Konečně mám vízum

Dnes ráno šlo všechno podle plánu, vstala jsem v 7 hodin, to mám v jiné dny ještě půlnoc. Až v metru jsem zjistila, že si nejsem tak úplně jistá, kde mám vystoupit, ale odhadla jsem to. Přeci jen jsem tam jela už podruhé – tentokrát ale už opravdu pro vízum. Metrem tady moc nejezdím a většinou jsem měla štěstí, že nebylo moc lidí. Ale co jsem zažila dneska, bylo neskutečné. Nával od začátku až do konce. VŠUDE. LIDÉ BYLI VŠUDE. Na každé stanici jsme nabírali nové a nové cestující, i když nikdo nevystoupil. Měla jsem dobré místo, tak mi to bylo celkem jedno, ale ostatní se strašně mačkali, tvářili se, že je všechno bolí. Nikdo ale nevypadal otráveně, nikdo po celou dobu neřekl ani slovo, maximálně si odfoukli. Inteligenti nastupovali s batohy na zádech. Metrem zněly výstrahy a napomínání cestujících, aby dávali pozor na své bezpečí, protože jsme zrovna ve špičce. Od té doby, co jsem viděla videa o tom, co máme dělat, kdyby se s metrem něco stalo, tak se při každé jízdě cítím tak nějak divně. Moc mi nepřidalo, když zase něco hlásili a já rozuměla jen „nebezpečí“. Hlavně klid… Podruhé jsem znervózněla, když se blížila moje výstupní stanice, protože už jsem viděla, jak se všichni připravují, že vypálí. Jakmile se dveře otevřely, vystrčili mě ven. Jenže já netušila, na kterou stranu se vydat a zůstala jsem stát, abych si přečetla ukazatele. Jenže oni by se přese mě přehnali jako tsunami, musela jsem se uklidit na bezpečné místo, počkat, až přejdou a potom jsem si v klidu přečetla, kam se mám vydat. Na úřadě všechno vypadalo jednoduše – vyzvednout si pasy v prvním patře u okénka. Fajn. Cedule v čínštině mě posílala doleva, kde ale byly jen kopírky a nebo úzká místnost s umývárkami, která vedla na další kopírovací stanoviště. Zašla jsem si chytře na infocentrum, jenže mě poslali na místo, odkud jsem přišla. To samé paní od kopírek. Až Číňanka na recepci mi ukázala správný směr – úplně někam jinam, kde byly jen cedule „kavárna“. Asi usoudila, že bych si měla dát kafe… Naštěstí přepážky byly hned naproti, tak jsem to všechno zvládla a na kolej se vrátila v 11 hodin. Takže už mám oficiálně vízum až do příštího února (400 RMB) a nejsem kriminálník :-).

Je to boj...

Nedávno jsme si zase s Robertem nad kávou povídali o Číňanech. Nadhodila jsem, že jsem fakt ráda, že nejsem Číňanka a on to zazdil: „I am happy too, cuz I don´t want to have a small dick.“ No, nebylo to zrovna, co jsem v té chvíli měla na mysli :-). Jane se přes velkou snahu nedostala na magisterské studium na SUS, vyhořela na angličtině. Vzali k nám třeba Tang Lin Xiu, která nedá dohromady pořádnou anglickou větu. Jane sem přišla z jednoho z mnoha henanských wushu týmů a to se tady hodně cení. To ale také znamená, že se chudák nezastaví. Neustále ji učitelé posílali učit wushu po celé Šanghaji. V listopadu byla na velkém vystoupení v Koreji, přestože to nejdříve odmítla, protože se to krylo s důležitou soutěží. Nato si ji pozvalo vedení školy do kanceláře a řeklo jí, že nemá jinou možnost. V lednu učila na Taiwanu atd. Neměla tedy moc času soustředit se na učení a nepomohlo jí ani to, že vstávala každý den v 5:30 a chodila spát až po půlnoci. Ke konci vypadala vyloženě nezdravě. Čínští studenti tady prostě nemají svobodu. Kdyby odmítla pomoc učitelům, měla by sice čas na učení, ale stejně by se se vší pravděpodobností na mgr. nedostala, protože… vždyť víte. Neměla na výběr. Dostala nabídku vrátit se na Taiwan, tak teď doufáme, že jí to vyjde a příští rok zkusí přijímačky znovu. Ten rok mi bude fakt strašně chybět… Vyprávěla mi pak dál o zákulisí našeho taiji týmu a řeknu vám, život to není vůbec jednoduchý – od rána do večera soutěž o to, kdo bude vypadat lépe před učitelem, intriky… Všichni se tam baví se všemi, ale tak nějak mají vždy jen jednoho bližšího kamaráda a s ostatními vytváří aliance podle toho, jak se jim to hodí. My jako cizinci stojíme mimo, protože pro ně nepředstavujeme konkurenci. Ale třeba taková YouYou se se mnou ráda poměřuje, i když je samozřejmě velice přátelská. Co odešli starší studenti, tak je náš tým nějak rozdělený, nepůsobí tak pospolitě jako předtím. Možná i to je důvod, proč to učitel vzal teď víc přísně, ale zatím to nefunguje.

