Do Šanghaje dorazilo léto

Tento týden mi začal výborně hlavně proto, že počasí je fakt skvělé. Ještě na začátku března byla pěkná zima. Chodila jsem ven oblečená tak, jako v zimě a bylo mi akorát. Pak nám tady víc jak dva týdny dennodenně pršelo. Když nepršelo, tak aspoň silně foukal studený vítr. Naštěstí už jsem z toho moc nemocná nebyla. Schvátilo to ale kamarádku ze Seychel (jak se tohle česky píše, jsem si musela najít :-D), Anniessu. Ptala se mě, co je na to nejlepší, odpověděla jsem, že pít. Vyřešila to po svém – pila vodku, whisky… :-D Prý se jí trochu ulevilo, ale nevyléčilo jí to :-D. Ať je vám tady cokoliv, Číňané vám poradí: „多喝热水，多休息。“ Máte pít víc horké vody a víc odpočívat. Pít samotnou horkou vodu většině cizincům přijde divné, někdy i nechutné, ale dá se na to zvyknout. Já celou zimu nepila skoro nic jiného, až s příchodem tepla jsem dostala víc chuť na zelený čaj. Ani v létě se své termosky nevzdám. Pamatuji si, když jsme byli na dovolené v Tunisku, tak tam také pijí velmi horké čaje, vodu atd. I jiné arabské země. Jak píše pan Vojta v knize, kterou mi poslala Tamara, horká voda je čínskou medicínou považována za nejzdravější. Možná to tak nepůsobí na každého, ale na mě ano. V ČR jsem na trénink nosila vždy jen vodu, když jsem ale jednou během taiji zkusila horký čaj, dalo mi to hned jiný, příjemnější pocit. Přítel mi vysvětlil, že to mimo jiné má i tenhle důvod – spousta Číňanů byla/je velmi chudá, takže si nemohli/nemohou dovolit pít čaj, zbývala jen ta horká voda.

Zpět k počasí. Po tom kratším období dešťů se objevilo sluníčko, ale pokud jste na něm nestrávili delší dobu, jeho síla nebyla skoro vůbec cítit. Ale už jen to, že nebe konečně nezastiňovaly mraky (a slunce jsme tady opravdu dlouho neviděli!), nás zahřálo. Přibližně měsíc po skončení oslav Jarních svátků :-). V pondělí ráno jsem z okna viděla lidi, kteří už nenosili zimní bundy a sama jsem na pokoji odložila mikinu. Cestou na trénink mi bylo dost horko, ale nechtělo se mi věřit, že už má být od teď stále takové horko. V tom bude určitě nějaký podraz, večer bude pěkná zima, druhý den se to zkazí… A ono ne, dnes je středa, a i když to vypadá na déšť, tak na pokoji sedím bez ponožek a v tílku (lidé, kteří přes zimu neseděli v bytě v zimních bundách, čepici a rukavicích, to tak neocení :-D). V pátek má podle předpovědi pršet, pak opět sluníčko a 18 °C. Jaro tady trvalo tedy necelý týden, a hned nastoupilo léto. Po dlouhé a nechutné zimě to člověka potěší. Ale jen do chvíle, kdy si uvědomíte, že si ani nepamatuje, kdy jste se nepotili. Neutečete tomu. Osprchujete se studenou vodou, ale hned jak zavřete kohoutek a otevřete dveře, začnou z vás opět stékat čůrky potu. Pak vás v noci začnou opět pronásledovat komáři. A nechutné léto je před námi :-).

Víkendový trénink

Tento týden jsem zvládla cvičit každý den kromě čtvrtka, kdy mi nebylo dobře a usnula jsem už v osm hodin večer. O víkendu jsem cvičila sama jen s trenérem a byly to jedny z nejlepších tréninků. Zacvičila jsem toho hodně, všechno jsme stihli, a ještě jsme se dost zasmáli.

Skoky jsem dělala jen v sobotu, šly lépe než předtím, ale dost mě to tentokrát vyčerpalo. Při meči jsem měla štěstí, že cvičím jako šnek, protože jsem se dvakrát sekla do brady. Když jsem se pak sekla ještě do lýtka, visela moje trpělivost na nitce. Kdybych tam byla sama, tak bych si pořádně zanadávala. Ale nebyla jsem, takže jsem se musela zapřít. Když jsem už asi popáté udělala stejnou chybu, nevydržela jsem to, obrátila jsem se na trenéra a česky mu říkám: „Ty ****, vidíš to?!“ Zareagoval čínsky, já odpověděla zase česky a pokračovali jsme. Nebyla potřeba přesně rozumět, význam byl jasný. Naučil mě, že když se mi něco nedaří, nesmím od toho pohybu odejít, ale naopak se mu detailněji věnovat a vykoumat, v čem to je. Fakt to funguje. Jen doufám, že se časem odnaučím používat ta pomocná slovíčka :-). Nedávno jsem četla hlášky našich tenistek při zápasech. Ne že bych to schvalovala, ale občas to dokážu pochopit. Nejde o to, že bych zhrubla, jen nemám zatím adekvátní náhradu, která by mi tak ulevila. Byla jsem ráda, když ten den trénink už skončil, stálo mě to dost sebeovládání. Čím víc se totiž věnujeme detailům v meči, tím míň mi to samozřejmě jde. Strašně mě zklamalo, že jsme nakonec změnili jeden poskok, který mám v té sestavě už od začátku. Nejsem to schopná zacvičit tak, jak bych chtěla, i když to vypadá fakt dobře – když to zacvičí on. Vymysleli jsme jednodušší kombinaci s hvězdou. Dost mi ta změna ale zkazila náladu, brala jsem to jako zbabělý ústupek, protože ten pohyb není těžký. Když se ptal, co se děje, neřekla jsem mu to a dál jsem pilovala ten nový kousek. Sama pro sebe jsem se ale rozhodla, že budu trénovat i tu starou část, až to zvládnu a jestli se mi to bude ještě stále líbit, tak to do sestavy vrátíme. Dohodli jsme se, že v květnu začneme opět trénovat vyhazování zbraní s kotoulem nebo se skokem. Jde o hodně primitivní prvek (ve srovnání s jinými), takže to prostě musím umět – navíc jde jen o zachování klidu, technika je jednoduchá. Jde však o to, že když jsem to trénovala s kopím, přistálo mi na nose a mám tam teď jizvu. Po tréninku s mečem jsem musela do nemocnice na šití a ještě občas to zabolí. Měli jsme to začít trénovat co nejdříve, teď mám z toho strach, i když vím, že zbytečný. Nebyl na to však čas, tak je teď lepší počkat. Čím je počasí lepší, tím se lepší i moje nálada a s ní i cvičení. Víc a víc si věřím, tělo víc a víc poslouchá. Tak snad mě nemocnice už nečeká :-D.

