Na zdraví!

Rok 2013 bude, co se týče zdraví, asi dlouho těžko překonatelný, protože tolik problémů, co jsem letos měla, vydá za celé ty tři roky tady.

Leden a únor se nesl ve znamení chřipek a různých nachlazení. Březen a duben celkem šly – občasná

nachlazení, přetažené svaly, namožená záda, problémy se zažíváním… nic velkého. Ale koncem března se mi něco zaneslo do oka a bylo z toho „Červené oko“ (Red eye). Jak se to projevuje? Člověku během noci nateče oko/oči tak, že se ráno probudí a myslí si, že ještě sní nebo že je ještě hluboká noc, protože prostě nic moc nevidí. Většinou bývá jedno oko lepší, druhé horší, takže když se povede po dlouhém snažení s menšími bolestmi rozlepit to šťastnější oko a jde se podívat do zrcadla, tak to je spíš noční můra. Být to modré, tak to vypadá spíš jako pořádný monokl. Stále vytéká hnis a nebo to schne a lepí se to k sobě, těžko říct, co je lepší. Zhorší-li se to, přijde bolest hlavy, zimnice, teplota… takže samozřejmě i nespavost. No a prý je to ze špíny, třeba z posilovny… no, kdo ví. Po 2 týdnech jsem se toho zbavila a v květnu nanovo.

V červnu jsem si opět propíchla ruku mečem. Tentokrát pokročili, takže mi nabídli: a) jako prvně – tři injekce (1. do ruky, 2. do zadku, 3. umrtvovák do rány – to jsem minule už fakt omdlela, protože mi po těch injekcích nebylo dobře, v nemocnice 3 hodiny a nalačno…), b) zalepit. Finančně to vycházelo podobně a byla jsem tak ušetřena té 3. injekce, tak jsem si vybrala nějaké německé geniální lepidlo. Po týdnu to vypadalo jako špatný nápad, protože se mi odlupovala kůže tak, že jsem nevěděla, jestli je to ta stará nebo jestli mi to srostlo špatně. Naštěstí to dobře dopadlo. S takhle obmotaným pahýlem jsem ještě šla na Šanghajskou taiji soutěž a musela narychlo trochu upravit pohyby, protože o nějakém plácání do nohou jsem si mohla nechat jen zdát a fali… no, netrénovala jsem to, nechávala jsem si to na soutěž – buď to vydrží nebo praskne. A vydrželo, asi mám dobře qi :-D.

Jako tradičně se o prázdninách dostavily žaludeční problémy, kdy kdykoliv jdu jíst ven, jako první musím zkontrolovat, zda je v restauraci WC, protože co do sebe dostanu, hezky rychle zase vyjde ven. V tomhle období jím nejvíc rýže, rajčat, okurky, cukety a melounů. Podívám-li se na jiné jídlo, tak se mi vůbec nechce jíst nebo hůř, zvedá se mi žaludek. Něco podobného mě potkalo i během cestování s rodiči. Měla jsem fakt štěstí, že na hoře Song v té době bylo strašně málo lidí a ne nonstop takové srázy jako na Emei – tam člověk s průjmem fakt trpí – z vlastní zkušenosti… Jak naši odjeli, tak se ohlašoval pomalu podzim. Šanghajské počasí má hned několik zvláštních charakteristik – jedna z těch nejprotivnějších je velmi rychlá proměna – pár hodin pálí sluníčko a najednou nastane zima. Takže jsem samozřejmě byla kolikrát nemocná. Po narozeninách jsem najednou na ulehla s teplotami a zimnicí, neustále jsem se potila a nemohla toho moc sníst – čtyři dny v kuse. Mysleli jsme si, že to je prostě chřipka nebo tak. Neustávalo to však, vydali jsme se tedy do nemocnice, kde mi udělali krevní testy. Ukázalo se, že mám strašně málo bílých krvinek. Doktor na výsledky nevěřícně koukal, stále ho otáčel v ruce a divil se: Jak to, že to má tak nízko? Běžné je mít 4-10 nevím čeho. Na prvním měření jsem měla 1.94. Tak jsem dostala 4 krabičky léků a poslali mě druhý den ráno ke specialistovi, na kterého jsme čekali 3 hodiny 20 minut. Teď si vezměte, že tam čekáte, nalačno, potíte – chvíli vám je zima, chvíli horko, kolem vás ty hrůzy čínské nemocnice… Po tom dlouhém čekání se na mě doktor ani nepodíval a řekl, ať jdu znovu na krev. Tam jsme dohromady čekali 1,5 hodiny – víc jak hodinu hodinu, než na nás přišla řada a cca 20 min na výsledky. A to tam měli 7 odběrových okének! Naštěstí se ukázalo, že se mi to zvýšilo a už jsem byla kousek pod limitem, takže mám pokračovat s prášky a za měsíc si zase zajít na testy. Zatím se mi to drží kousek nad limitem. Tohle byl zatím asi největší strašák. Prášky už neberu, protože letos jich do mě strkali strašně moc…

Když jsme u těch nemocnic, tak někteří z vás již četli, nováčkům ve zkratce vysvětlím, jak to tady v nemocnici chodí:

