Léto se krátí

Doma mi zbývají už jen tři týdny. A rozhodně jsem necvičila tak, jak jsem si to plánovala. Ale už při vytváření těch plánů jsem s tím ani tak moc nepočítala. Díky odpočinku mi dnes snad po roce při záklonu nebolí v kříži. Všechno se mi v hlavě dobře srovnalo. Když už jsem šla cvičit, tak bylo cítit, že jsem daleko uvolněnější = rychlejší. Je to jednak tím, že nemám unavené tělo neustálým cvičením a také tím, že jsem v pohodě, a i když mě trápí hodně věcí, lépe s tím umím pracovat. Podobně to plánuji provozovat i v Číně – makat jako předtím, ale občas si dát delší volno než jedno odpoledne. Už teď mám naplánováno pár výletů, tak doufám, že to všechno vyjde. Než se do toho všeho zase dostanu, nejblíž to vypadá na Hong Kong příští rok v únoru.

Odvrácenou stranou mince je, že strašně rychle zlenivím a pomalu se do toho dostávám. To už jsem měla v plánu začít makat tento týden a nebyla jsem skoro ani jednou. Plánuji jít dnes, ale zároveň i přemýšlím, že se nic nestane, když půjdu až v úterý :-D. Kdyby šlo třeba o tenis, který neříkám, že je lehčí, ale minimálně ne tak pestrý jako wushu. Nebo kdyby šlo aspoň o skupinovou záležitost… tak to jde lépe a radostněji. Nemám tady poblíž nikoho, s kým bychom měli podobný tréninkový systém. V Číně mám jenom Auroru, ale nemáme čas na společné tréninky a ani je nechceme. Spolu plánujeme jenom kondičku. Dnes si půjdu zaběhat do lesa (to mě v SH nepotká) a zacvičit taiji. V pondělí celodenní výlet s rodiči. V úterý půjdu do Borského parku – nejdříve si zacvičit sama a poté pomoct pár lidem se cvičením. Pak už to snad pojede – abych se nevrátila do Číny jako naprostá tragédka. Jakmile se už vykopu ven, tak to jde. Opět jsem si potvrdila, že jakmile skončím, tak mám problém začít. To znamená, že končit už prostě nebudu. To si raději přivstanu nebo půjdu spát déle. Za tohle mučení – fyzické i psychické – mi to nestojí.

Musím říct, že srpen utíká daleko rychleji než červenec. Někdy si tady připadám, jako kdybych pryč vůbec nebyla, kdybych Čínu nikdy nezažila. Jediné, co na to ukazuje, jsou ty věci, které jsem přivezla a to, že jsem jiná. A takhle bych se nikdy nezměnila, kdybych v ČR zůstala, byť třeba v Praze. Čím víc se blíží datum odletu, tím víc je mi úzko. Kdyby Čína byla Německo, mohla jsem být doma často a nepřijít o nic s rodinou. To je jediná věc, co mě trápí. Jinak mě tady opravdu nic nedrží a nic by mě nevolalo zpět – samozřejmě kromě mých ambicí, chci si vyzkoušet jak jsem na tom. Moc se zpátky do Číny těším. Vím, že to bude zase o něco lepší než ty dva roky předtím. Budu daleko víc schopná dělat si věci podle svého. A jsem také připravená víc makat. Víc jak rok jsem se tam hledala, až jsem se našla, utvářela jsem novou Káťu. Zbytek času jsem se rozjížděla a řešila věci, které se člověka prostě drží, nestačí si jen říct: Tak a takhle to bude. Všechno to začíná rozhodnutím. A pak to záleží na silné vůli, což je moje velká slabina.

Už mi je jasné, že se tady nestihnu sejít se všemi, se kterými bych chtěla. Nejde o to, že ty lidi nechci vidět. Naučila jsem se ale také lépe si stanovit priority. Opravdových přátel mám jenom pár (ano, stále jsem asociál :-)). Raději budu trávit čas s rodiči, kteří jsou těmi nejdůležitějšími lidmi, než popíjet s lidmi, se kterými jsem nebyla v kontaktu třeba celý rok. To doufám všichni chápou. A pokud ne, je to jejich řekla bych snad i škoda. I když ne každý má samozřejmě takové štěstí na rodiče jako mám já. Proto to berte spíš podle svého. Jak se říká: Pohár hořkosti má každý jinak hluboký. Nebo tak nějak. To znamená, že se ostatní prostě většinou nedají soudit. Někdo má smůlu, někdo má sice štěstí, ale nedaří se mu jinde, někdo má všechno, ale trpí psychickou poruchou. Ne každý je tlustý jenom kvůli tomu, že by se cpal od rána do večera. Takže jsem moc ráda, že jsem se viděla se všemi, se kterými jsem se viděla. Pokud jsme se neviděli, máme i jiné komunikační prostředky. Normálně bychom se přeci také nevídali každý týden. Se spoustou lidí jsem v kontaktu přes internet a jde to dobře.