V neděli cvičím od 8:30, což je na mě celkem brzy. Snadněji se v tu dobu zadýchám a jsem ztuhlejší. Že první kopy nepříjemně bolí, jsem si už zvykla, tentokrát to však nebylo tak strašné. Po základních pohybech jsem byla dost zadýchaná. Ne proto, že bych byla bez kondice, občas prostě zapomínám pravidelně dýchat. Základy nechal trenér na mně a vymýšlel mi další části s kopím. Po chvíli ke mně celý zadýchaný přiběhl s tím, že „už to má!“ Nadšeně mi předváděl všechny kombinace, které pro mě vymyslel, a co na to říkám. Samozřejmě se nezapomněl pochválil a já ho musela povinně také pochválit, za všechno – jaké mi udělal super kopí, jak to pěkně vymyslel, jak to pěkně zacvičil. Po úvodních ceremoniích jsem se to začala učit a sama jsem byla dost překvapená, že jsem se půlku sestavy naučila dost rychle. Na začátku jde o to si zapamatovat pohyby. Potom nastupuje fáze, kdy se vysvětluje rytmus a trochu detaily. V téhle fázi budu nějakou dobu, až si to pořádně osahám a zvyknu si na to, dáme se do větších detailů, případně se trochu pohyby změní, aby mi víc seděly. Většinu z těch pohybů už znám a trenérovo nadšení přešlo i na mě, prostě jsme si trénink užívali oba. Pobíhali jsme po tělocvičně z jedné strany na stranu a ukazovali si, jak nám to jde (v jeho případě) a jak nám to nejde (v mém případě), zkoušeli různé varianty, smáli se jeden druhému. Potom už mě to nechal cvičit samotnou a z lavičky mě povzbuzoval. Po každé čtvrtině mi vytkl chyby, na to jsem se v dalším kole zaměřila, a tak jsme postupovali dál a dál. Když jsem se do toho zamotala a kazila, co šlo, zastavil mě s tím, abych si vydechla, chvíli na nic nemyslela, sdělil mi nějaké drby. Potom jsem si pohyby vyzkoušela nanečisto a znovu začala – už bez problému. V druhé části mám motýlka s kopím, to jsem dnes skákala prvně. Při posledním pokusu se mi povedlo skvěle uvolnit a sjednotit mozek s tělem. Většinou totiž myslím na pohyby, které budou následovat a ne na ty, které zrovna dělám. A nebo mám při některých pohybech temno. Nejenom mně se občas stává, že po docvičení nemám ani páru, co jsem v uplynulých sekundách dělala. A to je moc špatně. Prostě se musím pochlubit, naposledy jsem to na sebe zacvičila prostě strašně skvěle :-D – nikde jsem se nezasekla, neudělala jsem žádnou chybu, motýlka jsem skočila a plynule přešla dál, běžela jsem celkem lehce. Měla jsem dobrý pocit, ale nebyla jsem si jistá. Když jsem viděla, jak se trenér šklebí, tak bylo hned jasné, že to bylo dobré. On většinou moje výkony nekomentuje, tentokrát to ale bylo 不错 (nebylo to špatné), to říkají, když se něco fakt povede :-). Samozřejmě můžu být ještě rychlejší a přesnější, ale i takhle by to prý na soutěž stačilo. Dnes mě chválil dost a celé ty dvě hodiny jsem si užila. Jak jsem došla domů, skoro hned jsem padla do postele a spala až do večeře, jak jsem byla unavená. Už se ale nemůžu dočkat, až budu zase v tělocvičně.

Florens se mě ptal, co mi dává moderní wushu. Naprostou, čistou radost. (Když si odmyslím těch pár sprostých slůvek :-D).

