O Víkendu

Tak, wushu videa natočená – základní yangové kroky, první část yangové sestavy 42, tuishou, qinna a základní pohyby s kopím. Budu z toho muset udělat takovou malou nedělní tradici, protože moje paměť je hrozná. Když se mě zeptáte, co bylo před měsícem, tak prostě nevím. Doba před rokem, jako by nebyla. Kolikrát zapomenu udělat spoustu věcí, hodně lidí se už naučilo mi to prostě připomínat. Ne že bych to nechtěla udělat, jenom prostě zapomínám. Celý stůl mám teď polepený papírky s úkoly a celkem to funguje, splněné úkoly postupně odškrtávám. Se sestavami je to podobné, obdivuji lidi, kteří si i po šesti letech stále pamatují všechny sestavy. Mně stačí, abych ji týden necvičila a už tam mám bílá místa. Holt ještě cvičím málo, jak by asi řekl Mistr :-). I proto se raději snažím naučit správně jednotlivé pohyby, abych je pak v případě, že budu potřebovat sestavu, mohla poslepovat dohromady.

Když se mi nedaří nebo mám prostě špatnou náladu, naučila jsem se dívat na seriál. Díly se mi daří stahovat jen ráno, potom už je Internet zoufalý. Naštěstí jsou naší Číňané zruční piráti, takže jsem našla všechny díly svého seriálu a můžu na ně koukat online i při tom špatném připojení, které tu máme. YEEESSSS Kromě toho se ale objevila i jiná záchrana. Nějak jsem propadla studiu taiji. A jak jsem zmínila, že mám špatnou paměť, tak budu mít všechny ty knihy hned na několikrát, než si zapamatuji aspoň polovinu :-). Už mi i pomalu dochází čokoláda a nejbližší prodejna Hershey´s je na Lidovém náměstí, takže pak už mi fakt zbude jenom ta kniha, ve které si teď čtu každý den. Je to pro mě nový relax. Každému vyhovuje něco jiného, jsem ráda, že mám teď tohle a nezahálím tolik jako předtím. Jsem jen zvědavá, jak dlouho mi to vydrží :-). Trochu mě zradil offline slovník, který jsem měla na PC, nelíbil se AVGčku :-/. Jestli máte nějakého svého favorita, prosím hoďte mi sem nějaké tipy. Nejlépe aby byl „oboustranný“ a s hodně evropskými jazyky (aj, fj, ij, šj, nj, rj). Děkuji :-)

V neděli ráno jsem byla zase cvičit taiji s Jodym. Bylo trochu dusno, chvíli pršelo, pak svítilo slunce a oba dva jsme se při cvičení zapotili. Na závěr mi tedy řekl, že ještě musíme zavřít qi do dantianu, aby nám v těle zmateně nebloudilo :-). Tak jsme to udělali – jako poslední pohyby u qigongů (např. Yi Jin Jing). Také mi řekl, že psychologie je při cvičení jak taiji tak i jiných wushu stylů hodně užitečným nástrojem…

Stále mě zlobí koleno, štěstí, že levé. Mám podezření, že je to ze strečinku a podpořené yangovými kroky, které až teď dělám už trochu správně. Stříkám si ho Yunnan Baiyao medicínou, pravidelně leduji, dělám masáže a posiluji, tak snad se umoudří. Bolí při úplném propnutí, takže některé z kopů mě trochu straší, stejně tak některé z taiji pohybů, ale jinak je v pohodě, skoky také nevadí.

Jinak se bavím tím, že sepisuji další článek do Fighter´s magazínu a hlavně promýšlím návrh diplomky, který musím předložit do 22. října, prezentovat ji budu před komisí 27. října…

Ke komentáři

Takhle to dopadá, když někdo kouká na věci jen svým zastřeným zrakem, promítá do ostatních své vlastní postoje a podobně. Tak asi takhle:

1) Nepsala jsem, že jsem lepší než všichni Číňané, i když je pravda, že nejsem nejhorší, protože ne všichni cvičili odmalička a ne všichni teď cvičí každý den. Napsala jsem jen, že jsem při hodinách kolikrát pozornější než ostatní a není to můj vlastní výmysl, prohlásil to učitel Xie při nástupu. Cvičím stále špatně, tak si snažím aspoň všechno pamatovat, číst knihy a pomalu ty poznatky začleňovat do cvičení.

2) Věta o Varje: „Kdyby cvičila tak tvrdě jako já tady, tak za 3-4 měsíce bude na mé úrovni,“ mě nechválí, naopak snižuje celé mé snažení tady. Protože to, co jsem tady zvládla já za 2 roky, ona by zvládla za 3 měsíce. Jednak to znamená, že co si myslím já, že je tvrdý trénink, ještě nestačí. Dál, že těch 10 let v Čechách bylo bez pár věcí velké plýtvání a pak, že na wushu prostě nemám talent.

