Prázdninový týden

Že jsme tady měli týdenní prázdniny už určitě všichni víte. Nebylo to jenom kvůli kulatému měsíci a měsíčním koláčkům. Šlo o to, že 1. října 1949 byla založena tahle krásná lidová republika, to se musí pořádně oslavit :-). Proto také všude ty vlajky. Na čínském obchodě státní vlajku potkáte jen zřídka, zato samoobsluhy, které vlastní někdo jiný než Číňané (hlavně Japonci), ty měly vlajky na výlohách přilepené dost často (Family Mart, 711…). Japonci tady měli dost nahnáno a spolubydlící se mě ptala, jak moc otevřené jsou zprávy u nás v Čechách. Thajce jejich vláda varovala, aby si dávali velký pozor a řešili, co by se dělo v případě války. Nejsem politický analytik, ale i mně je jasné, že válka nebude, už je to nějaká doba, co je tady zase kolem celé věci ticho po pěšině. Když se zeptám Číňanů, jaký je současný stav, tak většinou nevědí. No, kdo ví.. tady rozhodně nikdo… :-D

Jak jsem se měla, jste mohli vidět z fotek. Narozky jsem oslavila moc hezky – spoustou jídla a zážitků s přáteli a přítelem. Čím jsem se bavila kromě toho?

Každé ráno jsem chodila cvičit s Qiao Di a Robertem. Když náš Číňan odjel domů, cvičili jsme s Robertem a Annou sami. Teď se nám vrátil, takže ráno budeme zase cvičit taiji. Robert se učí yi lu, protože chce něco tradičního a těžkého :-) a já si ráno opakuji a piluji sestavy. Beru to trochu jako přípravu na odpolední cvičení, abych tam už pak mohla jen makat a ne promýšlet, jak který pohyb má být, co budu cvičit teď a co potom a podobně. Navíc mi Qiao Di hodně pomáhá. Naposledy mi opravoval techniku fa li a strašně se mi u toho smál… To má pak člověk hned sebevědomí to trénovat v tělocvičně plné lidí :-). Nedá se ale nic dělat, cítím, že nadešel čas :-). Ranní cvičení mě vždy neuvěřitelně nabije, takže vydržím vzhůru a aktivní celý den, takhle jsem se nikdy necítila – až do noci se nedostaví žádná únava. Odpoledne jsem tedy chodila ještě běhat do posilky, kde jsem se většinou ještě potkala s Jane, která se tam u strejdy učila, a také s Aurorou, která je tento týden nabroušená na celý svět. Občas jsem tam podrbala s Debrou a anou, zjistila jsem, že dokážu celkem obstojně mluvit i během běhu :-). Musím říct, že běh mě udržuje dost ve formě a drží mi ploché bříško (v rámci mých možností samozřejmě :-) ), takže se tomu budu dál nadšeně věnovat. Navíc jsem se zlepšila, už běhám o dost rychleji než předtím, příští týden začnu pracovat se sklonem pásu. Po běhu se vždy ještě cca 20 minut protahuji, občas s Regisem, tak jsem se naučila i nějaké nové techniky, které používají u jiu-jitsu. Naposledy tam vzadu u tyče trénovali Rusové (tedy Rus a dva Mongolové). Měli rozsvícené jen jedno světlo, ve zbytku haly bylo šero. Regis měl pravdu, fakt vypadají jako z KGB :-D. No a pak, u všeho vypadají strašně profesionálně. Aurora s mým ruským sousedem konzultovala náš přípravný plán na výbušnost a rychlost, schválil jí to, tak jsem na to zvědavá. To Rusové s těmito cviky přišli, Američané to pak okopírovali a vytvořili svou verzi. Máme začít 15. října, tak se snad Aurora do té doby dá psychicky zase do pořádku. I když je to 5 dní před naší prezentací diplomky, takže kdo ví.

