Taiji hodiny

Cvičení teď celkem jde, cítím, že se mi pomaloučku vrací forma (ta moje ubohoučká, která jsem měla před létem :-)). Na taiji se na začátku věnujeme qigongům a k mé velké radosti hlavně Ma Wang Dui a Da Wu, to jsou ty nejdelší qigongy, které tady máme v nabídce (zatím :-D). Pohyby jsou celkem zajímavé a baví mě, ale nebaví mě to opakovat tolikrát a stále dokola. Snad je o jen tím, že jsem tyhle dva qigongy ještě nezkoumala, protože při nich kromě protahování svalů nic nevnímám. Jo, a ještě vnímám nudu, až tak osvícená, abych milovala všechny qigongy, ještě fakt nejsem. Minulý semestr jsem měla qigong tři hodiny téměř v kuse, to mi stačilo. Ještě že Liu Zi Jue děláme jen výjimečně, to je pro mě také libovka. Naštěstí je ale celkem krátký a když si to člověk trochu nastuduje, hned je to o něčem jiném. Jestliže u taiji platí, že jen trénink nestačí, ale musí se i studovat knihy atd., tak u qigongu to platí dvojnásob. Ma Wang Dui a Wu Qin Xi jsou speciality téhle univerzity. Učitel řekl, že s tímhle se nemusíme bát jít na žádnou soutěž, protože wushu sekce SUS je v tomhle nejlepší. Da Wu se mi líbí, protože hodně pracuje s pasem a rozhýbává malé svalové skupiny. Nejoblíbenější u mě stejně ale je Yi Jing Jin, to je moje láska.

Po qigongu/základních pohybech cvičíme 24ku a 42ku (yang styl) a učitel vysvětluje všechno do detailu. Jenže jedno a to samé opakuje stále dokola. Musí – protože studenti si to buď nepamatují a nebo na minulém tréninku nebyli. V úterý mu už došla trpělivost a měl k nám proslov. Nevypadal rozlobeně ani nic podobného, jen nám kladl na srdce, že si máme dobře rozmyslet, jestli chceme cvičit a co od toho očekáváme, protože takhle plýtváme jeho časem i svým. Takhle bychom také mohli cvičit taiji celý život a cvičit stále špatně. Také řekl, že nás rozhodně nebude všechno učit. Když on byl student, většinu sestav se naučil sám z knih nebo od spolužáků. Dokud si nebudeme pamatovat sestavy, tak nemá smysl, aby nám něco vysvětloval. To mě přimělo k tomu, abych se rozhoupala a nejen cvičila tvrdě, ale i pilně studovala. 42ku ještě neumím, ale snažím si zapamatovat vše, co učitel říká, stejně tak správné provedení daných pohybů. A teď se tu sestavu učím od kamarádky (souslednost pohybů), dál potřebuji ty dva qigongy a na nějakou dobu mám zase vystaráno J. Po odprezentování mé budoucí diplomky se opět vrhnu na studium teorie.

Musím říct, že to opravdu funguje. Čím víc si o taiji a qigongu čtu, tím lépe se mi cvičí, rychleji chápu některé věci. Kolikrát ale učitel přijde s něčím, co prostě vstřebat nedokážu. Něco se mi povedlo trochu pochopit po necelém půl roce, něco je stále velká neznámá. I proto je taiji prostě na celý život a nikdy nezačne nudit. Studenti doktorského oboru teď často hledají cizince cvičící wushu, aby se jich zeptali na pár otázek. I tady se mi to osvědčilo, protože už nekoukám s otevřenou pusou, když se mě na něco zeptají, například: Jak ovlivňuje天人合一 (člověk a příroda jsou jedním) cvičení taiji? Tahle otázka je hodně těžká a stále mám problémy k tomu podat komplexnější a smysluplnou odpověď, ale nějaké ponětí o tom už mám, uff…

Když dorazí Varja na trénink, učím ji 56ku, protože ta se tady předtím cvičila nejčastěji, takže až se ji naučí, bude moct cvičit s každým tady a kdykoliv. Sama se teď učím yangovou 42, už mám půlku za sebou. YouYou (naše šampionka v sandě) mi řekla, že až se to doučím, tak to začnu učit jí. Když začala s taiji, její první sestava byla chen yi lu a asi tak první polovinu jsem jí naučila já. Potom už ji učil někdo z Číňanů. Pověděla mi, že ode mě to pochopila hodně rychle, kdežto potom to šlo dost pomalu. No, jestli se to učila od Pana Arogantního, tak je to dost pochopitelné a neznačí to nic o mých učitelských schopnostech, spíš to, že je to s ním občas těžké :-). On je skvělý na detaily a návaznost, ale ne na výuku nových pohybů – pokud učí kamarády, protože nemá trpělivost a je trochu nedbalý. Co se týče školních hodin nebo soukromých placených tréninků, to je už jiná, tam se snažit musí :-).

Trénink dělá mistra

Učitel se jednou zmínil o tom, že když on byl ještě studentem, každý den tu sestavu zacvičil cca 30x – 10x ráno, 10x odpoledne, 10x večer. Jeden spolužák se rozhodl, že to zkusí taky. Už dva měsíci pilně trénuje, zatím je na deseti opakováních denně a řekl mi, že je z toho úplně vyplivnutý, nechápe, jak to učitel mohl dávat tolikrát. Včera jsem ho pozorovala, když cvičil a je znát neskutečné zlepšení. Sice nikoliv v technice (na jejíž prohloubení se teď nezaměřuje), ale ve všem ostatním. Výdrž má obrovskou, postoje nízké a přechody mezi nimi krásně plynulé, nohy se mu netřesou, rovnováhu drží skvěle. Je radost se na něj dívat.