Sobota nebyl dobrý den, co se týče cvičení. S trenérem jsme si nějak nesedli. U skoků to šlo, protože jsem se zlepšila – no a nebylo to jeho zásluhou. Co se týče sestavy, tak jsem s ním nesouhlasila, ale samozřejmě jsem nic neřekla a dělala, co řekl. Na konci jsem čekala informace a plán na letní soutěž, protože jsme o tom mluvili už v týdnu. Ale samozřejmě nic. Jen to, že samozřejmě půjdu s taiji, mečem a kopím. Neskutečně mě vytočil. Jak můžu jít s kopím, když jsem ho půl roku necvičila. Navíc to chce trochu upravit i meč. Tohle je další pravidlo v téhle naší malé komplikované společnosti – spoléhat sám na sebe, nikdo jiný vám fakt nepomůže. V téhle náladě jsem přišla na taiji. Po společném začátku jsme se rozdělili, učitel mě nechal vést pár lidí zvenku při opakování yilu. Ti ale pak zmizeli za čínským spolužákem – protože je to přeci Číňan, tak tomu rozumí víc. Zůstali u mě jen dva a ptali se na detaily, tak jsem jim to vysvětlila v praxi a když jsem je pak sledovala s učitelem, tak to tam hned měli, to mi udělalo radost. V sobotu cvičím tuishou s jednou slečnou, protože se v květnu chystá do Hongkongu. Jela bych taky a moc ráda, ale 5000 RMB za celý ten výlet je až moc. To si raději dám víc soutěží na pevnině. Slečna je samozřejmě lehčí a menší než já, alespoň pak nebude mít takovou práci se slečnami v své kategorii. Říkám jí: Nejdříve bychom měly pilovat techniky, protože obě moc nevíme, co dělat. A na závěr si dát pár soutěžních kol. Samozřejmě že to vyznělo do ztracena a jely jsme natvrdo od začátku do konce. Potom jí poradili, že má zrychlit kroky. Tak začala kolem mě hopsat do kruhu. Mám hodně pomalé reakce, takže kdybych ji v tom nechala pokračovat, riskovala bych, že udělá něco, co neuvidím. Tak jsem jí tam zakročila a přehodila. Jenže se mě držela jako klíště, neměla jsem kam dát ruce, tak jsem se musela převalit přes ní. Vůbec jsme s sebou třískaly o zem v jednom kuse. Padat mi nevadí, protože až na jednou, kdy jsem si narazila drobet koleno, mě to nebolí. Učitel k nám raději párkrát přišel a nabádal, abychom to vzali spíš hrou a zkoušely techniky… no jo, jako kdybych to neříkala na začátku. Když tam byl, tak to šlo. Jakmile se vzdálil, tak zase lup o zem. Myslím, že jsem se trochu zlepšila, víc jsem to cítila a dokázala jsem i nějakou tu techniku začít, ale většinou jsem ji nedotáhla, byla moc pomalá, málo razantní atd. Když jí zaháknu levou nohu, tak jde k zemi skoro vždycky. Říkám jí – dělej s tím něco, kdybychom byly na soutěži a já to o tobě věděla, tak nedělám nic jiného. A co myslíte? Správně – jako bych nic neřekla. Jak to stále nemám osahané, tak jsem se snažila zkoušet různé věci, abych věděla, jak fungují, a to samozřejmě vedlo k mnoha hloupým chybám. Ten den mě to párkrát neskutečně vytočilo. Když jsem jí zahákla přední nohu už potřetí, ona se svalila pode mě, takže jsem ji musela přeskočit do kotrmelce, protože mě strhávala na sebe…už jsem to nevydržela a jak jsem se zvedala, česky jsem nahlas zaklela a řekla něco jako: To snad není možný, už potřetí a furt dokola! Jinak mě to s ní ale baví, protože konečně někdo, kdo do toho jde. Když učitel něco ukáže, zkusím to pak na ní, aby si to mohla nacvičit, ona mi také dá příležitost. Příště budeme víc trénovat techniky a pak zápas. Dala jsem jí nějaké tipy na běhání, protože nemá dobrou fyzičku – vydrží míň než já a to už je fakt špatný… :-D Co jsem ten tak vypozorovala je, že potřebuji zrychlit pohyby a zlepšit fali. No ale co myslíte, všichni chodili za ní, jestli je unavená a radili jí. Mě se nezeptal nikdo. Ještě jí radili, jak mi lámat lokty. Ale oni neví, že jsem je slyšela :-P. Jen na konci za mnou učitel přišel s tím, že si mám pořádně protáhnout ramena a ruce. Prostě to nebyl dobrý den. Večer jsem pak neměla co dělat, učit jsem se už nechtěla, na film jsem koukat nechtěla. No tak jsem si cvičila na pokoji, protože venku pršelo. Už druhý den jsem cvičila před spaním a musím říct, že to pomáhá, když mám špatnou náladu nebo se tady cítím sama. Počasí je také lepší, tak prostě budu chodit v noci cvičit. Cítím, že se mi zase zhoršilo spojení mozek-svaly, tak na tom musím zapracovat.

