Jak je doma?

Domů jsem si přivezla pár bradavic. Na rukou mi je doktor hned vypálil, na nohu jsem dostala nějaké mazání – že je to bezbolestné. Ale také zdlouhavé a navíc mě to v uzavřených botách bolí. Tedy nejen že se špatně cvičí, ale i při delší chůzi mě to omezuje. Tak jsem tam dnes zašla. Během vypalování se mě doktor ptal na Čínu. Jak to bolelo, tak jsem mu povyprávěla i o Ježíši Kristovi :-). Malíček mám ošetřený z obou stran, takže s nim nemůžu hýbat, puchýře se mi udělaly jen hodně malé. Tak to vypadá, že zítra už budu opět fit a bez výmluv, že nemůžu cvičit, protože mě to bolí :-D.

Dva roky v Číně jsem nečetla žádnou „normální“ knihu. Tím myslím beletrii, poezii atd. Vše se týkalo jen wushu, čínské filosofie a Číny samotné. Takže hned první knihu, kterou jsem si půjčila z knihovny, jsem zhltla za dva dny. Do toho jsem četla ještě jinou – právě o Ježíši Kristovi, který byl podle autora v Indii a na kříži nezemřel :-), a tu jsem dočetla dnes. Nahlédla jsem do ní, protože se tam trochu porovnává křesťanství s buddhismem. Dál jsem si půjčila nějaké knihy o cvičení a „Výchova a tradice evropského myšlení“, na tu se chystám teď. Strašně si to užívám – hlavně ty „normální“ knihy :-).

Čínštinu se učím, ale ne moc. Úroveň si udržuji tím, že si povídám s přítelem a telefonujeme si přes internet. S ním mě dělí 6 hodin, s Dannym (USA) také šest hodin – aspoň se to dobře pamatuje.

Aurora se v Šanghaji zúčastnila soutěže a vyhrála, hned mi to psala a mám z toho ohromnou radost, dodalo jí to víc na pohodě a sebevědomí. Připravuje se na soutěž v Mongolsku a pak má dvě v Americe. Ital Ale získal v Šanghaji hned tři medaile v taiji. Působí to dobře i na moje cvičení, odhání to tu hroznou lenost. Spíš je zdejší počasí zase nezvyk. Větší, než když jsem byla v Číně. Nějak si nepamatuji, že bych kromě pocení se v Šanghaji měla nějaké problémy – když jsem byla poprvé v Číně, to bylo jiné. V ČR se mi ale při cvičení špatně dýchá a nic nevydržím. To se umocnilo ještě tím, že jsem si dala víc jak dva týdny pauzu, takže stehna při taiji dost bolí. Včera jsem byla cvičit – nic náročného, ale udělala jsem, co jsem chtěla, ba co víc, byla jsem se sebou spokojená. A to se nestává často. Chce to jenom vydržet. Dnes odpočívám kvůli noze, posiluji a protahuji se. A už se těším, až budu moct pokračovat, snad jen aby mi přálo počasí, protože cvičím jen venku.

16.7. mi vyšel další článek v magazínu Fighters, tentokrát o sandě. Výtisků mám tentokrát několik, protože dva musím odvést do Číny pro YouYou a trenéra. Z tohoto článku mám obzvlášť radost. Sice není úžasně fundovaný, ale trenér byl hodně sdílný a líbilo se mu, že se cizinci o to, co miluje, tolik zajímají. Teď připravuji dva články o moderním wushu do dalšího čísla, což je o dost obtížnější. Horší ale bude psát o taiji, které plánuji potom. Sama se díky tomu i hodně dozvím, proto mě to baví.