Užívejte léto!

Zkušenosti s tréninkem

Tento týden jsem byla ve Šťáhlavech hned třikrát. Dvakrát jsem sledovala jiné trenéry, jak se porvali se svým časem, ve kterém se měli věnovat pokusným svěřencům :-). V pátek to bylo na mě. Samozřejmě, že jsme byli všichni úžasní :-), ale hlavně cvičenci byli výborní. Bez řečí dělali všechno, co jsme po nich chtěli. Na nic si nestěžovali, nic nekritizovali, nic neodmítali. Moc otázek během tréninku nepokládali, ale ono je dost složité soustředit se na nové věci. Ve skupině jsem nakonec měla jen jednu slečnu, dvě mi odjely. K tomu tři kluky a dva „pozorovatele“. Udělala jsem podobný trénink jako mám v Číně s tím, že jsem musela přihlídnout svažité louce plné děr, takže žádné běhání a skákání, ani kotrmelce atd.

Nad tím, jak se postavit ke cvičení sestav jsem přemýšlela dlouho. Učit něco nového? Učit aplikace? Učit kombinace? Vzhledem k tomu, že šlo jen o jeden trénink a každý z nich má úplně jiné cvičební motivace, rozhodla jsem se následovně. Každý si připravil krátkou část sestavy/kombinace, které již cvičí = nestane se, že by pohyby zapomněli. Zkusila jsem jim nastínit zase trochu jiné možnosti provedení, jiné střídání uvolnění a napětí, jiné tempo… Chtěla jsem ukázat, že si se svou sestavou mohou hrát a zkoušet to vzít z nejrůznějšího úhlu pohledu. Trochu odlišit jednotlivé styly. Myslím si, že nápad to byl výborný. Spíš ale začít rovnou od začátku sestavy a nedávat jim na vybranou. Udělala jsem to i pro to, abych si ověřila svou teorii, že můžu někoho trénovat, i když jeho sestava nepatří do mé specializace. Důležité je, abych všechny ty styly někdy cvičila, abych v nich měla základy, abych rozuměla jejich pohybu. Štěstí bylo, že všechno co cvičili, jsem kdysi také dělala, i když jiné sestavy.

Je dobře, že v Číně už nebudu mít žádné předměty a budu se moc věnovat wushu ještě víc než doposud. Budu se připravovat na soutěže, po soutěžích chci studovat další věci, aby se mi rozšiřovala základna, na které stojím. Nebude to ale moje zaměření, proto jsem již oslovila přátele, kteří souhlasili, že mě něco naučí, zadarmo. Na tohle nepotřebuji dřít 4 hodiny denně a mít profíky. Dál budu chodit i na školní tréninky jak magisterského oboru, tak bakalářského a snad i doktorandského – záleží, jak to pro mě bude zajímavé. Ve volnu se chci porozhlédnout po jiných školách v Šanghaji, trochu si to tam zmapovat.

Mé dva poslední roky v Číně budou tedy ještě náročnější než doposud. Z hlediska tréninku, ale hlavně kvůli organizaci času. Vím, že nestihnu všechno, co chci, i kdyby z toho zbyla polovina, budu ráda. Proto teď o prázdninách chodím po doktorech a rehabilitacích. Záda jsou tím posledním, co mi teď vadí (kromě váhy :-D). Po zahřátí mě to ve cvičení neomezuje, ale ráda bych chodila po svých i ve čtyřiceti… Necvičím dvakrát denně a ani necvičím 7 dní v týdnu. Většinou to vychází na 4 dny. Mám ale radost, že už se mi daří dřít. Ve čtvrtek jsem si splnila celý plán a příští týden začnu s cviky na zvýšení rychlosti a výbušnosti. Dva týdny jsem si to studovala, tak jsem na to zvědavá :-). Potřebuji se trochu připravit. Po návratu začnu naplno trénovat s Aurorou, která letos v létě vyhrála soutěž v Šanghaji, teď někdy se vrátila z Mongolska a za chvíli poletí do Ameriky na další dva závody. Moc se na to těším, mít parťáka, se kterým můžete dřít do krve, se kterým se držíte nad vodou a dáváte na sebe pozor, je super. Navíc je ve většině věcích nade mnou, takže se toho i dost naučím.

