Rock ´n´roll, baby!

Tyhle dva dny prostě nemohly být lepší…

Včera odpoledne se mi tak nějak uzavřel další kruh. Někteří z vás si možná ještě pamatují na Pana Arogantního ze začátků. Včera se vzdal svého oblíbeného tuishou, přisedl si ke mně a povídali jsme si přes hodinu – jen tak o životě, o škole, o cvičení, o našich plánech do budoucna. Ať už je to s jeho záměry jakkoliv, chová se ke mně zase jednou slušně, dokonce přátelsky zdraví. Ale hlavně – opravil mi velkou chybu v taiji mabu. A nebylo to jenom naťuknutí, vracel se k tomu několikrát, prakticky mi vysvětlil proč tomu tak je, nastavil mě do toho, tlačil mi do kyčlí a šlapal na stehno… bolelo to jako čert. Ale už to chápu! Potom mě pozval, že se můžu přidat k jeho studentům, které učí základy a začátek yi lu. Věnoval se mi, dokonce opravdu zná mé jméno :-). Pomohlo mi to v mnohém. A tím se celá ta naše telenovela tak nějak uzavřela. Levi mě začal učit er lu, že prý už je na čase :-D.

Večer jsem nakupovala v Auchanu a tomu byste nevěřili… Na eskalátorech ke mně přistoupila Číňanka a spustila rusky. Čínsky jsem odpověděla, že rusky neumím a začaly jsme se bavit. Když zjistila, že tady cvičím wushu, mi představila svého manžela, který stál za námi. Že prý od 8let cvičí luo han quan a bagua zhang. Vyměnili jsme si kontakty, pozvali mě k sobě domů na jídlo, a že by mě pán mohl i něco naučit. A to zrovna když přemýšlím, že mi tradiční chybí a ráda bych se učila. Už jsem říkala Jodymu, jestli by mě nenaučil něco z shaolin quan, ale protože jsou prázdniny, ještě jsme se k tomu nedostali. I kdyby to s tím pánem a paní nevyšlo, i tak mi to udělalo radost!

Po měsíci mi dorazil vánoční balíček od Dannyho z USA, to jsem měla radost neskutečnou!

A teď ta nejlepčejší zpráva ze všech a za celou dlouhou dobu co cvičím wushu:

Jak jsem již psala, v sobotu mě trenér Yang pochválil. Dnes mi Cai po QQ ještě pověděl, co předtím zapomněl, protože chtěl se svým trenérem probrat své záležitosti. Když jsem si tam trénovala svoje a oni dva se bavili, trenér Yang se na mě ptal a Cai mu pověděl můj příběh – kdy a proč jsem sem přišla, co cvičím a proč. Už jsem říkala, že pan Yang je ve wushu komunitě hodně vážený, že jo. A jeho příklad mě kolikrát dodal kuráž v tom, že člověk nemusí být skvělý atlet, ale i tak může být i skvělý trenér. On sám necvičil nijak oslnivě. V jeho době byly skoky 540° pecka největší a on dával dobře a vždy jen 360°. A teď je váženým trenérem, všichni jeho svěřenci skáčou 720°+mabu bez problémů. A i po zranění kolene se většina z nich může vrátit. Du Hui, se kterou v úterý trénuji, je toho příkladem. Říká se o něm, že mu stačí jeden pohled a pozná, jaké jsou vaše možnosti. Samo za sebe mluví i to, že ho Aurora uctívá, a to je co se týče trenérů a jejich znalostí hodně kritická. No prostě – řekl, že necvičím špatně, 不错, že cvičím lépe než Aurora (to jsem vyvalila oči nejvíc) a že v létě můžu na šanghajskou wushu soutěž. A že prý určitě neskončím poslední. To bych si musela zlomit meč, zakopnout se… mimochodem, tohle všechno se mi děje normálně, takže nejásejme… :-D

Po 2,5 letech cvičení moderny, kdy jsem to nebrala až tak vážně, protože na to nemám talent, jen mi ten pohyb prostě dělá radost… po mnoha zraněních, z nichž dvě (záda, kyčel) se mi táhly celý rok… po mém dramatickém zranění nosu (ze kterého se vyklubala mrňavá jizva vedle nosu :-D) a ruky (jeden steh :-D)… hlavně po tom, co jsem to několikrát chtěla vzdát s tím, že to nemá smysl, cvičím stále na nic a jen se v tom plácám… Když jsem dorazila do tělocvičny s náplastí na nosu, Pan Arogantní, i když jsme se v té době už nebavili, mi starostlivě pověděl: „Ty bys měla cvičit jen taiji, moderna je pro tebe moc nebezpečná!“ On sám toho nechal, když jednou dopadl XFJ do provazu tak, jak by kluci neměli… :-) Sice to není hmatatelné jako nějaký diplom nebo medaile, ani ve skutečnosti necvičím dobře… ale i tak je to pro mě největší zpráva za celou tu dobu, co cvičím. No, přiznám, brečela jsem jako želva! :-) Teď už fakt věřím, že jde všechno…