Čínský Hobitín

V Číně je všechno 左右，大概，差不多 a podobně. To znamená PŘIBLIŽNĚ. Z toho si dělal srandu i náš taiji učitel. Je to jeden z rozporů, se kterým se setkává, když učí cizince. My to všechno potřebujeme jasně pojmenované a dané. Zařadíme si to do příslušného šuplíčku a jsme spokojení. U wushu to tak nefunguje. Cvičím sestavu – ruka má být při jednom pohybu takhle nebo o 10 cm výš? Pokud s tím chci na soutěž, tak je to jasně dané podle toho, co u mě vypadá líp. Pokud ale na soutěž nejdu, jde o to, jak daný pohyb chápu, jaké má užití. To platí třeba i u qigongu. Každé tělo je jiné, někomu se dané svaly začnou napínat brzy, někdo musí udělat větší pohyb. I když na druhou stranu, když budu chtít někoho poslat k zemi, tak to musí být přesné a ne přibližné :-). Když se člověk přestane pídit po tom, jak to tedy je, tak mu to docvakne samo. Tohle je myšlenka, které se mnoho lidí odmítá držet, protože jim přináší nepříjemné pocity. Ale to jenom na začátku, časem se to stane přirozené a příjemné. Ptala jsem se před chvílí přítele, kdy mi končí semestr, abych si mohla koupit co nejdříve letenku domů (ANO, NA PRÁZDNINY LETÍM DOMŮŮŮŮŮ!!!! :-)). Zeptá se mi na to. Přišel s tím, že někdy začátkem července. To jsem věděla také, ani jsem se nemusela nikoho ptát, navíc takhle si letenku koupit nemůžu:-). Odpověděl, že mám pravdu a zeptá se ještě jednou…

V pátek mi dorazila kniha od Tamary, měla jsem velkou radost – Čínský svět. Je napsaná zajímavě, ze všeho něco, takže žádné dlouhé nudné statě o historii, ekonomii… Prostě věci stravitelné i pro normální lidi. Nejvíc mě z toho baví jeho vlastní zkušenosti a náhled na Číňany samotné. Často si vzpomenu na své vlastní zážitky, i když jich samozřejmě nemám tolik, protože jsem tady krátce a moc necestuji. Kolikrát jsem se musela ale nahlas zasmát. Číňané, se všemi svými chybami a nepěknostmi jsou prostě okouzlující, nezapomenutelní. Pobyt v Číně a přátelství s Číňany vás poznamená na celý život :-D.

Když jsem byla v centru, nepokrytě na mě koukaly dvě skupinky Číňanů, drze si o mně povídali a mysleli, že nerozumím ani slovo. Taxikář mě vzal na hůl. Smlouvání není moje silnou stránkou. Potkala jsem Číňany, kteří po zjištění, že nejsem anglický rodilý mluvčí, hned odešli. Někdo se se mnou chtěl přátelit jen proto, že si myslel, že mám peníze nebo že mu budu ke prospěchu. Nebo prostě proto, že jsem tady exotika. Domlouvat si něco u nás v kanceláři je o nervy. Pak si ale zajdu pro smažené nudle, prodejce se na mě usmívá už zdálky a ptá se, jestli to bude jako vždycky a ujišťuje mě, že na lilek nezapomněl :-). Další mi občas přihodí i něco navíc, zadarmo. V místním obchůdku mě paní vždy přivítá s úsměvem, pochválí mě, jak jsem pilná a krásná a bude se jim stýskat, jestli odjedu, tak raději odjíždět nemám. V metru si mě slečna zaujatě prohlížela. Nebylo mi to úplně příjemné, ale usmála jsem se na ni a ta se celá rozzářila. Ještě když vystupovala, věnovala mi poslední úsměv. Příteli jsem se jednou zmínila, že se mi něco rozbilo, hned druhý den mi přinesl vteřinové lepidlo. Když jsme byli nakoupit ovoce na trhu a on se s tím vším dřel zpátky na kolej, hned ho napadlo: „Zítra sem zajdu ještě jednou a dám to spolubydlícímu a sestře.“ Trenér mi už udělal tolik zbraní, a za nic jsem neplatila (ještě aby :-) ). Kolikrát si z taiji odnáším hromadu malých dobrot, které nasbírám od kamarádek. Mám je všechny moc ráda a postupně se jim víc otevírám. Florens mě jednou povzbudil ohledně mých taiji spolužáků: „Oni by byli strašně šťastní, kdyby si s tebou mohli celý den povídat!“ A asi je to pravda, protože vždycky, když mě vidí, tak už z dálky mávají, Luo Shan za mnou vždycky zajde a poklábosíme, Tang Lin Xia mě tahá na koberec, abychom spolu cvičily, Jane se mi se vším svěřuje…

Nedávno jsem koukala na Pána prstenů a v něčem mi trochu přijdou jako hobiti, i když nevím, jak to popsat :-D. Nemám teď na mysli jejich velikost, už jsem potkala dost Číňanů a Číňanek, kteří byli vyšší než já. Občas mi to tady přišlo jako v Mordoru, ale Hobitín bude asi přesnější :-D.

Pokud wushu milujete, není co řešit :-)

Když jsem měla tenhle víkend na tréninku vyzkoušet nějaké víc tanečnější kroky, tak jsem si trenérovi postěžovala, že jsem se měla dát spíš na vzpírání než tohle. Každý si má hledat to, pro co se hodí. Nejde mi matematika, tak jsem si na ZČU vybrala jazyky. Na wushu nemám tělo, tak jsem měla vrhat koulí nebo něco podobného. Ve skutečnosti si ale vybíráme, co nás baví – pokud to nechceme dělat na profesionální úrovni. Profi týmy mají svoje jasně daná kritéria, podle kterých hledají svoje naděje, podrobují je nejrůznějším zkoumáním, aby věděli, jak vyrostou, jak jsou na tom se svaly atd. Kromě čínských kamarádů nemám v přátelích myslím žádného sportovce, který by se živil jenom tím, takže jsme stále u toho „koníčka“.