Prázdniny doma mi sice přidaly pár kil a ubraly na kondici, na druhou stranu přidaly i na pohodě a uvolnění. A to je moc důležité. Zvlášť v Číně, kde to občas není lehké ani pro lidi se štěstím.

Reality show

Reality show, to je téma samo o sobě. U nás to začalo asi Big Brotherem a Vyvolenými, koukalo na to strašně moc lidí. Bylo to něco nového a celkem neslýchaného, nejsme přeci pokusné krysy, ne… A teď máme Farmu, Hotel Paradise, Kdo přežije, Výměnu manželek a podobně.

Nebyla jsem zavřená v žádném domě ani na farmě. Asi proto to nechápu… Nechápu výbuchy pláče a řeči o tom, že to tam po 14 dnech prostě už nezvládnou, že už je to na ně moc. Nevím, jaké dostali účastníci pokyny a zadání. Když jsem prohodila, že to jsou máslíčka, někdo mi řekl, že oni přeci „hrají“, tak je to možná jen součástí strategie a samozřejmě silná páka na diváka, který je strašně zvědavý a rád nahlíží do soukromí. Farmu jsem viděla jen v upoutávkách a přijde mi to podobné, ale neviděla jsem, tudíž nemůžu hodnotit.

Z Hotelu Paradise jsem viděla dva díly. Celou dobu jsem nad tím kroutila hlavou, přijde mi to naprosto neskutečné. Vybere se několik IQčů, kteří mají podle ostatních přitažlivá těla a odvezou se do Dominikánské republiky nebo na podobné místo dovolených snů pro mnoho „obyčejných lidí“. Všichni účastníci „soutěže“ bydlí v krásném hotelu – samozřejmě zadarmo. Jídlo a celkem luxusní vybavení –také zadarmo. Celé dny nemusí nic dělat, sem tam dostanou úkol, aby se šli vykoupat do venkovního bazénu, aby si zahráli nějakou ujetou společenskou hru. Zbytek času se opalují a hlavně, co diváka zajímá ze všeho nejvíc, řeší mezilidské vztahy. Jeden svalovec je za důvěrníka a všichni se mu musí svěřovat, on musí být mediátor a moudrý rádce. Slečny jsou větší a větší hysterky. „Rocky se na mě blbě podíval, dovedeš si to představit?“ „To jako fakt, jo? A co s tím uděláš?“ „Ty hele, fakt nevim jako, asi se z toho složim, fakt už nevim jak dál…“ Kluci a holky tam tvoří umělé páry, které kolikrát (kvůli strategii vedené účastníky nebo organizátory) vydrží i jen pár dní, a pak se vše zpřehází. Výsledek je takový, že nakonec každý spal s každým a komu se to ještě nepodařilo, tak je lůzr… Všechny tyhle scény můžou diváci sledovat na vlastní oči, intimní partie těžšího kalibru jsou samozřejmě „rozmazané“. Nevím, jestli to vysílali vždy po 22. hodině.

1. Za co že si vítěz odnese pěkný ranec a „slávu“?

- každý spí s každým (samozřejmě že i holky s holkami, bez toho by to už nešlo), lže se a intrikuje

2. Co že je na životě v tom domě těžké a nesnesitelné?

- luxusní hotel, venkovní bazén se slunečníky, vybrané lahůdky, čas na nic nedělání, žádné složité úkoly, které by vyžadovaly zvýšenou mozkovou aktivitu (většina účastníků by toho vlastně ani nebyla schopna) nebo fyzickou námahu (slečny budou nemehla a kluci jenom na koukání – odmyslím-li si hlavu)

3. Poučné

- Hodně lidí se ozývá proti promiskuitě, proti „pokleskům společnosti“, vrážení si nožů do zad… všechno je to moc moc špatné. Pak se objeví takováto reality show, která nebude levná, a protože už je to několikátá série, sledovanost také má… A tady máte to všechno „NE“ hezky na talíři. Většina z nás je proti nevěře a prohlašují, že chtějí mít stabilní pevný vztah. A vše ostatní je jen prázdné a bez významu. Účastníci této „soutěže“ se vrátí do ČR a hromada lidí po nich chce podpisy a plácají je po ramenou, že to v takových podmínkách zvládli, a jak skvěle s těmi ostatními zatočili, že oni byli jedinými „pravými“.

