Co jsem dělala minulý týden

Jak jsem se minulý týden chválila, že jsem hodně zhubla a vypadám k světu, tak za pár dní se mi to podařilo opět změnit. Rekord to není, ale je to znát, ach jo. No, nevadí. Nakoupila jsem si breezry, čokoládu, mám tu zelený čaj a ovoce. Čekají mě zase celé dny v tělocvičnách, tak se toho nebojím :-).

O svém pondělním cvičebním rekordu jsem už psala. V úterý se mi cvičilo jako dlouho už ne. Lehké nohy, skoky šly dobře, v sestavách uvolněná. Dokonce se mi dvakrát povedl přední podmet 720° bez pádů. A to jsem normálně ráda, když dám 540° a nezhroutím se při tom k zemi. Kolikrát jsem po docvičení skákala radostí a tleskala si :-D. Chtěla jsem napsat lidem zprávu, jak jsem úžasná, ale ovládla jsem se :-).

Na taiji se nám od pondělí změnil cvičební systém. Jak jsem předtím potřebovala jen pořádně protáhnout lýtka, uvolnit kyčle… teď je potřeba všechno, protože na začátku jedeme klasickou wushu rozcvičku. Když jsme se protahovali. Učitel Xie si párkrát zastínoval proti zrcadlu a šel se protáhnout s námi. Provaz skoro dosedl, kdyby fakt chtěl, nebyl by to problém. Rozštěp měl dokonalý. Ukázal různé druhy kliků: několik normálnějších, na hřbetech ruky, na prstech, na dvou prstech s jednou nohou ve vzduchu atd. Většinu toho zvládl jenom Florens, ostatní se většinou nechytali. Pak už nás nechal normálně cvičit. Po kopech a dalších základních pohybech jsme dělali i kotouly a podobné věci. Pan Arogantní si u jednoho pořádně natloukl určitá místa :-). Je legrační vidět Krále koberce, jak mu něco nejde a jak se s tím vyrovnává :-). Když pak další dny vedl rozcvičky on, vyhýbal se cvikům, které příliš neovládá :-). Během cvičení sestavy mě i učitel pochválil, že jsem hodně zhubla. To až mě uvidí v pondělí… :-) Cvičíme teď hlavně wu sestavu (武), 56ku a taiji duilian, ze kterého umím ale jen menší půlku, protože se s Tang Lin Xiu na trénincích střídáme a většinou nesejdeme. Zbytek si cvičíme, když učitel odejde a my máme splněné úkoly, které nám dal. Minulý týden jsem zapracovala na tom, abych se doučila tu novou sestavu a připomněla většinu starých, už jich je na mě celkem dost: 56ka, yi lu, 40 yang, sun sestava, wu sestava, půlka taiji souboje. Do toho ještě občas cvičím (ale nepamatuji si) 42 yang, 24ku a ten druhý wu styl, který mi zatím přijde nejtěžší, největší nezvyk. V pátek se do cvičení nechtělo nikomu, určitě i proto, že se zase dost ochladilo. Hned jak učitel odešel, hodně jsme zvolnili tempo. Opakovali jsme si sestavy, ale moc to nedřeli… Yao Ming se připravuje na přijímačky k policii, tak si oprášila sestavu s halapartnou. Napoprvé hvězdu s halapartnou neskočila. Podruhé už bez problému. Všechno celkem šlo, jen vždycky skončila hodně zadýchaná. Starší studenti tento rok už končí a ne všichni se dostali na mgr. studium. To platí pro ni ale třeba i pro pana Arogantního. Je to zvláštní, že už je tam pak nebudeme mít. Sice nás je teď na taiji fakt hromada, ale bez nich to už nebude ono. Je nás teď tolik, že se už na jeden koberec při společné sestavě nevejdeme. Změna je cítit, lidé si teď víc povídají, drží při sobě ještě víc než předtím. Na tréninky opět začal chodit můj oblíbený Li Yang, vždycky si hodně povídáme a cvičíme spolu. Je neskutečně líný, na druhou stranu, když se škola připravuje na nějaké vystoupení, tak je většinou jeho součástí (meč, kopí). Ukázal se po strašně dlouhé době i Brook, který teď studuje doktorské studium a píše na téma 国术. Je fajn být v kruhu přátel, cvičit s nimi, smát se s nimi, chodit s nimi na jídlo, probírat blbosti i závažnější věci. Konečně jsem opět v kontaktu s Esther. A moc mě potěšilo, že jsme se na FB našly s mou dávnou kamarádkou ze ZŠ, která už má krásné miminko. Jak se mi teď nedaří v pár věcech, přátelství mi jenom kvetou.

Kamarád-spolužák mě poprosil o pomoc s „překladem“ článků, které mu poslal náš vedoucí z USA. Je to v angličtině, oni to musí zpracovat a pak mu čínsky napsat, o čem to je, co se dozvěděli atd. Měl toho hromadu, tak jsem si půlku vzala na starost já. V pátek ráno byl na hodině strašně ospalý, prý šel spát až ve čtyři ráno. Chudák. Jenže on byl v KTV zpívat, ne že by se věnoval úkolům od učitele :-D. Trochu mě to naštvalo, měl štěstí, že až na jeden (o vývoji figurín na crash testy) to bylo hodně zajímavé, tak jsem se něco i dozvěděla. Tenhle týden mě vůbec naštvalo strašně moc věcí a lidí, proto jsem se také dala zase na jídlo. Většina z toho už je naštěstí za mnou, štíhlá linie tedy přede mnou :-). Nechť mi je bratránek příkladem, fakt na sobě zapracoval! :-)

Nový cvičební rekord

Mám nový cvičební rekord :-). Vydržela jsem cvičit 7,5 hodiny, pak mě z tělocvičny ale vyhnal hrozný hlad :-D.

8:00 – 9:20 = sanda

9:25 – 10:30 = posilování (prsa, triceps, předloktí, zápěstí), běh (rychlost: 8,5, čas: 30 min)

11:00 – 13:00 = můj trénink: protažení, základní pohyby, kopí

13:00 – 15:00 = qigong (5 zvířat a Ba Duan Jin)

15:00 – 16:00 = taiji (wu武, 56, sun)

Zítra je v plánu hodin šest: ranní posilování, po obědě vlastní trénink a taiji na závěr. I když jsem byla teď hodně nemocná, tak mi všichni říkají, že jsem zhubla, dokonce i váha :-). A je to na těle vidět :-)

Posilování

Posilování je kapitolou samo o sobě. Hromada lidí se tomu věnuje, hromada lidí to odsuzuje. Hromada názorů, nikdy se ve všem neshodneme. Vnímáme to jinak, na každého z nás to působí jinak, bla bla.

Když jsem cvičila ve WC, tak jsme se posilování skoro nikdy nevěnovali (ono když trénink trvá jednu hodinu, tak na to také nezbývá moc času :-) ), na sandě jsme to občas dělali, ale nechodila jsem pravidelně, tak netuším. Na soustředění bylo času víc, občas to bylo i organizované, ale působilo to na mě: „Hurá, dáme si do těla! Nevím proč, pro ten pocit, ne! Aby to pořádně bolelo, abych udělal/a víc opakování než vedle funící kolega.“ Občas jsem chodila s kamarádem do posilovny, ale v tom nebylo nic víc než si prostě zacvičit, držet se v „kondici“. Občas jsem posilovala doma, pro ten pocit a s vidinou toho, že třeba budu taky líp vypadat :-). Takže jsem sem přijela s tímhle: Posilování mi může pomoct skvěle vypadat (viz fotky fitness slečen :-) ), mít obrovské svaly a zvednout auto (kulturistika). BTW, všimli jste si, že jak se jim zvětšují svaly, ale některé části jejich těla zůstávají stejné, působí tím pádem opticky menší? O:-) To aby si pak s sebou pak pro jistotu nosili pravítko v případě nutné obhajoby :-). Ono je to znát ale i u slečen, pokud nemají zrovna silikony… Takhle „vzdělaná“ jsem sem přijela. Danny, který tohle všechno má v malíčku, mě z omylu hned vyvedl s tím, že správné posilování je důležitou součástí tréninku (a nejenom wushu). V posilovně tady potkáte nejrůznější sportovce, že většina z nich cvičí špatně teď nemá smysl rozebírat. Na dráze kolikrát po tréninku vidím i atlety, jak dřou činky, posilují s vlastní vahou nebo s kamarádem. Každý sport chce ale odlišné metody. Naučila jsem se tady toho hodně, ale ne moc vědecky, tak omluvte způsob, jakým vám to budu předávat :-). Jak je to tedy ve wushu?

