Domácí pohoda

Sice co jsem psala předtím, je pravda, na druhou stranu si tady nemůžu stěžovat, cítím se tady fakt moc fajn a i hodně lidí mi říká, že teď vypadám daleko lépe než v Číně :-), i když jsem asi trochu kulatější :-D. Potřebuji mít stále co dělat a pak je to paráda.

Byla jsem se u Boleváku opalovat s Magdou, a to jsem nedělala už věky. Také že jsem se připekla, protože jsem se nenatřela rovnoměrně. Dokonce jsem si tam i zaplavala, i když se zdálo, že tu ledovou vodu prostě nepřekonám. S mamkou občas vyrazíme brouzdat po městě a na kávičku. Podívala jsem se i do zoo, hrála minigolf, na Slovensku na bowlingu prohrála skoro všechno. Postupně se vídám se všemi přáteli. V sobotu mi přijedou Pražáci na celý den, budeme cvičit, jíst a tak… :-) Na neděli plánujeme vyjet ráno na ryby, opalovat se tam, házet si létajícím talířem, jíst, číst, spát… prostě je to celé naprostá pohoda :-).

Když už nikam nejdu, tak studuji (tradice evropského myšlení, plyometrie, taiji, qigong…) a nebo si čtu. Teď jsem si půjčila útlou novelu od Vladimira Nabokovova (jeden z mých nejoblíbenějších autorů), jmenuje se Čaroděj. Příběh vznikl poté, co jím „poprvé chvějivě projelo“ (jak sám napsal) téma pozdější Lolity. Čte se to moc dobře, on sám je prostě kouzelník se slovy. V knihovně jsem narazila i na knihu od H. P. Lovecrafta: Spisy 1 Hrobka. V jednom díle mých oblíbených upírů od Američanky Anne Rice, se právě o tomhle spisovateli hodně mluví a jedna z jeho knih se dokonce součástí jedné z hlavních zápletek. Tak jsem na to zvědavá. Docela mě překvapilo, že se na překladu do češtiny podílelo hned deset lidí…

Horší je to s počasím, které se hodně střídá :-/

Kořeny

Doma s rodiči je strašná pohoda a sranda. Jinak je to ale takové zvláštní a neuspokojivé. Cítím se tady taková vykořeněná. Nemám tady školu, nemám práci, dva roky jsem nebyla členem žádného „klubu“. V Číně sice nemám tolik přátel, ale mám tam co dělat, mám tam tak nějak zázemí. Z tohoto úhlu pohledu se už dost těším zpátky. Když někdy říkám, že se tam necítím moc jako člověk, tady se necítím moc jako já. Pokoj a jiná místa jsou plné emocí, které jsem se v Číně naučila nemít, protože příliš zdržují a nebývají moc k užitku. Takže už se nestane, že by mě něco trápilo celý den. Za pět minut to pustím z hlavy a jedu si svoje. Také to ale není nejlepší přístup, protože si často připadám prázdná.

Setkávání s některými lidmi bylo dost náročné, protože to ve mně probouzí vzpomínky a ne vše mám uzavřené. Obě strany hrají, jak je všechno super a normální – a to je únavné a pokrytecké. Prostě se takovým setkáním vyhýbám, i když je mi z toho smutno, protože zrovna s nimi je mi hodně dobře.

Nedávno jsem si s kamarádkou povídala trochu o buddhismu a až v té chvíli jsem pochopila, že co mě předtím rozčilovalo a co jsem odmítala přijmout/zkusit, teď vlastně tak trochu dělám a už to neodsuzuji. A opravdu to přináší člověku klid. Jen mám trochu strach, abych příliš neztuhla a nebyla ještě studenější :-/.

"Pokud se ti nelíbí, kde jsi, změň to.







Nejsi strom."

Cvičení během zranění

Lidé si často stěžují, že nemohou cvičit, protože je bolí ruka, záda, tříslo, mají nataženou nohu a podobně. Amen pravím vám, amen, je to blbost.

Jsem toho živoucím důkazem, protože období, kdy nemám nic zraněného, nic mě nebolí, jsou dost krátká. Kdybych neměla trénovat, když mě něco bolí, tak cestu do tělocvičnu už asi ani nenajdu.