Cvičení v ČR

Hned druhý den po příletu jsem šla večer před barák trochu si zacvičit. Dala jsem si základní pohyby a pak taiji. Byla jsem ale dost unavená, protože jsem vlastně měla deficit jedné noci. Další den jsme jeli na výlet a v pátek jsem šla cvičit s Petrem. Únavu jsem také cítila, tak jsem to moc nepřeháněla a v sobotu se pořádně vyspala. Pak už to šlo dobře. Pár rozdílů tu samozřejmě je. Místo na cvičení mám skvělé – tráva, asfalt, hřiště, měkká běžecká dráha (výborná na skoky, ze kterých mě takhle nic nebolí), takže si nemůžu stěžovat. Horší je to jen v tom, že tu není žádný stín, takže to jsou 2 hodiny na sluníčku. A to mě vždycky dost vyždíme. Další rozdíl je v tom, že jsem nezvládla cvičit takový objem jako v Číně. Po pár pohybech jsem byla hned unavená. Ale zlepšuje se to, tak teď se snažím jenom přesvědčit, abych nebyla líná a plnila své plány. Samozřejmě že když jsem na začátku chodila cvičit s ostatními, tak se hodně kecalo a necvičilo tolik. Na Slovensku chodím cvičit obden, ale také žádný stín. A beru to spíš jen, abych z toho nevypadla úplně. Nějaké prázdniny přeci také musím mít, ne :-). Po Slovensku už chci cvičit víc. Samozřejmě že si ale udělám čas na výlety a pokec s vámi. Pokud nejde o celodenní výlet, vychází to hezky. Jdu cvičit buď dopoledne nebo večer a zbytek času s rodiči někde trajdáme.

Když to teď srovnám s Čínou, tak je to jako kdybych teď necvičila vůbec. Trochu jsem ztuhla, zhoršila se mi kondice, ztěžkla jsem… ale nevadí. Překvapená jsem byla například v tom, že mě nebolí nohy, takže při protahování je to velká změna a při skocích si připadám strašně lehká. A je fajn zase po dlouhé době cvičit venku (když to zrovna nepraží). A je fajn zase cvičit s lidmi, které to baví, cvičit chtějí a nevymlouvají se.

Byla jsem na squashi a zase prohrála všechny sety. Cítím ale v kostech, že letos, než odjedu zpátky do Číny, jeden set vyhraju :-). S bráchou jsem byla v takové menší posilovně na Doubravce, bylo to tam moc fajn a dobře se s ním cvičilo.

Těším se, že se sejdu s pár lidmi, kteří cvičí jiné bojová umění/sporty, nebo cvičí wushu v jiných školách a popovídáme. Stejně tak s pár lidmi o čínštině. S taijisty budeme cvičit qi gong, který jsem se ve škole naučila, pak mám domluveno pár lidí na tréninky…

Takže teď prostě mám prázdninový režim a baví mě to :-).

Doma je doma :-)

Přijela jsem domů strávit letní prázdniny, po dvou letech vlastně. Rodiče mi udělali doma Vánoce, které jsem s nimi již dvakrát neslavila. To mě hodně překvapili. Opravdu se vším všudy – veliký vánoční stromeček s dárky pod ním, cukroví, kapřík… :-)

Na začátku jsem odpočívala, obíhávala doktory (mám zase o něco nižší tlak, než mi naměřili minule, zuby mám stále v pořádku, ještě zajdu na oční, na neurologii jsem již byla a poslali mě na rehabilitace se zády…) a hlavně byla doma. Potom už jsem se sešla s prvními přáteli, které jsem doma nechala a začala chodit cvičit – někdy sama, někdy s klukama. A je to moc fajn.

Počasí je samozřejmě teplé – pokud neprší (v Šanghaji je i během deště teplo, v ČR se dost ochladí, i když domorodcům to tak nepřijde :-) ), ale ne tak vlhké, takže to je sice nepříjemné horko, ale zase se nepotím tolik jako v Číně.

Když tady chodíme po ulicích, přijde mi to, jako kdyby tady vypukl hladomor, protože na ulicích nikde nikdo – v porovnání s tím, v čem jsem byla v poslední době :-).