Pokud něco dělám proto, že to mám rád/a, je přeci jedno, že jsem těžší a měřím o půl metru víc než profesionální představitelé daného sportu. Wushu je čínským bojovým uměním, vypadá tedy úžasně na menších hbitých Číňanech. Pokud ale necvičím moderní wushu, tak přeci nejde o to, jak to vypadá, ne :-). Tradiční je pro svoje principy, sebeobranu a ducha, taiji to samé plus zdravotní aspekty. A i co se týče moderny, pryč jsou doby, kdy byli na prvním místě Číňané, dlouho nic a pak jiní Asiaté. Třeba Rusové jim dost šlapou na paty. Minulé léto tady na škole trénovali Ukrajinci, žádné chcíplotiny. Slečna na nanquan a nandao měla celkem zadek, ale jela jako blázen. A jejich tradice v gymnastice jí při ručních technikách jižního stylu až tak k užitku nebyla. Horyna si stěžoval, že je na taiji moc vysoký a těžký. Levy z Izraele, který tady studuje wushu na bakalářském studiu (bc. je tréninkově daleko víc náročné než mgr. studium), má také něco kolem dvou metrů a v tuishou bude v květnu zápasit v té nejtěžší kategorii. Ano, je trochu nezvyk ho vidět cvičit, zvlášť když kolem něj běhají černovlasí trpaslíci. Ale on taiji miluje, na SUS je jen kvůli našemu taiji učiteli. Kvůli tomu se upsal na bc. obor, kde musí dělat i modernu. Ale nevadí mu to, on má cíl jasný – víc a víc nasávat taiji. A našel si v tom svoje přednosti. Hodně si pamatuje, rychle rozumí pohybům, ví, jak funguje jaký pohyb, v tuishou občas vyklepne i našeho nejlepšího čínského spolužáka, na sandě byl taky jeden z nejlepších. Soutěžní 56ku nezacvičí nijak krásně, ale pohyby yi lu dávají smysl, je v tom vidět ta která aplikace. Němec Florens je stejně vysoký jako on, jen o něco lehčí. Doma reprezentoval svou zemi v jiu-jitsu, takže tady mu tuishou také hodně jde. Na tréninku ho nevidím moc často odpočívat, stále dokola cvičí sestavy a základní pohyby. Protože to miluje a chce se zlepšovat – sám pro sebe. A přemýšlí, že by tady studoval doktorský obor – opět kvůli taiji a lidem od nás. Nikdo z nich, ani Aurora (po dvou vážných operacích kolenou – zranění při skocích), si nikdy stěžovali, že pro ně wushu není a měli si vybrat něco jiného, nikdy je to prý ani nenapadlo. Vybrali si, co je baví, co je naplňuje, a že jim nějaký aspekt z toho nejde – svět se nezboří. Všichni si v tom našli TO, proč to dělají. Kdyby to TO nebylo, tak to dělat nebudou. Oni opravdu mohou říct, že se wushu stalo součástí jejich života. A je jedno, jestli cvičí každý den několik hodin nebo si zajdou zacvičit párkrát do měsíce. Tohle mnoho z nás ještě neumí. Když už si něco vybereme, tak se tomu máme věnovat a nepochybovat o tom jenom kvůli tomu, že mě dneska zrovna bolí záda a už týden mi to nejde, jak bych si přestavovala. Když mě bolí u některého pohybu záda, tak budu cvičit něco jiného. Když fakt nemám náladu, tak si koupím nanuka a projdu se v zahradě. Na druhou stranu, pokud budeme stále jen pochybovat a nic nedělat, tak budeme dál stát na místě. Ona ta záda po měsíci třeba přestanou bolet, ale zase se třeba objeví něco jiného, tak to prostě je.

Po určité době, pokud v nás pochybnosti přetrvávají, tak všechno zhodnotíme a pokud nám cvičení už nic nepřináší, tak toho necháme a budeme dělat, co nás naplňuje. Neříkám, že když si něco vyberu, tak u toho musím ztvrdnout celý život, ne každá volba je správná. Takhle někdo vystřídá hned několik oborů na VŠ, aby pak začal pracovat v úplně jiném oboru – hledal se. Je to podobné i ve vztazích – mnoho lidí spolu zůstává jen ze zvyku, ze strachu, co když by se rozhodli špatně, co když by to „potom“ bylo ještě horší. Na druhou stranu vysoká rozvodovost a brzká rozchodovost může mluvit i o tom, že jsme kolikrát v rozhodování dost unáhlení.

