrh atd., ptala jsem se jí schválně, jestli je to takhle všechno, jestli nemusím nic podepsat, jestli oni mi nic nechtějí... A prý ne. Tak ještě že jsem chytrá a rozvrh jsem si sehnala už o víkendu J. Dál jsem se zastavila na recepci, říkali přeci, že mě v ponděli už nadobro ubytují. A prý snad příští týden. Jak příští týden, říkali jste v pondělí. Slečna začala žbleptat, že se nedá nic dělat, tak jsem se vydala k naší Všemocné šéfové, aby mi řekla, co tedy bude. A že je to složité. To tam už dorazila slečna recepční a když se jí Všemocná zeptala, tak jí odpověděla, že by se to mělo vyřešit do dvou týdnů. To snad ne, vždyť mi před chvílí říkala, že ten týden bude jeden :-D. Oni odvádějí svou práci na nic a já jim to mám usnadňovat? Prý kdo dřív přijde, dřív má pokoj, a že já dorazila pozdě. 1) Všem v kanceláři jsem to nahlásila, než jsem odjela domů a Hrdinovi jsem to psala ještě dvakrát během svého pobytu doma. Odepsal mi vždy, že vše ok. Na post o tom, že vyrážím do Šanghaje mi ještě napsal, že mě vítá. – Prý jí nikdo nic neřekl. No tak to je ale chyba ve vaší komunikaci, ne u mě. 2) Oni přeci už dávno vědí, kdo dorazí a přibližně i kdy, takže můžou všechno naplánovat ještě před začátkem semestru. Teď jsou na normálních pokojích studenti čínštiny, kteří mají podle nařízení bydlet v prvním patře po třech. Jsou tu také lidé, kteří nemají s ničím problém a nic nedělají. Také studenti, kteří si ubytování platí = peníze do kapsy kancelářským. Tak jsem jim rovnou řekla, že tohle není hotel, že tady mají být studenti se stipendiem a oni někde jinde. Nebo půjdu zpátky na hotel a oni mi ho zaplatí. Tak to by prý nešlo :-D. Že prý je budou odsouvat někam poblíž školy, ale bude to trvat. Jo, tak to mě nezajímá. Mám plné stipendium a jako studentka doktorského studia bych měla mít nárok na samostatný pokoj = bez spolubydlící. S tím samozřejmě nepočítám, mně stačí jen prostě už mít jistý pokoj a klid. Prý je teď moc studentů, že to příští rok bude lepší – to mám čekat do příštího roku? To určitě ne. Už jsem se neudržela a řekla jim, že znají kapacitu ubytovny a podle toho by měli přijímat studenty, aby jim zabezpečili ubytování. To se na mě Všemocná už hodně přísně podívala, tak jsem to ukončila s tím, že to prostě nemá smysl a že budu tedy počítat s tím, že mě tento týden přestěhují. Recepční mi pak ještě řekla, že mi už věci odstěhovali. Jak jako odstěhovali? Oni mi je z pokoje na pátém patře prostě dali na chodbu – kromě velké krabice, kterou neunesli. Takže jsem si všechno musela přestěhovat do prvního patra, kde mám provizorní stanoviště. Samozřejmě to bylo v čase oběda, tak tady nikdo nebyl. Roderigue se objevil až když jsem se chystala na poslední, nejlehčí, krabici, tak mi ji odnesl. Aby si to vyžehlil, tak mu mám dát vědět,  až se budu zase stěhovat, že mi pomůže :-). Co mi vadí, je jen to stěhování a fakt, že žiju v krabicích, ve kterých teď nemůžu nic najít, nemám konvici, boty na cvičení... Vietnamky mi někam odstěhovali, tak jsem na pokoji sama, tak aspoň si tady můžu roztahat věci. Odpoledne byl za mnou jeden z kanceláře, že se mi omlouvají, že to brzy vyřeší. Tenhle je moc milý. Potom mi ještě i řekli, že právě tenhle byl zjišťovat situaci v pátém patře a že se o mě strachoval :-D. Ono to vadilo i těm Vietnamkám – jedna letos končí doktorské studium, druhá je v druhém ročníku, takže mají dost práce. Jenže většina lidí tady drží zobák.

První neděle

Neděle už byla fajn, snad mi to v pondělí nepokazí, protože takhle by se mi tady i líbilo. Zjistila jsem, že to s předměty nebude tak divoké, je toho méně než na magisterském studiu. K tomu tříhodinovka qigongu a cosi u sandařů.

