Vízum - díl poslední

V pondělí jsem se pořádně vyspala a kolem poledne si zašla do recepce pro nové potvrzení o tom, že bydlím na koleji, protože to co mám, je prý špatně. Slečna si nebyla jistá, nikam se nedovolala a nakonec mi to vystavila s tím, že když to bude špatně, tak to udělá ještě jednou. Upozornila jsem jí, že bych byla ráda, kdybych o vízum nemusela žádat dvakrát. Ještě jsem poprosila, aby mě navedla jak metrem, protože když mi něco Číňan napíše ručně, tak to většinou nepřečtu, takže si to ani nejsem schopná najít. Nic nehledala, jen řekla, že mám vystoupit tam a tam a zeptat se. Hmm. Raději jsem ještě cestou zaskočila do wushu obchodu, aby mi to našli pořádně. „Jo, tak to musíš na metro číslo 8, potom 9 a potom 6…“ Vytřeštila jsem oči. No, vyhradila jsem si na to celé odpoledne, tak se tam snad dostanu. Řeknu vám, na šestce jezdí divní lidé. Poprvé jsem se v Šanghaji cítila nepříjemně ve smyslu že by mě někdo kuchnul. Přede mnou seděl kluk s černými linkami kolem očí, naprosto bílá tvář. Vedle něj stál chlap co stále chrchlal a měl divné oči. Za mnou se pohupoval další, co mě stále sledoval a nechci vědět, na co myslel. Připadala jsem si jako v nějakém zombie hororu. A to bylo přes den! K tomu v televizi ukazovali, co dělat, když propukne požár, vlak do něčeho narazí… říkala jsem si, že s nimi bych tam rozhodně nechtěla uvíznout. Naštěstí jen dvě zastávky a vystřelila jsem pryč. Minsheng lu byla hned přede mnou, tak super, ještě najít číslo 1500. Přešlo mě nadšení, když jsem zjistila,že jsem na 382… Šanghaj je prostě velké město. Trvalo mi přes 20 minut, než jsem tam někam došla, samozřejmě jsem zjistila, že kdybych nejela šestkou, tak bych byla blíž, takže nakonec měla recepční i pravdu. Je to celé v okolí Century Avenue (世界大道), najdete tam strašně moc obrovských budov – jak firemních, tak policejních a také různé úřady. A je to tu, číslo popisné 1500. Jak jinak – stavba jako kráva. Nějaký úřad národní bezpečnosti nebo tak něco. Naštěstí opět všechno pěkně značené, jak je v Šanghaji zvykem, takže jsem neomylně zamířila do 3. patra a vyzvedla si lísteček s pořadovým číslem. Přede mnou cca 50 lidí,ach jo. Když jsem se rozhlédla kolem, všude byla spousta cizinců a každý měl po ruce svého Číňana/Číňanku. Hmm, tak to asi nebude zase taková sranda, snad to zvládnu… Čekání mi tentokrát nevadilo vůbec, naopak jsem znervózněla, když se to blížilo ke mně, protože jak mám v poslední době tu smůlu, určitě  nebudu mít papíry v pořádku. Uklidnila jsem se ale tím, že teď s tím stejně už nic nenadělám a dala jsem paní všechno, co jsem měla. Chtěla jen okopírovat pár papírů a to bylo VŠECHNO! Dostala jsem nějakou stvrzenku, že mají mé pasy, že dostanu vízum na rok (400 RMB) a hotovo.  Tak to jsem koukala jako vrána! Konečně je celé to trápení za mnou!

