První trénink taiji

Jeden celý den trvalo, než jsem zjistila, jestli je v pondělí taiji trénink nebo ne. Nikdo nic nevěděl a pokud ano, tak se informace od jednotlivých lidí ani náhodou neshodovaly. To samé se mimochodem děje v naší studentské kanceláři. Potěšilo mě, že jsem odpoledne nepřišla do tělocvičny sama – přišly tam ještě dvě čínské spolužačky, k těm se info o změně také nedoneslo. A že prý se bude tedy cvičit večer. To mi potvrdil i Ya Qiang po telefonu – dostal za úkol obvolat další taiji spolužáky, na které nemám telefonní číslo. Tang Lin Xia mi napsala, že v pondělí (10. září) je den učitelů, a tak zvou učitele Xie na večeři – v době tréninku. Tak volám opět příteli, jak to tedy je. Vůbec se nad tím nepodivil, ví, že ho zvou na večeři, takže se v pondělí necvičí. No, a proč mi před hodinou řekl, že se cvičí? No, to je jedno, to je Čína… :-)

Teď už konečně vím, jak to je: pondělí + úterý + čtvrtek budeme cvičit večer od 18:00 do 20:30. Zbylé dny klasicky odpoledne od 2:30 do přibližně 17:00. Učitel to zdůvodnil tím, že má večer více času a v tělocvičně je i větší klid. Navíc blížící se soutěže prý budou probíhat k večeru. Je fakt, že před létem jsme také trénovali až večer a všichni si to pochvalovali, i já zaznamenala rychlý pokrok.

Když jsem tady před dvěma lety začalo, v tělocvičně na taiji nás bylo přibližně sedm stálejších studentů. Dnes nás bylo kolem 20. V tomto roce se budeme zaměřovat víc na tuishou, protože kdybychom někomu chtěli tvrdit, že umíme taiji a přitom o tuishou nic nevěděli, tak by se nám vysmál. Tedy někdo, kdo taiji rozumí… Nejen v ČR se tuishou věnuje jenom málokdo. Kluci musí trénovat tuishou pořádně, čekají je soutěže. Holky musí mít základy a rozumět tomu. Na začátek jsme si všichni společně dali několikrát základní sestavu 24ku a pak 42. Učitel nás pokáral, že je vidět, že jsme si moc knih nenačetli, protože hodně pohybů ze 42 neznáme. V té chvíli jsem pochopila, že nejde ani tak o to biflovat se sestavy nazpaměť. Sestava se necvičí pro sestavu. Důležitější je umět jednotlivé pohyby a možné kombinace. To je také důvod, proč bez problému zacvičím 24ku, i když si ji stále nepamatuji, proč dám většinu 42 – kromě pohybů, které v jiné sestavě, kterou jsem se zatím učila, nejsou.

Poté nás učitel rozdělil na holky a kluky. Kluci na soutěžním koberci trénovali základy tuishou – kroky, strhy, shozy atd. Holky a Guo Hai (máme stejného vedoucího) :-) cvičili sestavy – chen styl. Učitel nás občas opravoval, občas cvičil s námi a potom nám ukázal použití prvních tří pohybů. Dostali jsme za úkol si ty aplikaci ve dvojicích zkoušet. Cvičila jsem s Tang Lin Xiou, takže mě pěkně bolí předloktí. Ona totiž všechno chce dělat rychle, i když to ještě neumí. Často tedy pohyb udělá špatně a nebolí to, jenže někdy se jí to náhodou povede a pak to bolí jako čert. Všimla jsem si, že hodně spolužáků nedává pozor, když učitel vykládá použití a pak dost tápe, i když se nejedná o těžkou techniku. Pokročilejší studenti jsou na tom lépe – oni si odvozují aplikace z pohybů ze sestavy. To znamená, že tu aplikaci zacvičí úplně stejně jako to cvičí v sestavě – v ní principům rozumí, přenesou je do praxe a funguje jim to. To jsem doporučila i Tang Lin Xie, když tápala, na kterou stranu má točit rukama. Jenže oni už moc nepřemýšlí o těle – o tom, jak nám pracují klouby, svaly… Z tohoto pohledu vnímám pohyb při aplikaci já, pochopím ho tedy kolikrát rychleji než většina čínských spolužáků. Je to jednoduché. Třeba loket se dá ohnout dovnitř, ale ven ne, takže je jasné, jak na něj nasadit páku. To samé se zápěstím, s prsty… při kroucení se svaly bolestivě natahují… Učitel nás dnes naučil čtyři techniky. Dvě nejtěžší jsem si šla vyzkoušet k Levimu (Izrael), který mi to skvěle vysvětlil. On už je na rozdíl ode mě zase o několik úrovní výš. Vidí to jak z pohledu lidského těla, nahlíží na to také podle taiji principů… Principy teď chápu, ale chce to trénink, protože ještě ne vždy se mi to podaří udělat správně – úsporně, bolestivě… Měla jsem radost, když mi Levi i ukázal, jak z jednoho držení vyklouznout.

Na závěr tréninku jsme si všichni zacvičili na hudbu qigong Da Wu. Učitel cvičil s námi. Qigong je to zajímavý, pěkně plyne, měla jsem při něm příjemné pocity, ale při záklonech, kdy se má i vystrčit zadek, mě dost bolela záda.

Země středu

Zrovna jsem si v knize přečetla o čínských zámořských cestách. Pouze mongolská dynastie se pokusila o invazi do Japonska (dvakrát a dvakrát marně kvůli počasí). Před nimi a ani po nich se Čína nikdy nesnažila dobývat či kolonizovat ostatní – nikdy k tomu nenašli dobré odůvodnění. Na rozdíl od třeba Jezuitů a jejich křesťanství neměli potřebu barbarům kolem vnucovat principy Konfuciovy či buddhistické ctnosti. V době mezi roky 960 – 1279 byla Čína mořskou supervelmocí. Za vlády dynastie Ming (1405 – 1433) se admirál Zheng He vydal k Jávě, Indii a Africe. To vše v době, kdy evropské zámořské objevy ještě ani nezačaly, velikosti čínské flotily se nemohla rovnat ani španělská Armáda, která se objevila až o 150 let později. Představitelé navštívených zemích měli jen uznat nadřazenost čínského císaře. Dostali také pozvání k cestě do říše a návštěvě vládce. Po tomto rituálu se Číňané opět vrátili domů – s dary a tributy od svých „poddaných“. I když čínské objevné plavby náhle skončily a loďstvo začalo značně upadat, obchodníci nadále využívali obchodních cest, díky čemuž obchod jen kvetl.