Je jedno, jak jste na tom špatně – nejprve musíte k recepci, kde vás, pokud jste noví, nejdříve nechají vyplnit „zákaznický formulář“ a dostanete kartu = zdarma. Viděla jsem člověka na lůžku, kterého přejela motorka, neměl jednu botu, třásl se a tekla mu krev – stejně tam musel čekat, než mu tu kartu vypíšou, kolikrát mu ani nerozuměli, co říká a nevěděli, co mají vyplnit například do kolonky telefonní číslo. Potom se přesunute o pár metrů doprava, kde si vystojíte frontu u okénka, kde zaplatíte za to, že se na vás doktor podívá = 64 Kč (kolik je to u nás, 30 Kč, že jo? :-) ). Potom se vydáte na průzkumnou cestu po nemocnici, abyste našli své oddělení. Mimochodem, lidi na lůžkách si rodina/přátelé vozí po nemocnici sami. Viděla jsem i zraněné lidi, jak je nesli jiní na zádech, když nebyla křesla ani lůžka… Žádní zdravotní bratři brázdící haly s pacienty, na to zapomeňte – pěkně sami. Máte-li štěstí, počkáte si přes hodinu. Nemáte-li, což je častější, čekáte cca 4 hodiny a těžko říct, jestli na vás ten den vůbec dojde řada. A že vám je špatně? To je váš problém. Nečeká se v čekárně nýbrž u doktorů v ordinaci – vypadá to tak, že kolem jeho stolu stojí, dřepí, polehává stádo Číňanů, předbíhají se a překřikují. Viděla jsem, jak se tam jeden svíjel na kolenou na zemi – počkej si, až na tebe přijde řada a uhni, potřebujeme převézt stolek na druhou stranu. Takže i když vyhlásí vaše číslo a jméno, není to ještě výhra – musíte se prodrat davem a překřičet je. Jak jsem cizinka, tak mám výhodu, že jak tam přijdu, hodně lidí zmlkne a kouká na mě s otevřenou pusou – takže mám příležitost vysvětlit, co mi je. Během toho musím odpovídat na klasické dotazy hrnoucí se na mě ze všech stran: Odkud jsi, kolik ti je, jsi vdaná? Doktor vám napíše, jaké testy máte podstoupit a jdete. Jdete si to napřed to přízemí opět zaplatit (po vystání fronty, ve které se každý snaží přeskočit). Po zaplacení nanovo hledáte to správné místo. V nemocnici Chang Hai mají třeba hned několik odběrových míst – jenže záleží, na jakém oddělení vám napsali doporučení. Takže se stalo, že jsme si vystáli frontu a zjistili, že musíme jinam. Testy naprosto stejné… Čekáte na výsledky. S výsledky naštěstí už nemusíte čekat, záleží jen na vás, jak se vám povede prodrat davem ke stolku vašeho lékaře. Ten vám napíše léky, jdete si je zaplatit, vyzvednout… a je to. Návštěva nemocnice vyjde cca na 6 hodin, z čehož jste u lékaře 10-15 minut – v závislosti na hlasitosti davu kolem.

Co dalšího? Nedávno mi vypadla plomba, kterou mi tak mistrně zabudovali loni – o stomatologii v Číně jsem psala a rozhodně nedoporučuji. Po tom zážitku jsem odmítla někam dojít, ale našli mi jinou nemocnici, a proto že to bolelo, jsem se tam nakonec vydala. Vypadalo to tam moc pěkně, moderní, čisté a žádná fronta, no super. Kousek zubu = 8000 Kč. Ne, děkuji. V ČR mi dělali celý nový porcelánový zub za cca 3000 Kč. Nechala jsem si dát něco provizorního za 480 Kč a počkám na svého českého lékaře. Pak jsme měla 2 týdny silný kašel. Jak teď nemůžu cvičit až moc pravidelně, tak se mi po sobotním tuishou souboji s kamarádkou tak klepaly nohy ještě 4 dny potom, že i po rovině jsem nemohla chodit. No a co myslíte, pejsek bydlí v 6. patře, můj pokoj je ve 4. patře, takže jsem na schodech strávila hodně času. Dál nám onemocněl pejsek – čínští veterináři, to je další velké téma. Co se pejsek začal kousat, dostali jsme také nějakou vyrážku. Po týdnu jsme zašli za veterinářem, protože Paprička jedl antibiotika a nemohl moc ven, navíc to nevypadalo tak špatně. Dozvěděli jsme se, že má buď alergii na bleší kousnutí, blechy, něco a nebo svrab, což je asi nejpravděpodobnější, protože se to přenáší na lidi a my se také drbeme. Našla jsem si to na netu a opravdu to tak vypadalo – no skvěle, na kožním jsem tady ještě nebyla… :-( Zašla jsem do školní nemocnice, protože tam je to levné. A prý to se psem nemá žádnou spojitost a je to jen proto, že jsem byla v poslední době hodně nemocná. No tak jo… 3 dny jsem jedla a pila medicínu a nic. Tak jsem tam zašla znovu a zmínila tuhle nemoc, a že prý těžko říct a musím jít do slavné nemocnice Chang Hai. Ne, děkuji. Zajela jsem si k tetě do lékárny, dala mi sulfátovou mast za 14,50 Kč. Druhý den jsem si tam jela ještě pro 3 tuby, protože první den jsem vymazala ¾… Zlepšilo se to, ale nic moc. po 3 dnech se to naopak zhoršilo, tak jsme dnes zašli do jiné nemocnice. Doktor svrab naštěstí smetl ze stolu s tím, že mám ekzém. Když jsem se ptala proč, tak prý alergie. Hmm, a na co? No alergie? Proč, na co mám dávat pozor? No alergie! A nejez to a to a myj se jen vodou. 2 dny injekce do zadku, pilulky a mastička. Tak snad se pán nespletl. Pravdou je, že se to o dost zlepšilo…

Jsem zvědavá, co se mi do konce roku ještě přihodí… přeci jen jsem ještě neoběhla všechna místní oddělení… :-D

TAJČI V ČR - DOTAZNÍKY

Dobrý den,

Obracím se na Vás s prosbou o vyplnění a o rozšíření 2 anonymních dotazníků, které tvoří jednu z praktických částí mé diplomové práce v rámci magisterského studia Tradiční čínské sporty – Wushu na Šanghajské sportovní univerzitě v Číně.

