Lidský labyrint

Studovat lidi a jejich chování je úžasná a nikdy nekončící činnost. Můžete si myslet, že někoho na 100 % znáte, že jste jeho nejbližší člověk, že vše chápete (i když kolikrát nerozumíte), vždyť před vámi plakal a vy jste plakaly před ním. Ale pak se objeví něco na vaší časové přímce, po které jste kráčeli hezky souběžně, objeví se bod, který vás rozdělí. Fyzicky či mentálně. Citově či rozumově. Stačí jedna věta a vy najednou víte, že s tím člověkem už nikdy nechcete být, i když jste si ty krásné city k dané osobě opečovávali tři čtyři roky, někdy i déle. Začnete uhánět jiným směrem, co nejdále od něj. Někdy takových bodů musí být víc, vydržíte spoustu nesmyslů, nedorozumění, nespravedlností, pokušení… už se ale neprotínáte na každém centimetru, kráčíte vedle sebe jako dvě rovnoběžky. Obojí jsem si vyzkoušela. Blesk z čistého nebe. Dlouhodobé udržování rovnováhy na vratké stoličce. Lidé jsou nevyzpytatelní. A mohli jste spolu vést nekonečné a ty nejupřímnější hovory. A mohli jste spolu vybrečet jedno celé moře. A mohli jste se ujišťovat, že to spolu zvládnete, protože se máte rádi a není to jen tak nějaká láska. Časem si prý můžeme lépe porozumět. Někdy. Často jde spíš o zvyk, o setrvačnost, udržování nějaké úrovně. A tajemství přibývá. Moji rodiče jsou spolu přes 25 let. Spoustu věcí se zlepšilo, dokáží spolu komunikovat daleko lépe než předtím. Stále jsou mezi nimi ale hluchá místa, situace, ve kterých si nedokážou dost dobře poradit. Někdy, protože nechtějí, někdy, protože nevědí jak. To je jedna věc, kterou si člověk musí uvědomit. Toho druhého možná znáte, ale neznáte ho celého. Lidské tělo možná máme víceméně prozkoumané, ale lidská duše je neohraničená, nedá se obsáhnout.

Věcí druhou je, že většina z nás nezná ani sebe sama. Kolikrát překvapíme sami sebe. Kolikrát si (vědomě i nevědomě) protiřečíme. Kolikrát říkáme něco jiného než myslíme a myslíme něco jiného než cítíme. Jak se v nás má vyznat někdo „zvenčí“, když i my samotní často tápeme? Čím dál tím víc si uvědomuji, že nevím, kdo jsem a co doopravdy chci. Po každém rozhovoru ve mně tato pochybnost ožije. Nejlepší je nic příliš nepitvat, přijímat věci tak, jak přicházejí, a být za to šťastný. To ne každý dokáže, zvlášť u nás. Vidím v sobě obrovské rozpory, které se obávám řešit, a tak se držím té rady a doufám, že nebudu jednou litovat. Vždy jsem měla velký problém přiznat svou chybu a omluvit se. Zapracovala jsem na tom a navenek se mi to daří. Sama sobě se ale stále omluvit nedokáži, a tak ani sebelítost nemá šanci. Nikdy jsem si neodpustila žádnou z bot, které jsem udělala. Jen prostě jedu dál, protože mě to zpomalovalo, a na to už nemám čas. Nejdříve jsem vše zarputile analyzovala, každé slovíčko i jeho postavení ve větě. Poté jsem se snažila už jen hledět kupředu, jít si za svým, i kdyby se to neshodovalo s mým vnitřním přesvědčením, s mou touhou. Ale je to součástí plánu. Plány mě drží nad vodou. Proto mám v zásobě snad celou abecedu plánů pro případ, že by některý z nich nevyšel. Okamžitě se vytasím s jiným – žádná prodleva, ve které bych měla čas se utápět sama sebou. S tím nemám dobré zkušenosti. V Číně mě učí žít okamžikem. Ve cvičení se mi to daří čím dál tím lépe. V životě mi to nahání hrůzu. Být jen sám se sebou, nemít se za koho schovat, nemít nic, co by odvedlo pozornost jinam… Být sám se sebou, být přítomný sám v sobě, to je to nejtěžší – zvlášť když si s sebou člověk táhne životem hromadu kamení, které tíží jeho srdce, zastírají mysl a lámou mu záda.