To je další věc. O víkendu jsem se bavila vymýšlením témat diplomky. Jak bývám normálně pohotově pohotová a úděsně chytrá, co se týče tohohle, vůbec mi to nefungovalo :-). Trápila jsem se s tím dost dlouho, proto jsem také byla běhat hned tři dny po sobě. Přítel si dělal srandu, že kdybych běhala častěji, wushu by raketově vystřelilo dopředu. Při běhu mě totiž napadají ty nejlepší věci, hlavně co se týče wushu a tak. I tentokrát to šlo – napadly mě dobrá témata, alespoň v to doufám. Ale už jsem nebyla schopná to víc rozvést, takže jsem si pak nad papírem lámala hlavu dlouhé hodiny. Několikrát jsem se šla i projít na chodbu nebo se protáhnout na výklenek k oknu s čajem v ruce. Nakonec jsem ze sebe vymáčkla celkem tři témata tak, jak jsem měla v plánu. Dvě se týkají moderního wushu a jedno taiji. Celkem to už je 7 návrhů diplomky. V mejlu jsem vedoucímu rovnou připomněla, že se nám blíží prezentace diplomky, a není tedy moc času (vše má být totiž v čínštině – zpráva, prezentace i doprovodná řeč cca 10 minut). Pevně věřím, že to teď už vyjde a něco mi schválí – samozřejmě s řadou připomínek :-). Nějak si to myslím. Mám podobný pocit, jako jsem měla po zkouškách na ZČU nebo když jsem se hlásila sem na SUS (a to tenkrát nikdo nevěděl, že je to tady dávačka :-) ). Ať už to bude jakékoliv z nabídnutých témat, bude to dost práce, v tom zápalu jsem nemyslela na to, že chci mít také čas pro sebe a tak :-/. Mé taiji téma mi prý vedoucí neodsouhlasí, protože to není jeho styl, takže pokud nebudu tvrdohlavá a nebudu si to chtít prosadit sama za sebe před komisí, tak se s tím pak obrátím na pana Guo a pokud mi to posvětí, také to vypracuji. Pokud by se to povedlo, byl by to pro mě odrazový můstek a povzbuzení pro projekt, který se chystám vypracovat. Hlavně nesmím být stále tak líná a stát se drobet drzou, protože jak mi vyšlo v poslední osmisměrce:

Setkaly se talent, píle a drzost. Talent tvrdil: „Beze mě není možné ničeho dosáhnout!“ Píle prohlašovala: „Omyl, teprve já jsem výsledný činitel, který přináší ovoce!“ Drzost mlčela a věděla své.

Kromě toho jsem byla také u zubaře (hodina metrem tam, hodina zpátky) a ještě několikrát tam pojedu, protože v Číně je to s doktory prostě na dlouho. Předtím jsem kvůli jednomu stehu musela chodit na kontroly a převaz každý týden (který jsem si pak na pokoji převázala pak ještě sama, protože to prostě nebylo dobře udělané :-D). Natáčela jsem video pro studenty žurnalistiky – hrála jsem badminton s jednou Číňankou, které to moc nešlo, ale byla sranda a moc mě to bavilo. Asi jsem si zabila kytku, která je prý asi sukulent, jak mi vysvětlila mamka po mejlu, takže jsem ji přelila. Ošetřila jsem ji, přesadila (na obal od zeminy jsem brejlila se slovníkem pěkně dlouho :-D) do krásného žlutého květináče i s miskou, tak doufám, že se umoudří, to by mě potěšilo, protože jsem si na ni už zvykla a mám ji ráda. Pořád teď na ni koukám, jestli zase nežloutne :-). Ale má nové listy, tak mi držte palce, je to důležité! Jen nevím, kam ji postavit, protože s větším květináčem se mi k oknu už nevejde a v pokoji je šero, protože spolubydlící obyčejně spíš až do 14:30!!! Zítra (pondělí) budu ještě s Američany zpovídaná od mého spolužáky pro jeho diplomku. Tak není zase až taková nuda…

Nejlepší volba

Teď to bude hodně lidem připadat zaujaté, ale myslím si, že pokud chce někdo opravdu proniknout do wushu, pokud se o tohle bojové umění opravdu zajímá, tak by měl studovat i taiji – a tím nemyslím jen cvičení taiji sestav. Taiji jako systém je obsaženo jak v celém wushu, tak v čínské kultuře. V minulosti se taiji quan říkalo dlouhá pěst (chang quan). A pokud někdo přijede na tuhle univerzitu za účelem studia wushu, není tady žádný lepší učitel, než pan Xie Ya Lei – z těch, kteří aktivně učí studenty každý den a je ochotný své vědomosti předávat (zadarmo). V trénincích je dohromady – qigong, taiji, tuishou, sanda, qinna. Takže každý kromě modernistů si přijde na své. Někteří cizinci si ještě žijí ve své pohádce za kungfu filmů, že na ně někde v horách čeká jejich kungfu dědeček, který je bude učit. Vzhledem k tomu, že tahle možnost je už hodně fantasy, tak učitel Xie Ya Lei je rozhodně volbou číslo jedna. Pro učitele Xie je stěžejní částí taiji jeho bojová složka. V jedné knize se píše: „Neměli bychom zapomínat, že radikál „quan“ ve slově „taiji quan“ znamená „pěst“.“ Pokud by někomu chyběla „spirituální“ a zdravotní část věci, tak je tady hodně učitelů (například Liu Jing :-D), kteří tyhle aspekty upřednostňují. Takže se to dá nakombinovat tak, jak to člověku sedí. Studovat wushu se tady rozhodně dá – a to hodně dobře. Jde jen o přístup.

Tím samozřejmě neříkám, že můj učitel je nejlepší na světě. Myslím tím, že na SUS a v naší situaci, je to rozhodně nejlepší volba. A je jedno, jestli cvičíte taiji, sandu nebo tradiční. V jeho hodinách je všechno. V horách nějací dědečkové určitě čekají, na Pekingské sportovce to bude zase o něco jiné, protože je tam hromada cizinců. To ale ne vždy je výhoda, protože čím více cizinců kolem vás, tím méně se vám podaří proniknout do čínské duše. Jenže nejsme ani v horách, ani v Pekingu :-).