Člověk nesmí být zbabělý pochybovač a neustále hledat výmluvy, proč to zrovna nejde a proč to raději bude dělat takhle. Při moderně jsem stále hledala důvody, proč mi ten který pohyb nejde. Když jsem si řekla, že je to proto, že prostě nejsem tak rychlá, trochu mě to uklidnilo, protože s tím se teď prostě nedá nic dělat. Ale nikam mě to neposunulo. Teď se naopak snažím hledat své dobré stránky a cvičit ty pohyby podle toho. Dnes mi trenér zrovna říkal: „Nikdy nebudeš tak rychlá jako ty děti tady a jsi i pomalejší než většina dospělých cizinců, skáčeš nízko… Takže musíš mít sestavu jinou než oni – takovou, která ti bude sedět – mít tam techničtější části, pohyby, které ti budou slušet a bude to vypadat, že jsi rychlá.“ Mám teď čas hodně cvičit. Trénuji normálně všechno, základní verze skoků chci zvládat (tahle věta znamená: udělám vše, co bude v mých možnostech, abych to zvládla, pokud se to nepodaří, nevadí, vím, že jsem víc udělat nemohla), chci zrychlit (běhám a trénuji krátké části stále dokola), zesílit (posiluji), ale zaměřuji se hlavně na techniku, kde vím, že je moje silnější stránka. Je to stejné, jako když jsem hrála na flétnu – pasáže, které mi nešly, jsem musela hrát hodně pomalu stále dokola. A pak se to pomalu nebo rychleji zlepšovalo. Ale zlepšení je možné VŽDY. Pokud se ještě nedostavilo, tak zatím nepřišel ten správný čas. Nebo máte špatné vedení. A pokud cvičíte sami, máte špatný plán, slabou vůli nebo… V ničem jiném to není. Na wushu je skvělé, že pokud opravdu chcete, nic vás nezastaví. Jste zranění? Můžete cvičit jiné části těla. Pamatuji si, když jsem ještě předtím v Plzni přišla na trénink s Mistrem se sádrou na noze. Dostala jsem za úkol trénovat stabilitu. Jednu celou hodinu jsem třeba dělala holubičky :-D. Tady jsem zraněná každou chvíli, takže tomu musím tréninky přizpůsobovat, o tom píšu každou chvíli. Pokud jste zranění/nemocní tak, že se nemůžete hýbat? Můžete si cvičit v mysli, což je hodně přínosné a nebo wushu víc studovat – sledovat videa, číst články atd. Ani to se neztratí. Jste tak moc pracovně/rodinně vytížení, že na cvičení nemáte čas? Dobře, nemůžete teď makat, jak jste byli zvyklí/jak jste chtěli, ale nějakou tu hodinku týdně si přeci jen najdete a jinak platí to, co u těch znehybněných :-). Jde to, když se chce – tohle rčení neplatí u všech věcí na 100 %, ale u wushu ano. Když nebudete cvičit měsíc, nemůžete samozřejmě předpokládat, že pak dorazíte na trénink a všem nakopete zadek.

Pokud jste už našli, co jste hledali, tak si musíte najít způsob, jakým se tomu budete věnovat. Každý je jiný, každému sedí něco jiného. A že strečink dospělého člověka, kterého nevytahali v mládí, bolí jako pes? To je normální. Protahuji se tady několikrát denně již 1,5 roku. Denně většinou opravdu znamená 7 dní v týdnu. V pondělí to absolvuji dokonce 4-5x a bolí to pokaždé (po běhu trochu méně). A často to bolí i čínskou spolužačku, která si dá nohu až k hlavě. Potom, co nasosáte informace a odborné rady, si musíte zvolit pro sebe nejlepší metodu. Vyzkoušela jsem toho hodně. Suzukiho strečink a různé chytré knížky. Ruské mučení. Čínské mučení, u kterého jsem pokaždé brečela. Teď už si můžu dovolit poslouchat svoje tělo, také už poznám, kdy se mě snaží oblbnout, protože je líné. Pokud cítím, že by to šlo a jsem zahřátá, tak se protahuji na maximum a snažím se jít ještě dál. Pokud se necítím dobře, trpělivě se protahuji na 70 – 80 %. Takhle se mi to osvědčilo nejlépe. Samozřejmě že když si dám den volno, tak na strečink kašlu, ale neměla bych.

Četla jsem článek o jednom muži, který si udělal skvělý byznys z toho, že lidem radí, jak zacházet se svým životem. V ničem nevyniká, ale umí si najít cestičku, i když ne vždy by ho za to člověk pochválil. Vyhrál jednu sanda soutěž jen proto, že si pořádně přečetl pravidla a sázel na vytlačování soupeře z ringu – ostatní o tomhle bodě neměli ani páru. Prozradil jednu ze svých metod: „Slyšel jsem o jednom běžci, do kterého by nikdo neřekl, že by mohl podávat nějaké dobré výkony – neměl na to postavu, začal pozdě… Ale on přeci jenom vyhrál. Právě tohle mě zajímá – jak to dokázal?“ Zaprdlým lidem tyhle věci a moje články přijdou jako americko-čínské kecy, ale nejenom já jsem důkazem, že to funguje. Chce to prostě opřít se do toho (ať se zrovna věnujete čemukoliv) a ne si říkat, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Moje kamarádka a spolužačka Susyana Tjhan (jedna z nejlepších wushu atletek Indonésie) ráda říká: „Winners never quit, quitters never win.“ (volně přeloženo - Vítěz nikdy neodejde, ten co odejde (quitter = „srab“) nikdy nevyhraje) A vo tom to je ;-)

Pokud wushu milujete, není co řešit :-). Když budu parafrázovat kousek článku o wushu, který nedávno napsal můj taiji učitel (jeden úryvek jsem poslala na FB), tak: Wushu vám dá to, co dáte vy jemu.

Mně se daří tenhle přístup víc a víc, ale zatím to není ono. Stále mám ráda luxování, protože při téhle činnosti je výsledek vidět prostě hned. Utírání prachu mě ničí, protože jakmile ho setřu, objeví se nová vrstva. Je přede mnou stále ještě dlouhá cesta. Aspoň to ale není nuda :-).