Můj spolužák z Kamerunu jménem Rodrigue alias Mike se zná se studentem novinařiny z Beninu, který mimo jiné studoval také s Lin Feiem, se který se také znám... :-D Ten student se čínsky jmenuje Taiji a anglicky myslím Godwill. Prý je to několikanásobný šampion Afriky v Taijiquan, na krku se mu houpalo už 22 zlatých medailí... No tak to jsem ho musela vidět! J Večer jsme šli před Administračku cvičit. Vypadal strašně hubeně, tak jsem si říkala, že to bude nějaké zdravotní Taiji a ono ne. S Mikem jsme si oběhli několikrát areál a pak jsme se protahovali. Že jsem až takhle zatuhlá jsem netušila... Snad mi nic nepřetáhli, se s tím moc nepárali. Některé cviky byly hodně užitečné, tak je taky zařadím do protahování. Jinak se mi zase osvědčuje Suzuki na strečink. Pak jsme cvičili nějaké základy pro qigong :-/ a dál základní pohyby ze stylu yang. Vlastně šlo o první tři pohyby z 24ky, jen se dělaly stále dokola a na obě strany. A jak cvičí? Přiznám se, že si nejsem jistá. Co se týče chyb, tak v rámci svého provedení tam chyby snad ani nemá a pravidla má najeté dohromady i s aplikacemi (prý doma trénuje policisty :-/). Možná takhle cvičil jen pro nás, aby nám to bylo jasné, ale přestože to zdůrazňuje, tak mu pohyb z pasu nevycházel, ale rozhodně patří k tomu o hodně lepšímu. Tak snad ho uvidím cvičit něco delšího, abych byla moudřejší. Jinak to cvičí soutěžně, to znamená nízké pohyby,vytáhlé ruce, rovná záda... Byl tam tentokrát i jeho učitel, nějaký Číňan, ukázalo se, že když studoval na SUS, tak měl stejného vedoucího jako mám teď. Ten mě párkrát opravil. Viděla jsem je pak něco jako changquan, no nevím, bych toho musela vidět víc. Rodrigue prý Taijiquan dlouho necvičil, jeho hlavní věcí je Jeet Kun Do, doma měl vlastní klub. Viděla jsem nějaká videa a hýbat se umí, ale jinak se v tom moc nevyznám. Domluvila jsem se s nimi, že když budu mít čas, připojím se a budu cvičit chen 56. V tom se snad nebudeme tolik lišit. Hlavně budu ráda, že se na mě konečně někdo taky podívá a trochu mi pomůže, protože neučí blbosti. Tuishou prý cvičit v Číně nechce,protože prý na něj Číňané koukali divně a nechce mít problémy. No, netuším, co za problémy by mohl být, ale na zápasy budu muset hledat zase jinde. V Beninu se s Lin Feiem snažili naklonit vládu k Wushu a Taijiquan, ale marně, proto se sbalili a odjeli zpět do Číny, kde pracují, cvičí si pro sebe a sem tam někoho učí. Řekl mi, že se tohle klidně může stát i mně – že narazím na hlupáky, že se budu muset podřizovat, že mě budou pomlouvat... on než aby se sklonil, odešel. I kdyby, tak Čína určitě nebude místem, kde bych hledala útěchu :D.

Jinak jsem si dnes koupila Feiyue, už dlouho jsem v nich necvičila. Půjdu si zajistit kartu do kina za kolejí, s tou jsou tam filmy za 30 RMB, i 3D. Občas jsme tam chodili, tak v tom budu pokračovat :-). Když jsem u těch filmů, Číňané fakt strašně cenzurují. V jedné recenzi na nové X-meny jsem si přečetla, že tam bude Hugh zezadu celý nahý! No, tak to jsem na to musela jít do kina, abych si to užila. A ukázali ho jen po ramena a konec... Takže jsem si musela počkat až domů na tu "opr„vdovou" verzi J. V letadle jsem si chtěla pustit zase Cop Out s Bruce Willisem a prostě se na to nedalo koukat. Místo „motherfucker“ tam bylo něco jako „motherlover“, když už nevěděli co s tím, tak to prostě okatě vystřihli. Na hotelu jsem se po dlouhé době dostala k čínské televizi. Zrovna tam dávali nějakou realit show, kde soutěžili otcové se dětmi v různých disciplínách. Čím hůř se dítě chovalo, čím hlasitější, špinavější... tím bylo roztomilejší, tím větším favoritem na výhru bylo. Za co by u nás děti dostaly pár facek, tam bylo nejenže tolerováno, ale hlavně vyhledáváno. Na cestě na kolej jsem se potkala s mým bývalým trenérem Cai Si Wu. Jak mě viděl, tak hned seskočil z mopedu a přiběhl, abyhom si popovídali. Stáli jsme tam dlouho, ale to nejdůležitější jsme probrali. Je to jeden z mála Číňanů, kteří znají logiku a používají ji. Na pokoji bylo odpoledne asi 5 Vietnamců. Dvě nahoře v posteli, další na židli, jiná holka na židli, její sestra (pravá) jí zaplétala copy... No, jestli mě tam nechají, tak se se svou asociálností můžu fakt rozloučit :-D. No a na mojí posteli byla peřina jinak, než byla včera... a já tam nespala... Cestou na hotel jsem potkala Annissu, postěžovaly jsme si na školu a na Číňany a bylo hned lépe :-).