Káťa drobet pracuje

V poslední době se mi v Číně zrovna dvakrát nelíbí, nebýt limitovaná tím, že mi na konzulátu složitě zařizují nový pas, vrátila bych se domů na 1 – 2 měsíce, to byl můj plán ke konci loňského roku. Domů bych se dostala, jenže by mě pak asi nepustili zpátky do Číny. A můj nový pas by v té době už byl v Šanghaji, to by nebyla zrovna dobrá situace :-). Dokonce jsem sehnala i krásně levnou letenku. Bohužel…

Proč že bych chtěla na chvíli odjet? Čím víc se člověk zaplétá s Číňany, tím víc je to pro něj náročnější – zvlášť pokud si věci víc bere, víc nad nimi přemýšlí, víc důvěřuje apod. Rozhodně bych ale neodjela nadobro ani na Číňany nenadávám, až takové katastrofy se mi nedějí, navíc zastávám názor, že jde o přístup, protože pokud máte přístup ne dobrý, nebude se vám vést dobře nikde. Jak většina z vás z Facebooku ví, starám se teď Ya Qiangově společnosti Ruo Hai o kontakty v zahraničí, zatím jsme stále u kroku jedna = dodávat wushu zboží do ciziny. Ani nevíte, kolikrát jsem si nadávala, že jsem na hodinách IT nedávala větší pozor, protože by mi to ušetřilo hromadu času. V těchto věcech se fakt nevyznám a dostanu úkol vytvořit nabídku zboží, katalog, ceník atd. Jo a teď ještě navrhnout webovky a nakrmit je informacemi :-D. Strávila jsem nad tím hromadu hodin a stejně se mi každý trochu zkušenější člověk vysměje. Druhá věc je, že získávat informace z čínské strany je velice zdlouhavé, vysilující… To je jen takové nastínění, proč jsme na Facebooku před pár dny změnili jméno naší stránky. Celý příběh k tomu by byl na daleko víc než je můj obvyklý článkový objem, a to už je co říct :-D. Nejdůležitější ale je, že je vše už hotové. A co víc, první zákazník (Německo) se nemohl dočkat oficiální verze, tak jsem mu dnes musela poslat tu „předoficiální“. Mám z toho velikou radost, protože jsem tím strávila hodně času. Další z úspěchů je, že se mi po měsíci (!!!) podařilo získat informace o wushu kobercích (fotky, ceny), které jsem obratem poslala do Nizozemí, kde se můj známý velmi úspěšně snaží dostat svou wushu školu na první místo v zemi. Další z mých úkolů, co se týče Nizozemí, je zajistit tam vízum na léto pro svého trenéra, dojednat všechny podmínky tak, aby tam mohl jet učit moderní wushu na cca 30 dní. Zrovna dnes jsme si povídali přes QQ. Řekla jsem mu, že bylo opravdu štěstí, že jsem ho poznala (proč prozradím později), a on mi pověděl to samé. Mimo jiné nebýt mě, tak by asi nikam nejel. S touhle myšlenkou jsem přišla minulý rok, ale jeho trenér ho požádal, aby jel učit na Ukrajinu, tak se to muselo zrušit. Tentokrát vše nasvědčuje tomu, že to vyjde. Bohužel na léto už mám jiné plány, tak mu nebudu asistovat, což byl původní plán, ale nevadí, není všem dnům konec. Náš vztah je hodně zvláštní, ale mám v něm přítele, na kterého je spoleh, který mě poslouchá a podporuje. 

Jak vypadá trénink moderního wushu

Když jsem se na závěr tréninku protahovala, Du Hui mi drobet přiblížila, jak teď vypadá její trénink. Normálně trénují 1x denně cca 3 hodiny v kuse, 6 dní v týdnu. V sobotu mají tréninky ale dva – od 9:00 do cca 11:30 a potom od 14:30 do večera. Ti nemladší ale přicházejí na trénink každý den už ve 13 hodin, Bobo je trénuje na skoky. (Bobo cvičí nanquan, skoky má naprosto fenomenální a dokáže naučit vlastně všechno a všechny) Na začátku se zahřívají základními technikami, protahují se, cvičí základní pohyby. Bylo mi řečeno, že v moderním wushu má nácvik kopů jediný cíl – skoky. Ve skocích potřebujeme mít kop lehký a rychlý. Proto necvičí desítky řad za sebou, z každého kopu udělají třeba jen jednu řadu, ale naplno. Zajímavé ale je, že naplno neznamená na 100 % síly. Cai vždycky říká, že stačí tak 65%, v mém případě je prý nejdůležitější uvolnění. V poslední době více než předtím poznávám, jak je strašně těžké najít tu hranici mezi přílišnou uvolněností a přehnanou silou.