S Robertem jsme plánovali večer posilovnu, ale když jsou chlapi nemocní, tak všichni umírají, takže nakonec z toho bylo jen dlouhé kafe a relax. Potom jsem pomohla Regisovi trochu s diplomkou – opravdu, nevyplácí se to nechat na poslední chvíli! Aby těch problémů nebylo dost, něco se mi stalo s fleškou, nejde mi otevřít. Tak jsme si s tím hráli 4 (!) hodiny! Naštěstí mi prý všechno zachrání, ale bude to chvíli trvat. Tak jsme mezi tím povídali, dostala jsem přednášku o jiu-jitsu a ving tsun, jak se to teď prý píše, protože se jim nelíbí zkratka „WC“ (wing tsun)… jo, na takovouhle zkratku musí mít člověk koule… :-) Hodně zvláštní je, že Yip Manův hrob v HK je hodně zastrčený a neudržovaný, pustil mi pár svých videí a vypadalo to opravdu jako ze starých filmů. Kdyby to bylo v Číně, tak je z toho putovní místo plné turistů, na kterých se rejžuje :-/. Vlastně nejen v Číně, stále mi přijde na hlavu platit za procházku Zlatou uličkou v Praze… Pro případ, že bych si někdy chtěla pobrečet, jsem dostala několik dokumentárních filmů o brazilských sportovních hrdinech (F1, MMA…), no uvidíme :-).

Kateřina Cajthamlová řekla hezkou věc v jednom článku o tom, jak se lidé až nezdravě snaží vypadat jinak: „Rotvajler nikdy nemůže vypadat jako ratlík.“

Sobotní taiji

V sobotu se mi nic nechtělo, trenér navíc provázel rodiče po Šanghaji, takže jsme zase necvičili. Řekla jsem si ale, že musím být zodpovědná, jsem tady kvůli cvičení, tak aspoň na taiji půjdu. Dorazila jsem dřív, abych se mohla protáhnout a vyzkoušet si, co mi den předtím Péťa ukazovala. V sobotu na trénink chodí i lidé zvenčí. Jeden z nich mě neskutečně irituje. To je ten, co mi řekl, že cvičím yang jako chen. Je to pravda, ale neznamená to, že kvůli tomu přestanu yang cvičit, a on na mě: „Jééé, to necvič, to není yang.“ Říkám mu, že když to nebudu cvičit, tak se to nikdy nezlepší. Jen kroutil hlavou… ukopla bych mu jí, opravdu mám někdy chuť. Samozřejmě ke mně zase přišel a abych ho učila, jak se protahovat. Připomíná mi hodně cizinců svým přístupem – nauč mě, jak teď hned udělám provaz a dám nohu až za krk. Pokud to nepůjde hned teď, tak mě to nezajímá. Naštěstí brzy dorazil učitel Xie a byl klid. My „starší“ jsme si měli zacvičit qigong Ma Wang Dui. Mladší dorazili déle, protahovali se a potom měli normálně základní pohyby. Po qigongu jsem se k nim přidala, protože se také cítím ještě mladá :-P. To už jeli taiji základy. Po nich jsme cvičili yang 24 forem. A potom jsem tam tak různě poletovala podle toho, co mě zaujalo. Pan Arogantní vedl skupinu chen yi lu začátečníků, tak jsem se přidala, připadal si pak ještě důležitější. Ma Duo Lin vedle učila holky yang 24 forem. Pár dvojic trénovalo tuishou. A učitel mezi nimi různě přecházel. Přišlo mi, že také podle toho, co ho víc zaujalo :-D. Pak jsem si s pár lidmi dala celou chen yi lu a nějak jsem to cítila zase úplně jinak. Vůbec se ve svém těle nevyznám. Chápu, že jsem silnější, protože jsem posilovala celou zimu s člověkem, který tomu opravdu rozumí. Ale vnímala jsem daleko lepší propojení celého těla, víc to vycházelo z pasu. Byla jsem i uvolněnější. Na yi lu mě strašně baví, jak si tam člověk může hrát s rytmem a provedením. Některé části mám raději pomaleji, některé se snažím vylepšit podle toho, co vidím u učitele… a některé prostě vyloženě svádí k tomu, aby jimi člověk prosvištěl pěkně rychle. Podruhé si se mnou chtěla zacvičit YouYou, ta je teď za paní Důležitou. Ale čekala na mě, očividně se chtěla podívat, jak cvičím. V jedné části jsem se cítila už unavená, protože to bylo po 2 hodinách tréninku, tak jsem to ošidila. Pak jsem si ale řekla,že takhle ne, vrátila jsem se k té technice, zacvičila ji pořádně a v tom tempu dokončila celou sestavu. Kulturisti chodí s ježky podpaží, hodně wushistů chodí s ježky mezi koleny… :-) Když jsem se pak protahovala, přišla ke mně slečna s tím, že má v květnu soutěž v HK a potřebuje trénovat tuishou. Už předtím jsme spolu občas cvičily. No tak jo, ale opět jsem jí připomněla, že jsem o dost těžší a nic neumím. Po prvním kole byla ona daleko víc unavená. Jak je lehčí, tak pokud dávám pozor, tak všechno ustojím a ona se hodně unaví. V pauze jí tatínek dával rady, mně pochválil, že mám víc síly, ale shodli jsme se na tom, že ji neumím použít. Pak jsme musely přejít na tvrdší koberec, protože vedle se cvičil závěrečný qigong. No a tam už se padalo. Našla jsem techniku, kterou bych jí složila vždycky, ale použila jsem ji jen dvakrát. Jinak jsem nikdy nevěděla co dělat. Jednou jsem ze zvědavosti změnila gard, to jí strašně rozhodilo, začala se mnou zmateně kroužit, stačilo jí jen dát nohu a bylo to. No a po zbytek času jsem šla k zemi já. Trochu padat už umím – pokud padám sama, ale když se mnou jde k zemi někdo jiný, to ještě nevím, co s tím. Hlavně, když ten člověk neumí padat vůbec. Jednou jsem jí musela vzít kolem krku a trochu zvednout hlavu, aby se do ní při pádu nebouchla. Při dalším pádu jsem jí musela přeskočit, protože tam ležela jako placka. No, rozhodně mě to baví, ale potřebuji trénovat samotné techniky, protože potom při zápase prostě netuším, co dělat. Člověk by neřekl, ale je to pěkně vysilující. V týdnu chci něco natrénovat, abych pak v sobotu zase nebyla za joudu :-). 