Zpět na "koleji"

Na kolej jsem dorazila v sobotu na oběd, takže jsem musela čekat, než se někdo vrátí z oběda. Paní mi pak řekla, že prý bydlím na stejném pokoji jako předtím a že spolubydlící ještě nedorazila. Tak jsem si vzala pár věcí a vydala se tam. Otevřu dveře a vidím, jak se mi tam vyvalují dva Vietnamci. Tak jí to jdu nahlásit. A ona se diví, že mi už spolubydlící dorazila, když se nikde nenahlásila. Napotřetí pochopila, že to jsou dva kluci. Tak zvedla sluchátko a že to vybaví. Prý mám být na 107, to je v přízemí hned vedle našeho krámku, prý tam jsou už dvě Vietnamky. To bude dočasné řešení, v pondělí mě přesunou jinam, teď nejsou pokoje. To se mi samozřejmě nelíbilo, tak jsem od nich zavolala TingTing, abych se dozvěděla to samé. Normálně nic moc neříkám, ale tentokrát mě to fakt vytočilo, tím víc, jak jsem byla nevyspalá a hladová. Prý že je víkend a nedá se nic dělat a navíc jsem přijela o týden pozdě. Tak když teď nemají pokoj, jakto, že před týdnem by ho měli? Prý ještě nedorazila spousta lidí. No tak to asi znamená, že pokoj mají, ale nemají to naplánované, že jo. No, nejsou pokoje. A v pondělí nějakým kouzlem najednou budou... V argumentech se nad nimi vyhrává snadno, ale uhádat si svoje, to mi prostě nikdy nešlo. Tak jsem šla do pokoje, kde už byly obě Vietnamky, známe se, jsou moc milé. Naše Vietnamky jsou takové jemné a pokud jich není moc, tak jsou nehlučné. Obě byly se současnou situací nespokojené, ale samozřejmě to nikde jinde než v klidu na pokoji neprojevily. Jedna „teta“ mi řekla, až se domluvím se svým vedoucím, že zatlačí na Ding laoshi a dostanu dobrý pokoj. 1) Nepotřebuji „dobrý“ pokoj, potřebuji jen pokoj, kde už zůstanu, abych se mohla konečně nastěhovat. 2) Jakmile budu po svém vedoucím, kterého jsem zatím neviděla, něco chtít, budu muset hned i já recipročně HODNĚ pomáhat, a když ho neznám, tak se do ničeho zatím nehrnu. Musím říct, že ani v tom přízemi by mi nevadilo bydlet, protože tam je velký stůl s hodně přihrádkami a velkým úložným prostorem. Sice bychom tam byly tři, ale když se to porovná, tak bych měla asi i víc prostoru než předtím s Nok (moje bývalá spolubydlící, která se už vrátila do Thajska) :-D. Problém jen je, že je to u kol, takže by nám tam každé ráno houkaly mopedy, třískaly by se kola... a samozřejmě tam bude dost prachu a bordelu. Výhled nic moc, většinu času by bylo zataženo, a navíc je tam smrad, jak to bylo nějakou dobu zavřené. Takže prostě doufám, že tam bydlet nebudu. Klidně ve třech, ale od druhého patra výš. To, že studenti doktorského oboru mají mít pokoj sami pro sebe, a že to tak skoro u všech bylo až do loňského roku, nemá smysl připomínat. Kancelář už jakou dobu ví, kdo přijede, takže to prostě mohli mít už naplánované. Také ví, jaké mají kapacity, takže když se jim tam nevejdeme, tak buď mají nabídnout náhradní ubytování, když máme to plné stipendium a nebo prostě nepřijímat tolik studentů. No, postěžovala jsem si barvitě na Wechat i jsem poslala zprávu Hrdinovi – nikdo z kanceláře samořejmě nereagoval. Možná že jsem je i naštvala, protože jsem napsala, že mi bylo řečeno, že je víkend a nedá se nic dělat, ale jak může někdo odpočívat, když svou práci udělal špatně... :-D Nemohla jsem najít ručník, peřiny a polštář byly divné, smrdělo to tam, tak jsem se prostě sbalila a šla na hotel. Asi jsem moc velká kytička, ale prostě bych tam nebyla. Nemám problém bydlet na hostelu, už jsem spala na spoustě podezřelých míst, spala jsem i v dodávce nebo na vlakovém nádraží, ale teď a tam jsem prostě nechtěla. Přijela jsem z domova s nějakými standardy, navíc mě bolela záda, jak jsem tahala ta zavazadla a nevyspalá. Co mi ve skutečnosti tak vadí je fakt, že v pondělí se to bude řešit a budu se muset zase stěhovat. Ale já přijela už týden po začátku semestru, to znamená, že to budu muset dohánět, ne že budu někde běhat po koleji a teprve se stěhovat. Stěhovat se je únavné, ale jde o to, že to není  všechno. Nejdříve musím zajít do obchodu, koupit savo nebo něco podobného a celé to tam umýt. Nejsem náročná na úklid, to doma ví moc dobře, ale na koleji je prostě humus a když už to tam uklízejí, tak to jen šmrdlají hadrem s vodou – žádné přípravky. To se mimo jiné děje i na hotelu, to že je přes záchodové prkénko nápis „Vydesinfikováno“ nic neznamená. Bývalý přítel s rodinou mají hotel, byla jsem tam svou druhou zimu, takže vím, jak to na hotelu chodí. V pátém patře mám 6 krabic s věcmi, které si musím nastěhovat, u kamarádky pračku... Takže celé to stěhování na pár hodin prostě bude a člověk se při tom zapotí. Že jsem nepřímo napsala, že kancelář odvádí svou práci špatně? Každý má znát své povinnosti. Já jako student mám pilně studovat, mít co nejlepší výslekdy a reprezentovat školu. K tomu ještě pomáhám s novými studenty. Kancelář nám tohle má umožnit a to se teď prostě neděje. Na pondělí si budu muset jít koupit nové cvičební boty, protože svoje mám prostě někde v krabici a nevím kde. Navíc jak věci byly tři měsíce v zatuchlé místnosti, tak to všechno smrdí, musí se to vyprat. Takže prostě budu teď pár dní závislá jen na tom, co jsem si s sebou přivezla.
K tomu jsem se šla podívat na naše „parkoviště“ a co myslíte... zamkla jsem si tam kolo a není tam. Takže si budu muset koupit nové. Čínská simkarta nebyla 3 měsíce v telefonu, ale jsem prý dlužná 100 RMB, musím si tedy koupit zbrusu novou kartu s novým číslem. Jediné, co fungovalo, byl internet na pokoji.