Po základech jedou nan du难度 neboli skoky. Tengkong feijiao, hvězdu bez rukou nebo xuanzi tady moc neuvidíte, to je příliš triviální. Nejvíc se jede samozřejmě bailian, XFJ, vrut a tak. Mají tam dva soutěžní koberce, dva trenéry, takže jsou rozděleni do dvou skupin. Du Hui je teď jen s Malilim, takže se střídají hodně rychle = víc unavení. Systém je různý. Teď třeba skákají 8 skoků v jednom opakování, celkem šest opakování. A protože jsou jen dva, tak se nestřídají, vejdou se. Nemají tedy tolik času na odpočinek. Zkuste si třeba XFJ 720° do mabu osmkrát za sebou bez pauzy. Když mají odskákáno, vždy trénují první část své sestavy, která je co se týče nan du nejnáročnější – většina lidí si to dá do první části, kdy mají ještě energii. A potom jedou 1+2+3, 2+3+4, 1+2+3+4. Cai mi povídal, že když ještě trénoval, tak jeli celou sestavu 3x za sebou, pak hned klikovat nebo jinak posilovat. Krátká pauza a znovu. U nás je spousta lidí hotová po jednom opakování. Tady je důležité připomenout, že nejde jen o nějaké plácání se, ale pokaždé musí cvičit naplno. Do týmu není jednoduché se dostat, o to jednodušší je z něho vypadnout. Jednu slečnu vyhodili, protože byla kulatější. U jiných, kteří necvičí špatně, se takové „vady“ snaží různě zamaskovat. Která slečna je mrňavá, mívá na soutěže vyčesané vlasy hodně vysoko, Du Hui má zase moc dlouhý krk, takže má culík níž.

V týmu to není jednoduché nikdy. Když přijdou noví, cca 13-15letí, musí prokázat, že tam patří, takže chodí na tréninky o dost dřív a kolikrát je vidím cvičit večer před kolejí – trénují techniky. Druhý den je ukáží trenérovi, ten jen zakroutí hlavou, že takhle ne. A takhle dokola. V začátcích se učí strašné množství technik v poměrně krátkém čase a je na ně vyvíjen takový tlak proto, že se jim později budou techniky učit velice snadno a zvládnou zacvičit všechno. Caiovi teď stačí 10 minut a umí novou sestavu. A když říkám „umí“, tím nemyslím jen že si ji pamatuje, on ji zvládne i skvěle zacvičit. Občas jsou někteří z nich posíláni k nám do taiji tělocvičny a nebo před budovu na chodník a tam trénují techniku. Třeba jen jednu do zblbnutí. Ale jak mě naučila Du Hui, je opakování a opakování. Někdo si myslí, že když techniku udělá 100x, zaučí se ji, nebo že si tělo samo najde cestu. Tělo si cestu nenajde, pokud ho k tomu nenavede mozek. Proto musí být člověk přítomen v každém okamžiku, být si vědom, co dělá každá část jeho těla, umět rychle zanalyzovat situaci, najít problém a umět ho opravit. Bez toho to nejde. Oni umí už téměř od začátku trénovat techniku jako celek. Cizinci si prý techniku často rozdělují na jednotlivé prvky. To dělám i já, protože mi na to mozek prostě nestačí. U bailianu jsem nejdříve trénovala otočku. Potom jsem se zaměřila na kopající nohu. Až jsem vždycky věděla, co dělá a uměla ji lépe ovládat, zaměřila jsem se na nohu levou.

Na závěr posilují tu část těla, která jim dělala problémy, kde cítí nedostatky. V pauzách mezi sériemi jen tak nepostávají, ale trénují techniky. Protáhnutí na konec a hotovo. Každý den je to prý podobné. Opravdu jen občas je vidím v posilovně a nebo na okruhu.

Na druhou část mého sobotního tréninku s Caiem přišel hlavní trenér Yang. Všichni jsme byli překvapení, protože takhle brzy nechodí. Všichni jsme tak nějak přirozeně znervózněli, vyzařuje z něho velká autorita, i když nevypadá přísně. Snažila jsem se ho nevnímat, celkem mě uklidnilo to, že pro něj stačí jeden pohled na mé tělo a má celkem jasnou představu, co zacvičím a co ne. A to nekecám :-O. Jak jsem se tady naučila, když je člověk nervózní, předvádí o dost horší výkon než na jaký má, takže je to dost zbytečné. Když mě potom přišel Cai opravit, s úsměvem zašeptal, že trenér Yang řekl, že necvičím špatně. A kurňa! A poznala jsem, že si nevymýšlí, protože potom najednou působil daleko uvolněněji a víc mě opravoval. Samozřejmě to neznamená, že cvičím dobře, spíš že by to mohlo být i o dost horší. Měla jsem z toho velkou radost, protože trenér Yang je tady něco jako Bůh.