Don´t give a shit about them

Každý rok tady na univerzitě je úplně jiný, ráda vzpomínám na všechny. Spoustu věcí bych samozřejmě udělala jinak, ale to vždycky.

První rok tady bylo všechno ani ne tak nové jako cizí. Všude kolem cizí lidé, nevěděla jsem, kdo lže a kdo říká pravdu. Čínsky jsem neuměla vůbec, takže jsem měla možnosti DOST omezené. Ztratil se i hlavní důvod, proč jsem do Číny vlastně odjela. Škola dost o ničem, přes týden jsem trénovala ráno sama a odpoledne taiji s ostatními – někteří z nich byli přátelští, ale všechno troskotalo na mé chabé čínštině – jazyk mě hned několikrát přivedl do nesnází. S cizinci jsme si celkem rozuměli a podnikali společné akce.

Druhý rok už čínština nebyla tak zásadní problém – už jsem rozuměla, už jsem se uměla o sebe postarat. Cizinci, které jsem měla ráda, odjeli. Zůstali ti, se kterými si v zásadě nerozumím, navíc nám začala „opravdová škola“, takže jsme na sebe narazili jen náhodou. V taiji týmu už jsem měla o dost víc přátel, ale atmosféra byla celkem napjatá (tentokrát ne kvůli mně :-)). Začala jsem chodit s Tan Ya Qiangem.

Třetí rok je zatím tím nejlepším tady. Mám pár přátel cizinců, na které se můžu spolehnout, kteří mě rozveselí. Na taiji je suprová atmosféra, všichni se baví se všemi, a protože už víc rozumím, nemám problém začlenit se do jejich debat. Větší problém než jazyk jsou teď čínské reálie, ve kterých zatím nejsem moc kovaná (co zrovna letí – seriály, místa na výlety, zpěváci, knížky atd.). Školu nemám žádnou – to je výhoda (mohu studovat, co mě opravdu zajímá) i nevýhoda (když jsem líná, tak nedělám nic). Jestli jsem se hodně změnila, co jsem přijela do Číny, tak to myslím není nic vůči tomu, jaká jsem teď a pravděpodobně jaká budu po konci studia. Čím víc rozumím, tím více můžu nasávat, srovnávat, třídit si myšlenky a hledat, co chci a co rozhodně nechci. Formují se mi názory na věci, které kolikrát neodpovídají tomu, co jsem si myslela předtím. Horyna mi říkal, že se zabývám hodně těžkými tématy, na které je těžké utvořit si správný náhled (nedostatek zkušeností, mládí, málo informací atd.). Co je a co ale není těžké téma? A nikdo neříká, že názor, který máme dnes ještě musíme mít zítra. Už v těchto pár minutách, když píšu tenhle článek, se může stát hodně věcí a své názory na určité věci přehodnotím. Co je to „správný náhled“? To je těžko říct, v každé době a pro každého je to něco jiného. Kdysi jsme si mysleli, že Země je středem vesmíru. No, a není. A tehdejším lidem se nevysmíváme – prostě neměli dostatek informací. Postupně se vyvíjíme – jak my, tak lidstvo samotné.

Mám pocit, že se strašně moc lidí stydí za své názory, bojí se je vyjádřit nahlas, aby se do nich náhodou někdo neopřel. Vzpomeňte si na školní hodiny – když učitel položil otázku (ne založenou na biflování se), kolik lidí se přihlásilo? Málo, pokud vůbec někdo. Další skupina lidí své názory projevuje jen ve velmi malé a uzavřené skupině – mají si k sobě blízko, nehrozí, že by se názorově rozcházeli a ven se to nedostane. Kolikrát se vám třeba na tréninku všem něco nelíbilo, ale učiteli jste to neřekli. Jen jste si stěžovali v šatně jeden druhému. Ono to pohladí, když slyšíte: „Jo, ty jo, máš pravdu, to je fakt hrozný.“ Pak máme lidi, kteří si raději žádné názory nevytváří, nezaujímají žádné stanovisko – tady by bylo vysvětlení na dlouho a není to ani moc zajímavé, více méně je to stále dokola (samolibost, strach, pocit ukřivdění atd.). Takhle se jim nemůže stát, že by se zmýlili, že by je někdo nařkl z toho, že se mýlili. Význačným rysem téhle skupiny je, že svůj vlastní názor/konstruktivní kritiku/řešení situace sice nikdy nepředloží, ale na druhou stranu se nadšeně vrhají do kritiky čehokoliv. Tahle poslední (v mém výčtu) skupina lidí se mi jeví jako nejhorší. Kdyby takoví byli všichni, tak ještě lezeme po stromech a lovíme zvěř dřevěnými kopí. Tohle je samozřejmě pár skupin lidí z jedné strany, nezapomínejme, že spektrum je daleko širší a barevnější .-).