Odpoledne jsem tedy vyrazila na hotel, kde mám pěkný pokoj s velkou postelí, ručníky a pantofle hned dvojí. Televize, internet na pokoji, všechno v rámci možností čisté. Letos jsem si doma moc neodpočala. Byla jsem nemocná a řešila spoustu věcí. Poslední dní doma jsem nic náročného nedělala, ale cítila jsem se hodně unavená. Přijedu do Šanghaje a hned první den mě ve škole takhle vytočí. Čekala jsem, že na pokoji bude hodně uklízení, že budu mít třeba hnusný stůl, že budu mít dvě spolubydlící, že nepůjde internet... ale tohle prostě ne. Opravdu mě to znechutilo. Když jsem ležela na hotelové posteli, říkala jsem si, že už mi to za to nestojí. Sice jsou to všechno zkušenosti, ale už taky nepotřebuju všechno. Když vidím, že jsem mohla být doma, najít si práci, být s normálními lidmi... a já se plácám tady... Protože si všechno moc beru a vším se hodně trápím, udělala jsem si systém, který mi pomáhá fungovat. Vždy, když mám špatnou náladu nebo jsem smutná, tak detailně hodnotím celou situaci, abych přišla na to, co přesně je příčinou mých pocitů a nálad. Když už vím, co to je. V tomhle případě je největší problém to, že týden začnu tak, že budu chodit do školy, stěhovat se bůhví kam a kolikrát, trénovat, diskutovat s vedoucím, řešit objednávky z e-shopu a ještě nějaké další záležitosti. Vzhledem k tomu, jak se teď cítím fyzicky a hlavně psychicky, tak to bude prostě strašně moc. Když už znám příčinu/příčiny, tak si určím, jak to budu řešit, udělám si detailní plán a podle toho prostě jedu až do konce jako robot. Někteří lidé jsou splachovací, někteří odolní... mě dokáže trápit celý den i to, že do někoho ve frontě omylem strčím. Takhle si s sebou nesu vlastně všechno, co se mi a lidem kolem mě stalo – tedy všechno, co si pamatuji, v tomhlem jediném mi nahrává ten problém s krátkou pamětí, který očividně mám. Trápí mě, co jsem před rokem někomu řekla, co jsem neřekla... Než se naučím se s tím nějak vyrovnat, tak používám tuhle robotickou metodu, abych mohla fungovat a osvědčilo se to. K tomu mě nějak začalo bolet břicho a nemám na nic chuť, tak snad to bude znamenat jen to, že trochu zhubnu.

V pondělí budu moudřejší a nebo napíšu zase nějaký "pochvalný" článek. :-)

