Wushu - z mé zkušenosti

Často bývám za svoje názory mimo Čínu kritizovaná. Za to se nezlobím, každý by měl mít svůj názor.

Podle mě je lepší mít nějaký názor než žádný. Člověk jen musí být přístupný dalším informacím, být ochotný je svědomitě zpracovat a pak si z toho vyvodit závěry. A hlavně všichni máme jiné zkušenosti – a to je strašně moc znát. Proto se už s nikým nehádám, nesnažím se nikoho přesvědčit o tom, že mám pravdu a ani se nenechám přesvědčit o tom, že má pravdu někdo jiný. Spíš se snažím poslouchat a pak si to zpracovat. Jak to myslím? Mám hodně jiné zkušenosti s wushu než lidé, kteří v Číně nežili, netrénovali a nestudovali. Já trénuji na univerzitě a mám zase jiné zkušenosti než někdo jiný, kdo v Číně trénuje v tradiční wushu škole nebo s dědečkem v parku. Nejdůležitější je si uvědomit, že ničí názor/zkušenost není špatný – je jen jiný – vždy je to založené na množství informací, které dostáváme. Jiná věc je ale třeba teorie. Tam mě dokáže vytočit třeba to, že lidi kteří se považují za wushu protřelé používají i základní pojmy špatně. Já sama moc znalostí nemám, ale alespoň se nechvástám, a když mě někdo opraví, tak si to vezmu k srdci a poučím se. Spousta lidí se mě snaží poučovat, a přitom o dané věci třeba vím více a nebo to říkají špatně… Mně to nevadí, vyslechnu si je, protože vždycky mi to něco dá. Navíc já mám také špatnou paměť, takže mi kolikrát detaily, jména a podobně také vypadávají. To je normální. Učitel Xie nám také řekl, že třeba meridiány a další věci z čínské medicíny si prostě nedokáže zapamatovat, takže když ví, že to bude potřebovat k tréninku, tak si to předtím prostě zase načte. Stejně tak když nás připravoval na soutěž, tak nám předcvičoval s knihou v ruce, aby všechny pohyby byly 100 % standardní. Kolikrát jsme museli dlouhou dobu stát v postoji, než si nalistoval správnou stranu a prostudoval si to :-D. Udělejte to v cizině a budou vámi pohrdat a nebo se vám při nejmenším vysmějou.

Miluju nandu v moderním wushu. Ne jen že skvěle vypadá, ale když to cvičím, tak mi to dává super pocity. Kolikrát vydržím skákat i hodinu stále dokola, protože mě to prostě baví. Že mi to nejde je už věc druhá. Takže za mě nandu rozhodně ano. Jenže teď je většinou tohle na úkor ostatní techniky, kterou považuji za nejdůležitější. Tím spíše, že dnes již umí skákat strašně moc lidí. Minulý rok jsem poslala na FB video jedné slečny, která se umístila na přední příčce Evropského poháru, chtěla jsem znát názor ostatních. Všichni mi řekli, že cvičí moc dobře. Jenže její sestava samý skok a techniky s kopím? Jen DVĚ a to nekecám!!! Stále dokola to samé, a to ty nejvíc základní. A to tu jednu měla ještě ne úplně dobře :-D. Pokud tohle je její wushu, tak za mě ho prostě neumí. Na druhou stranu si možná nejdříve chtěla vypilovat skoky a potom se věnovat víc technice, kdo ví. Právě že nikdo neví – takže prostě nemůžeme ostatní jen tak odsoudit, protože neznáme jejich situaci.

Na nedělní soutěži to bylo také hodně znát. Publikum tleskalo jen za skoky. Za techniku netleskal nikdo. A přitom mít dobrou techniku je podle mě těžší než skoky – nepočítáme-li 720°a víc, to samozřejmě není hračka. Skoky se dají natrénovat, pokud má člověk správnou techniku, správné vedení, správně posiluje atd. Ale technika, to člověk musí mít v sobě a pokud ne, tak prostě musí dennodenně dřít.

Naše učitelka Chen Bei, jejíž shenfa (pohyb těla) je fenomenální – ano stále ji zmiňuji, protože ji opravdu obdivuji… tak když byla jako malá v týmu, nikdo si jí nevšímal, protože byla moc malá a hubená. Tak ona sama tvrdě makala každý den, před zrcadlem a pracovala na sobě. Potom si jí všiml hlavní trenér, dostala prostor a zapsala se do historie. Jane (taiji spolužačka, která bývala v henanském týmu) se na ni nedávno zasněně dívala a povídala mi: „Víš, když jsem jako malá trénovala v týmu, všichni jsme jí obdivovali, sháněli její videa, učili se její pohyby, chtěli být jako ona.“ Po třech letech tréninku tady trochu cítím pohyby pasem a už je to trochu vidět. Tohle fakt není jen tak. Proto prostě když mi někdo řekne, že největší problém pro ně je soutěžní koberec, který nemají, tak prostě nemůžu souhlasit. Ano, na skoky je to nezbytné. Ale skoky nejsou všechno. Koberec je drahý, tak během té doby, co se na něj šetří, doporučuji věnovat se základům – oči, ruce, tělo, práce nohou. Na to člověk nepotřebuje žádný koberec, dokonce ani nepotřebuje tělocvičnu. Během toho dělat nácviky na skoky a když se člověk dostane někam s dobrou podlahou, tak pořádně dřít skoky. Občas tady trénujeme během 2 hodin jen skoky – záleží na tréninkovém plánu. Jakmile totiž máte to „něco“, tak prostě budete cvičit dobře. Tohle „něco“ odlišuje amatéry od profíků. Už to nejsou skoky, protože jak jsem řekla, dnes to skáče kde kdo (kromě mě :-D).

Před dvěma týdny tady byla praktická přijímací zkouška na doktorské studium – už jsem o tom psala. Jen jeden z nich byl wushu profesionál – náš učitel. A prostě to z něho vyzařovalo, i když byl ještě mimo koberec – naprosto klidný a soustředěný. Pak nastoupil, a i když skoky třeba nebyly už tak dobré jako ty mladých atletů (bude mu kolem 35 let), tak prostě každý zmlkl a zíral na něj. Zhan Qing Ran mi zašeptal: „Profík se prostě pozná – stačí jeden pohled a člověk ví.“ Ano. Proto – koberec na skoky je nutnost. Avšak nepočítáme-li světovou soutěž, tak to není překážka k tomu, aby člověk cvičil skvěle a sbíral medaile. No a kde skákala stará garda? Na betonu a na písku. Že neměli v té době tak těžké skoky? Dobře. Tady občas i tým skáče na taiji koberci – nedělní soutěž byla na tom. Školní hodiny jsou na taiji koberci. Trenér Cai mi ukazoval fotky z Ukrajiny, kam letos pojede již podruhé, tentokrát jako hlavní trenér. Trénují v normální tělocvičně, na skoky na to natáhnou koberec. Ale výsledky na soutěžích mají výborné. Po létě s Caiem dva atleti získali zlata na národní soutěži a na Evropě se umístili na předních příčkách. Takže moje další doporučení je investovat raději do kvalitního trenéra, což je základ. 