Lidi, mozek máme od toho, abychom ho používali :-). Zkoušejte si cvičně dělat názory na různé situace, na to, co jste si přečetli v novinách, co jste slyšeli… Pomůže vám to lépe odlišovat to, co je správné a co není. Rozeznat, co chcete a co nechcete. Nestyďte se za svoje názory, prostě to tak teď vidíte a to neznamená, že to zítra ještě bude stejné. A že se vám za to ostatní vysmějí? Don´t give a shit about them :-) Tuhle větu mě v ještě lepším podání naučil Danny a dnes se to stalo mým a Aurořiným heslem dne :-). A jestli vás někdo naštve, tak si pusťe: http://v.youku.com/v_show/id_XMjIwMTY1MTk2.html (Celo: Fuck you and fuck her too) :-D

Cvičení s Jodym

Tohle je přesně to, o čem jsem mluvila nedávno. Najděte si na univerzitě čínské přátele, se kterými můžete cvičit. Nebudou vás trénovat, ale hodně vás naučí – a zadarmo. Mně se to stalo obráceně. Našel si mě Qiao Di. Už dva dny mi připomíná, že v sobotu ráno jdeme cvičit, tak abych na to nezapomněla.

Sedm hodin ráno je na mě dost brzy, ale zkusila jsem to, protože když jsem do Šanghaje přijela, chodila jsem s babičkami cvičit přes administračku na 6:30 a bylo to super. Zase mám něco, co mě vytáhne z postele. Po ranním taiji se cítím plná energie, takže pak celý den nepotřebuji spát. Nebude to ale každý den, protože učitel třídy, ve které Qiao Di je, se rozhodl, že budou nejméně 4 dny v týdnu od 6 hodin ráno cvičit –běhat, kondičku, sandu atd. Zlatý Zhu Dong. Sice jsem musela asistovat na pokusech, ale žádnou fyzickou aktivitu v 6 hodin ráno po nás rozhodně nikdy nechtěl.

Qiao Di není úplně dochvilný, ale zdá se, že je to pro něj důležité. Pokaždé se mi omluvil, že přišel pozdě (i když to bylo jen o 5 minut) a dnes se jen tak mezi řečí zmínil, že jsem tentokrát přišla pozdě já :-). Jde mu o kontakt s cizinci, kterým chce více porozumět (protože jsme prý úplně jiní) a o angličtinu. S takovými Číňany se už dávno nebavím, ale Qiao Di je jiný – zábavný, přátelský a vždy připravený pomoct (i když po něm pomoc nechcete). Od začátku s námi měl cvičit i Robert (náš Bílý drak :-) ), ale nedokopal se k tomu. Napřed mu bylo špatně, zvykal si na návrat do Číny po prázdninách v Americe. A potom natáčel ten film. Viděla jsem fotky a vypadá to fakt skvěle. Navíc s ním byl režisér víc než spokojený, takže to vypadá i na další role :-).

S Jodym jsme tedy cvičili sami a povídali si o všem možném. Mluvíme anglicky, když nerozumí, tak to řeknu čínsky a potom opět anglicky. Pokládá mi docela záludné otázky o wushu. „Jak vnímáš qi při cvičení?“ Jednoduchá otázka, ale jak na ni odpovědět? Musela jsem se nad tím drobet zamyslet :-). Zeptal se i na moje další plány, tak jsem mu je předložila. Ví o tom asi jen tři nebo čtyři lidé, protože nechci jenom mluvit. Až to bude, tak už se o tom ani mluvit nebude muset. A když to nebude, tak bude něco jiného. Nadchlo ho to ale a klábosili jsme o tom přes hodinu. Jeden den jsem mu i pomáhala s angličtinou – překládali jsme jeden text o taiji.

Dnes (úterý) ráno dorazil konečně i Robert. Jody za mnou přišel, když jsem se protahovala a vyložil mi, že se Robert chce učit sestavu lao jia yi lu. A že by ho raději učil 24ku, protože je to začátečník a ještě necvičil ani základní pohyby. „Tak proč ho to učíš?“ „Protože on to chtěl.“ Zeptala jsem se tedy Roberta, proč zrovna lao jia. Prostě proto. „Ale je dost těžká.“ Klidně mi na to odpověděl, že tohle mu rozhodně nevadí, že se chce učit. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží, už mu tady začíná druhý rok a rozhoupal se teprve teď. Já tady začínala s 56kou, 24ku jsem se naučila až teď v září, takže ono to až tolik nevadí – pokud bude opravdu pravidelně cvičit delší dobu. To ráno jsem pochopila, že ho Jody bude učit, takže jsem začala cvičit sama. Na úvod jsem si dala qigong Yi Jin Jing. Qiao Di za mnou pak přišel a ptal se, proč jsem mu neřekla, že to budu cvičit, vždyť jsme vždycky cvičili spolu. To je zase situace… Neřešila jsem to, protože se to vyřešilo samo. Cvičíme prostě všichni spolu a je to super. Když Jody učí Roberta, tak já cvičím svoje. Když si Robert opakuje nebo když má Jody prostě chuť, tak cvičíme spolu. Zvládli jsme spolu zacvičit stejný objem jako vždycky. Celkově se nám trénink trochu protáhl, ale ne o moc, to nechápu…