Ty nejjednodušší věci jsou zároveň těmi nejsložitějšími:

Chceš, aby ti bylo odpuštěno? Nejdříve odpusť sám sobě.

Chceš, aby tě lidé respektovali/milovali? Nejdříve respektuj/miluj sám sebe.

Pokud člověk nezačne od sebe, vše, na čem si zakládal, vše, co nabyl, mu odnese jeden lehký závan větru. Možná, že procestoval celý svět, učil se od mistrů, poznal mnoho a mnoho lidí a krajin a zvyků a zlozvyků…na konci bude však stát opět s nahou zadnicí, tak jako na začátku.

"Paní, kopněte nám ten balon"

Byla jsem si jedno odpoledne zacvičit v Borském parku. Kousek ode mě si kopalo asi pět kluků – ne moc fešáci, tak jsem to dál už nezkoumala. Po chvíli slyším: „Prosim vás paní, kopněte nám ten balon.“ Rozhlédla jsem se kolem sebe, vlevo v trávě ležel mladý pár a jinak nikde nikdo. Podívala jsem se zpět na kluky, kteří na mě nechápavě zírali. Když už se jeden z nich chystal, že si pro něj dojde sám, dovtípila jsem se, že to tedy asi mluvil na mě, a kopnula jsem mu míč zpátky. Zdvořile poděkovali. Až pak jsem si všimla, že jim bude tak 17 – 18 let. Tak jak to, že jsem PANÍ?! Vždyť jsme skoro stejně staří, ne? V poslední době si nějak víc a víc uvědomuji, že už mi bude 25 let, ale nepřijde mi to zase až tak moc. Jestli já jsem pro ně paní, jak by oslovili moji mamku? Nebo jen tak staře vypadám? Vím, že mladí vnímají všechno nad dvacet jako staré… ale vlastně i touhle větou se od nich už distancuji.

Pamatuji si, jak jsem ve svých asi 21 letech četla noviny a tam stálo, že kdesi v řece utonula 20letá žena. Dlouho jsem nad tím přemýšlela a ptala se ostatních, co jsem, protože jsem si jako žena nepřipadala. Jak se to vlastně pozná? V Číně se osoba ženského pohlaví označuje jako žena po svatbě. Jinak je to prostě holka/slečna (女孩, 女生) Až do svého příjezdu do Číny jsem na to přestala myslet. Tam jsem se dozvěděla, jak již jsem řekla, že jsem dívka, to mi udělalo radost – záhada vyřešena. Když jsem se na léto vrátila domů, nějak to na mě opět padlo. Chodila jsem po úřadech a doktorech. Všude jsem byla paní či dokonce mladá paní. I doktor, ke kterému chodím odmalička, na mě najednou volal „paní Krumpálová“. To je moje mamka, ne já. V obchodech se ještě občas zadaří a jsem „slečna“. Dospěla jsem k myšlence, že když mě tak oslovují, měla bych se asi i podle toho chovat. Ale to je jak?! Mile a vědoucně se usmívat, elegantně se pohupovat v bocích, ale ne příliš lacině, zjemnit gesta rukou, nesmát se jako malý oslík, raději se jen přirozeně usmívat, nacvičit si „dospělácký“ podpis na všechna ta potvrzení, mluvit sofistikovaně, vynechat průpovídky jako „ty, hele“, „jako fakt, jo?“ a podobně…

Kamarádi se ke mně chovají stále stejně, pokud se něco změnilo, důvodem určitě není věk. Lidé, se kterými jsem se seznámila až nyní, mě však už berou trochu jinak. Je to cítit, ne že ne. Občas na mě jejich chování vyvíjí tlak, nevědomě mě nutí, abych se chovala v souladu s jejich přístupem ke mně. Protože je to ale nepřirozené, brzy si toho všimnu, uvolním se a vrátím se k tomu, co je mé současné já. V poslední době to ale hodně kolísá. Každý si během života nasazuje mnoho masek. Jen to nechce přehánět, aby se nestalo, že si pak už člověk není jistý, která vrstva je jeho pravou tváří.