Česká návštěva

Hned jak jsem se v pátek probudila, jsem opět volala do hostelu a měla jsem štěstí, protože to zvedla slečna, která mě hned přepojila. Domluvily jsme se s Péťou, že se sejdeme v centru, kde jsem na ně čekala už den předtím. Všichni byli moc fajn a musím říct, že jsem záviděla to jejich cestování, protože pro mě není důležité kam, ale s kým. A tohle byla skvělá společnost. Péťa mi večer v parku ukázala, jak se zvednout z toho prokletého překážkového sedu. A ukázalo se, téměř jako vždy, že je to krásně jednoduché. Nešlo mi to kvůli bolesti v pravé kyčli nebo kde, protože na druhou stranu to šlo dobře. Pak jsem drobet okoukala, jak se yang cvičí zase jinde. A na závěr na pivo – jak moc nepiju, tak mi stačila jedna láhev a už jsem to cítila v hlavě. Vůbec se mi s nimi nechtělo loučit, ale nebyla jsem si jistá, kdy odjíždí poslední metro. A zdá se, že se všechno pomalu opět obrací, protože jsem stihla to úplně poslední. Došlo mi to, až když jsem viděla pár lidí zmateně pobíhat po zastávce. Tak jsem se přidala a měla to tak akorát, i s návštěvou WC, prostě štěstí neskutečné. To bych pak musela asi pěšky a ani nevím kudy. Taxíkem jsem jela z centra jen jednou, když jsem byla s Angličany v kině, a bylo to pěkně mastné. No, přesně tohle jsem potřebovala, zvedli mi náladu a za to moc DĚKUJU!