1. Tajči v ČR – učitelé tajči – dotazník je určen učitelům tajči v ČR, kteří učí samostatně, mají svou vlastní školu tajči nebo v některé z českých škol tajči vyučují
   odkaz: https://docs.google.com/forms/d/1wh6K_jX7RAk4QRzsneB6qya-UaZeHqJXpT0VU6VovkM/viewform

2. Tajči v ČR – studenti tajči – dotazník je určen všem studentům tajči, mohou se ho zúčastnit samozřejmě i učitelé tajči
   odkaz:ttps://docs.google.com/forms/d/1B5kuChViaVAkcUPQYWxWf1ZzixraTbvUiac1PklMOpw/viewform

3. Tajči v ČR – veřejnost – dotazník je určen široké veřejnosti, která tajči necvičí
   odkaz: https://docs.google.com/forms/d/1n9RzbBT-Kbg3qnkJGVbQ_P2todOZb4t6GSYKE-Fna64/viewform

Výsledky budou poskytnuty České federaci wushu a na žádost také českým školám tajči a jejich studentům. Věřím, že přispějí k zlepšení úrovně českého tajči, ukáží preference a názory studentů, nabídnou nové možnosti propagace a spolupráce mezi jednotlivými školami. Na jejich základě bude také možné lépe odhadnout budoucí vývoj tajči u nás a potřeby potencionálních studentů a závodníků.

Zároveň bych zástupce jednotlivých škol poprosila o jakékoliv informace o vaší škole a o tajči v ČR (historie, osobnosti, vývoj atd.).

Velmi děkuji za pomoc a přeji hezký den,

Kateřina Krumpálová

KKrumpalova@gmail.com

Rozbitý Facebook!

Protože jsem letos v jednu chvíli měla věcí až nad hlavu a v té druhé jsem z toho byla tak vymletá a líná, že jsem nic nedělala, v posledních dnech toho bylo až moc. Většinu času jsem věnovala tvorbě dotazníků. Myslela jsem si, že to půjde dobře. A nešlo…

První věcí bylo dotazníky vůbec vytvořit – vymyslet otázky, poskládat, navrhnout jejich formu. Potom je poslat učiteli ke schválení a přeložit do češtiny, abych jejich pilotní verzi mohla poskytnout hodným duším na zkoušku. Na základě jejich ohlasů a učitelových podnětů jsem dotazníky opět upravila a hledala, kde bych je mohla zveřejnit. To zabralo asi nejvíce času. Ono se řekne: Na netu je toho spousta… A to je často i ten problém. Je toho opravdu spousta, ale vyhovujících jen velice málo. SurveyMonkey naprosto vyhovovala mým požadavkům, takže jsem do ní začala hustit své otázky. U 10. mě to zastavilo s tím, že pokud chci větší rozsah, musím si zaplatit minimálně 20 dolarů/měsíc. Dál mi kamarád doporučil stránku, kterou má vyzkoušenou, jenže je celá jen v němčině. Další stránky jsou hodně primitivní a nedovolují mi vytvořit dotazník ani ze 65% tak, jak jsem původně navrhla.Takže jsem nakonec přeci jen skončila u Google docs. Není to úplně podle mých představ, ale dá se s tím spokojit. Ještě jsem si tak úplně neprostudovala možnosti analýzy, to bude další peklo. Zatím, co jsem viděla, že Google nabízí není dostatečné, tak uvidím, co tam dál objevím. Jinak doufám, že to půjde překlopit do Excelu. Budu se prostě co nejvíc snažit vyhnout našemu slavnému SPSS, o kterém kromě jednoho cizince, kterého jsem se ptala, nevěděl tady nikdo. Číňané to používají snad v každé práci… Nebo to aspoň prohlašují. Já to mám v Metodách také zmíněné… :-D

Takže tedy Google… spasitel lidstva… Několikrát mě pěkně naštvali, ještě že mě neslyšeli. A několikrát jsem se už prostě viděla za měsíc doma, protože ty dotazníky prostě nedokážu udělat a zabalím to tady. Až takhle divoké to bylo, když se mi nedařilo opravit otázku, která nevycházela správně u prvního dotazníku. Když mi u druhého dotazníku nešly odesílat odpovědi, i když jsem vše dělala stejně jako u toho prvního. Obrátila jsem se o pomoc na help centrum i na fórum uživatelů – bez odpovědi. Po dvou hodinách jsem na to přišla sama. Nastal další problém, odeslané odpovědi se mi nezobrazují v sešitě. I když s prvním dotazníkem v tomhle ohledu není žádný problém. Zdá se, že je každému dovoleno zaslat na fórum jen jeden příspěvek asi denně, takže jsem si s tím musela zase poradit sama. Po pár hodinách to najednou začalo všechno fungovat. Zatím to všechno vypadá v pořádku.