Cesta do Šanghaje

Na pražském letišti probíhalo všechno dobře, nikde žádné fronty, takže jsem se k bráně dostala celkem rychle, nechala jsem se zkontrolovat, poprvé mi prohlíželi i boty a chodidla... A pak mi řekli, že odtud se do Moskvy neletí.  Jak jako že se neletí odtud? Vždyť je to B1, já tady mám B1 a dvě B1 nejsou ne? To nejsou,  ale jste tady moc brzy! Zůstat jsem tam nemohla, takže mě po asi půl hodině kontrolovali znovu. Během čekání jsem viděla Airport Security – jedna starší paní a pán, který silně kulhal. To se člověk hned cítil bezpečně :-D.  Seděla jsem přímo před bránou, pomalu se kolem mě začali stahovat Korejci. Nejdříve jedna paní vlevo, jeden pán vpravo. Pak další a další... a nakonec kolem mě stál celý zájezd asi 20 lidí. A protože jsem seděla ve středu asi těch nejhlavnějších, tak stáli všichni v půlkruhu kolem nás, koukali na mě, co dělám, jestli taky na ně koukám... No, zlatá čeština...
Tentokrát Aeroflot zklamal, jídlo nic moc. Přede mnou seděli Číňané, tak jsem měla radost, že jim rozumím a nezapomněla jsem toho tolik. Jeden přes uličku si prstem psal znaky do zprávy, tak jsem schválně koukala a rozuměla! To byl ale odstavec, všechno oddělené jen čárkami, tečka byla jediná, a to na konci. Oni vůbec tak zvláštně oddělují věty a tvoří text. Vždycky, když mi pošle Číňan text k překladu z čínštiny do angličtiny nebo jen z jeho angličtiny do lepší angličtiny, to fakt rostu. Ani Američané tomu prostě nerozumí... Vedle Číňan byl strašně žíznivý, stále se dožadoval vody. Letuška si ho ne vždy všimla a dvakrát tak do něj vrazila a polili Korejce, který seděl za Číňanem. Samozřejmě, že jen vedle nich byl bordel na zemi. Někoho ale překvapí, že kdo chrchlal a vytahoval nudle až bůhví kam, nebyl Číňan ale Korejec. Na letišti v Moskvě je to v celkem malé (tedy v transferu, jinde jsem nebyla), uličky úzké a kolem dokola obchody. Takže se tady s batohem na zádech, naditou kabelkou a notebookem v ruce fakt špatně běhá. Tentokrát mám sice dost času, ale na druhou stranu mám zase hlad a co je dobré je za rubly. Zajímalo by mě, kolik lidí, kteří tady přesedají, mají rubly. Marfuša u kasy mě fakt vytočila. V duty free shopech je vše za rubly nebo za eura, jenže to je samý chlast, kosmetika a čokoláda. Dost jsem váhala nad nějakou lahví, protože jsem se moc nevyspala a čeká mě dlouhý let, ale brány si pletu i normálně, co teprve po litrovce alkoholu... Tak jsem si nakonec  vybrala KitKat, vystála jsem si jednu frontu, kterou přede mnou beze slova zavřeli. Jednak si Rusové stále myslí, že jsem Ruska a tedy  jsem asi na hlavu, když na ně nereaguji. A pak, jsou prostě na ránu. Jestli Rusko a Čína budou vládnout světu, tak se můžeme rozloučit s nějakou slušností, ohledy apod.
Jinak je fajn, že je na letištích internet, i když tedy ne všude. V Moskvě se to mění fakt po metrech, takže mám už z minula vytipované sedačky. Když jsme u WiFi, nadchlo mě, že je i u nás v Hypernově, v Šanghaji jsem nezaznamenala, že by měli volný internet v supermarketu. Takhle aspoň když člověk nakupuje a potřebuje poradit, má na koho se obrátit – ať už je to kamarád nebo Google :-).
Na to, jak se tvrdí,že pro Číňany není jednoduché vycestovat, tak jich bylo plné letiště v Moskvě. Sešly se najednou lety do Guangzhou, Hongkongu a Šanghaje. Číňanky pobíhaly po free shopech a nakupovali, Číňané seděli před obchody s pohledy přilepenými k telefonům. Do Šanghaje jsem odlétala ve 21:30. To už bylo ale velké letadlo, takže byly dlouhé fronty. Sedla jsem si tedy vedle na lavičku a čekala, až to všechno přejde. Seděla jsem v letadle až někde vzadu, takže chvíli trvalo, než jsem se dostala k sedadlu, protože Číňané jsou strašně živí, to není jako my, že se usadíme a hotovo. Číňané si chodí povídat se známými, dělají si čaj, chodí si pro vodu, vyndavají si kufry a znovu přeskládávají... Ale jinak musím říct, že cesta  do Šanghaje byla moc příjemná. Kolem mě seděli Číňané, kteří byli spolu po severských státech Evropy: Švédsko, Finsko a Norsko. Měli stále co povídat a nalévali mi zelený čaj Železnou bohyni. Letěli tedy se severu do Šanghaje a pak ještě přestupovali na letadlo do Hongkongu. Ten, co seděl vedle mě, byl ze Šanghaje, tak jsem dostala vizitku. Po mé levici seděla mladá pěkná slečna, která se vracela z Turecka, kde 2 týdny sama cestovala. Byla moc příjemná, anglicky mluvila dobře, ale povzbuzovala mě, abych mluvila čínsky. Z porozumění se mi naštěstí nic neztratilo, ale výslovnost se mi zhoršila, jak jsem 3 měsíce skoro nemluvila. A protože v Turecku létala mimo jiné také v horkovzdušném balóně, tak už i umím, jak se to řekne čínsky J. Pracovala v Shenzhenu pro jednu americkou firmu, půl roku byla v jejich firmě dokonce i v Kalifornii. Teď už se vrátila domů, do Changzhou, kde pracuje v rodinné firmě zabývající se plasty. Nebaví jí to, tak aspoň takhle vyjíždí po světě. Malajsie, Indie, Tibet třikrát (mám tam prý jet co nejdříve, protože se to už hodně změniloú, Egypt... Příště chce do Ujgurska... No, povídaly jsme si dlouho. Stihla jsem kromě toho i 3 filmy, a když už to vypadalo, že bych snad i usnula, tak jsme začali přistávat, takže z toho stejně nic nebylo. V prvním letadle jsme měli oběd, ale moc mě to nenadchlo. V tom druhém to už bylo dobré, dokonce jsme dostali i papírové menu – kuřecí maso s nudlemi a kari nebo ryba s bramborem a spoustu dalších malinkých věcí. Často nás letušky obcházely a nosily pití. Ráno bylo na výběr z omelety a palačinky s džemem, a opět spousta malých chlebíčků atd.
Na letišti pak už byly velké fronty, měla jsem dost věcí, takže mě už začínaly bolet záda. Nic se mi neztratilo, tak jsem vyrazila na bus. Už jsem zapomněla, jak daleko se musí jít, tak jsem si v půlce už vzala i ten vozíček, už bych to asi neutáhla. Autobusem se člověk pohodlně za hodinku dostane na Wu Jiao Chang za 20 RMB a potom taxíkem až do školy (14 RMB).