Jak už šlo o poslední metro, netroufla jsem si přestoupit, takže jsem zase přijela na WJC, zatímco jsem kolo parkovala u Auchanu, tam jsem si musela dojít pěšky. Na cestě zpátky jsem potkala Regise, který si byl pro večeři (v půl jedné ráno, Brazilci jsou jako netopýři :-) ) a jeho učitel mě prý zve na lekce jiu-jitsu zdarma, no uvidím. Potom jsme na rohu potkali většinu černého osazenstva z naší koleje, kteří se tam připravovali, že vyrazí do klubu. Nalili do mě trochu vodky, dali jsme si trochu barbecue a co zbylo, jsme odnesli Fafovi, který druhý den musel do práce. Usnula jsem jako miminko. Jen doufám, že mi ta dobrá nálada vydrží až do léta, kdy sem zase někdo přijede…

Další vtip...ze života

Tomu prostě neuvěříte :-D Dnes jsem dopoledne ještě mluvila s Puťou Kotětem po weixinu. Všechno vypadalo dobře. Tak jsem si šla zaběhat, když mi to den předtím tak strašně nešlo, pak na jídlo, do sprchy… všechno vypadalo dobře. Na cestě do centra mě ještě odchytli v kanceláři, abych jim povyprávěla, jaké to bylo na policejní stanici. Dorazila jsem do centra, cestou jsem ještě komunikovala s Pavelou přes weixin, jestli něco o našich neví… no a také nevěděl. A to měli přistát už ve 14:25. Tak jsem se pokoukala po obchodech, jestli nemají „mou“ jarní bundu (a neměli :-) ) a čekala jsem, až se mi ozvou. No a neozvali. Tak jsem se vydala zpátky. Zastavila jsem se na WJC, abych si koupila kalhoty na cvičení. To bych ale nemohla parkovat kolo před Auchanem, který je na úplně jiné straně :-D, takže jsem si po večeři ještě musela zajít pro kolo, aby mi ho přes noc třeba neukradli :-D.

Takže jsem se vrátila na pokoj a poslala Pétě zprávu na její telefon, pak email…no a nic nefungovalo. Tak jsem zavolala do hotelu. Slečna mi oznámila, že tam teď nejsou. Nevadí, hlavně že jsem se dovolala. V noci jsem tam zavolala znovu, ale zvedla to nějaká trubka – kluk. Vysvětlila jsem mu to čínsky i anglicky. Rychle i velmi pomalu a polopatě… Poprvé chtěl vyhláskovat její jméno, a že to zařídí… a položil mi to. Podruhé mi říká: „Jasný, vyřídím jim to, nashle,“ a položil. Potřetí: „Jojo, zajdu nahoru,“ a zavěsil. Počtvrté už jsem to prostě nedokázala.

K tomu ještě musím zajít na Pudong si už konečně opravdu zažádat o vízum, protože ty věci s pokutou už mám za sebou. Teď tady sedím a fakt nevím, co mám zítra dělat. Samozřejmě, že opět zavolám do hotelu – a budu doufat, že tam bude slečna a ne to vejce, co dnes v noci. Prostě začátkem roku hada se nedaří téměř nic. Každý den si teď říkám, co se zase pokazí a už se tomu musím jenom smát…

Samé novinky na taiji!

Kromě té vízové zábavy, které jsem si užívám víc, než bych si přála, se snažím po večerech víc učit a už mi z toho jde hlava kolem. Zvlášť, když se k tomu ještě musím učit anglicky, protože prostě neznám slovíčka jako „naběračka“, „potřísnit“. A někdy se stane, že i když si to přeložím, tak musím hledat na Wikipedii, protože to slovo neznám ani v češtině („kalabasa“, „tomel“ atd.). Obdivuji lidi, kteří sem přišli s žádnou angličtinou. Spolubydlící se mi vrátila v úterý, to znamená, že zase žijeme nočním životem, protože opět rachtá i kolem 4. hodiny ráno.

Zbytek času se snažím cvičit. Moderna mě zatím moc nechytla, ale tělo mám po té zimě v posilovně hodně silné, takže si nemůžu stěžovat. Měsíc jsem nedržela meč v ruce, takže pohyby nejsou zrovna precizní, samozřejmě nic neudýchám, ale to se dalo čekat. V sobotu budu poprvé v tomhle roce cvičit s trenérem, tak mě to snad trošku namotivuje.