Další fází bylo hledání respondentů. Poslala jsem to všem, co mám v kontaktech a pak začala na internetu hledat školy tajči. A že jich je hafo. Nebo jedna škola má hned několik odlišných stránek, což pak hodně mate a určitě se stane, že dotazníky někomu přijdou několikrát. Další stránky nemají uvedený kontakt vůbec nebo jsem ho nenašla. Nebo se dají kontaktovat jen formou formuláře, s čímž nemám dobré zkušenosti, když jsem psala na irské školy, tam se to zdá být velkým hitem. Ale pak mi hlásily, že jim to přišlo v roztodivných podobách…

Co se mi ještě stalo…pár dní mi nějak blbnul Facebook, toho si někteří z vás všimli.A teď už ho mám rozbitý úplně. Ještě stále můžu vidět většinu toho, co píšete a můžu z jiných stránek odesílat odkazy na FB, ale sama na FB už nic psát, měnit atd. nemohu. Uvidím, až se vrátím, co se s tím bude dát dělat. Absolutně se v tom nevyznám. A všechno se to pokazí zrovna ve chvíli, kdy by to bylo potřeba, protože na FB má hodně škol své stránky.

Prostě miluju, když si někdo stěžuje, že její/jeho problémy/bolest/smůla atd. jsou největší na světě. Každý máme něco. Taky mi tady většina z toho, co jsem si malovala, nevyšla. Někdo se s tím prostě dokáže lépe vyrovnat, přesměrovat se nebo nemá potřebu se o tom šířit. Dnes večer mě čeká 14ti hodinová cesta vlakem do Pekingu, vsedě, protože už neměli lehátko. Moc toho tedy nenaspím, tak si beru počítač s sebou, aspoň zase něco stihnu udělat. Pak celý den v Pekáči a druhý den brzy ráno jedu na letiště vyzvednout mou rozvětvenou rodinu!!! :-)

Jiaozuo - sestavy

Měla jsem štěstí, že jsem v kategorii měla spolubydlící, protože nás to odpoledne nikdo neupozornil, že se už vyráží, takže jsme pak musely samy taxíkem. No, těch problémů mezi lidmi bylo až moc na jednu soutěž… Jane mi smskou oznámila, že bude mít možná zpoždění. To bylo po naší hádce. Nakonec měla zpoždění 1,5 hodiny a divila se, že jsme už skončily… Se spolubydlící jsme se proto musely střídat v tom, kdo dává pozor na batohy a kdo točí video. Protože jsem přijela s taiji týmem a neměla jsem dost času ani možností se nějak víc angažovat v rozdělení do kategorií, soutěžila jsem s Číňankami na koberci č. 3. Cizinci cvičili na jedničce ve velké hale :-D. Ano, je to oddělené… Proto mi tak úplně není jasné, jak někdo může říct, že se účastnil světové soutěže, když tam jedni z těch největších borců, Číňané z pevniny, nejsou… Všechny holky byly hodně přátelské a stále se se mnou chtěly fotit, což mi trochu vadilo, protože jsme dorazily na poslední chvíli a ani jsem nebyla protažená. Ale poslušně jsem se se všemi vyfotila a pak konečně byla chvilka na protažení, během toho jsme klábosily, byly fakt super – velký rozdíl od toho, na co jsem zvyklá od nás z týmu. Při nástupu mě napřed dali na 6. místo, tak už jsem byla nastoupená před kobercem. Pak mě hodili na 12. místo a nakonec na 15. místo, jak jsem původně byla napsaná. Když jsem čekala, až na mě přijde řada, viděla jsem před sebou jednu Číňanku, která byla prostě fenomenální. Musela být z profi týmu. I když byla dost prdelatá, skákala jako na pérku a fali měla úžasné. Když jsem viděla ty holky přede mnou, říkala jsem si, co tam dělám… Vůbec se mi nechtělo nastoupit, jenže už jsem neměla na výběr. Dostala jsem dobré místo na koberci, tak aspoň něco. Spolubydlící odchytil před halou jeden z jejích učitelů, takže nemám natočený začátek. Celkově jsem byla hodně ztuhlá a bolelo mě koleno, které začalo noc předtím. Jak v tradiční kategorii každý cvičí, co chce, tak jsem se dostala v jednu chvíli hodně blízko ke slečně vlevo a řešila dilema, co s tím. Bylo to 1:1 – buď se srazíme nebo ne, protože byla ke mně zády. Naštěstí to vyšlo. Ke konci jsem zjistila, že jsem asi jednu menší část zapomněla (tohle zrovna nemám natočené a byla jsem tam sama, takže se to už nikdy nedozvím). Čas vyšel ale dobře, protože jsem navzdory tomu, co tvrdil Levy, cvičila pomaleji než normálně. On prý vždy cvičí rychleji. Žádnou velkou chybu jsem tam neudělala. Neudělala jsem tam ale ani nic z toho, co jsem tu noc předtím plánovala. Navíc to prostě stále nevypadá jako taiji. Jak jsou ty pohyby mého učitele menší, ne tak rozmáchlé a spíš placaté než kulaté, tak není lehké to zacvičit tak, aby to dobře vypadalo.