Vždy, když docvičíme, tak vytyčí pár míst, kde to dělám špatně nebo bych to mohla dělat ještě lépe :-), probereme to, zacvičíme ten kousek spolu a jede se dál. Celkově je to pro mě hodně přínosné. Dnes mi třeba opravil techniku fa li. Při nácviku jsem měla loktem bouchat do jeho dlaně. Smál se mi, ale to je u nich normální, tak jsem se nezlobila :-). S Robertem dopoledne ještě šli trénovat qinnu, příště vyrazím s nimi :-).

Když Jody zjistil, že jsem cvičila shaolin quan, tak mi začal nadšeně ukazovat různé sestavy. Umí jich strašně moc :-O. A když něco zapomene, tak mu prý stačí si to jednou zacvičit a už zase ví. Taky bych chtěla cvičit odmalička každý den s dobrým učitelem. Jeho učil jeho otec a Mistr jeho otce, pan Chen Zheng Lei. K tomu cvičil taekwondo, box, karate… Šanghajskou soutěž v sandě loni vyhrál (70kg), letos v prosinci bude obhajovat – hlásil mi to nadšeně, a rozhodně se mám přijít podívat :-). Co se týče světového žebříčku je prý až 65., ale nevypadalo, že by mu to vadilo :-). Přemýšlím, že ho časem poprosím o nějakou tradiční sestavu, která se mi bude líbit. A určitě chen 18ku, to je základ. A budu mít rovnou verzi z Chen Jia Gou.

Hodina o taiji (v angličtině)

Ve čtvrtek ve 13 hodin jsem měla mít hodinu angličtiny o taiji. Samozřejmě že jsem se špatně podívala na číslo učebny a na poslední chvíli jsem ještě psala Jodymu. Ten už seděl v první lavici a čekal na mě. Myslela jsem, že se zašiju někde vzadu a budu jenom poslouchat, ale hodinu vedla učitelka, která s námi občas cvičí taiji, někdy jsme spolu klábosily, tak atmosféra byla příjemná. Nebyla jsem si ale moc jistá, jakou roli bych tam měla hrát, neřešila jsem to, nějak se to vyvine.

Mluvilo se o kořenech taiji, konkrétně kdo taiji „vymyslel“. Četla jsem pár výzkumů a v tomhle ohledu se řeší, jak kdo je otcem taiji, tak kdo to cvičení poprvé nazval „taiji quan“. Dá se ale jen těžko říct, kde taiji začíná, protože neexistuje určitý okamžik vzniku. Stejně jako u čínského národu se zdá, jako by tady bylo od počátku věků. První lidé pozorovali přírodní jevy, všimli si cykličnosti všech jevů a své poznatky využívali ve svém životě. Potom se toho chopili filosofové a vytvořili z toho ucelený filosofický systém. Učitelka uvedla hned dvě legendy, které se vážou k mýtickému Zhang San Fengovi, taoistickému mnichu. První příběh praví, že žil ve 12. století (dynastie Song). Na cestě do Kaifengu, kam ho povolal tehdejší císař, ho přepadli lupiči, byl nucen dát se na útěk. Ve snu se mu zjevil duch hory Wudang a svěřil mu umění taiji. Díky tomu druhý den dokázal porazit všechny loupežníky (prý jich bylo přes 100 :-) ). Druhý příběh vypráví o tom, jak tento mnich (tentokrát ve 14. století) žil v klášteře, odloučen od všech bádal nad tajemstvím nesmrtelnosti. Na základě souboje hada a jeřába vytvořil systém taiji. Toho „možná“ je strašně moc. Pan Stanley E. Henning pátrání po taiji kořenech zasvětil celý svůj důchový věk a pravidelně sem z Havaje létá přednášet :-).

Dál se řešily principy taiji, čím se odlišuje od jiných fyzických aktivit. Už na první pohled jsem věděla, že studenti kolem nejsou z wushu oboru. O to víc bylo fajn, že to většinu celkem dost zajímalo. Jediní wushisti jsme tam byli my s Qiao Di, který fungoval trochu jako expertní podpora. Učitelka se na něj občas obrátila pro hlubší vysvětlení nebo když si nebyla tak úplně jistá. Nebývá často, že by učitel přiznal, že něco neví. O to jsem byla překvapená, když se mě ptala na některá slova v angličtině a nebo když si nebyla jistá, jestli je to slovo správně. Byla jsem z toho celkem v rozpacích – říct jí, že to má napsané špatně nebo být za hloupou, až na to doma přijde sama? :-) Ale byla to skupinová práce. Když se někde vyskytla chyba (na jednom místě měla místo „nesmrtelnost“ slovo „nemorálnost“ :-) ), tak jsme to vyřešili společně. Zeptala se mě například, jak bylo a je to v Evropě co se týče vztahu církev – stát. Potom třeba na to, co je v taiji to nejdůležitější. Qiao Di odpověděl, že vnitřní mír. Povedlo se mi málem celou vylít mou láhev s čajem. Naštěstí jsem ji chytila včas, tak jen ohodila zeď a zbytek mi zůstal. Viděl to ale jenom Jody, který se mi samozřejmě vysmál.