Napadá mě: Hunger games jsou určitě zajímavé, ale v době, kdy řešíme děti, které umlátí důchodkyni, je celkem zajímavé vidět jak film, který stojí na tom, že se děti nemilosrdně zabíjejí v aréně, trhá tržby.

Přiznám se, že na jednu reality show se dívám. Až pár posledních dílů, protože tam už se přeci jen něco děje. Kdo přežije Fiji. Celé se to odehrává v nádherné přírodě. Ale hlavně, zatím jsem tam neviděla žádné sexuální výbuchy, hysterické scény, kamery nenakukují do všech okamžiků soukromí účastníků, nežijí si jako v bavlnce, o některé věci se opravdu musí starat sami a součástí hry jsou i soutěžní disciplíny (pro mozek i tělo). Samozřejmě že tam není každý ryzího charakteru a podrážejí se. Ale možná proto, že to nemají tak lehké, nepřijde mi to tak hnusné jako v jiných show. Výborný hráč je Yau-man (Číňan), který vypadá trochu jako Krysařík, jde o velice chytrého člověka. Při jedné soutěži vyhrál krásné auto, které ale věnoval jinému soutěžícímu, který auto nemá a velmi ho potřebuje. Z dobročinnosti? Trochu. Z vypočítavosti? Hlavně. Mladý černoch mu musel slíbit, že pokud v poslední čtyřce vyhraje imunitu, dá mu ji. Vše visí na jednom slibu. Dát mu ji může a nemusí. Zakládá si na svém charakteru a navíc má malého syna, kterému chce jít příkladem. A nebo zvítězí touha po penězích, které by mu mohly změnit život? Yau-man je ve spojenectví s dalším černochem. Dlouho si pomáhají, díky tomu Earl také získal imunitu. Číňan ho dál považuje za spojence, ale možná se mu to vymstí, protože Earlovi dochází, že jeho přítel je příliš tvrdým soupeřem do finále… No, je to sranda :-).

Dopoledne se v  rádiu mluví o tom, jak to a to je špatné, do vysílání volají rozhořčení posluchači a přidávají svou trošku do mlýna. A pak si večer spousta z nich sedne před televizi a se zájmem sledují to, na co si stěžovali dopoledne. Bulvární časopisy, to je podobné. Dokud to lidé nepřestanou číst a sledovat, nevytratí se to. A dokud je příležitost podívat se, jak je to u někoho jiného a kdo s kým, lidé to sledovat nepřestanou. Samozřejmě že velký úkol se skládá z menších a postupovat po krůčcích je jistější. Rozhodně bych byla raději, kdyby se děti naučily číst a psát o pár měsíců později než aby mi zastřelily souseda proto, že je prudil řečmi o tom, že tráva se kouřit nemá, zvlášť v jejich věku že je prý nezdravá.

TéVé

V Číně jsem se odnaučila dívat na televizi. Na pokoji ji sice máme a chvíli dokonce i fungovala, ale stejně jsme ji nezapínaly. Spolubydlící se dívá na thajské telenovely na internetu nebo na filmy, které si koupí na DVD. Já se dívám jen na filmy nebo některé seriály – také přes internet.

Úplně jsem zapomněla, jak je to u nás, těšila jsem se totiž, že se budu večer moc koukat na dobré filmy bez dlouhého čekání, protože na koleji je internet horší a horší. Překvapilo mě, že zprávy na Nově končí až ve 20:20. Někdo mi řekl, že si zahrádkáři stěžovali, že nestíhají svoje seriály. To je hned další věc – od 20:00 jsou samé seriály nebo ještě lépe reality show. Všechno velice kvalitní a hutná zábava. Pokud už dávají nějaký dobrý film nebo film, který jsem ještě neviděla, tak dříve jak ve 21:30 to není. Ano, mám prázdniny, ale ráno vstávám na rehabilitace. Navíc prázdniny mají jen děti, většina normálních lidí dál chodí do práce s výjimkou třeba 14 dní, kdy si vezmou dovolenou. Můj oblíbený seriál Moonlighting (Měsíční svit s Bruce Willisem) začíná v 00:05. Není tam nic, co by děti už neviděly a je to sranda. Na rozdíl od hodně pořadů, které běží od 20:00. Prázdninový provoz mi přijde jako velký nesmysl. Zato mě potěšilo, že Přátelé běží stále (asi i v kuse) už aspoň 5 let :-D, sice je to odpoledne, kdy chodím cvičit, ale dvakrát jsem je stihla.