Navíc… na tuhle i na tu předchozí soutěž jsem se připravovala úplně sama. Levy mi pomohl useknout sestavu tak, aby byla na čas, zbytek jsem musela sama. Na ranní tréninky týmu jsem nechodila, protože mi o tom jednak nikdo neřekl a pak, dopoledne jsem trénovala modernu, a to bych vážně nedělala nic jiného než trénink a byla bych hodně unavená. Odpoledne jsem ne vždy měla čas, protože bylo hodně věcí, navíc přijel Martin Rohel se skupinou Čechů a to mi schramstlo nejvíce času. Naštěstí jsem těžila z toho, že jsem ty tři roky cvičila víceméně pravidelně. Učitel mi s ničím nepomohl. Jednou mi řekl, abych nastoupila s ostatními, že mi změří čas. Jenže mi na konci stejně neřekl nic. Musela jsem si všechno měřit sama nebo požádat KaiLi. S pohyby mi také nic neporadil. Opravil mi jen jeden a ten jsem v soutěžní verzi vůbec neměla. Když mi jednou čas měřil Levy, přišel k němu a řekl mu, že to cvičím všechno stejně v jednom rytmu a to a to je špatně. Mně sám nic neřekl. Co řekl jsem věděla sama, jenže nás yi lu nikdy neučil na soutěž. Vždycky ji cvičíme jenom hodně pomalu a do detailu, rytmus nám nikdy neříkal, nikdy na to neupozorňoval. Všechno si musím hledat sama. 56ku vysvětloval, jenže s tou jít nemůžu, protože mi to nedovolí kyčel. Na trénink, na vystoupení ok, ale na soutěž to není. Takže z tohoto pohledu jsem na tom byla hůř, než kdybych se na to připravovala někde v cizině. Hodně mě to celé zklamalo. A také povzbudilo v tom, abych si to všechno hledala sama. Jak jsem například udělala v Zhengzhou, tam jsem se opravdu naučila hodně moc. Zklamalo mě také to, že když jsem učiteli večer předávala peníze za hotel, vůbec se mě na soutěž nezeptal. Zeptal se mě učitel Cao, se kterým si občas povídám. Spolubydlící mi řekla, že jí předtím telefonoval a ptal se na nás, takže věděl, jak jsem dopadla, ale stejně… Jak jsem tam byla sama, tak jsem ani neslyšela, kolik jsem dostala bodů. Celkově jsem ten večer byla hodně bez

nálady, moje spolubydlící jakby smet, takže jsme tu noc hodně povídaly.

Druhý den jsem zjistila, že mám zlatou medaili. Stejně jako asi dalších 17 lidí :-/. Takže jsem z toho nadšená vůbec nebyla, celé mi to přišlo hodně zbytečné. Jane mi tvrdila, že jestli se chci zlepšit, mám soutěžit s Číňany. Možná na tom něco je, ale já to nevidím. Soutěžit s nimi v kategorii člověku v ničem úroveň nezvedne. Spíš to se na ně chodit koukat a být v té atmosféře – to pomůže hodně moc. Pak jsem zjistila, že jsem získala 8.62 bodů a to mě řadí na 8. místo ze 105 lidí. Zvedlo mi to náladu až do doby, kdy mi spolužáci nezapomněli říct, že jak jsem byla jediná cizinka, tak mi rozhodčí určitě přidali body. Tak jsem si řekla, že na to kašlu. Na další soutěž půjdu už se vším a mezi cizinci – uvidíme, kolik získám bodů tam a pak se to porovná. Organizace soutěže byla bída a celkově byla soutěž velkým zklamáním – jak z toho, jak probíhala, jak byla zorganizovaná, jak byla černá, nepřehledná, a také jak se chovali lidé, se kterými jsem tam jela jen kvůli tomu, abych víc zapadla do týmu… Pár lidí se ke mně chovalo hezky – to jsou ale mladí bakaláři, kteří zatím nejsou tak zkažení :-/.

Jiaozuo - tuishou

Do Jiaozuo jsem dorazila až 20. odpoledne a dozvěděla jsem se, že soutěžím hned ten druhý večer, takže na odpočinek moc času nebylo. Spolužáci ještě to odpoledne trénovali – sledovali čas a pak tuishou.