Určitě jste si všimli, že většina wushistů nejsou nabušená hovada. Ale opět, i zde každý styl vyžaduje trochu jiný přístup. Stačí se podívat na lidi z týmu, nemusíte je vidět cvičit, a hned poznáte, kdo dělá chang quan, kdo nan quan. I když nohy mají občas oba zástupci podobně obrovské. Když jsem viděla fotky trenéra z doby, kdy ještě cvičil, tak na tom byl podobně jako Bobo, který dělá nanquan. Ale jiný tvar –a tím nemyslím do O nebo do X, ale ty svaly prostě vypadají jinak. Na holkách se třeba také dobře pozná, že cvičí taiji. Oproti normální čínské holce (velikost „čínské jídelní hůlky“) má macatá stehna – ale zase, ne každá. Někteří wushisti mají fakt pěkné svaly, někteří vypadají, že byste je nejraději vzali na vydatné jídlo. Obecně platí, že na chang quan je lepší štíhlejší tělo, nanquan potřebuje dobrou základnu a ruce jako dvě větvičky vám při poctivém cvičení rychle zmizí. Ať už „velcí“ nebo „malí“, wushisti určitě nejsou kulturisti. Wushu je rychlé, a to i wushu tradiční. Čím víc posilujete pro objem, tím ztuhlejší a pomalejší budete. Samozřejmě se to dá zmírnit protahováním, doplňujícími cviky atd., ale vždy vám to bude trochu na obtíž. Na druhou stranu pro normální věci vám to bude k velkému užitku – budete líp vypadat = líp se cítit, a líp se cítit i po fyzické stránce, budete mít kondičku, hodně toho zvednete a i uběhnete (pokud to kombinujete, jak jsem psala). To je trochu vidět tady na Robertovi (USA), který má fakt „tělo“ :-). Bude zajímavé ho vidět na tréninku chang quan, jak se s tím popere a jakou nejlepší cestu si pro to najde. On sám přiznal, že se věnuje posilování hodně proto, že je to tak trochu „jednodušší“, tak nějak bezpečné prostředí, které se až tolik nemění, je si v tom jistý, neklade to na něj tolik nároků. Nedá se to porovnávat třeba s tréninkem sandy, který je strašně komplexní (a také samozřejmě zahrnuje posilování). Na druhou stranu jsem četla rozhovor s jedním učitelem hungaru, který posilování úplně zavrhoval. Jenže, on pak následně přiznal, že nějaké posilování dělají, navíc v systému jejich školy se na to klade důraz. Je to sice hra se slovíčky, ale velice důležitá. Není prostě posilování jako posilování. No a můj trenér mi už na úplně prvním tréninku s ním sdělil, že posilování teď bude mou nedílnou součástí. Jak já byla nešťastná! Není totiž bolest jako bolest, jak už jsem kdysi zmiňovala. Na bolest při protahování jsem zvyklá, bolest při posilování mi dělá problémy. Danny byl naprostý opak, dokázal zvednout skoro cokoliv, kolikrát si stěžoval, že na škole v posilce je málo závaží :-D. Ale protahování pro něj bylo naprostým mučením, při kterém by se přiznal i k tomu, co neudělal.

Pro nováčky ve wushu je důležitá postupná příprava, ne na to hned skočit :-). Je to podobné jako jsem psala v minulém článku, že se teď věnuji posilování těch menších věcí – kotníky, kolena, zápěstí atd. Chce to dobře zpevnit: 1) Aby se pak mohlo postupně nakládat víc, 2) prevence proti zranění. A nakládat budeme časem víc, aby se nám zlepšovaly skoky, rychlost, výbušnost atd. Velice důležité je pravidelně posilovat břicho a záda: a) při skocích vám nebude horní polovina těla plandat a líp se udržíte v ose, b) při podmetech a podobných cvicích lépe udržíte stabilitu a mnoho dalšího. Šikmé břišní svaly spolu s dalšími hrají důležitou roli při strašně moc technik (všechna přetáčení se, meč, kopí…). Všichni víme, že pas je základ – rychlejší a jistější přechody z postoje do postoje, plynulejší pohyby atd. K čemu máme nohy, víme, že jo :-) Strašně moc lidí je ztuhlých v ramenou = pomalé ruce, údery bez šťávy atd. Co jsem tady, tak jsem ramena neposilovala (když si odmyslím cviky, při kterých se ramena přirozeně zapojují). Za to třeba prsní svalstvo, triceps, předloktí, zápěstí – na tom všichni makají hodně. Zaměřuji se na zbraně, takže to beru z téhle stránky. Ale u chang quan nebo hua quan jsem to také cítila podobně. Základní techniky s mečem, to je kromě jiného hlavně – pas, triceps, předloktí, prsa, zápěstí. Kopí je podobné. Ramena nechte uvolněná, poděkují vám :-). Svoje dělá hodně už samotné cvičení, ale to nestačí, takže používáme činky, závaží, pytlíky a vesty s pískem. Pro ilustraci vezmu třeba bench press: dolů pomalu, nahoru co nejrychleji (bacha na lokty, nepropínat do maxima). To je základ pro téměř veškeré posilování, které tady děláme (moderna). Jedním z hlavním cviků na skoky (samozřejmě se to musí doprovodit dalšími jako žabáci, výskoky, výskoky na lavičku a různé nácviky – nácviky jsou STRAŠNĚ důležité u hodně věcí) je dřepování s činkou. Sice se také snažíme postupně zvedat víc a víc, ale nejsme vzpěrači, takže to jede na stejném principu, který jsem uvedla předtím. Dřep pomalu dolů (Na úroveň, ze které se odrážíte. Pokud najíždíte na bailian z polovičního dřepu, nemusíte s činkou jít až do bobku) a pak vystřelit co nejrychleji vzhůru (bacha na kolena, nepropínat na maximum). Na plná chodidla, na špičky, přímo do lehkého výskoku = kombinovat různé metody podle potřeby. Kluci z týmu zvedají dvojnásobek až trojnásobek své váhy – ale samozřejmě to nejedou desetkrát. Jakou váhu zvládnout, tu jedou víc. Svoje maximum dají dvakrát, třikrát a hotovo. Mně trenér stanovil hranici 100 kg. O prázdninách jsem dávala 75 kg a cítila jsem, že půjde víc, ale záda moc nesouhlasila. Takže teď dělám opět přípravu – kolena, záda a břicho. Do toho posiluji nohy jinými cviky. Pak přejdu na činku. Dobré je si ji párkrát zvednout čistě bez závaží, ta naše váží 20 kg. Osahat si to, vychytat si „styl“ a pak přidávat. Pokud už jsem trochu ve formě, začínám rovnou na padesáti. Pamatuji si, že když jsem tenhle cvik jela poprvé, také jsem tam měla padesát, a myslela jsem, že umřu. Trenér mě musel jistit. A pak už jsem to zvládala sama pod dohledem a mohli jsme přidávat. 75 kg půjde dobře, protože už v létě to nebylo moje maximum, ale víc uvidíme. Čím jste výš, tím je každé kilo znát. Důležitý je po sérii sprint, vyzkoušet si výskok. A když budete dřepovat, dělejte to fakt jako kdybyste se chystali odrazit. Když budete posilovat lýtka – výstupy na špičky – tak fakt myslete jako kdybyste se zrovna odráželi. Buďte v tom pohybu. On si to mozek taky líp spojí dohromady. A i když to bolí, nešulte to, děláte to pro sebe. Nedělejte velkou nálož každý den a hlavně, aspoň trochu si to plánujte.