Jedna slečna tam byla obzvlášť snaživá, angličtinu měla výbornou a byla doslova nadšená vším, kdyby nebyla tak roztomilá, tak bych měla záchvaty smíchu vždy, když jsem se na ní podívala.

Učitelka se fakt snažila, ale bylo vidět, že většina studentů je na tom dost špatně – většině slovům nerozuměli. Pár slov jsem viděla poprvé v životě. Rozdíl mezi mnou a jimi ale byl v tom, že jsem dokázala pochopit smysl, aniž bych rozuměla slovu samotnému. Učitelka se jim snažila dát logická vodítka, což bylo super, ale většina na to nereagovala. Snažím se teď naučit Jodyho, že angličtina se dá studovat i jinak než na zpaměť, snažím se mu ukázat pravidla, vzájemné vztahy atd. Tak uvidíme, jak to bude fungovat. Podobně jsem dnes vysvětlovala Sarah, že porozumění není jen v tom, jestli znáš dané slovo. Pokud jste tváří tvář, tak se snaž zapojit nejen sluch, ale i zrak, cit atd. Takhle funguji v každém jazyce.

Příští týden nás čekají prázdniny, takže naprosto čínsky jdeme do školy ještě v sobotu, kdy máme čtvrteční rozvrh. Takže tento týden máme: … čtvrtek, pátek, čtvrtek, neděle, pondělí… To znamená, že zítra mám tu hodinu angličtiny znovu. Slíbila jsem učitelce donést knihu, ze které se teď učím o taiji. Vydalo ji nakladatelství Pekingské sportovní univerzity a je bilingvní (čínsko-anglicky). Když jsem připravovala prezentaci o wushu literatuře pro cizince, z těch málo titulů, ke kterým jsem se dostala v naší knihovně, mi vyšla daleko nejlepší ze všech. Je to teď moje taiji bible.

Wushu soutěže

Myslím, že je dost ošidné tvrdit, že účastnit se wushu soutěží je dobré nebo špatné. Vyvstává moc otázek: 1) soutěžit v jakém wushu stylu? 2) na jaké soutěži? 3) s jakou motivací? 4) na jaké úrovni? atd.

Proč někdo cvičí sandu… Aby někoho zmlátil? Aby byl fit? Aby byl nabušený a mohl na to balit holky? Aby se stal mistrem světa? Aby si vydělal na živobití? Jsou třeba i jiné důvody a nebo cvičí kvůli všemu dohromady, kdo ví.

Mám zkušenost, že cizinci, kteří cvičí tradiční wushu mají nejen zatuhlé tělo, ale i názory typu: Naše škola je nejlepší, můj Mistr je borec a kdo je víc, můj styl je nejúčinnější, soutěže jsou o ničem a podobně. Někteří z nich cvičí kvůli tomu, aby vypadali dobře, aby působili drsně. Další proto, že je táhne čínská kultura (vytvořená těmi samými prasaty, na které si cizinci při kontaktu s Číňany často stěžují). Někdo také kvůli jeho účinnosti, kvůli tomu že by se chtěli umět bránit. Jak zjistíš, že se dokážeš ubránit? Při sparringu se ještě nic nedozvíš, protože buď jde o nacvičené techniky a nebo o „free style šolíchání“, aby se někomu náhodou něco nestalo. Pokud si to fakt chceš vyzkoušet, tak si dáš s někým zápas. A co je zápas? Soutěž. Sice se tomu říká jinak, ale smysl a obsah je stejný.

Cizinci jsou odkojení čínskými kungfu filmy. A víš co? Jsou to „jen“ filmy = fikce. Sice v knihách najdeš občas i shodné části, ale stále jde jen o smyšlenky autorů, aby to přitáhlo diváky. Než začneš mluvit o tom, že velcí mistři by udělali tohle a rozhodně by neudělali tamto, tak si napřed fakt nějakého najdi, bydli s ním někde v horách a pak máš fakt svou zkušenost, na základě které můžeš posuzovat, případně odsuzovat. Hledět na věci pouze skrz svůj omezený pohled je snadné, ale stále omezené. Velcí mistři v minulosti také zápasili a předváděli své styly (i v bezkontaktní formě), aby předvedli, že čínské wushu/jejich wushu je to nejlepší na světě. Takže se také účastnili soutěží. Pan Cai Long Yun, naše šanghajská legenda, se dokonce podílel na vytvoření standardních soutěžních sestav nového wushu a stál při zrodu soutěží v moderním wushu.