Zahraniční kancelář

V pondělí ráno jsem měla hned čtyři nepřijaté telefonáty z naší kanceláře. Po tréninku jsem jim tedy zavolala, zvedla to učitelka Li a hlásila mi, že ve středu se koná povinný školní výlet pro všechny, a zdůraznila, že je to povinné = 必须要去. Pověděla jsem jí, že se mi to teď zrovna nehodí, protože jsem dost zaneprázdněná (a tentokrát jsem nekecala). Na to mi odpověděla: 必须要去. Upozornila jsem, že už nejsem studentkou čínského jazyka, ale magisterského oboru, což je teď pro mě prioritní. Její odpověď? 必须要去, všichni studenti, ať bakaláři, magistři, doktorandi, všichni musí jít (ale já vím, že ne všichni jdou, spousta z nich o té akci ani neví :-P). Zeptala jsem se tedy, o čem to je. Že prý výlet po krásách Číny, a k tomu ještě zadarmo. No, kdo by nejel, že jo :-). Vysvětlila jsem, že sama se také snažím cestovat a můžu jí o tom napsat zprávu místo mé účasti :-). Po dalším必须要去 jsem již rezignovala, protože se mi ještě nestalo, že by učitelka Li chápala nebo dokonce poslouchala, co říkám. Ukončila jsem to tím, že se zeptám svého učitele (je v Americe a je mu to ukradené :-)) a uvidím, jestli mě pustí. V úterý jsem z kanceláře měla celkem 11 nepřijatých hovorů!!!

Jela bych moc ráda, protože mimo Šanghaj a zadarmo se teď jen tak nedostanu, ale pod dvěma podmínkami: 1) nikdo mě do toho nenutí jako cvičenou opici, 2) nemám zrovna jen týden sepsat celou zprávu k diplomce (cca 15 stránek v čínštině), kterou budu přednášet příští týden komisi.

Výlet byl ve středu, většina samozřejmě jela. Nám během prvního roku takové super výlety nenabízely, to byl jenom sborový zpěv, soutěž v taekwondo a podobné radosti :-). Spolubydlící také nejela, protože se ten den měla sejít se svým vedoucím kvůli diplomce. A ona na přírodu moc není… tedy pokud tam nejsou velké obchodní domy a restaurace :-), to mi řekla minule, když se jelo do Xi´anu. No, jestli příště pojedou do Guilinu, tak rozhodně jedu taky :-). Na celé koleji byl velký klid, internet frčel pěkně rychle celý den, FB šlapal bez problémů, prostě paráda, víc takových dní… :-D.

Namíchly mě ještě další dvě věci. Ani tak ne proto, že to nefunguje nebo že čekám nápravu, ale z principu.

1) Za internet platíme stejně vysoké poplatky jako celé dva roky, ale večer mi často jede jen na 1Mb/s, což někdy stačí jen na použití slovníku, ale často mi nefunguje ani QQ a spol. Pokud si chci s někým povídat přes kameru, musím do čínského kampusu ke spolužákům. Hodně zahraničních studentů je nespokojená, ale samozřejmě si o tom povídají jen mezi sebou. Většina si prostě najde vlastní způsob, jak to vyřešit – za vlastní peníze, plus dál pak platí kanceláři. Kdo měl štěstí a zachránil starý rooter, tak se prý těší z dobrého připojení. No, my tu přes léto bohužel nebyly. Zrovna včera jsem měla namířeno do kanceláře zeptat se strejdů, co s tím. Potkala jsem dvě Vietnamky, tak šly se mnou, že jsou také nespokojené. Odpověď mě samozřejmě nepřekvapila – nedá se nic dělat  = 没办法. Nic jiného jsem ani nečekala, jen nechápu, proč to dva roky šlapalo bez problémů a pak najednou po létě tragédie (když naopak slibovali závratnou rychlost). Pokud chceme rychlejší internet, museli bychom si připlatit. Číňané ho mají rychlejší, ale také platí víc. Jenže oni jsou na pokoji 4, cizinci po dvou. My za tuhle bídu platíme 25 RMB každá, oni za bezproblémový internet (v mezích čínských možností :-) ) 25 RMB každý. Zbystřila jsem a pak už nevytahovala rychlost a nespolehlivost, jen to, že předtím to šlo bez problémů – protože nechci platit víc. Na normální činnosti mi ta rychlost stačí a na náročnější „operace“ si musím přivstat, čekat o dost déle nebo prostě jít jinam, pokud to bude urgentní.

2) Další věc na sebe nenechala dlouho čekat. Večer jsem našla na venkovní nástěnce dlouhý seznam všech studentů: jméno, čínské jméno, země, číslo pasu a datum narození. Doma mi vždycky kladli na srdce, že číslo pasu je moje osobní věc a nemá se jen tak rozdávat na potkání. Spolubydlící se zveřejněním až takový problém nemá, víc ji štve, že tam není napsáno, k čemu to je a nikdo nám o tom nic neřekl. Američanka Debranna mi řekla, že v USA to mají stejné jako u nás a se smíchem mi řekla, že nechápe, proč naše informace vyvěšují všude možně. A že bychom měli protestovat, jo, už vidím, jak jdeme všichni spolu do kanclu. Aspoň jsem se ubezpečila, že nejsem paranoidní. Kdyby se to nestalo v den, kdy mi kancelář volala od rána do večera a učitelka Li mě zase rozčílila, tak bych se prostě jen šla zeptat, k čemu to je a proč to musí být na nástěnce. Takhle jsem napsala do kanceláře dva mejly, protože další den bylo úterý = nikdo v kanceláři. Aby věděli, co mám na srdci, a ve středu tam zajdu osobně. První o internetu, aby věděli, že jsem nespokojená (ulevilo se mi :-) ) a další o zveřejňování osobních informací bez našeho vědomí, apelovala jsem na pana Chu, aby respektoval zvyky mé země (chtěla jsem napsat zbytku civilizovaného světa… :-) ).