A k tomu posilovaní jako prevence zranění. Vyplývá to už z toho, co jsem psala výš. Tady razí metodu, že co bolí, to se má posílit. Trenér samozřejmě hned ví, co potřebuju posílit, ale vždy se zeptá, kde se cítím slabá, kde cítím problém nebo co mě bolí. Když jsem s ním začala skákat, ozvalo se mi pravé koleno, nosila jsem návlek. Pravidelně jsem dostala nakázáno posilovat svaly kolem kolene a dělat různé nácviky, jezdit na ortopedu atd. Tohle posilování je ale jiné – žádné „co nejrychleji nahoru“, tady chce všechno dělat hodně pomalu – nahoru i dolů. I různé poskoky a přeskoky chce ze začátku brát pomaleji a jistěji. A rozhodně ne žabáky. Viděla jsem, jak Aurora posilovala po operaci kolene. A mám teď z první ruky, jak to vypadá i od trenéra. Ten se před pěti lety zranil (klasické wushu zranění) a ukončil sportovní kariéru. Aurora po stejném zranění tři měsíce čekala, nic nedělala, bála se atd. I když je skoro dva roky zpátky, stále má problémy se slabými nohami a skoky jí nejdou (a to už nabrala hodně svalů, předtím měla stehno jako já lýtko). Hrozí, že se opět zraní. Můj trenér hned po operaci začal s každodenním posilováním atd. A kdykoliv mi dokázal na tréninku ukázat skok v plné kráse – bez zahřátí, rozcvičení, v pantoflích. Pokud musel na soutěž, tak jel ale bez větších skoků, protože to přeci jen není takové a při soutěži hraje svou roli i stres (i když on je samozřejmě nejlepší a nejúžasnější :-) ). Minulý měsíc byl na poslední operaci. Operovali ho ve dvanáct hodin. Dorazila jsem za ním ve čtyři hodiny a nic na něm nebylo znát. Vedle leželi dva další se stejným problémem (jednomu se to stalo během basketbalu, jeden měl tu smůlu, že při procházce :-( ), celí zelení a bez síly. Můj trenér se hned ptal, co jsem mu přinesla k jídlu a chlubil se, že tu nohu sice zatím moc necítí, ale může s ní hýbat, po dvou dnech ho pustí a další týden hned začne se cvičením. A pak už bude zase skákat. Po dvou týdnech už v pohodě běhá po koberci, předcvičuje, jen skokům se zatím vyhýbá. Občas spolu i posilujeme. Chce to prostě aktivní a trpělivý přístup, udělat si z toho zvyk (flexibilní) a věřit. V zimě mě hodně trápilo tříslo. Jak jsem necvičila, tak se to zlepšilo, ale po taiji se mi opět ozvalo. Začala jsem panikařit a řešila, co s tím. Přítel mi to párkrát namasíroval, ukázal, jak to můžu dělat i sama a řekl, že to ale musím dělat každý večer před spaním, a pak se nemusím ničeho bát. Často jsem líná, nechce se mi, ale už si na to zvykám. Těch 5-10 minut denně prostě mám. A je to znát. Při taiji jsem stále zatuhlá, ale hlavně – nebolí to!

Moderní taiji nedělám, ale bude to fungovat na podobných principech. Chce to prostě zkoumat a ne slepě kopírovat. Chci skákat XFJ. Musím zjistit, jaké svaly při tom zapojuji a ty posilovat. Nácviky přizpůsobit tak, aby odpovídaly daným pohybům, které se pak objevují v samotném skoku. Když si vyzkoumáte, jak tělo při cvičení opravdu funguje, ušetříte si hodně času a námahy. Anatomii a podobné věci jsem studovala jen okrajově, ale během cvičení jsem se toho naučila strašně moc – od učitelů, trenérů i sama od sebe. Takhle kolikrát, když děláme nějaké aplikace na taiji, spolužačkám a spolužákům vysvětluji, jak danou techniku provést a proč to nebolí, když to dělají oni a proč ano, když to na nich zkusím já. Některé pokročilejší techniky samozřejmě stále zatím nechápu. Je jedna, která se zdá strašně jednoduchá, zkouším ji na různých lidech, kteří mi přijdou do cesty, ale nedaří se. Učitel jen přijde, zmáčkne a už je mi do pláče :-D. On vysvětluje základní principy, ukazuje hodně variant. Vysvětluje a ukazuje i ty obtížnější, ale tam už nás nechává hledat samotné. K něčemu musíme prostě dospět sami – někdo dřív, někdo později. Někdo nikdy :-/. Někdo mi kdysi řekl, že každý člověk má jen dvě nohy, dvě ruce… takže i když je wushu tak krásně komplexní, dá se v tom najít cesta a „logika“. Co se týče posilování v taiji, tohle je složité a nepřijde mi to až tak důležité. Samozřejmě, pokud vás bolí kolena, můžete zkusit to posílit a uvidíte. A nebo si vzít příklad z Čibiho, který se naučil prostě „správně“ stát a problém nemá :-). Co se dá asi nazvat taiji posilováním je třeba stání v postojích, jenže přitom se snažíme uvolnit co nejvíc, vnímat vlastní tělo. Abych vydržela stát déle třeba v mabu, pomáhá mi dýchání a představa, že jsem strom v lehkém vánku. To nám vysvětlil učitel Xie, když jsme nezvládali „čekat“, než nás všechny opraví. S dávkou sebeovládání, které je na začátku potřeba, to funguje. Na fali prostě trénují pohyby ze sestavy a nebo s taiji kopím (s tou obrovskou tyčí), máme tady různé velikosti. Pan Arogantní (Zhan Qing Ran), je náš šampion na tuishou. Loni v Shangdongu ve své kategorii vyhrál, teď se připravuje na další soutěž, která bude v červnu. Maká velice. Na začátku si sám cvičí yi lu – ve vysokých postojích, pokaždé se zaměřuje na jiné aspekty. Pak trénuje s námi, pokud je to potřeba. Jinak dál maká na yi lu. Někdy ve vyšších postojích, bez fali, někdy jede naplno se vším všudy. Ostatní členi univerzitního taiji týmu teď zatím cvičí všechno možné, jak učitel naplánoval. On ne, on má náplň tréninku jasnou a nikdo mu k tomu nemusí nic říkat. Ke konci tréninku si vezme to taiji kopí a posiluje s ním. Hned potom klikuje – na hřebech rukou a pak hned ještě normálně. Pauza a znovu. Když má s kým, občas jede tuishou. Takhle to dělá každý den, občas do toho zapojí ještě břicho. Na uvolnění si opět dá yi lu, někdy i qi gong. Je unavený. Je unavený moc, ale každý den do toho jde znovu. A nikdo ho nemusí pobízet. Pak tu máme další šampionku, Madelin, která rok ale necvičila, protože se připravovala na magisterské zkoušky. To už jsem psala, že na tom byla hodně špatně. Ale každý den dřela a učitel Xie se jí hodně věnoval, protože sama občas té bolesti a únavě podléhala a odpočívala. Ta cvičí 56ku a meč. A potí se jako kůň. Máme tu ještě jednu slečnu, Yao Ming. Pochází z wushu rodiny, její sestra cvičí někde v Shaolinu. Cvičila s učitelem Xie ještě než nastoupila na univerzitu a cvičí prostě úžasně. Také si cvičí, jak uzná za vhodné. Není-li fakt před soutěží, tak ji učitel do ničeho nehoní. Ona občas jen tak sedí, pozoruje ostatní, jde se podívat vedle k týmu moderního wushu. Někdy si opakuje. A někdy najednou začne cvičit a tu chvíli všichni kolem přestávají cvičit a jen ji pozorují. Všichni z taiji týmu si prošli moderním wushu, někteří se taiji začali věnovat až na univerzitě. Když jsem jednou zase přišla zraněná na taiji, pan Arogantní se mi smál a říkal, že bych měla cvičit fakt jen taiji, při tom se mi nic nestane. Proto mimo jiné on sám cvičí taiji. Skoky mu nedělaly dobře, při XFJ do provazu se zranil. Taijisty nikdy nevidíte posilovat. Jen tedy Madelin často seděla na imaginární židličce nebo v dřepu dlouhé minuty, aby se dostala do formy – to jí nakázala Yao Ming a přísně na ní dohlížela :-). Když se jí její svěřenkyně zeptala, jak to že ona takové problémy nikdy nemá, ta jen odpověděla, že už toho má odcvičeno dost :-). Taijisty ale velice často vidíte běhat – sprinty hned po sestavě na uvolnění nohou nebo delší běhy. Často je také po sestavě můžete vidět ve stojce, jak si vyklepávají nohy :-). Zajímavé také je, že šampioni z různých oborů spolu hodně kamarádí. S ostatními také mluví, ale není to takové kamarádství :-D.