Někdy minulý rok jsem zaznamenala vyjádření čínské vlády, týkající směru jejich politiky a toho, co ji ovlivňuje. Vedení samo přiznalo, že se inspirují ve své historii, vycházejí z ní, učí se z ní a aktivně z ní čerpají. Sám Mao kolikrát odůvodňoval svá rozhodnutí příklady z čínské minulosti (například v konfliktu s Indií v roce 1962).

Podívejte se na to, jak se Čína chová dnes, jak se prezentuje ve světě. S drobnými odchylkami je to stále stejné jako před mnoha stoletími (v dubnu 2011 to bylo vůbec poprvé, kdy čínská válečná loď vplula do Středozemí, oficiálně se jednalo o humanitární misi k záchraně čínských občanů před občanskou válkou v Libyi, svět to však vnímá jako čínskou snahu o upozornění na svou námořní sílu). I Čína se samozřejmě vyvíjí a jejich „jemná síla“ či „jemný nátlak“ má nyní kromě jiného podobu například skupování dluhopisů (Amerika, nyní nabízí svou „pomoc“ Evropě atd.). Brzy se možná potvrdí to, čemu Číňané věří od nepaměti – že Čína je středem světa a my ostatní jsme jejími vazaly.

Jak jsem si přečetla větu, že admirál Zheng He představitele poddanských zemí zval na návštěvu do Číny, něco mi to připomnělo. Něco, v čem jsem i já sama. Naše univerzita každý rok zve cizince ze všech koutů světa, aby sem přijeli studovat, čínská vláda jim přiklepne stipendium a je to. Proč nás sem zvou? Ze stejného důvodu jako předtím – chtějí se od nás dozvědět, jak přemýšlíme, jak žijeme, chtějí, abychom Čínu a vše s ní spojené obdivovali, abychom o tom všem vyprávěli, abychom nevědomky potvrzovali moc této země. Co se mi ale naučíme o Číně a o Číňanech? Jen velice málo. Někteří tady žijí celé roky a jejich představa je značně zkreslená. Je to vidět i v nových testech čínštiny pro cizince. Ve srovnání se starou verzí je nynější HSK primitivní. Dnešní nejvyšší úroveň se rovná přibližně střední úrovni ze starých zkoušek. Každý má samozřejmě svou verzi, proč ke zjednodušení došlo. Těžké testy cizince odrazovaly – moc lidí o čínskou kulturu neprojevovalo skutečný zájem, peníze za přihlášky se nehrnuly… Teď cizinec při troše snahy uspěje ve zkouškách a má pocit, že umí čínsky. Jenže pokud se omezí jen na HSK, tak čínsky ve skutečnosti umět nebude, stejně tak nepronikne ani do čínské mysli. Vlk se nažral a koza zůstala celá.

V čínském světě se všechno cyklicky opakuje. V epickém románu ze 14. století, The Romance of the Three Kingdoms, který ve svém mládí miloval i velký Mao, se píše: „The empire, long dividend, must unite; long united must divide. Thus it has ever been.“ (Císařství dlouze rozdrobeno, musí být sjednoceno; dlouho sjednoceno musí být rozdrobeno. Tak tomu vždy bylo). Po období chaosu, které bylo vnímáno jako odchylka, se vždy objevila nová dynastie, která navázala na principy té předcházející. Při studiu čínské historie člověk zjistí, jaká je podoba současné Číny a také proč je tomu tak.

Sám za sebe mluví i fakt, že dnešní Číňané (samozřejmě že ne všichni) dokáží číst originální texty Konfucia, čínština stále funguje na podobném systému, který byl vytvořen během dynastie Shang (cca 2. tisíciletí před naším letopočtem). V době, kdy byl Egypt na vrcholu své slávy a slavná řecká a římská města ještě neexistovala.

Příhoda na konec. Když jsem seděla v parku Jing An a sledovala nějaký taneční qigong, přišel za mnou Číňan, který anglicky mluvil velice dobře. Když zjistil, z jaké jsem země, hned jsem dostala přednášku o tom, že pokud se země takhle oddělí – jako ty naše – je to špatně. Měl na mysli rozpad SSSR! :-) Že všechny země bývalého východního bloku stále ještě hledají svou identitu a jsou ochromené, protože přišly o svou sílu, která tkví ve velkém celku. Vlastně ani jeden Číňan ještě nedokázal pochopit, k čemu bylo dobré, že se Československo rozpadlo. Dál hlásal, že možnost beztrestně nosit zbraně vede k chaosu a katastrofám jako střílení ve školách v Americe atd. V Číně se tohle stát nemůže. Tohle vám řekne očividně vzdělaný Číňan, který byl v zahraničí a má velký rozhled.

U mého učitele Xie Ya Lei

Přivezla jsem z Čech učiteli Xie nějaké dárky a chtěla mu je předat. První reakce Jane byla, ať za ním zajdu domů a dám mu je tam. Vytřeštila jsem oči. Vím, že Číňané jsou jiní, ale já bych se cítila divně, nechci ho obtěžovat, navíc nemám až tak dobrou čínštinu, abychom spolu mohli nějak víc mluvit, a kdo ví, jestli se mnou vůbec má zájem mluvit. Jane odpověděla, že jsem cizinka, a tak tolik nevadí, jak učiteli dárky předám. V Číně je ale zvykem dávat dary poněkud skrytě, nikoliv na veřejnosti, protože to hned u ostatních vyvolá dohady, spekulace… a začne se drbat: Jo, tak to od něj něco asi potřebuje, copak to asi je, jak si šplhá… Kdyby to takhle prý udělala ona, většina ostatních by ji hned začala pomlouvat. A že prý ten den sama k učiteli jde. Zeptala jsem se, jestli bych se nemohla přidat, protože takhle to nebude tak trapné ani pro jednu stranu. Souhlasila a ve čtvrtek na osmou hodinu jsme tam dorazily, bydlí velice blízko naší univerzity. Učitel Xie bydlí v čísle popisném 30 a můj vedoucí v čísl 42 :-).