Když jsem u těch pochval. Minulý týden jsem trénovala v atletické hale, a když jsem odcházela, dohonil mě student doktorského oboru wushu a pokládal mi ty klasické otázky. Když zjistil, že se jmenuju 凯佳, tak řekl: „No jo, já tě nepoznal, když tady není světlo. My, co tady cvičíme wushu, tě všichni známe, jsi teď hvězda!“ No vidíte, jedno video a co to udělá :-D. Nechci ale, aby si mě lidé pamatovali jen kvůli videu. Nebudou si mě pamatovat proto, že cvičím skvěle, protože necvičím. Spousta lidí si mě ale pamatuje proto, že můj učitel je Xie Ye Lei a říkají, že v bydlím v tělocvičně :-). Dneska byla učitelka Li překvapená, že jsem tam přišla v 11 hodin, že to je čas na oběd, ne na cvičení.

Když jsme u učitelky Li, dnes jsem zase viděla důkaz, že: 1. ne každý Číňan umí wushu, 2. ne každý, kdo má wushu vystudované, ho umí a rozumí mu. Trénuje jednu Korejku moderní (!) taiji. Nejsem odbornice na yang styl, ale i já vidím, že by mohla cvičit aniž by byla tak unavená, jako teď je. Tengkong feijiao skáče strašně do dálky, takže ztrácí hodně na výšce, příliš se nadře. Všechny skoky mají odraz a dopad na cca stejném místě. Kolikrát mě trenéři nechají skákat v IWUF logu, které je uprostřed každého oficiálního koberce u nás na škole. Když dopadnu mimo logo, tak je to ne úplně špatně, ale rozhodně to není dobře – kvůli tomu, co jsem zmínila předtím.

S Caiem teď cvičíme klasicky, tak nějak zvenčí – neřešíme moc detailů, prostě jedu skoky a sestavu. Jediná zábava na tréninku je, když mě předvádí, jinak je to v poslední době jako na pohřbu. S Du Hui se zaměřujeme na detaily, za celý trénink se taky moc nezasměju, ale nikdy to není stejné, vymýšlí hodně doprovodných cvičení, takže mě to hodně baví. A díky její „péči“ jsem byla v sobotu schopná konečně POKAŽDÉ skočit bailian 360° z místa do mabu. Jojo, tohle skočí každý po měsíci tréninku. Každý kromě mě, jsem prostě madla. Vydřela i vyplakala jsem si to. Nedokážete si představit tu radost. Ještě to není stabilní, abych to už skočila vždycky, ale už se to daří hned několikrát na každém tréninku, i když to ještě nevypadá tak hezky. Když to bude s kroky, tak si v budoucnu troufám doufat i v 540° do mabu. A to je teď zima, kdy jsou výkony slabší než v létě. Abych tou samochválou nesmrděla tolik, musím říct, že ztrácím víru v to nejjednodušší nan du = vyhození zbraně+kotrmelec+chycení zbraně. Vždy, když ztratím kontakt se zbraní, tak mi před očima automaticky naskočí obrázek, jak jsem si narazila nos.

Našla jsem článek o jedné paní, která se rozhodla zatočit se svou obezitou, trávila 6 dní v týdnu na spinningu, pak do  toho začala posilovat a teď sbírá jeden titul v kulturistických soutěží za druhým. Posílala jsem to Dannymu, jestli je to pravda. Našel tu paní i jinde a fakt to pravda je. Kdo nerozumí anglicky se může podívat na obrázky, to úplně stačí. No, nikdo nemůže tvrdit, že to nejde, jenom to prostě nechce tolik.

http://www.dailymail.co.uk/femail/article-2260044/Fast-food-lover-ate-takeaways-EVERY-night-beat-bulge-competitive-bodybuilder.html

Stále cvičím!

Kolem začátku nového roku se mi necvičilo moc dobře, byla jsem strašně unavená. Vlastně nemocná, ale projevovalo se to jen tou únavou. Bylo to krušných asi 14 dní, ale snažila jsem se cvičit více méně každý den. Tento týden je to výrazně lepší. Dlouho jsem se už necítila takhle skvěle. A to je zima, co teprve až se oteplí! :-)

Taiji teď není organizovaně, takže cvičím podle svého. Trochu mě to štve, ale vím, co mám cvičit, tak musím jen vydržet. Do asi 25. února! :-O Ale cvičí se mi líp, protože už nejsem tak strašně zatuhlá. Teď naposledy jsem stála ve vysokém mabu a vydržela jsem o dost delší dobu, než jsem si myslela. Prodýchávala jsem to podle návodu našeho učitele a opravdu to fungovalo. Vůbec jsem se necítila unavená ani mě to nenudilo. Jen se mi nepodařilo nějak příjemně nastavit pravou ruku, která trochu trpí z dennodenního cvičení s mečem. Když jsem pak otevřela oči, cítila jsem se skvěle. Lehká a vyčištěná hlava, fakt paráda!