Líbil se mi Tamary komentář k jednomu článku, kde stálo, že zvyknout se dá na všechno. Wushu vám fakt posune možnosti až na neuvěřitelná místa. Ale musíte naslouchat svému tělu.

Čtyři stránky… začínám se dostávat do formy i tady :-D

Změna přístupu k tréninku

Tento sobotní trénink jsem se HODNĚ rozčilovala. Měla jsem totiž pocit, že minulý semestr byl k ničemu. Tak nějak jsem si ani snad nepamatovala, co jsem dělala, žádný větší pokrok, ale snad všechno se zhoršilo. A protože jsme teď „hrozně super kámoši, kteří si všechno můžou říct“, tak jsem mu to vpálila. Tedy, původně jsem nechtěla, ale když si naběhl a zeptal se, tak jsem se neudržela. Sama jsem koukala, jak mám najednou plynulou čínštinu :-D. Probrali jsme to do detailu, ale na většinu věcí jsem si odpověděla sama hned po tom, co jsem to ze sebe dostala a byla jsem správně po čínsku strašně 不好意思 (styděla jsem se :-D) a omluvila jsem se. Trénink je jako vztah, jsou na to dva lidé (případě větší cvičební skupiny jsou tam ještě spolucvičenci). A to i v případě, že si trenéra/Mistra/učitel/doplňte si platíte. Nemůžete čekat, že vy platíte a druhá strana všechno udělá za vás. Pokud se nedaří, nastane problém, skoro nikdy to není chyba jen trenéra. Něco na podobné téma jsem psala i Petrovi, konečně jsem si také i vlastní slova jednou vzala k srdci :-). Rozčilovala jsem se, že po půl roce cvičení žádný pokrok, spíš naopak. Zeslábla jsem, půlku odcvičím tak, že pak z koberce sbírám plíce, některé techniky se zhoršily, o skocích ani nemluvě. A to je všechno kvůli tobě, trenére, nedával jsi pozor, udělal jsi chyby. Člověk některé věci strašně rád zapomíná a v umění výmluv se orientuje velmi dobře. Stejně tak já. Zapomněla jsem hned několik důležitých věcí. V zimě jsem měla hned několik zranění: propíchlou ruku :-D, tříslo mě omezovalo hodně, bolela záda, ozýval se loket. Do toho jsem byla často nemocná. Byla jsem na výletě v Henanu, trenér byl doma. Nohy jsme neposilovali, protože mi to tříslo většinu času nedovolovalo, je fakt, že jsem to občas cítila i při běhu. Horní polovinu těla také ne, protože jsme se snažili o co největší uvolnění. Ztuhlost trenér označil za mou největší brzdu. To byl náš cíl spolu s koordinací pohybů a lepším porozuměním. Navíc jsem v té době cvičila proto, že jsem chtěla a mým záměrem bylo učit – takový trénink se od výkonnostního liší. Teď jsem se probrala ze zimního spánku s jiným záměrem. Celá překvapená, že se s tím novým záměrem moje tělo neshoduje. Stěžovala jsem si, že neskáču, nemám sílu, nemám rychlost. Jenže my pracovali na jiných věcech. A jak jsem byla zaslepená, nevšimla jsem si, že těch věcí jsme více méně dosáhli. Kolikrát jsem sama sebe překvapila, že mi pohyby na sebe líp navazují, jsou plynulejší. I když jsem neposilovala, tak se mi občas daří skočit bailian podobně jako předtím. Čím to je? Zkušenost a také koordinace a uvolnění. Neříkám, že v tomhle směru jsem již „hotový člověk“, ztuhlost zůstává mým celoživotním nepřítelem, ale nebyl to promarněný půl rok. Už vidím, kolik mi to dalo. Děláme mi teď novou sestavu s kopím a pohyby se učím o dost rychleji než předtím. Po týdnu už to zvládnu dobře plynule, bez mých typických záseků. Co se mi líbí na trenérovi, že se stále učí a snaží se pro svoje svěřence hledat co nejlepší metody, což mi také klade na srdce. Sám přiznal, že i když se stále zlepšuji, některé jeho metody na mě neseděly. Podlehl mé netrpělivosti a honbě za co nejvíc v nejkratší možné době. Učil mě tedy strašně moc věcí najednou. Do toho jsem se ještě snažila porozumět, proč mě (a ostatní, když jsem docházela na jiné jeho tréninky) učí tak a tak, jaké to má a nemá účinky. Chtěla jsem prostě vědět všechno s tím, že nemám moc času. A také s tím, že platím, tak z toho musím vytřískat co nejvíc :-). Pokud člověk chce pouze porozumět, a to jen zhruba, je tahle metoda celkem dobrá. Ale pokud se chce člověk opravdu zlepšovat a porozumět doopravdy, není to to pravé ořechové. Sama jsem chtěla změnit cvičební styl kvůli přípravě na soutěž – míň zkoumat, víc cvičit a ono to časem docvakne. Ale v sobotu mi došlo, že tohle je správná cesta ke všemu, nejen k soutěži. Tím netvrdím, že to chce slepě cvičit svoje a ničím se nezabývat. Sledovat učitele, sledovat spolucvičence, sledovat sebe, to je nutnost. Ale nezkoumat příliš. Wushu prostě plyne, tak se nesnažte zastavit a bádat, kam že to plyne a proč zrovna tam a ne jinam. Časem se to dozvíte. Chce to ale používat srdce, jak říká náš Mistr Qin. Navíc pokud sami k té zkušenosti dorazíte, když si to sami objevíte, má to daleko větší cenu a trvanlivost, než kdyby vám o tom někdo stokrát vyprávěl. I v životě se snažíme dobromyslně uchránit lidi od chyb, které jsme sami udělali. Někdy by bylo dobře, kdyby nás poslechli. Někdy si to ale prostě musí vyzkoušet sami. Nesnažte se někomu vysvětlit, jak chutná čokoláda (pokud se zrovna necvičíte v řečnických schopnostech :-) ), on si ji sám ochutná, až přijde čas a zjistí si to sám pro sebe. Navíc, v tomhle případě – co chutná vám nemusí chutnat druhým :-/. Německý kamarád Florens mi dovezl sýr. Byla jsem za něj šťastná, skoro jsem se rozplakala (kdo ochutnal mléčné výrobky v Číně, ty v normálních cenových relacích, chápe :-D). Jenže, tenhle je něco na způsob našich olomouckých tvarůžků. Přítel to zhodnotil krátce: „To není možný, to fakt jíte? Naše smradlavé tofu smrdí míň a chuť už má normální. Tohle chutná ještě hůř než to smrdí!“ Takže mi ta německá cihlička dál leží v lednici :-(.