Vystoupaly jsme do 4. patra, otevřela nám Shimu, jejich dcera seděla na gauči (s bambusovou rohožkou), učitel zrovna připravoval čas. Dostala jsem růžové přezuvky, a i když mě čekali, stejně bylo vidět, že jsou trochu rozpačití. Shimu na mě promluvila anglicky, uvedla mě dovnitř, hned ji následoval učitelem s čajovým mořem, na kterém stály tři malé konvičky a kalíšky. Zatímco čaj připravoval (přeléval ho z konvičky do konvičky, vyléval do podložky…), padly zdvořilostní otázky jako kdy jsem se vrátila a podobně. Mezitím jsem jim ještě stačila předat dárky. Jane šla učit Shimu jednu sestavu něčeho jako aerobik, protože to bude pak učit svou třídu (učí na střední škole) a my si s učitelem začali povídat. Většinu času nás nechávaly samotné, občas se k nám Jane posadila, ale moc se do rozhovoru nezapojovala. Jen jednou na začátku mě nenápadně pobídla, abych se nebála učitele na nic zeptat (ona sama se totiž bála, že se k tomu neodhodlám :-) ). Shimu si dala mezi dveře vedoucí na prostorný balkon dvě židle, na které si lehla. Jednu nohu nechala spuštěnou dolů ze židle, druhou si opřela o futra a protahovala se :-). Učitel si z ní dělal srandu, že je líná a už dost zatuhla. Jejich malá si v pokojíku psala úkoly, pak přišla za námi a Jane jí dodala odvahy, aby mi přečetla kousek ze své učebnice angličtiny. Trošku jsem jí opravila, hned se mě samozřejmě zeptali, jakou má výslovnost. Nelhala jsem, když jsem řekla, že velice dobrou. Rozpovídali jsme se o studiu jazyků a rozdílných přístupech, tady jsem značně zabodovala. Pak jsem si s malou chvíli povídala anglicky.

Byt není příliš velký, ale působí hodně příjemně. Seděli jsme v obýváku na gauči, před námi nízký obdélníkový stůl, proti nám na zdi velká televize, pod ní stereo. Vedle větší prosklená knihovna plná knih, fotek, krabic s čínskými nápisy. Na klice od skříně pověšené průkazky, které dostávají účastníci soutěží/rozhodčí, aby byli bez problémů vpuštěni do hal, kde se soutěží. Na skříni hromada plaket a vyznamenání za wushu. Vpravo ode mě malá kuchyňka a místnost s počítačem. Zajímavý byl strop nad velkým jídelním stolem, ke kterému by se vešlo i šest lidí. Velká bílá taiji monáda obklopená trigramy. Na další skříně byly stály ozdobné dárkové krabice plné čaje, hned několik čajových souprav, dózy s čaji… Na zdi za sedačkou velký kaligrafický nápis… Podlaha dřevěná, krásně čistá. I když kolem různě ležely krabice, pořadače a podobně, nepůsobilo to chaoticky.

S učitelem jsme si povídali přes dvě hodiny, takže si teď jen stěží vybavuji něco hmatatelného. Učitel místy mluvil strašně rychle a o dost tišeji než normálně venku nebo v tělocvičně, do toho si ještě vedle mě povídala Jane s Shimu. Zvládala jsem ale až i ke svému překvapení velice dobře. Místy jsem nerozuměla celým větám, ale chápala jsem jejich obsah. Jen ke konci se mi jednou stalo, že jsem se ztratila, protože kolem byl až moc velký ruch a byla jsem už trochu unavená. Učiteli jsem to přiznala a on mi to bez mrknutí oka vyložil trochu jinak a hned jsem věděla, o čem je řeč. On sám začal hovor, protože jsem byla dost nervózní. To poznal i podle toho, jak se mi třásla ruka se šálkem od čaje. Vždycky mi ho dolil skoro až po okraj, měla jsem ze začátku dost co dělat, abych ho nerozlila. K zakousnutí jsem dostala arašídy vařené asi jen ve vodě.