Filmy

Že tom, jsem byla prvních pár měsíců nového roku vyřízená, svědčí i to, že jsem viděla víc filmů než za celý minulý rok tady :-D. Jo, měla bych číst knihy a vzdělávat se. Ale když jsem se večer vrátila unavená domů, nechtělo se mi nic. Navíc, jak tady všichni hlavně cvičí nebo sedí v knihovně, moc zábavy mimo s nimi také není. Tím neříkám, že když jsme spolu, že se nebavíme nebo občas nesmějeme a tak, ale cizinci tenhle objem prostě nestačí. A zajít si jednou týdně s přítelem někam ven mě nenasytí na celý další týden. Zvlášť mě, jsem někdy strašně ukecaná. Takže jsem večer často koukala na filmy, občas při tom ale i studuji čínštinu, aby se neřeklo :-) :

Muži, kteří nenávidí ženy – celou dobu jsem měla nepříjemný pocit, film to byl zajímavý, ale byla jsem ráda, když už to skončilo :-/

Žena v černém – trochu jsem se lekla jenom jednou, jinak mi to přišlo celé dost bezbarvé (a ne proto, že tam nebylo dobré počasí :-) ), nenadchlo mě to kromě závěru, který až na to shledání nebyl až tak typicky americkým :-)

Jíst, meditovat, milovat – z toho se stal můj oblíbený film. Julia je krásná, Bardem je stále sexy, i když má kůži na obličeji víc vytahanou :-). Oslovilo mě to i tím, že jsem měla podobné pocity, došla jsem k podobným závěrům. A prostě to funguje, i když je to trochu naivní.

Vicky Cristina Barcelona a Všichni říkají: Miluji tě (Woody Allen) se mi líbily moc.

Snowflower and the secret fan, na příběh dvou čínských kamarádek (jedna z hereček je Číňanka, jedna z Jižní Koree), kde má menší roli i můj oblíbený Hugh Jackman, se podívejte. Prolíná se tam starověká Čína s tou moderní, a ta je v Šanghaji :-). Natočili to podle stejnojmenné knihy od Lisy See.

Noc hrůzy a Ruka zabiják jsou super sranda relax :-)

Reign of Assassins – s mou oblíbenou Michelle Yeoh, krásný příběh, který jsem viděla už několikrát :-)

Je toho mnohem víc, vzpomněla jsem si teď na tyhle, protože se mě teď to týká trochu víc než jiné filmy. Často teď postupuji tak, že si vezmu jednoho herce a vybírám z toho, co natočil, ne všechno najdu :-/.

Budu ráda za nějaké filmové tipy pro unavené večery ve dvou – já a moje PC :-).

Wushu studium v jarním semestru

Co jsem tady, tak se moje nálady mimo jiné hodně řídí počasím. Kamarádka mi řekla, že to je věkem, ach jo :-). Naštěstí tělo počasí až tolik neovlivňuje. Samozřejmě jsem ztuhlejší, když je hnusně, ale nic mě nebolí. To bylo vidět včera – to foukal silný vítr, střídavě pršelo a byla zima. Dnes je naopak přibližně 15 °C, sluníčko, obloha bez mraku. A je mi skvěle.