Změna mého přístupu k tréninku je znát velice. Nejen že postupuji rychleji, ale mám z toho větší radost a pokaždé nemůžu dospat, jak se těším do tělocvičny. A metodu změnil i trenér. 1) Pobízí mě víc do cvičení a nenechává mě tolik mluvit. Zjistili jsme totiž, že většinou prostě jenom hledám důvody, proč to nejde, místo abych se zaměřila na to, jak by to mohlo jít. U jednoduchoučkého tengkong feijiao jsem se stále kvůli něčemu rozčilovala, sváděla to na desítky věcí. Přestal mě poslouchat a trpělivě argumentovat. Prostě vysvětlí, je to proto a proto, zkus to takhle. No, a funguje to. Když chci, promluvit si o tom můžeme do většího detailu po tréninku nebo si to můžu ve volnu podle svého zkoumat. 2) Nechce po mně tolik věcí najednou, musím probírané věci fakt pochopit a pak jdeme na další. Když něco nejde, tak to prostě rozkrokuje se mnou a můžeme to opakovat pomalu klidně i desetkrát. Zajímavé ale je, že v neděli jsme takhle zvládli probrat celou polovinu meče – do velkých detailů a tak, že teď to pomalu zacvičím prostě dobře. Navíc už mi to nemusí vysvětlovat desetkrát. Co se mi zdálo nepřekonatelné stačilo ukázat mi dvakrát a najednou to bylo jasné. Takhle nám to předkládal i Mistr Qin: U nás, abychom se naučili mluvit/číst/psát, se musíme naučit abecedu. Pak dokážeme skládat slova a z nich tvořit věty. Wushu je stejné. Podobný princip se uplatňoval nejen na tréninku, ale i když jsem se učila cizím jazykům nebo hře na flétně. Na slova mého hudebního učitele jsem si v neděli kolikrát vzpomněla: Rozkouskovat, co nejde rychle napřed trpělivě pomalu. Co zvládneš dobře pomalu pak rychle není takový problém. Takže teď v tréninku postupuji o dost rychleji než předtím. A další věc, která mi docvakla, když jsem četla tu mnohokrát zmíněnou diplomku. Píše se v ní, že západní člověk je více v minulosti a budoucnosti, zatímco Číňané se pohybují v přítomnosti. Dá se to aplikovat i na trénink a to už jsem sama několikrát zmiňovala – chce to být plně přítomný v daném pohybu, který zrovna cvičíte. Výsledky jsou pak opravdu úžasné. Ne vždy to samozřejmě jde tak hladce. Často se mi stává, že mám mozek pomalejší než tělo nebo naopak. Chce to tedy opět zpomalit, víc opakovat a pak se do toho opět dostanu. Když skáču, musím být přítomná ve všech částech skoku – ve výskoku, v otočce, v dopadu… A ne se soustředit jen na odraz, temno a dopad. Když člověk zvládá být přítomný v pohybech na tréninku, je zajímavé si to vyzkoušet před lidmi na vystoupení/na soutěži. To je zase něco trochu jiného a ukáže vám to hodně. Proto jsem i zastáncem toho, že by se každý měl těchto akcí aspoň někdy účastnit. Naučíte se hodně o sobě a když zvládnete trému během vystoupení, třeba vám to pak půjde líp i během ústní zkoušky, kdo ví :-).

Teď tedy cvičím pomalu a pečlivě všechny techniky. Když to jde, přidávám rytmus, trochu rychlosti atd. Takhle to budeme dělat a budu doufat, že až budu potřebovat cvičit třeba rychle, tak to půjde. Nic jiného mi nezbývá :-D. Tento týden mám přípravné posilování, tzn. menší věci – kotníky, kolena, zápěstí atd. K tomu samozřejmě záda a břicho, to se musí, a ne proto aby to hezky vypadalo. Tohle je trochu zajímavé – moderní wushu je hlavně pro tu estetiku, ale jejich tělo kolikrát až tak krásně nevypadá :-D. K posilování se vyjádřím potom. No a příští týden začínáme s nakládačkou: víc a víc váhy – víc a víc rychle. No a běhat, ach jo :-(.

Nemoc, Strečink

V minulém článku jsem se asi dvakrát odvolávala na trénink, teď přišel ten čas :-).

Nemoc a studium tady

Na tréninku opravdu funguji tak nějak jinak, než normálně (a co teprve během menstruace, jak jsme se s Péťou shodly :-DD). Myslím, že i to je jeden z důvodů, proč lidi wushu tak pohltí. Proč chtějí dál a dál cvičit a nevadí jim, že tomu obětují tolik času. Takové pocity zažívám jak na taiji, tak při moderně. Prostě s tím už nejde přestat, a ne proto, že by šlo o zvyk. U mě se cvičební zvyk velmi rychle vytrácí. Stačí, abych týden necvičila a hned si odvyknu, nějak nemám potřebu se zase chodit mučit do tělocvičny. Ale je ve mně něco, co mi nedovolí přestat. A to něco spolu se zkušenostmi mi pomáhá překonávat i ty úvodní fáze po nic nedělání. A co si budeme povídat, už po třech dnech nemoci je na tom člověk dost bídně. Tuto zimu jsem nemocná snad každý týden. Pondělí a úterý jedu naplno. Středu až pátek se léčím a pak cvičím zase o víkendu. Minulý rok jsem uplatňovala metodu, kdy jsem cvičila prostě stále a bylo jedno, že jsem byla nemocná. Co si pamatuji, tak to celkem šlo (asi jsem nebyla tak moc nemocná) až na jednou, kdy jsem po intenzivním týdenním cvičení s trenérem v době nemoci byla následujících 14 dní slabá jako moucha. Tento rok jsem to zkusila jinak, a to necvičit a léčit se. Jenže tady to není jako doma, kdy jsem byla nemocná a hotovo, nic jsem nemusela. I když mám přítele, který by pro mě udělal všechno, snažím se většinu věcí obstarávat sama. A tady člověk prostě stále musí něco dělat. Když jsem šla na konzulát, tak mi moc dobře nebylo. Ale jít jsem musela, protože pak zase nebude čas nebo budu muset dělat něco jiného. Školní hodiny tady fungují jinak, až na ty nepřínosné je třeba chodit na všechny – téměř v jakémkoliv stavu. Co jsem viděla, naše třída má 100 % účast dokonce i na volitelných wushu předmětech. Výjimky jsou během zkouškového, kdy občas dorazí na hodinu pozdě, protože psali test v jiné učebně. To my, když jsme dopsali na ZČU test, tak jsme šli slavit :-D. A kdybych nechodila na školní tréninky, byla bych sama proti sobě – když člověk opravdu chce, může se naučit hodně moc, a hlavně – zadarmo :-). Proto trochu nechápu, proč teď někteří spolužáci nechtějí chodit na volitelný qigong, který patří k jedněm z nejkvalitnějších hodin. Qigong, který nás minulý semestr učila učitelka Liu Jing byl o ničem. Ale oni zase mají své důvody, kterým rozumím, nic prostě není tak jednoznačné. Učitel Xie je trochu tradiční v tom, že kdo moc nechodí, toho moc neučí. Na druhou stranu chápe, že my cizinci máme studium ztížené, minulý rok jsem na žádném tréninku nechyběla, byla jsem i v létě až na poslední týden. Jen prostě musím zase každý den a časem to bude dobré. Sama cvičit také musím pravidelně, pokud necvičím, jde to pak ztuha a bolí to. Zrovna v sobotu, když jsem jela základní kopy, rozhodla jsem se, že pauzu už prostě ne, i kdybych byla sebevíc nemocná, tak do tělocvičny aspoň na základní wushu půjdu. Za tu bolest poté to nestojí, fakt že ne. Samozřejmě jde i o to, že na čem jste předtím makali, jste během těch tří dní zase ztratili (ne zcela, ale je to dost znát).