3) Ano, v kanclu udělali chybu, takže náš první ročník mohl mít jeden sport zdarma. Původně jsem sem nepřišla cvičit taiji, chtěla jsem pokračovat v tradičním, takže jsem začala u moderního týmu ve vedlejší tělocvičně s tím, že se tam snad něco naučím. Rychle jsem ale pochopila, že nic tradičního tam není a než bych se tam něco opravdu naučila, měla bych už bílé vlasy, takže jsem přestoupila na taiji, které mi doporučil Levi. Učitel mi pomohl první hodinu a pak si mě pár měsíců nevšímal. Všechno jsem se ale naučila, když mi to nešlo, pomohli spolužáci, první rok jsem nevynechala jediný trénink a chodila jsem i v sobotu, tak učitel asi pochopil, že to myslím vážně a je na mě hodný.

Učiteli Xie je jedno, co říká kancelář, u něm mohou cvičit všichni, kdo mají zájem. Takže tam je Levi, jeden kluk z Hongkongu, když přijede Florens, tak cvičí s námi zadarmo, občas se ukáže Robert, Varja chodí celkem pravidelně…

4) Z Čech jsme se už přeci dávno naučili, že ve wushu nevedou všechny cesty jen přímo, že to chce kolikrát hodně oklik, mít velkou trpělivost, obětovat hodně věcí i představ. Díky tomu, že jsem vydržela v taiji týmu, získala jsem hodně přátel, takže teď můžu cvičit, co chci a vždy najdu někoho, kdo je ochotný mi pomoct. Li Yang je výborný na modernu, je v každém větším školním vystoupení – občas spolu probíráme techniku skoků a podobně. Qiao Di umí hodně tradičních sestav… Mí spolužáci z wushu oboru mají také různá zaměření. Některé holky jsou dobré na zdravotní qigong, máme tam i pár sadistů… prostě každý má něco, takže takovouhle velkou oklikou jsem se dostala vlastně i k tomu tradičnímu, kvůli kterému jsem sem přijela.

5) S přítelem jsem se seznámila až po roce studia tady a nepomáhá mi zdaleka se vším. Co zvládnu si chodím vyřizovat do kanceláří sama. Navíc má teď dvě zaměstnání najednou. O pomoc se obracím na všechny možné strany, a je to vzájemné. Wang Songovi jsem pomáhala s mnoha vědeckými články, které měl za úkol zpracovat, ale nerozuměl jim, protože byly v angličtině. Strávila jsem hodiny nad tím, abych pochopila, o čem je řeč a potom jsem se mu to snažila čínsky vysvětlit, kolikrát jsem psala i shrnutí obsahu v čínštině. On mi teď pomůže s kosmetickými úpravami návrhu mé diplomky. Roma mě chtěl na dva rozhovory pro doktorandskou práci, příště mi zase pomůže on s jedním rozhovorem. V Číně je všechno o kontaktech, o konexích. Nejvděčnější ale jsem za to, že mám mezi Číňany i pár opravdových přátel, kterým je jedno, že něco anglicky neumím, učíme se to spolu a pomůžou mi kdykoliv s čímkoliv. Nebo prostě za mnou zajdou, když si chtějí pokecat – čínsky.

Cvičení v tomto týdnu

Pondělí

Od 7. hodiny ranní jsme cvičili venku s Robertem a Jodym. Pak jsem šla až večer na taiji, předtím se mi cvičit nějak nechtělo. Na taiji nás bylo přes dvacet, protože dorazili i lidé z jiných škol – připravují se u nás na soutěže v tuishou, teď budou asi dvě. Pak v prosinci bude ještě soutěž v sandě, kam půjdeme podpořit Jodyho, bude obhajovat loňský titul. Je i pár taiji soutěží, ale od nás na ně nikdo nejede, tak jsem je taky vypustila a šetřím penízky na příští rok :-). Na taiji jsme jeli základní pohyby (kopy, kombinace, taiji kroky a kombinace), potom párkrát yangovou 24 a poté jsme se rozdělili na holky a kluky. Kluci se připravovali na tuishou souěže a ostatní trénovali sestavy. Začala s námi cvičit i Ruska Varja. Představila jsem ji učiteli, vysvětlila, že předtím cvičila 16 let modernu a teď by chtěla začít s taiji. Učitel ji rád přijal, i proto, že v Moskvě učil tři měsíce a má z toho pobytu hodně zajímavých historek, které občas vytáhne :-). Co se týče cvičení, Varja se vůbec neztratí. Bylo z ní cítit, že co se týče moderny, je z ní unavená, ale pohyby se učí hodně rychle, navíc je hodně flexibilní. Kdyby cvičila tak tvrdě jako já tady, tak za 3-4 měsíce bude na mé úrovni, tedy asi by na tom byla i lépe, protože mám ztuhlé kyčle a kotníky. No, je to smutný, no…V Rusku ale dřela jako profík, tak není divu. Minimum 6x týdně a před soutěžemi ještě k tomu 2x denně. Jednoduše mi vysvětlila: „Když chceš být dobrá, tak musíš makat.“

Ten večer se mi necvičilo dobře, cítila jsem se ztuhlá a unavená. Ráno bylo super, cítila jsem pokrok, ale večer bylo všechno zase jinak. Po večeři jsme ještě s Ya Qiangem zkusili trochu qinny, kterou nás ten den učitel Xie učil.