Moje první taiji soutěž

Káťa jde na soutěž!

Protože tady už nějakou dobu jsem, tak jsem se na všechno ptala několikrát. Ale tentokrát ani to nepomohlo. Nejdříve mi řekli, že tradiční taiji nesmí překročit 6 minut. Qiao Di mi řekl, že se mám zeptat, jestli to je 4-6 nebo 5-6 minut. Asi je ještě naivnější než já. Samozřejmě že jsem se nic nedozvěděla. V pátek mi řekli 5-6 minut. Informaci jsem měla od jednoho, který se podílel na organizaci soutěže, tak to vypadalo, že se na to můžu vzpomenout. S Levim jsme lao jia yi lu v týdnu osekali, aby to vyšlo na 5:30 a jinak jsem to moc netrénovala. Jednak to nebyla velká soutěž, cvičím to tu skoro každý den už 2 roky a pak, tradiční nemusí být tak nízko. Je ale fakt, že pět minut je celkem dost… :-)

Levi v květnu soutěžil v Hongkongu. Cestou na soutěž se mi vybavily dvě věci, které mi řekl. 1) Pokud má člověk učitele jako je Xie Ye Lei a fakt cvičí, tak prostě musí být na dobré úrovni. – to mě uklidnilo. 2) Když jsem měl nastoupit s tím lojzou, měl jsem strach, že to projedu a učitel ztratí tvář. – to mě zneklidnilo. Když se na menší soutěži neumístím dobře, tak to bude ostuda. To mě do té chvíle nenapadlo :-/.

Nejdříve mi řekli, že cesta bude trvat 2 hodiny a soutěž začíná v 8:00. Pak jsme najednou ale měli dorazit na metro v 7 hodin. Nepřemýšlela jsem nad tím, protože jsem se spoléhala na to, že takovouhle jednoduchou věc snad nepopletou. No a co myslíte… „Musíme jim zavolat, že jsi na cestě, že dorazíš, protože jsme pozdě!!!“ Hm, super… Nakonec cesta trvala hodinu. Ale stejně jsme dorazili později – ještě že tady všechno začíná déle než je oficiálně nahlášeno. Přišla jsem do přípravné místnosti, kde byl moderní koberec. Protočila jsem oči, protože na tom se mi necvičí taiji zrovna moc dobře, na taiji miluju zelený koberec, ne tohle… „Rychle se běž převléct, za chvíli začínáme! Jo a máš to mít 3-4 minuty!“ Super… Měla jsem čas si to jednou narychlo zkusit, abych měla drobet představu, protože běžně si na tréninku nepočítám každý úsek… :-) Naštěstí se ukázalo, že se na moderním koberci cvičit nebude, odvedli nás v řadě na hlavní plochu, kde jsme se měly seřadit, zrovna končila disciplína, po které jsme měly nastoupit. Byla jsem druhá. Holky byly přátelské, jedna mě dokonce přes obchod znala, že si prý u nás koupila oblečení :-). Občas kolem prošli lidi ze školního nebo profi týmu a všichni mi přáli hodně štěstí. Měla jsem z toho velkou radost. Hned prostě člověka vnímají jinak, když si necvičí jen tak, ale jde i na soutěž.

Pak najednou zase zmatky… Začíná se! První slečna nastoupila, až když začala, tak za námi přiběhl člověk s tím, že mají být na koberci 4 lidé. Hlavně že jsem se na to ptala… :-) Takže jí to nechali odcvičit a pak už jsme jely po čtyřech.  Plocha mě kupodivu netrápila. Ale je fakt, že jsme trénovaní, protože při tréninku kolikrát musíme kličkovat mezi ostatními studenty, někdy cvičit na hodně malé ploše… Jo, potřebovali bychom větší prostory… a rozhodně bychom si je zasloužili! :-) Co mě trápilo nejvíc byl čas. Nevěděla jsem, jestli mi ve třech minutách písknou nebo ne, nikdo nic neřekl. Ze začátku jsem byla drobet nervózní, ale pak jsem to vzala jako trénink a také tak, že tady přeci jen dřu už dlouho, tak se nemusím stydět. Samozřejmě normální lidé by po tréninku tady cvičili daleko lépe než já, ale aspoň jsem se zlepšila. Když jsem se otočila, měla jsem v dohledu hlavního rozhodčího Liu Tong Weie, kterého jsem měla minulý rok na moderní wushu. A šklebil se na mě :-D. Stále nikdo nepískal, tak jsem znejistila – přeci necvičím tak rychle, to už musí být tři minuty! Tak jsem maličko zrychlila. Pak vidím, že jedna slečna už skončila. Po chvíli jsem skončila také a hned na to to odpískali. Takže jsem se nakonec krásně vešla do limitu :-D. Akorát mě tedy mrzelo, že moje oblíbené části jsem musela vypustit. Když jsem skončila, tak mi to přišlo strašně krátké, měla jsem chuť pokračovat.

V hledišti byli trenéři našeho školního týmu – učitel Xi a učitelka Han. Ti mě pochválili, že to nebylo špatné. Jeden z organizátorů, který se s učiteli znal, se mi hned řekl, že určitě cvičím u učitele Xie, že je to poznat. To mi udělalo radost.

Potom už jsem jenom seděla v hledišti , povzbuzovala a natáčela si, co mě zajímalo – to znamená náš tým a Joeala (Švédsko), který cvičil hua quan a moderní meč.

Zůstala jsem jen na dopoledne, takže jsem neviděla všechno.