Páteční tuishou

Dnes dorazili na trénink noví bc studenti, kteří se teď učí 45 wu(吴) shi. V tělocvičně je moc nevidím, tak není divu, že si sestavu ani po 2 týdnech nepamatují. Mně to vyhovuje, protože jsem kvůli vízu na těch hodinách nebyla a začala jsem vlastně až včera a to rychlokurzem s Jane. V jedné pasáži je učitel káral s tím, že „cizinka si to pamatuje a vy ne?“ Po té době, co s učitelem Xie cvičím, už mi přijdou ty pohyby hodně přirozené a jsem navyklá na jeho rytmus. Navíc tady fakt platí, že každý se dívá, ale ne každý vidí. Potom nás předal Ma Duo Lin, aby nás to naučila a vrátil se ven učit qigong. Doladila jsem si s ní hodně detailů. Přihodila se situace, o které jsem si myslela, že se stává jen mezi cizinci. Ma Duo Lin ukázala pohyb o něco jinak, než učitel Xie a studenti se hned ozvali, že je to špatně. Nakonec se ale ukázalo, že její a učitelův pohyb je totožný, jen rozsah jiný. Studenti jen tupě opakovali pohyby, aby je měli standardní pro soutěž, ale nic v nich neviděli. Stejnou aplikaci, kterou nám u toho ukázala, pak předvedl i učitel. Za cizince jsou kolikrát i samotní Číňané. Když jsme se dostali k první části, učitel nás zastavil s tím, že už toho bylo dost, protože wu je celkem náročný. Jak jsem si včera chválila, že mi to pomáhá na záda, dnes mě z toho záda pěkně bolela, ale ty pohyby jsou prostě příjemné – pokud se v nich nestojí moc dlouho. Přešli jsme na tuishou. To bylo poprvé, co jsem se mohla zúčastnit opravdového tréninku tuishou, protože normálně to cvičí jen kluci a holky vedle sestavy, maximálně nějaký slabší odvar. Jeli jsme ve dvou řadách základní kroky, přísuny… potom ve dvojicích různé základní techniky shozů, strhů, fali… hodně zajímavé, ale některé pohyby pro mě zatím velice nepřirozené. Hlavně držet váhu vepředu… Vím, že už jsem to říkala kolikrát, ale učitel Xie je prostě úžasný. Vše nám ukazoval, pobíhal po koberci jako mladík, nikdo ho nepřetlačil a co dokáže s tělem za pohyby je naprosto neskutečné – chvíli měkký, pružný a přilepený na protivníka jako žvýkačka, jakmile nastane správná chvíle, neskutečně tvrdý a razantní. To se nedá popsat, to se musí vidět. A ani potom člověk prostě nechápe. A vše, co říká, má vyzkoušené. Všechny ty historky nejsou jen odposlechnuté, ale zažité. Rozpovídal se o tuishou v dobách, kdy ještě závodil, používalo se hodně nepříjemných technik, které sice nebyly povolené, ale rozhodčí neměl šanci je vidět a pak to bylo slovo proti slovu a do toho se nikdo nepouštěl, prostě se jen snažil, aby se to příště už nestalo. Štípalo se, tahalo za kůži… no, zkuste se chytit za bůček (kdo ho nemá, tak za kůži :-P) – pevně stisknout a zatáhnout, bolí to jako čert. Spolužák měl po ukázce učitele Xie bok celý rudý, a to ho ještě šetřil. Po tomhle jsme přešli na qinna a různě si kroutili ruce. Učitel přišel k jednomu ze studentů a povídá mu: „Pomůžu ti trochu protáhnout ruce :-),“ a začal si s ním hrát a vodit ho po koberci ze strany na stranu. „Jeho ruka se pak stane vaší vlastní.“ U mě se vyřádil na palci a cítím ho ještě teď a to už je 6 hodin po tréninku. Víte co, studenti se snaží držet, co to jde, protože nechtějí klesnout v učitelových očích. Řekl nám, že on sám nikdy neposiloval v posilovně, takhle udělaný je prostě jen díky wushu – hlavně tuishou. Vždy když někam přijde poprvé učit qigong, tak si ho zkoumavě prohlíží, jestli jako vážně, protože vypadá spíš na zápasníka.