S učitelem Xie se ale rozhodně nenudíme. V pondělí jsme měli zkoušky, kterých se cizinci nemuseli účastnit, ale pro srandu jsme do toho také šli. Bodoval se provaz, rozštěp, most, jak vysoko zvedneme nohy… a pak sestavy. A řeknu vám, nebyli jsme s Levim nejhorší :-D. V úterý cvičíme od 19. hodiny večer, ale učitel má hodinu vedle, takže sami. Vždy nás zaúkoluje a odejde: každou sestavu, kterou umíme, 3x. Vždy 3x v kuse bez pauzy. Samozřejmě, že to studenti nedodržovali. Zvládla jsem to až na konec, kdy už mě to po té 1,5 hodině prostě nebavilo a dala jsem si pauzy i mezi tím. Je zvláštní, že na to, že se na tréninku teď víc děje, tak je atmosféra uvolněnější. Zároveň je to i více individualistické, každý se má soustředit hlavně na sebe, rozhodnout si, co a jak. Na začátku tréninku často děláme základní kopy a pohyby, protože už je teplo.

Ve středu jsem byla na hodině qigongu (8:00 – 11:30!) s učitelem Xie, která je pro nové mgr. studenty. Už to mám za sebou, ale s učitelkou Lai a panem Arogantním, takže chodím znovu. Celé to uteklo jako voda, stále jsme něco dělali a za tu dobu jsme se naučili celý Yi Jin Jing. Sice už to cvičím třetím rokem, ale zase jsem se dnes naučila hodně nového. Vedle na koberci probíhala hodina qigongu pro studenty doktorského oboru. Jejich učitelka nic nedbala na to, že tam není sama, zatímco náš učitel byl hodně zdvořilý, neměl hudbu nahlas, nevyřvával… kromě toho, že to jsou všechno Číňané, opravdu záleží i na člověku. Učitel Xie to pojal zajímavě – každou lekci se naučíme jeden qigong a hned potom bude následovat průběžná zkouška. A zkouška se týká i lidí, kteří ten předmět nemají zapsaný a jsou tam jen jako nadšenci :-D. Ještě, že už jsem si tím vším prošla a kromě Liu Zi Jue si je pamatuji O:-).

Učitel začal učit sestavu wu stylu (吴), který mi celé ty roky, co jsem tady, přijde prostě nejsložitější, zatím jsem se s tím nesrostla. A co myslíte? Dnes jsem propásla první část, protože jsem byla zase kvůli vízu. A zbytek týdne také nebudu, protože přijede Péťa. Prostě se mi daří už druhý týden :-). Jo a učitel nám naplánoval i běhání – 3 km, to je 7 koleček. A že já jsem nějaký běžec… Dnes jsem jela na stanici na kole (20 min tam a 20 min zpátky) a jak je sedačka nízko, tak z toho bolí stehna víc než normálně, a to nemusí být ani kopec. V 16. hodin jsem se přiřítila do tělocvičny, jen hodila věci na lavičku a utíkala se zařadit, abych aspoň něco chytila z té sestavy. Po 5 minutách konec, že se jde běhat. Neuběhla jsem to, tohle bude fakt nadlouho. Pro dnešek mě to celé znechutilo, tak zase až zítra… Už aby byl klid a můj svět byl zase složen jen z jídla, cvičení, spaní a učení. Tenhle rok se zatím moc nepovedl. Ale neztrácím naději, protože je konečně fakt jarní počasí na tričko s krátkým rukávem a po té hnusné zimě, TO JE VĚC! :-)