Super je, že nemusím prát a plánovat si oblečení, aby mi nic nescházelo. Občas si ale něco přeperu v ruce. Další skvělá věc je, že lednice je věčně plná, nehladovím, takže se ani nepřejídám a žaludek se mi zlepšil. Rodiče se o mě krásně starají a je nám moc fajn :-).

Byli jsme se podívat po Praze, zašla jsem do Wushucentra, pochodili jsme Plzeň… nic moc se nezměnilo a je to pro mě jako opravdová dovolená :-). Teď jsme na týden na Slovensku u babi s dědou, mám tu i hodně tet a strejdů, bratranců… a strašně moc dobrého jídla, tak jsem si tady dovolila trochu přibrat :-).

Víc určitě řeknou fotky, které jsou na http://kacnupi.rajce.idnes.cz/

Přílet domů

Horyna se mi zmínil, abych psala také o tom, jak se mám doma, v Čechách… No, tak jo :-).

Let domů byl celkem dobrodružný. Žaludek mě delší dobu zlobil a nebylo tomu jinak ani cestou domů. Taxík nás od koleje odvezl na autobus, který jezdí už rovnou na letiště. Stihli jsme ho hezky, ale jak jsme dosedli, najednou mi to začalo bublat v břiše a málem jsme museli vystoupit. Naštěstí se to uklidnilo a mohli jsme pokračovat v cestě.Už v Šanghaji jsem zapomněla, že je na letišti tolik kontrol a zapomněla jsem se s přítelem. Potom jsem musela předběhnou pár lidí, abych to všechno dobře stihla. Ale i ti, kteří byli za mnou, to stihli v pohodě. V letadle jsme pak seděli ještě přes hodinu, nevysvětlili proč. Byla to dost nuda, protože ještě nerozdali sluchátka na filmy a knihu jsem si žádnou do příručního zavazadla nevzala. Nakonec jsme tedy vzlétli, dostali pití, jídlo, čaj… všechno vypadalo v pořádku, jen má sousedka (černoška z Francie, která letí do Švýcarska) stále chodila na záchod a musela jsem ji pouštět. Po jídle jsem se jen tak podívala na hodiny a spočítala si časové rozdíly. A přišlo mi to podezřelé. Mrkla jsem se na letenku, kterou mám z Moskvy do Prahy, a také že to podezřelé bylo. Kvůli tomu čekání na čínském letišti to vypadalo, že další letiště už nestačím. Zeptala jsem se ruské letušky a ta přisvědčila: „To nestačíte, budete muset čekat na další.“ Na další? A to jako kdy? Za hodinu? Zítra? Na moskevském letišti rozhodně nechci trčet… U sousedky jsem zahlédla podobný problém, tak jsem se jí zeptala, jestli si myslí, že to stihne. Vytřeštila oči, i když měla čas nástupu ještě o 10 minut později než já. Nechaly jsme to, protože jsme nějaký ten čas během letu už dohnali, tak uvidíme. Nebyli jsme jediní, viděla jsem jednoho kluka z Francie, kterého před přistáním poslali ke dveřím, že by to už fakt nestihl. Nám řekli, že to zvládneme. Jenže… tím mysleli, že se budeme muset prodírat přes davy, které vycházejí z našeho letadla, předběhnout většinu lidí ve frontě, a pak sprintovat přes ¾ letiště. V běhu jsme se se slečnou Francouzkou, která v Šanghaji studuje módní návrhářství, rychle rozloučily, popřály si šťastnou cestu a rozdělily se. Měla jsem to akorát. Když jsem už seděla v tom menším letadle do Prahy, byla jsem fakt šťastná, padla na mě úleva a i nějaké ty slzičky jsem uronila :-). Moc pasažérů tam tentokrát nebylo, takže jsme si mohli sednout, kam jsme chtěli.

Do Moskvy jsme letěli přibližně 9,5 hodiny, do Prahy pak 2,5 hodiny. Celkem tedy přibližně 13 hodin letu. Celou dobu jsem nespala, další dva dny jsme šli s rodiči trajdat ven, takže jsem ten deficit dohnala až potom.