Králík Sameťáček

„Co je to OPRAVDOVÉ?“ zeptal se jednoho dne Králík, když leželi bok po boku… „Znamená to snad, že v tobě něco bzučí a čouhá z tebe nějaká páka?“

„Opravdové vůbec neznamená, jak jsi udělaný,“ řekl mu koník Plyšák. „To se to prostě najednou stane. třeba když tě má dítě hodně, ale hodně dlouho rádo, nejenže i s tebou hraje, ale že tě OPRAVDU miluje, tak potom jsi teprve opravdový.“

„A bolí to?“ zeptal se Králík.

„Někdy,“ odpověděl koník, protože vždycky říkal pravdu.

„Ale když jsi Opravdový, tak ti bolest nevadí.

„A stane se to najednou, jako když tě natáhnout klíčkem, anebo kousek po kousku?“

„Najednou se to nestane,“ řekl koník. „Jde to postupně a trvá to dlouho. Proto k tomu málokdy dojde u věcí, které se snadno rozbijí, nebo mají ostré hrany a je třeba s nimi zacházet opatrně. Spíš platí, že když začneš být Opravdový, tak už ti díky vší té lásce vypadal všechny chlupy a už nemáš oči a jsi celý odraný a nožičky ti visí jen na vlásku. Ale na tom všem vůbec nezáleží, protože jakmile jsi Opravdový, tak nemůžeš být ani ošklivý, leda snad pro lidi, kteří tomu nerozumí.“

Margery Williamsová
Králík Sameťáček

Léto se krátí

Doma mi zbývají už jen tři týdny. A rozhodně jsem necvičila tak, jak jsem si to plánovala. Ale už při vytváření těch plánů jsem s tím ani tak moc nepočítala. Díky odpočinku mi dnes snad po roce při záklonu nebolí v kříži. Všechno se mi v hlavě dobře srovnalo. Když už jsem šla cvičit, tak bylo cítit, že jsem daleko uvolněnější = rychlejší. Je to jednak tím, že nemám unavené tělo neustálým cvičením a také tím, že jsem v pohodě, a i když mě trápí hodně věcí, lépe s tím umím pracovat. Podobně to plánuji provozovat i v Číně – makat jako předtím, ale občas si dát delší volno než jedno odpoledne. Už teď mám naplánováno pár výletů, tak doufám, že to všechno vyjde. Než se do toho všeho zase dostanu, nejblíž to vypadá na Hong Kong příští rok v únoru.

Odvrácenou stranou mince je, že strašně rychle zlenivím a pomalu se do toho dostávám. To už jsem měla v plánu začít makat tento týden a nebyla jsem skoro ani jednou. Plánuji jít dnes, ale zároveň i přemýšlím, že se nic nestane, když půjdu až v úterý :-D. Kdyby šlo třeba o tenis, který neříkám, že je lehčí, ale minimálně ne tak pestrý jako wushu. Nebo kdyby šlo aspoň o skupinovou záležitost… tak to jde lépe a radostněji. Nemám tady poblíž nikoho, s kým bychom měli podobný tréninkový systém. V Číně mám jenom Auroru, ale nemáme čas na společné tréninky a ani je nechceme. Spolu plánujeme jenom kondičku. Dnes si půjdu zaběhat do lesa (to mě v SH nepotká) a zacvičit taiji. V pondělí celodenní výlet s rodiči. V úterý půjdu do Borského parku – nejdříve si zacvičit sama a poté pomoct pár lidem se cvičením. Pak už to snad pojede – abych se nevrátila do Číny jako naprostá tragédka. Jakmile se už vykopu ven, tak to jde. Opět jsem si potvrdila, že jakmile skončím, tak mám problém začít. To znamená, že končit už prostě nebudu. To si raději přivstanu nebo půjdu spát déle. Za tohle mučení – fyzické i psychické – mi to nestojí.

Musím říct, že srpen utíká daleko rychleji než červenec. Někdy si tady připadám, jako kdybych pryč vůbec nebyla, kdybych Čínu nikdy nezažila. Jediné, co na to ukazuje, jsou ty věci, které jsem přivezla a to, že jsem jiná. A takhle bych se nikdy nezměnila, kdybych v ČR zůstala, byť třeba v Praze. Čím víc se blíží datum odletu, tím víc je mi úzko. Kdyby Čína byla Německo, mohla jsem být doma často a nepřijít o nic s rodinou. To je jediná věc, co mě trápí. Jinak mě tady opravdu nic nedrží a nic by mě nevolalo zpět – samozřejmě kromě mých ambicí, chci si vyzkoušet jak jsem na tom. Moc se zpátky do Číny těším. Vím, že to bude zase o něco lepší než ty dva roky předtím. Budu daleko víc schopná dělat si věci podle svého. A jsem také připravená víc makat. Víc jak rok jsem se tam hledala, až jsem se našla, utvářela jsem novou Káťu. Zbytek času jsem se rozjížděla a řešila věci, které se člověka prostě drží, nestačí si jen říct: Tak a takhle to bude. Všechno to začíná rozhodnutím. A pak to záleží na silné vůli, což je moje velká slabina.