Úterý

Dopoledne jsem měla trénink s Du Hui. Je na mě daleko hodnější než na začátku, je trpělivější a její styl vedení tréninku je lepší a lepší. Prostě si nemůžu stěžovat. Na začátku mi pomohla s protažením. A dává pozor na všechno – zahřátí, protažení, základy… Ale nebylo to moc platné, protože ten den byl podobný jako pondělní večer, tedy marnost nad marnost. Co jsem se vrátila, nedělala jsem větší posilování na nohy, jen základní verze pro různé svalové skupiny. Je to teď strašně znát, neměla jsem vůbec sílu. Na taiji to stačí, ale na modernu ne. Skoky jsem se protrápila, když Du Hui zjistila, že jsem dlouho neposilovala, tak jsme toho pak nechaly a začala mě učit kopí. Řekla mi, že jsem vysoká, a tak na mě bude kopí vypadat lépe než meč, ten ale samozřejmě budu cvičit dál. A musím říct, že se mi ten den s kopím cvičilo dobře. Je při tom jinak rozložená síla než u meče. Vysvětlila mi nejzákladnější pohyby, které jsem pak trénovala. Takže závěr nebyl tak špatný. Pomohla mi pak i s uvolněním svalů.

Na večerní taiji nedorazilo tolik lidí jako den předtím, takže trénink byl náročnější. Jeli jsme 56ku téměř bez pauzy 3x za sebou. Potom přišel učitel a rozebral s námi několik prvních pohybů do detailu. Každý den se teď věnujeme i aplikacím ve dvojicích. Vysvětluje nám tím, proč je ten a ten pohyb zrovna tak. A nechává nás sami hledat, jaké provedení je v dané situaci správné. Často bývám ve dvojici s YouYou (naše bývalá čínská i světová šampionka v sandě), protože ví, že mi nevadí, když to bolí a chci to víc opakovat. Když se mi ale něco snaží vysvětlit, prostě to od ní nechápu. Od Ya Qianga nebo od Lily to chytím hned.

Středa

Dopoledne jsem šla cvičit sama. Wushu tělocvična byla plná, tak jsem se přesunula do atletické haly. Mé oblíbené místo bylo také plné, tak jsem cvičila přímo v hlavní části u dveří. Pokud člověk opravdu chce cvičit, vždycky se najde nějaký způsob. Když cvičím sama, mám trochu delší prodlevy, ale udělala jsem všechno, co jsem měla v plánu, a cvičilo se mi už o poznání lépe než v úterý. Kolikrát se mi pár věcí povedlo, měla jsem fakt radost. Protáhla jsem se, udělala víc základních pohybů, skoky, první dvě části meče a pak jsem opakovala kopí z úterý. Na závěr větší strečink. Celkem 2,5 hodiny. Takže jsem pak před taiji měla jen 1,5 hodiny času.

Odpoledne jsem už byla celkem unavená, ale když jsem učila Varju, tak jsem to necítila a v pohodě mohla být nízko. Učitel mě občas opraví a je vidět, že má radost, že rozumím, co říká. Když odešel, ještě jsem si projela yi lu a pak posilovala nohy, protože mě začalo bolet koleno. Nemůžu ho narovnat. Tedy, můžu, ale bolí to. Na závěr jsem si zaběhala (10min) na uvolnění. Celé tělo mě bolí, tak teď jen čekám, kdy začne stávkovat a budu mu muset dopřát volno. Snad vydrží do neděle.

Vždy ten kdo přijde potom, to má lehčí. První cizinci tady to měli strašně těžké, protože Číňané nevěděli, co s nimi. Náš ročník (já, Aurora, Danny atd.) byl první jakoby opravdový. Předtím tady na škole nikdy neměli cizí studenty na wushu mgr. oboru. Když jsem přišla na taiji, byla jsem tam víceméně sama, protože Levi se ukázal jen občas, měl moc hodin (bakalářské studium). Teď co s námi cvičí Robert a Varja, tak se mě často chodí ptát, co učitel říkal, vysvětluji jim pohyby, čínská slovíčka atd. Takže když učitel mluví, je vidět, že se kolikrát ani nesnaží rozumět. Já poslouchala všechno, hledala ve slovníku, ptala se čínských spolužáků, snažila se pochopit význam z učitelových pohybů a obličeje… Prostě to studenti, kteří přišli teď, mají o dost jednodušší. Také mají více hodin čínštiny. Dnes jsem zrovna mluvila s učitelkou Hu. Řekla, že navýšili hodiny, protože studenti byli líní studovat pak sami :-D. Na druhou stranu nás předtím na tréninku nebylo tolik, což je vždy výhoda. Všechno má své pro a proti. Ať je to jakkoliv, jsem ráda, že jsem přišla předtím a ne teď. Ale jak jsem říkala, všechno je jenom o přístupu.