Návrat do Chaosu

Vzhledem k časovému posunu a k tomu, že školní stránky jsou celé v čínštině (takže i zmatečné), jsem požádala jednoho Číňana (máme stejného vedoucího práce), aby mi pomohl vybrat předměty na PhD. studium.  A že jasné, bez obav! Říkala jsem si, že to nebude jen tak, protože tam není nic jen tak, ale vypadalo to v pořádku. Z kanceláře jsme dostali všichni email se studentským číslem a dalšími informacemi. Sice bych to očekávala o dost dříve, ale lepší než nidky. Jenže pak se ukázalo, že nikdo nezná přihlašovací heslo. Šířily se zprávy, že to má být číslo pasu. Spolužák byl v kanceláři, aby to vyzjistil a prý tam dlouho hledali, ale číslo mého pasu nenašli... Když ani v kanceláři to neví... Nakonec se stejně ukázalo, že ani to heslo to nebylo a čekalo se dál. V pondělí začínala škola a až v ten den se to vyřešilo. Nevadí, hlavně že všechno mám. Snad. To uvidím, až když půjdu do školy a nikdo mě nevyhodí. Celkem bych měla mít tento semestr 10 předmětů, nejsem si jistá po kolika hodinách. Spolužák z Kamerunu jménem Roderigue mi psal, že v pátek máme hned 4 přednášky, tak doufám, že to nejsou ty slavné tříhodinovky :-D. Musím říct,že když jsem začínala na magisterském studiu, nebyl v tom takový chaos jako je teď, všechno měli připravené, kartu jsem dostala 2 týdny před začátkem školy, prostě pohoda. Člověk by řekl, že když už je to tolik let, že to budou mít už propracované a všechno pošlape jako hodiny. A ono nic. Další věcí je, že sice všichni ví, že přilétám o týden později, než začíná semestr, ale už se mě 2 týdny ptají, kdy přijedu – jeden a ten samý člověk klidně několikrát, a překvapivě nejen Číňané. Takže počítám s tím, že až přijdu na hodiny, všichni budou překvapení, proč jsem tam nebyla minulý týden, že jsem se jim neomluvila a že to velký problém. Protože jsem ye SH odjížděla „příliš brzy“, tak nemám v ruce ani svůj magisterský diplom a už vidím, jak to někam založili a bud muset běhat z kanceláře do kanceláře. V neposlední řadě se budu muset konečně sejít se svým vedoucím, který očekává, že mu předložím témata disertační práce a nejlépe už jen jedno pěkně vypracované, abych se s tím mohla prezentovat v listopadu na nějakém fóru. Ano, nemám vůbec nic J. Prostě stále je na co se v Šanghaji těšit J.

Zatím nevím, kdo je moje spolubydlící a trochu mě stresuje, že už tam bude zabydlená, protože přeci jen mám za ty čtyři roky nějaké návyky a co jsem slyšela, tak ne všichni si se spolubydlícím tak rozumí jako já s Nok (Thajsko). Nějak bylo, nějak bude. Naučila jsem se tam mít minimální nároky a přizpůsobit se, tak budu zase trénovat. Rozhodně se už těším na tréninky, to mi doma strašně chybělo!

Obhajoba diplomky

Poslední, ta už opravdu opravdová obhajoba diplomky proběhla nečekaně rychle a hladce. Po těch všech přípravách, únavných prezentacích, vysvětlování učitelům, kteří nečetli ani kousek diplomky, věci, které byly v práci jasně popsány… no prostě jsem to nečekala.