Už mi je jasné, že se tady nestihnu sejít se všemi, se kterými bych chtěla. Nejde o to, že ty lidi nechci vidět. Naučila jsem se ale také lépe si stanovit priority. Opravdových přátel mám jenom pár (ano, stále jsem asociál :-)). Raději budu trávit čas s rodiči, kteří jsou těmi nejdůležitějšími lidmi, než popíjet s lidmi, se kterými jsem nebyla v kontaktu třeba celý rok. To doufám všichni chápou. A pokud ne, je to jejich řekla bych snad i škoda. I když ne každý má samozřejmě takové štěstí na rodiče jako mám já. Proto to berte spíš podle svého. Jak se říká: Pohár hořkosti má každý jinak hluboký. Nebo tak nějak. To znamená, že se ostatní prostě většinou nedají soudit. Někdo má smůlu, někdo má sice štěstí, ale nedaří se mu jinde, někdo má všechno, ale trpí psychickou poruchou. Ne každý je tlustý jenom kvůli tomu, že by se cpal od rána do večera. Takže jsem moc ráda, že jsem se viděla se všemi, se kterými jsem se viděla. Pokud jsme se neviděli, máme i jiné komunikační prostředky. Normálně bychom se přeci také nevídali každý týden. Se spoustou lidí jsem v kontaktu přes internet a jde to dobře.

Užívejte léto!

Zkušenosti s tréninkem

Tento týden jsem byla ve Šťáhlavech hned třikrát. Dvakrát jsem sledovala jiné trenéry, jak se porvali se svým časem, ve kterém se měli věnovat pokusným svěřencům :-). V pátek to bylo na mě. Samozřejmě, že jsme byli všichni úžasní :-), ale hlavně cvičenci byli výborní. Bez řečí dělali všechno, co jsme po nich chtěli. Na nic si nestěžovali, nic nekritizovali, nic neodmítali. Moc otázek během tréninku nepokládali, ale ono je dost složité soustředit se na nové věci. Ve skupině jsem nakonec měla jen jednu slečnu, dvě mi odjely. K tomu tři kluky a dva „pozorovatele“. Udělala jsem podobný trénink jako mám v Číně s tím, že jsem musela přihlídnout svažité louce plné děr, takže žádné běhání a skákání, ani kotrmelce atd.

Nad tím, jak se postavit ke cvičení sestav jsem přemýšlela dlouho. Učit něco nového? Učit aplikace? Učit kombinace? Vzhledem k tomu, že šlo jen o jeden trénink a každý z nich má úplně jiné cvičební motivace, rozhodla jsem se následovně. Každý si připravil krátkou část sestavy/kombinace, které již cvičí = nestane se, že by pohyby zapomněli. Zkusila jsem jim nastínit zase trochu jiné možnosti provedení, jiné střídání uvolnění a napětí, jiné tempo… Chtěla jsem ukázat, že si se svou sestavou mohou hrát a zkoušet to vzít z nejrůznějšího úhlu pohledu. Trochu odlišit jednotlivé styly. Myslím si, že nápad to byl výborný. Spíš ale začít rovnou od začátku sestavy a nedávat jim na vybranou. Udělala jsem to i pro to, abych si ověřila svou teorii, že můžu někoho trénovat, i když jeho sestava nepatří do mé specializace. Důležité je, abych všechny ty styly někdy cvičila, abych v nich měla základy, abych rozuměla jejich pohybu. Štěstí bylo, že všechno co cvičili, jsem kdysi také dělala, i když jiné sestavy.