Moderní wushu je součástí wushu, ať se to někomu líbí nebo ne. Můžeme nostalgicky vzpomínat na časy, kdy byly jen tradiční styly, které se vyučovaly v úzkém kruhu. Ale ty časy my nepamatujeme. A kdyby to tak zůstalo, tak cizinci by se k wushu nikdy nedostali. Stejně tak můžeme ve válkách dál používat luky a šípy. Všechno se vyvíjí, wushu rovněž. Dne již máme palné zbraně, potřeba umět se ubránit klesla, vyvinuly se nové styly, které slouží k pobavení publika, ke kultivaci těla, k poměřování se na soutěžním poli. Pokud by se wushu nevyvíjelo, nebylo by to wushu. Wushu stojí na principu taiji, což znamená neustálou změnu, a také skutečnost, že je neoddělitelně spjato s přírodou a lidmi – vše je jeden celek. Tradiční wushu se mohlo uchovat lépe, stejně tak bychom třeba všichni mohli ku příležitosti různých svátků nosit staročeské kroje. Nosí je vždy jen pár bláznů, kteří trsají na parketu na hudbu, kterou mladší generace nemůže vystát. Nic s tím nenaděláme a většina s tím ani nic udělat nechce (protože to prostě nejde, je to ztráta času a podobné bláboly), tak se s tím prostě musíme spokojit.

Cvičíš-li tradiční wushu kvůli reálné aplikaci, tak bys měl zápasit = soutěžit (a je jedno, že nejde o mistrovství světa a rozdáte si to před barákem na trávě). Pokud chceš na soutěže, tak běž. Pro lidi (hlavně muže) je přirozená touha poměřovat se, čechrat si peří. Určité procento hodnocení je subjektivní, ale pokud jsou rozhodčí dobří, omezí se to na minimum.

Pokud mi v tom nebrání finance, vzdálenost, zranění apod., tak jsem pro účast na soutěžích. Na jakékoliv úrovni – jak lokální, tak mezinárodní. Všechno je to o tom samém, jen měřítko a tlak je menší či větší.

1) Jde o společenskou událost, kde se sejdou přátelé z různých měst/zemí. Poklábosí, ukážou si, co se naučili, vzájemně se naučí nějaké sestavy/pohyby, po soutěži zajdou na pivo. Co jsem slyšela o soutěžích v Brazílii, tak je to jedna velká pařba.

2) Seznámíte se s novými lidmi, máte šanci vidět jiné provedení stylů, které znáte, a samozřejmě vidět styly, které třeba ještě neznáte. Všimla jsem si tohoto prvku na taiji soutěži v Jiaozuo (provincie Henan).

3) Jo, můžeme se dívat na videa, ale v realitě je to přeci jen jiné. Sledováním ostatních se člověk učí tvořit si svůj vlastní názor, rozlišovat, co je dobré a co už tak dobré není.

4) Na soutěži ze sebe vydáte něco, co na tréninku nikdy. Tím nemyslím, že musí nutně jít o váš nejlepší výkon. Na tréninku si můžete všechno opakovat donekonečna, když se vám něco nepovede, tak se vrátíte. U hodně atletů neodpovídá jejich soutěžní výkon skutečné cvičební úrovni. Na tréninku se nikdy nedostanete do situace: TEĎ NEBO NIKDY. Nikdy se tak nevyhecuje jako na soutěži. Soutěž tedy slouží jako výborný nástroj jak poznat sám sebe, jak zjistit, jaký pokrok jsme udělali, jak se umíme ovládat. Zástupnou situací mohou být vystoupení. Ty také doporučuji. Ale soutěž to není, protože tam nejedete celou sestavu (diváky by to nudilo, 3 sestavy za sebou byste nedali) a kolikrát si řeknete, že diváci stejně neví, o co jde, tak nevadí, když něco nevyjde. V ringu byste si to řekli jednou a už byste leželi na zemi.

Pokud jde člověk na soutěž/vystoupení, odcvičí to s černem před očima, nepamatuje si, co v tu chvíli dělal = má vokno, tak i když to možná jako wushu drobet vypadalo, wushu to není –  mám teď na mysli wushu v tradičním pojetí, ne soutěžní. Ve wushu nejde jen o to umět ovládat své tělo (zvednout pravou ruku, když ji zvednout chcete), ale i o kontrolu mysli a sjednocení obojího. Naučit se být přítomen v daném okamžiku, ať se děje cokoliv. Tohle si člověk na soutěži/vystoupení může dobře nacvičit, protože většina z nás má při vystoupení před lidmi stres, klepou se nám nohy, potíme se, všichni se na nás dívají… Netvrdím, že tohoto stavu nejde dosáhnout jinak (mně se to daří cvičením taiji), ale je to efektivní způsob.