S pořady o vaření se doslova roztrhl pytel. Vaříme s Italem, s Richardem, s celebritami i neznámými lidmi. Kde se stále berou ty „nové“ recepty, ty jo. Babička dokáže o vaření mluvit celé hodiny, takže chápu, že to lidi ještě neomrzelo. Čeho je strašně moc, jsou kriminální seriály. Za čtvrtek (dnes) jsem jich večer (po 20:00) napočítala celkem 13, a to na 7 kanálech. Kam tvůrci chodí na nápady, aby se to neopakovalo a lidi to stále zajímalo? Pár jsem jich viděla, když jsem nemohla spát. Nejraději mám Sběratele kostí, ostatní mi přijdou hodně na stejné brdo a nevyznám s v nich. Ale každý má jiný vkus.

Dopoledne běží staré známé seriály (Xena, Pobřežní hlídka, Komisař Rex, Kutil Tim, MASH…), prostě žádná změna :-D, ještě chybí To je vražda napsala :-). Když na to někdy přepnu, tak to vyvolá trochu nostalgie. Když jsem byla menší, s bráchou jsme koukali na Pobřežní hlídku, a čím víc se běhalo v plavkách po pláži, tím samozřejmě lépe :-D. Kdy nás asi všechny převálcují s Beverly Hills 90210…

Dostávají mě upoutávky na filmy. Hlavně na ty zaručené megafilmy, které jsou již třeba 7 let staré a všichni jsme je viděli už alespoň dvakrát. Na druhou stranu na sérii Rockyho jsem se ráda podívala. Na 4. díl s Rusem se jim povedla i upoutávka. Upoutávky a hudba k nim na Prima Cool jsou občas vtipné.

Že je mezi filmy strašně moc reklam, je fakt. Nejlepší reklama je deset minut před koncem, zvlášť když už je 00:20 a vám se chce strašně spát. V jiných zemích to asi ale o hodně jiné nebude. Některé televize dokonce mezi filmy zvládnou vložit rychlé zprávy a podobně. Pokud ve filmu reklamy nejsou, lidé jsou nespokojení, že nemají čas na čůrání/cigaretu a kdo ví co ještě nutně potřebují udělat…

Určitě je toho daleko víc, jen mě to teď tak napadlo…

Přátelské wushu

Kamarád, se kterým jsem cvičila ve svých začátcích, a který mi jednu dobu hodně pomáhal (například jsme zvládli vyhození meče, kotrmelec a chycení bez zranění :-)), pořádá přátelské cvičební soustředění, na kterém se vystřídá více trenérů/učitelů, aby jeho svěřenci vyzkoušeli i jiné přístupy. Jsem moc ráda, že to s nimi také mohu zkusit, je to dobrá zkušenost.

Jsou studenti, kteří cvičí i tři roky, ale stále mají velké chyby v základech a koordinace pohybů jim dělá velké problémy. Tahle parta cvičí rok a zvládá to velice dobře. Samozřejmě necvičí bez chyby a mají před sebou ještě velký kus práce (tak jako každý z nás), ale jsou úžasní. Během roku dávají důraz na základní pohyby a celkově práci s tělem, nyní procvičují sestavy – vějíře, šavle, tyče, pěsti… Je tedy vidět, že se dají cvičit základy dokola a zlepšovat schopnosti i tak, že to lidi baví a u cvičení vydrží. Všichni jsou přibližně ve stejném věku a vládne tam skvělá a přátelská atmosféra. Říkala jsem jim, že jsem ještě nikdy nebyla ve cvičební skupině, kde by vládla taková pohoda bez pomlouvání se a podobných nešvarů. To mě na cvičení v ČR často odrazovalo a stresovalo. V Číně je to také, ale jako cizinka stojím mimo to všechno, i když to samozřejmě vidím a Jane mi o tom vypráví. Na těchto lidech je super, že se jim nikdo nesměje, když se jim něco nepovede nebo když u cvičení vypadají trochu směšně. Nikdo je nepomlouvá, když se snaží a chtějí být lepší a lepší.