Strečink

Na protahování teď mám svou metodu (skombinovala jsem víc rad, kterých se mi dostalo a přizpůsobila to pro své tělo) a funguje. Během „ztuhlých“ dní se protahuji trpělivě, vydatně, ale neničím se za každou cenu. Další den to hned jde o poznání lépe a den poté můžu zase o kousek níž/výš než předtím. Na žebřinách už si zvládnu dát levou nohu k hlavě (bokem :-)), bez opory to nejde tak vysoko, ale chvíli na určité úrovni vydržím. Tohle půjde. Dotknout se špičkou čela je pro mě ale hodně vzdálená a nejistá budoucnost. Nejvíc jsem ale ráda za to, že se mi zlepšil pravý provaz, ještě chvíli a dosednu i ten, což se mi zatím nikdy nepodařilo. Moje zimní pauza přinesla hodně špatného, na druhou stranu mě už pravá noha nebolí, jen je ztuhlejší než levá, takže se s ní dá dobře pracovat. Co se týče protahování, je dobré dát studentům nějaký systém, základ. Jednak jim to pomůže, aby věděli, jak se protahovat, když cvičí sami. A také to trochu odvede pozornost od bolesti. Časem si ale každý vytvoří svůj vlastní systém, který na něj nejvíc působí. Protahování před a po tréninku je ale jiné. Co jsem viděla, tak hodně lidí má tendenci se před tréninkem protahovat strašně dlouho a vlažně. Takže pokud se před cvičením zahřáli, než se dají do cvičení, stačí „vystydnout“. Rozvláčněný strečink je možná příjemný a uvolní vás, ale nepřipraví tělo na věci, které budou následovat. A to jsou většinou základní kopy. Při těch se snažíme kopat často co nejvýš to jde, co nejrychleji to je, co nejsilněji to je (při zachování uvolnění) atd. Na netu jsem se dostala článku, který se zabýval jednou americkou studií. Zkoumali tam dvě skupiny sportujících lidí. Jedni se po tréninku protahovali, další ne. V závěru mezi oběma skupinami nezpozorovali téměř žádné rozdíly. Došli tedy k tomu, že strečink po tréninku není důležitý. Když to řeknete lidem, kteří jsou už dlouho zvyklí se po tréninku protahovat, mávnou nad tím rukou, že oni jsou na to zvyklí, určitě jim to pomáhá. Až přibude víc takových studií a bude to prokazatelnější, tak nad tím možná začnou uvažovat. Mě učili, že protahovat se ANO. Sama mám samozřejmě zkušenost s obojím a musím říct, že až tak velký rozdíl v tom necítím. V týmu se po tréninku příliš neprotahují, ani trenér to po mně nevyžaduje. Ale také mě jen tak nepustí domů. Důležité je uvolnění, a k tomu kolikrát pomůže i strečink (vše nejlépe v suchém oblečení). Po taiji se často s Tang Lin Xiou okopáváme, šlapeme na sebe a tak, to fakt pomáhá moc. Navíc každý je jiný, zvlášť v začátcích se nedoporučuje po tréninku hned vyběhnout na jídlo nebo prostě domů. Musíme se zklidnit, tepová frekvence se sníží… aby to s námi náhodou pak nešlehlo :-D. Po běhu by se také nemělo jen tak zastavit. Chce to snížit tempo, vyklusat si a nebo to aspoň trochu vychodit. Když jsme v létě jeli polovinu sestavy a víc za sebou, často jsem nemohla dýchat. Chtělo se mi zvracet a první reakce byla – sednout si, lehnout si a umřít. Trenér mě vytáhl zpět na nohy a donutil mě si vyklusat. Nebo se se mnou aspoň prošel kolem koberce a vysvětlil proč. Stejný důvod, který jsem již uvedla.

Bývalý přítel tělocvikář mi jednou povídal, jak se připravoval na zkoušku z gymnastiky, ze kterého ho jednou už vyhodili. Nejen že se samozřejmě víc protahoval, ale před zkouškou si zalezl do horké sprchy, nahřál se a protáhl se tam. Angličan Ben, který tady studoval minulý rok dělal to samé každý den (a Danny se rozčiloval, že je ve sprše i půl hodiny :-D). Tak to dělám také. Protahuji nohy a teď se hlavně snažím protáhnout stehna a uvolnit je. Nějak to zatím ale nefunguje, a to to dělám už pár měsíců. Nejhorší je, když pak večer sedím u počítače, učím se, povídám si s vámi a tak. Když se pak zvednu, mám stehna jako kámen. Jako teď :-(.

Jako voda...

Úplně jsem zapomněla ještě jednu věc, která mě potkala při cestě z českého konzulátu. Když jsem si v metru četla, zaslechla jsem zvuk flétny. Myslela jsem si, že to jde z televizí, které jsou u dveří. Když hudba sílila, podívala jsem se ještě jednou a uviděla starší shrbenou ženu a skoro slepého kluka. Žena prosila o peníze, kluk měl u pusy malý mikrofonek a hrál na bambusovou flétnu (podobnou, jakou jsem dostala já, ale příčnou). Po několika příhodách tady v Šanghaji jsem si myslela, že si jich ostatní nebudou všímat, ale naopak. Snad všichni sahali do kapes pro peníze, a i když dali třeba jen drobné, tak dali. Kolikrát chtěl za partnerku zaplatit muž, ale slečna pak z peněženky nějaké peníze také vytáhla. Přidala jsem se.

Hodně se teď snažím s lidmi mluvit o všem možném. Dost mi pomáhá mluvit s přítelem – nejenom kvůli čínštině, kterou mi stále všichni chválí (sama ale vím, že mohla být ještě o dost lepší). I když máme odlišné názory na věc, tak to nevadí, víme, že to nemyslíme zle, takže není problém to spolu rozebírat. V sobotu po tréninku jsme šli na oběd a seděli v kantýně zabraní do hovoru až do večeře :-). Asi i proto mi tenhle týden bolela tak hlava :-D. Když se člověk nesnaží věcem porozumět a nebo to bere tak jak to přichází s tím, že mu to časem docvakne (to je podle mě dobrý způsob), tak to jde, ale když se nad tím někdo snaží až moc přemýšlet, spojovat si věci dohromady, vyhraňovat se vůči těm novým informacím… to je o zdraví. Fakt že jo. Protože teď víc naslouchám a víc čtu, tak se ke mně dostává jak víc kritiky na Čínu (tím myslím všechno možné, co slovo Čína obsahuje) tak i víc chvály. Předtím mi pár lidí vytýkalo, že co jsem v Číně, tak jsem jako „oni“, že jsem Čínská hruška. Proč jsem blogy psala tak, jak jsem psala, jsem už vysvětlovala, tak se k tomu nemusím vracet. Jak jsem nedávno radila kamarádce Američance, je třeba naslouchat okolí, slouží nám mimo jiné jako zrcadla, zanalyzovat, ale konečný obrázek si z toho musíme udělat sami. Když jsem tedy nad svou „čínskou hruškou“ přemýšlela, došla jsem k názoru, že to jsem stále já, lidé, kteří mě znají dobře to vědí také. Líbila se mi Ya Qiangova odpověď, když se učitelka ve třídě ptala každého studenta, co by o sobě řekl. Prohlásil, že rád dělá perlové náhrdelníky :-D. Jedna věc je, ž se rád cítí důležitý, když se ho pak lidé ještě musí zeptat, protože to nepochopili… Ale myšlenka je to pěkná a vystihuje to, co já sama v Číně dělám. Perly představují zkušenosti, názory…, které jednu za druhou navléká na šňůrku. Každá perla je jiná, stejně tak jako ty, které najdete v přírodě, ne ty uměle udělané – jedna jako druhá, aby se k sobě hodily, všem se líbily, aby náhodou některá nevyčnívala. To že ji na šňůrku navlékl, neznamená, že tam už nadobro zůstane. Časem se může změnit pořadí a nebo bude úplně nahrazena jinou perlou. Takový je život – neustále se všechno mění. Přicházejí nové názory a staré odcházejí nezávisle na tom, které jsou správné a které ne. Ale ne všechno se dá v životě tak snadno nahradit či změnit jako na té šňůrce. Tak. A člověk by se měl snažit být opravdový. Nezvládne-li to vůči druhým, tak aspoň vůči sobě. Výmluvami se dokáží mnozí zasytit, ale jsou to prázdné kalorie. To jsem si vyzkoušela i na tréninku, o tom ale potom.