Shrnutí před odjezdem

Sice už nechodím do školy, ale stejně toho moc nestíhám. Blíží se mi odjezd, tak většinu času trávím buď v tělocvičně, s přítelem a nebo spím. No řekněte, nabitý program :-)).

Taiji

Taijisté se připravovali na soutěž, takže jsem každý večer cvičila s nimi. Na začátku všichni společně pod bedlivým dohledem učitele, potom se to rozdělilo na soutěžící a nesoutěžící, takže jsem cvičila s Tang Lin Xiou a hodně sama, což má také co do sebe. Zvlášť v taiji. Učitel se ale stále věnuje všem a je na mě moc hodný. Opakuji všechny sestavy, 56ku jedu na výdrž, už se mi daří dát ji celou aniž bych byla vyplivnutá. Nejvíc mě baví yilu. Je to prostě jako tradiční wushu, jenom pomalejší. I když i tady jsou rychlejší pasáže, a protože to má fajin, tak to není jenom dejchárna :-). Často bývám po dopoledním cvičení hodně unavená a na taiji se mi již nechce, ale držela jsem se a vždy šla.

Moderna

Dřu každý den. A jsem hodně překvapená, že mi tělo drží a vždy jsem schopná odcvičit, co se po mně chce. Každý večer jsem ztuhlá, ráno se mi nechce vstávat, protahování bolí. Ale jakmile začnu se základními pohyby, tak je to najednou v pohodě. Konečně mám hotové obě sestavy (meč, kopí). Du Hui mě žene hodně kupředu, i když kromě wushu mě nejvíc učí snášet kritiku, kolikrát i neoprávněnou. Vytvořily jsme poslední část meče. A hned se rozčilovala a divila, že to nezacvičím tak rychle, jak by si představovala. A že mám občas vokna. A že stále chybuji ve vyhazování meče. Aurora je v tomhle prý bezchybná. Aby nebyla po tolika letech v Číně vedle profíků. Věnujeme se tomu na konci tréninku, kdy už jsem hodně unavená, po každém pokusu (vydařeném i nevydařeném) slyším její nechápavou kritiku… dnes jsem to cvičila sama a hned to šlo líp, protože mě nikdo neprudil :-D. Meč jsem si ve středu ale zlomila, tak si do Čech přibalím ještě jeden – nový a lehčí. Sice se den ode dne lepším, ale nestačí to. Cvičebně jsem stále na úrovni začátečníka.

Zdraví

Překvapivě mi nic velkého není. Žaludek stále zlobí, ale neomezuje mě to příliš. Zraněná nejsem, jen občas se něco ozve. Večer mě bolívá krk a mezi lopatkami, když se chci ohlédnout, bolí to. Ale přes den je to v pořádku. Kotník občas, překvapivě levé koleno, kyčel bolí jen při protahování. Levý lýtkový sval mám stále natažený. Pravou ruku jsem si dnes zase narazila :-D. Takže jsem vlastně zdravá :-).

Přátelé

Mrzí mě, že v létě v Číně propásnu jednu větší wushu soutěž a několik přátel, kteří sem přiletí. Na druhou stranu je fajn se na chvíli vrátit domů, moc se těším, až vás všechny uvidím! Program mám celkem nabitý, myslím, že budu unavenější než tady, ale stojí to za to! :-) S pár čínskými přáteli jsme se v poslední době sblížili ještě víc, a to mě také hodně těší. Jane mi dneska dala jako dárek klobouk. Pamatovala si, že jsem se jednou zmínila, že se mi to líbí… Od září tady začne studovat i Olča Hábrová a přijedou noví cizinci.

Jinak, přijela se sem podívat jedna učitelka, která působí v Kanadě a dělá výzkum ohledně taiji – ne pro profíky, ale pro obyčejné lidi. Spolupracuje tady s CCTV. Pokud zítra bude čas, chtěla by se se mnou sejít. Pokud nebude, uvidíme se až v září. Je to hodně zajímavá příležitost, tak snad to dopadne. Od tohoto léta je u mě totiž na plánu začít všechno uskutečňovat, a tohle by byl příjemný start.