Jak mi nebylo dobře, tak mi moderna samozřejmě strašně nešla. Stále jsem myslela na to, že to takhle na nic přeci nemůže být stále a vyplatilo se to. Tento týden to jde, a to každý den, jsem fakt neskutečně překvapená! Čtvrtý den jsem už měla hodně namoženou pravou nohu a protahování hodně bolelo. Při kopech pak ale vše šlo dobře a v ničem mě to neomezovalo. Záda se mi zase trošku ozývají. Při záklonech a různém kroužení mám občas takový divný pocit jako kdyby se mi tam něco skříplo, divně se mi dýchá a mám najednou lehčí hlavu. Ale to není vždy, když se mi podaří se uvolnit a provést cvik správně, tak je mi fajn.

Opět jsme se vrátili ke skokům, mám zase skákat každý den. Po týdnu pilování jsem v sobotu už pokaždé skočila bailian 360° do mabu. Měla jsem z toho velikou radost. XFJ jde stále ztuha. Vydržím skákat přes hodinu a nejsem unavená, ale jakmile mám běhat, to je konečná :-D. V technice jsem si už jistější, ale stále nedělám všechno úplně správně. V sobotu ke konci tréninku do tělocvičny dorazil hlavní trenér zdejšího wushu týmu a koukal na nás. Když jsem docvičila svou část a můj trenér ke mně šel, aby mě opravil, s úsměvem zašeptal, že trenér Yang řekl, že necvičím špatně. No kurňa!!! Navíc mi všichni říkají, že jsem zhubla, i když váha ukazuje stále stejně, ale sama cítím, že jsem na tom fyzicky lépe. Jenom si říkám, na jak dlouho… Často se mi výkonnost hodně mění a ne vždy se dá říct proč. Nikdy nevím, jak na tom ten den budu, dokud nezačnu se základními pohyby.

Nejvíc mě ale v poslední době vytočilo, že jsem si zase trochu nalomila meč. Ty nejjednodušší věci mi prostě nejdou. V té chvíli mi už došla trpělivost, řekla jsem že to ten den už dělat nebudu, půjdu si koupit ten nejlevnější meč a vyhazování budu trénovat s tím, když jsem taková madla.

Jo, jak už jsem říkala na FB, vypadá to, že na oficiální wushu soutěže bude povolený jen jeden typ oblečení (najdete ho na FB v albu našeho wushu obchodu). Určitě to má své plus, ale moc se mi to nelíbí. Doufám, že se to bude týkat jen profi soutěží, přeci jen pěkné oblečky k moderně patří. A pokud jsou rozhodčí dobří, tak se ani za ten nejblyštivější oblek technika neschová. Jak to bude v taiji zatím neřekli…

Joel (Švédsko) dal na FB své nové video, tady je odkaz. Samozřejmě, že k tomu můžou být výtky, ale mně se to líbí a těším se na další!

http://www.tudou.com/programs/view/Rkrrphg8tQw/

Nadpozemské er hu

V pondělí mi moc dobře nebylo, tak jsem hodně přemýšlela, jestli se na koncert vydám, ale jinak jsem nic moc v plánu neměla a řekla jsem si, že je to čínská kultura a tu jsem sem přijela studovat, tak je to vlastně má povinnost :-). Takže jsem šla po cvičení spát a probudila jsem se akorát tak, abych se připravila na odchod. Koncert měl být v Shanghai Oriental Art Center, to je cca 70 minut metrem od naší školy. Vyrazila jsem o něco dříve, abych to všechno v klidu stihla. A ještě že tak, protože jak jsem si četla knihu, přejela jsem stanici a musela jsem se vracet. Všude byla hromada lidí. Na jezdících schodech na mě jeden Číňan ukázal prsty véčko. Hodila jsem na něj pohled: „Jako co jako?!“ A na to mi anglicky popřál šťastný nový rok. Vyslovoval pomalu a pečlivě, bylo vidět, že angličtinu moc neovládá. O to větší radost jsem měla, takže jsem mu poděkovala, pochválila angličtinu a také popřála. Vystoupila jsem u Šanghajského vědecko-technického muzea, kde jsem kdysi byla s Dannym. Tenkrát jsem si vůbec nevšimla, jak moc obrovský prostor to je. Večer to vypadalo moc zajímavě, určitě se tam ještě někdy vydám. Neměla jsem ponětí, kterým směrem se mám vydat, tak jsem se zeptala nejbližší Číňanky a ta mi řekla, že tam také jde. Stejně tak jako ty skupinky před námi, že je mám prostě jen následovat. Tak super. Jody dorazil pozdě, ale protože představení začínalo v 19:30, tak to nevadilo. Přivedl jednoho spolužáka a dvě slečny, které studují na šanghajské konzervatoři a to ony nám zabezpečily lístky zdarma, jinak bychom za ně dali 188 RMB. Jody slečny učí qigong Yi Jin Jing a ony ho učí hrát na klavír, mám to také slíbené, už se nemůžu dočkat!