Pan Xie cvičila chang quan na skvělou hudbu, snad mi jí dají. Vyšlo jí to dokonale, skoky měla samozřejmě perfektní a techniku prostě její. Je to neteř naší učitelky Chen Bei, která je vyhlášená svou shenfa. A jablko nepadlo daleko od stromu. Yang Chen jsem viděla se šavlí, jedno mabu tak úplně neustál, zbytek byl super. Super? Ano, protože minulý rok mu operovali koleno a stále to nemá úplně v pořádku a stejně dokáže zacvičit takhle! V jeho kategorii moc lidí nebylo, ale všichni měli dobré skoky – opravdu bez problému. Co je odlišovalo od něj byla technika, ve které byli prostě hodně pozadu – ve srovnání s ním. Peng ao Feng byl naprosto fenomenální. K tomu prostě není co říct. Co se mi na něm ještě ale líbí je to, že stále vymýšlí svoje vlastní pohyby a vychytávky. Teď si namontoval do pochvy meče pérko. Na začátku sestavy má meč zasunutý v pochvě, když uvolní prsty, meč vyskočí do vzduchu, chytí ho a začíná. Zatím mu to létá cca 1 metr vysoko, chce 2 metry. Prostě opravdu žije wushu, nekončí to pro něj okamžikem odchodu z tělocvičny. Teď trénuje Joela. A zase – když ostatní viděli Joela cvičit, tak jim bylo jasné, že ty pohyby nemá od Wei Jiana (trénuje lidi na Fudanu). Tohle se mi prostě strašně líbí – na někoho se podíváte, a pokud tomu rozumíte, tak hned víte strašně moc věcí!

Atleti našeho týmu mají všichni stejné blyštivé obleky – jen každý jiný odstín. Takže se na ně stačí podívat a člověk hned ví, odkud jsou. Slečna na moderní taiji měla oblek jiný, protože je ze školního týmu a na taiji by to nevypadalo tak pěkně. A cvičila krásně, skoky bez chybičky.

Další soutěže

Na závěr jsem se chtěla vyfotit s hlavními rozhodčími – učiteli Liu a Cai. Přidala se ještě jedna

učitelka od nás ze školy, která také rozhodovala. Ta mi dvakrát pomohla s kopím, když jsem trénovala v tělocvičně sama. Ještě mi po fotce řekla, že jsem cvičila dobře. Takže je mám na fotce všechny. Učitelka Han mi sama řekla, že se v červenci můžu zúčastnit další soutěže. Minulou neděli, to byla soutěž pro všechny univerzity ze Šanghaje. V červenci to už budou univerzity z celé Číny a to bude sakra těžké. Navíc budu muset jet do Shandongu, ale bude tam hodně známých, tam potkám nové přátele a bude legrace. Navíc takovéhle zkušenosti vážně potřebuji. A pak v srpnu Jiaozuo, Henan, tam se ale minule soutěžící rozdělili na cizince a Číňany. Zahraniční Číňané soutěžili s cizinci, což bylo kolikrát dost směšné… ale o tom jindy… :-)

Nemusíte s tím souhlasit, ale myslím si, že takovéhle rozdělení není dobré. Když už jedu do Číny soutěžit, tak chci soutěžit i s Číňany, to si jinak můžu jet na jakoukoliv jinou soutěž po světě, kam chodí cizinci.  Navíc, v Číně je soutěží strašně moc, takže pak po světě běhá hodně tzv. mistrů světa, a přitom šlo o soutěž, na které světová špička nebyla, protože je to nezajímalo. Navíc na taiji, pokud budu jen s cizinci, tak můžu cvičit jen chen, meč (ten jsem se ještě nedoučila a jak jsem zraněná, tak to asi ani nestihnu) a yang. Zbytek stylů moc obsazovaný není, takže nemá smysl se zapisovat. A je to škoda. Takže si to vynahradím v červenci a pokud to bude možné, tak půjdu s chenem (yi lu a 56), sun a wu. Yang umím, ale ne moc dobře.

Jsem naivka, překvapilo mě, jak moc velká politika panuje na wushu soutěžích. Není v tom zase tolik peněz jako třeba v basketbalu, takže tu korupci tam si fakt už vážně nedokážu představit. Kamarád mi řekl: „Před soutěží dej hlavnímu rozhodčímu nějaký dárek, on tě pak posune ve startovní listině na konec!“ Kolikrát jsou atleti znechucení a ukončí kariéru. Jedna věc je hierarchie v jejich vlastním týmu, často musí čekat i několik let, než současné číslo jedna odejde do důchodu, až pak mohou nastoupit na jeho/její místo a blýsknout se. Další věc je politika na soutěži. Wang Hong Ye to po letech soutěžení, kdy byl jasným favoritem, ale vždycky skončil na druhém místě, vzdal. Řekl, že už mu je 25 let, že už na to nemá trpělivost. A přitom jeho pohyby jsou opravdu skvostné.

Práce

Jak jsem již psala na FB, je to fakt bláznivé. Někdy se neděje prostě nic a pak z čista jasna všechno

najednou. Z toho jsem si vzala poučení, že v době, kdy se zrovna nic neděje, si má člověk užívat to nic nedělání. Prostě jen spát, jíst a trénovat. Takhle je to strašně uvolňující. Zákonitě pak přijde období, kdy toho bude strašně moc a člověk si bude přát, aby zase jen seděl na pokoji a „nudil“ se :-).

Že se práce nakupilo, to mě samozřejmě těší, protože na začátku vůbec nebylo jasné, jestli budeme mít nějaké zákazníky. Kolikrát jsou s tím velké problémy. Když už si člověk řekne, že je připravený, že už to dělá poněkolikáté a nemůže se nic závažného stát, dozví se novou informaci, která všechno zase převrátí. A zákazníkům-cizincům nemůžu vysvětlovat, že „Tohle je Čína“... Kolikrát je to i celkem adrenalin. Teď naposledy jsme už měli zálohu, zboží zabalené u přepravce a pak nám volá, že se také může stát, že se to nedostane z Číny, protože tam máme motýlí nože, které jsou nebezpečné. Jeden by řekl: Budu se průběžně ptát, na stejnou věc klidně každý den, ale ani to nepomůže, protože pak je zase všechno jinak. Nejdříve mi řekli, že nejdelší šavle jsou 84 cm. Těsně před dodáním mě upozornili, že nejdelší se vyrábí 78 cm. A pak jsem najednou měla před sebou i pár 80 cm – protože při výrobě se prostě nepodaří udělat všechno stejné… :-D Tak jim říkám: „No, tak mi vyberte ty nejdelší, co se „nepovedly“ a je to. Když mi můžete dát dvě 80 cm, tak tu třetí už nebude problém najít…?“ Jinak mě ale nepřestává ohromovat, jak je expresní služba rychlá. Minulý měsíc jsme posílali cvičební boty do Švédska. Ze Šanghaje odjely v pátek ráno, večer už byly v Hongkongu, kde strávily víkend, aby do Evropy dorazily správně nadupané, a už v pondělí mi zákazník hlásil, že vše dorazilo v pohodě :-). Pomalu se připravují webové stránky, na které se moc těším, protože mi značně usnadní práci.