Wushu studium v jarním semestru

Tenhle semestr není wushu studium nikterak náročné. Když si odmyslím tu sandu, ze které jsem se vzpamatovávala plné tři dny :-). Dál mám něco o zdravém životě (zdravotní qigong, taiji a masáže), ale tam se hrají hry na stmelení kolektivu a tak nějak mi to přišlo o ničem, tak místo toho chodím do posilovny a běhat. Máme pak ve skupinách natočit videa jako závěrečnou práci. Toho se zúčastním a mám hotovo. Zajímavá hodina je v pátek ráno od osmi. Jde o čtení starých čínských textů. Pokoušela jsem se číst tu první část, kterou učitel naší skupině zadal, ale ve slovníku ty pestré názvy úderů, kopů atd. samozřejmě nenajdu, tak jsem z toho moc chytrá nebyla. Věděla jsem jen tak zhruba, o jakou techniku se jedná. Na hodině pak každá skupina prezentuje, jak pochopila svou část textu. Naposledy jsme rozebírali sestavu 七星拳 (Sedm hvězd). Bylo zajímavé vidět, jak každý dané pohyby chápal jinak a samozřejmě vycházel ze své zkušenosti. Jinak to viděly holky, které se zaobírají hlavně krásou a zdravím a bouchnout pořádně skoro neumí. A jinak jedna slečna a všichni kluci. Všichni měli za úkol nejen předvést daný pohyb, ale ukázat jeho použití a pak zacvičit daný kousek sestavy. Já se toho neúčastním, ale sleduji to a snažím se také nad tím přemýšlet. Když se nám slečny snažily vnutit nějakou špatnou kombinaci, tak se mě učitel zeptal, co si o tom myslím. No a myslela jsem si to správně :-). Když už spolužáci nevědí, tak jim vždycky učitel přijde ukázat, jak se to dá použít, dá jim určitá vodítka. Když tyhle hodiny zrovna nejsou tak akční, tak stejně musím dávat pozor, protože učitel sedí hned za mnou. Občas se zeptá, jestli rozumím, já mu doliji horkou vodu ze své termosky do kelímku. Celá naše hodina je hodně uvolněná. S tím právě přišla včera večer spolubydlící. Přijde jí, že wushu obor je hodně uvolněný, učitelé v pohodě a spolužáci přátelští. U ní, na čínské medicíně, to tak není. Když sama za někým nezajde, nechtějí s ní moc mluvit a učitelé na ni žádné ohledy neberou. Většina učitelů tady totiž zahraniční studenty moc v lásce nemá. To je veřejné tajemství. Hlavně tedy kvůli Korejcům, kterých tady bylo na začátku nejvíce – na hodiny nechodili a pak u testů měli stále připomínky, dotazy… Naši wushu učitelé jsou víc otevření a ke VŠEM svým studentům jsou hodní. Včera jsem četla článek od svého taiji učitele, kde se zamýšlel nad wushu. Nejen že psal, že by se slečny neměly držet v pozadí, což je u Číňanek občas trochu znát, ale napsal i to, že cizinci nejsou hloupí, kolikrát jsou i chytřejší než čínští studenti. Učitel Xie má své zahraniční studenty hodně rád a není to kvůli nějakým výhodám, které by z nás měl. Za to, že jsme v jeho týmu, nedostává žádné peníze na víc (jak by to podle zdejších pravidel mělo být), ani nechce, abychom jemu nebo kanceláři něco platili (jak by to také podle zdejších pravidel mělo být). Je prostě rád, že se snažíme, a jak až tolik nerozumíme jako Číňané (a ti také nerozumí všemu, co učitel vykládá!), tak se umíme lépe dívat. Zapamatovat si sestavu mi trvá delší dobu než čínským spolužákům (ale ne všichni jsou rychlejší, někteří cvičí taiji kratší dobu než já), ale detaily vidím dříve. Když jde o páky, a není to nějaká extra vychytaná věc, tak to také většinou pochopím hodně rychle. Nestačí se prostě jenom dívat a poslouchat, chce to zapojit srdce i mozek dohromady. Zpět k těm hodinám, ještě mám volitelný tříhodinový qigong: 5 zvířat, Osm kusů brokátu a Yi Jin Jing, možná stihneme ještě jeden. Za 6 hodin se naučíme celý qigong i s těmi malými detaily, k tomu nám učitelka poví, k čemu je to dobré, jaké svaly se zapojují atd. Zajímavé je, že po těch 6 hodinách to většina dělá celkem dobře nebo aspoň chápou ty principy – i sandisti, kteří se tomu předtím nikdy nevěnovali. Opět se mi potvrzuje teorie, že pokud má člověk správné vedení, jde skoro všechno. Imitovat zvířata u Wu Xing Qi je zábava, všechno odsýpá dost rychle. Ba Duan Jin je pro mě největší utrpení. Není až tak těžké při tom mít nějaký ten „pocit“, ale ta mabu mě ničí, hlavně u pátého pohybu. Na tenhle qigong se těším ze všeho nejméně. Yi Jin Jing mám ráda ze všeho nejvíc. Vypadá lehce, žádné náročné pohyby (i když ta opravdu tradiční verze byla dost hardcore :-)), ale aby to člověk dělal správně, to není jen tak. Ty pohyby jsou mi příjemné a hlavně, fakt mi to pomáhá na záda. Neuleví to od bolesti úplně, mám tam nějak špatně poskládané obratle, ale uvolní mi to svaly okolo.

Takže co se týče školy, je to dost lážo plážo. Mimo wushu obor musíme mít ještě dva jiné předměty (= 4 kredity). Vybrala jsem si historii žurnalistiky v Číně a v zahraničí, protože tam není žádná zkouška, musíme jen napsat nějaký článek, jehož téma se dozvím příští týden. Ale je to v pátek od 18:50 do 21:30. A v 9. týdnu mi začne ještě jeden ekonomický předmět – pořádání sportovních akcí. Tam už zkouška je, navíc tam budu asi jediná cizinka, tak z toho mám opravdu vítr.

Na čínštinu chodím pravidelně jen na hodiny gramatiky, které mi něco dávají, i když naposledy to bylo dvouhodinové mučení, kdy jsme probírali odlišnosti tří slov, z nichž dvě mi přijdou významově naprosto stejná. Naštěstí existuje pár pravidel, která mi pomáhají se trefit – s 60 % přesností :-). Ostatní hodiny přínos nemám, tak místo toho cvičím. Tenhle semestr mám na cvičení fakt dost času. Chci to využít a občas se vyřídím už v úterý. Ale je to spojené i s tím počasím, které se lepší, tak se toho nebojím :-).

How have you been, recently? :-)