Seděli jsme na „balkoně“, takže jsme měli výborný výhled na celé podium. Byly tam dvě řady židlí a za nimi několik stanovišť s bubny, zvony, zvonky, kotlíkem… no hromada věcí, bohužel neznám jména.

Koncert měl název 新年祈福音乐会 - 皇家佛乐华夏梵音. Šlo tedy o koncert ku příležitosti nového roku, buddhistickou hudbu ze staré Číny. Celé vystoupení bylo rozděleno na 11 částí. Každou část uvedl mnich s hustým obočím, vyprávěl to jako pohádku. Po jeho slovu následovalo hudební vystoupení. První část se jmenovala „Bílý kůň nese svaté svitky“ a člověk úplně viděl toho íáčka, jak klopýtá krajinou, jindy zase uhání jako vítr. První hudební čísla byla dobrá, ale až tak to se mnou necloumalo. Studovala jsem každého mnicha zvlášť, protože vidět a slyšet čínské hudební nástroje je opravdu zajímavé. Zvlášť v mnišském podání, kdy to po většinu času působí jako meditace, při hře se neklátí jako jiní hudebníci, a stejně cítíte, že hudba prostupuje celým jejich tělem. Místy to ale rozjeli a vibrovala celá hala. Překvapivě právě ten starší s hustým obočím do toho bušil nejvíc – byl u bubnů a kolikrát až nadskakoval. Vedle něj vlevo stál jeden u zvonkohry a to vypadalo celkem legračně, jako kdyby si říkal: „Tak teď ťuknu sem a pak třeba sem, no a co sem?“ Zjistila jsem také, že bušit do velkého zvonu není jen tak, mnich se u toho různě přetáčel. Dál tam měli různě velké a různě tvarované flétny, činely… Tady je seznam čínských hudebních nástrojů, kdyby se o to někdo víc zajímal: http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_Chinese_musical_instruments

Oblečení byli všichni stejně do oranžovo-žlutého roucha. Jen když bylo nějaké speciální číslo, tak se vystupující objevil vpředu v jiném obleku.

Vystoupení pěkně plynuly, nenudila jsem se, jak jsem předpokládala, ale ani to ve mně nezanechalo až takový dojem. Jenže pak to přišlo. Během 6. „příběhu“ naběhl dopředu malý klučík v modrém mnišském obleku a jestli jsme o někom řekli, že je ohebný, tak jsme neviděli jeho. Fakt neměl kosti ani klouby, jako kdyby ho udělali z hadru. Naběhl tam celkem třikrát. Poprvé ukázal různé protahování, ale extrémní. Podruhé zacvičil s mečem, potřetí cvičil luo han quan, nechybělo 罗汉睡觉 :-). No, všem se strašně líbil. To ještě nebylo nic. Sedmé vystoupení mě dostalo, a to doslova. Mnich v modrém obleku seděl v čele a hrál na er hu, ostatní mniši ho doprovázeli. Er hu jsem už viděla i slyšela. Ale nikdy ne takhle. Ten zvuk byl prostě neskutečný. Holky říkaly, že zněl jako lidský hlas, ale myslím, že se to nedá přirovnat k ničemu. Bylo to dokonale nadpozemské, povídalo si to s mým srdcem, nikdy jsem podobný pocit neměla. Rozplakala jsem se jako želva. Holky vedle byly také naměkko, ale nebyly na tom tak hrozně jako já. Když to skončilo, tak Jody žasl: „Káťo, ty jsi až tak dojatá… :-O“ Sám ale říkal, že to jím pohnulo a nikdy nic takového neslyšel. A hned další vystoupení byla flétna s klavírem, další neskutečná věc, nádherná melodie…Takže jsem zase hledala kapesník. Naštěstí pak následovala pauza. Víc už bych toho asi nedala, aniž by se mi neroztekla všechna řasenka :-D.