Dál jsem vytvořila tým s Jodym, který se nedávno vrátil z Hong Kongu, kde získal první místa jak v taiji pěsti, tak v tui shou. A pak s Dráčkem, který je teď v Suzhou na talentové soutěži – jeho oborem je čínská historie, kultura – hlavně kaligrafie. Náš první mini projekt je krátký srpnový workshop, tak uvidíme, jak to dopadne. Jinak se připravujeme na rozjetí mého projektu o wushu a dalších součástech čínské kultury. Abych byla upřímná, příliš na to nesázím, protože jsou poměrně mladí. Mají hodně myšlenek, nápadů a ambicí, ale jsou celkem líní, takže většinu úkolů stejně dělám sama. Ale to nevadí, protože se toho tak hodně naučím, věci se vyvíjí směrem, jakým určím a jsou celkem tvární, takže když to správně podám, tak dostanu výsledek, jaký potřebuju. Mimo to už se mi zřetelně rýsuje můj hlavní projekt, ze kterého můj tým teď tak nějak vychází, ale odlišuje se ve způsobu realizace, účelu a dalších detailech. Během Jet Liho návštěvy u nás na škole jsem získala vizitku jednoho z jeho spolupracovníků, ale upřednostňuji osobní kontakt – buď v Hangzhou nebo v Pekingu, kam jedu koncem prázdnin. Taiji soutěž v Jiaozuo končí 26. srpna, takže potom se tam rovnou rozjedu. Navíc se chci podívat na trénink pekingského profi týmu a na pár dalších míst spojených s wushu. A 4. září mi dorazí rodina :-).

Hrozně mě ničí hloupí lidé. Vytvořila jsem si už postupy, jak s nimi jednat, ale těch typů hlouposti je prostě strašně moc. A to nemluvím jen o Číňanech, tohle je mezinárodní fenomén. Dutost je například dost problém, protože takového člověka prostě musíte vést nonstop, všechno připomínat a dohlížet. A já mám dost problémy s pamětí :-D. Z toho vyplývá další věc, co mě mučí – nesnáším, když něco neumím. Chci být schopná si všechno zařídit sama. K tomu patří i to najít na daný úkol ty správné lidi – nikdo neumí všechno a proč dělat něco, čemu nerozumím, když mám někoho, kdo je na to expert? Až bude potřeba mých schopností, tak je také využiji a nabídnu dál. Jenže tady mám rozhled poměrně omezený :-). Zatím to ale jde. Jak říkám, Čína je Svět divů, Wonderland. Když člověk ví jak, tak tady může téměř doslova udělat cokoliv. Může dosáhnout téměř čehokoliv. Vidím to všude kolem sebe. Jenže na to nejsem správný člověk – chci, aby za mě mluvila odvedená práce, snaha atd. A to je běh na dlouhou trať. A značně nejistý. Stále se peru s tím, jestli nemám svůj přístup změnit, ale zatím ze sebe prostě nechci dělat něco, co nejsem.

Jo, ještě drobet pomáhám panu Chu připravit letní wushu univerzitu tady na SUS, on je totiž velký kámoš s každým. S oblibou dává na FB fotky například opilých studentů… :-D

Navzdory tomu, co jsem tady teď napsala, mám kolem sebe většinou velmi schopné lidi různých národností a ano, i Číňany :-P. Umožňují mi tohle všechno dělat a jsem za to moc vděčná!

Přijede nám návštěva :-)

Cvičení

V úterý prý mám být v nejlepší kondici, protože v neděli mám volno. Bohužel mi to vychází tak, že úterý je

jeden z nejhorších dnů. St+čt+pá jsou nejlepší dny, za normálních okolností ve čtvrtek válím :-). Zdá se, že jsem konečně pokořila to vyhazování meče. Od minulého týdne mám na pravé ruce věčně modřiny a odřeniny, ale nové se mi už nedělají :-). Ve čtvrtek jsem měla za úkol ho chytit 20x, podařilo se mi to asi během 30 pokusů :-D, což je bída, ale důležité je, že během té doby mě opustil strach, nejdůležitější bylo meč chytit správně. I když wushu cvičím už nějakou dobu a je to pro praváky, tak se občas stejně projeví to, že jsem levák a instinktivně chytám meč levou rukou. Ono je to jedno, hlavně že to nespadne, ale byla bych ráda, kdyby moje tělo reagovalo tak, jak si přeji :-).