A budete se divit, hned ve čtvrtek ráno mi zase volali z kanceláře. Když jsem zjistila, že volají jenom mně, tak jsem tam raději zašla osobně. Už jsem byla připravená vysvětlil učitelce Li, že na nějaké výlety fakt nemám čas, a jestli je to opravdu povinné, tak ať tu zprávu o diplomce napíše za mě, to pak klidně pojedu, kam bude chtít :-). Ona ani Ting Ting tam ale nebyly, volal mi sám můj Hrdina, pan Chu. Internet mi vysvětlil podobně jako předtím strejdové, ale používal honosnější výrazy. Ubezpečil mě, že na tom je hodně škol podobně, a že se to snaží řešit, jenže je to záležitost čínského Telecomu, a to je vždycky nadlouho. Co se týče čísla pasu, několikrát mě ujišťoval, že to nebyl on. Mám mu věřit, že za to fakt nemůže :-D. Kdyby na mě celou dobu nekoukal, tak bych se fakt začala smát :-). Že on rozhodně rozumí evropským zvyklostem a také si myslí, že vyvěšování osobních informací takhle veřejně není dobře. Může za to Ting Ting a hned jak se vrátí, tak ji na to upozorní. Pověděla jsem mu, že nejsem až takový cimprlich, jde spíš o to, že by nám to měli říct dopředu a vysvětlil, za jakým účelem to tam bude viset. Trochu jsme si zaštěbetali, zdvořile jsem poděkovala a s úsměvem jsme se rozešli.

Co mi to přineslo?

Rozhovor s panem Já-za-nic-špatného-nemůžu za to stál, pobavilo mě to :-). Číňané vám umí dát pocit, že jste jedineční a strašně důležití, i když si myslí pravý opak :-). Rychlost internetu se samozřejmě jen tak nezmění, tak aspoň to číslo pasu, i když je to titěrný problém. Jde spíš o to, že se snažím nebýt takovou ovcí, jako jsem bývala, a snažím se projevit svůj názor, i když vím, že se nesetká s nadšením.

Nedávno jsem si povídala o naší kanceláři s Levim a vysmál se mi – prý jsme moc měkký. Když oni bydleli na koleji, chtěli po nich na podzim (kdy se kromě osvětlení a PC nepoužívá skoro nic) za elektřinu i 200 RMB, žádná účtenka, jen číslo načmárané na kusu papíru. Studenti se zbouřili, že nic platit nebudou a chtějí vidět účty. No a teď, když někdo náhodou platí 100 RMB, tak si fakt musí užívat jako král. V dobrých měsících za elektřinu neplatíme skoro nic a na všechno nám dávají stvrzenku. Takže přeci jen to k něčemu je…

P.S. Seznam studentů s čísly pasů z nástěnky už zmizel :-)

O Víkendu

Tak, wushu videa natočená – základní yangové kroky, první část yangové sestavy 42, tuishou, qinna a základní pohyby s kopím. Budu z toho muset udělat takovou malou nedělní tradici, protože moje paměť je hrozná. Když se mě zeptáte, co bylo před měsícem, tak prostě nevím. Doba před rokem, jako by nebyla. Kolikrát zapomenu udělat spoustu věcí, hodně lidí se už naučilo mi to prostě připomínat. Ne že bych to nechtěla udělat, jenom prostě zapomínám. Celý stůl mám teď polepený papírky s úkoly a celkem to funguje, splněné úkoly postupně odškrtávám. Se sestavami je to podobné, obdivuji lidi, kteří si i po šesti letech stále pamatují všechny sestavy. Mně stačí, abych ji týden necvičila a už tam mám bílá místa. Holt ještě cvičím málo, jak by asi řekl Mistr :-). I proto se raději snažím naučit správně jednotlivé pohyby, abych je pak v případě, že budu potřebovat sestavu, mohla poslepovat dohromady.

Když se mi nedaří nebo mám prostě špatnou náladu, naučila jsem se dívat na seriál. Díly se mi daří stahovat jen ráno, potom už je Internet zoufalý. Naštěstí jsou naší Číňané zruční piráti, takže jsem našla všechny díly svého seriálu a můžu na ně koukat online i při tom špatném připojení, které tu máme. YEEESSSS Kromě toho se ale objevila i jiná záchrana. Nějak jsem propadla studiu taiji. A jak jsem zmínila, že mám špatnou paměť, tak budu mít všechny ty knihy hned na několikrát, než si zapamatuji aspoň polovinu :-). Už mi i pomalu dochází čokoláda a nejbližší prodejna Hershey´s je na Lidovém náměstí, takže pak už mi fakt zbude jenom ta kniha, ve které si teď čtu každý den. Je to pro mě nový relax. Každému vyhovuje něco jiného, jsem ráda, že mám teď tohle a nezahálím tolik jako předtím. Jsem jen zvědavá, jak dlouho mi to vydrží :-). Trochu mě zradil offline slovník, který jsem měla na PC, nelíbil se AVGčku :-/. Jestli máte nějakého svého favorita, prosím hoďte mi sem nějaké tipy. Nejlépe aby byl „oboustranný“ a s hodně evropskými jazyky (aj, fj, ij, šj, nj, rj). Děkuji :-)