Čtvrtek

Ranní taiji mě tentokrát příliš nenakoplo, takže jsem to po snídani na chvíli ještě zalomila. Místo normálního tréninku moderny jsem šla večer o 1,5 h dřív. 20 minut jsem běžela rychlejším tempem, protáhla jsem se a opakovala pár základních technik s mečem. Zlomil se mi. Tentokrát mi ho Cai nevybral moc dobře, ostří mělo problém, takže mi nevydržel moc dlouho. Byla jsem z toho smutná, ale na druhou stranu teď už nemusím kupovat meč obyčejný (na nácviky házení) – nechám si na to tenhle zlomený a příští týden si pořídím nový, protože vyvážení je teď dost jiné. A také je jednodušší si teď zlomenou špičku někam zapíchnout… :-)

Na taiji jsme po základech a základních sestavách (yang 24, 42) měli trochu speciální trénink. Ve dvojicích jsme nacvičovali techniky tuishou tak, jak bychom je mohli učit starší lidi. Učitel se totiž snaží své studenty dobře vybavit do jejich budoucí kariéry učitele wushu. Dává tipy, jak rozložit cvičení třeba i do celého roku, aby bylo stále co dělat, jak cvičení zpestřit a podobně. Stáli jsme ve dvou řadách proti sobě a po každé sérii jsme se točili tak, abychom si to mohli vyzkoušet s co nejvíce lidmi, protože každý je na jiné úrovni, cvičí jinak, má odlišné tělo. Nejdříve jsme dělali jednotlivé techniky rukou. Když naše studenty budou bolet ruce, můžeme zařadit jen nohy – stehna, kolena, lýtka – slouží to jako hra ale i jako masáž kolen a svalů kolem nich, což je prostě super! Další byla chůze ve dvojici a kombinace naučených technik. Učitel nám samozřejmě ukázal, jak se dají ty pohyby užít v zápase, vždycky se ale rozesmál, že tohle na babičkách samozřejmě dělat nemůžeme, ale měli bychom vědět, k čemu je to dobré.

Pátek

Ráno jsem vynechala a spala jsem hodně dlouho. I tak jsem se ale cítila hodně unavená. Na začátku taiji jsem myslela, že usnu s nohou na žebřině. Když jsem začala kašlat, došlo mi, co to se mnou je. Aby mě takhle bolelo tělo není normální, jsem nemocná. Trochu mě to i potěšilo, protože je lepší lehká nemoc než aby mě tělo bolelo a já nevěděla proč. Tenhle školní rok jedeme na začátku každého taiji tréninku normálně základní pohyby (kopy, kombinace pubu, gongu, mabu atd.). Dnes jsem si vůbec nedokázala představit, že bych nějaké kopy dělala, protože jsem byla ospalá a dobře se protáhnout mi prostě nešlo. První řady byly hrozné, ale jak nás učitel opravoval a já se zahřála, najednou se mi jakoby rozsvítily oči a šlo to. A pak už se mi taiji cvičilo moc dobře. Po kombinacích děláme řady taiji kroků. Předtím jsme cvičili víc verzí a stylů, v poslední době většinou jen jeden dva pohyby. Učitel nás pak vždy zastaví a ukazuje užití, abychom to lépe pochopili a byli schopní to zacvičit opravdu správně. Po jeho ukázce to vždycky zkoušíme ve dvojicích a on nás opravuje nebo nám ukazuje další verze.

Dnes nám ukázal něco úžasného – jak umí pracovat se svaly, je to i trochu automasáž. Umí je zatínat a uvolňovat přesně tam, kde chce, rozvlnit jen určité svalové partie, zatímco ty ostatní jsou uvolněné. Když zatnul trapézy, bylo to jako byste se dotýkali kamene. Všichni jsme si na něj chodili sáhnout, no a všichni odcházeli s otevřenou pusou. Potom jsme si zkoušeli úchopy za svaly a kosti. Teď se to už určitě nepoužívá, ale když byl učitel v našem věku, tak se brali za tricepsy, svaly na předloktí, za lopatku nebo za klíční kost, prsty zarývali do různých bodů…prostě sranda :-).

Dnes nám do detailu opravoval yang 42 a peskoval studenty, že studují už takovou dobu, ale stále si nepamatují odlišnosti od 40ky a podobně. Zrovna včera jim při nástupu zase vytýkal, že neví, kdo je tady cizinec, protože já si pamatuju, co říká a co učí a oni kolikrát ne. No, je to pravda. Tady nejde o to, že bych cvičila lépe, ale dávám větší pozor na to, co říká, jak cvičí a snažím si to zapamatovat. Učitel říká, že právě všechny tyhle detaily odlišují normálního wushistu od toho dobrého. 42ku jsem se ještě neučila, ale snažím se zapamatovat jednotlivé pohyby s tím, že se je pak naučím už jen slepit dohromady. Začátek si pamatuji a Lily mi teď pomáhá se zbytkem.