Jako největší problém při cvičení je překvapivě psychika. Technika se mi mění nejen během týdne, ale dokonce i během tréninku. První pokus se mi povede, potom dlouho nic, následují hodně úspěšné pokusy a pak už vůbec nic. A není to únavou. Jednou z věcí je, že jsem trénovala téměř v kuse několik hodin a neměla žádné odreagování. Vstávala jsem před tréninkem, po tréninku na večeři a pak se učit nebo řešit problémy s Číňany a samozřejmě trable s diplomkou. A takhle každý den beze změny. Měla jsem prostě prázdnou hlavu a nedokázala jsem se soustředit. Trénovat každý den, ale pak už nemít žádné povinnosti, to je něco jiného. Nebo cvičit rekreačně a užívat si volného času, to je také jiné. Já neměla nic z toho. Myslím, že i proto se mi v poslední době znechutilo taiji. Unavená z moderny ještě na taiji, kde všechno závisí na mě – plán, vůle, samotné cvičení a žádná motivace ani potěšení. A pak ještě posilovat a běhat? Taiji není jako moderna, tam jsou výsledky vidět až po dlouhé době ústavné práce. U pohybu pasu nám učitel řekl, že dostaneme nějaký pocit až po několika letech intenzivního cvičení… Moderna jde oproti tomu celkem rychle. V květnu byly dvě taiji soutěže – 1. Henan, 2. Hongkong. Učitel soudcoval na obou, to znamenalo žádné organizované tréninky, a to se mi teď hodilo – mohla jsem si cvičení naplánovat podle svého. Stále mám problémy se soustředěním, ale už je to o něco lepší. Hlavně proto, že jsem zase byla s lidmi a dělala i něco jiného. Hned jak se Levi (Izrael) vrátil z HK, přišel mi poreferovat a zněl hodně spokojeně. Joel (Švédsko) se připravuje na soutěže v létě, tak ho tu zase máme skoro každé odpoledne a je to fajn, vždycky se dozvím hodně zajímavých věcí. Mimo to jsem dostala plán tří cviků na zlepšení skoků a detailní návod na hvězdu bez rukou. Doteď mi to nikdo takhle pěkně nevysvětlil. Čínské děti to prostě skáčou. Pokud to neskočí, tak dostanou vynadáno. Co se týče mě, plánovala jsem jít s mečem v červenci, jenže se ukázalo, že soutěž je 2. 6.,  to je na mě prostě moc brzy. Další soutěž je v srpnu, ale to je profi úroveň. Kdybych aspoň dobře skákala všechno 540°, tak bych tam určitě šla – kvůli té atmosféře. Joel byl už minulý rok, řekl mi, že mít kolem sebe ty nejlepší wushu atlety po celý týden soutěže, je úžasný zážitek a člověk se zlepší, i kdyby nechtěl. Přihlásila jsem se aspoň na taiji, takže příští neděli si poprvé v životě vyzkouším taiji soutěž. Předtím jsem chodila s tradiční pěstí a nebo s mečem. A i to je už pěkně dlouhá doba… A pak v srpnu máme mé oblíbené Jiaozuo. Na příští rok jsem domluvená s trenérkou, že připravíme meč, kopí a chang quan – aby mě zase nepřekvapilo datum soutěže a mohla jít kdykoliv. To tedy kromě jiného znamená, že jak jsem si plánovala, že od září nebudu už tolik cvičit modernu, ale jen techniku a začnu s něčím jiným… tak to se nekoná. Ještě vydržím v tempu, dokud mi to tělo dovolí, přeci jen jsem na to už celkem stará. Ale určitě by byla škoda teď skončit, když jsem se zase o něco zlepšila a vnímám to o dost jinak.

Trenéři SH wushu týmu z naší školy jsou na soutěži, takže nesoutěžící osazenstvo má teď volno. Měli by samozřejmě sami trénovat, ale spíš pérují ty mladší, pro které je život prostě 吃苦 – plný hořkého utrpení  :-). A když je nebaví mučit ostatní, tak prostě jdou za zábavou. Takže dnes vyrážíme s trenérkou a pár dalšími z týmu do Muzea voskových figurín a pak po městě. V sobotu dopoledne si zacvičím a odpoledne poreferuji učitelům o tom, jak mi odsýpá práce na diplomce a bude zase klid. Nejenom, že vedoucí našel Auroře asistenty, kteří jí pomáhají s čínštinou a vytvářením pohybů pro výuku, ale dodává jí i fotografie a články, ze kterých může čerpat, až bude publikovat svůj výzkum v nějakém odborném časopise, který jí samozřejmě také doporučí a protlačí jí tam. Nikdy nezapomene pronést, že její výzkum je fakt strašně důležitý a úžasný apod. Až si to odprezentuji, tak mě na těch setkáních už zase nikdo neuvidí, mám dost svých věcí. Nejraději bych učitele ani neuváděla v poděkování a místo toho dala na přední místo lidi, kteří mi opravdu pomáhají, a díky kterým to snad i nějak dokončím.

Už je to jisté, 28. května k nám přijede Jet Li povyprávět něco o taiji! Tak doufám, že dostanu aspoň pusu :-D.

Čvachtají mi boty :-)

Diplomka

V pátek mám odevzdat dva dokumenty ke kontrole diplomky. Mám je předat spolužákovi Wang Songovi. No a co myslíte? Že prý mu to mám dát během týdenního srazu s vedoucím v laboratoři. Zrovna tomuhle srazu se z hrdosti již několik měsíců úspěšně vyhýbám, to snad není možné. Ale vzhledem k tomu, že mi vedoucí (po 3 pokusech) konečně dal odpověď ohledně nového tématu diplomky, tak bych mohla udělat vstřícný krok… :-) Jeho odpověď byla ale povedená. Nejdříve mi to pochválil s tím, že jde o dobré téma a souhlasí s tímto směrem. A potom se mě zeptal, co jsem tím jako myslela a co od toho očekávám… Takže 25. května na prezentaci uvedu staré téma diplomky – respektive odklikám prezentaci a odříkám názvy každého slidu – po těch předchozích zkušenostech fakt nic víc říkat nebudu. Potom budu rytmicky kývat hlavou podle toho, jak se budou učitelé zase překřikovat v názorech a kritice, poděkuju a bude to za mnou.

Počasí

V úterý bylo moc horko i v tričku. Od středy prší a víkend má být zase slunečný. Jinak ale teplota neklesá pod 20°C, což je fajn. Kromě noci, nechala jsem venku kytky a ta jedna gaučovka mi asi nastydla :-). Déšť v létě je moc fajn – pokud má voda kam odtékat, což tady moc nebývá. Co se týče cvičení, tak mám raději to horko, protože jakmile prší, tak je strašně vlhko = neskutečně se potím. Dnes jsem vyždímala půlku lahve!!! Dokonce mi čvachtaly cvičební boty a přes ty dírky na tkaničky mi šly ven bublinky :-D. Ale rozhodně už začalo léto, protože už jsou melouny! :-P

Cvičení

V pondělí jsem vzala trénink víc teoreticky než prakticky. V úterý s Du Hui mi to ale velice nešlo. Vůbec jsem necítila nohy. Řekla mi: „K čemu to posilování je, když to není vidět?“ No, to bych také ráda věděla… Minulý týden jsem posilovala dost, v neděli kolo – ještě nikdy jsem nebyla dál než na policejní stanici (cca 20minut). No a v úterý nohy prostě nebyly moje. A to jsem zrovna měla za úkol běhat půlku až ¾ sestavy, prostě to nešlo. Ve středu jsem poprvé po dlouhé době měla sama celkem dobrý trénink = nebyla jsem líná. A ve čtvrtek to byla paráda. Našla jsem ještě zbytek nějakého toho magického nápoje z loňska, tak jsem si ho rozdělala s vodou: 0,5l 30 min před tréninkem, dalších 0,5l během tréninku a nejlépe dalších 0,5l po tréninku. A efekt jako minule – celá jsem se klepala. Ale teda hodinu a půl jsem neměla těžké nohy, to zase jo. Ale i po tréninku jsem se dost třásla. Napadlo mě, že si u seriálu zašiju oblečení. No a nezvládla jsem si navléknout nit, protože jsem se do toho očka prostě netrefila :-D. Stejně jsem ale za klasické tréninky… Cvičím také s těžšími zbraněmi, protože až pak dostanu do ruky lehčí, tak to pěkně posviští. Slyšela jsem, že letos v Šanghaji soutěž bude, tak fakt netuším, jak to je…