Promluvil trochu o tom, kam jsem se ted s taiji dostala a o taiji obecně. Pak jsem si už dodala odvahy a hned se ho zeptala, jestli bych se mohla začít účastnit soutěží v taiji. Hned se vytasil s tím, že na podzim bude soutěž ve zdravotním taiji. Je to sice brzy, ale proč ne, navíc je to na místě, kam jsem se chtěla jet podívat. Řekl, že to není žádný problém, že mě bude o soutěžích informovat. Z toho jsem pochopila, že mám jeho souhlas. Řešili jsme také, za koho budu soutěžit. Kdybych prý soutěžila za naši univerzitu, asi bych musela soutěžit s Číňany, což by nebylo úplně vyrovnané. Prý stačí jen uvést z České republiky, žádné další údaje nejsou třeba. Původně jsem chtěla soutěžit ve více formách/stylech, ale aniž jsem tu svou myšlenku uvedla, hned mi pověděl, že mám jít jen v jedné disciplíně nebo jen v jednom stylu. On sám vždy soutěžil jen s jednou sestavou. Člověk má rozumět všemu, ale specializovat se jen na jedno. Navíc, pokud jeden styl opravdu zvládne, ostatní mu už půjdou lehce. Probrali jsme i soutěže qigongu, jejich smysl a hodnocení. Stejně tak zkoušky na rozhodčí, trenéry a duan systém (hodnocení výkonnosti ve wushu). Vyprávěla jsem mu, s čím jsem se setkala během svého pobytu v ČR – když jsem učila ostatní, když jsem navštívila jiné tréninky, viděla jiné školy, jiné styly, četla knihy a články… Dal mi strašně moc podnětů k trenérství a k práci s lidmi. S ním člověk nemá problém vyslovit svůj názor na cokoliv (tedy kromě jazykové bariéry), on mi potom ukázal svůj náhled na věc, nastínil, kde může být problém, na co bych se měla zaměřit, abych do toho více pronikla. Kromě wushu samotného jsem mu také přednesla své pracovní plány týkající se wushu. Řekl mi, že to vůbec není špatný nápad. Dál mi pověděl, že mě později nechá párkrát vést trénink tady na univerzitě, abych získávala zkušenosti. Uvede to jako taiji výuku v angličtině (to znamená, že si budu muset nastudovat všechny ty termíny v angličtině a hodně anglických sloves). Hodinu, dvě hodiny. Budu učit své spolužáky, i lidi, které jsem ještě neviděla. Když jsem namítla, jak je můžu učit, když většina z nich cvičí lépe než já a o taiji mají hlubší znalosti, vysvětlil mi, že jde o to, abych získala zkušenosti, abych si všechno osahala, abych se naučila vnímat své studenty, naučila se vysvětlovat věci podle jejich potřeby, mluvit do pohybu, popisovat ho, vysvětlovat – kde mi zatím chybí znalosti, tam to teď nahradím svými vlastními slovy. To je pro mě obrovská věc, které si moc vážím. Na druhou stranu nevím, kdy to bude, takže se musím začít připravovat co nejdříve, abych to nepropásla, protože mu nemůžu říct: „Dneska ne, ještě nejsem připravená.“ Prostě se mě neustále snažil ujistit v tom, že můžu učit dobře, jen na sobě musím hodně pracovat, čas na to stále ještě mám. Shodli jsme se na tom, že nezáleží na talentu a fyzických dispozicích. Pokud samozřejmě nejde o extrémy, každý může cvičit dobře – záleží na metodách. K tomu přihodil, že z každého dokáže udělat šampiona. Ten rozhovor mi dal strašně moc. Učitel se nezdráhá při vysvětlování zapojit i tělo a ukázat mi různé pohyby, hlavně práci s pasem… Ptala jsem se, jak správně na údery, protože různí lidé mi doporučili různé metody. Levi například zmínil posilování s taiji kopím. Učitel mi řekl, že síla není můj problém, takže se tomu nemusím věnovat. Můj problém je technika, kterou ještě nemám správně, takže se mám věnovat nácviku nejen úder ale rozpitvat si to na nejmenší částečky, rozebrat je, trénovat je samostatně a pomalu opět spojovat (napřed třeba jen správně dýchat, vypilovat úvodní pohyb…). On mi to bude opravovat a postupem čase se k tomu propracuji.

Potom ještě pomohl Jane opravit dotazník, který připravuje pro jeho studenty. Sama si tuhle práci vymyslela, protože si to chce zkusit, chce se naučit něco nového. A on ji v tom podporuje.

Rozloučili jsme se a cestou na kolej jsme to ještě probraly s Jane. Překvapilo mě, jak hezky systematicky a logicky to vzala. Vytyčila základní body, kolem kterých se točil náš rozhovor, a upozornila na ty nejdůležitější věci, které si z toho mám vzít.

Znovu mě to přimělo přemýšlet nad pár věcmi a konečně jsem se rozhoupala k jasnému vytyčení směru a priorit. Bylo to hodně těžké, na druhou stranu se mi také dost ulevilo a cítím se jistější. Cítím v sobě zase to staré nadšení, tak doufám, že mě provede všemi těžkostmi.

S Jane

Dnes (čtvrtek) jsem měla docela rušný den. Vzbudil mě telefonát od Jane. O prázdninách měla narozeniny, ale oslavu přesunula až na dobu, kdy se všichni vrátíme do školy, abychom to mohli oslavit spolu. Na QQ mi psala anglicky, takže jsem z toho pochopila, že se to bude konat 6. října. Šestého to bylo, ale září, to znamená dnes. A jestli za mnou může zajít. Byla jsem pěkně rozespalá, ale pozvala jsem ji dovnitř a přes hodinu jsme si povídaly, dva měsíce jsme se neviděly. Odešla se potom převléknout, já se také připravila, hodila jsem prádlo do pračky a vyrazila jsem na místo srazu, k jídelně. Přišla samozřejmě pozdě, ještě se třemi kamarádkami. Dvě z nich jsem znala, cvičíme spolu taiji, třetí jsem viděla poprvé, studuje tady sportovní management a s Jane se potkaly na hodině bagua (máme tu volitelné předměty wushu pro newushisty). Vydaly jsme se všechny do nedaleké restaurace, kde Jane den předtím objednala stůl. Když jsme tam ale došly, restaurace byla zavřená a na dveřích červený nápis, že otvírají až odpoledne. Vrátili jsme se tedy pro narozeninový dort a šly pěšky na WJC do naší oblíbené restaurace. Objednali jsme si hned dvě jejich vyhlášené speciality – kotlík plný krevet, brambor, sladkých brambor a podobných věcí. K tomu výbornou rybu v polévce. A samozřejmě nějaká další jídla. Během čekání už to holky nevydržely, a že rozkrojíme dort. Ten se fakt povedl, nebyl totiž jen ze samotného krému, jak čínské často bývají. Uvnitř se skrýval klasický piškot, pudink na kousky a červená marmeláda. Jinak vypadal jednoduše, zdobený ovocem (foto později na Rajčeti). Když jsme se do něj pustily, dorazil ještě Frank, hodně dobrý kamarád Jane, kdysi víc než jen kamarád. Bylo hodně zajímavé Číňany sledovat. Už zvládám zapojovat se i občas do běžícího hovoru, což není nejjednodušší. V restauraci je totiž dost rušno, Číňanky mluví jedna přes druhou, ta nová slečna mluvila se sečuánským přízvukem, který se zdál divný i ostatním („pálivé“ místo [la] říkala [na] a podobně), navíc v některých oblíbených tématech se neorientuji – korejské seriály, učitelky, které neznám… Ale měla jsem radost, že jsem se chytala zase o něco víc než předtím. Když se mluvilo dlouho, Jane mi občas krátce vysvětlila, o čem je řeč a pak už jsem se také chytala lépe. Součástí oslavy bylo i to, že každý pronesl nějaký proslov. Zdá se, že jsou fakt dobrými přáteli, takže děkovali za štěstí, že se takhle sešli, že se o ně Jane stará (Jane je teď mezi wushisty, hlavně těmi mladšími dost guru), že jím se vším radí, že tady vůbec je, připomínali nějaké příhody. Potom promluvila Jane o každém a ke každému. Trochu představila, jaký má ke každému vztah, jaký ten člověk je, proč si ho váží a povzbudila ho, aby dál makal. Jinak zábava hezky plynula, dost jsme se nasmáli. Strávili jsme tam tak 4 hodiny. Jane mě pak ještě doprovodila na kolej, protože si se mnou chtěla promluvit o jedné věci, o které vím jen já. A daly jsme si sraz ještě v osm večer, kdy společně půjdeme navštívit učitele Xie u něj doma.