Dnes to byla opravdu výživná hodina. V sobotu mě zase čeká tuishou se slečnou, tak snad se mi na ní něco povede vyzkoušet… :-)

Svět jako na dlani

Ať už potkáme v životě kohokoliv a na jakkoliv krátkou/dlouho dobu, může nás hodně naučit, i o nás samotných. Pokud tedy chceme… To je po wushu další věc, za kterou jsem tady moc vděčná. Nejsem sice až tak sociální typ, ale i tak jsem poznala pár lidí a od každého jsem se hodně naučila. Víte co, rodiče vám to můžou říkat stokrát, ale pokud to nepřijde ve správný okamžik, ve správném rozpoložení, tak to prostě nepřijmete. Naučila jsem se tady konečně i poslouchat. Myslím, že je velká škoda se držet jen svého, protože takovouhle příležitost člověk podruhé nedostane. Už jen když to vezmu ze cvičebního úhlu:  Máme tady dva černé pásy na TKW (USA, Rusko), Rod je výborný i na judo. Společně s Brazílií si dělají výměnné lekce – jednu hodinu TKW, druhou hodinu jiu-jitsu. Ve městě je i černý pás na jiu-jitsu. Brzy na chvíli zase dorazí Florenc (Německo), který byl ve státní reprezentaci v judu. Danny byl zase od wrestlingu, amerického fotbalu, basketu až po posilovnu. Dál tu máme Inda na jógu, pár osobních trenérů, jejichž tělo je důkazem, že v ne/určitých mezích všechno jde – jak jsem zmínila minule toho rotvajlera a ratlíka, víte… :-) Pak tu máme samozřejmě Číňany všeho druhu, od kterých se člověk naučí hlavně to, co se nedělá :-). Každý má také hodně odlišnou životní filosofii, a proto mě hodně baví s nimi povídat a hlavně poslouchat. Takhle nemusím ani nikam jezdit, celý svět mám tak nějak na jednom místě :-). Nejvíce mě změnilo samozřejmě wushu a potom právě lidé tady. Líbilo se mi, co nedávno řekl náš Brazilec: Je jedno, jestli nemáme peníze, nemáme práci, všechno jde do háje, ale vždy když vyjdeme ven, se nejdříve podíváme na neb,e a to nám dá jistotu, že bude všechno dobrý. Američan zase přidává svůj pohled na věc: „Shit happens…“ :-) Zároveň i víc vnímám své přátele z ČR, o to víc si jich cením, protože udržovat kontakty na dálku není jen tak, i když máme Internet a takové vymoženosti.