Co se týče tréninku, tak skoky jdou lépe, sestava také pěkně odsýpá, i když to stále ještě nevypadá jako wushu… a jak jsem byla dneska v ráži, tak jsem mi trenérka naordinovala prvek, kterému jsem se už hodně dlouho vyhýbala: vyhození meče+kotrmelec+chycení = jedno z nejjednoduššího nandu. Tak proč se tomu vyhýbat? Protože kdykoliv jsem se o to pokoušela, tak to napřed nešlo, pak se mi to párkrát povedlo a pak jsem se zranila. Kopí jsem chytila nosem, meč se mi zapíchl do ruky, po tomhle kousku jsem skončila v nemocnici na šití :-D. Bez kotrmelce to najednou strašně šlo, tak jsem ani nic neříkala, když přišel čas na plné provedení. Překvapivě jsem víc panikařila při zvedání se z kotrmelce. Pak mě napadlo: Když si to ale hodíš moc blízko a níž, tak se nestačíš zvednout a přistane ti to na hlavě. Takže pak to zase chvíli nešlo :-D. Ale párkrát už jsem to chytla a hlavně: daří se mi překonávat ten strach. Dnes jsem z tělocvičny po hodně dlouhé době odcházela s opravdu dobrým pocitem.

A musím říct, že je fakt paráda mít trénink jen jednou denně a pak prostě volno pro sebe. Zítra už ale zase půjdu na taiji, abych z toho nevypadla. Učitel je se studenty v HK na soutěži, tak si můžu cvičit podle svého, a to je taky fajn.

"Tvoje kungfu, to smrrrdět jako stary pes!" :-)

Tento týden jsem sice už po nemoci, ale mám stále ještě rýmu. V pondělí v posilovně jsem byla fakt strašlivě

slabá. V úterý na tréninku s Du Hui to bylo fakt těžké. Jsme domluvené tak, že chodím dřív a cvičím základy, jak mi předepsala a vyjde to akorát, že přijde na skoky. Aurora začíná trénovat, až když jí přijde trenér a půl hodinu se protahuje, zatímco on si hraje s telefonem nebo kouká do zdi. No, to je plýtvání jak penězi, tak časem. Ten den jsem moc neskákala, protože jsem na to prostě neměla sílu, v jednom kuse jsem taky smrkala. Během tréninku se na to ale zapomnělo a musela jsem cvičit delší sekvence, a když něco nešlo, tak to stále opakovat, hlavně ten můj slavný gongbu-výskok. To bylo poprvé, kdy jsem si po odcvičení nějaké části i sedla, točila se mi hlava. A opakovala jsem si: ještě chvíli a je konec a jdu na pokoj, žádné taiji. Při závěrečném protahování se ale vždycky pochlapím, tak jsem na taiji šla. Jenže trénink v úterý máme večer, tak mě učitel zase neviděl :-).

Ve středu dopoledne jsme šli s Nočníkem, ale byla špatná konstelace :-). Tak jsem si projela sestavu, rozdělila si to na rytmické úseky, prozkoumala pohyby – abych ten den aspoň něco udělala. Z předchozího tréninku jsem měla naražený palec, jak o něj meč při točení vždycky naráží, měla jsem tam i dva dny modřinu. Teď jsem objevila, že na noze kolem jizvy od meče mi to nějak divně oteklo… To je něco :-)  

Ve čtvrtek jsem se už cítila dobře, jen počasí bylo celé takové divné – celý týden prší a je hodně vlhko. V těchto podmínkách se potím, jako kdyby mě sprchovali. Stačila 1,5 hodina tréninku s mečem a půlka mi zrezla!!! Skoky šly dobře, sestavu jsem měla cvičit co nejpomaleji a upravily jsme závěr, tak už mám oficiálně celou sestavu hotovou :-). Pak jsem dostala seznam věcí, co mi nejde: a) dopad z XFJ, b) kombinace v druhé části je moc pomalá a rozfázovaná, c) vyhazování meče, d) stabilita v točce e) náběh na TKFJ, f) protáčení ve třetí části a otočka, g) celá čtvrtá část (nová), h) pohledy, i) práce s pasem, j) běhy moc vysoko, k) skoky moc nízko, l) špatné načasování, m) špatná práce se sílou a uvolněním. No, dali bychom dohromady celou abecedu – a to i dvakrát dokola :-). V duchu jsem si říkala, že to do té soutěže tedy rozhodně nestihnu. A pak mi večer trenér psal, že to vypadá, že ta soutěž je jednou za dva roky, takže až příští rok… no, tak to už by snad mělo být času DOST :-D. Ale protože tady není nic jistého do posledního okamžiku, trénujeme dál jako na soutěž a uvidíme. Třešničkou na čtvrtečním tréninku bylo posilování břicha a okolí. Normálně 1 série měla 30x opakování a kombinovalo se to s jinými cviky (např. záda). A že to nestačí. Budeme cvičit jenom ten jeden cvik – 20x, 10 sekund pauza (a počítej hezky nahlas, ať slyším, že nepodvádíš) – a takhle celé 5x. A to je teď jedna série. Celkem 3 série. Mezi sériemi jsem měla opakovat jeden kop, který vedle cvičily děti, abych to okoukala. Jednak mi to naordinovala po tom, co jsem den předtím břicho už cvičila, a taky už jsem v té chvíli měla za sebou dvě normální série… Několikrát jsem se dostala do momentu, kdy jsem vůbec necítila vlastní tělo. Kdy jsem strašně moc chtěla a fakt se snažila, ale snad kromě hlavy se mi nic nepohnulo :-D. Opravdu doporučuji tento styl = cvičit dokud ty svaly necítíte a pak ještě přidat třeba 10 opakování. Jednak je to fakt zážitek a pak, myslím si, že efekt to bude mít veliký.

V pátek byla zavřená škola a já se stejně nemohla moc hýbat. V sobotu jsem opět projela celou sestavu pomalu i rychle a snažila se o ty menší detaily, ale je to fakt práce na hodně dlouho.