Vízum - díl II

Má vízová odysea pokračuje. V pondělí jsem zašla do naší kanceláře, aby mi napsali nový průvodní dopis s razítkem školy. TingTing tam nebyla, Učitelka Li si na to netroufala ani po vyčerpávajícím návodu, vše zachránil můj Hrdina, pan Chu. Konečně byl zase jednou užitečný. Pokud nic, tak se mu nedá upřít, že se v těchto věcech fakt vyzná a napsal to jako profík :-). Samozřejmě si nezapomněli udělat legraci z mého červeného oka. Na tajnou policii jsme vyrazili až odpoledne, protože ráno se tam asi nepracuje. Ya Qiang vzal elektrický skútr a to bylo super. Tedy, bylo by, kdybych neměla to oko, do kterého mi foukalo. A nebyl to jen čistý vzduch. V kanceláři jsme strávili hodinu času, během které ten, co mě má na starost, stále někam odbíhal a vždy se vrátil s novými papíry. Ode všeho hned několik kopií. Všechno jsem musela podepsat a připsat datum. Pak to všechno skenoval do PC. Kanceláře a chodby vypadají podobně jako u táty v práci, jen je to takové víc zaprášené. Všude se kouří, popíjí čaje a za celou dobu, co jsem tam seděla, tak ten druhý si stále hrál se zapalovačem a četl si něco na telefonu. Minule hrál nějakou hru. A pak, že jedeme na policejní stanici pro záznam. Konečně nějaké vzrůšo, už jsme na té sedačce usínali.

Mně vzali do auta, stařičké, černé..prostě klasika. Santana – takové tady jezdí taxíky (ale žluté). Ya Qiang jel za námi na skútru, protože už se tam nebudeme vracet. Cestou se mě paní ptala na ČR a na schengenské vízum, protože by ráda na výlet do Evropy. Využila jsem své zkušenosti z loňska, kdy jsem pomáhala trenérovi zažádat právě o tohle vízum, takže jsem oslnila přesnými informacemi (pokud to tedy letos nějak nezměnili). Zaparkovali jsme na vnitřním parkovišti. Všude kolem spousta policejních aut a motorek. Ty obklopovali policisté s cigaretou v ruce a vysmátí. Ať už jste chtěli vstoupit do jakýchkoliv dveří, museli jste buď vyťukat bezpečnostní kód a nebo zavolat někoho s kartou. Procházeli jsme celou budovou, tak jsem měla jedinečnou příležitost si prohlídnout čínskou policejní stanici. Jedna místnost byla plná malých televizí, které přenášely záběry z pouličních kamer. Hromada kanceláří, archivů. Popisky byly i v angličtině, to bylo zajímavé. Došli jsme do jedné kanceláře, kde můj pán naťukal něco do počítače a pak jsme opět sešli dolů do malé místnosti. Nevím jistě, ale asi to byla cela předběžného zadržení. Řekli mi, abych šla dovnitř a posadila se. Trochu jsem zaváhala, před očima mi proběhl scénář, kdy se za mnou zaklapnou ty mříže obalené modrou pěnovou vycpávkou, a už se nikdy nedostanu ven. Podívala jsem se zpátky na pána s pohledem: „To jako vážně?“ A jo, mysleli to vážně. Posadila jsem se na dřevěnou židli. Prvním dobrým znamením bylo, že mi ruce nepřiklopili tou dřevěnou deskou, co tam byla přimontovaná na opěradle židle. A druhým, že nezavřeli ty dveře z mříží. Hned u mříží byl přistrčený stůl s počítačem. Došlo mi, že půjde o výslech, který se bude nahrávat. Zeptali se mě, jestli potřebuji překladatele. Jak jsem zvyklá, odpověděla jsem, že pokud nebudu rozumět, tak ano. Všichni se na sebe podívali jakože „co s tím?“ Očividně žádného překladatele neměli. To bych jim vypálila rybník :-D. A ještě překladatele do češtiny… :-) Tak jsem je uklidnila, že když budou mluvit pomalu, tak porozumím. Spadl jim kámen ze srdce a pokračovalo se. Musela jsem přísahat, že budu mluvit pravdu a nic než pravdu. A pak mi začali pokládat jednoduché otázky ohledně víza a celé té nešťastné situace. Nebyla jsem si jistá, jestli mám říct fakt pravdu, jak jsem před chvílí přísahala a nebo příběh, na kterém jsme se domluvili. Ale zvolila jsem správně. Všemu jsem rozuměla. Na konci se mě ještě zeptali, jestli chci něco dodat. Nechtěla jsem. Začali zase něco ťukat do klávesnice, diskutovat o tom. A pak mě konečně vyzvali, abych vyšla ven. Potom jsme opět vystoupali po schodech a zamířili do jiné kanceláře, kde vytiskli nahrávku s doplňujícími informacemi a já musela na každý papír připsat, že jsem nepotřebovala překladatele a se vším souhlasím. Napsali mi to škrabopisem na papír a já to měla opsat. Kdo studuje čínštinu ví, že se ruční psaní kolikrát nedá identifikovat. Naštěstí jsem s sebou měla slovník na telefonu a Ya Qianga po ruce. Tak nějak jsem rozuměla, co na těch papírech stálo, ale samozřejmě jsem nepřečetla všechno. Vzpomněla jsem si na tátu, jak mi vždy kladl na srdce, abych nepodepisovala nic, čemu nerozumím… :-D Na to jsme se přátelsky rozloučili s tím, že mám čekat na jejich telefonát.