Můj vedoucí

Tento týden sice už nemám školu, ale stejně jsem nějak vycucnutá. Tréninky mě ničí. A Číňané snad ještě víc. Když od někoho potřebuji pomoct, tak má hned milion výmluv, proč se to nedalo zařídit. Jinak by to ale udělal/a, jsme přeci přátelé. Samozřejmě že na začátku nic nebylo problém :-D. Nic se ale neděje, všechno nakonec dopadlo :-D.

Ya Qiang mi nedávno hlásil, že potkal mého vedoucího, který se na chvíli vrátil z Ameriky. Bylo mi divné, že se neozval. Že zase neděláme nějaké pokusy od rána až do večera a podobně. Druhý den mi hned přišla sms, abych jim přišla pomoct do zasedačky, že tam dorazí nějací wushu experti. V sobotu ve 13:50. To bych nesměla mít zase jeden z těch delších rozhovorů s tréninkem. Do sprchy jsem se dostala ve 13:45, takže jsem jasně dorazila pozdě. Cestou jsem ještě potkala kamaráda Brooka, který nutně potřeboval vědět, kam jdu a co tam budu dělat. Já sama moc nevěděla, tak jsem ho prostě vzala s sebou a bylo :-D. Na místě jsem naštěstí pochopila. Všechny ty pokusy, které tady Zhu Dong vedl nyní dospěly vyhodnocení a celé to mělo být představeno skupině odborníků, kteří to měli buď odklepnout nebo zamítnout. Jeden učitel měl přednášku o tom, co tady celou dobu dělali, byla prezentace i s videem. Potom se vedla debata – každý z odborníků měl několik otázek a náš tým musel odpovídat (učitelé, studenti samozřejmě jenom roznášeli čaj, fotili a tak :-) ). Pak jsme všichni museli ven, protože se začalo jednat o tom, jestli ano nebo ne. Docela by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby „ne“. Naštěstí to ale dobře dopadlo, protože řekli „ano“. Čekala jsem, že všichni začnou jásat, už jsem si připravovala pravici, abych jim popřála :-). Ale nic. Zhudong se jenom usmál, poděkoval spolupracovníkům a bylo. Klábosila jsem se spolužáky, pak si na mě učitel udělal čas, aby se mnou probral mou neexistující diplomku. Mluvili jsme dlouho. Hlavně on. Mluvil zajímavě, v hodně věcech jsme si notovali. Jenže když jsme došli na křižovatku, zjistila jsem, že vlastně k diplomce nevím nic. Tak mi chvíli trvalo, než jsem se zdvořile rozloučila.

V pondělí jsem dostala zprávu, že nám navrhuje, abychom se všichni v úterý v poledne sešli v jeho laboratoři, abychom prodiskutovali diplomky. Celý den jsem ze spolužáků dolovala čas. Večer se mi to konečně podařilo zjistit. Trénink končím kolem 12. hodiny, ve 13. u něj, to je akorát. Dnes jsem během tréninku měla nebývalé množství telefonátů. Během tréninku neodpovídám, většinou ani nekoukám, kdo to je. To je můj svatý čas. Stejně jako spánek. Tentokrát jsem ale měla „pocit“. Tak jsem mrkla. Naháněli mě s tím, že v 11h se jde do restaurace a diskutovat se bude tam. Super, já končím o hodinu později, potřebuji sprchu. Sháněli mě hned dva spolužáci, takže jsem jim musela zvlášť vysvětlovat, co dělám a proč nepřijdu, i když seděli spolu v jedné restauraci. Pak mi dali učitele, kterému jsem to vysvětlila již úspěšně a domluvili jsme se, že mu pošlu email, protože 21. června se vrací do USA.

Tady se prostě předpokládá, že se studenti zdržují výhradně v areálu školy a nemají nic jiného na práci než sedět na pokoji nebo v knihovně. 