Proč existují soutěže v qigongu? Je jich daleko méně než soutěží jiných stylů, takže nejde zase až o takovou kasičku. Myslím si, že by se ve zdravotním qigongu nemělo soutěžit, protože již podle názvu jde o zdraví a ne o soutěž. Dost špatně se musí porovnávat, kdo je lepší, zvládnou-li všichni pohyby správně, protože jde o 内功. Když jsem se na to ptala pár soutěžících a rozhodčích, všichni mi svorně odpověděli, že s hodnocením není žádný problém. Potom jsem ale na vlastní oči viděla jednu soutěž ve zdravotním qigongu. Viděla jsem totiž snad stovku babiček a dědečků, kteří natěšeně pospíchali do tělocvičny v krásně barevných saténových oblečcích, švitořili tak, že jsem se sama neslyšela. Na koberci soutěžili strašně odhodlaně, prožívali to. Jakmile z něho odešli, začali se na sebe zase šklebit, popichovat kolegyni, která zapomněla jeden pohyb, navzájem se chválit, smáli se od ucha k uchu. Ukázali si fotky vnoučat, popovídali o jídle a bůhví o čem ještě. Se všemi se vyfotili a zase odjeli domů. Názor na věc jsem nezměnila, nýbrž rozšířila – když někdo chce, tak proč ne!

Kdybych cvičila sandu, tak bych zápasila – nic velkého, ale neměla bych ocas stažený s tím, že nevím, jestli jsem už připravená nebo ne – to se nejlépe zjistí přímo na místě. S tradičním wushu jsem chodila na soutěže, s modernou také půjdu. Na taiji se chystám příští rok, a jestli bude nějaký qigong, tak rozhodně ano, protože… ty babičky jsou prostě nezapomenutelné :-). A také proto, že chci dál pracovat na tvorbě vlastního názoru. Teď říkám, že zdravotní qigong na soutěž rozhodně ne, ale je to bez větší vlastní zkušenosti. Buď se mi náhled potvrdí a nebo změní.

Stejně tak jako má wushu mnoho stylů, je i na tohle mnoho názorů a ani jeden není špatný, tak nechápu, proč se o to lidé stále hádají. Povím svůj názor, jestli tě to zajímá, ty řekneš svůj, i když je odlišný, tak si ťukneme pivem a jdeme domů/na trénink.

S Aurorou

Nejbližším cizincem, který žije v Šanghaji, je pro mě Aurora. Nesouhlasím se vším, co si myslí atd., ona to má určitě podobně, ale vůbec nám to nevadí. Spolu se nám dobře vyvažuje yin a yang. Když jsem nejistá a ztracená, dodává mi sebevědomí a pomáhá mi dostat se zpátky na nohy. Když je zlomená, cítí se zrazená atd., snažím se jí zase já podat pomocnou ruku – v tu chvíli zase já působím jako klidná opora, která ji kdykoliv podrží. Po čínském způsobu jsme sestry, i když se nedržíme za ruce :-).

Na soutěži v Šanghaji (červenec) se jí dařilo, s mečem vybojovala první místo. Poté odjela do Mongolska, kde ji čekala větší a krásně profesionální soutěž. Tam skončila 10. a hlavně, velice rozčarovaná. Psala pak mému trenérovi smsku: „Proč jsem jen 10.?“ Po tomhle úvodu jsem jí chtěla říct: „Auroro, probuď se, nejsi nejmladší, máš operovaná obě kolena, prostě nejsi nejlepší, tak se s tím smiř.“ Vtip je ale v tom, že lidé z amerického týmu cvičí třeba jen tři roky. Čtyřikrát týdně. V Americe. Jednomu už bylo přes 30 let a stejně se umístil lépe než ona. Aurora cvičí několik let téměř každý den v Číně. Když pomineme něco jako talent, tak v čem je ta chyba? Nakonec se ukázalo, že to není až tak strašné, jak to vypadá. Jejich technika není dobrá, Aurora je o dost lepší než oni. Ale je pomalá, neskáče jí to tak dobře a nemá v sestavě tak „cooool“ pohyby. Ano, o tom jsou soutěže – nemusíte mít nejlepší techniku, ale stejně můžete vyhrát. Její trenér ji učil wushu – učil ji techniku, která je nejdůležitější. Jenže příprava na soutěž – to je něco jiného. Domluvila si teď nového trenéra (doufám, že jí už vydrží, protože víc možností tady v SH týmu už nemá :-D), tak uvidíme. Řekla mi: „Můj život v Šanghaji je o ničem. Neobětovala jsem wushu celý svůj život proto, abych skončila desátá. Dělám to proto, abych vyhrála.“ Máme s Aurorou v plánu společnou přípravu na zlepšení výbušnosti a rychlosti – má to být „léčebná kúra“ na 6 – 8 týdnů. Aurora si to bere na starost, dvakrát mě ubezpečovala, že to má vymakané, že se nemusím bát zranění. Tak jo :-). K tomu si budeme všechno měřit a natáčet – takový malý soukromý pokus :-). Když takhle trénovala před soutěží, shodila prý 6 kilo. Já si sladké pití jen těžko odpustím a po taiji tréninku mám vždycky hlad, tak nepočítám s až tak velkým úbytkem, ale už teď je mi jasné, že se pěkně zapotím…