Je dobře, že v Číně už nebudu mít žádné předměty a budu se moc věnovat wushu ještě víc než doposud. Budu se připravovat na soutěže, po soutěžích chci studovat další věci, aby se mi rozšiřovala základna, na které stojím. Nebude to ale moje zaměření, proto jsem již oslovila přátele, kteří souhlasili, že mě něco naučí, zadarmo. Na tohle nepotřebuji dřít 4 hodiny denně a mít profíky. Dál budu chodit i na školní tréninky jak magisterského oboru, tak bakalářského a snad i doktorandského – záleží, jak to pro mě bude zajímavé. Ve volnu se chci porozhlédnout po jiných školách v Šanghaji, trochu si to tam zmapovat.

Mé dva poslední roky v Číně budou tedy ještě náročnější než doposud. Z hlediska tréninku, ale hlavně kvůli organizaci času. Vím, že nestihnu všechno, co chci, i kdyby z toho zbyla polovina, budu ráda. Proto teď o prázdninách chodím po doktorech a rehabilitacích. Záda jsou tím posledním, co mi teď vadí (kromě váhy :-D). Po zahřátí mě to ve cvičení neomezuje, ale ráda bych chodila po svých i ve čtyřiceti… Necvičím dvakrát denně a ani necvičím 7 dní v týdnu. Většinou to vychází na 4 dny. Mám ale radost, že už se mi daří dřít. Ve čtvrtek jsem si splnila celý plán a příští týden začnu s cviky na zvýšení rychlosti a výbušnosti. Dva týdny jsem si to studovala, tak jsem na to zvědavá :-). Potřebuji se trochu připravit. Po návratu začnu naplno trénovat s Aurorou, která letos v létě vyhrála soutěž v Šanghaji, teď někdy se vrátila z Mongolska a za chvíli poletí do Ameriky na další dva závody. Moc se na to těším, mít parťáka, se kterým můžete dřít do krve, se kterým se držíte nad vodou a dáváte na sebe pozor, je super. Navíc je ve většině věcích nade mnou, takže se toho i dost naučím.

Prázdniny doma mi sice přidaly pár kil a ubraly na kondici, na druhou stranu přidaly i na pohodě a uvolnění. A to je moc důležité. Zvlášť v Číně, kde to občas není lehké ani pro lidi se štěstím.

Reality show

Reality show, to je téma samo o sobě. U nás to začalo asi Big Brotherem a Vyvolenými, koukalo na to strašně moc lidí. Bylo to něco nového a celkem neslýchaného, nejsme přeci pokusné krysy, ne… A teď máme Farmu, Hotel Paradise, Kdo přežije, Výměnu manželek a podobně.

Nebyla jsem zavřená v žádném domě ani na farmě. Asi proto to nechápu… Nechápu výbuchy pláče a řeči o tom, že to tam po 14 dnech prostě už nezvládnou, že už je to na ně moc. Nevím, jaké dostali účastníci pokyny a zadání. Když jsem prohodila, že to jsou máslíčka, někdo mi řekl, že oni přeci „hrají“, tak je to možná jen součástí strategie a samozřejmě silná páka na diváka, který je strašně zvědavý a rád nahlíží do soukromí. Farmu jsem viděla jen v upoutávkách a přijde mi to podobné, ale neviděla jsem, tudíž nemůžu hodnotit.

Z Hotelu Paradise jsem viděla dva díly. Celou dobu jsem nad tím kroutila hlavou, přijde mi to naprosto neskutečné. Vybere se několik IQčů, kteří mají podle ostatních přitažlivá těla a odvezou se do Dominikánské republiky nebo na podobné místo dovolených snů pro mnoho „obyčejných lidí“. Všichni účastníci „soutěže“ bydlí v krásném hotelu – samozřejmě zadarmo. Jídlo a celkem luxusní vybavení –také zadarmo. Celé dny nemusí nic dělat, sem tam dostanou úkol, aby se šli vykoupat do venkovního bazénu, aby si zahráli nějakou ujetou společenskou hru. Zbytek času se opalují a hlavně, co diváka zajímá ze všeho nejvíc, řeší mezilidské vztahy. Jeden svalovec je za důvěrníka a všichni se mu musí svěřovat, on musí být mediátor a moudrý rádce. Slečny jsou větší a větší hysterky. „Rocky se na mě blbě podíval, dovedeš si to představit?“ „To jako fakt, jo? A co s tím uděláš?“ „Ty hele, fakt nevim jako, asi se z toho složim, fakt už nevim jak dál…“ Kluci a holky tam tvoří umělé páry, které kolikrát (kvůli strategii vedené účastníky nebo organizátory) vydrží i jen pár dní, a pak se vše zpřehází. Výsledek je takový, že nakonec každý spal s každým a komu se to ještě nepodařilo, tak je lůzr… Všechny tyhle scény můžou diváci sledovat na vlastní oči, intimní partie těžšího kalibru jsou samozřejmě „rozmazané“. Nevím, jestli to vysílali vždy po 22. hodině.