Nedělní dobrodružství s Jane

Na neděli jsem byla domluvená s Jane, že spolu půjdeme na večeři. V neděli ráno z toho už byl oběd. Měly jsme se sejít až ve 12:30, abych se stihla po tréninku osprchovat a zkrášlit. S Caiem se to zase protáhlo, protože se ukázalo, že oba máme od tréninku (směru) jiná očekávání. Když jsem dorazila na kolej, Jane tam už na mě čekala – o hodinu dřív, než jsme se domlouvaly. Tohle je také čínský zvyk. Vzala jsem jí k sobě na pokoj a chvíli jsme si povídaly, protože hned po tréninku se prý nemůžu jít osprchovat (špatné pro kůži). Mrkly jsme spolu také na pár taiji videí. Když jsem se připravila, dorazila ještě naše taiji kamarádka. Ona má hromadu jmen a to čínské si stále nepamatuji přesně. Předtím si říkala Sophia, teď má nové jméno Eva… :-D Přijela na kole, Jane také. To znamená, že se nejde pěšky a nejede se ani busem, nýbrž na kole. Na Wu Jiao Chang. Já kolo nemám, a protože jsem těžší, tak jsem nabídla, že jednu z nich svezu, nechtěla jsem se nechat vést. To jsem si troufla jenom s Dannym, protože vím, že ten to ušlápne :-D. Na Evy kole mohou jet dva lidé, tak se na něm trochu projela a pak ke mně naskočila i ona. A to se mi to rozkvrdlalo na všechny strany. Křičely jsme obě :-D. A pak jsme to zkusily ještě několikrát, ale výsledek podobný :-D. Ještě nikdy jsem na kole nevezla dalšího člověka. A už vůbec ne na čínském kole, které bylo mrňavé (kolena jsem měla fakt skoro až u brady), vrzalo, brzdy brzdily divně… :-D Eva se mě stále ptala: „Ty fakt umíš jezdit na kole? Ne, viď?“ Jane to vyřešila. Svoje menší kolo dala Evě a přisedla si ke mně s tím, že mi věří. Tady se ukázalo, že je to fakt kamarádka :-D. No, opravdu to pak jelo nějak dobře. Sice jsem se na začátku neodvážila udělat žádný jiný pohyb, ale jely jsme :-D. Jane mě stále uklidňovala a povzbuzovala :-D. Před sebou jsme měly dvě větší křižovatky, kde jsem musela zatáčet, to byla věc :-D. Měla jsem ale neskutečné štěstí, že nic moc nejelo a vždy mi skočila rychle zelená. Pak už to byla sranda, už jsem si zvykla a bavilo mě to. Občas ale foukal vítr v protisměru a zvedal mi sukni, tak mi ji Jane musela zezadu držet :-D. Navíc jsme byly strašně rychlé, Eva vůbec nestíhala :-D. Zaparkovaly jsme hned před restaurací.

Čínské restaurace v Číně se těm v ČR moc nepodobají nejen chuťově. Číňané jsou ochotní na místa u stolu čekat před restaurací i hodiny. Před mnoha restauracemi tak uvidíte hodně židliček, které tam jsou již pro čekající budoucí hosty připravené. Lidé čekají, hrají hry na telefonu, brouzdají po netu, povídají si, často jí nějaké malé mlsky… tak si krátí čas.