Vízum - díl poslední

V pondělí jsem se pořádně vyspala a kolem poledne si zašla do recepce pro nové potvrzení o tom, že bydlím na koleji, protože to co mám, je prý špatně. Slečna si nebyla jistá, nikam se nedovolala a nakonec mi to vystavila s tím, že když to bude špatně, tak to udělá ještě jednou. Upozornila jsem jí, že bych byla ráda, kdybych o vízum nemusela žádat dvakrát. Ještě jsem poprosila, aby mě navedla jak metrem, protože když mi něco Číňan napíše ručně, tak to většinou nepřečtu, takže si to ani nejsem schopná najít. Nic nehledala, jen řekla, že mám vystoupit tam a tam a zeptat se. Hmm. Raději jsem ještě cestou zaskočila do wushu obchodu, aby mi to našli pořádně. „Jo, tak to musíš na metro číslo 8, potom 9 a potom 6…“ Vytřeštila jsem oči. No, vyhradila jsem si na to celé odpoledne, tak se tam snad dostanu. Řeknu vám, na šestce jezdí divní lidé. Poprvé jsem se v Šanghaji cítila nepříjemně ve smyslu že by mě někdo kuchnul. Přede mnou seděl kluk s černými linkami kolem očí, naprosto bílá tvář. Vedle něj stál chlap co stále chrchlal a měl divné oči. Za mnou se pohupoval další, co mě stále sledoval a nechci vědět, na co myslel. Připadala jsem si jako v nějakém zombie hororu. A to bylo přes den! K tomu v televizi ukazovali, co dělat, když propukne požár, vlak do něčeho narazí… říkala jsem si, že s nimi bych tam rozhodně nechtěla uvíznout. Naštěstí jen dvě zastávky a vystřelila jsem pryč. Minsheng lu byla hned přede mnou, tak super, ještě najít číslo 1500. Přešlo mě nadšení, když jsem zjistila,že jsem na 382… Šanghaj je prostě velké město. Trvalo mi přes 20 minut, než jsem tam někam došla, samozřejmě jsem zjistila, že kdybych nejela šestkou, tak bych byla blíž, takže nakonec měla recepční i pravdu. Je to celé v okolí Century Avenue (世界大道), najdete tam strašně moc obrovských budov – jak firemních, tak policejních a také různé úřady. A je to tu, číslo popisné 1500. Jak jinak – stavba jako kráva. Nějaký úřad národní bezpečnosti nebo tak něco. Naštěstí opět všechno pěkně značené, jak je v Šanghaji zvykem, takže jsem neomylně zamířila do 3. patra a vyzvedla si lísteček s pořadovým číslem. Přede mnou cca 50 lidí,ach jo. Když jsem se rozhlédla kolem, všude byla spousta cizinců a každý měl po ruce svého Číňana/Číňanku. Hmm, tak to asi nebude zase taková sranda, snad to zvládnu… Čekání mi tentokrát nevadilo vůbec, naopak jsem znervózněla, když se to blížilo ke mně, protože jak mám v poslední době tu smůlu, určitě  nebudu mít papíry v pořádku. Uklidnila jsem se ale tím, že teď s tím stejně už nic nenadělám a dala jsem paní všechno, co jsem měla. Chtěla jen okopírovat pár papírů a to bylo VŠECHNO! Dostala jsem nějakou stvrzenku, že mají mé pasy, že dostanu vízum na rok (400 RMB) a hotovo.  Tak to jsem koukala jako vrána! Konečně je celé to trápení za mnou!