Tuishou je u nás zdá se vůbec tím nejdůležitějším. Když jsem se pana Arogantního zeptala, kdy náš spolužák soutěží s mečem, abychom ho šli podpořit, jeho reakce byla: „Co? Vždyť cvičí sestavu…“ Takže většinu času se sedělo v hale na tuishou a čekalo se, až přijde na řadu někdo od nás. To pak učitel rychle sešel z tribuny dolů a přešel do závodiště, kde byla v každém rohu připravená židle pro soutěžící/trenéry. Kola byla vždy dvě po 3 minutách. V pauze trenéři své svěřence masírovali, nalévali je vodou, otírali, radili… Moje spolubydlící není žačkou našeho taiji učitele, jen s námi v rámci přípravy na soutěž měsíc trénovala. A všichni jí to dávají hodně najevo. Svěřila mi, že na učiteli viděla nelibé pocity, když na trénincích kosila jednu jeho svěřenkyni za druhou. Ona cvičí, protože to má ráda, kdežto většina holek z našeho týmu (a nejen holek) z donucení nebo pro nějaký zisk, víc se soustředí na intriky a pomluvy. A to se na cvičení vždycky projeví. Když ale bojovala o první místo v tuishou, učitel se zase ukázal v dobrém světle. V poslední době jsem ohledně něj nasbírala hned několik negativních zkušeností, tímhle u mě ale zase vyrostl. Šlo o finálová kola, takže hlediště bylo plné a všude kolem i hodně policistů, kteří se také přišli podívat. A mimo to i zase jednou dělali svou práci – tak že ji přeháněli. Když měla nastoupit, najednou učitele na jeho židli nechtěli pustit, i když jim to v klidu vysvětloval horem dolem. To už byla spolubydlící v prvním kole. Učitel viděl, že s nimi nepohne. Pohnul by, ale zápas se odehrával na platformě, ne v hledišti. Takže seběhl ze 4. patra dolů a zase vyběhl nahoru, aby se dostal dovnitř jiným vchodem. To už bohužel slečna ukončila první kolo a ocitla se sama ve svém rohu. Večer mi pak řekla, že i když ví, že se učitel snažil, tak to byl hodně špatný pocit tam být tu chvíli sama. Naštěstí je místní, tak jí jeden ze závodníků přinesl vodu a promasíroval ramena. To už se tam přihnal učitel a přebral to po něm. Během zápasů na něm nebylo nic znát, tentokrát také seděl velice klidně, dlaně položené na stehnech. Ale bříško se mu rychle vzdouvalo, jak byl zadýchaný. Prostě je to borec. Spolubydlící vyhrála. Všichni z našich si nějaká ta umístění odnesli. Pan Arogantní byl fenomenální, všechno ukončil už v prvním kole. Nejdelší zápas trval jedno kolo a kousek, kdy zápas ukončil 14:1. Jinak většinou jeho soupeři končili s nulou na kontě. Naposledy se ale utkal s několikanásobným šampionem z Chen Jia Gou a prohrál 1:7, všichni ho ale chválili, že byl výborný. On sám se během zápasu kolikrát usmíval, protože jeho protivník fauloval a on by musel začít taky, aby získal víc bodů. Borci z Chen Jia Gou, Jiaozuo a Henanu vůbec jsou známí tím, že pravidla nedodržují. Další spolužačka, jedna z těch největších potvor, se ve finále utkala také s jednou z místních a prohrála 6:8. Bylo to pěkně vyrovnané, na poslední chvíli s ní soupeřka tak pěkně švihla o zem, že získala 2 body a hned potom zazněl gong. Naše slečna byla pěkně naštvaná, obrečela to a stěžovala si, že jí bolí žebra. Vzhledem k tomu, že na to pak rychle zapomněla, šlo jen o další upozornění na sebe. Učitel na ni byl ale značně hrdý.

Další poznatky ze soutěže jsou ty, že většina lidí tuishou neumí. Nebo alespoň ti, co to umí, na soutěže nechodí. 97% soutěžících byli sadisti a zápasníci. Kolikrát ani neuměli základní pohyby na začátku zápasu a rozhodčí s nimi měl dost práce. Náš učitel to celé hodně kritizoval, že to není žádné tuishou ale wrestling, postrádá to wushu kulturu a podobně. Kamarád se mi vysmál, když jsem tvrdila, že už jen z toho základního točení člověk hodně pozná. Vzít si ten názor nenechám, protože jsem to viděla. Stačí se už jen zaměřit na to, jak člověk nastupuje na platformu – v jakém oblečení, v jakém tempu, jaký má výraz, jak zdraví. Při základních pohybech člověk hned zjistí, jestli někdy cvičil taiji, jestli bude divoký, měkký, soustředěný, jestli do toho půjde s respektem, jestli půjde víc na tělo… To celé nám učitel vysvětloval na večerní poradě před začátkem soutěže. On šel ještě víc do hloubky – mluvil o kůži, o pohledu očí a podobně. A u něj to nejsou žádné pohádky, protože je to několikanásobný šampion v tuishou i v sandě a ví, o čem mluví. Řekl nám, že na ulici mu kolikrát stačila první reakce na útok protivníka, pohled, jaký nasadil a bylo po boji. A když vám pak ukáže, co měl na mysli, tak vám běhá husí kůže po zádech a víte, že mu můžete věřit. Nezapomenutelné bylo vidět ho v pauze mezi koly, když radil Tankovi jak na protivníka. Upřeně hleděl do druhého rohu a náznaky ukazoval, co na něj bude platit. Pohled divokého zvířete.

Pravidla byla okleštěnější, než jsme byli zvyklí, takže na začátku mělo pár lidí od nás problém s dodržením povolených technik, ale po prvním kole se to většinou srovnalo. Co jsem viděla cizince, tak téměř všichni byli příliš měkcí. Hodně z nich má dlouhé nohy a padají jako uschlé listí na podzim. Některým se občas nějaká technika podařila, ale se sandisty/zápasníky většinou neměli šanci. Slováci mi řekli, že zaslechli rozhovor asi organizátorů, kteří si mysleli, že čínsky neumí. Když zjistili,

že se přihlásili tihle hroziví cizinci, našli ty nejtěžší Číňany, co mohli a postavili je proti nim. A tak jeden 82kg kluk zápasil s cvalíkem, který taiji viděl jen z rychlíku, oficiálně 156kg, neoficiálně cca 180kg. Další Číňan šel našemu po krku, ale rozhodčí nic neviděl ani po několikáté. Zatímco když to udělal nás, hned měl námitky, takže slovenský tým odcházel hodně naštvaný. Když jsem se o tom zmínila učiteli, nic moc na to neřekl, ale druhý den když zápasili cizinci, stál u zátarasy a bedlivě sledoval, co se na platformě dělo.