Naše restaurace byla vyhlášená mořskými potvorami. Minulý rok nás tam vzal Cai Si Wu na oslavu svých narozenin. Tentokrát jsme objednali kotlík s krevetami, sladkými brambory, rýžovými tyčinkami, kousky chobotnice a bůhví čím dalším. K tomu jsme přidávaly další talířky (až posbírám všechny fotky, dám to na Rajče). Eva je nervózní člověk, takže během čekání na místo si odběhla něco „vyreklamovat“. S Jane nás usadili ke stolu, ale tam se jí nelíbilo, protože jí za zády přebíhaly děti z WC a cákaly na ní. Tak si vydobyla nové místo. Moc pěkné :-). Objednala mi džus z vodního melounu, moje oblíbená věc :-). Když se vrátila Eva, přiobjednala ještě další jídlo a daly jsme se do toho. Po nějaké době se s námi Eva ale rozloučila, protože se musela vrátit do tělocvičny na trénink. Před soutěžemi se tady trénuje každý den dvakrát, a to i v sobotu a v neděli. S Jane jsme probraly všechno možné, servírka nám snad sedmkrát dolévala horkou vodu. Tohle je na čínských restauracích fajn, že vám zadarmo dají horkou vodu, někdy horký čaj. Jenže ty sklenice jsou tak mrňavé… :-D

Pak jsme se vydaly po krámech. To jsem ale netušila, jak se s Jane nakupuje. Moc dobře, to musím uznat. Jenže strašně dlouho. Jsem zvyklá zajít do obchodu, koupit co potřebuji a jdu domů. Tady ne. Tady se celý ten několikaposchoďový obchoďák projde pomalinku celý (ještě že byl večer a některé krámky už měly zavřeno :-D). Musím říct, že to místo se mi hodně líbilo. Některé kousky oblečení tam byly fakt šílené, kýčovité, ale některé na druhou stranu strašně pěkné. A tady se smlouvá cena, takže se dá dost ušetřit. Příště už nakupuji hlavně tam :-). Jane je neskutečně výmluvná, jen dvakrát se stalo, že prodavačku neukecala k ceně, kterou si představovala. Co je super, že prodavačky tady nejsou tak agresivní a zákeřné jako na Qipu lu. Naopak byly přátelské, rády si povídaly, kecaly, ale nevymýšlely si zase až tolik. Jane tam chodí často, takže se se spoustou z nich už zná. Dost jsem se držela, koupila jsem si jen jedny černé šaty. Takový styl jsem nikdy na sobě neměla, jsou hodně zajímavé a jednoduché. Jane byla úplně nadšená a nebylo to poradenství typu: „Ale jo, jde to, si to kup, jestli chceš“. Tak jsem si je vzala. Prodavačka chtěla nejdříve 180 RMB, Jane to usmlouvala na 60 RMB a pak ještě na 55 RMB, protože tam byla malá dirka. „Buď nám zítra přivezete nové šaty a dáme vám 60 RMB a nebo to zašijete na místě za 55 RMB.“ Tady totiž mají každý kousek jen jednou a v jedné velikosti – buď se trefíte nebo ne. Jane toho nakoupila spoustu a ke konci jsem jí ještě musela založit :-D. Tohle je jedna z věcí, proč ne všem sedne. Je hodně přímá, moc se neostýchá, nechodí kolem horké kaše. Jednou řekla, že mě nechce obtěžovat. Když jsem jí ujistila, že je to v pořádku, tak už se věnovala jen smlouvání :-D. Potom se se mnou chtěla domluvit na další den, že mi ty peníze dá. Nebyla to závratná suma, tak jsem jí řekla, že to po ní zpátky nechci. Chvíli byla 不好意思 (v čínských falešných rozpacích), pak jsme se domluvily, že jsme přeci kamarádky a tohle není nutné. A ona: „Tak já se přestanu stydět.“ :-) A už se o tom nemluvilo. Takhle je to fajn, někteří to neustále omílají dokola. Ona mi často nosí dárky, pomáhá mi, když je třeba, ten nedělní oběd vyšel kolem 600 Kč…