Moje moderna je jasná – vím, co dělám špatně, jak to opravit, mám plán i cíle. Horší je to s taiji, tam mám v posledních 2 týdnech opravdu krizi. Jsem člověk, který potřebuje mít plány. Je jedno, že se ze dne na den budou měnit, ale musím je prostě mít. V taiji ale žádný nemám, protože na tréninku máme hodně svobodu. Takže jsem tréninky tento týden dost sabotovala a musím i přiznat, že mě taiji teď ale vůbec nebaví. Pokud jeden den necvičím, tak cítím potřebu cvičit, ale ne zájem. Samozřejmě že necvičím skvěle, je hodně na čem pracovat. Jenže na rozdíl od pár věcí z moderny, v taiji je to všechno běh na hodně dlouhou trať. Třeba jen u jednoho druhu pohybu pasem nám učitel řekl, že to ucítíme až po pár letech každodenního tréninku. Je sice pěkné, že je stále na čem pracovat, na co se těšit :-), ale občas je to prostě nemotivující. Na některé věci potřebuji větší uvolnění a protažení. Jenže třeba kotníky mě po 2 letech protahování pustily o cca 2 cm. Rozštěp po 3 měsících také jen o pár centimetrů. Jakmile víc trénuji, tak zvednu nohu jenom mírně nad pas, protože to mám prostě unavené. Po nemoci to šlo o dost výš, jenže zase se mi třásly, protože jsem ztratila sílu a svaly jsem měla tak nějak rozplizlé. Tak jsem si prostě naplánovala, že na každém tréninku na začátku cvičím základní kroky, dám si yi lu 3x a pak trénuji jednotlivé sekce. Prokládám to dalšími sestavami, abych je nezapomněla. Tak to snad bude lepší.

Nedávno v tělocvičně bylo fakt plno, protože to byl poslední den před přijímacími zkouškami a všichni strašně trénovali, protože ten poslední den samozřejmě všechno hodně ovlivní :-). Nebylo kde cvičit. Pokud bych šla cvičit jinam, tak to bude před učitelem vypadat, že jsem líná. Pokud bych si sedla a čekala, tak jsem taky líná. No tak jsem cvičila základní kroky stále dokola v uličce mezi zrcadlem a kobercem. Strašně mi tam klouzaly boty, protože se tam nějak dostala i dešťová voda :-D. Ten den opravoval učitel Xie učitelku Lai – svou bývalou studentku – yi lu. Musím říct, že to bylo velice působivé. Ona už je učitelka a tak, takže jí prvky zase vysvětloval trochu jinak – stejně jako nám ale trochu na vyšší úrovni. Jenom jsem tam u nich seděla, poslouchala a odkoukávala. To bylo jako koukat na film. Často dávám pozor, když učitelé ostatní opravují a snažím se sama hledat chyby, protože s tím mám u ostatních (hlavně když cvičí rychle) dost problémy. A docela mi to už i „jde“. Ale u taiji je to těžko říct. Učitelka byla v každém postoji tak nějak nahnutá, normálně bych řekla, že to má špatně, ale třeba je to „jiný styl“ :-). No a tentokrát nebyl, učitel jí to opravil 2x a potom raději i vysvětlil, protože tu chybu stále opakovala. Ale jak jsem psala v předešlém článku – i když tam měla nějaké chyby, tak výraz a to něco, co z ní vyzařovalo, lidi prostě nutilo se zastavit a jen na ni zírat. Učitel Xie si dělal legraci, že naši wushu učitelé z hodin odcházejí unavenější než studenti, protože když oni cvičí, tak studenti na ně často jen zírají s otevřenou pusou a necvičí :-D. Jo, mohla bych na ně koukat celé dny… Ještě tedy jedna věc, co učitel razí: Když učitelé nepředcvičují, nechávají za sebe předcvičovat studenty, používají videa a prezentace… tak jsou podle něj hlavně líní. A nebo to neumí. Nic jiného. :-)

Ještě se musím pochlubit, že v sobotu jsem v posilovně na leg press dál udržela svůj rekord 120kg a na předkopávání mám rekord nový – 70kg. A to jsem po nemoci :-P.

Pár poznámek

Cyklisté

Cyklisté, motorkáři, mopedisté aspol…. to tady mají nejlepší. Semafory pro ně neexistují, můžou si jezdit,

kudy chtějí. Když je zrovna fakt červená a fakt to nejde přímo, tak to vezmou po chodníku, kličkují mezi auty (za neustálého troubení), parkují si kde chtějí… jo, taky jsem se to naučila, a když zrovna patřím mezi ně, tak mi to přijde neskutečně super. Pokud jsem ale zrovna za chodce, tak bych je všechny pozavírala :-). Když jdu na WJC, tak parkuji spíš někde v okolí, než přímo před nákupákem, protože tam je chaos. Teď jsem se naučila parkovat u posilovny, sice je to dál, ale kluci mi kolo vždycky pohlídají, já je pochválím a všichni jsme spokojení :-). Nedávno jsem málem měla nehodu – kousek od koleje :-). Jela jsem si pěkně v protisměru do zatáčky (jako vždycky :-D) a vyřítil se na mě moped. V takové chvíli se vždycky blbě odhaduje, kdo pojede vnitřkem a kdo venkem – zvlášť když jel fakt rychle. Tak jsme si zakličkovali, chtěl se rozčilovat, ale raději nic neřekl, jen mi šlápl na nohu… Divné mi přišlo jen to, že se mi ani moc nezrychlil tep.

Přístup k nemocným

Tentokrát tedy jen jedna moje zkušenost, kterou jsem minule zapomněla zmínit. Zdá se být na denním pořádku, že lidé chodí do nemocnice pro léky apod. U nás, když už se jde do nemocnice, tak je to celkem vážné. Nebo třeba ta chřipka, když máte teploty a tak. Kamarádi to všechno věděli a stejně mi stále psali: Nemáš čas zajít na jídlo? Nepůjdeme do muzea? Mimochodem, teď jsem zdravá a moc lidí se mi neozývá… :-D Jo a ještě jedna věc. Lidé od nás, co si stěžují na péči v nemocnicích by to měli vidět tady. Lidé se navzájem nosí na zádech po ordinacích, nejdříve za všechno musí zaplatit, vyřídit papíry a až pak se jim budou věnovat, lehátka si po nemocnici vozí sami… Jo a většina z nich si všechno platí sama.