V neděli ráno jsem byla zase cvičit taiji s Jodym. Bylo trochu dusno, chvíli pršelo, pak svítilo slunce a oba dva jsme se při cvičení zapotili. Na závěr mi tedy řekl, že ještě musíme zavřít qi do dantianu, aby nám v těle zmateně nebloudilo :-). Tak jsme to udělali – jako poslední pohyby u qigongů (např. Yi Jin Jing). Také mi řekl, že psychologie je při cvičení jak taiji tak i jiných wushu stylů hodně užitečným nástrojem…

Stále mě zlobí koleno, štěstí, že levé. Mám podezření, že je to ze strečinku a podpořené yangovými kroky, které až teď dělám už trochu správně. Stříkám si ho Yunnan Baiyao medicínou, pravidelně leduji, dělám masáže a posiluji, tak snad se umoudří. Bolí při úplném propnutí, takže některé z kopů mě trochu straší, stejně tak některé z taiji pohybů, ale jinak je v pohodě, skoky také nevadí.

Jinak se bavím tím, že sepisuji další článek do Fighter´s magazínu a hlavně promýšlím návrh diplomky, který musím předložit do 22. října, prezentovat ji budu před komisí 27. října…

Ke komentáři

Takhle to dopadá, když někdo kouká na věci jen svým zastřeným zrakem, promítá do ostatních své vlastní postoje a podobně. Tak asi takhle:

1) Nepsala jsem, že jsem lepší než všichni Číňané, i když je pravda, že nejsem nejhorší, protože ne všichni cvičili odmalička a ne všichni teď cvičí každý den. Napsala jsem jen, že jsem při hodinách kolikrát pozornější než ostatní a není to můj vlastní výmysl, prohlásil to učitel Xie při nástupu. Cvičím stále špatně, tak si snažím aspoň všechno pamatovat, číst knihy a pomalu ty poznatky začleňovat do cvičení.

2) Věta o Varje: „Kdyby cvičila tak tvrdě jako já tady, tak za 3-4 měsíce bude na mé úrovni,“ mě nechválí, naopak snižuje celé mé snažení tady. Protože to, co jsem tady zvládla já za 2 roky, ona by zvládla za 3 měsíce. Jednak to znamená, že co si myslím já, že je tvrdý trénink, ještě nestačí. Dál, že těch 10 let v Čechách bylo bez pár věcí velké plýtvání a pak, že na wushu prostě nemám talent.

3) Ano, v kanclu udělali chybu, takže náš první ročník mohl mít jeden sport zdarma. Původně jsem sem nepřišla cvičit taiji, chtěla jsem pokračovat v tradičním, takže jsem začala u moderního týmu ve vedlejší tělocvičně s tím, že se tam snad něco naučím. Rychle jsem ale pochopila, že nic tradičního tam není a než bych se tam něco opravdu naučila, měla bych už bílé vlasy, takže jsem přestoupila na taiji, které mi doporučil Levi. Učitel mi pomohl první hodinu a pak si mě pár měsíců nevšímal. Všechno jsem se ale naučila, když mi to nešlo, pomohli spolužáci, první rok jsem nevynechala jediný trénink a chodila jsem i v sobotu, tak učitel asi pochopil, že to myslím vážně a je na mě hodný.

Učiteli Xie je jedno, co říká kancelář, u něm mohou cvičit všichni, kdo mají zájem. Takže tam je Levi, jeden kluk z Hongkongu, když přijede Florens, tak cvičí s námi zadarmo, občas se ukáže Robert, Varja chodí celkem pravidelně…

4) Z Čech jsme se už přeci dávno naučili, že ve wushu nevedou všechny cesty jen přímo, že to chce kolikrát hodně oklik, mít velkou trpělivost, obětovat hodně věcí i představ. Díky tomu, že jsem vydržela v taiji týmu, získala jsem hodně přátel, takže teď můžu cvičit, co chci a vždy najdu někoho, kdo je ochotný mi pomoct. Li Yang je výborný na modernu, je v každém větším školním vystoupení – občas spolu probíráme techniku skoků a podobně. Qiao Di umí hodně tradičních sestav… Mí spolužáci z wushu oboru mají také různá zaměření. Některé holky jsou dobré na zdravotní qigong, máme tam i pár sadistů… prostě každý má něco, takže takovouhle velkou oklikou jsem se dostala vlastně i k tomu tradičnímu, kvůli kterému jsem sem přijela.

5) S přítelem jsem se seznámila až po roce studia tady a nepomáhá mi zdaleka se vším. Co zvládnu si chodím vyřizovat do kanceláří sama. Navíc má teď dvě zaměstnání najednou. O pomoc se obracím na všechny možné strany, a je to vzájemné. Wang Songovi jsem pomáhala s mnoha vědeckými články, které měl za úkol zpracovat, ale nerozuměl jim, protože byly v angličtině. Strávila jsem hodiny nad tím, abych pochopila, o čem je řeč a potom jsem se mu to snažila čínsky vysvětlit, kolikrát jsem psala i shrnutí obsahu v čínštině. On mi teď pomůže s kosmetickými úpravami návrhu mé diplomky. Roma mě chtěl na dva rozhovory pro doktorandskou práci, příště mi zase pomůže on s jedním rozhovorem. V Číně je všechno o kontaktech, o konexích. Nejvděčnější ale jsem za to, že mám mezi Číňany i pár opravdových přátel, kterým je jedno, že něco anglicky neumím, učíme se to spolu a pomůžou mi kdykoliv s čímkoliv. Nebo prostě za mnou zajdou, když si chtějí pokecat – čínsky.