Cvičí se na louce v lese, kde je velký klid a moc se mi tam líbilo. Problém není svažitost terénu (dobré pro cvičení rovnováhy :-) ), ale různé díry v zemi, ze kterých mám celkem strach, protože vím, jakou mám smůlu na kotníky (podvrtnutá 3x levá, 3x pravá noha). Základní pohyby jsem si dala trochu s nimi a zároveň sledovala, jak jim to jde (a že jim to opravdu šlo dobře!). Trenér všechno trpělivě vysvětloval, takže se všichni chytali a myslím, že nikdo neměl pocit „já jsem úplně blbej“. Když se rozdělili podle sestav, které cvičí (dva kluci na šavli, jeden na nanquan, další slečna na da hong quan a dvě s vějíři), sledovala jsem je a už jsem moc necvičila, protože oteklé kotníky už to moc nedovolovaly. Na můj vkus bylo cvičení až příliš volné a s velkými časovými prodlevami. Na druhou stranu necvičí špatně, zlepšují se, a hlavně je cvičení baví i po roce. Dva kluci by chtěli zkusit soutěžit, ostatní cvičí pro radost z pohybu. Na posilování se neklade skoro žádný důraz, což je v rozporu s čínským přístupem, kde pokud nejde o profi týmy, posilují jako prevenci zranění. Sama jsem se přesvědčila, že je to velmi důležité. Nezpevněné tělo se velice lehce zraní. Dobrá věc je, že trenér je osvícený a nepropaguje jednu cvičební metodu jako jedinou správnou.

Večer jsme měli i zajímavou debatu, kdy jsme pokládali otázky a snažili se je zodpovídat. Nic vědomostního, šlo hlavně o pocity a názory jednotlivých lidí, což je nejcennější. Můj příspěvek je naplánovaný na pátek, snad už budu mít nohy po muším kousnutí v pořádku. Vzhledem k terénu je akrobacie nevhodná a učit něco, co se neshoduje s tím, co cvičí teď, je sice zajímavé, ale ne zas tak přínosné. Měla jsem obrovské štěstí, krásnou příležitost učit se wushu v Číně a chci to předat dalším lidem, kteří tam jet prostě nemohou. Proto se zaměřím víc na detaily v pohybech, které již cvičí, trochu to okořenit, dát do toho víc výrazu, příchutě… Ve fázi, v jaké jsou, už to půjde dobře.

I když půjde o krátký „seminář“*, je to pro mě obrovská zkušenost a jsem za to moc vděčná. O to víc, že je to v tak super kolektivu, mezi přáteli. S jejich trenérem jsme trošku zavzpomínali a opravdu to občas vypadalo, jako kdyby tolik let od doby, kdy jsme spolu cvičili, neuběhlo.

Jsem nadšená. Odmyslíme-li soutěžní a bojovou stránku wushu (která v něm prostě je, i když někteří tvrdí opak), tohle je přesně to, proč si myslím, že by se wushu mělo dělat.

Děkuju 

České mouchy

V sobotu dopoledne do Plzně dorazili taijisti z Prahy a postupně se k nám připojilo i plzeňské jádro. Cvičili jsme v Borském parku, kde je teď naprosto úžasná travička, po které bych se fakt nebála cvičit bosa… ale nechci mít špinavé nohy O:-).

Nejdříve jsme se trochu protáhli, dali si základní pohyby, které jsme skombinovali s WC a s SUS :-). Poté jsme si dali Mistrův qigong, který jsem už hooodně dlouho necvičila, ale nevadilo to, protože je fakt jednoduchý. Už když jsem ho předtím cvičila s klukama, zase mi trochu víc došlo, jak je všechno variabilní – to je na wushu to krásné. Dá se to cvičit jako „čistá dejchárna“ pro nabírání energie, ale stejně tak střídat napětí a uvolnění a posílit si svaly a podobné věci. Následovalo cvičení sestav. Chen 56ku máme podobnou. Co jsem se vrátila do Čech, moc jsem necvičila, dát tedy celou sestavu najednou bylo na smrt. Proto mě příjemně překvapilo, že jsem ji dala dvakrát a šlo to celkem dobře. Necítím se už tak uvolněná jako začátkem léta v Číně, lenošení je prostě znát, ale nevadí. Yi lu máme už hodně jinou. Ve druhé části tréninku jsem učila qigong Yi Jin Jing, který mám moc ráda. Za celý ten den se to zvládli naučit a měla jsem z toho opravdu radost. Všechno je na fotkách (http://kacnupi.rajce.idnes.cz/Taiji_sraz/), tak o tom už víc psát nebudu. Prostě to byl skvělý den.