Celou dobu si myslím, že mě limitují ztuhlé kotníky a kyčle. Je to samozřejmě pravda, ale dnes jsem cvičila daleko plynuleji a prostě jsem se cítila při cvičení daleko lépe. Jednak se mi to zlepšilo, protože se stále protahuji, ale hlavně, snažím se cvičit podle učitele a je to fakt strašně znát. Za jediný měsíc jsem pochopila strašně moc a posunula jsem se o další úroveň výš – co se týče yangu a wu武. Chen samozřejmě cvičím každý den, studuji a prostě jedu podle plánu učitele Xie.

O víkendu budu cvičit sama a natočím taiji videa, kdybych náhodou něco z toho, co učitel učil, zapomněla…

U zubaře

Z Rajčete už víte, že jsem byla u zubaře (http://kacnupi.rajce.idnes.cz/Co_se_deje/). Já za jedním jela už minulý týden, protože se na netu psalo, že tam bude normálně, i když jsou prázdniny. V metru jsme strávili hodinu, abychom zjistili, že nemocnice sice funguje, ale ne ten lékař, takže jsme se po 10 minutách zase otočili a odešli. Protože začala škola a nemám chuť jezdit tak daleko, tak jsme se včera vydali do nemocnice Changhai, ta je největší v okolí a cca 5 minut od koleje. Jo, je výhodné, když je naproti sportovní univerzitě hned velká nemocnice…už jsem tam byla podruhé :-/. Ya Qiang byl v nemocnici ráno s jednou jeho učitelkou, tak rovnou vystál i pořadové číslo pro mě na odpoledne. Vyrazili jsme tam na 14. hodinu, protože to už by i mohla být řada na nás (byli jsme osmí). Doktor se vyděsil, když viděl, že jsem cizinka, a hned si mě vzal dovnitř, aby se podíval, co to mám za problém. On totiž řeší komplikované věci. Naštěstí plomba je hračka, takže nás přehrál na jiné pracoviště. Ya Qiang mu nakecal, že jsem VIP host univerzity, takže jsme nemuseli zase do fronty pro nové pořadové číslo. To bych se také mohla dostat na řadu už kolem 18. hodiny.

Ten doktor měl normální ordinaci. I když tedy… uprostřed bíle vymalované místnosti s bílou podlahou… vlastně se vším bílým, stálo velké bílo-zelené křeslo. Na zdi řada pěkných obrázků, v rohu menší odrbaný stůl, a to bylo všechno. To by šlo.

Jenže pak mě poslali na jiné místo – do „opravářské dílny“. Fakt tam na dveřích měli napsáno, že jde o „opravovací místnost“ :-). Větší nudle, kde byly za sebou lehátka oddělená úzkými stolečky, na kterých stál monitor PC. Lehátek tam bylo šest, možná více. Na každém někdo ležel s pusou dokořán a doktor se mu v ní hrabal různými nástroji, z pár míst byla slyšet vrtačka. Tolik krve jsem dlouho neviděla. Bylo to fakt hrozné vidět, jak má paní papírový ubrousek kolem krku plný krve. Všude postávalo hodně lidí. Někteří byli pacienti, kteří čekali, až přijdou na řadu, další byli sestřičky, studenti… Šla jsem si sednout na chodbu. Doktorka, která mě dostala na starost stále někam odbíhala a nikdy nezapomněla zmínit, že mám ještě počkat. No, co tady asi tak dělám… Čekala jsem dvě hodiny. Hodinu sama a na lehátko jsem šla také sama, protože přítel něco měl. Všichni tam měli roušky, takže jsem svou doktorku poznala vždy jen podle růžových kalhot. Doktoři nosí normálně černé kalhoty, polobotky a košili (pod pláštěm), ona ale měla normálně tepláky.

Poslala mě na RTG, kde se s tím vůbec nepárali, hned mi vyjeli fotku zubu (také ji mám na Rajčeti :-D), to se mi moc líbilo, u nás jsem to ještě neviděla. Pak jsem čekala, než se paní z lehátka, na které jsem čekala, vzchopí. Bylo jí hodně špatně. Položili mě a začalo se. Vyzkoušela, při čem všem mě to bolí a řekla mi, že to bude na několikrát. Jasně, kvůli jednomu stehu jsem byla v nemocnici 6x (1x zašít, 4x na vyčištění a převaz, 1x na vyndání). Jak jsem viděla všude tu krev a slyšela, že tam budu muset víckrát, neudělalo se mi dobře. Moc jsem vzpomínala na svého skvělého zubaře, pana Malíka, k němu jsem chodila moc ráda. No, ale musela jsem to vydržet. Opakovala jsem si, že je to jenom plomba, kdyby to byly moudráky, byl by to velký problém. Ty se mi naštěstí uklidnily. Až mě to prý při vrtání bude bolet, tak mám zvednout ruku. Tak jo. Zvednout jsem ji nestačila, automaticky jsem ucukla. A ona hned, že se nesmím hýbat. Tak znovu. No, fakt jsem se snažila, ale prostě to bolelo. Strašně se divila, že mě to bolí. Měla štěstí, že jsem měla v puse železo a odsávačku. Nějak jí nefungovalo stříkátko na vodu a vysvětlovala sestřičce, že se to musí každý den otírat, jinak to nebude stříkat. A zkoušela si to nade mnou, jestli to funguje, tak jsem měla vlhké celé tričko. Dostala jsem injekci do dásně a čekaly jsme, než mi zdřevění pusa. Mezi tím tam dorazil nějaký další cizinec, ale nemluvil čínsky. Sestřička si stěžovala mé doktorce a ta jí řekla, že má štěstí, že já čínsky umím, že se mnou není taková práce. Tak aspoň něco. Naučila jsem se tam i pár nových slovíček jako RTG snímek, plomba, vyplivnout si, sklopit hlavu, zkousnout… Musím ale říct, že jak jsem tam pak zůstala sama, dost jsem znejistěla.