Teď nejsem zraněná, nechala jsem si vypálit bradavice na noze (slovy pět), nemůžu nazout botu a bez bot venku si to netroufnu, protože je to moc čerstvé. No tak jsem cvičila doma, při čem to nebolelo. Po zahřátí jsem se drobet protáhla a dala si pár základních toček s mečem. Střídala jsem ruce po 30 sekundách (během nich jsem se snažila cvičit naplno a přitom kontrolovat správnost pohybu) v pěti sériích. Pak jsem bez pauzy hned přešla na jinou techniku, kterou jsem cvičila stejně. Dala jsem si malou pauzu, při které jsem protáhla ruce, a dala jsem si to celé znovu. Potom jsem posilovala nohy, když odpočívaly, klikovala jsem, opět v pěti sériích. Takhle se dá zvládnout vydatné posilování v pohodě za půl hodiny. Potom jsem se věnovala protahování celého těla, které nedělám moc často. Na závěr 2x qigong (cca 25 minut). Dvě hodiny krásně uběhly, jsem příjemně unavená, udělala jsem, co se mi hodí na modernu i taiji, a to při chůzi kulhám, protože pravé chodidlo při došlapu ještě bolí. A jde to. A jde to i když není tělocvična a venku je zrovna nevlídno.

Abych řekla pravdu, tohle domácí cvičení mě vždycky strašně bavilo. Sama jsem si vždy vymýšlela různé cviky a kombinovala je s těmi, které jsem našla v knihách a na internetu. I na malém prostoru se dá dřít. Mistr říká, že stačí takový prostor, kam si lehne kráva :-). Dokonce i s mečem jsem se teď vešla do pokoje. S kopím, leda by bylo skládací :-). Myslím, že tohle hodně lidem u nás chybí – opravdová chuť cvičit (odmyslíme-li časově vytížené živitele rodiny).

Když mě bolel loket, pracovala jsem víc na přechodech z postoje do postoje a skocích. Když jsem si zvrtla kotník, posilovala jsem ruce a věnovala jsem se ručním technikách. V taiji jsem cvičila hodně pomalu ve vysokých postojích, snažila jsem se dobře dýchat a uvolnit. Když jsem měla nataženou pravou nohu, kopala jsem pár měsíců jen do pasu a o to víc se věnovala jiným technikám. Když jsem měla díru v ruce a nemohla cvičit se zbraněmi, skákala jsem a cvičila chang quan. Samozřejmě pokud bolí určité části těla, jde to hůř. Když jsem si zranila záda, dost to otřáslo mou vůlí, ale taiji se dalo cvičit v pohodě a v moderně jsem si také našla návod, jak cvičit, abych z toho nevypadla, zlepšovala se – s minimem bolesti. S tříslem, které bolelo pár měsíců a několik týdnů dost vydatně, byl opravdu problém. Taiji jen vysoko a pozor na přechody. Na moderně jsem nemohla skákat bailian a XFJ přes bolest, pubu nešlo… Mohla jsem se ale opět věnovat rukám a práci s pasem. Chodila jsem samozřejmě cvičit i nemocná. Rýma a kašel pro mě nebyly nemocí. Pokud jsem to chytla v začátku, cvičení mě vyléčilo, protože jsem se pěkně zapotila. Pokud to bylo již po propuknutí, musela jsem jeden dva dny odpočívat. Horší než tohle byly problémy se žaludkem, ale i to jsem zvládla. Když jsem v Plzni cvičila s Mistrem a přišla jsem s nohou v sádře, dostala jsem za úkol cvičit rovnováhu – holubička a podobně, techniky rukou. Mistr říkával: „Dokud můžeš chodit, můžeš i cvičit.“ A když člověk chodit nemůže, tak má ruce. Když dočasně „nemá nic“, tak přijde na řadu teoretický trénink a trénink v mysli, o kterém jsem také už psala.

Jak cvičit v časovém presu… o tom budu psát, až se do něj dostanu, ať je to co nejvěrohodnější :-).