Pauzu ohlásili na 20 minut, tak jsem se prošla po budově, je to tam jedno velké bludiště, ale jedno člověka určitě trápit nemusí – WC jsou naprosto všude! :-O Následovala další čísla, melodie mi přišla podobná, ale vždy se to rozvíjelo trošku jinak a mělo to jiný pocit. No, moc se mi to líbilo. Poslední číslo bylo hodně dlouhé, po úvodu došel doprostřed nějaký mnich v tmavě fialové róbě a něco nám odvyprávěl. Potom zase hrála hudba a fakt to rozbalili. Ten starší mnich, co nás provázel celým večerem chvíli bubnoval a poskakoval u toho, pak si vzal do ruky velkou bílou lasturu a troubil na ni, najednou bušil do velkého zvonu… byl neskutečně aktivní. Na závěr nám popřáli šťastný nový rok a bylo…

Úžasný zážitek…

Chinese Zodiac

V sobotu jsem byla v kině na WJC, mají tam obrovské plátno. Byla jsem pozvaná na film Jackie Chana, Chinese Zodiac. Film má zkratku CZ 2012, to je taková shoda okolností :-D.

Zrovna jsem se na Wikipedii dočetla, že za ten film dosáhl JC na dva Guinessovy rekordy! 1) Nejvíce kaskadérských kousků provedených živým hercem, 2) Nejvíce zásluh v jednom filmu (to bude to, že nehrál jen svou roli, ale byl skoro všude! :-)). Kritiky na ten film nejsou dobré a mně se to také nelíbilo. Za celý film tam nebyly žádné pořádné bitky až na skoro závěr v padělatelské dílně, tam se to drobet rozjelo, ale moc rychle, moc střihů, tak toho zase nebylo moc vidět – to je teď u většiny takových filmů. Člověk by řekl, že je to proto, že to  Když to porovnám s jeho staršími filmy (hlavně s těmi, které byly čistě hongkongské), tak i když měly menší rozpočet, tak jsou prostě lepší – akce, příběh, prostě všechno. Je to škoda, protože očividně na ten film měli HROMADU peněz a nápady byly také super. Musím ale říct, že jsem se místy ztrácela, protože děj byl naprosto nepřehledný. Vlastně to ale ani nevadilo, protože to, co se dělo předtím, nebylo až tak důležité proto, co se dělo potom. Co se mi mimo jiné líbilo, že ten příběh o hlavách zvířat z čínského zvířetníku je skutečný. Opravdu existovaly a ztratily se z Letního paláce, když byl bombardovaný. Jak je to s nimi teď netuším, ale určitě se to dá dohledat. Něco je v Číně, něco ve Francii (i proto se velká část filmu odehrávala právě tam). A pak se mi líbily odkazy na starší JCho filmy – Božská relikvie a tak. Nesměly chybět žvýkačky, které si nadhazoval a chytal do pusy, samozřejmě mu zase zaskočily :-). I některé souboje se podobaly. Holky tam byly také tři – dvě Číňanky a jedna cizinka – stejně jako ve dvojce Božské relikvie. Jo, vlastně i ta malá baterčička, kterou musel schovat do pusy, aby ho neviděli. No, prostě spousta věcí.

Na závěr v nemocnici ta slečna, která porodila miminko jednomu z JCho týmu, je Shu Qi, která byla zase v jiném JCho filmu. Doktor, který ujišťuje, že bude JC v pořádku je určitě také slavný, ale já se v tom moc nevyznám. Jak jsem to poznala? Celé kino vzdychlo :-D. No a „voice lady“, JCho přítelkyně, na kterou nikdy nemá čas, je asi jeho skutečná manželka :-). Na konci nechyběly nepovedené záběry, z toho jsem měla největší radost.

A poslední věc – celou dobu jsem dávala pozor, abych nepropásla kamaráda Maxe (Německo), který v tom filmu měl také být. A vůbec jsem se nemusela tak snažit, protože roli sice neměl stěžejní, ale objevil se tam hned několikrát, dokonce měl dvě věty a super byl záběr, kdy stál JC, Max a ještě jeden kluk – jejich hlavy na obrovském plátně!!! Dokonce měl s Jackiem i nějaké bojové scény. Prostě úspěch neskutečný – být ve filmu Jackie Chana, navíc v posledním velkolepě akčním Jackieho filmu, měl víc než jen štěk, bojoval s Jackiem… měla jsem z toho strašnou radost!!! Max je strašně pracovitý, stále se učí, cvičí…navíc je strašně skromný a chytrý. No, tady je ale vidět, že když chce člověk k filmu, tak to není jen tak, i když cizinec to má v Číně jednodušší. To není jen o tom hledat konkurzy a čekat, co se stane. Max i Joel mají své agenty, kteří jim dohazují práci. Kolikrát jdou i na 2-3 castingy denně. Pravidelně se nechávají fotit, trénují wushu a jiné bojové styly a snaží se vzdělávat i v jiných směrech, aby toho měli v životopise hodně co nabídnout.

No, mrkněte .-)

Pořád nic a najednou...