Cvičení v tomto týdnu

Pondělí

Od 7. hodiny ranní jsme cvičili venku s Robertem a Jodym. Pak jsem šla až večer na taiji, předtím se mi cvičit nějak nechtělo. Na taiji nás bylo přes dvacet, protože dorazili i lidé z jiných škol – připravují se u nás na soutěže v tuishou, teď budou asi dvě. Pak v prosinci bude ještě soutěž v sandě, kam půjdeme podpořit Jodyho, bude obhajovat loňský titul. Je i pár taiji soutěží, ale od nás na ně nikdo nejede, tak jsem je taky vypustila a šetřím penízky na příští rok :-). Na taiji jsme jeli základní pohyby (kopy, kombinace, taiji kroky a kombinace), potom párkrát yangovou 24 a poté jsme se rozdělili na holky a kluky. Kluci se připravovali na tuishou souěže a ostatní trénovali sestavy. Začala s námi cvičit i Ruska Varja. Představila jsem ji učiteli, vysvětlila, že předtím cvičila 16 let modernu a teď by chtěla začít s taiji. Učitel ji rád přijal, i proto, že v Moskvě učil tři měsíce a má z toho pobytu hodně zajímavých historek, které občas vytáhne :-). Co se týče cvičení, Varja se vůbec neztratí. Bylo z ní cítit, že co se týče moderny, je z ní unavená, ale pohyby se učí hodně rychle, navíc je hodně flexibilní. Kdyby cvičila tak tvrdě jako já tady, tak za 3-4 měsíce bude na mé úrovni, tedy asi by na tom byla i lépe, protože mám ztuhlé kyčle a kotníky. No, je to smutný, no…V Rusku ale dřela jako profík, tak není divu. Minimum 6x týdně a před soutěžemi ještě k tomu 2x denně. Jednoduše mi vysvětlila: „Když chceš být dobrá, tak musíš makat.“

Ten večer se mi necvičilo dobře, cítila jsem se ztuhlá a unavená. Ráno bylo super, cítila jsem pokrok, ale večer bylo všechno zase jinak. Po večeři jsme ještě s Ya Qiangem zkusili trochu qinny, kterou nás ten den učitel Xie učil.

Úterý

Dopoledne jsem měla trénink s Du Hui. Je na mě daleko hodnější než na začátku, je trpělivější a její styl vedení tréninku je lepší a lepší. Prostě si nemůžu stěžovat. Na začátku mi pomohla s protažením. A dává pozor na všechno – zahřátí, protažení, základy… Ale nebylo to moc platné, protože ten den byl podobný jako pondělní večer, tedy marnost nad marnost. Co jsem se vrátila, nedělala jsem větší posilování na nohy, jen základní verze pro různé svalové skupiny. Je to teď strašně znát, neměla jsem vůbec sílu. Na taiji to stačí, ale na modernu ne. Skoky jsem se protrápila, když Du Hui zjistila, že jsem dlouho neposilovala, tak jsme toho pak nechaly a začala mě učit kopí. Řekla mi, že jsem vysoká, a tak na mě bude kopí vypadat lépe než meč, ten ale samozřejmě budu cvičit dál. A musím říct, že se mi ten den s kopím cvičilo dobře. Je při tom jinak rozložená síla než u meče. Vysvětlila mi nejzákladnější pohyby, které jsem pak trénovala. Takže závěr nebyl tak špatný. Pomohla mi pak i s uvolněním svalů.

Na večerní taiji nedorazilo tolik lidí jako den předtím, takže trénink byl náročnější. Jeli jsme 56ku téměř bez pauzy 3x za sebou. Potom přišel učitel a rozebral s námi několik prvních pohybů do detailu. Každý den se teď věnujeme i aplikacím ve dvojicích. Vysvětluje nám tím, proč je ten a ten pohyb zrovna tak. A nechává nás sami hledat, jaké provedení je v dané situaci správné. Často bývám ve dvojici s YouYou (naše bývalá čínská i světová šampionka v sandě), protože ví, že mi nevadí, když to bolí a chci to víc opakovat. Když se mi ale něco snaží vysvětlit, prostě to od ní nechápu. Od Ya Qianga nebo od Lily to chytím hned.

Středa

Dopoledne jsem šla cvičit sama. Wushu tělocvična byla plná, tak jsem se přesunula do atletické haly. Mé oblíbené místo bylo také plné, tak jsem cvičila přímo v hlavní části u dveří. Pokud člověk opravdu chce cvičit, vždycky se najde nějaký způsob. Když cvičím sama, mám trochu delší prodlevy, ale udělala jsem všechno, co jsem měla v plánu, a cvičilo se mi už o poznání lépe než v úterý. Kolikrát se mi pár věcí povedlo, měla jsem fakt radost. Protáhla jsem se, udělala víc základních pohybů, skoky, první dvě části meče a pak jsem opakovala kopí z úterý. Na závěr větší strečink. Celkem 2,5 hodiny. Takže jsem pak před taiji měla jen 1,5 hodiny času.

Odpoledne jsem už byla celkem unavená, ale když jsem učila Varju, tak jsem to necítila a v pohodě mohla být nízko. Učitel mě občas opraví a je vidět, že má radost, že rozumím, co říká. Když odešel, ještě jsem si projela yi lu a pak posilovala nohy, protože mě začalo bolet koleno. Nemůžu ho narovnat. Tedy, můžu, ale bolí to. Na závěr jsem si zaběhala (10min) na uvolnění. Celé tělo mě bolí, tak teď jen čekám, kdy začne stávkovat a budu mu muset dopřát volno. Snad vydrží do neděle.