Výsledky zkoušek

Už jsem našla výsledky zkoušek ze školy, bodování je v procentech:

-         čínština (93)

-         zdravotní qi-gong (87)

-         tradiční wushu (87)

-         životospráva v tradičních čínských sportech (92)

-         šíření wushu (v Číně a cizině) (80)

-         sanda (88)

-         moderní wushu (90)

-         historie čínského wushu (85)

-         vědecké metody v tradičních čínských sportech (80)

-         úvod do wushu kultury (87)

-         úvod do tradičních čínských sportů (91)

Některé názvy jsem přeložila tak nějak přibližně :-). Při praktických zkouškách jsem měla ten problém, že jsem byla vždy nervózní a v sestavách jsem měla občas vonko. Na druhou stranu při trénincích během roku mě všichni chválili. Teorie byla za eseje a dvě zkoušky v hodině, které jsme s Aurorou mohly psát anglicky. Když vezmu, že spousta spolužáků cvičí odmala, někteří patřili k juniorským profíkům, a stejně mám celkem vysoké hodnocení (kolikrát i vyšší než někteří spolužáci :-D), tak jsem spokojená. Uuufff… :-)

Rehabilitace

V pondělí mi začínají rehabilitace na záda. Sice jde o klasiku (elektroléčba, voda, cvičení), ale celkem se na to těším, protože záda dost cítím. Zjistila jsem, že mě kromě beder bolí stále to staré místo, kterým to všechno začalo. Každý den je posiluji, tak je také těžké říct, co je únava a co je „špatná bolest“ :-). Paní lékařka mi řekla, že pokud takhle budu pokračovat, tak do 5 let nebudu moct dělat nic. Moje první myšlenka byla: „Super, mám ještě 5 let, tak to musím pořádně zabrat!“ :-D. Na jednu stranu působím jako blázen, ale není to tak úplně pravda. Dokud mě záda nebolela, dávala jsem jim nešetrně na frak, což byla chyba, kterou jsem si poprvé uvědomila, když jsem teď koncem léta ležela v tělocvičně na koberci a nemohla jsem se chvíli hýbat (o tom jsem už psala). Celé mi to došlo, když jsem dřepovala „jen“ s 80 kg a musela si vzít pás, aby to záda vydržela, přitom nohy mě skoro nebolely. Od té doby se nějakým velkým záklonům spíš vyhýbám, záda každý den protahuji a snažím se je i každý den lehce posilovat. Bolí stále, ale tak nějak cítím zlepšení. Navíc, když je fakt potřeba (pohyby s kopím), tak záda fungují a nic mě neomezuje. Když vidím, jak rehabilitace časově omezují (začínám v 8:30 a končím kolem desáté dopoledne), rozhodla jsem se znovu začít každý den cvičit qigongy. Dnes jsem si dala jednou Yi Jin Jing a jednou Ba Duan Jin a hned se mi záda uvolnila. Nejlépe mi na to funguje ten první qigong a nějak mi prostě nejvíc sedí. Ostatní cvičím, abych je nezapomněla. Dnes jsem u Osmi kusů brokátu ale zjistila, že je opravdu hodně jednoduchý, přijde mi snadno zapamatovatelný a dobře to odsýpá. To mi nikdy ve škole nepřišlo. Na zkoušku z qigongu jsem si vybrala Pět zvířat a Yi Jin Jing, protože Ba Duan Jin jsem nesnášela. A stačilo jedno cvičení, a vidím to úplně jinak. No a na rehabilitace si budu nosit knihu, tak je to jedno – mám ji číst doma nebo tam… :-)

Mám dojem

Nechci znít příliš negativně, ale za těch pár týdnů, co jsem zpět, jsem nabyla dojmu, že je to nějak horší, než to bývalo. Samozřejmě to není žádná katastrofa a i nynější stav má svá pozitiva. Některých bych se ale klidně vzdala (fastfoody, mobilní telefony atd.), kdyby to vrátilo zpět některé „staré dobré“ (filmy s dobrým příběhem, zábavný humor a ne stupidní pokusy o něj založené na sexu, zesměšňování apod., zvonové kalhoty…).

Když to porovnávám s dobou, kdy jsem byla menší, přijde mi, že jsou lidé smutnější, nervóznější, ženou se za jistotami, které jsou stále nejistější… samozřejmě že jsou i otevřenější (nebo smířenější?) atd. Ale jako u všeho – jak kdo.

Asi jako většina jsem za spoustu věcí strašně ráda, za spoustu nerada. Celkově mám teď však dojem, že je to „horší“ a „smutnější“. Nezdá se mi, že by se lidstvo posouvalo kupředu ke světlým zítřkům. Ty se nám podle mého vzdalují mílovými kroky. Když slyším vyprávět své rodiče a jejich sourozence, jak si „tenkrát“ užívali, čím se bavili, co nosili, jak uvažovali o vztazích mezi lidmi… tak si říkám, že bychom to měli udělat jako v módě – také se vrátit k tomu, co se tenkrát nosilo, a vzít si z toho to nejlepší. Můj přítel si dělá legraci, že se teď celý svět obléká podle evropských babiček. Myslím, že je v hodně věcech škoda, že se jen obléká. I když aby mě někdo zase nutil dojídat čočku… :-)

"Jak jsme zvládli zůstat spolu 65 let?"