Po injekci jsem už nic necítila. Řekla mi, ať si odplivnu. Tak jsem se nahnula nad tu mísu a vytřeštila oči, protože byla plná krve od té paní, co byla přede mnou. Navíc se mi blbě odplivovalo, jak jsem necítila půlku pusy. Naštěstí to netrvalo dlouho a nejlepší zpráva na konec: prý už tam nemusím, pokud to nebude bolet. Zajímavé bylo, že prý můžu jíst kdykoliv. Hlad jsem měla obrovský a bylo před tréninkem, tak jsem si šla pak hned něco dát, ale opatrně. Celý trénink jsem pusu necítila, povolilo to až po několika hodinách. Takže bylo i celkem jedno, co jím, protože jsem skoro necítila tu chuť :-D. Druhý den mě nic nebolelo kromě spodní čelisti, když ji otevřu – to je od té injekce… Když jsem si na tréninku dala pomerančový zub, něco jsem drobet cítila, ale snad to bude v pořádku.

Ya Qiang zná hodně fíglů, takže jsem nakonec platila jen 200 RMB a většinu z toho dostanu zpátky. Chudák Debranna za moudráky platila 1000 RMB, zpátky by měla dostat polovinu.

Tak mi držte palce, ať to nebolí a moudráky mi zůstanou v klidu…

Na co koukám

Austrálie

Viděla jsem to na 4x, vždy u jídla. Je to strašlivě dlouhý film. Když dohnali krávy do velké železné lodi, myslela jsem, že už bude konec. Ty jo, měli z toho udělat dva díly. I tři by z toho vyždímali. Jako třeba Spidermana. Nicol Kidmanová se mi strašně moc nelíbila a byla protivná. Naštěstí měla pár milých okamžiků. Jo a naprosto rozumím, proč nebyli nominovaní na Nejlepší filmový polibek roku :-). Mít před sebou tak krásného chlapa, jako je Hugh Jackman, tak… No, jsem ráda, že jsem to viděla, ale podruhé už to vidět nemusím.

Sběratelé kostí

V jednom díle, kde se mluvilo starobylém čínském rituálu, při kterém se pořádá svatba zemřelým, udělali Češi drobet botu (koukám na to s dabingem). „Tohle je [ji an].” “Co to je?” “To je čínský meč.” Aha… Neříkám, že všichni umí čínsky. Samozřejmě že je to 99% lidí jedno. Ale když už něco dělám, tak to udělám pořádně, ne?

Hungry Shark (hra do telefonu)

Prvně jsem Hladového žraloka hrála na Dannyho iPhonu a naprosto mě to dostalo. iPhonu navíc vydrží baterka déle než HTCčku, takže jsem tím někdy trávila i celé hodiny – a taky že jsem se stala rekordmankou :-). Máme někde i video, jak to prožívám :-). Teď jsem si stáhla první díl a je taky super – v Grónsku žeru tučňáky, u dna ty ryby s lampičkou, honí mě pilouni, žahají mě medúzy, jsou tam i ty nafukovací rybičky, u hladiny ptáci, plavci a tlusťoši na nafukovačkách…Zvuky jsou skvělé, hlášky taky. Když jsem vyčistila vody Grónska od delfínů, tak jsem dostala titul “Dophin friendly”, po tuňácích: “Tuna matata” :-). Tuhle hru prostě ŽERU!!! :-)

Miláček

Tyhle příběhy mám ráda, líbila se mi kniha od Stendhala Červený a černý, Miláčka od Maupassant jsem ještě nečetla. Tenhle film Robertovi sedl asi i díky těm dlouhým němým záběrům na jeho tvář, jak byl zvyklý z upírů :-).

Vraždy podle Jidáše

„Mluvit s vámi je jako čůrat proti větru…“ :-)

Sněhurka a lovec

Sice to disneyovský příběh o Sněhurce připomínalo jen trochu, ale líbilo se mi to moc. Královna byla skvělá, lovec byl chlapák, miluju jeho hlas… Možná se mi to tolik líbilo i proto, že jsme na to koukali u Debranny na jejím domácím kině, takže to byl hned jiný zážitek :-). No, určitě se na to zase někdy podívám, líbilo!