Ve středu 14. května jsem měla jít na řadu ve 13:50 a světe div se, začínala jsem přesně. Pozvala jsem si pan Liu Tong Wei, který patří k jedněm z těch největších jmen u nás na univerzitě a hlavně mě má rád (jako každou holku tady :-D). Dále učitelku Zhang, která mi minule dala dobré podněty, ví jak vypadají diplomky v USA, tak má pochopení, když ty naše nevypadají 100% čínsky. A další učitel měl být z jiného oboru. Nemohl to být nikdo jiný než učitelka angličtiny, která s námi cvičí Taiji quan, paní Lulu Aiwa… jsme kámošky… :-) Takže porotu jsem měla prostě výbornou. Vlastní prezentace trvala 20 minut, byla téměř totožná s tou předchozí, takže to šlo celkem hladce. Dalších 20 minut padlo na otázky poroty. Začala Lulu, jako učitelka jazyka se mě ptala hodně na jazykovou stránku věci a na čínské tradice v kontrastu s evropským prostředím. Učitelka Zhang mě pochválila, že jsem tu finální verzi práce výrazně upravila – k lepšímu. Nejvíce jí zajímala část propagace a na závěr se mě samozřejmě zeptala, jaké plány mám v téhle oblasti já. Liu Tong Wei byl kritický ohledně obsahu, který nebyl 100% made in China, ale byl hodný a nadiktoval mi, které části mám upravit – jen formu, nikoliv obsah. Co mi vytkli, byl název mé práce, že to není dobře gramaticky – a překvapeně to zmínili mému vedoucímu, když dorazil na závěr. Člověk by čekal, že když je to můj vedoucí celé ty tři roky, tak mi pomůže drobet aspoň s tím jménem, když za celou tu dobu mi spíš házel jen klacky pod nohy… Po zodpovězení otázek jsme všichni vyšli ven a čekalo se 10 minut na rozhodnutí. Nastoupila jsem předními dveřmi. Každý učitel si zvlášť stoupl a pozdravili jsme se Wushu pozdravem (抱拳礼). Liu Tong Wei jako ten hlavní mi oznámil, že mi sekretářka nebo jaký post ten den paní z katedry měla, oznámí výsledky. Abych řekla pravdu, nerozuměla jsem z toho skoro ničemu. Jen že má práce přinesla cenné poznatky o situaci TJQ v jedné z evropských zemích, že forma neodpovídá 100% čínskému standardu (ano, Číňané mají standard na VŠECHNO), že mám změnit to a to. A na závěr, že se usnesli, že má práce úspěšně prošla. Byla jsem z toho docela naměkko, protože po těch bojích, co jsem tady se všemi vedla, jsem nečekala, že budou tak hodní. Vypadali s mou prací spokojeni. Robert mi pak řekl, že jeho vedoucí (učitelka Zhang) mu zmínila, že moje práce byla o dost lepší než Aurořina. Tak aspoň něco… Auroře náš vedoucí se vším pomáhal, sehnal jí tým spolužáků, kteří jí asistovali, k tomu profesor Zhu z USA jí také nemálo pomohl… všechno to vypadalo jako veliký a slibný projekt… a nakonec z toho bylo 18 stránek, což na čínské standardy odpovídá lepší bakalářské práci. Po ohlášení výsledku následovala děkovačka, fotka s učiteli a velkou kyticí a bylo to. Spolužáci mi přišla, abych dorazila na večerní kolo, že se vyfotíme s naším vedoucím. Tak jsem dorazila, čekala hodinu (!) na jejich telefonát a pak mi nakonec řekli, že už většina odešla a že se fotit budeme jindy. Kromě toho se mi stále nedaří získat ani jednu mou fotku z obhajoby, přestože všichni fotili, a to i na učitelům velký foťák… a buď mi tvrdí, že nemají nebo mě ignorují. Když už nic jiného, tak je úspěch, že jsem tady přežila a úspěšně zakončila i přesto, že mi učitel spíš než pomáhal házel klacky pod nohy (poslední konzultaci diplomky před obhajobou mi vůbec neposlal, že prý se to muselo někde ztratit…) a většina spolužáků mě nesnáší, protože jednou ze spolužaček je starší sestra mého bývalého – a Číňané jsou VŽDY s Číňany, je jedno, jestli je to lež. Cizinec je VŽDY mimo hru.

Zpomalený mozek :-)

Začala jsem teď trénovat s tou taiji tyčí nebo jak tomu říkáme česky. Moje je užší a má něco přes 4 metry, ale stejně to v tom okamžiku dá dost zabrat – přeci ještě pořádně nevím, jak na to. Mám naordinováno každý den udělat 50 opakování nalevo a 50 napravo. Začínám jen s jedním cvikem a vždy pak na uvolnění 10x fali na jednu stranu a pak 10x na druhou. Musím říct, že už po pár dnech je co se týče fali cítit zlepšení, to mě hodně překvapilo. Ale ze zkušenosti bych řekla, že se to za chvíli na nějakou dobu zase zastaví. Ruce z toho unavené vůbec nemám, trošku ramena, ale nejvíc tedy pas a boky, při kýchnutí strašně trpím… :-D