Ještě nikdy jsem nezaznamenala, že by se někdo změnil tak strašně rychle jako Jane. Nebylo to samozřejmě zčista jasna, ale za tu dobu, co ji znám, je o dost jiná. Na veřejnosti se projevuje podobně, i když už ne tak bláznivě a marnivě, ale uvnitř je všechno jinak. Když jsme se poznaly, hned na mě udělala dojem, protože to nebyla pipinka. Na druhou stranu to byla stále mladá holka, která strašně řešila drby, oblečení, hudbu a hlavně vztahy. Kolikrát jsme si o všem povídaly, kolikrát mi plakala na rameni, kolikrát jsem se jí snažila povzbudit… Ne že bych nad ní cítila převahu, ale tak nějak byla pod mými křídly, měla jsem pro ní pochopení, i když se to tak úplně neshodovalo s mým náhledem na svět. Naposledy jsme řešily mého spolužáka Xie Fenga (cvičíval v profi wushu týmu a teď samozřejmě jezdí na všechna školní vystoupení, navíc je i hodně chytrý), to byla Jane hodně vykolejená. Pak jsme jednou zašly do pekárny/kavárny a ona mi oznámila, že už to má konečně za sebou. Že je jí volný a na svého ex-přítele už se také nezlobí. A najednou ne jen že působila strašně silně, ale ona taková opravdu byla. Začala udílet rady mně, starat se o mě. Ze začátku mi to přišlo dost divné. Přeci jen toho mám za sebou celkem dost, jsem o 5 let starší než ona… Párkrát mi to přišlo i nepříjemné. Naučila jsem se to už ale přijmout a nahlížet na to jako na pozitivní věc, teď jsem pod jejími křídly já. A nestydím si nechat si od ní poradit, nestydím se jí na cokoliv zeptat, ať je to sebevětší hloupost. Na nic mi neřekla: „Nejsi blbá?“, naopak se mnou všechno rozebírá. Má hodně rázný přístup, jde si za svým, je pracovitá, svědomitá – a tímto směrem se ubírají jak její řeč, tak její rady. Když už toho bylo hodně, trochu mi to přišlo jako ty americké žvásty o tom, že „Ty to dokážeš, jenom to musíš chtít“. Jenže od ní to tak nezní, od ní to zní naprosto normálně, jí to zcela věřím. A sama je toho důkazem, protože má spoustu přátel, spousta lidí k ní vzhlíží a učitel Xie z ní udělal svou největší favoritku, i když jeho dcera asi raději tráví čas s Madelin, což neznamená, že by Jane neměla ráda, jen jde o to, že Madelin jí rozmazluje a všechno jí dovolí. Učitelova dcera je celkem rozmazlená, takže její preference hrají také velice důležitou roli. Jane pravidelně učí studenty pana Xie, dojíždí za nimi různě po Šanghaji. A zdá se, že jí zařídí práci u nás na univerzitě – bude učit wushu. To je přesně to, o čem Jane sní (kromě jiného). Jak tím dosáhla? Když sem přišla, necvičila líp než ostatní, nebyla extra chytrá. Ale snaží se. Někteří jen mluví, jenže ona stihne mluvit i studovat. Na cvičení je hodně ukázněná, každý den vstává v 6 hodin ráno, učí se, každý den hodinu běhá… A hlavně je svá, nenasazuje si masky podle toho, s kým mluví. Občas mívá problémy, ale raději je má, než aby se zpronevěřila sama sobě. Jedna věc, která mluví za vše: Během prázdnin jí učitel Xie nabídl, aby přes léto bydlela u nich, protože na koleji nemají klimatizaci a je to tam neúnosné. Jane zdvořile odmítla s tím, že jí táta naučil, aby se snažila všechno vydržet a z ničeho jen tak neustoupila. Jane je úžasný člověk.