Rozumím teď zase dalším věcem, které mi předtím přišly zvláštní, štvaly mě atd. Jak jsem předtím popisovala naše wushu hodiny, které kromě těch praktických nemají moc velký význam (v porovnání s jinými předměty, i když v Číně je tohle trochu složité). Rozčilovala jsem se, že je to ztráta času. Ano. Ale u nich to vyplývá z toho, že jak jsem se dočetla v jedné české diplomce, že wushu nikdy nemělo žádný jasně daný, sepsaný systém. Jak se dočtete v novém článku v magazínu Fighters, wushu se učí jako obor na VŠ až od 90. let minulého století. Tréninky mají propracované, protože to učí lidé, kteří cvičili a cvičí celý život. Je to pro ně stejně přirozené jako mluva. Ale i během tréninku se objeví spousta věcí, které neví, jak vysvětlit. Oni to cítí, ví, jak ti to předat, pokud to dokážeš přijmout, tak to taky pochopíš a pak to zase předáš dalším. A je to. Všichni víme, že při cvičení máme mít jazyk na horním patře. Ale už ne tolik lidí ví proč. Kdo nemá moc znalostí a zamyslí se nad tím jako já, tak mu přijde jasné, že se tak lépe dýchá, rozevře se „krk“. Ale vysvětlení je daleko komplikovanější. Zatímco v čínských zdrojích se to velmi špatně hledá, v józe je to krásně popsané. Jóga je vůbec dobře prozkoumaná. A říká se, že i proto, že brzy dorazila do Ameriky, kde si ji oblíbili a studovali ze všech stran. V tomhle je třeba qigong ještě dost pozadu. A že se nám každý učitel místo vlastní výuka snaží dávat rady do života? Čínský učitel je prostě trochu v roli rodičů, a nemusí to být jen wushu učitel, i když tam je to asi nejzřetelnější. Představte si, co očekáváte od svého Mistra. Jen mě nenapadlo,že s něčím podobným se setkám i na univerzitě. Nechápala jsem to, teď ano. To neznamená, že to hned považuji za super. Ale stejně tak už nejsem naštvaná. „Vědět“ dokáže člověku otevřít tolik dveří, já sama se cítím na jednu stranu o dost uvolněnější, víc 无所谓, lhostejněji, ale ne ve špatném slova smyslu, teď mě v češtině nenapadá příhodný výraz. Vzdělávání člověka opravdu zlidšťuje. I když zase – jak kterého. Zmiňovala to Tamara v jednom ze svých komentářích – že kultivace je nadstavba, pokud chybí základy, tak... Na druhou stranu, jak se nad vším snažím moc přemýšlet, tak jsem z toho strašně unavená a kolikrát i zmatená. Jak při takovém množství informací, dojmů a zážitků nebýt „čínskou hruškou“ nebo jen „ignorantským cizincem“? Jak všechno příhodně spojit a začlenit do sebe sama? Takhle bych se pomalu snažila hledat vysvětlení pro s prominutím každý čínský prd. A Číňané vás v tom moc rádi podpoří. Netušila jsem, jak na to. A docvaklo mi to zase během tréninku. Netvrdím tím, že wushu má odpověď na všechno. Je však tak spojené s čínskou filosofií, myšlením, zvyky… stejně tak jsem k nějakému závěru mohla přijít během čtení další knihy, rozhovoru s přáteli atd. Na mě prostě nejlíp funguje wushu, přijde mi, že v té době vnímám tak nějak zřetelněji, na více frekvencích než normálně.

Jsem moc ráda, že píšete svoje názory k článkům, klidně piště i o něčem jiném, pokud si na to při čtení „mě“ vzpomenete. Péťa zmiňovala ty stereotypy, které panují o různých národech, skupinách lidí a tak. To je tak složité, ty jo. Spousta lidí se mě už ptala, jestli máme v Česku internet, a co video? :-D. Jednou jsem se při rozhovoru s Dannym nevyjádřila úplně přesně, jen jsem chtěla říct, že když v zimě mrzne, tak máme občas doma problémy s internetem. A teď si ze mě stále dělá srandu, že v zimě si moc nepopovídáme, až budu zpátky doma, protože nebudeme mí internet :-D. A ještě jedna zajímavá věc, jednou jsme na procházce potkali pár s malým dítětem, měli tmavší pleť, nevypadali jako Číňané, na které jsme zvyklá a strašně mi připomínali naše Romy. Nevěděla jsem, k jaké čínské menšině patří, tak jsem se zeptala. Přítelova odpověď zněla jasně „gypsies“ (cikáni), tak nevím, o tohle jsem se ještě moc nezajímala. Ale popsal mi je podobně jako to předkládají naše české stereotypy.

Ještě k těm stipendiím, jak to zmínila Tamara u volejbalistky. Než jsem se o to začala zajímat, myslela jsem si, že je strašně těžké někam vyjet. No a fakt není, s tím má zkušenost i Péťa a mnoho dalších. Bez stipendia je to samozřejmě hodně náročné, většinou pokud nejste fakt bohatí, bezvýchodné. Ale když jsem hledala stipendia do Číny (tady je ho dostat celkem těžké), narazila jsem na šance studovat i v jiných zemích všude po světě. Některá se dají získat lehce, jde o to jen ozvat se v pravou chvíli. Některá obtížně, musíte být fakt dobří a dokázat, že si za něčím jdete (vypracovat projekt, na kterém budete chtít pracovat, mít za sebou nějaké úspěchy či zajímavé akce, vyhrát soutěže – a to nemyslím jenom sportovní atd.). Ale prostě to jde. A když pak získáte stipendium a nehodláte si žít na moc vysoké noze, vyjdete celkem dobře. Už několikrát jsem říkala, že kdybych tady neměla trenéra, tak bych si neměla skoro na co stěžovat. Nějaké větší výdaje se občas objeví, ale to není každý měsíc. Navíc, i když to studentské vízum a podmínky studia nedovolují, je celkem snadné najít si práci.. Já se minulý rok občas k něčemu nachomítla, během letních prázdnin jsem učila ve školce angličtinu atd. Nehledala jsem a nehledám ale nic stálého, protože mi to vytížení ve škole moc nedovoluje. V tomhle mám obrovské štěstí na rodiče, kteří mě ve všem podporují, takže se fakt můžu věnovat, čemu chci a moc se nestresovat. Je to trochu směšné, ale v tomhle fungujeme trochu jako čínské rodiny :-D. Tady rodiče své děti podporují (a nejen finančně) strašně dlouho, kolikrát i po promoci! A děti jim to vrací potom. To jsem viděla během oslav nového roku. Ya Qiangovo rodiče mají pět dětí. Ti jim nanosili dárků, že měli plný celý jeden pokoj – každý, co mohl (někdo pracuje v elektru, někdo v potravinách atd.) nebo o čem věděl, že je potřeba. Ale nefunguje to tak samozřejmě jen během oslav, tohle je samozřejmost po celý rok. Stačí, aby si Ya Qiangovo maminka postěžovala, že jí bolí záda a ten hned posílá léky nebo podobné věci, které by měly pomoct. A organizuje rodinu přítomnou v Lu Yi, aby ji vytáhli do lázní, na masáž atd. :-D. Tenhle model považuji za dobrý, pokud nikoho příliš nesvazuje. Rodiče se snaží dát dítěti co nejlepší start do života a děti jim to pak vrací. Protože já sama jsem taková princezna, moc si vážím lidí, kteří zvládají všechno najednou – školu i práci. Můj bratranec Michal je naprostý stroj – studoval dvě vysoké školy najednou (úspěšně :-)), každá v jiném městě, do toho pracoval, fungoval pro rodinu, přítelkyni. Je ale pravda, že se mu to tenkrát podepsalo na zdraví. Na to často myslím, když se večer vrátím na kolej, cítím se unavená a nic se mi nechce dělat. Mám obrovské štěstí, že teď nemusím být v práci, tak nesmím lenošit, ale dál makat. Na druhou stranu, být v roli přísavky není úplně příjemné, tak už se snažím vykoumat, jak to trochu změnit. Způsob jsem našla, teď pilně pracuji na tom, aby se můj plán uskutečnil – a i kdyby ne, jsem vděčná všem přátelům, kteří v tom pomáhají! Navíc rodiče ví, že jsem cílevědomá a nezdary mě nezastaví. Nemám problém pak dělat práci, kterou jsem nechtěla. Sedět po promoci na zadku a jen čekat, až to přijde? Co kdyby to nepřišlo :-). Jak říká Paulo Coelho v knize Rukověť bojovníka světla, kterou čtu během jízdy na rotopedu: „Bojovník světla se někdy chová jako voda a plyne mezi překážkami, s nimiž se setkává. V určitých chvílích může odpor znamenat zkázu; proto se bojovník přizpůsobuje okolnostem. Bez námitek se smiřuje s tím, že kameny na cestě určují jeho průchod mezi horami. V tom spočívá síla vody: nikdy ji nemůže rozbít kladivo nebo zranit nůž. Ani nejmocnější meč na světě nedokáže zjizvit její hladinu. Voda v řece se přizpůsobuje možné cestě, ale nezapomíná na svůj cíl: moře. U pramene je slabá, ponenáhlu však sílí soutokem s jinými řekami. A od jistého okamžiku je její síla naprostá.“