Zase v nemocnici...

Když jsem naposledy odcházela z Changhaiské nemocnice, řekla jsem si: „Už nikdy,“ no a potvrdilo se rčení: „Nikdy neříkej nikdy.“ :-D Netuším, co se stalo a samozřejmě jsem se to nedozvěděla ani po 1,5 hodině čekání a prohlídek. Mám rozhození spaní a někdy se mi prostě nedaří usnout. Stejně tak ve čtvrtek. Nakonec jsem usnula, ale s řasenkou. To se mi nestalo poprvé, takže si nemyslím, že by to byl hlavní problém. A ano, řasenka koupená v Plzni, ne v Číně :-P. Dopoledne jsem se probudila a nemohla jsem rozlepit oči. A i když jsem je rozlepila, tak jsem stejně stále viděla rozmazaně. Po umytí to už šlo, ale vypadala jsem divně. No, nevadí, jak to přišlo, tak to zase odejde, jako vždycky. Vyrazila jsem na taiji trénink, a to už mi oči pěkně slzely… nějaký žlutý hnus. Pak ještě do posilovny na nohy s Robertem. Zvedala jsem normálně své váhy jako vždycky. Na kávě už mi nebylo až tak dobře. V první lékárně mi odmítli prodat kapky s tím, že to nevypadá dobře a mám jít do nemocnice. V devět večer nepůjdu do nemocnice, zvlášť když mi skoro nic není. Tak jsem vyrazila do další, kde jsem dostala kapky a prášky (42 RMB). Musela jsem platit kartou, protože jsem neměla u sebe dost hotovosti, a když jsem se měla podepsat, tak jsem na ten papír prostě neviděla. Koupila jsem si smaženou rýži k večeři, ale snědla jsem jen pár lžic, nebyla dobrá. A nebo jsem už začínala být fakt nemocná. Rychle jsem se umyla, vykapala oči a zalehla. Jenže se mi nedařilo usnout a začínalo mi být hodně špatně. Od žaludku, od hlavy… určitě jsem měla teplotu, ale samozřejmě mi byla i zima. Jako kdybych měla chřipku, bolelo mě v krku a teklo z nosu. Robert mi poradil horký ručník na oči, což mi ulevilo, ale stejně jsem se cítila pod psa. No a hlavně jsem na to byla sama. Kolem jedné ráno jsem to už nevydržela a poprosila Roberta o nějaké prášky na bolest hlavy, protože ty mé nezabíraly. A potom jsme se domluvili, že mi bude dělat společnost a mrkneme na nějaký film. Skočil mi koupit něco k jídlu, protože jsem začala mít hrozný hlad. Dorazila i Debra a Ana (jedna osoba, kdyby se někdo ztrácel :-)) a byla legrace. Deb měla také něco s okem (pink eye) před pár dny, ale prý to nebylo tak hrozné jako to moje :-/. Kolem 4. ráno jsem konečně usnula. Probudila mě až zpráva od Roberta kolem jedenácté, kdy se ptal, jak mi je. Neviděla jsem skoro nic, protože mi nešlo rozlepit oči, tak jsem mu odpověděla, že je mi asi líp, ale moc toho nevidím. Poslepu jsem došla do koupelny a co myslíte? Nějakou chvíli mi netekla voda :-D. A když začala, tak pořádně horká. Jenže jsem ani neviděla, jestli je to dobrá voda nebo špinavá. Tak