A proč nesoutěžila Káťa? Protože nejtěžší vypsaná kategorie byla 60 kg, a do té bych se rozhodně tohle léto nezhubla, ani jsem neměla čas moc cvičit. Pak se ukázalo, že tam asi dvě těžší holky byly, ale to mi zase nikdo neřekl… Takže příští rok bych už to ráda zkusila. Jednak proto, že mě to baví a pak musím přiznat, že i proto, abych jim ukázala, že něco umím, protože to, jak celý tým včetně učitele přistupoval k lidem, kteří nesoutěžili v tuishou se mi vůbec nelíbilo.

Zhengzhou - s taiji týmem

Učitel pronajal auto, které nás všechny za 30 minut odvezlo Šanghajské vlakové nádraží, normálně se tam člověk dostane za hodinu. Takže jsme tam čekali další asi dvě hodiny. Ale atmosféra byla pohodová, všichni jsme se bavili a dělali legraci. Jo, to mě právě zmátlo :-D. Pan Arogantní se mě ujal, prý abych se neztratila. Ve vlaku jsme si před spaním všichni povídali, nosil mi přes celý vagon ovoce. Dostala jsem pocit, že tenhle výlet bude fajn. Druhý den jsme se s Jane odpojily, abychom se mohly podívat na trénink jejích kamarádů z henanského taiji týmu. Jenže to dopoledne měli schůzi a odpoledne posilování. Nedá se nic dělat, zůstaneme do druhého dne. Navíc nás pozvali na večeři a na karaoke. O detailech celého výletu se nebudu rozepisovat, protože by to bylo na dlouho a jen bych z toho byla zase bez nálady. Spíš řeknu, že doktor týmu byl hodně přátelský a postaral se o mě, když byla potřeba, tak doufám, že ho můžu považovat za kamaráda.

Nejvýznamnější na celém pobytu bylo to, že mi to zase dalo nový náhled na cvičení, nové poznatky, nové pocity. Za to i všechny ty nepříjemnosti stojí. V týmu jsou celkem 4 hlavní taijisti (moderní), všichni bydlí spolu. Dva cvičí dobře, ale ne zas až tak dobře. A dva jsou šampioni. Jeden naposledy zklamal, proto z boje o účast na nejvyšší světové soutěži ustoupil a přenechal tu příležitost zdarma minulému šampionovi. Sám se bude letos účastnit těch „menších“ soutěží. Náš borec jmenuje se Chao, je mu 26 let. A je hodně těžké říct, co si o něm myslím. Jednak protože jsem s ním byla jen dva dny a je hodně nečitelný. Na jednu stranu nafoukaný narcis, perfekcionista, zvyklý být ve všem první. Na tu druhou zase nezištně pomáhá lidem, kteří to potřebují a stará se o ty, co jsou kolem něj. Nicméně, ukazoval nám svá soutěžní a tréninková videa a hodnotili jsme hudební doprovod. Vysvětlil, že nejdříve si sestaví sestavu a tu doplní hudbou, kterou vybírá podle toho, jaký má příběh, jaké v něm vyvolává pocity a jestli vyjadřuje to, o co se v dané sestavě snaží. Potom sehrává pohyby s hudbou, má lidi na to, aby mu podle přání hudbu mixovali – vytahovali momenty, na které chce upozornit, upozaďovali, co není tak důležité. Pokud je s něčím nespokojený, tak to prostě nechce. On si to může dovolit. Stejně tak může zůstat vzhůru jak dlouho chce, jít si v mezích možností kam chce… ostatní mají velice tvrdý režim, ale on je šampion. Co se týče jídla, mají dovoleno jíst jenom v kantýně pod dohledem trenéra. V tomhle je velice disciplinovaný. Kdykoliv nás vzal na jídlo, bylo to až potom, co se sám vrátil z kantýny a kromě trochy zeleniny nic nejedl. Má zákaz jíst venku jakékoliv maso. Mimo jiné má také lidi na to, aby mu prali prádlo, nakupovali, šili oblečení a podobně. Když jsem sledovala videa a poslouchala jeho vypravování, naučila jsem se opravdu hodně. Číslo dvě taiji týmu s námi ten den na jídlo nešel, protože byl z tréninku příliš unavený a potřeboval si odpočinout. Na druhou stranu se všichni pak na karaoke sťali. Druhý den jim začínal trénink v 9 hodin. Dorazily jsme až na 10. hodinu, ale podle všeho jsme o nic nepřišly. Všichni čtyři se většinu času jen ploužili po koberci a malovali pohyby. Sledovala jsem tedy trénink dětí, trénink souboje a jednoho s mečem. Opět jsem se zamilovala do wushu. To se prostě musí vidět, neskutečný zážitek…

Ten den Chaovi doručili oblek na soutěž, takže ho šel vyzkoušet. Poprvé jsem si ho natočila, to to