Na českém konzulátě v SH

Ve čtvrtek ráno jsem se vydala na český generální konzulát. Proč jsem už psala minule a na Rajčeti mám z „výletu“ fotky. Měla jsem v plánu vstát v šest hodin, abych se stihla vrátit na vlastní trénink, ale v úterý večer na mě zase sedla nemoc, tak jsem nakonec vstala až o hodinu později. Po snídani v kantýně jsem nasedla na metro linky 8. Nejjednodušší se zdálo dojet na Lidové náměstí (cca 40 min) a pak přestoupit na žlutou linku číslo 2. V osmičce se mi nepodařilo najít místo na sezení a postupně nastupovalo víc a víc lidí. To mi došlo, že moje idylka, kdy si pohodlně sednu v metru, vezmu si diplomku, co mi poslal kamarád, a budu si číst, nevyjde. Lidé se na mě tlačili ze všech stran, neměla jsem se kde držet, ale nevadilo to, protože nebylo kam padat. Číst se ještě dalo. Při vystupování mi ve vagónu málem zůstala jedna noha. Lidé do mě víc tlačili z pravé strany, tu už jsem měla venku, levá mi stále zůstávala za dveřmi. Pak do mě ale žďuchli i zleva, takže se to srovnalo a byla jsem venku :-). Zastávka metra na Lidovém náměstí je obrovská, protíná se tam totiž hned několik linek. Dav mě vynesl po schodech do dalšího patra, pak jsem se řídila barevnými šipkami. Pozorovala jsem ruch kolem sebe, chvíli mi přišlo, jako kdyby všechno bylo tak nějak zrychlené. Jako ve filmech, kdy z ptačí perspektivy sledujete zrychlený život pod vámi. Bylo to až neuvěřitelné. Navíc, nejen že převážná většina hlav měla černou barvu, ale v zimě je tady i oblečení tmavé. Mladí lidé mají hodně rádi barvy, ale střední a starší generace zůstává často v tmavé. Do prvního vlaku na lince číslo dva jsem se nedostala, zůstala jsem dál trčet ve frontě, která se automaticky rovná na vyznačených místech – tam kde se budou otevírat dveře. Když přijel další vlak, byla jsem v klidu, protože jsem byla první na řadě. To bychom ale nesměli být v Číně. Zleva mi cestu zkřížil jeden kluk s velkou pruhovanou taškou a rval se dovnitř, i když lidé ještě vystupovali. Vystupující se klasicky rvali jeden přes druhého. Nikdo ale nevypadal naštvaně, jsou na to asi prostě zvyklí. Říkala jsem si, že určitě všichni musí cvičit taiji :-). A nebo, že je jasné, proč taiji vzniklo zrovna v Číně – tady je ho potřeba :-). Dostala jsem se dovnitř, přes mě se ještě tlačili další lidé, i když se mi zdálo, že už nemají kam. Oni se dokáží vejít skoro všude. V soutěži, kolik lidí se vejde do jednoho auta, by Číňané určitě vyhráli.

Věděla jsem, v jaké ulici sídlí konzulát, pamatovala jsem si, jak vypadá ta výšková budova, na mapě v metru jsem si tu ulici našla, tak jsem neohroženě vystoupala ven. A doprčič. Kolem dokola žádné výškové stavby a hlavně, viděla jsem jen před sebe, výš už se vznášela „mlha“. Nakonec jsem našla zmíněnou ulici a dala se po ní. Je zajímavé, že se Číňané řídí podle světových stran. Na ukazateli, kde je napsaná ulice, najdete po obou stranách také označení, jestli jde o jih, sever, západ nebo východ. Kolem školy už vím, kde je východ, protože jsem předtím brzy ráno chodila cvičit ven. Ale na jiném místě těžko říct. Ještě že máme ukazatele. Pro mě je ale nejdůležitější, abych věděla, kterým směrem čísla popisná stoupají a kterým klesají, víc nepotřebuji. Dorazila jsem nakonec dobře, cesta vyšla na hodinu a něco. Konzulát máme v osmém patře. Když jsem vyšla z výtahu, chtěla jsem se podívat do sešitu, abych věděla, na co jsem se chtěla zeptat. Vedle mě si povídal strážný s nějakou paní. Hovor přerušil s tím: „Počkej, mám tady nějakou cizinku…“ A přišel se na mě podívat. S dojmem, že tam nemůžu stát jsem si přešla před konzulát. On ukázal na nápis český konzulát a pak na mě. Kývla jsem. Pak mi ukázal na zvonek a naznačil, že ho mám zmáčknout. Domluvit se dá prostě skoro vždycky :-). Pokaždé, když tam jdu, tak mě překvapí, že slečna Číňanka u okénka neumí česky. Vždycky mě to zklame a anglicky se domluvíme, co potřebuji. Posadila jsem se na židli a čekala. Vykoukla černovlasá Češka s tím, že jsem přišla úplně špatně a může se mi věnovat až v jedenáct. Trochu mě to naštvalo a udělala na mě dojem nepříjemné ženské, ale omluvila jsem se, že jsem se podívala špatně a nevěděla, že si kvůli všemu musím sjednávat schůzky a že to není problém, přijdu v jedenáct. Zašla jsem si do Mekáče na kávu (mimochodem STRAŠNÁ), dočetla diplomku a vydala se opět na konzulát. To už paní byla milá, tak jsem si rozmyslela svůj záměr napsat „podnětný“ email na příslušná místa :-D. Ráda si všechno připravuji, abych na nic nezapomněla (zkušenost a naučili mě to doma :-) ), tentokrát jsem se hloupě připravila až moc. Já si ten dokument, u kterého mi paní měla ověřit podpis, už sama na koleji podepsala. Prostě blbá, no. A že to takhle bohužel nejde. Nabízela jsem, že podepíšu vedle, aby viděla, že jde o můj podpis, ale neuspěla jsem. Navíc mají zakázáno používat cizí USB. Ukázala mi z okna na ulici, kde by se mi možná podařilo dokument znovu vytisknout. Řekla: „Vidíte ten oranžový autobus, v těch místech to je.“ Jenže já se zaměřila jen na ten autobus a ne na místo, podle kterého bych se měla orientovat. Neohroženě jsem vyrazila ven směrem, o kterým jsem si myslela, že je správný a hledala danou ulici. Věděla jsem jen, že vypadala obyčejně, žádné vysoké budovy. Stále jsem sledovala, jestli je budova konzulátu v dosahu a jestli je tam vidět z domnělého okna. Moje taktika nevyšla, ulici jsem nenašla a ani jinde se mi to nepodařilo vytisknout. Přítel mi pak potvrdil, že v Šanghaji je tohle těžké a byl by spíš překvapen, kdyby se mi to podařilo. No, aspoň jsem tam našla zajímavá místa a něco i vyfotila. Napadla mě další možnost, a to že mám na telefonu přístup k internetu, tak to paní pošlu. Vítězně jsem dorazila do kanceláře. Paní mě nechala použít její počítač, tak jsem telefon zavřela. V té chvíli ale Google (tam mám účet) přestal fungovat, na PC to nešlo a na telefonu pak také ne. Paní se nakonec slitovala a použila moje USB. V místnosti, kde normálně přijímá klienty, se usídlili Číňané a obědvali. Paní mi naštvaně svěřila, že to dělají prostě POŘÁD. „Ví, že tady máme návštěvu, ale stejně tam zrovna teď musí jíst.“ :-) Paní byla moc hodná, takže jsem nakonec opravdu měla takový ten pocit… jak to říct… ztracená Češka našla azyl, porozumění a pomoc :-D. Možná že někdy fakt zajdu na ty srazy Čechů a Slováků. On je problém ale s časem, proto jsem tam ještě nebyla. Než tam dojedu a než bych se vrátila. A pak, třeba se mi tam podaří navázat přátelství. Nebudu mít ale čas je udržovat a byla bych z toho jen smutná. Už teď musím hodně hledat čas, abych mohla být s přítelem. Kromě společného jídla nebo pár minut večer mám čas jen v neděli. A jak víme, často se objeví i jiné věci – teď třeba zase čištění plísně… :-/