S Robertem jsme plánovali večer posilovnu, ale když jsou chlapi nemocní, tak všichni umírají, takže nakonec z toho bylo jen dlouhé kafe a relax. Potom jsem pomohla Regisovi trochu s diplomkou – opravdu, nevyplácí se to nechat na poslední chvíli! Aby těch problémů nebylo dost, něco se mi stalo s fleškou, nejde mi otevřít. Tak jsme si s tím hráli 4 (!) hodiny! Naštěstí mi prý všechno zachrání, ale bude to chvíli trvat. Tak jsme mezi tím povídali, dostala jsem přednášku o jiu-jitsu a ving tsun, jak se to teď prý píše, protože se jim nelíbí zkratka „WC“ (wing tsun)… jo, na takovouhle zkratku musí mít člověk koule… :-) Hodně zvláštní je, že Yip Manův hrob v HK je hodně zastrčený a neudržovaný, pustil mi pár svých videí a vypadalo to opravdu jako ze starých filmů. Kdyby to bylo v Číně, tak je z toho putovní místo plné turistů, na kterých se rejžuje :-/. Vlastně nejen v Číně, stále mi přijde na hlavu platit za procházku Zlatou uličkou v Praze… Pro případ, že bych si někdy chtěla pobrečet, jsem dostala několik dokumentárních filmů o brazilských sportovních hrdinech (F1, MMA…), no uvidíme :-).

Kateřina Cajthamlová řekla hezkou věc v jednom článku o tom, jak se lidé až nezdravě snaží vypadat jinak: „Rotvajler nikdy nemůže vypadat jako ratlík.“

Sobotní taiji

V sobotu se mi nic nechtělo, trenér navíc provázel rodiče po Šanghaji, takže jsme zase necvičili. Řekla jsem si ale, že musím být zodpovědná, jsem tady kvůli cvičení, tak aspoň na taiji půjdu. Dorazila jsem dřív, abych se mohla protáhnout a vyzkoušet si, co mi den předtím Péťa ukazovala. V sobotu na trénink chodí i lidé zvenčí. Jeden z nich mě neskutečně irituje. To je ten, co mi řekl, že cvičím yang jako chen. Je to pravda, ale neznamená to, že kvůli tomu přestanu yang cvičit, a on na mě: „Jééé, to necvič, to není yang.“ Říkám mu, že když to nebudu cvičit, tak se to nikdy nezlepší. Jen kroutil hlavou… ukopla bych mu jí, opravdu mám někdy chuť. Samozřejmě ke mně zase přišel a abych ho učila, jak se protahovat. Připomíná mi hodně cizinců svým přístupem – nauč mě, jak teď hned udělám provaz a dám nohu až za krk. Pokud to nepůjde hned teď, tak mě to nezajímá. Naštěstí brzy dorazil učitel Xie a byl klid. My „starší“ jsme si měli zacvičit qigong Ma Wang Dui. Mladší dorazili déle, protahovali se a potom měli normálně základní pohyby. Po qigongu jsem se k nim přidala, protože se také cítím ještě mladá :-P. To už jeli taiji základy. Po nich jsme cvičili yang 24 forem. A potom jsem tam tak různě poletovala podle toho, co mě zaujalo. Pan Arogantní vedl skupinu chen yi lu začátečníků, tak jsem se přidala, připadal si pak ještě důležitější. Ma Duo Lin vedle učila holky yang 24 forem. Pár dvojic trénovalo tuishou. A učitel mezi nimi různě přecházel. Přišlo mi, že také podle toho, co ho víc zaujalo :-D. Pak jsem si s pár lidmi dala celou chen yi lu a nějak jsem to cítila zase úplně jinak. Vůbec se ve svém těle nevyznám. Chápu, že jsem silnější, protože jsem posilovala celou zimu s člověkem, který tomu opravdu rozumí. Ale vnímala jsem daleko lepší propojení celého těla, víc to vycházelo z pasu. Byla jsem i uvolněnější. Na yi lu mě strašně baví, jak si tam člověk může hrát s rytmem a provedením. Některé části mám raději pomaleji, některé se snažím vylepšit podle toho, co vidím u učitele… a některé prostě vyloženě svádí k tomu, aby jimi člověk prosvištěl pěkně rychle. Podruhé si se mnou chtěla zacvičit YouYou, ta je teď za paní Důležitou. Ale čekala na mě, očividně se chtěla podívat, jak cvičím. V jedné části jsem se cítila už unavená, protože to bylo po 2 hodinách tréninku, tak jsem to ošidila. Pak jsem si ale řekla,že takhle ne, vrátila jsem se k té technice, zacvičila ji pořádně a v tom tempu dokončila celou sestavu. Kulturisti chodí s ježky podpaží, hodně wushistů chodí s ježky mezi koleny… :-) Když jsem se pak protahovala, přišla ke mně slečna s tím, že má v květnu soutěž v HK a potřebuje trénovat tuishou. Už předtím jsme spolu občas cvičily. No tak jo, ale opět jsem jí připomněla, že jsem o dost těžší a nic neumím. Po prvním kole byla ona daleko víc unavená. Jak je lehčí, tak pokud dávám pozor, tak všechno ustojím a ona se hodně unaví. V pauze jí tatínek dával rady, mně pochválil, že mám víc síly, ale shodli jsme se na tom, že ji neumím použít. Pak jsme musely přejít na tvrdší koberec, protože vedle se cvičil závěrečný qigong. No a tam už se padalo. Našla jsem techniku, kterou bych jí složila vždycky, ale použila jsem ji jen dvakrát. Jinak jsem nikdy nevěděla co dělat. Jednou jsem ze zvědavosti změnila gard, to jí strašně rozhodilo, začala se mnou zmateně kroužit, stačilo jí jen dát nohu a bylo to. No a po zbytek času jsem šla k zemi já. Trochu padat už umím – pokud padám sama, ale když se mnou jde k zemi někdo jiný, to ještě nevím, co s tím. Hlavně, když ten člověk neumí padat vůbec. Jednou jsem jí musela vzít kolem krku a trochu zvednout hlavu, aby se do ní při pádu nebouchla. Při dalším pádu jsem jí musela přeskočit, protože tam ležela jako placka. No, rozhodně mě to baví, ale potřebuji trénovat samotné techniky, protože potom při zápase prostě netuším, co dělat. Člověk by neřekl, ale je to pěkně vysilující. V týdnu chci něco natrénovat, abych pak v sobotu zase nebyla za joudu :-). 