Oblečením to ale neskončilo. V horním patře mají vše co se týká mobilních telefonů, manikúry atd. Jane miluje designové věci. A miluje francouzskou značku Channel, říká tomu [šnel]. Často si pořizuje nové kryty na telefon. Když učila taiji, uspořila si na iPhone, tak mu teď dopřává zajímavé kabátky. Má jeden svítivě oranžový, bytelný. Pak další bílý se spoustou barevných kamínků, velkým svítivím křížem a dvěma černými pírky nahoře. Nechává si to dělat u známého, který pochází z Taiwanu a všechno to navrhuje a dělá sám. Ještě že tam měl dvě židle, protože tam to bylo fakt na dlouho. Měl tam několik krytů, které sám polepil malými věcičkami. Všechno to bylo celkem podobné, ale Jane se neuměla rozhodnout. Jeden kryt jí přišel strašně cool a trochu klučičí, to se jí líbilo. Na dalším byl kříž, což jí strašně bere, i když není zarytou křesťankou. Další kryt tam měl karty na poker, pistoli, dvě podkovy od sebe, že připomínaly znak Channel. Diskutovala s pánem, jaké z toho má pocity, jak by to možná bylo lepší… Každý kryt si dávala na telefon a pak k obličeji a sledovala se v zrdcadle. Předstírala, že telefonuje, aby viděla, jak to vypadá. Vybrala si. Konečně. Jenže pak zjistila, že barvy jsou trošku jiné. A barva krytu, který si vybrala, není až tak super, tak si nakonec vybrala ten druhý kryt. Tím to neskončilo. Přinesla si tam ještě disk, který chtěla polepit, tak se řešilo tohle. Pak si vzpomněla, že na soutěž nechce mít řasenku, ale nalepovací řasy, tak přesvědčila prodejce, aby jí k tomu všemu zadarmo dal jedno balení falešných řas z Japonska (72 RMB). Pak jsme pokračovaly vedle pro sponky do vlasů a milion dalších věcí. Koupila mi prstýnek, který jsem si tam vybrala :-). Překvapilo mě, že jsem nějaký čínský vůbec dokázala dostat na jiný prst než malíček.

Když jsme skončily, bohužel stále pršelo. Fakt průtrž mračen, která začala už v době, kdy odcházela Eva, která nám tam nechala obě kola. To bylo fajn, až na to, že já nedokážu jet na kole a v jedné ruce držet deštník. Zvlášť ne v čínských ulicích, kde se musíte stale vyhýbat lidem, kličkovat mezi auty a dalšími piráty silnic a chodníků. Co teď? Kdyby bylo po mém, tak prostě vyjedeme zpátky, déšť ne déšť. Jane měla svůj slunečníček. Jenže to prostě nejde. Tady se někteří bojí deště jako čert kříže. Tak jsme si šly sednout do Starbuck, než přestane pršet. Tady je fajn, že si můžete sednout do restaurace/kavárny a nemusíte si nic objednávat, abyste se necítili trapně, že tam jenom tak sedíte. Tady to nevadí. Dokonce jsme si přinesly své lahve s čistou vodou :-D. Jenže ono to nepřestávalo. Co teď? Přítel na mě v poslední době vůbec neměl čas, teď nastala chvíle, kdy by se měl opět ujmout přítelovské role a zachránit mě, tak jsem mu zavolala. Než dorazil, skočily jsme s Jane ještě do drogerie, protože si chtěla koupit pudr, aby jí to na soutěži slušelo :-D. Tam už se ale dalo platit kartou :-). Ya Qiang nepochopil, že nedokážu řídit s deštníkem, naštěstí přijel ve velké pláštěnce, kterou mi pak dal. Oba se mi smáli a Jane mě fotila :-D. Cesta zpátky byla také legrace. Občas jsme jeli všichni tři vedle sebe, povídali si, mně káplo něco do oka a málem jsem jednoho z nich sestřelila, Ya Qiang mě jednou špatně navedl, tak jseme pak musela seskakovat z vysokého obrubníku. Přímo do louže... Ještě že jsem měla crocsky, ty byly ale plné vody :-D. Ya Qiang na mě šplouchal vodu z deštíku a smál se jako malej, křižoval mi cestu... měl štěstí že jsem na kole jela naposledy asi před třemi lety a ruce jsem měla schované pod pláštěnkou :-). Zaparkovali jsme, rozloučili se s Jane a ještě zašli na menší večeři.