První dva dny v Šanghaji

Ukázalo se, že v mém pokoji přes léto určitě nebydleli žádní Číňané, Vietnamci, Korejci ani Afričané, protože nebyl v tak hrozném stavu, v jakém jsem ho čekala. Představte si, že jste z Prahy odlétali v neděli dopoledne, do SH dorazili v pondělí dopoledne, oči jste nezamhouřili. A teď vás čeká úklid celého pokoje (spolubydlící ještě nedorazila, což je na jednu stranu i výhoda, protože se mi neplete u vybalování a věci si můžu odkládat, kam chci). Ya Qiang mi pomohl utřít větrák a donést těžké krabice věcí z patra pod námi (4 obr krabice a další menší – v tom jsem skladovala věci přes léto), který máme nad hlavou, poslala jsem ho do práce a dala se do úklidu. Setřít prach ze všeho. Zprovoznit lednici. Zprovoznit internet – nepodařilo se. Zamést. Vytřít. Přeskládat postele tak, jak jsme je měly původně. Zamést. Vytřít. Celý den se mi dost točila hlava a nebylo mi moc dobře, takže jsem to už v pět hodin odpoledne zapíchla. Bez večeře, takže když jsem se druhý den ráno v 7:25 probudila, bylo mi ještě hůř. Volala jsem příteli, kdy se uvidíme, a on že nám donese snídani. Výborně, hned jsem se dala do dalšího úklidu a vykládání věcí. Po snídani jsme trochu odpočívali a vydali se do Walmartu nakoupit potřebné věci (toaletní papír, prášek na praní, mléko, jogurtové mléko, citrony, baterky do hodin, černý krém na kožené boty, sprchovou houbu, mýdlo na ruce, háčky…). Nůž na citrony jsme zapomněli koupit. Po dva předchozí roky jsem totiž používala nůž spolubydlící, protože to bylo tak jednou za 3 měsíce, nekoupila jsem si vlastní. Také jsem se nechala nachytat a koupila si místo nějakého „normálního“ čističe na WC a koupelnu bělidlo. Na radu přítele. Ono je to s ním vůbec často ještě náročnější, než kdybych byla sama. Ještě nemám koupelnu celou hotovou, ale myslím, že kdybych ten přípravek používala ještě chvíli, tak se mi rozpustí i rýhy na dlaních a prstech, mám je teď fakt dokonale jemné. Když jsme to všechno dopravili na pokoj, vydali jsme se ještě do Auchanu, kde jsem nakoupila pár dalších věcí a hlavně jsem s telefonem zkoušela, kde mají dobrou wifi, že tam pak zajdu s PC, abych mohla na net a hlavně na FB podívat se, kdy moje spolubydlící vlastně dorazí. Půjdu tam ve středu ráno (zítra), u snídaně se na to mrknu a dám na blog tyhle články.

Po nákupech přítel hodinu spal, zatímco jsem dál uklízela. Pak se vydal do práce a já neúnavně pokračovala. Musím říct, že jsem jela jako fretka, ale stejně to neubývalo. A to i díky jedné „šťastné“ příhodě. Včera jsem si šla do recepce koupit kartu na praní, protože moje je už vyčerpaná (jo, úplně hotová :-) ). Byla tam zrovna ta uvolněnější (= nedbalá) slečna a dala mi jednu kartu s tím, ať ji jdu vyzkoušet, že neví, který je to typ. Tak jsem šla k pračkám, hned mi došlo, že to musím vyzkoušet tak, že budu jako prát, čímž přijdu o 3 yuany. Vrátila jsem se a říkám jí to, že tak to nejde, ne. A ona, že to nevadí. Jasně, že jí to nevadí, protože to jsou moje peníze. Nemohla jsem si tam ani dát prádlo, protože jsem neměla prací prášek. Takže se na kartě ukázalo 90. To znamená, že jde o stovkovou kartu. Dala jsem jí cca 70 yuanů a ona se ještě loučí s tím, že takhle budu moct prát hodně dlouho. Dnes dopoledne jsem se tady vydala prát a překvapilo mě, že při první pračce mi z karty uteklo hned 30 bodů. U té druhé už jsem měla už jen 30. Když jsem si pak šla pro vyprané prádlo, zjistila jsem, že jedna pračka je rozbitá = mé oblečení plavalo ve studené vodě. Tak jsem to jen přendala do druhé pračky a přiložila kartu. Na kartě se mi ukázala nula. Jo, s touhle budeš prát pěkně dlouho. Celkem třikrát. Pěkně děkuji. Po půl hodině jsme šli s přítelem ven, že si koupím něco k jídlu. On se šel aktivně podívat na pračku, jestli už doprala. Ve chvíli, kdy tam dorazil, se zrovna nic nedělo a on otevřel víko a hned mi hlásil, že tahle je také rozbitá. Ach jo ta jsem se ji chystala vypnout. Vteřinu předtím jsem zaslechla, jak se opět dává do pohybu, ale to už bylo pozdě, protože jsem stlačila gombík na vypnutí. Nekřičela jsem, ale naštvaná jsem byla velice. Poslala jsem ho do práce a šla si to k umyvadlu celé vyždímat sama, protože kdyby tam byl déle, asi bych už i křičela. I po vyždímání se ten kyblík do 4. patra, ve kterém bydlím, pěkně pronesl. Hodila jsem si to na sušák a pokračovala v úklidu. Všeho jsem se zbavila, už mi zbyly jen dvě krabice plné oblečení, které čeká na vyvětrání nebo na vyprání, protože všechny věci, které byly ve velkých papírových krabicích, strašlivě smrdí. Něco jsem si už vyprala v ruce, víc se mi na sušák nevejde, tak jsem toho nechala a snad zítra dostanu novou prací kartu, dnes k dostání nebyla. Jo a měla jsem rozbité prkénko. Zavolala jsem Strejdu, aby mi to opravil. Předtím už jsem měla ale záchod umytý. Když jsem se šla na něj podívat, jak mu to jde od ruky, viděla jsem, jak svými špinavými botami stojí na záchodové míse. No super, děkuji. Větrák v koupelně nefunguje, jedno madlo tam nedrží (vteřinová lepidla mi ztvrdla a nepovolila ani v horké vodě), síťku na komáry máme už jen v jednom okně, lítá mi tu otravná moucha… Na druhou stranu jsem objevila víc zásuvek, tak to vypadá, že nebude nutné použití tolika prodlužovaček jako předtím. Ukradla jsem si na chodbě jeden stolík s dvěma vyššími fochy, chystám se je použít na body. Sice to mám tady za sebou, tedy kousek od postele, ale nedá se svítit. Teda jo, světla tady naštěstí fungují. I když mi tady tedy hodinu nešla elektrika. Přítel se pokusil rozsvítit v koupelně, něco ruplo a všechno přestalo fungovat. Do něčeho se začal vrtat na chodbě a pak v mém pokoji na chodbě. Ruplo to znovu. Tak jsem ho odtamtud raději vykázala s tím, že jestli něco rozbije, bude to na mě. Když jsem něco zase žádala po recepční, stála po mé pravici slečna s černými vlasy, tak jsem ji automaticky pozdravila čínsky. Pak mi došlo, že jde o cizinku, ta jsem to zopakovala ještě jednou anglicky. Když jsem byla na odchodu, recepční mě zavolala zpět s tím, jestli jí nepomůžu přeložit, co ta slečna chce. A to pracuje na recepci pro cizince, takže základní angličtinu by měla ovládat. A s tou slečnou jsme základní angličtinou opravdu problém odhalily. Dostalo se jí nakonec stejné odpovědi jako mě: dnes večer nebo zítra za vámi někoho pošleme.