Česká návštěva

Hned jak jsem se v pátek probudila, jsem opět volala do hostelu a měla jsem štěstí, protože to zvedla slečna, která mě hned přepojila. Domluvily jsme se s Péťou, že se sejdeme v centru, kde jsem na ně čekala už den předtím. Všichni byli moc fajn a musím říct, že jsem záviděla to jejich cestování, protože pro mě není důležité kam, ale s kým. A tohle byla skvělá společnost. Péťa mi večer v parku ukázala, jak se zvednout z toho prokletého překážkového sedu. A ukázalo se, téměř jako vždy, že je to krásně jednoduché. Nešlo mi to kvůli bolesti v pravé kyčli nebo kde, protože na druhou stranu to šlo dobře. Pak jsem drobet okoukala, jak se yang cvičí zase jinde. A na závěr na pivo – jak moc nepiju, tak mi stačila jedna láhev a už jsem to cítila v hlavě. Vůbec se mi s nimi nechtělo loučit, ale nebyla jsem si jistá, kdy odjíždí poslední metro. A zdá se, že se všechno pomalu opět obrací, protože jsem stihla to úplně poslední. Došlo mi to, až když jsem viděla pár lidí zmateně pobíhat po zastávce. Tak jsem se přidala a měla to tak akorát, i s návštěvou WC, prostě štěstí neskutečné. To bych pak musela asi pěšky a ani nevím kudy. Taxíkem jsem jela z centra jen jednou, když jsem byla s Angličany v kině, a bylo to pěkně mastné. No, přesně tohle jsem potřebovala, zvedli mi náladu a za to moc DĚKUJU!

Jak už šlo o poslední metro, netroufla jsem si přestoupit, takže jsem zase přijela na WJC, zatímco jsem kolo parkovala u Auchanu, tam jsem si musela dojít pěšky. Na cestě zpátky jsem potkala Regise, který si byl pro večeři (v půl jedné ráno, Brazilci jsou jako netopýři :-) ) a jeho učitel mě prý zve na lekce jiu-jitsu zdarma, no uvidím. Potom jsme na rohu potkali většinu černého osazenstva z naší koleje, kteří se tam připravovali, že vyrazí do klubu. Nalili do mě trochu vodky, dali jsme si trochu barbecue a co zbylo, jsme odnesli Fafovi, který druhý den musel do práce. Usnula jsem jako miminko. Jen doufám, že mi ta dobrá nálada vydrží až do léta, kdy sem zase někdo přijede…