Vždy ten kdo přijde potom, to má lehčí. První cizinci tady to měli strašně těžké, protože Číňané nevěděli, co s nimi. Náš ročník (já, Aurora, Danny atd.) byl první jakoby opravdový. Předtím tady na škole nikdy neměli cizí studenty na wushu mgr. oboru. Když jsem přišla na taiji, byla jsem tam víceméně sama, protože Levi se ukázal jen občas, měl moc hodin (bakalářské studium). Teď co s námi cvičí Robert a Varja, tak se mě často chodí ptát, co učitel říkal, vysvětluji jim pohyby, čínská slovíčka atd. Takže když učitel mluví, je vidět, že se kolikrát ani nesnaží rozumět. Já poslouchala všechno, hledala ve slovníku, ptala se čínských spolužáků, snažila se pochopit význam z učitelových pohybů a obličeje… Prostě to studenti, kteří přišli teď, mají o dost jednodušší. Také mají více hodin čínštiny. Dnes jsem zrovna mluvila s učitelkou Hu. Řekla, že navýšili hodiny, protože studenti byli líní studovat pak sami :-D. Na druhou stranu nás předtím na tréninku nebylo tolik, což je vždy výhoda. Všechno má své pro a proti. Ať je to jakkoliv, jsem ráda, že jsem přišla předtím a ne teď. Ale jak jsem říkala, všechno je jenom o přístupu.

Čtvrtek

Ranní taiji mě tentokrát příliš nenakoplo, takže jsem to po snídani na chvíli ještě zalomila. Místo normálního tréninku moderny jsem šla večer o 1,5 h dřív. 20 minut jsem běžela rychlejším tempem, protáhla jsem se a opakovala pár základních technik s mečem. Zlomil se mi. Tentokrát mi ho Cai nevybral moc dobře, ostří mělo problém, takže mi nevydržel moc dlouho. Byla jsem z toho smutná, ale na druhou stranu teď už nemusím kupovat meč obyčejný (na nácviky házení) – nechám si na to tenhle zlomený a příští týden si pořídím nový, protože vyvážení je teď dost jiné. A také je jednodušší si teď zlomenou špičku někam zapíchnout… :-)

Na taiji jsme po základech a základních sestavách (yang 24, 42) měli trochu speciální trénink. Ve dvojicích jsme nacvičovali techniky tuishou tak, jak bychom je mohli učit starší lidi. Učitel se totiž snaží své studenty dobře vybavit do jejich budoucí kariéry učitele wushu. Dává tipy, jak rozložit cvičení třeba i do celého roku, aby bylo stále co dělat, jak cvičení zpestřit a podobně. Stáli jsme ve dvou řadách proti sobě a po každé sérii jsme se točili tak, abychom si to mohli vyzkoušet s co nejvíce lidmi, protože každý je na jiné úrovni, cvičí jinak, má odlišné tělo. Nejdříve jsme dělali jednotlivé techniky rukou. Když naše studenty budou bolet ruce, můžeme zařadit jen nohy – stehna, kolena, lýtka – slouží to jako hra ale i jako masáž kolen a svalů kolem nich, což je prostě super! Další byla chůze ve dvojici a kombinace naučených technik. Učitel nám samozřejmě ukázal, jak se dají ty pohyby užít v zápase, vždycky se ale rozesmál, že tohle na babičkách samozřejmě dělat nemůžeme, ale měli bychom vědět, k čemu je to dobré.

Pátek

Ráno jsem vynechala a spala jsem hodně dlouho. I tak jsem se ale cítila hodně unavená. Na začátku taiji jsem myslela, že usnu s nohou na žebřině. Když jsem začala kašlat, došlo mi, co to se mnou je. Aby mě takhle bolelo tělo není normální, jsem nemocná. Trochu mě to i potěšilo, protože je lepší lehká nemoc než aby mě tělo bolelo a já nevěděla proč. Tenhle školní rok jedeme na začátku každého taiji tréninku normálně základní pohyby (kopy, kombinace pubu, gongu, mabu atd.). Dnes jsem si vůbec nedokázala představit, že bych nějaké kopy dělala, protože jsem byla ospalá a dobře se protáhnout mi prostě nešlo. První řady byly hrozné, ale jak nás učitel opravoval a já se zahřála, najednou se mi jakoby rozsvítily oči a šlo to. A pak už se mi taiji cvičilo moc dobře. Po kombinacích děláme řady taiji kroků. Předtím jsme cvičili víc verzí a stylů, v poslední době většinou jen jeden dva pohyby. Učitel nás pak vždy zastaví a ukazuje užití, abychom to lépe pochopili a byli schopní to zacvičit opravdu správně. Po jeho ukázce to vždycky zkoušíme ve dvojicích a on nás opravuje nebo nám ukazuje další verze.

Dnes nám ukázal něco úžasného – jak umí pracovat se svaly, je to i trochu automasáž. Umí je zatínat a uvolňovat přesně tam, kde chce, rozvlnit jen určité svalové partie, zatímco ty ostatní jsou uvolněné. Když zatnul trapézy, bylo to jako byste se dotýkali kamene. Všichni jsme si na něj chodili sáhnout, no a všichni odcházeli s otevřenou pusou. Potom jsme si zkoušeli úchopy za svaly a kosti. Teď se to už určitě nepoužívá, ale když byl učitel v našem věku, tak se brali za tricepsy, svaly na předloktí, za lopatku nebo za klíční kost, prsty zarývali do různých bodů…prostě sranda :-).