Prázdninový týden

Že jsme tady měli týdenní prázdniny už určitě všichni víte. Nebylo to jenom kvůli kulatému měsíci a měsíčním koláčkům. Šlo o to, že 1. října 1949 byla založena tahle krásná lidová republika, to se musí pořádně oslavit :-). Proto také všude ty vlajky. Na čínském obchodě státní vlajku potkáte jen zřídka, zato samoobsluhy, které vlastní někdo jiný než Číňané (hlavně Japonci), ty měly vlajky na výlohách přilepené dost často (Family Mart, 711…). Japonci tady měli dost nahnáno a spolubydlící se mě ptala, jak moc otevřené jsou zprávy u nás v Čechách. Thajce jejich vláda varovala, aby si dávali velký pozor a řešili, co by se dělo v případě války. Nejsem politický analytik, ale i mně je jasné, že válka nebude, už je to nějaká doba, co je tady zase kolem celé věci ticho po pěšině. Když se zeptám Číňanů, jaký je současný stav, tak většinou nevědí. No, kdo ví.. tady rozhodně nikdo… :-D

Jak jsem se měla, jste mohli vidět z fotek. Narozky jsem oslavila moc hezky – spoustou jídla a zážitků s přáteli a přítelem. Čím jsem se bavila kromě toho?

Každé ráno jsem chodila cvičit s Qiao Di a Robertem. Když náš Číňan odjel domů, cvičili jsme s Robertem a Annou sami. Teď se nám vrátil, takže ráno budeme zase cvičit taiji. Robert se učí yi lu, protože chce něco tradičního a těžkého :-) a já si ráno opakuji a piluji sestavy. Beru to trochu jako přípravu na odpolední cvičení, abych tam už pak mohla jen makat a ne promýšlet, jak který pohyb má být, co budu cvičit teď a co potom a podobně. Navíc mi Qiao Di hodně pomáhá. Naposledy mi opravoval techniku fa li a strašně se mi u toho smál… To má pak člověk hned sebevědomí to trénovat v tělocvičně plné lidí :-). Nedá se ale nic dělat, cítím, že nadešel čas :-). Ranní cvičení mě vždy neuvěřitelně nabije, takže vydržím vzhůru a aktivní celý den, takhle jsem se nikdy necítila – až do noci se nedostaví žádná únava. Odpoledne jsem tedy chodila ještě běhat do posilky, kde jsem se většinou ještě potkala s Jane, která se tam u strejdy učila, a také s Aurorou, která je tento týden nabroušená na celý svět. Občas jsem tam podrbala s Debrou a anou, zjistila jsem, že dokážu celkem obstojně mluvit i během běhu :-). Musím říct, že běh mě udržuje dost ve formě a drží mi ploché bříško (v rámci mých možností samozřejmě :-) ), takže se tomu budu dál nadšeně věnovat. Navíc jsem se zlepšila, už běhám o dost rychleji než předtím, příští týden začnu pracovat se sklonem pásu. Po běhu se vždy ještě cca 20 minut protahuji, občas s Regisem, tak jsem se naučila i nějaké nové techniky, které používají u jiu-jitsu. Naposledy tam vzadu u tyče trénovali Rusové (tedy Rus a dva Mongolové). Měli rozsvícené jen jedno světlo, ve zbytku haly bylo šero. Regis měl pravdu, fakt vypadají jako z KGB :-D. No a pak, u všeho vypadají strašně profesionálně. Aurora s mým ruským sousedem konzultovala náš přípravný plán na výbušnost a rychlost, schválil jí to, tak jsem na to zvědavá. To Rusové s těmito cviky přišli, Američané to pak okopírovali a vytvořili svou verzi. Máme začít 15. října, tak se snad Aurora do té doby dá psychicky zase do pořádku. I když je to 5 dní před naší prezentací diplomky, takže kdo ví.

To je další věc. O víkendu jsem se bavila vymýšlením témat diplomky. Jak bývám normálně pohotově pohotová a úděsně chytrá, co se týče tohohle, vůbec mi to nefungovalo :-). Trápila jsem se s tím dost dlouho, proto jsem také byla běhat hned tři dny po sobě. Přítel si dělal srandu, že kdybych běhala častěji, wushu by raketově vystřelilo dopředu. Při běhu mě totiž napadají ty nejlepší věci, hlavně co se týče wushu a tak. I tentokrát to šlo – napadly mě dobrá témata, alespoň v to doufám. Ale už jsem nebyla schopná to víc rozvést, takže jsem si pak nad papírem lámala hlavu dlouhé hodiny. Několikrát jsem se šla i projít na chodbu nebo se protáhnout na výklenek k oknu s čajem v ruce. Nakonec jsem ze sebe vymáčkla celkem tři témata tak, jak jsem měla v plánu. Dvě se týkají moderního wushu a jedno taiji. Celkem to už je 7 návrhů diplomky. V mejlu jsem vedoucímu rovnou připomněla, že se nám blíží prezentace diplomky, a není tedy moc času (vše má být totiž v čínštině – zpráva, prezentace i doprovodná řeč cca 10 minut). Pevně věřím, že to teď už vyjde a něco mi schválí – samozřejmě s řadou připomínek :-). Nějak si to myslím. Mám podobný pocit, jako jsem měla po zkouškách na ZČU nebo když jsem se hlásila sem na SUS (a to tenkrát nikdo nevěděl, že je to tady dávačka :-) ). Ať už to bude jakékoliv z nabídnutých témat, bude to dost práce, v tom zápalu jsem nemyslela na to, že chci mít také čas pro sebe a tak :-/. Mé taiji téma mi prý vedoucí neodsouhlasí, protože to není jeho styl, takže pokud nebudu tvrdohlavá a nebudu si to chtít prosadit sama za sebe před komisí, tak se s tím pak obrátím na pana Guo a pokud mi to posvětí, také to vypracuji. Pokud by se to povedlo, byl by to pro mě odrazový můstek a povzbuzení pro projekt, který se chystám vypracovat. Hlavně nesmím být stále tak líná a stát se drobet drzou, protože jak mi vyšlo v poslední osmisměrce:

Setkaly se talent, píle a drzost. Talent tvrdil: „Beze mě není možné ničeho dosáhnout!“ Píle prohlašovala: „Omyl, teprve já jsem výsledný činitel, který přináší ovoce!“ Drzost mlčela a věděla své.

Kromě toho jsem byla také u zubaře (hodina metrem tam, hodina zpátky) a ještě několikrát tam pojedu, protože v Číně je to s doktory prostě na dlouho. Předtím jsem kvůli jednomu stehu musela chodit na kontroly a převaz každý týden (který jsem si pak na pokoji převázala pak ještě sama, protože to prostě nebylo dobře udělané :-D). Natáčela jsem video pro studenty žurnalistiky – hrála jsem badminton s jednou Číňankou, které to moc nešlo, ale byla sranda a moc mě to bavilo. Asi jsem si zabila kytku, která je prý asi sukulent, jak mi vysvětlila mamka po mejlu, takže jsem ji přelila. Ošetřila jsem ji, přesadila (na obal od zeminy jsem brejlila se slovníkem pěkně dlouho :-D) do krásného žlutého květináče i s miskou, tak doufám, že se umoudří, to by mě potěšilo, protože jsem si na ni už zvykla a mám ji ráda. Pořád teď na ni koukám, jestli zase nežloutne :-). Ale má nové listy, tak mi držte palce, je to důležité! Jen nevím, kam ji postavit, protože s větším květináčem se mi k oknu už nevejde a v pokoji je šero, protože spolubydlící obyčejně spíš až do 14:30!!! Zítra (pondělí) budu ještě s Američany zpovídaná od mého spolužáky pro jeho diplomku. Tak není zase až taková nuda…

Nejlepší volba

Teď to bude hodně lidem připadat zaujaté, ale myslím si, že pokud chce někdo opravdu proniknout do wushu, pokud se o tohle bojové umění opravdu zajímá, tak by měl studovat i taiji – a tím nemyslím jen cvičení taiji sestav. Taiji jako systém je obsaženo jak v celém wushu, tak v čínské kultuře. V minulosti se taiji quan říkalo dlouhá pěst (chang quan). A pokud někdo přijede na tuhle univerzitu za účelem studia wushu, není tady žádný lepší učitel, než pan Xie Ya Lei – z těch, kteří aktivně učí studenty každý den a je ochotný své vědomosti předávat (zadarmo). V trénincích je dohromady – qigong, taiji, tuishou, sanda, qinna. Takže každý kromě modernistů si přijde na své. Někteří cizinci si ještě žijí ve své pohádce za kungfu filmů, že na ně někde v horách čeká jejich kungfu dědeček, který je bude učit. Vzhledem k tomu, že tahle možnost je už hodně fantasy, tak učitel Xie Ya Lei je rozhodně volbou číslo jedna. Pro učitele Xie je stěžejní částí taiji jeho bojová složka. V jedné knize se píše: „Neměli bychom zapomínat, že radikál „quan“ ve slově „taiji quan“ znamená „pěst“.“ Pokud by někomu chyběla „spirituální“ a zdravotní část věci, tak je tady hodně učitelů (například Liu Jing :-D), kteří tyhle aspekty upřednostňují. Takže se to dá nakombinovat tak, jak to člověku sedí. Studovat wushu se tady rozhodně dá – a to hodně dobře. Jde jen o přístup.

Tím samozřejmě neříkám, že můj učitel je nejlepší na světě. Myslím tím, že na SUS a v naší situaci, je to rozhodně nejlepší volba. A je jedno, jestli cvičíte taiji, sandu nebo tradiční. V jeho hodinách je všechno. V horách nějací dědečkové určitě čekají, na Pekingské sportovce to bude zase o něco jiné, protože je tam hromada cizinců. To ale ne vždy je výhoda, protože čím více cizinců kolem vás, tím méně se vám podaří proniknout do čínské duše. Jenže nejsme ani v horách, ani v Pekingu :-).