Ze školy a tělocvičny

Blíží se mi kontrola práce na mé neexistující diplomce. Vždycky si myslím, že to už je poslední věc a nic po mně dál nebudou chtít. A vždycky se mýlím. Tohle naštěstí vypadá neškodně – zatím. Formulář je krátký, prezentace „jen“ na 10 minut… Pro mě ale veškeré školní prezentace (všechny v čínštině) jsou vždycky na infarkt, protože při těchto příležitostech na nás učitelé nahlížejí jako na Číňany, nemají moc trpělivosti… viz moje prezentace diplomky loni na podzim – zatím nejtrpčí zkušenost odsud. K této nejnovější příležitosti mě napadlo ještě jedno – jednodušší – téma na diplomku, podklady jsem odeslala ve čtvrtek vedoucímu a co myslíte – bez odpovědi samozřejmě. Počkám si na něj v pondělí v tělocvičně :-). Spolužák se mě nedávno vyptával na moje bankovní účty, až jsem pojala podezření. Ale ukázalo se, že dostanu 600 RMB za experiment, na kterém jsem se loni (!!!) účastnila. Tak to potom jooo :-).

V sobotu během taiji vedle probíhala praktická přijímací zkouška na doktorský obor. Účastníků bylo asi deset, takže to bylo velice komorní. Tyhle zkoušky mě baví víc než soutěže, protože každý cvičí něco jiného. Ne jen: šup šup, bailian, XFJ, šup šup, vrut, TKFJ, hvězda bez rukou, šup šup a konec. Adepti a doktorské studium si také měli připravit dvě „vystoupení“ – jedno se zbraní a jedno bez – jako já tenkrát. Škoda, že lodi se Robert (USA) s Avim (Indie) nemuseli účastnit… :-) Jeden čínský sandista nejprve zacvičil taiji a při druhém vstupu dal právě tu sandu, obojí bylo velice tragické. Pak tam byl mohutný cizinec, který vypadal na Rusa, ale podle tabule je to Američan. Šel se sandou a shuai jiao. No a vůbec nebyl nejhorší, You You (naše světová šampionka) ho také drobet pochválila. Jeden taijista tam vynikal. Ne tolik technikou, která nebyla nejhorší. Ale pěst začal 56kou a přidal tam pár cool prvků, aby ukázal, že si dá nohu až k hlavě :-). Pak začal taiji mečem a skončil moderním, samozřejmě nechyběl provaz. A to mu bude víc přes 40 let. Až na dva všichni cvičili tradiční styly a vypadalo to zajímavě. Účastnil se i náš učitel, který je tady šéfem na wushu vystoupení. Nejdříve dal nan quan a pak moderní šavli. Sice už je starší a je jasné, že už netrénuje – v tělocvičně jsem každý den a v posledním týdnu jsem ho cvičit nikdy neviděla – jen učil. Ale prostě to vypadalo skvěle. Většinou se hodně pozná, jak člověk cvičí už jen tím, jak přichází na koberec a jaký nahodí pohled. No a tohle je profík. Pan Arogantní řekl: „Jo, to se hned pozná, kdo je profesionál.“ A je to pravda. Lidi se stále snaží trénovat hlavě skoky, být co nejrychlejší atd. Když jsou zranění, tak prostě necvičí… Jenže takové ty drobnosti jako pohyb hlavy, jeho sladění s rukama a pohybem těla, pohledy, výraz, jasné postoje… to je všechno strašně moc důležité a co tady tak vidím – kromě těch skoků a rychlosti, přesně tohle odlišuje rekreační cvičence od těch profíků. Na tohle nepotřebujete speciální koberec, velkou tělocvičnu, teplo, fit tělo, sílu ani rychlost… a stejně to může vaše cvičení posunout na úplně jinou úroveň. Dalibor mi kdysi řekl, že je jedno, jak cvičím, co se mi kde nepovedlo, ale začátek a konec musí být perfektní – pak to dává hned úplně jiný dojem. A je to pravda. No a já dodávám, že ne jenom začátek a konec, ale prostě celá sestava. V tom jsem vždycky obdivovala Martina, protože kolikrát člověk ani nepoznal, že se mu něco nepovedlo, protože je to mistr improvizace. Moje trenérka razí, že můžeš skočit skvělý skok, 720°, ale pokud v postoji poposkočíš nebo se jen zakymácíš, tak je to jako kdybys to neskočil. Skok totiž nekončí otočkou. Končí až za tím postojem. Proč ne postojem? Protože spousta lidí po dopadu do postoje moc změkne a nejen že ztrácí výraz, ale i další navázání drobet vadne. Neustále mě peskuje, že když cvičit, tak na 100 %. Nemyslí tím ale nešvar, který podle mého trenéra má hodně cizinců – jsme až moc pilní – 1. Jdeme do všeho plnou silou (= ztrácí se uvolnění a tím plasticita a také rychlost), 2. Chceme v jednom tréninku stihnout všechno a nejlépe každý prvek 100x. Jenže pokud to zopakujeme tolikrát špatně, koledujeme si o špatný zvyk – a toho se fakt špatně zbavuje. Takže, pokud už nepatříme mezi děti, pro které je právě ten dril, musíme cvičit na 100% ale chytře – to je ten rozdíl. Děti ze šanghajského týmu teď mají na tréninky přizvaného jednoho „odborníka“ a cvičí jen základy – pohledy, kratičké kombinace do postojů, kopy. Kontroluje se každý jejich pohyb, všechno se opravuje. Až potom mají klasický trénink = skoky+sekvence sestav. V jednom měsíci musí nastudovat i tři celé sestavy a stále se obměňují prvky. Kdo to nezvládne během oficiálního tréninku, musí po večerech chodit ven a pilovat – jen proto, aby další den slyšel, že je to katastrofa. Ne že by to dělal špatně – ale chtějí, aby si ty pohyby zažili, sami nad nimi uvažovali, našli si svou cestu, nacítili si to, aby to prostě bylo perfektní. Kdo to u nás tak dělá? Kdo si třeba jen při jízdě tramvají v hlavě přehrává sestavu a uvažuje, k čemu ten a ten pohyb může být? Kdo si to pak s kamarádem vyzkouší a hledá? Většina z nás si občas přečte pár odstavců z knihy v mabu nebo v provazu kouká na seriál a tím to končí. Po tom, co jsem viděla tady, se tomu nedá říkat, že wushu je náš život. Jsme k tomu ještě hodně daleko.