Dnes nám do detailu opravoval yang 42 a peskoval studenty, že studují už takovou dobu, ale stále si nepamatují odlišnosti od 40ky a podobně. Zrovna včera jim při nástupu zase vytýkal, že neví, kdo je tady cizinec, protože já si pamatuju, co říká a co učí a oni kolikrát ne. No, je to pravda. Tady nejde o to, že bych cvičila lépe, ale dávám větší pozor na to, co říká, jak cvičí a snažím si to zapamatovat. Učitel říká, že právě všechny tyhle detaily odlišují normálního wushistu od toho dobrého. 42ku jsem se ještě neučila, ale snažím se zapamatovat jednotlivé pohyby s tím, že se je pak naučím už jen slepit dohromady. Začátek si pamatuji a Lily mi teď pomáhá se zbytkem.

Celou dobu si myslím, že mě limitují ztuhlé kotníky a kyčle. Je to samozřejmě pravda, ale dnes jsem cvičila daleko plynuleji a prostě jsem se cítila při cvičení daleko lépe. Jednak se mi to zlepšilo, protože se stále protahuji, ale hlavně, snažím se cvičit podle učitele a je to fakt strašně znát. Za jediný měsíc jsem pochopila strašně moc a posunula jsem se o další úroveň výš – co se týče yangu a wu武. Chen samozřejmě cvičím každý den, studuji a prostě jedu podle plánu učitele Xie.

O víkendu budu cvičit sama a natočím taiji videa, kdybych náhodou něco z toho, co učitel učil, zapomněla…

U zubaře

Z Rajčete už víte, že jsem byla u zubaře (http://kacnupi.rajce.idnes.cz/Co_se_deje/). Já za jedním jela už minulý týden, protože se na netu psalo, že tam bude normálně, i když jsou prázdniny. V metru jsme strávili hodinu, abychom zjistili, že nemocnice sice funguje, ale ne ten lékař, takže jsme se po 10 minutách zase otočili a odešli. Protože začala škola a nemám chuť jezdit tak daleko, tak jsme se včera vydali do nemocnice Changhai, ta je největší v okolí a cca 5 minut od koleje. Jo, je výhodné, když je naproti sportovní univerzitě hned velká nemocnice…už jsem tam byla podruhé :-/. Ya Qiang byl v nemocnici ráno s jednou jeho učitelkou, tak rovnou vystál i pořadové číslo pro mě na odpoledne. Vyrazili jsme tam na 14. hodinu, protože to už by i mohla být řada na nás (byli jsme osmí). Doktor se vyděsil, když viděl, že jsem cizinka, a hned si mě vzal dovnitř, aby se podíval, co to mám za problém. On totiž řeší komplikované věci. Naštěstí plomba je hračka, takže nás přehrál na jiné pracoviště. Ya Qiang mu nakecal, že jsem VIP host univerzity, takže jsme nemuseli zase do fronty pro nové pořadové číslo. To bych se také mohla dostat na řadu už kolem 18. hodiny.

Ten doktor měl normální ordinaci. I když tedy… uprostřed bíle vymalované místnosti s bílou podlahou… vlastně se vším bílým, stálo velké bílo-zelené křeslo. Na zdi řada pěkných obrázků, v rohu menší odrbaný stůl, a to bylo všechno. To by šlo.

Jenže pak mě poslali na jiné místo – do „opravářské dílny“. Fakt tam na dveřích měli napsáno, že jde o „opravovací místnost“ :-). Větší nudle, kde byly za sebou lehátka oddělená úzkými stolečky, na kterých stál monitor PC. Lehátek tam bylo šest, možná více. Na každém někdo ležel s pusou dokořán a doktor se mu v ní hrabal různými nástroji, z pár míst byla slyšet vrtačka. Tolik krve jsem dlouho neviděla. Bylo to fakt hrozné vidět, jak má paní papírový ubrousek kolem krku plný krve. Všude postávalo hodně lidí. Někteří byli pacienti, kteří čekali, až přijdou na řadu, další byli sestřičky, studenti… Šla jsem si sednout na chodbu. Doktorka, která mě dostala na starost stále někam odbíhala a nikdy nezapomněla zmínit, že mám ještě počkat. No, co tady asi tak dělám… Čekala jsem dvě hodiny. Hodinu sama a na lehátko jsem šla také sama, protože přítel něco měl. Všichni tam měli roušky, takže jsem svou doktorku poznala vždy jen podle růžových kalhot. Doktoři nosí normálně černé kalhoty, polobotky a košili (pod pláštěm), ona ale měla normálně tepláky.