Naše univerzita měla na návrat cizinců a příchod těch nových celé dva měsíce, kdy si tady váleli šunky. A samozřejmě nic připraveného nebylo, není a do příštího týdne rozhodně nebude. Přitom by to bylo jednoduché a všem by se o dost ulevilo. Ale to bychom nesměli být v Číně. Na druhou stranu tady jsou všichni od rána do večera, takže když vím, za kým zajít a častěji je upomínám, tak všechno dostanu – klidně mi sem přijde opravář v půl deváté večer. Jsem zvědavá, jak se jim bude líbit můj nový (ukradený z chodby) stolek, až sem přijdou na internet :-).

A něco na konec. Přítel končí v práci v šest hodin. Byli jsme domluvení, že přinese jídlo a půjdeme se někam projít. V půl sedmé mi volá, že už jde ven a co že chci jíst. Vysvětlila jsem mu to. Za 10 minut mi volá znovu, aby si to upřesnil. A snažil se mi vnutit to, co jsem mu v prvním hovoru už sama řekla, že nechci. Do půl hodiny dorazí. Uklízím dál. Najednou kouknu na hodiny a vidím, že je osm večer. Hmmm. Kouknu znovu a ¾ na devět. Měla jsem strašný hlad, tak jsem si udělala instanční kaši, napsala mu zprávu, abych zjistila, jestli se mu nic nestalo a zároveň mu oznámila, že už nic nosit nemusí, protože jsem se najedla a chystám se spát, takže se uvidíme další den. Potom mi donesl kopí v obale, které jsem na něj koupila. Původně jsem ho v tom chtěla nechat, ale nakonec jsem ho vytáhla ven, protože si pamatuji, že když jsou tyče v tělocvičně dlouho pod kobercem, vlhnou a není to pro ně dobré. Super, hrot zrezivělý (a to je to kopí staré cca 3 měsíce) a tlustý konec tmavý, červený… prostě obalený nějakým hnusem. Něco šlo dolů, ale stále to tam je prostě vidět. A to jsem to vzala tím mým slavným bělidlem. Zítra to zkusím vzít drátěnkou, až si ji k tomuto účelu pořídím. Když to nepustí, zeptám se trenéra, co s tím, asi by nebylo úplně zdravé se toho dotýkat při cvičení. Pak si třeba promnout oko… Bělidlo z rukou pouští až po delší době, i když si je umyjete pořádně mýdlem. To jsem zjistila hned, jakmile jsem si při sprchování zajela prsty do očí a i jinam. Pak jsem si ruce vydrhla znovu, snad mi nevypadají vlasy, které jsem si potom umyla…

Zítra půjdu snídat tam, kde mají wifi, snad se připojím, snad se i nasnídám, aniž by mi bylo nevolno. Snad ještě předtím stihnu koupit fungující kartu na praní a snad i vyreklamuji tu, se kterou bych podle recepční vyprala pro celou kolej. Pak se chystám na trénink. Večer bych se měla vidět s pár čínskými kamarádkami.

V obchodě jsem potkala Joela (Švédsko), domluvili jsme se, že neděle budeme s Caiem trénovat spolu. Hodně věcí cvičí lépe než já, tak to bude motivace, navíc je s ním sranda, ráda s ním trénuji. Takovouhle vzpruhu po líném létě potřebuji.

Po tom všem mám samozřejmě pěkně unavená záda a namožená lýtka. Nějak se mi ale povedlo ušetřit hodně místa, vyhodit zbytečnosti, z toho mám velkou radost.

Ještě jsem zapomněla, venku od rána prší. Jak se mi co crocsek dostal píseček, tak se mi sedřela kůže na obou chodidlech. Vzpomněla jsem si na mamku :-).

Tak nevím, kdo stále tvrdí, že se mi nic špatného neděje, že mi v Šanghaji roste štěstí jako houby po dešti a mám to tady jednoduché. Snažím se prostě jen navzdory všemu makat, přizpůsobovat se a učit se pracovat s tím, co zrovna je. A že někdy toho moc není…

Přílet do Šanghaje

Z Moskvy do Šanghaje jsme letěly velkým boeingem (jedna řada = 3 místa, ulička, 4 místa, ulička, 3 místa). Seděla jsem v prostřední části, naštěstí na kraji a po mé levici nikdo, takže jsem si tam odložila kabelku, abych se pro ni nemusela natahovat nahoru, kdybych něco potřebovala. Tohle letadlo už je vybavenější, každý má svou vlastní televizi asi s výjimkou řady, kde mají cestující před sebou zeď a ne další řadu sedadel. Ještě nikdy se mi nepodařilo v letadle usnout, ani tentokrát to nevyšlo. Tak jsem byla ráda, že v nabídce byla spousta dobrých filmů. Palubní sluchátka nebyla moc dobrá, tak jsem si vytáhla svoje. Ještě že jsem měla hned dva páry sluchátek, protože v opěradle, kam se sluchátka strkala, byly dvě díry. Jejich sluchátka totiž mají dvě zakončení, ne jen jedno jako všechny ostatní. Takže protože jsem koumák, měla jsem nakonec zvuk jak v levém uchu, tak v pravém. Viděla jsem celkem tři filmy, u posledního jsem nedokoukala asi 10 minut, protože jsme se chystali přistávat – místo toho nám přenášeli záběry z kamery, která je kdesi na spodku letadla. Jenže nad Šanghají zataženo, šedivo, takže jsme stejně neviděli nic, až pak nakonec tmavou přistávací dráhu se přerušovanou bílou čárou.