1. Za co že si vítěz odnese pěkný ranec a „slávu“?

- každý spí s každým (samozřejmě že i holky s holkami, bez toho by to už nešlo), lže se a intrikuje

2. Co že je na životě v tom domě těžké a nesnesitelné?

- luxusní hotel, venkovní bazén se slunečníky, vybrané lahůdky, čas na nic nedělání, žádné složité úkoly, které by vyžadovaly zvýšenou mozkovou aktivitu (většina účastníků by toho vlastně ani nebyla schopna) nebo fyzickou námahu (slečny budou nemehla a kluci jenom na koukání – odmyslím-li si hlavu)

3. Poučné

- Hodně lidí se ozývá proti promiskuitě, proti „pokleskům společnosti“, vrážení si nožů do zad… všechno je to moc moc špatné. Pak se objeví takováto reality show, která nebude levná, a protože už je to několikátá série, sledovanost také má… A tady máte to všechno „NE“ hezky na talíři. Většina z nás je proti nevěře a prohlašují, že chtějí mít stabilní pevný vztah. A vše ostatní je jen prázdné a bez významu. Účastníci této „soutěže“ se vrátí do ČR a hromada lidí po nich chce podpisy a plácají je po ramenou, že to v takových podmínkách zvládli, a jak skvěle s těmi ostatními zatočili, že oni byli jedinými „pravými“.

Napadá mě: Hunger games jsou určitě zajímavé, ale v době, kdy řešíme děti, které umlátí důchodkyni, je celkem zajímavé vidět jak film, který stojí na tom, že se děti nemilosrdně zabíjejí v aréně, trhá tržby.

Přiznám se, že na jednu reality show se dívám. Až pár posledních dílů, protože tam už se přeci jen něco děje. Kdo přežije Fiji. Celé se to odehrává v nádherné přírodě. Ale hlavně, zatím jsem tam neviděla žádné sexuální výbuchy, hysterické scény, kamery nenakukují do všech okamžiků soukromí účastníků, nežijí si jako v bavlnce, o některé věci se opravdu musí starat sami a součástí hry jsou i soutěžní disciplíny (pro mozek i tělo). Samozřejmě že tam není každý ryzího charakteru a podrážejí se. Ale možná proto, že to nemají tak lehké, nepřijde mi to tak hnusné jako v jiných show. Výborný hráč je Yau-man (Číňan), který vypadá trochu jako Krysařík, jde o velice chytrého člověka. Při jedné soutěži vyhrál krásné auto, které ale věnoval jinému soutěžícímu, který auto nemá a velmi ho potřebuje. Z dobročinnosti? Trochu. Z vypočítavosti? Hlavně. Mladý černoch mu musel slíbit, že pokud v poslední čtyřce vyhraje imunitu, dá mu ji. Vše visí na jednom slibu. Dát mu ji může a nemusí. Zakládá si na svém charakteru a navíc má malého syna, kterému chce jít příkladem. A nebo zvítězí touha po penězích, které by mu mohly změnit život? Yau-man je ve spojenectví s dalším černochem. Dlouho si pomáhají, díky tomu Earl také získal imunitu. Číňan ho dál považuje za spojence, ale možná se mu to vymstí, protože Earlovi dochází, že jeho přítel je příliš tvrdým soupeřem do finále… No, je to sranda :-).

Dopoledne se v  rádiu mluví o tom, jak to a to je špatné, do vysílání volají rozhořčení posluchači a přidávají svou trošku do mlýna. A pak si večer spousta z nich sedne před televizi a se zájmem sledují to, na co si stěžovali dopoledne. Bulvární časopisy, to je podobné. Dokud to lidé nepřestanou číst a sledovat, nevytratí se to. A dokud je příležitost podívat se, jak je to u někoho jiného a kdo s kým, lidé to sledovat nepřestanou. Samozřejmě že velký úkol se skládá z menších a postupovat po krůčcích je jistější. Rozhodně bych byla raději, kdyby se děti naučily číst a psát o pár měsíců později než aby mi zastřelily souseda proto, že je prudil řečmi o tom, že tráva se kouřit nemá, zvlášť v jejich věku že je prý nezdravá.