Stalo se tady celkem pevným zvykem, že se dlouho nic moc neděje a pak se najednou všechno děje v pár dnech. 24. prosince jsem normálně trénovala a pak byla venku s Ya Qiangem. 25. prosince jsem šla na večeři s Jane a na taiji trénink jsem se už nedostala, protože se to protáhlo…no, hodně :-)). Ve čtvrtek jsem musela do centra, na tréninku jsme necvičili moc, ale měla jsem z toho dobrý pocit. Hodně jsme si se spolužáky povídali. Stačí, abych jednou nepřišla na trénink a hned jak se objevím, Jody za mnou přijde a starostlivě se ptá: „Ty jsi v poslední době zaneprázdněná, viď?“ To jsou věty… V pátek bylo vše ve znamení příprav na taiji a tuishou soutěž, která byla naplánovaná na sobotu. Náš Jin Wu Wushu obchod je hlavním sponzorem (také se ta soutěž jmenovala Jin Wu Wushu Cup :-D), tak Ya Qiang musel na všechno dohlížet.

V sobotu měla soutěž začít v 8 hodin, ale zdálo se, že s tím nikdo nepočítá, protože ještě pár minut před osmou jsem hodně lidí potkala v jídelně na snídani. Učitelé dorazili až asi na 8:30. Zahájilo se tradičně lvím a dračím tancem. Pár spolužáků zacvičilo, rozhodčí nastoupili a mohlo se začít. V jedné tělocvičně se jely sestavy a ve druhé na měkkých kobercích tuishou. Dopoledne se zápasilo ne v kruhu, ale borci se postavili na vyznačené kruhy, ze kterých se nesměli odchýlit. Stáli proti sobě a měli se vychýlit z rovnováhy. Kdo vypadl z kruhů nebo příliš zavrávoral, měl smůlu. Jelo se na dvě kola, myslím že minutová. Po prvním kole se měnily strany. Tohle je taková humánnější verze tuishou :-), ne tak nebezpečná a i rychlá, takže rozhodčí měli co dělat. Bylo to poprvé, co se u nás tenhle typ tuishou objevil na soutěži, takže učitel Xie na práci rozhodčích (studenti 3. ročníku bc. studia) bedlivě dohlížel. Jen občas studentovi napověděl, co má ohlásit. A jednou se stalo, že učitel rozhodl, že se mají přičíst rovnou dva body za provedenou techniku, jinak jim to šlo dobře. Rozhodčí i soutěžící na tuishou měli oblečení od Jin Wu obchodu a co si zápasníci pochvalovali bylo, že se letos konečně z oblečení nic neutrhlo :-D. Odpoledne se už jelo normální tuishou. Toho se Jody ale „nedožil“, měl neskutečnou smůlu, jako jediný měl zranění. Při jedné technice dostal nečekaně po hlavě, sklaply mu zuby a roztrhl se mu ret. To bylo někde v půlce prvního kola. Sám z toho byl víc naštvaný než překvapený. Když chtěli zápas ukončit, odmítl to, vsál spodní ret dovnitř, aby se mu to ještě víc neotevřelo a zápas dokončil – vyhrál ho. A potom ho doprovodili do nemocnice, kde mu to zadrátovali. Sestavy začínaly slečny, kluci zápasili, a pak se to prohodilo, takže takhle se všichni mohli přihlásit do všech kategorií a vyzkoušet si to.

Ve 13 hodin jsem měla trénink s Cai Si Wu. Už mám hotovou celou sestavu s mečem, teď se ladí detaily a snažíme se, aby to nějak vypadalo. Dlouho jsem nebyla tak unavená jako v sobotu, na konci jsem byla úplně hotová a musela jsem si na chvíli lehnout a dát si nohy nahoru. Ale byla jsem pochválená, že jsem se zase trošku zlepšila. Zato motýlek se mi nepochopitelně zhoršil. Po tréninku jsem šla hned spát, protože večer mě James pozval do kina na film Jackie Chana. Ještě předtím samozřejmě večeře. Ten den neskutečně sněžilo a foukal vítr. Vzala jsem si špatné boty, takže v půlce cesty jsem měla už promočené nohy, tak jsme se museli vrátit, obula jsem si své zateplené gumovky a bylo to najednou bez problému.

Na pokoj jsem se dostala až po druhé hodině ráno, tak jsem v neděli vyspávala a pak jsem s Ya Qiangem vyrazila do obchodů.

V pondělí jsem byla ráno cvičit, ale divokém víkendu, kdy jsem stále někde lítala a byla mi zima, jsem byla zase nemocná, tak jsem toho moc nenacvičila. Do toho mi ještě Qiao Di napsal zprávu a ptal se, jestli nechci zajít na koncert. Už mě párkrát zval a vždycky mi do toho něco přišlo, tak bych měla jít, navíc je tohle dost netypická oslava příchodu nového roku, protože se jednalo o koncert buddhistický… :-D