Posádka se mi více líbila u ČSA, v mé uličce chodil Slovák (cca 30 let) a Češka podobného věku, a byli moc milí, hlavně ten kluk. Pomáhal nám dát zavazadla nad hlavu do úložného prostoru, během roznášky pití a jídla nám vždy pěkně uvedl celou nabídku, občas se zeptal, jestli něco nepotřebujeme. Prostě super. Rusky nebyly špatné, ale servis nebyl takový. V obou letadlech vždy na výběr ze dvou jídel. K snídani například volba mezi omeletou se zeleninovým salátem a nebo palačinky se skořicí, k obojímu samozřejmě doplňky (houstičky s máslem, malá ruská čokoláda atd.) K pití dokonce i bílé a červené víno.

Napravo za mnou seděla jedna vysoká blonďatá Estonka. Číňané kolem ní jí začali říkat „Velká krásná slečna“ a chtěli si s ní povídat, jenže ta chudák nerozuměla. Prý studovala čínštinu rok v Anglii a teď jede studovat do Šanghaje. Měla jsem radost, že Číňanům v letadle i na letišti jsem rozuměla všechno – pokud zrovna nemluvili dialektem, na to většinou i upozornili. Legrační čínštinu mají ale ruské letušky, to vždy vidím, jak se hodně Číňanů tváří zaraženě a nebo se rovnou smějí, když je nějaké hlášení v ruské čínštině. Představte si čínská slova s ruským přízvukem, rytmem řeči…

Přistáli jsme o 30 později, než jsme zajeli k chobotu, než jsme prošly imigračním, než jsme si vyzvedly zavazadla, byla to hodina. Čekal tam na mě Ya Qiang a chudák ani nevěděl, co se děje, jen psali, že máme zpoždění. Už jak jsme vystupovaly z letadla, bylo cítit zdejší vlhko. Naplno na nás udeřilo, když jsme vyšli ven z haly a čekali na autobus. Cesta na Wu Jiao Chang trvala necelou hodinu, samozřejmě jsem si zase nezdřímla, protože Ya Qiang mlel v jednom kole. Ze začátku, když jsem mluvila čínsky, znělo mi to dost divně a moc se mi do toho nechtělo. Ale musela jsem, tak jsem se prostě přestala poslouchat. Pár věcí mi trvá, než si rychle vzpomenu, jak se řeknou, jinak je vše při starém. Z obchodního centra jsme si už stopli taxi a dovezlo nás rovnou ke koleji. Recepční nám vydala klíče. Nejdříve jsem zašla na pokoj s Olinou, bydlí v prvním patře, abychom zkontrolovaly, co všechno jí chybí a je rozbité. Vypadá to, že když bude mít smůlu, dostane hned dvě spolubydlící. Počkaly jsme na ordinační hodiny u nás v kanceláři a šly se představit panu Hrdinovi, což byla samozřejmě taková vůbec ne nutná formalita, protože se nedozvěděla nic, nedostala nic, nic nepodepisovala a řeč pana Las Vegas trvala necelých 5 minut. Ukázala jsem jí Mirkův pokoj, pro ten den jsme se rozloučily a vydala jsem s k sobě, protože mě tam čekalo nechutně moc práce.

Zpět do Číny

Celou dobu jsem si myslela, že letím v neděli v 10:10, večer před odletem jsem zjistila, že je to až v 11:45, takže jsem nemusela vstávat tak brzy. Do Prahy jsme se dostali dobře, na dálnici směr Praha skoro nikdo. Zjistili jsme, že nám váha doma váží trochu jinak než na letišti, tak jsem to měla tak akorát. Zavazadlo 23 kg a kabinové 9,1 kg, naštěstí se mi vešlo do přihrádky, tak mi to paní vzala a bez pokuty. Na netu jsem četla, že se to tak dělá, ale i tak jsem ráda, že to vyšlo. Palubní vstupenku na druhý let se slečně nepodařilo vytisknout, tak mě ubezpečila, že si ji vyzvednu v Moskvě, kde jsme měly přestupovat.

Letím spolu s Olinou, ale máme jiná sedadla, tak se vždy scházíme až na terminálech. Teď zrovna sedíme v Moskvě, kde máme dost času, což se hodilo, protože jsem si musela vystát celkem dlouhou frontu kvůli palubní vstupence (Moskva-Šanghaj). Terminál, ve kterém jsme, je ten samý, kterým jsem probíhala cestou do ČR, když jsem měla málo času na přestup. Je to strašně dlouhá nudle, kde po obou stranách jsou obchody a restaurace, jinak nic moc. Tak tu sedíme u jedné brány a užíváme si volného připojení k internetu. Občas se podívám z okna a nevypadá to nic moc… Venku střídavě prší, je tam 11 °C, zlatá Plzeň… no a v Šanghaji je stálých 28°C :-).

Tentokrát jsem skoro nebrečela, přijde mi to ještě neskutečnější než předtím – že jedu do Číny. Jako by ty dva roky tam byly jenom vymyšlené. Pamatuji si místa, lidi… ale jako kdyby se mi to jenom zdálo. Dva měsíce, a co to udělá – nejen s mou figurou :-).

Na letišti na mě bude už čekat přítel a čekám, že to tak nějak sjede do vyjetých kolejí a poběží to, jako kdybych nebyla pryč. Naložila jsem si toho na teď celkem dost, na druhou stranu – aspoň se nebudu nudit.

Jsem také zvědavá, jak bude vypadat můj pokoj po dvou měsících, kdy byl naprosto prázdný a bydlel tam někdo jiný. Jen se modlím, aby tam nebydleli Číňané, protože to by byl pěkný svinčík. Nebo Afričané, ale ti tam snad na prázdniny nebyli. Nebo Vietnamci… no, prostě abych tam nemusela uklízet dva dny. Vypadá to, že spolubydlící je ještě v Thajsku, a i kdyby ne, tak by to stejně bylo na mě.

Jo, a nemůžu se už dočkat do tělocvičny a do posilky… a těším se na smažené nudle:-)