nebylo nic moc, jeden skok navíc neustál. Bylo vidět, že ho to rozladilo, ale výkon to nijak nesnížilo. Jeho styl je hodně uhlazený jako on sám. Místy působí až žensky. Pohyby má dokonale plynulé, což je jeho velkou devizou. Prolínání pomalých a rychlých pohybů, vysokých a nízkých postojů také dokonalé. Po něm nastoupil už normálně v tréninkovém jeho kolega. Když je dva člověk porovná, hned je jasné, proč je číslem 2. Pohyby nemá tak plynulé a po zranění kolena se pere se skoky, zatímco Chao je má perfektní. Jenže pohyby jeho protihráče působí daleko mužněji, víc připomínají tradiční sestavy (i když Chao si tam zabudoval pohyb z opilé pěsti), prostě se mi jeho pohyby líbily daleko víc. Uznala to i Jane, ale pak zase zasněně dodala: „Ale šampion tady může být jen jeden.“ Na karaoke jsem s jejich doktorem trochu cvičila tuishou a vysvětloval mi základní principy taiji – v těch chvílích, kdy nebyl zrovna pod parou :-D. A měl pravdu v tom, že tihle dva jsou sice šampiony, ale fali vedou hlavně horní polovinou těla, žádná práce pasem. Musím říct, že na to, že jsou to světoví šampioni, čekala jsem něco víc. Na druhou stranu ale každý prochází určitými stádii. Oni dělají to, co po nich soutěže vyžadují. Časem pak buď přestanou nebo budou pokračovat s taiji více do hloubky. Tyhle dva dny v Zhengzhou s jedním z nejlepších taiji týmů na světě moje taiji ovlivnilo letos ze všeho nejvíce. Noc před soutěží jsem se snažila něco z těch poznatků zabudovat do své sestavy, ale samozřejmě to všechno nezapadne tak rychle a navíc, rozhodil by se mi tím úplně čas a nejsem ještě tak dobrá v improvizaci, abych si mohla skončit, kdy se mi zachce.

V Šanghaji je zataženo

Srpen byl zatím nejvíce zaneprázdněným měsícem tohoto roku. Letošní léto bylo nabité zážitky tak, že mi připadá, jako by uteklo několik let.

Poznala jsem mnoho nových lidí a ty „staré“ jsem poznala zase z jiných stránek. Někteří se prostě nikdy nezmění, jiní vás i po několika letech neskutečně překvapí. Většina těch letních zážitků byla negativních. Na jejich základě ale člověk nejvíc roste, protože je naší přirozeností, že si ty špatné věci pamatujeme víc, víc se jimi zaobíráme. Stejně tak spousta lidí prozrazuje/vyčítá jen ty špatnosti, co se jim dějí, a na ty dobré „zapomínají“. S nimi jsou spokojení, tak proč se o nich šířit.

Jak většina už ví, začátkem léta jsem vyměnila přítele. Tím jsem se automaticky stala nejčernější ovcí naší třídy. Nejen že se na mě spolužačky falešně usmívají, ale i o mně za zády šíří nepěkné věci. No řekněte, pozdravili byste je po tom všem na ulici? S jednou spolužačkou jsem bydlela na soutěži, ale ta naštěstí k tomu táboru asi nepatřila, protože se mi v průběhu pobytu celkem svěřovala a pomohla mi. Ale kdo ví… V Číně nikdo.

Kolikrát jsem měla pocit, že je lepší, když je člověk sám nebo má jen známé. Tak nehrozí tolik potíží. Stačí totiž jeden krok vedle, jedno nedorozumění a je vymalováno. Platí to hlavně s Číňany, ale cizinci v tomhle nejsou tolik pozadu. Jane mi jednou řekla, že z amerického seriálu vypozorovala, že když se cizinci pohádají, vše si vyříkají a časem je všechno zase jako dřív. Číňané to tak nemají – stačí jedna hádka a už nikdy nebude nic jako dřív. Celkem ironické je, že právě tohle se nám stalo a můžu si tento čínský rys teď vyzkoušet na vlastní kůži – v plné síle a faleši. Odpouštím jako na běžícím pásu a postupně se učím říkat jen to, co je nutné, takže má většina lidí opravdu pocit, že je všechno jako dřív. Na jednu stranu opravdu je, na druhou některé věci prostě nikdy nezapomenu. Ale nelimituje mě v tom, abych byla dobrou kamarádkou, spíš mě to chrání před dalším zklamáním. Naučila jsem se, že hrdost je kolikrát jen překážkou ke štěstí. Protože hrdost v člověku dál a dál živí negativní emoce. Hrdost je kolikrát také falešná. Přes tu barikádu člověk neřekne/neudělá, co doopravdy chce a i když si myslí, že on je tím vítězem, jsou chvíle, kdy se cítí mizerně a je naštvaný. Člověk je většinou hrdý jenom když se mu to hodí, když něco potřebuje, nemá problémy ji na chvíli odhodit. No, o to víc si prostě cením těch pár opravdových přátel, kteří se mnou zůstávají, i když jsme se dlouho neviděli a dlouho spolu nemluvili. To je ten pravý poklad… A poklad nad poklady je rodina – to pouto prostě drží, ať se děje, co se děje.

Před pár dny bývalá spolužačka napsala na FB, že už má dost české falše. „To jsi ještě neochutnala tu čínskou,“ pomyslela jsem si. Některé věci jsou charakteristické pro daný národ, ale většina se liší člověk od člověka. Když jsem Davidovi popsala, jak to chodí u nás ve třídě nebo v taiji týmu, protočil oči. Slyšela jsem i od lidí z jiných oborů, že u nich to tak hrozné není. Tam, kde by člověk morálku a tradiční hodnoty hledal nejvíce, je většinou prostě nenajde. U nás je atmosféra příliš soutěživá, protože wushu je dnes pro lidi otázkou prestiže (ve wushu komunitě, lidé zvenčí nad wushisty ohrnují nos, protože mají povrchní znalosti a zkušenosti), velké kariéry, zaopatřeného života, bohatství. Něco jiného v tom vidí už jen hrstka lidí. A to nejen v Číně.