"Narodili jsme se v době, kdy když se něco rozbilo, snažili jsme se to opravit, ne vyhodit."

Rozdílný přístup ke cvičení

Jsem moc ráda, že se mi ozývá tolik lidí, dokonce i takoví, které neznám. Už teď je mi jasné, že se asi nestačím sejít se všemi, ale snažím se. Je to skvělá věc, moc ráda povídám s lidmi, naslouchám jim. A nová zkušenost pro mě je, že i oni chtějí naslouchat mně. Už přešla ta první vlna nadšení „Ty jsi byla v Číně, to musíš všechno umět a vědět“ a je to hodně přátelské.

Ještě jsem se nesešla se všemi, necvičila jsem se všemi, se kterými jsem chtěla, takže počítám, že se tenhle můj pocit brzy změní. Přijde mi, že cvičení je pro většinu lidí opravdu jen společenskou událostí, při které zacvičí jednou sestavu, půl hodiny sedí/leží a klábosí. V tom případě by se kurzy měly rozlišovat ne jen podle věku a zdatnosti, ale také kvůli důvodům, proč lidé cvičí. Mám zkušenost, že se dá cvičit tvrdě, ale zároveň se společensky vyžít. Bývalý přítel chodil na ZČU do jednoho klubu, kde pořádali nejenom sportovní výlety, ale měli i tréninky, na kterých hráli florbal a podobně. Do toho i posilovali, protahovali se. Všichni se potili, dřeli a byli unavení. Do toho tam ale vládla super atmosféra a hodně jsme se nasmáli. Wushu svádí k tomu, aby se lidé uzavírali do sebe a soustředili jen na sebe. Co jsem ale viděla tréninky v ČR, tak jde hodně o skupinovou záležitost – hry, společné nácviky, sparing atd. Možná, že i to ale lidi svádí k tomu, aby se uvolnili až moc. Wushu se prostě musí odcvičit, to za nás nikdo neudělá. Teoretické studium dělá hodně, ale samo o sobě nestačí. V Číně na univerzitě, pokud nejde o školní hodiny, ale opravdu o tréninky, si všichni jedou na sebe. Na jednu stranu si dovedou pomoct, navzájem se doučují a vysvětlují si, ale na druhou si drží disciplínu. A přitom se stále dokáží učit jeden od druhého. To u nás hodně chybí, jsem tedy ráda, že mám možnost to všechno vidět hned z několika úhlů. Trenér ne jen že musí umět naučit pohyby, ale měl by také ukázat cvičenci, jak ke cvičení a k wushu samotnému přistupovat. Člověk si pak čase najde svou vlastní cestu – ale bez rozličných příkladů to nejde.

Bratranec mi ukázal základy filipínského kali a trochu jsme to spolu cvičili. Pochválil mě, že mi to šlo. Není to nic složitého, hlavně se mi na tom líbí, že to trénuje hodně mozek. Některé techniky mi přišly přehnaně krkolomné a některé přehmaty nebezpečné v tom, že protivník může lehce vyklouznout. Na druhou stranu pokud to někdo opravdu umí, trefí se, je rychlý atd, tak věřím, že se to dá velice dobře aplikovat. Už se těším, co kde zkusím příště :-).

V Borském parku jsem viděla dvě skupiny cvičit taiji. Jedno byl taoistický qigong – www.taoist.cz a to druhé nevím, trénovali sestavu 24. Lidí tam měli celkem dost, a to v různém věku. Pán vypadal, že o tom opravdu něco ví. Ale stejně tak jako paní měl ramena hodně nahoře a do všeho se příliš vytahoval, že měl horní polovinu těla v přímce se zadní napnutou nohou (v gong bu). Tak jsme cvičili sestavu wu stylu, ne chen ani ne yang.

Dobře se mi cvičí s plzeňskými taijisty, je to jako jedna velká rodina :-). No a doufám, že se koncem měsíce sejdeme i s Pražáky! :-)