jsem to riskla, natočila trochu do vandlu, a když vychladla, umyla jsem si oči. Levé nebylo tak strašné, ale pravé bylo pěkně nateklé a rudé. No super. Poslala jsem fotku oka trenérovi, aby mi věřil, že nesimuluju, protože minulou sobotu jsem trénink také odřekla, protože jsem byla nemocná :-D. A že s tím mám jít do nemocnice. Zavolala jsem Ya Qiangovi a vyrazili jsme. „Ty jo, to je zase lidí…“ „Tohle? Dneska je tady prázdno!“ Takže nejdříve zaplatit za to, že se na nás doktor podívá, na recepci změřit teplotu (36,5° jako vždy) a pak do ordinace. Na očním to šlo pěkně rychle. Jak mě lékař uviděl, tak anglicky řekl: „Červené oko.“ Tak výborně, víme, co to je a bude to banalita. No a co to jak mi bylo špatně a cítím se jako během chřípky? „Jo, to nevím, takhle se červené oko neprojevuje. To si zajdi vedle, jestli myslíš, že to není dobré.“ Takže zase zaplatit a pak 30 minut v čekárně. Ordinace vypadala také jako čekárna, kde se kolem stolečků tísnila hromada lidí, vedle ležel nějaký starý pán na kapačkách, spal s otevřenou pusou. Všechno to bylo ve spěchu a člověk si fakt připadal jako hypochondr. Poslali mě na krev, když nemám tu teplotu. Jak se odebírá krev? Zajdete si k okénku, vystojíte si frontu, během čehož si můžete zblízka užívat pohled na ostatní, jak jim berou krev a vedle asi sliny nebo nevím. Všechno to byly studentky a podle toho to u mě také vypadalo. Napřed mi nemohla najít žílu (na té bílé kůži mi fakt svítí), potom mi tedy něco napíchla a různě mi tam jehlou otáčela, aby se trefila. Když zavolali třetí, aby to zkusila, tak mi už došla trpělivost a začala jsem se smát. Konečně ze mě tu krev dostaly a já si odnesla hezkou modřinu. Na druhou stranu se mi líbilo, že člověk dostane čárový kód. Do 10 minut jsme si mohli u čtečky vyzvednout výsledky, které jsme odnesli doktorce. Něco jsem tam měla mírně zvýšené, a protože jsem stále tvrdila, že mi není dobře, a že mi v noci bylo špatně, dostala jsem prášky a uzavřeli to tím, že ta rýže asi nebyla dobrá. Zašli jsme na oběd, protože jsem konečně dostala hlad. Ya Qiang mi řekl, že podle čínské medicíny by spíš řekli, že je to psychického rázu, že jsem v poslední době měla hodně věcí, které se nedařily a necítila jsem se dobře. Po dobrém obědě se mi najednou udělalo o dost lépe, konečně se mi víc otevřelo pravé oko. Vrátila jsem se na pokoj a dospala to. Mám to stále nateklé a cítím se nemocná, ale už ne tolik jako předtím.

Když jsem se zmínila, že jsem si něco udělala s kolenem, Martin mi napsal: „Hlavně, že to nebyla hlava.“ No… :-) Fakt se těším, co mě potká příště, už bylo té smůly víc než dost… Jo a teď se mi ještě zbláznil telefon...