Jinak teď máme trénink dost chaotický, vracím se na pokoj kolikrát s úplně vyřízeným mozkem. Učíme se zase od začátku soutěžní wu吴 sestavu, protože v říjnu mají spolužáci soutěž. K tomu se učím er lu, když Levi dorazí a ještě tradiční chen meč s panem Arogantním, ale to je instantní výuka, protože jsem tady přeci už dlouho a všechny pohyby jsou podobné. Dlouho jsem se nic nového neučila a je to fakt utrpení. Zvlášť když tam stojíte v postoji už nějakou minutu, přemýšlíte a ostatní na vás vejrají co tam jako děláte, proč to nedocvičíte do konce, pak za vámi přijde váš „učitel“ a starostlivě se zeptá: „Ty jo, co s tebou dneska je? Sis nechala mozek doma?“

Od Horyny jsem v „tajné“ zprávě dostala návrh, abych vytvořila nový web, který by se týkal výhradně Taijiquan, kam bych dávala tipy na cvičení a opravovala pohyby…

1) Zase bych jednou dostala přesdívku paní Chytrá, která všechno zná a všemu rozumí. A je jedno, že by to byla jen má stránka – jak kolikrát dopadá můj blog – který není pro nikoho povinný. Ale ono to bude podobě jako třeba s bulvárem – téměř všichni ho kritizují, ale vždy čekají na nové vydání :-D.

2) V minulém článku jsem zapomněla jednu důležitou věc. Mluvila jsem o standardu a o správné technice. Problém (a zároveň i jedna z věcí, které činí Taijiquan a Wushu něčím výjimečným) je, že pro každého – pro každé tělo, je se standard musí mírně upravit – jak jsem říkala předtím, já mám třeba špatné kotníky, lýtka a kyčle, takže to prostě nezvládnu tak jako mí čínští spolužáci. Takže to, že někomu opravíte chybu takhle, neznamená, že to tak bude fungovat i u dalšího. Ne každá dieta je univerzální, lidé mají jiné denní zvyklosti, jiný krevní tlak, alergie atd. Mou metodou je, že při opravování pohybu to probírám jako články řetězu, až narazím na ten slabý/vadný. A to může být klidně pohyb, který předchází pohybu, o kterém si myslíme, že je špatně. Nebo špatné protahování, posilování. V dané části může být třeba člověk unavený, bolí ho nohy a už se nesoustředí na správné provedení… Tady jsem získala názor, že po určité době člověk učitele nepotřebuje stále za zadkem. Pokud si osvojí tréninkové metody, které jsou správné = sedí mu, vytvoří si plány, sleduje ostatní při cvičení – jak v tělocvičně tak na videích, studuje, provádí průběžné a zpětné kontroly a své poznatky občas konzultuje s odborníkem (ne s člověkem, který se jednoho rána probudil a rozhodl se, že už tedy je „mistr“), tak to jde také. Ale člověk musí být zodpovědný a disciplinovaný. Mně se to stabilně moc nedaří. Někdy jedu, někdy se zaseknu a vůbec nic se mi nechce. Třeba jako celý minulý rok.

S trenérkou Du Hui jsme začaly zase pracovat na meči a kromě dechu jsme někde tam, kde jsme předtím skončili. Což může znamenat, že jsem se moc nezhoršila nebo že jsem se předtím moc daleko nedostala, tak není ani moc dlouhá cesta dolů :-). Nicméně, první týden jsem měla hodně velké problémy s koordinací pasu a zbytku těla. Na druhou stranu jsem byla hodně uvolněná, jak jsem dlouho necvičila, a byla jsem rychlejší. Jenže to se samozřejmě už změnilo, protože mám rozbolavěné a tedy ztěžklé celé tělo. Nedávno jsem byla na odborné masáži u Káti a musím říct, že dobrý fyzioterapeut je jako sůl – nad zlato. Strašně moc mi pomohla se zády, všechno vysvětlila a poradila na co se zaměřit. A od tohoto týdne nemám problém ani s nohou, kterou jsem měla rozbitou už od zimy. Už můžu zase kopat a točky mě už nestraší. Meč mě baví, protože je to pro moje tělo strašně moc nepřirozené. Vlastně pro mě celou. Nejsem totiž spontánní, kreativní a podobně. A u cvičení to hodně limituje. S trenérkou jsme kamarádky, ona už zjistila, co na mě platí a jak ke mně přistupovat a už z tréninků nemám žaludeční problémy jako předtím :-). Ukazuje mi všechno krok za krokem. Zajímavé je, že i když jde o moderní wushu, tak mi spoustu pohybů vysvětluje z praktického hlediska = jak by se daly použít. Hned první pohyb může být stažení s kopem do kolene a úderem do hlavy… Máme domluveno ještě opakování changquan a učení toho nového, opakování háků, až k nim seženu „ocasy“ :-) a pak se uvidí.

Takže tělo teď funguje dobře, jen není po takové době zvyklé na větší zátěž a špatně si zvyká :-).