Co bylo horší, že mě tam pokousaly nějaké mouchy, do krve. Nevěnovala jsem tomu pozornost, dokud mi neotekly nohy. V neděli to ještě šlo, mazala jsem si to krémem, když bylo těžké to nedrbat. V pondělí jsem byla ve Šťáhlavech (o tom potom), a když jsem se v noci vracela domů, cestu z tramvaje jsem šla snad 20 minut. Šla jsem to jako tučňák, protože jsem měla kotníky pěkně oteklé, nemohla jsem je moc ohýbat a bolely mě. Mamka mi na to dala doma studené obklady (to je také jedna z výhod domova, že už nemusím zase dělat všechno sama) a šla jsem spát. V úterý ráno jsem měla jít na rehabilitace a k obvodní, ale jak jsem vstala, nemohla jsem skoro chodit, tak jsem to vzdala a pokračovala ve spaní. V té smůle mám obrovské štěstí, že pravá noha celkem drží, tudíž ji mám jako oporu a stojnou nohu. Kdyby na tom byly stejně obě nohy, byl by to velký problém. Sedím teď s nohami nahoře, což je hodně příjemné. Sluníčko mi na to nedělá dobře, v lékárně jsem dostala nějaké malinké prášky proti alergii, kterou prý mám, tak snad to bude brzy dobré. Nechci se moc dlouho plácat doma – potřebuji trochu zamakat, protože jsem se doma trochu zakulatila :-). Neznamená to ale, že nedělám vůbec nic. Ruce mám jako čajíček, tak dělám kliky na kolenou, posiluji břicho a trochu záda, a zkušela jsem qigong v sedě, to jde celkem dobře.

Jak špinavý je váš domov?

Mám strašně moc ráda veliký pracovní stůl s členitějším prostorem, kam se vejde hromada věcí, které mají přesně své místo. Takový mám doma v pokoji a je to opravdu ráj. Taky že jsem hned druhý den po příletu na něm měla hezky roztahané všechny potřebné věci (strouhátko, nůžky, lepidlo, sluchátka, CD, gumy, sešity, papíry na poznámky, sklenici s vodou, žvýkačky, svorky, rozečtené knihy, USBčka…). K tomu samozřejmě šuplíky (na VŠ jsem to měla rozdělené podle jazyků, kterým jsem se učila :-) a další volné poličky (na kalkulačku, nabíječku na baterky, desky…). Strašně mě totiž ničí, když věci nemají své místo, kam by patřily. A také, pokud je dávám vždy jinam, mám problém najít, co potřebuji. V obýváku a na WC mám časopisy z knihovny – přijde mi, že když je ve většině časopisů hodnotná přibližně každá 15. strana (a některé mají třeba jen 25 stránek :-) ), tak se to nevyplatí kupovat.

Nedávno jsem v TV sledovala pořad „Jak čistý je váš dům?“ a myslím, že by se měl spíš jmenovat „Jak špinavý je váš dům?“ Odpověď by dal každý díl stejnou: NEUVĚŘITELNĚ! Opravdu se mi nechce věřit, že je to pravda a někdo dokáže žít nejen v takovém bordelu, ale také v takové špíně. Reklamy i lékaři nás neustále informují o tom, kolik bakterií existuje a odkud na nás mohou útočit… Tak jak to, že tito lidé nejsou nemocní? Nebo ještě „zatím“ nejsou? :-/ Viděl někdo z vás aspoň jeden díl? Je to neskutečné, a to i pro mě, i když nejsem na uklízení moc velký puntičkář. Na koleji jsem uklízela víceméně jen já sama a zvládalo se to dobře. Spíš ujíždím na tom, aby byly věci na svém místě a hezky zarovnané :-).