Poslala mě na RTG, kde se s tím vůbec nepárali, hned mi vyjeli fotku zubu (také ji mám na Rajčeti :-D), to se mi moc líbilo, u nás jsem to ještě neviděla. Pak jsem čekala, než se paní z lehátka, na které jsem čekala, vzchopí. Bylo jí hodně špatně. Položili mě a začalo se. Vyzkoušela, při čem všem mě to bolí a řekla mi, že to bude na několikrát. Jasně, kvůli jednomu stehu jsem byla v nemocnici 6x (1x zašít, 4x na vyčištění a převaz, 1x na vyndání). Jak jsem viděla všude tu krev a slyšela, že tam budu muset víckrát, neudělalo se mi dobře. Moc jsem vzpomínala na svého skvělého zubaře, pana Malíka, k němu jsem chodila moc ráda. No, ale musela jsem to vydržet. Opakovala jsem si, že je to jenom plomba, kdyby to byly moudráky, byl by to velký problém. Ty se mi naštěstí uklidnily. Až mě to prý při vrtání bude bolet, tak mám zvednout ruku. Tak jo. Zvednout jsem ji nestačila, automaticky jsem ucukla. A ona hned, že se nesmím hýbat. Tak znovu. No, fakt jsem se snažila, ale prostě to bolelo. Strašně se divila, že mě to bolí. Měla štěstí, že jsem měla v puse železo a odsávačku. Nějak jí nefungovalo stříkátko na vodu a vysvětlovala sestřičce, že se to musí každý den otírat, jinak to nebude stříkat. A zkoušela si to nade mnou, jestli to funguje, tak jsem měla vlhké celé tričko. Dostala jsem injekci do dásně a čekaly jsme, než mi zdřevění pusa. Mezi tím tam dorazil nějaký další cizinec, ale nemluvil čínsky. Sestřička si stěžovala mé doktorce a ta jí řekla, že má štěstí, že já čínsky umím, že se mnou není taková práce. Tak aspoň něco. Naučila jsem se tam i pár nových slovíček jako RTG snímek, plomba, vyplivnout si, sklopit hlavu, zkousnout… Musím ale říct, že jak jsem tam pak zůstala sama, dost jsem znejistěla.

Po injekci jsem už nic necítila. Řekla mi, ať si odplivnu. Tak jsem se nahnula nad tu mísu a vytřeštila oči, protože byla plná krve od té paní, co byla přede mnou. Navíc se mi blbě odplivovalo, jak jsem necítila půlku pusy. Naštěstí to netrvalo dlouho a nejlepší zpráva na konec: prý už tam nemusím, pokud to nebude bolet. Zajímavé bylo, že prý můžu jíst kdykoliv. Hlad jsem měla obrovský a bylo před tréninkem, tak jsem si šla pak hned něco dát, ale opatrně. Celý trénink jsem pusu necítila, povolilo to až po několika hodinách. Takže bylo i celkem jedno, co jím, protože jsem skoro necítila tu chuť :-D. Druhý den mě nic nebolelo kromě spodní čelisti, když ji otevřu – to je od té injekce… Když jsem si na tréninku dala pomerančový zub, něco jsem drobet cítila, ale snad to bude v pořádku.

Ya Qiang zná hodně fíglů, takže jsem nakonec platila jen 200 RMB a většinu z toho dostanu zpátky. Chudák Debranna za moudráky platila 1000 RMB, zpátky by měla dostat polovinu.

Tak mi držte palce, ať to nebolí a moudráky mi zůstanou v klidu…

Na co koukám

Austrálie

Viděla jsem to na 4x, vždy u jídla. Je to strašlivě dlouhý film. Když dohnali krávy do velké železné lodi, myslela jsem, že už bude konec. Ty jo, měli z toho udělat dva díly. I tři by z toho vyždímali. Jako třeba Spidermana. Nicol Kidmanová se mi strašně moc nelíbila a byla protivná. Naštěstí měla pár milých okamžiků. Jo a naprosto rozumím, proč nebyli nominovaní na Nejlepší filmový polibek roku :-). Mít před sebou tak krásného chlapa, jako je Hugh Jackman, tak… No, jsem ráda, že jsem to viděla, ale podruhé už to vidět nemusím.

Sběratelé kostí

V jednom díle, kde se mluvilo starobylém čínském rituálu, při kterém se pořádá svatba zemřelým, udělali Češi drobet botu (koukám na to s dabingem). „Tohle je [ji an].” “Co to je?” “To je čínský meč.” Aha… Neříkám, že všichni umí čínsky. Samozřejmě že je to 99% lidí jedno. Ale když už něco dělám, tak to udělám pořádně, ne?

Hungry Shark (hra do telefonu)

Prvně jsem Hladového žraloka hrála na Dannyho iPhonu a naprosto mě to dostalo. iPhonu navíc vydrží baterka déle než HTCčku, takže jsem tím někdy trávila i celé hodiny – a taky že jsem se stala rekordmankou :-). Máme někde i video, jak to prožívám :-). Teď jsem si stáhla první díl a je taky super – v Grónsku žeru tučňáky, u dna ty ryby s lampičkou, honí mě pilouni, žahají mě medúzy, jsou tam i ty nafukovací rybičky, u hladiny ptáci, plavci a tlusťoši na nafukovačkách…Zvuky jsou skvělé, hlášky taky. Když jsem vyčistila vody Grónska od delfínů, tak jsem dostala titul “Dophin friendly”, po tuňácích: “Tuna matata” :-). Tuhle hru prostě ŽERU!!! :-)

Miláček

Tyhle příběhy mám ráda, líbila se mi kniha od Stendhala Červený a černý, Miláčka od Maupassant jsem ještě nečetla. Tenhle film Robertovi sedl asi i díky těm dlouhým němým záběrům na jeho tvář, jak byl zvyklý z upírů :-).

Vraždy podle Jidáše

„Mluvit s vámi je jako čůrat proti větru…“ :-)

Sněhurka a lovec

Sice to disneyovský příběh o Sněhurce připomínalo jen trochu, ale líbilo se mi to moc. Královna byla skvělá, lovec byl chlapák, miluju jeho hlas… Možná se mi to tolik líbilo i proto, že jsme na to koukali u Debranny na jejím domácím kině, takže to byl hned jiný zážitek :-). No, určitě se na to zase někdy podívám, líbilo!