TéVé

V Číně jsem se odnaučila dívat na televizi. Na pokoji ji sice máme a chvíli dokonce i fungovala, ale stejně jsme ji nezapínaly. Spolubydlící se dívá na thajské telenovely na internetu nebo na filmy, které si koupí na DVD. Já se dívám jen na filmy nebo některé seriály – také přes internet.

Úplně jsem zapomněla, jak je to u nás, těšila jsem se totiž, že se budu večer moc koukat na dobré filmy bez dlouhého čekání, protože na koleji je internet horší a horší. Překvapilo mě, že zprávy na Nově končí až ve 20:20. Někdo mi řekl, že si zahrádkáři stěžovali, že nestíhají svoje seriály. To je hned další věc – od 20:00 jsou samé seriály nebo ještě lépe reality show. Všechno velice kvalitní a hutná zábava. Pokud už dávají nějaký dobrý film nebo film, který jsem ještě neviděla, tak dříve jak ve 21:30 to není. Ano, mám prázdniny, ale ráno vstávám na rehabilitace. Navíc prázdniny mají jen děti, většina normálních lidí dál chodí do práce s výjimkou třeba 14 dní, kdy si vezmou dovolenou. Můj oblíbený seriál Moonlighting (Měsíční svit s Bruce Willisem) začíná v 00:05. Není tam nic, co by děti už neviděly a je to sranda. Na rozdíl od hodně pořadů, které běží od 20:00. Prázdninový provoz mi přijde jako velký nesmysl. Zato mě potěšilo, že Přátelé běží stále (asi i v kuse) už aspoň 5 let :-D, sice je to odpoledne, kdy chodím cvičit, ale dvakrát jsem je stihla.

S pořady o vaření se doslova roztrhl pytel. Vaříme s Italem, s Richardem, s celebritami i neznámými lidmi. Kde se stále berou ty „nové“ recepty, ty jo. Babička dokáže o vaření mluvit celé hodiny, takže chápu, že to lidi ještě neomrzelo. Čeho je strašně moc, jsou kriminální seriály. Za čtvrtek (dnes) jsem jich večer (po 20:00) napočítala celkem 13, a to na 7 kanálech. Kam tvůrci chodí na nápady, aby se to neopakovalo a lidi to stále zajímalo? Pár jsem jich viděla, když jsem nemohla spát. Nejraději mám Sběratele kostí, ostatní mi přijdou hodně na stejné brdo a nevyznám s v nich. Ale každý má jiný vkus.

Dopoledne běží staré známé seriály (Xena, Pobřežní hlídka, Komisař Rex, Kutil Tim, MASH…), prostě žádná změna :-D, ještě chybí To je vražda napsala :-). Když na to někdy přepnu, tak to vyvolá trochu nostalgie. Když jsem byla menší, s bráchou jsme koukali na Pobřežní hlídku, a čím víc se běhalo v plavkách po pláži, tím samozřejmě lépe :-D. Kdy nás asi všechny převálcují s Beverly Hills 90210…

Dostávají mě upoutávky na filmy. Hlavně na ty zaručené megafilmy, které jsou již třeba 7 let staré a všichni jsme je viděli už alespoň dvakrát. Na druhou stranu na sérii Rockyho jsem se ráda podívala. Na 4. díl s Rusem se jim povedla i upoutávka. Upoutávky a hudba k nim na Prima Cool jsou občas vtipné.

Že je mezi filmy strašně moc reklam, je fakt. Nejlepší reklama je deset minut před koncem, zvlášť když už je 00:20 a vám se chce strašně spát. V jiných zemích to asi ale o hodně jiné nebude. Některé televize dokonce mezi filmy zvládnou vložit rychlé zprávy a podobně. Pokud ve filmu reklamy nejsou, lidé jsou nespokojení, že nemají čas na čůrání/cigaretu a kdo ví co ještě nutně potřebují udělat…

Určitě je toho daleko víc, jen mě to teď tak napadlo…