Tuina

Celý týden chodím zase pravidelně na taiji. Předtím jsem odpoledne občas nešla, protože jsem chtěla odpočívat, mít víc času na učení atd. Už mě to ale zase chytlo a je to tak správně. Co jsem v Číně, tak mě bolí záda, se střídavou intenzitou, ale nebylo moc dní, kdy bych mohla říct, že mě záda nebolí. Už je to asi měsíc, kdy mě to začalo bolet víc. Moc jsem to nevnímala, protože mě to při cvičení neomezovalo a jinak jsem prostě už zvyklá. A to dobře není. Teď pokud trochu vychladnu, vadí mi to při některých pohybech s mečem a kopím. A bolí mě to i normálně, když se chci předklonit, „vykulatit“ záda… takže jsem se to rozhodla nějak řešit. Minulý týden jsem se už chystala na tuinu, ale najednou to nebolelo tolik, tak jsem nakonec nešla. Tento týden už jsem to odkládat nechtěla. Nemám pocit, že bych se nějak zranila, spíš se mi to tak nějak střádá. Ne vždy stihnu rychle převléct zpocené studené oblečení, večer dlouho a špatně sedím u počítače a ne každý skok dělám správně. V úterý jsem se tam vypravila hned, jak otevřeli. Zaplatila jsem 100 RMB za 10 vstupů a hned se do mě pustili. Jeden kluk, začátečník, dostal za úkol uvolnit mi svaly na zádech. Pak nastoupil další, zkušenější (taky jeden z wushu lidí), který mi měl záda napravit. Ramena a horní část jsem měla pak hodně uvolněnou, ale problému, který mám v dolní části mě nezbavil. Tak tedy přišel na řadu učitel z Taiwanu, který je to všechno učí. Všechno mi pořádně prokřupal. Křupat krk fakt nesnáším… :-D Ale i potom jsem necítila žádnou změnu. Ptali se, jestli se cítím líp, než když jsem přišla. To samozřejmě ano. Tak že to tak stačí, ne vše se dá vyřešit hned. Tak snad mě toho zbaví. Pokud ne, přítel mě chce vzít do nemocnice, aby mě vyfotili :-/. Ten den jsem se cítila velice nedobře, po večeři jsem hned zalehla. Ve dvě v noci jsem se probudila a bylo mi ještě hůř, bolelo mě celé tělo. To je ještě zesílené pondělní sandou, kdy měl učitel radost, že mi to u pytle jde, tak jsem se snažila o to víc, a dva dny potom mi padaly hůlky z ruky, jak jsem ji měla namoženou.

Ve středu se skoro všechno, co se týče mého těla, v dobré obrátilo a bylo mi fajn, cvičilo se mi taky moc dobře. Záda stále bolí, uvidím příště. Abych se ale nenudila, že je všechno stejné, rozbolelo se mi zápěstí a cvičit s mečem jsem prostě nemohla. Kopí šlo, stát na té ruce jsem také nemohla. Nevadí, cvičila jsem prostě něco jiného, měla jsem i čas si jít před taiji zaběhat a zaposilovat.

Taiji

Jsme teď rozdělení na několik skupin – soutěžní forma qigongu Pět zvířat, tuishou a sestavy. Tuishou dělají jenom kluci, chystají se na soutěž v provincii Shandong. Já jsem ve skupině sestav, ale zkoušíme i aplikace. Učitel zase učí starou yangovou sestavu a začátek yi lu. Jinak stále opakujeme všechny ostatní sestavy a snažíme se soustředit víc na detaily. Proto jsem na FB zmiňovala tu břišní tanečnici… Jak se trochu oteplilo, všichni se teď dost protahujeme a hodně lidí chodí běhat. Když mám na taiji „dobrý den“ (jednou týdně, opravdu!), dokážu cvičit o hodně níž než normálně, takže jsem z toho vždycky strašně vycucnutá. Dneska jsem 56ku v kuse prostě nedala ani jednou. Když jsem unavená, tak je pak těžké cvičení nešulit, takže když skončíme se skupinovým cvičením, rozdělím si sestavu na kratší části. Ty části se snažím cvičit co nejlépe, 3x za sebou bez pauzy. Pokud to nejde jinak = někdo se mnou chce cvičit, tak to prokládám sestavami, u kterých se tolik neunavím. Mezi sestavami se pravidelně protahuji, je cítit trochu zlepšení, ale tohle je fakt na dlouho. V týmu teď panuje výborná atmosféra – makáme spolu, ale je i legrace. Takhle mi to moc vyhovuje. Tang Lin Xia mě ale zničí. Jednou jsem jí řekla, že po docvičení jsou skvělé na uvolnění sprinty. Od té doby se mě skoro každý den ptá, kdy už půjdeme běhat. Vysvětlení, že je to nejlepší na závěr cvičení, nebere. Dnes mě zase tahala ven. Jenže já předtím už půl hodinu běhala, tentokrát svižnějším tempem, a nechtěla jsem si ani představit, že bych ten den ještě běžela.

Frankie

Mám novou kamarádku, to už jsem asi zmiňovala. Dnes jsme spolu byly na večeři. Studuje tady kineziologii a chce pak do Ameriky nebo do Kanady. Je sice na bakalářském, ale vybrali ji k jednomu projektu – Číňané + Kanaďané. Snaží se zjistit, jestli/jak/proč je taiji vhodné pro seniory. Na to už je strašně moc výzkumů. Čínská strana má za úkol zkoumat kolenní kloub, Kanaďané pracují na bocích. Ona sama prý nevěří, že by taiji bylo k něčemu dobré a považuje to za aerobní cvičení. Stejně tak nevěří na čínskou medicínu, i když sama přiznává, že tuina je skvělá. No, má na taiji podobný náhled jako mladí cizinci – je to divné cvičení, příliš pomalé a nezáživné. Ne, přednášku jsem jí nedala, povídaly jsme pak o jiných věcech :-).

Číňané mají různá anglická jména. Minulé prázdniny jsem ve školce učila Spring (Jaro), Autumn (Podzim), Apple (Jablko), Wolf (Vlk)… Tady na škole máme třeba Destiny (Osud – chce tím vyjádřit, že si sama řídí svůj osud), kluk Roma, Juicy (Šťavnatá, kluci k tomu měli samozřejmě hodně připomínek :-) ), slečna Will (je to ale klučičí jméno), můj přítel je Lincoln (prý z nějakého seriálu, který se mu líbil, ale všechny hned samozřejmě napadne ten americký prezident :-) ). Nejvíc mých kamarádek se jmenuje Jane, Jenny…